Fotoateliér H. Eckert - výstava v Clam-Gallasově paláci

Když se na začátku listopadu konal v Praze týdenní fotografický festival, zúčastnil jsem se asi 10 přednášek a workshopů zaměřených na velice různorodá témata. Zkoušel jsem si, jak správně manuálně ostřit, poslechl jsem si poutavou přednášku o tokijských "punkových" fotografech a galeriích v místech, která jsem v Tokiu sám navštívil, okouzleně jsem pozoroval velmi poctivě dělané černobílé minimalistické fotografie přírody, ale byl jsem i na přednášce s názvem První velcí fotografové Prahy specialisty na nejstarší české fotografie, Pavla Scheuflera. Tam, přiznávám se k vlastní nevědomosti a mezerám ve vzdělání, jsem se vůbec poprvé dozvěděl o ve své době velmi proslulém fotografovi Jindřichu Eckertovi (jeho povolení k provozování fotografické živnosti je z roku 1863), který se ve druhé polovině 19. století a pak velmi intenzivně na začátku století dvacátého věnoval mimo jiné fotografické dokumentaci překotného rozvoje tehdejší Prahy.

 

Nedělní miniglosy č.427

Marketingová oddělení obchodních firem sice už od konce srpna zbrojí na Vánoce, advent však letos začíná až v nejzazší možnou dobu. Tento víkend je tedy posledním předadventním, a proto se ještě tentokrát v Nedělních miniglosách ubráníme vánoční tématice, které bude v prosinci, myslím, k dispozici dostatek. Ať už ale máte doma první vánoční "pečící" víkend nebo jsou pro vás Vánoce ještě "za horama", vítám vás u dnešního čtyřstého sedmadvacátého vydání, ve kterém jako obyčejně nakoukneme do politiky, do společnosti, ale třeba i do dávné historie.

Surreálný pozdrav od Národní

Různé dny, diametrálně rozdílné počasí, odlišné záběry, a přesto stejné místo. Jednou foceno ve slunečném dni říjnového babího léta, podruhé v uplakaný den listopadového státního svátku; nepoměr v míře slunečního svitu je, myslím, patrný. V dynamicky proměnlivém zrcadle nabývají okolní domy takových tvarů, že kdyby žil Salvátor Dalí, myslím, že by - podobně jako já - chodil při sebemenší příležitosti pozorovat stále se měnící křivky zdejší surrealistické architektury. Jak zajímavě prolamovanými a plastickými se umějí zdát reflexe strohosti. Závan dekonstruktivismu pár kroků od Národní třídy. A projekční plátno se různými způsoby otáčí, jeho obrazové vrstvy se nápaditě prolínají v pozoruhodném krasohledu.

Ne, na tomto místě rozhodně nejsem s foťákem naposled, protože v této rozkouskované prosluněné ploše je kdesi, zdá se mi, ukrytá fotka s velkým EF. Jen to chce postřeh, štěstí a zároveň nekonečnou trpělivost, protože podobná Fotka je tvor tak plachý a přítemní, že se stydí i dokořán otevřených očí, natožpak namířeného objektivu. Trpělivé dlouhé soustředění rázem převtělené v ten správný maličký zlomek sekundy, jako když šermíř po dlouhém stínovém tanečku se svým soupeřem zkoncentruje všechny své sny i veškerý svůj um do jednoho jediného rozhodujícího výpadu. CVAK!! Tenhle snímek ještě optimální zdaleka není, ale už je snad patrné, jaké rysy bych si na jeho tváři přál.

 

Dotazník z příjemného posezení V křesle

Pozn.: Dovolil jsem si tenhle článek zařadit do kdysi založené a už dost dlouho nevyužívané rubriky Hovory, kde jsem ve žhavém srpnu roku 2015 odpovídal celkem na pět tuctů zvídavých otázek mých blogových čtenářů. No a protože mě - pokud se někdo ptá, a ještě víc, pokud se ptá dobře - odpovídání baví, využívám tentokrát desítku zajímavých dotazů Marie Veroniky z blogu V křesle, díky za ně. Ovšem jako skoro vždycky - v mém blogovém nádraží má takový "řetězový vlak" konečnou stanici, protože ode mne koleje dál nevedou, aby všude kolem nás takových kolejí nebylo příliš :-).

1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?

Vznikla dávno a úplně bez souvislosti s blogem. Když v rámci privatizace v 90. letech překotně vznikaly různé investiční fondy sloužící v řadě případů k loupežím za bílého dne, dělal jsem si legraci, že já bych svůj investiční fond férově pojmenoval Český Extrémně Rizikový Fond (ČERF), protože by si pak nikdo z okradených nemohl stěžovat, že jsem ho včas nevaroval, a zkratka ČERF navíc pěkně vypadá. No a to slůvko se mi zalíbilo, je docela úderné, má vtip, dobře se pamatuje a ještě zajímavě vystihuje "vrtací" část mé osobnosti. Zatímco investiční fond jsem nakonec kupodivu nikdy nezaložil, na blogu už tahle přezdívka dobře slouží skoro devět let.

2. Proč píšeš?

Spisovatel Pavel Bošek na tuhle otázku kdysi odpovídal slovy: "A co bych čet?" :-) Jsem původem chemik a možná proto mě baví skládat dohromady slova a věty tak, aby se tyhle na pohled netečné ingredience reakcí s očima, hlavou a srdcem čtenáře proměnily v něco jiného a ve vzácných případech možná i nového a překvapivého. Baví mě hrát si s jazykem a hledat možnosti i limity jeho vyjádření, zkoušet "v laboratoři" měnit napohled skoro neznatelné drobnosti, třeba různá synonyma nebo slovosled, a pozorovat, jak se mění a skoro neznatelně posouvá vyznění věty. No a nepopírám, že se k některým textům taky vracím, zvažuju, co bych dnes asi napsal jinak a co mi připadne i s odstupem dobré a něco mě dokonce při takové inventuře po létech mile překvapí. Prostě: Kdybych ty své články nenapsal, co bych vlastně čet? :-)

 

Nedělní miniglosy č.426

Dnes jsem byl tvrdě vykolejen ze svého zaběhlého nedělního rytmu: Když jsem došel do kavárny, kterou pravidelně využívám jako "redakci" Nedělních miniglos, zjistil jsem, že se až do prosince rekonstruuje, přičemž navržená náhrada v sousedství mi nevyhovuje ani prostorem ani vstřícností obsluhy ani přístupem k zásuvkám :-). Jsem tedy pro příštích několik čísel "redakčním bezdomovcem"; tak uvidíme, doufám, že se to neprojeví nějakým fatálním propadem kvality. V čem se to ale projevilo okamžitě, je skutečnost, že v době, kdy normálně už mívám vydání "on air", jsem tentokrát ještě nezačal ani přemýšlet, o čem vlastně budu tentokrát psát. Naštěstí pondělí je ještě daleko a neděle má přece skutečnou uzávěrku až o půlnoci, že? :-)

 

Listopadová paměť

Kdysi před léty, tehdy ještě na kinofilm, jsem na Olšanských hřbitovech našel jedno místo, které tehdy rozproudilo mou fantazii: Krásná stará fotografie zobrazovala šaramantního mladého muže, který odpočíval v polorozpadlém hrobě zarůstajícím břečťanem. Fotka se musela rozpadnout teprve nedávno, nejspíš jí někdo pomohl. Ta fotka byla svědkem dávno odešlé doby, ale držela se, vzdorovala času, nenechavcům, povětrnosti i vandalům. Tu fotku jsem zařadil do své webové kolekce a nazval jsem ji jednoduše: Paměť. (Pozn.: Fotku jsem kdysi na blogu už publikoval, ale neškodí si ji připomenout jako prarodiče dnešní série :-))

 

 

Haiku slepé lásky

Někdy se o lásce říká, že je slepá, a jsme zvyklí to brát spíš jako projev lidské slabosti. Jako kdyby nás taková slepota zbavovala správného rozumného směru a činila naše kroky nejistými a zmatenými. Jako kdyby jediným správným cílem bylo ze slepé lásky opět prohlédnout a ve střetu se skutečností se v mžiku velkého prozření vítězoslavně udeřit do čela a vykřiknout ono klasické archimédovské "Heuréka!"

Já to beru trochu jinak. Slepou lásku považuji za jev výsostně pozitivní, dokonce za dar velké ceny. Podobně jako slepá spravedlnost je správná, protože v daný okamžik měří každému stejně, slepá láska je podle mne správná proto, že dokáže tomu správnému člověku měřit stejně velmi, velmi dlouho, nejspíš už napořád, ať už je na tom jakkoli, ať se právě daří skvěle nebo naopak ani trochu, ať kolem padají vlády nebo se lámou kontinenty, to slepá laska nevidí anebo - vidí-li - to nepovažuje za podstatné. Pokud z ní prozříme, nejspíš nebyla tolik láskou jako okouzlením či poblázněním, prostě časem nasadíme nové brýle a s nimi se otevřou nové výhledy. Skutečná láska bývá, věřím, slepá nevyléčitelně, protože jen tak nám dokáže náhradou otevřít nové, dosud netušené smysly. Aspoň tak si ji představuji. Potmě a popaměti :-).

Haiku slepé lásky

Miluje stejně

v slunci i o půlnoci

s bílou holí snů.

Nedělní miniglosy č.425

Jak už jsem v blogovém záhlaví ohlásil hned po vyhlášení výsledků semifinálové fáze ankety Bloger roku 2017, tentokrát se mi mezi finálovou desítku blogerů postoupit nepodařilo. I tak mě mile překvapilo, kolik lidí z různých zeměpisných koutů i "koutů mého života" mi dalo svůj hlas. Za veškerou podporu moc děkuji a stejně jako loni po finálovém večeru můžu zdejším návštěvníkům slíbit, že žádné lepší či horší umístění v podobné soutěži nezmění nic na tom, jakou tvář bude mít tento blog, protože to ovlivňují zcela jiné a pro mne mnohem důležitější faktory. Ještě jednou díky a samozřejmě můžete i nadále (až do 18. listopadu) dávat svoje hlasy finalistům, kterým gratuluji k postupu a přeji jim pevné nervy do finálového slavnostního večera. To, že už nejsem ve hře, neznamená, že by mě vývoj soutěže přestal zajímat a na anketu jsem uraženě zanevřel, takže i já se pokusím mezi finalisty najít svého nového favorita, protože ten, pro koho jsem v semifinále hlasoval, už je taky venku z kola.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Tento týden jsem moc nestíhal sledovat politické a společenské dění, protože jsem kromě normální práce ještě prakticky každý den trávil dost času na akcích pražského Fotofestu. Absolvoval jsem spoustu zajímavých akcí, ze kterých bych rád někdy udělal pro zdejší příznivce fotografie i jakýsi "blogový sumář", uvidíme, jestli se ty dost nesourodé přednášky a workshopy dají společně shrnout v pár bodů, které byly pro mne zajímavé a o které by bylo možné se na blogu podělit s ostatními.

Revoluce v cukrárně na Něvském prospektu

Vladimír byl dnes celý den nervózní, jako už ho dlouho neviděla. Dokonce i při té podivně stísněné železniční cestě v zaplombovaném vagóně přes půlku Evropy, kterou spolu nedávno absolvovali, byl mnohem uvolněnější a občas dokonce vtipkoval, ale dnes jako kdyby byl duchem úplně někde jinde. Jasně, už je zase v myšlenkách s těmi svými kumpány, se kterými každou chvíli v zakouřených hospodách či kavárnách svrhávají režim. Ne že by mu nevěřila, byl pro revoluční věc už od mlada zapálený, ale - mezi námi - co by si vlastně ti mluvkové počali, kdyby se jim podařilo režim doopravdy svrhnout? Půjde snad Voloďa dělat cara? Copak o to: ženské z cukrárny na Něvském prospektu by z toho byly jistě vyvalené. Ale Vladimír by se na cara nehodil, to snad víc některý z těch jeho kámošů, zarputilý hezoun Koba nebo ten pichlavý a ukecaný Bronštejn.

Ne, že by svému muži nefandila, ale teď poprvé ji napadlo, že snad bude lepší, když se jim zítra ta jejich tajná revoluce, o které si už cvrlikají místní vrabci a jistě i donašeči, nepovede. Sice by to pak vypadalo zase na vyhnanství nebo na útěk do Finska, jako už tolikrát před tím, ale pořád lepší, než kdyby Voloďa, který bez její pomoci neumí ani správně roztopit samovar nebo roztřídit poštu, měl najednou vládnout tak obrovité nevypočitatelné říši. Proti té je i největší bolševik takhle maličkej! To snad ještě Josif, ten by i takového obra ukočíroval svou tvrdostí, ocelovou vůlí a schopností obklopit se ještě většími mizery, než je on sám. Ale můj Voloďa, filozof pořád plný pochybností a vnitřních obav? Ne, to určitě ne! I když - nedávno sesazený car, jak říkaly ženské v cukrárně na Něvském prospektu, taky nebyl bůhvíjaký lumen, tak co! Ale měl za sebou církev, zatímco Voloďa ji pořád jen zbytečně provokuje řečmi o opiu lidstva a před chvílí se na mě zamračil i kvůli upřímnému křížku na čelo. Však se moc nemrač, vím, že to nejspíš nepomůže, ale zkusit se má všecko.

 

Planeta dvou sluncí

V sobotu jsem zase po delší době vyrazil k Berounce, abych zkusil udělat nějakou fotku do průběžně vytvářené kolekce s názvem Tváře Berounky, kam se snažím postupně přidávat různorodé obrazy této fotogenické řeky tak, jak se mi postupně připlétá do cesty.

Fotil jsem na jednom ze svých oblíbených míst asi dvě hodiny, což u mě znamená, jak zdejší štamgasti vědí, jen několik málo obrázků, ale popravdě řečeno, nebyl jsem z nich nijak nadšený; všechno, co jsem vyfotil, už tu bylo dřív a lépe. Na začátku focení bylo skoro jasno a vesele svítící slunce nebylo vůbec možné zakomponovat do záběru, natož u fotky s několikaminutovou expozicí. Pak se ale nebe začalo postupně lehce zatahovat a slunce prosvítalo skrze oblačný závoj čím dál méně. Zároveň se postupem času dostalo do takového místa, že se začalo zrcadlit na hladině řeky. Tak jsem si chvíli počkal, až bylo možné udělat záběr řeky i "s dvojitým sluncem", jako by šlo o obrázek z jiné planetární soustavy, která nemá jen jedno slunce jako ta naše, ale rovnou dvě. Dvě obrovité zářící hvězdy a zároveň - perspektivou našich očí - i dvě malá a u srdce krásně hřející sluníčka, která dokážou náš jinak celkem obyčejný svět prozářit víc, než jsme si dřív uměli představit.

 

Nedělní miniglosy č.424

Příznivci mého blogu pro mne mohou ještě do úterka 7. listopadu hlasovat v semifinálové fázi soutěže BLOGER ROKU 2017 na následujícím odkazu:

HLASOVAT PRO TENTO BLOG

Všechny nominované blogery (je jich aktuálně něco přes třicet, ze kterých bude na základě počtu hlasů vybraná finálová deítka) najdete na odkazu pod následující ikonkou, takže pokud nechcete podpořit mne, můžete si vybrat, komu z mých vážených kolegů v letošním roce dát svůj hlas, nabídka je opravdu široká:

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

A teď už se budeme věnovat našemu tradičnímu "nedělníku". Na kalendáři jsme otočili další měsíční list a ocitli jsme se v listopadu. Po vichřici, která nám minulý týden shazovala střechy, porážela stromy a upírala elektrický proud a nadále i dohodu o vzniku nové vlády, už je přece jen zase o něco klidněji. No a protože Nedělní miniglosy vyšly i za větru, není žádný div, že nové číslo vychází i v klidnějších podmínkách; tentokrát jde už o 424. vydání, ve kterém se zase jako každou neděli pokusím podívat se na dění uplynulého týdne s nadhledem, abychom si užili kromě láteření na politiku taky trochu úsměvu, kterého je v politických tématech poschovávaná spousta, jen ho za normálních podmínek s "krhavýma očima" a stoupajícím krevním tlakem můžeme snadno přehlédnout.

 

Březová kaligrafie

Máte taky někdy pocit, že v kůře stromů jsou zakleté vzkazy? Tajné zprávy, závažná svědectví nebo možná jen přátelské pozdravy nebo dokonce "stromový bulvár", kdo ví? Třeba je za těmi pozoruhodnými tvary na kůře snaha stromu nám něco důležitého sdělit, když to nejde slovy, kterým bychom rozuměli, a když jsme zároveň hluší k hudbě větru prohánějícího se větvemi koruny. Jak jinak už by nám měl takový strom říct, co považuje za nutné, abychom věděli, protože před tím utíkáme k radostem i strastem našeho proměnlivého a pohyblivého světa, který nemívá - aspoň v porovnání se stromy - nijak zvlášť pevné kořeny. Jak jinak by nám měl strom zprostředkovat výsledky svého přemítání, na které má během dlouhých let dostatek času. Ano, desítky let na stejném místě mohou být v našem roztěkaném vidění jen bohapustou nudou. Ale co my víme - třeba právě takového ukotvení je třeba, abychom pochopili aspoň část smyslu věcí, po kterých (aspoň naoko) tolik paseme. Smysl věcí opravdu blízkých, věcí, jichž se dotýkáme a které se dotýkají nás. Stromy se nám možná snaží naše hledání ulehčit a ve své kůře nabízejí "očité" svědectví.

 

O našich skrytých třetinách

Ne, tenhle článek není ani trochu o třetinách hokejových, ani o třetinkách našeho oblíbeného moku, dokonce ani o našich drahých polovinách, třetinách, či devíti desetinách. Je o našich vlastních třetinách, které se možná před námi dovedně skrývají v jiných lidech, dokonce i v takových, u kterých bychom to nejméně čekali a u kterých bychom si to asi nejméně přáli. Jak jsem k téhle "objevné" myšlence přišel? Díky volbám! Vida - a pak že volby nejsou k ničemu dobré :-).

Nevím jak vy, ale před volbami se vždycky snažím udělat si aspoň orientační přehled, jak moc se názorově překrýváme s těmi, co kandidují. Samozřejmě, v předvolebním období se na podobné prezentované názory nedá úplně spolehnout, kandidáti se často snaží zalíbit pokud možno všem včetně těch, co mají úplně jiné vidění světa. Před nedávnem jsem ale kdesi na facebooku narazil kromě různých verzí "volebních kalkulaček" i na docela jednoduchý srovnávač podle názorů na zákony přijaté v právě uplynulém volebním období. Prostě jsem si mohl představit, že jsem jedním z hlasujících, vždycky jsem podle skutečně projednávaných témat zmáčknul myšlené tlačítko PRO, PROTI nebo ZDRŽEL SE a jednoduchý algoritmus na konci vyhodnotil, se kterými poslanci bych měl za ta čtyři léta největší shodu.