Z kapsy legionáře?

Jsou to asi dva roky, kdy jsem se setkal s člověkem, který nutně potřeboval sehnat trochu peněz, nejspíš aby si jako silný kuřák nemusel z úsporných důvodů snižovat své denní nikotinové dávky, a tak se snažil zjistit, jestli pár starých mincí, které našel kdesi doma v šuplíku, nemá nějakou hodnotu směnitelnou za soudobé oběživo. Občas se s tím setkávám: Lidi doma najdou v hrnečku pár kousků po dědečkovi, propadnou pocitu, že se musí jednat o poklad nevyčíslitelné ceny, a když jim řeknu popravdě, že všechno jsou to maximálně korunové položky, ale spíš ani to ne, divže mi uraženým zklamáním nevypoví válku.

Ani tentokrát jsem v hrsti starých ošoupaných mincí z různých kovů a z různých časů nenašel žádnou raritu, před kterou by si světové aukční domy sedly na zadek. Většina těch kousků bylo to nejobyčejnější, co bylo kdysi možné vstrčit bez velkého utrhování do kapsy: pár rakouských šilinků, nějaký německý pfennig samozřejmě z oběhu notně ošoupané československé haléře a korunky, pár polských zlotých nebo maďarských forintů. Díval jsem se proto na "sbírku" trochu s despektem a v duchu jsem si sumíroval nějaká utěšující slova, že nejenže z takového pokladu nebude na Rolls-Royce nebo soukromý ostrůvek v Egejském moři, ale nejspíš ani na ty obyčejné cigarety ne. Ale pak mě přece jen dvě mince zaujaly.

 

Nedělní miniglosy č.466

Nějakou dobu jsem přemýšlel, že sté výročí založení republiky si připomenu speciálním článkem a nikoli jen tradičními Nedělními miniglosami. Nakonec jsem si ale řekl, že teď se s různými komentáři k jubileu stejně roztrhl internetový pytel, tak vůbec nebude škodit nějaký drobný časový odstup. Když se mohla ruská říjnová revoluce odehrát v listopadu, určitě se něco podobného snese i u mé blogové oslavy jubilea Československé republiky. Ostatně, když už republika vydržela bez mého speciálního komentáře dlouhých sto let, těch pár dní navrch jí už snad neublíží.

 

E-katalog dobřichovické fotovýstavy aneb O opravdu posledních jízdách

Když jsem byl malý, chodil jsem ve Staňkově rád na tamější srpnovou pouť. Obzvlášť se mi líbilo chodit tam v sobotu pozdě večer, ještě dávno před nedělním vyvrcholením, na různá točidla, kolotoče, lochnesky a létající rakety, a užíval jsem si, jak kolotočáři celý večer hlasitě lákali návštěvníky na "úplně poslední jízdu". Po té poslední jízdě totiž následovala jedna po druhé další a další "poslední jízda", většinou různě prodloužená nebo zrychlená oproti kratším a pomalejším jízdám v pouťové "špičce", vlastně celý pouťový večer se skládal z posledních jízd a byl to zatraceně dlouhý večer, který postupně přešel v noc a nakonec stihl i zlehýnka zaťukat na dveře rána. A já pochopil, že některé poslední věci jako poslední jen vypadají, ale poslední být zdaleka nemusí, a možná to platí o více věcech, než si myslíme, a možná dokonce o většině z nich. Snad jedinou výjimkou jsou ty úplně poslední věci člověka, které jsou asi opravdu poslední, ale mezi námi, stejně víme - přes veškeré lidské znalosti a rozvíjející se techniku - houbeles, jak to s nimi ve skutečnosti je.

 

Nedělní miniglosy č.465

Vypadá to, že dnes už se na svou prodlouženou fotografickou výstavu na dobřichovickém zámku (aktuality pořád spravuji na pohotovostní informační stránce výstavy a prohlédnout si na ní můžete i kompletní E-katalog) nevyrazím v tričku s krátkým rukávem, jako doposud skoro každý den letos velmi povedeného babího léta. Děkuji všem, kteří se na výstavu přijeli podívat osobně, a ti, kteří ještě s návštěvou váhají, by neměli váhat dlouho, protože ve středu 31. října expozice tentokrát už definitivně končí. Nedělní miniglosy - svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" ale ani tuto neděli nebudou chybět, protože v politice i ve společnosti se stále děje mnoho zajímavého.

 

Slova paměti

"Ke Stalinovi" se dnes už naštěstí nechodí k legendární Švecově "frontě na maso", ale spíš k Metronomu, přesněji ke Stroji času, jak zní správný název velkého metronomu na letenské pláni. Teď právě je ale možné podívat se i do dlouho nevyužívaných a nepřístupných prostor pod dávnou obludnou Stalinovou sochou, kde je mezi betonovými podpůrnými sloupy "k zažití" audiovizuální expozice Paměť národa, připomínající některé důležité mezníky v historii naší země. Nebudu dnes podrobněji psát o expozici, myslím ostatně, že zážitek je obtížně přenosný. Tak jsem návštěvu na výstavě využil alespoň jako inspiraci k pár veršům do rubriky V řeči mírně vázané.

Kterak posílám sám sobě vyděračské dopisy

Zdá se vám nadpis dnešního článku podivný? Může člověk, který je snad celkem psychicky zdráv, dospět do stadia, kdy vydírá sám sebe? Mám snad dvě svářící se protikladné tváře jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde? I když je to fakticky vzato samozřejmě nesmysl, pro případného vnějšího pozorovatele to může přesně tak vypadat. Z mé vlastní e-mailové adresy mi totiž opravdu opakovaně chodí vyděračské dopisy, tak jsem si řekl, že se to možná děje i řadě jiných lidí, a nebude proto marné o tom nepříjemně "šedém" tématu napsat článek.

Je to už nějaký ten rok, co jsem zjistil, že nějaký zahraniční paznecht používá občas mou základní a nejpoužívanější e-mailovou adresu pvapenik@centrum.cz k reklamě tu na viagru, tu na nějaké pornostránky, ondyno zas "ode mne" rozesílá zprávy s odkazem na nějakou škodlivou stránku, a nejspíš se tak snaží šířit různé webové "trojské koně". Není to věru nic příjemného, když vám taková zpráva přijde, psaná buď vulgární angličtinou nebo směšně lámanou češtinou. Vyhnout se tomu v dnešním prostředí internetu ale dá asi jen těžko: Sice používám sadu slušných antivirových programů, ale zároveň občas rozesílám své e-maily - především v souvislosti s pořádáním svých fotografických výstav - na stovky různých mailových adres a stačí, aby jeden z počítačů, na který můj mail dojde, nebyl dostatečně chráněný, a už se moje adresa může ocitnout na černém seznamu podobně zneužívaných. 

 

Nedělní miniglosy č.464

Sice jsme v týdnu zažili pár zamlžených rán, ale babí léto se s námi letos nechce rozžehnat a myslím, že nikdo z nás výrazně neprotestuje. Velkou část z posledních dní trávím na dobřichovickém zámku, kde právě dnes končí moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) - viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky. Moc mě potěšilo, že jsem měl příležitost se díky výstavě setkat s několika dalšími blogerkami a blogery, které jsem se doposud osobně neviděl, a zopakovat si příjemné setkání s těmi, se kterými jsme se viděli už poněkolikáté. A i když kvůli výstavě a četným veřejným i individuálním prohlídkám poslední dobou blog a další psaní (i komentování) maličko zanedbávám, říkám si, že aspoň Nedělní miniglosy - svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" by - byť v poslední den výstavy - vyjít měly, protože zajímavé události uplynulého týdne v politice i společnosti si o to vysloveně říkají.

Most do budoucnosti

Vypadá to, že v údolí Berounky začaly tradiční podzimní ranní mlhy. Znamená to, že prakticky všechny aspoň trochu odložitelné ranní činnosti u mne teď ustupují rychlé fotoprocházce k zamlžené řece - snídaně, sprcha, holení, ranní čaj, to vše může počkat. Rychle na sebe něco hodit, stativ do ruky, přes rameno foťák, do jedné kapsy makroobjektiv (nastává přece sezóna krásně zarosených pavučin, jichž bývá na lávce nad Berounkou požehnaně), do druhé kapsy kabelová spoušť a rychle ven. Cestou pozdravit pár známých, se kterými jsem do začátku svých "tvůrčích prázdnin" často cestoval ráno vlakem do Prahy a oni spěchají přes lávku na nádraží, krátce si popovídat s několika dalšími lidmi, kteří už u řeky fotí, pár kolemjdoucích, které zajímá, co fotím, dokonce lákám na svou stále ještě probíhající výstavu na dobřichovickém zámku: "Jéééé, to je fajn, to ještě stihnu, chodím kolem zámku každý den," říkají mi a já přemýšlím, že takováto "kontaktní kampaň" podobná jako před volbami, by byla nejspíš efektivnější, než roznášení informačních letáčků po městečku. "Paráda, tak to já se určitě zastavím," říká nadšeně další paní, když se dozvídá, že výstava je k vidění až do neděle.

 

Nedělní miniglosy č.463

Když už v našich zeměpisných šířkách nemáme to opravdové, užíváme si aspoň babí nebo indiánské léto (nejlepší by ovšem bylo indiánské babí léto podle indiánské babičky :-)). Hned po "svátku demokracie", jak volby označuje pan prezident (možná proto by měl rád volby povinné, abychom si takový významný svátek užili opravdu všichni), se v posledních letošních hřejivých paprscích objevuje už 463. vydání Nedělních miniglos - svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Zároveň moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), na dobřichovickém zámku (viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) vstupuje do svého posledního týdne, protože příští neděli končí. Poslední komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v sobotu 13. října od 10:30 hod., ale pořád platí, že se mi můžete ohlásit předem a domluvit si i prohlídku individuální.

Haiku barevného podzimu

Haiku barevného podzimu

Znavené listy

polibkem šarlatovým

dotknou se země.

Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové

V minulém týdnu jsem se po mnoha letech dostal ke svému starému fotoarchivu ze "starší doby analogové", který jsem už považoval za dávno ztracený a propadlý peklu. Archiv obsahuje stovky fotek z doby, kdy jsem všechno fotil jen stařičkým mechanickým LOMO foťákem (který mimochodem po dlouhé době přišel opět do trochu ujeté "retro módy" nejspíš jako kompenzace za to, že dnes je digitální focení příliš jednoduché a bez větších překážek). V té době jsem si fotky vyvolával a zvětšoval sám, jak bylo tehdy zvykem, takže jsem fotil prakticky jen černobíle. Práce fotografa tou dobou ještě byla hlavně kombinací chemie a optiky bez podpory speciálních softwarů, bez kterých si dnes už málokterý fotograf umí svou činnost představit. Jsem dalek toho, abych si tohle fotografické období v nějakém "retro rauši" nadměrně idealizoval, aparát byl mizerný, filmy většinou nic moc, snad jen papíry bylo možno sehnat velmi slušné. Ale je fakt, že tou dobou měla výroba fotek jiný "šmak" než dnes, kdy se většina z nich vůbec nedostane do hmotné podoby, ale zůstane jen na discích počítačů a na serverech anonymních datacenter kdesi ve světě, v podobě časem stále obtížněji dešifrovatelných sad jedniček a nul.