O bílých Vánocích

Je zvláštní, jak máme v genetickém kódu vtištěnou představu bílých Vánoc jako té správné varianty prožívání "nejkrásnějších svátků v roce", byť naplnění podobné představy je stále vzácnější. Klimatologové to vidí jasně: "Na bílé Vánoce zapomeňte, jestli je chcete vidět, kupte si na pohlednici starý Ladův obrázek a nerušte naše vědecké kruhy svými nesplnitelnými očekáváními! Udělali byste lépe, kdybyste si na Vánoce pořídili větráček na sluneční pohon a opalovací krém s vysokým ochranným faktorem a pojedli místo tradičního českého kapra, který má příliš výraznou uhlíkovou stopu, zdravější brokolici dovezenou z Uruguaye."

Dalo by se říct, že pod tíhou vědeckých argumentů a veden vlastními zkušenostmi posledních mnoha let jsem se s bílými Vánocemi už prakticky rozžehnal. Přece - budu-li na nezbytnosti bílých Vánoc z nějakého důvodu umíněně trvat, mohu se usadit v povodí Yukonu nebo u Ojmjakonu, kde to pořád ještě vydá nejen na Vánoce ale možná i na bílé Velikonoce či dokonce na bílé letnice (kdyby vám bylo divné, že Vánoce a Velikonoce se píšou s velkým písmenem a letnice s malým, i když jsou nebo mohou být v tomto smyslu všechny stejně bílé, směrujte prosím svoje podivení na adresu autorů Pravidel českého pravopisu). 

 

Předvánoční obrázky z Malé strany

Ani snad nebudu v historii blogu hledat článek, který by vyšel v neděli a přitom nešlo o Nedělní miniglosy. Právě taková vzácná konstelace dnes nastává, protože Nedělní miniglosy mají svou vánoční přestávku, redakce se rozjela na rodinné návštěvy a nikdo nechce být u vánočního cukroví a v odrazech barevných světýlek vánočního stromečku obtěžován tak přízemními tématy, jako je politika (byť např. pan prezident si zjevně myslí něco jiného, když si druhý svátek vánoční vybral jako termín své pravidelné promluvy). Řekl jsem si ale, že místo více či méně vtipných glos by zdejší návštěvníky mohly - v neděli zcela netradičně - zaujmout obrázky. Tak to vyzkoušíme a uvidíme, jestli mi takové programové zběhnutí miniglosoví štamgasti odpustí.

Zdejší častější návštěvníci už vědí, že 22. prosinec jsem si před lety vybral jako své "volitelné narozeniny", protože ty březnové mi jaksi byly přiděleny a neměl jsem do nich co mluvit, zatímco ty prosincové jsou projevem mé svobodné vůle - pokud se tedy o vůli v souvisejících emocionálních procesech, které mé "narození" doprovázely, vůbec dá mluvit. Letos dva dny před vánoci jsem oslavil už 11. narozeniny a jako každý rok jsem na oslavu spojil s tradiční procházkou po noční Malé Straně, ze které vám tu teď ukážu několik vybraných záběrů.

 

Péefková smršť

Čím dál víc jsem přesvědčený, že posílat péefko před Novým rokem nebo dokonce před Vánoci je čiré zbůhdarmí. Obzvlášť pak v tom případě, kdy spolu s péefkem chcete poslat ještě nějaké další informace, což je podobné, jako kdybyste tenkostěnnou skleněnou láhev s pracně sesmoleným vzkazem vhodili do rozbouřeného moře přímo doprostřed pobřežních skalisek. Vím to, a přesto to dělám, ba dokonce mám na tom založený svůj způsob oslovování svých známých: I těm, se kterými jinak prakticky nejsme v kontaktu, se snažím aspoň jednou ročně takto poslat "udržovací zprávu", na kterou v drtivé většině případů nepřijde žádná odpověď, ale aspoň občas zjistím, že třeba adresa už neexistuje. Jen extrémně vzácně se díky tomu podaří znovunavázat komunikaci, ale i těch pár případů, myslím, stojí za to: Někdo překvapeně zjistí, že mi několik let opakovaně psal na špatnou adresu (a já, mizera, neodpovídal), jiný si zase vzpomene, že jsem vlastně ten Čerf, ke kterému před deseti lety chodil na blog a v mezidobí jsme se jeden druhému v povýtce nevlídném a nepřehledném rozpínajícím se internetovém vesmíru ztratili.

Jsem přesvědčený, že kdyby taková zpráva přišla v únoru, její efektivita by byla mnohem větší. V únoru totiž péefkové moře není rozbouřené ani trochu, to už se jeho vlnky jen líně převalují jedna přes druhou, na všechno je klid a navíc ještě podobnou zásilkou vzbudím vzrušující dojem podivína. Poslat ale péefko v době, kdy ho posílá skoro každý, není zdaleka tolik přínosné: Neposílají si ho totiž mezi sebou jen přátelé, ale pošle vám ho ze sebezáchovných důvodů i kominík, který vám v létě čistil komín, fotograf, na jehož výstavu jste už před notnou dobou omylem zabloudili (o tom ostatně něco vím :-)), všechny cestovky, s nimiž jste byli na dovolené 25 let nazpátek, lázně, kde jste před lety přespali v hotelu, když jste v noční rozespalosti nesmyslně vystoupili z rychlíku o stanici dřív, všechny politické partaje, co jim ze státního příspěvku ještě zbylo na poštovné, a taky polovina místních prodejců kryptoměn. 

 

Nedělní miniglosy č.619

Máme tu Zlatou neděli, která letos přináší nejen plné obchody, občas i plné zakázané vánoční trhy a čtvrtou zapálenou svíčku na adventním věnci, ale i poslední letošní vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Příští neděli, na Štěpána, má totiž redakce vánoční prázdniny, takže kulaté 620. číslo vyjde až v novém roce. Ale nepředbíhejme s kulatým číslem; dnes vás všechny vítám u vydání s číslem 619, které jako poslední nese visačku bláznivého "očkovacího" roku 2021.

Během uplynulého týdne jsem publikoval dva nové blogové příspěvky: Nejdříve jsem - s maličko polámaným tělem - napsal článek O stovce náručí, který ovšem nepojednával o mé vztahové přelétavosti, ale o vytváření zásob tepla na zimu. Druhým příspěvkem pak byl fotočlánek Okno tajemného budoáru, ve kterém jsem se sice zmínil i o budoárech klasických, ale ten svůj jsem vyfotil povýtce moderně :-). Když už tu máme poslední předvánoční dny, z minulého týdne ještě jednou připomenu atmosféru večera u hlavního pražského vánočního stromu na Staroměstském náměstí. A protože jsme si právě včera připomněli (tedy aspoň já ano, nevím jak vy) desáté výročí úmrtí pána, kterého jsem na rozdíl od toho dnešního považoval i za svého prezidenta, připomenu ho několika blogovými kousky z archivu: Bezprostředně jsem před 10 lety na informaci o úmrtí reagoval procházkou po Hradě (věřte-nevěřte, tehdy to ještě šlo) a osobní vzpomínkou O růžích a panáku pro Václava Havla. Před třemi lety jsem si výročí připomněl zveřejněním své jediné vlastní fotky, na které jsem kdysi Václava Havla zachytil - ve fotočlánku Jak dostat do svého hledáčku Václava Havla. A připomenout si dovolím i svou dobovou kritiku (a přestože mám Havlovy hry rád, kritiku opravdu kritickou :-)) Havlova filmu Odcházení.

 

Okno tajemného budoáru

Slovo budoár (nebo v původní francouzské podobě boudoir) je pro mě dlouhodobě slůvkem vonícím po vzrušujícím tajemství. Však také není divu, když je to v původním smyslu privátní komnata pro dámu, tedy místo, kam se opravdu nedostávám zrovna často, takže si vlastně ani nejsem jistý, jestli bych poznal, že v něm jsem. Ale nejspíš ano, protože jde - soudil bych - o místnost, kde se budou vyskytovat zrcadla, která dokážou vždy správně odpovědět na záludnou otázku, kdo je na světě nejkrásnější (já to samozřejmě vím, ale neřeknu :-)), představuji si, že tam bude dostatek různých lahviček, mističek a flakónků s exoticky vonícím obsahem, že tam bude obrovitý šatník s rozsáhlou garderóbou a také velký a vzdušný prostor pro nejroztodivnější střevíčky, pantoflíčky a jiné botky z té nejjemnější kůže. Tipoval bych, že tam bude vládnout tvůrčí pořádek (na rozdíl od tvůrčího nepořádku, který po většinu času navzdory těm nejlepším úmyslům obklopuje mě) a příjemně uvolněná atmosféra, takže si umím představit, že v těch místech uzrávají skvělé myšlenky o budoucnosti i současnosti. 

 

Kdybych měl říct, jestli mám nějaký vizuální předobraz budoáru, nejspíš bych zabrousil do scén nějakého dobře udělaného výpravného filmu, odehrávajícího se ve Francii za doby některého z pozdnějších Ludvíků; takhle narychlo se mi vybavuje například film, o kterém jsem na blogu už psal podrobněji, klasický Formanův Valmont, kde se to, aspoň se tak domnívám, klasickými budoáry jen hemžilo a odehrával se v nich leckdy opravdu mimořádně zajímavý děj. Přece ale nebudeme přejímat tuhle starodávnou představu do světa moderní dynamické fotografie, že? :-). Tím spíš, že dalším používaným významem slova boudoir je i speciální fotografický styl, který je založen na zachycení modelek právě v takovém privátním prostoru, v dost uvolněných pozicích a často - jaká náhoda! - právě při převlékání. 

 

O stovce náručí

Nevím, jestli jich byla přesně stovka. Možná víc, možná míň, nepočítal jsem je, jen odhadl. Kdybych dnes někoho s tou čerstvou praxí objal, řekl by mi nejspíš: "Objímáš jako dřevo!" A měl by asi pravdu, protože jsem celé dopoledne objímal dřevo.

 

Ne, nebylo to takové objímání, jaké druhdy provozoval na Vysočině současný český prezident, protože když vidím ty následky, bojím se, že vědci v té době hrubě podcenili v příslušných klinických studiích dlouhodobé dopady, takže teď jen doufám, že nedostaneme objímání stromů od ministerstva zdravotnictví taky povinně, když se to prý v případě pana prezidenta osvědčilo, protože to bych se musel ještě stát na stará kolena odmítačem. 

 

Neobjímal jsem dřevo celistvé, živé a rostoucí, ale dřevo štípané. Od léta jsem si říkal, že si musím objednat nějaké dřevo na zimu do krbu, a váhal jsem tak dlouho, až mi v říjnu řekli, že mi můžou dřevo přivézt až těsně před Vánoci, protože zájemců je moc. Těsně před Vánoci nastalo právě dnes. Vysypali mi na prostranství před dřevníkem dva kubíky jehličnatých naštípaných polínek a já počítal s tím, že dříví poházené na hromadě bez ladu a skladu nanosím postupně do dřevníku a obestavím jím jednu zeď vyčleněnou mi pro tento účel panem domácím. Dokonce jsem si na to (a na asi šest dalších věcí, které po objímání dřeva následovaly) vzal den dovolené, aby starosti o dříví nenarušovaly mé standardní pracovní úsilí. "Jaká úžasná civilizace je ta dnešní," řekli by si možná naši předci, "když na fyzickou práci si člověk bere dovolenou!"

 

Nedělní miniglosy č.618

Ono to na první pohled vypadá, že Vánoce a Nový rok jsou ještě kdesi daleko za obzorem, ale Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", už vidí dopředu: Tohle 618. vydání, u kterého vás srdečně vítám, je letos předposlední. Ještě si příští týden dáme poslední adventní číslo a o Vánocích náš týdeník nevyjde, protože drobné i větší absurdity světa kolem nás, které jsou hlavním zdrojem potravy Nedělních miniglos, si jistě taky dají zaslouženou vánoční přestávku, aby doplnily síly, sešikovaly své řady a do nového roku vyrazily odpočinuté, s čerstvou energií, silnější než kdy dřív :-).

Během uplynulého týdne jsem přidal zde na blogu dva nové příspěvky: Připomněl jsem Wilhelma Steinitze, prvního šachového mistra světa a rodáka z Prahy, a abych v kolotu jen velmi mírně povzbudivých epidemických zpráv aspoň trochu předstíral tu správnou předvánoční náladu, ukázal jsem na pár fotkách, jaká panuje atmosféra večer u hlavního pražského vánočního stromu na Staroměstském náměstí. Z předchozích týdnů ještě připomenu fotočlánek Focení roztřesenýma rukama a malou předadventní básničku Tělo Cyrilovo. Z archivu to doplním již minulou neděli povytaženou - skoro 10 let starou - povídkou O ztracené víle, abyste věděli, co dělat, když najdete ve městě vílu, která zabloudila, což se děje každou chvíli, protože - jak jistě víte - opravdové víly mají jen velmi slabě vyvinutý orientační smysl. 

 

Večer u vánočního stromu na Staroměstském náměstí

I když v posledních letech máloco bylo tak vzdálené mé osobní představě klidných a vlídných vánočních svátků jako právě tohle místo, před Vánoci většinou narvané a především komerčně orientované, přesto mi to nedá, abych si o adventu aspoň jednou nezašel v noci na pražské Staroměstské náměstí, v optimálním případě fotit, v tom "méně optimálním" pak aspoň nasát - někdy jen atmosféru, jindy třeba i medovinu nebo vánoční svařák. Samotného mě překvapuje, že to na mě pořád tak zabírá. Přitom vánoční stánky mě často dráždí svým sortimentem, vánoční strom nevkusem svého nazdobení, a když se navíc člověk musí prodírat babylónským davem a navrch si hlídat kapsy své bundy i batohu, do vánoční romantiky to má dost daleko. Ale stačí mi drobnosti: Možnost najít zajímavý úhel záběru, který to pro mne nelákavé skryje a to hezké naopak podpoří a zvýrazní, závan vůně pečených kaštanů, které jsem si kdysi před lety oblíbil v předvánočním Záhřebu, i sváteční úsměvy lidí, kteří sem přišli nejspíš ze stejného důvodu jako já - tedy hledat střípky "svých" Vánoc a závan jejich atmosféry, ponejvíc asi z dětství, ze kterého nám zůstává zadřené pod kůží i pod očními víčky, možná víc, než jsme ochotni si připustit. Pokud se to náhodou nepodaří letos, nedáme se odradit a za rok to zkusíme znovu, protože co jiného je život, než nekončící hledání smyslu?

 

Letos je situace přece jen poněkud specifická: Vánoční trhy byly na zdejším náměstí zrušeny, turistický ruch pořád ještě nestihl nabýt velkoprůmyslového rozsahu let předcovidových a navíc se mi zdálo, že oproti předešlým létům se notně vylepšila i podoba hlavního vánočního stromu, který jsem v některých minulých ročnících spíš litoval, co všechno na sobě musí na stará kolena nést a jak je nucen se klaunsky pitvořit, když si do té doby svobodně a nespoutaně rostl někde v klidných a šťavnatých horách. Uměřenost - jakkoli bohužel nucená okolnostmi - v mých očích právě Vánocům celkem svědčí. Byť samozřejmě v skrytu nadávám, že nemůžu nikde sehnat vánoční svíčky na budoucí vánoční stromeček, pro které jsem chodil pravidelně na některý z pražských vánočních trhů a jinde jsem se s nimi zatím nepotkal, možná i proto, že velká obchodní centra před Vánocemi obcházím velkou oklikou, aby se mi tak krásné svátky definitivně nezošklivily.

 

Wilhelm Steinitz - první šachový mistr světa a rodák z Prahy

V Dubaji právě hrají ostře sledovaný zápas o titul mistra světa v šachu obhájce titulu Nor Magnus Carlsen a vyzyvatel Jan Nepomňaščij z Ruska. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že už popáté za sebou získá titul mladý Nor, takže svých prozatímních 8 let na světovém trůnu nejspíš ještě prodlouží. Ale tušili byste někdo bez dopomoci strýčka Googla (a nadpisu dnešního článku), kdo se stal před 135 lety vůbec prvním obecně uznávaným šachovým mistrem světa a proč mě tahle otázka nedávno při focení napadla? Že ne? Trochu tedy napovím: Křestním jménem William. To vypadá na Američana, Brita, Australana nebo něco takového, že? Anebo že by to celé bylo ve skutečnosti trochu jinak?

Když jsem byl ještě teenager, šachy jsem docela dost hrával. Neříkám, že moc dobře, ale partie mě bavily a získal jsem i několik zajímavých zážitků, kdy jsem si např. vyzkoušel simultánky s uznávanými velmistry. Teď už pauzíruji bratru 35 let - když nepočítám dvě partie se synovcem, když byl ještě malý a učil se, jak jednotlivé figurky táhnou. Svou "šachovou kariéru" si každopádně dovolím považovat za uzavřenou. Nicméně dobře si pamatuji na šachové knížky, ve kterých se psalo právě hlavně o mistrech světa: Jedna úžasná osobnost vedle druhé, navrch s příběhy, které mou tehdejší dorosteneckou duši vysloveně fascinovaly: Po exotických dálkách vonící Capablanca, přísný Aljechin s železnou vůlí, neortodoxní Michail Tal, excentrický rebel Bobby Fischer, víc než čvrtstoletí neporazitelný Emanuel Lasker. Škoda, říkal jsem si tehdy, že se v téhle přehlídce největších šachových titánů všech dob neobjevuje taky nějaký Čech!

 

Nedělní miniglosy č.617

Minulý týden byl poněkud bláznivý, a strávil jsem ho víceméně v práci, takže jsem neměl skoro žádný čas na blog, na focení, na sociální sítě a vlastně ani na zprávy. Do toho až příliš příchylný virus navštěvuje lidi, na kterých mi zatraceně záleží, takže klidný advent s myšlenkami na vánoční svátky mi zase začne, až budou v pořádku, do té doby to pro mě bude jen obyčejný nervózní prosinec. Stejně nemám ani kde koupit vánoční františky a bez nich, obávám se, žádné Vánoce ani být nemůžou. Uvidíme tedy, jestli se podaří tahle podivná adventní mračna aspoň trošku rozehnat dnešními Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám již u 617. čísla.

Během uplynulého týdne jsem stihl zveřejnit jediný příspěvek a i za to jsem byl rád. V pondělí jsem si ho načrtl v hlavě, v úterý jsem ho ve vlaku lehce rozepsal a pak jsem se k němu dostal až ve čtvrtek v noci, kdy jsem ho "ve zrychleném řízení" dokončil a vnikl z toho fotočlánek Focení roztřesenýma rukama. I proto ještě jednou připomenu oba články z předešlého týdne: Předadventní básničku Tělo Cyrilovo a malou "fotostudii" vzniku nové podzimní dobřichovické fotografie s pracovním názvem Ranní procházka. Z archivu tentokrát povytáhnu pro změnu malou povídku (hrůza, už skoro 10 let starou, je to vůbec možné?) O ztracené víle, abyste věděli, co dělat, když najdete ve městě vílu, která zabloudila. Na policii z vás jistě budou mít radost :-).

 

Focení roztřesenýma rukama

Běžně moc neplánuji svou budoucnost, takže by takové přemýšlení o pár tahů dopředu mohlo u mne někoho z vás překvapit. Už teď se ale připravuji na to, čemu se budu moci věnovat v létech následujících. I nadále bych totiž - kromě jiných aktivit - rád psal a fotil, což je třeba nějak šikovně skloubit s očekávaným postupným tělesným chátráním. Pokud jde o psaní, tam nemám žádné obavy: technologický rozvoj uhání doslova zběsilým tempem, psát na chytrých elektronických aparátech už se dá různými způsoby a jistě není daleko doba, kdy bude stačit pomyslet si větu a ta téměř online poleze z tiskárny. Co naplat, že takové možnosti jako obyčejně výrazně zvýší především množství vytvořených blbostí, protože v tvůrčí oblasti, myslím, obecně platí, že čím se tvoří snadněji, tím víc se zapojuje těch, co sice mají dostatek ambicí se prosadit, ale zároveň s tím nejde tak docela ruku v ruce ochota pro úspěch podstupovat opakovaně něco tak staromódního a místy únavného, jako je práce.

Horší je to potenciálně s focením, protože pro ně potřebujete aspoň trochu pevnou ruku, aby obrázky byly jakžtakž ostré a lidé rozpoznávali, co na nich je. Protože se však dá očekávat, že lidské oudy budou s věkem stabilitu spíš ztrácet, řekl jsem si, že bych se měl co nejdřív naučit fotit roztřeseně, protože takovou dovednost člověk bude - chtě nechtě - nejspíš využívat čím dál víc. A tak jsem vyrazil na několik vycházek, jejichž cíl byl jasný: Naučit se fotit s roztřesenýma rukama. Kdy jindy by s tím měl prozíravý člověk začít, když ne v době, kdy třas od něj ještě vyžaduje nějaké přetvařování. Jak se říkává - těžko na cvičišti, lehko na bojišti: Když se to naučím slušně teď, pak už to, domnívám se, půjde jen čím dál lépe a nakonec nejspíš úplně samo. No, samozřejmě, trochu nadsazuji, jak mám ve zvyku, ale zase ne až tolik.

 

Nedělní miniglosy č.616

Když vidím všechny ty různé pitomosti v souvislosti s očkováním, svištící sem a tam virtuálním světem mrštností ze Startreku, ochotně se přidám a budu taky sdílet jeden nevymýtitelný hoax: Úsměv věnovaný nejen ostatním lidem, ale i sám (sama) sobě má totiž - jak dokládají "studie provedené nejlepšími světovými vědci" velmi pozitivní dopady na lidskou imunitu. Sice vás zatím takové Potvrzení o prodělaném úsměvu do restaurace nepropašuje, ale myslím, že ani to se v prostředí neustále se měnících pravidel, odborných stanovisek, co a jak na virus funguje nejlépe či naopak vůbec ne, a odhadů budoucího vývoje, nedá vůbec vyloučit (úřední potvrzení o prodělaném úsměvu budou jistě vydávat nějací hodně podmračení úředníci nebo programově lhostejní roboti). Zatím se tedy zkusme usmívat jaksi preventivně; když to bude fungovat - tedy dobře, když náhodou ne, aspoň nám to rozjasní tvář a příjemněji to uteče. Kdoví, třeba k tomu opět maličko přispějí i dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám u již 616. čísla.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové příspěvky. Ve zdejší Fotolaboratoři jsme si ukázali postup vzniku nové podzimní dobřichovické fotografie s pracovním názvem Ranní procházka a moje veskrze poetická nálada z minulého víkendu nakonec dala vznik aspoň malé předadventní básničce s velmi neintuitivním a marketingově nejspíš zcela nevhodným titulem Tělo Cyrilovo. Básnickou virovou nálož ještě zdvojíme připomenutím textu Vyznání Nerudova křemene z minulého týdne. Už jen do úterka 30.11. bude otevřena úžasná výstava fotografií Martina Stranky, na kterou jsem upozornil začátkem listopadu v textu Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021). No a abychom tu neměli "převeršováno", z archivu tentokrát povytáhnu úvahu O ztrátách a nálezech z úplného konce roku 2010, kdy jsem sám našel dost z toho, co jsem považoval už definitivně za ztracené, anebo jsem o tom do té doby dokonce vůbec neměl potuchy.

 

Tělo Cyrilovo

Původně to nějakou dobu vypadalo, že dnes do rubriky haiku přibude nová tanka, ale nakonec se ukázalo, že se mi tentokrát nechce nechat se omezovat formou, a taky jsem chtěl sem tam přihodit i malý rým, protože se mi v posledních pár dnech zdálo, že se prostě věci celkem rýmují, což by se mělo někde projevit a japonský styl mi na to připadal příliš "suchý".

 

Tělo Cyrilovo

Provoníš ticho kostela,

kde jen ve zdánlivě hlavní roli

vznáší se tělo 

    tělo Cyrilovo.

 

Vzdálené tóny slabé

ať už jdou odkudkoli

opraví pro mě bibli:

Na počátku

    je vždycky tvoje slovo.

Ať právě hladí

        či škrábe.

Ranní procházka

Dnes se zase podíváme na vznik jedné fotky. Je ještě poměrně čerstvá, snímek byl pořízený ráno o státním svátku 28. října. Toho rána byla Berounka zahalená docela hustou mlhou a já vyrazil fotit své oblíbené podzimní pavučiny na dobřichovické lávce. Mimochodem, pár se jich snad docela povedlo, třeba se ještě na některé z nich i tady na blogu podíváme, ale prostě vás nechci zahltit vším, co fotím; dělám vždy jen tematický a nepočetný výběr, byť poslední dobou se, myslím, objevilo zveřejnitelných fotek celkem dost.

Fotek bude v článku hned pět, ale výsledkem nakonec bude jen jedna jediná. Zkusím na tomto malém obrazovém seriálu zas jednou prakticky předvést, jak při přípravě fotky postupuji a jak přemýšlím, pokud se výjimečně rozhodnu popracovat na ní o něco pečlivěji, než je standardní jednoduchá úprava v Lightroomu. 

Nedělní miniglosy č.615

Budu se muset maličko krotit, abych dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nenapsal ve verších, protože takový formální výstřelek by možná zdejší miniglosoví štamgasti těžce nesli. I v 615. vydání tedy nakonec zůstanu u tradiční prozaické podoby týdeníku a bude mi stačit, když miniglosy aspoň sem tam vyloudí na vašich tvářích úsměv, protože to je - jak jsem přesvědčen - výborný a široce použitelný lék, který je k mání bez předpisu a kterým se přitom není možné snadno předávkovat, takže je dobré mít pořád v domácí příruční lékárničce jeho slušnou zásobu, aby jím člověk mohl prozářit svou ustaranou tvář, tím víc, čím stísněnější a zdánlivě bezvýchodnější je okolní společenská atmosféra. Srdečně vás vítám u nového nedělního čísla.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové příspěvky. Jednak vyšel nový článek v rubrice V řeči mírně vázané, tentokrát s názvem Vyznání Nerudova křemene. Vůbec poprvé v novém blogspotovém domově vyšla tradiční Fotohádanka - tentokrát s pořadovým číslem 29. Pro zachování náležité žánrové pestrosti připomenu ještě jednou článek z jazykové rubriky Jakpak asi je (a bude) v Nivči?  Dál pokračuje úžasná výstava fotografií Martina Stranky, na kterou jsem upozornil začátkem listopadu v textu Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021), a z archivu povytaženou nechám i pro tento víkend osm let starou kraťoučkou básničku Čtyřretí jako malou kompenzaci za ty Nedělní miniglosy v nepříliš invenční próze :-).

 

Fotohádanka č.29

Fotohádanky, kdysi nejčtenější a nejkomentovanější z článků v začátcích mého starého blogu, tu v poslední době nebývají k vidění moc často, za poslední tři a půl roku se tu objevily pouhé dvě. Přesto je to formát tradiční; vždyť první fotohádanka byla publikována už před jedenácti lety. Tak tedy dnes znovu po roce a půl položím tradiční jednoduchou fotohádankovou otázku:

Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Samozřejmě i tentokrát uvedu hned za obrázkem několik indicií. V křížovkách se něčemu podobnému říkalo "pomůcky" nebo "nápověda", ale kdo už někdy v minulosti na některou ze zdejších fotohádanek narazil, dobře ví, že nikdy není jasné, jestli ty moje indicie opravdu napoví nebo naopak vše zamlží :-).

 

 

Tak tedy slíbených pár indicií:

Vyznání Nerudova křemene

Chtěl jsem být z křemene, vyjít vstříc Nerudovi,

vystavět v srdci

pevnou barikádu,

roztočit svět

na opačnou stranu,

    což se vždy snadno poví.

Přiměji ústa

nadávky spolknout

    v každé druhé z vět,

podtrhnu role napsané na fermanu

a pak roztouženě

    šeptnu větu třetí,

    sladkou po oskeruši,

    aby slyšely ji

    jenom ty správné uši,

    příběh pohádkový

    z míst, kde sny dál žijí.

 

Nedělní miniglosy č.614

Po letním vydechnutí se nám, zdá se, v těsně předadventním období epidemie vrátila v plné formě a s čerstvou chutí ukázat, kdo je tady skutečným pánem. O to víc je, myslím, třeba překonat svou tradiční "nedělní lenost" a opět po týdnu připravit další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž 614. vydání vás srdečně vítám. Mimochodem, dnes máme zase po nějaké době jednu "hostující miniglosu" na námět od jednoho z našich občasných externích přispěvatelů, za který jménem redakce NMg děkuji.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové příspěvky. Po dlouhých 5 měsících vyšel nový článek v "češtinářské" rubrice Jazykové hrádky - tentokrát s názvem Jakpak asi je (a bude) v Nivči? Protože jsem v týdnu poslední komentovanou prohlídkou zakončil svou dosud nejdelší fotovýstavu Začátek velké cesty, mohl jsem - netradičně v sobotu - spokojeně konstatovat: Tak to máme po deseti měsících za sebou. Dál pokračuje úžasná výstava fotografií Martina Stranky, na kterou jsem upozornil minulý týden v textu Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021), a prohlédnout si můžete i výsledky mého focení Karlova mostu ve víkendové ranní mlze. Z archivu dnes povytáhnu osm let starou kraťoučkou básničku Čtyřretí, třeba i proto, že - jak jsem se znovu nedávno ubezpečil - naše nejkrásnější sny nemají žádný důvod se v čase jakkoli měnit.

Dny se kvapem krátí a noci prodlužují, tak pokud si pro ten čas hledáte nějakou knížku, u které si nebudete muset pořád pamatovat, kde jste skončili, zkuste si třeba zdarma stáhnout pdf verzi mé knížky blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás s názvem Hledá se pudvice v modrém obalu!  

Tak to máme po deseti měsících za sebou

A je to! Těsně před chvílí zaklaply dveře za posledními návštěvníky a chvilku po cvaknutí téhle dnešní fotky (jen mobilem, foťák se neosvědčil, protože jsem ho tu měl s sebou sice mockrát, ale na focení došlo jen zcela výjimečně, protože bylo vždycky dost zajímavějších věcí na práci, třeba na povídání s lidmi) jsem na výstavě zhasl světla a vyrazil do noci směrem k Hlavnímu nádraží a Dobřichovicím. Až sem přijdu příště, budou už fotky sundané a nahrazené novými obrazy a já se na tu příští, cizí vernisáž v už celkem důvěrně známém prostředí těším.

Doposud jsem měl jako rekord v délce trvání výstavy čtyři měsíce a kousek u té minulé velké zámecké dobřichovické. Ale půlku z té doby na výstavu nesměli návštěvníci a vlastně ani já, tak nevím, jestli se to dalo jako rekord vůbec počítat, protože bych řekl, že okolní podmínky byly v tomto zvláštním případě něco jako nedovolená podpora větru v některých atletických disciplínách. Teď už na tom ale nesejde, protože rekord převzala se svými téměř deseti měsíci trvání právě výstava v pražském Divadle Kámen. A to jsem si prosím ještě v půlce ledna myslel, že nejméně celý letošní rok si dám s vlastními výstavami pokoj, protože ty tři vzájemně se překrývající loňské mě - v nevyzpytatelných covidových podmínkách - vyčerpaly v několika směrech na dlouho dopředu. Kdo tehdy mohl tušit, že pár fotek bude mít u mě doma při cestě z dobřichovických zámeckých prostor jen kraťoučké mezipřistání a štandopéde budou pokračovat na Invalidovnu. 

Jakpak asi je (a bude) v Nivči?

Jsou otázky, se kterými vám ani nejchytřejší internetový vyhledávač nepomůže. Zkoušel jsem např. nedávno zjistit, kde leží Niveč, ve kterou (nebo ve který - zpropadeně, vždyť ani nevím, jestli je Niveč ženského nebo mužského rodu!) se prý - když už je opravdu špatně - leccos obrací. Ale obrací-li se, říkám si, nejspíš to už tou dobou musí aspoň přibližně tušit, kde Niveč je. Kdoví, možná existují speciální kompasy nejen se světovými stranami, ale i s vyznačením Nivče a případně dalších míst, kam se člověk občas sám, umanutě, veden touhou objevovat a navzdory doporučením pudu sebezáchovy, snaží dojít nebo je tam jinými s gustem posílán, a dovedu si představit, že takový kompas by mohl být vyhledávaným žertovným dárkem k Vánocům nebo narozeninám. Já zatím takový kompas bohužel nemám, a do Nivče popaměti netrefím.

Ano, i mocný Google v tomto případě zklamal a ze zoufalství se mi místo Nivče pokusil podvrhnout aspoň asyrské Ninive, které je ovšem, myslím, od malé české Nivče dost vzdálené nejen geograficky ale i významově. Jak by však mohli potvrdit jazykozpytci i dějepravci, vninive se ovšem na rozdíl od vnivče již nic obracet nemůže, protože Ninive, jak jsem se dočetl, padlo již v roce 612 př. n. l. a samo bylo v té době obráceno vniveč tak důkladně, že ho v tom vnivči - nebo v tomto speciálním případě snad dokonce ve vninivči - dlouho nebylo možné najít. 

Nedělní miniglosy č.613

Svou týdenní dovolenou jsem sice zasvětil ponejvíce fotkám, fotografickým výstavám a fotopřednáškám (i když zdaleka jsem toho nestihl tolik, kolik jsem plánoval), ale v neděli mají před fotografiemi přirozenou přednost Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž 613. vydání vás zase po týdnu vítám.

Není divu, že můj "fotografický týden" se promítl i do obsahu dvou nových blogových příspěvků: Prvním publikovaným článkem bylo stručné představení obnovené výstavy krásných fotografií Martina Stranky v textu Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021), který jsem v závěru doplnil i o zcela nové tematické haiku :-) a je možné ho brát i jako pozvání všech zájemců na opravdu mimořádnou výstavu, která nebývá v naší zemi k vidění zrovna často. Druhým článkem bylo další nakouknutí do rubriky Fotolaboratoř, kde jsem tentokrát ukázal výsledky focení Karlova mostu ve víkendové ranní mlze. Z minulého týdne mohu připomenout vzpomínku na to, jak jsem kdysi bydlel s bohatým Afgháncem a taky příběh 115 let starého milostného věnování v Písních Závišových, které jsem náhodou našel v dobřichovické knihobudce. No a když už tu tento týden máme tak košatý fotografický program, přikládám i přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla speciální webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

Na příští středu 10. listopadu vás zvu na (už opravdu) závěrečnou komentovanou prohlídku své malé fotovýstavy Začátek velké cesty, kterou čeká v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna po více než tři čtvrtě roce "dernisáž". Kdo z vás tedy přijít chtěl a zatím to nestihl, má poslední příležitost, pak už budou obrazy k vidění zase jen u mě doma, kde není zdaleka tak vlídné prostředí :-). Moc rád se s vámi potkám, prohlídka začíná v 18:00 a kdo dorazí, uvidí kromě vystavených fotek jako bonus (aspoň na obrazovce počítače) i výběr z novějších fotek vzniklých v Praze v souvislosti s dlouhodobým projektem Pražské domy. Takže jste srdečně zváni a moc rád vás ve středu uvidím osobně. 

 

Karlův most v ranní mlze

Když jsem na státní svátek 28. října viděl, jaká hustá mlha se tvořila u nás v Dobřichovicích u Berounky, řekl jsem si, že zkusím využít příhodné ranní mlhavé podmínky a o víkendu vyrazím fotit mlhu do Prahy k Vltavě. Neměl jsem připravený žádný přesný scénář, ona je mlha dost nevyzpytatelná matérie - jednou si sedne do údolí a nepoleví celý den, jindy stačí závan větru a ona se v několika vteřinách rozplyne. Samozřejmě - máte-li Berounku 2 minuty od domova a můžete podmínky pro focení omrknout z okna, je to něco jiného, než když máte jet kamsi hodinu a půl a doufat, že právě na vás ta správně hustá mlha na tom správném místě počká.

Brzké ranní vstávání ještě do hluboké tmy bylo prvním kritickým místem, opravdu jsem se musel dlouho přemlouvat, že právě dnes budou podmínky přesně takové, jaké jsem si je vysnil. Když jsem pak vyrazil na nádraží a zjistil jsem, že u Berounky žádná mlha není, přišla krize č.2 a docela vážně jsem uvažoval, jestli se nemám otočit, doma znovu zalézt do postele a radši využít čas k promítnutí nějakého dalšího ranního snu. Ale když už jsem byl v půli cesty na nádraží... Přece to teď nevzdám! Přinejhorším si někde v Praze dám snídani, projdu se po ranních velkoměstských ulicích a zase pojedu zpátky. Pravda, na takovou procházku není zrovna praktické se tahat se stativem a skoro se všemi objektivy, ale kdoví, třeba se cestou nějaký zajímavý fotonámět naskytne i bez mlhy.  

Vlakem jsem dojel na Smíchovské nádraží a tramvají až na Malostranskou přímo k řece. A - světe div se - mlha tam byla, a jaká! Taková, že nebylo vidět nic než kousek vodní hladiny a pár zimomřivých kačen u břehu. Zatím nic k fotografování. Mosty zcela zmizely v mléčném příkrovu, stejně jako protější břeh. Bylo kolem půl osmé a já měl dost času si najít nějaké dobré místo.Vybral jsem si malou terasu u Hergetovy cihelny, vedle které jsou v sezóně prostřené stoly se skvělou vyhlídkou na Karlův most.

Výstava Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021)

Těm, co si na můj blog chodí číst pravidelně, bude tento článek nutně povědomý: Vždyť tady podobný článek o výstavě stejného autora, stejného názvu a dokonce i stejného místa konání už jednou byl! Vápeník už zjevně stárne, zapomíná, co kdysi napsal, a opakuje se. Jak to tak bývá, v něčem budou mít takoví pamětníci pravdu a v něčem ne. Pravdu budou mít v tom, že jsem opravdu loni v březnu napsal článek o stejnojmenné výstavě známého fotografa Martina Stranky v Mánesu a že jsem od té doby o rok a půl starší a zapomnětlivější. Ale ta výstava stejná rozhodně není: Zčásti se liší svým obsahem, k čemuž se dostaneme podrobněji, ale hlavně se liší podmínkami, za kterých probíhá.

Pozn.: V loňském článku jsem psal podrobněji o některých konkrétních fotografiích, což si dovolím neopakovat, přestože fotky jsou i tentokrát součástí expozice, zájemci si ale samozřejmě mohou přečíst celý můj loňský text Výstava Martin Stranka - Dechem i prohlédnout tehdejší ilustrační záběry z Mánesa. Škoda, že se kvůli likvidaci mé původní blogové platformy neuchovaly tehdejší bohaté komentáře. 

Pro mě je Martinova loňská výstava ve vzpomínkách vlastně symbolicky spojena se začátkem covidové epidemie. Stihla být zahájena velkolepou vernisáží a byla pak otevřena přesně 12 dní. Podmínky pro návštěvníky se postupně zpřísňovaly a 12. března večer byla výstava definitivně uzavřena. Fotky jsem tehdy viděl opravdu na poslední chvíli a i když jsem článek na blogu publikoval hned druhý den, abych jím pozval k návštěvě všechny milovníky fotografie, protože výstava je to opravdu mimořádná, už nebylo kam, protože všechny výstavní sály se veřejnosti uzavřely. Kdykoli jsem měl od té doby chuť zahudrovat si na covid, který komplikoval organizaci mých vlastních tří loňských výstav, vždycky jsem si vzpomněl na Martina, na to, jak dlouho tuhle rozsáhlou výstavu připravoval a co ho to stálo úsilí i peněz, a hned mě vlastní naštvanost přešla, protože ty moje komplikace oproti tomu byly pouhými prkotinami, a nakonec u mne vlastně všechno dopadlo relativně dobře.

Nedělní miniglosy č.612

Říkal jsem si, že když se nám změnil letní čas na normální, budu mít o hodinu více času na napsání Nedělních miniglos. To bych ale nesměl do tří do rána upravovat fotky ze včerejšího focení u zamlžené Vltavy (nebojte, taky se tu objeví nějaký výběr). Nakonec místo hodiny navíc mám tedy paradoxně "hodinu na méně", ale uklidňuje mě skutečnost, že mám příští týden dovolenou, abych si mohl užít všeliké fotografické workshopy, přednášky a výstavy, které jsem si do těch pár dnů naplánoval. Ale bez ohledu na moje aktuální a s blogem přímo nesouvisející aktivity se dá spolehnout na to, že i dnes opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž vydání vás zase po týdnu vítám.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva články: Do rubriky Po paměti jsem přidal z pohledu dnešní situace v Afghánistánu skoro neuvěřitelnou vzpomínku na to, jak jsem kdysi bydlel s bohatým Afgháncem. Druhý článek byl inspirován náhodným nálezem krásného věnování v knížce milostných básní, staré 130 let: O milostném věnování v Písních Závišových, který - jak už to u mě bývá - spustil zajímavý kolotoč nových objevů a informací, které jsem se ve škole nedozvěděl nebo jsem právě nedával pozor. Z minulého týdne ještě připomenu článek Jak používám instagram a přikládám i přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla speciální webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

V příštím týdnu vás - tentokrát už opravdu naposled - pozvu na svou závěrečnou komentovanou prohlídku své malé fotovýstavy Začátek velké cesty, kterou čeká ve středu 10. listopadu od 18:00 v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna po více než tři čtvrtě roce "dernisáž". Kdo z vás tedy přijít chtěl a zatím to nestihl, má poslední příležitost probrat se mnou v tomto prostoru mezi vystavenými obrazy osobně důležité i nedůležité věci kolem fotek či jiných témat; všechny srdečně zvu a rád se s vámi při té příležitosti uvidím.