Zuzana Terešová: Vždycky jdu radši blíž k lidem. Třetí velký fotografický rozhovor.

V dubnu jsem tu slíbil zdejším čtenářům, že formou osobního rozhovoru postupně představím tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž už z mnoha mých fotočlánků i návštěv v mé blogové fotolaboratoři mají dost informací o mně a o mém pohledu na fotky a focení, ale zatím nevěděli skoro nic o ostatních vystavujících, což se sérií rozhovorů pokouším napravit. Prvním článkem ze třídílné série byl rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. Ve druhém rozhovoru jsem představil fotografa Pavla Vidlaře - Pavel Vidlař: Pozitivní pocity, o ty mi jde. No a "trojkorunu" rozhovorů teď zkompletujeme povídáním s jedinou dámou v naší čtyřčlenné skupině, fotografkou Zuzanou Terešovou.

 

 

 

Fotografii pro článek poskytla Zuzana Terešová  

Pavel Vidlař: Pozitivní pocity - o ty mi jde. Druhý velký fotografický rozhovor.

V půlce dubna jsem tu slíbil zdejším čtenářům, že formou osobního rozhovoru postupně představím tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž mají z mnoha mých fotočlánků i návštěv v mé blogové fotolaboratoři spoustu informací o mně a o mém pohledu na fotky, ale zatím nevěděli skoro nic o ostatních vystavujících, což je, myslím, velká škoda a rád bych to napravil, aby všichni ti, kdo se na výstavu chystají přijít podívat, věděli, na co a na koho se můžou těšit, a ti, kdo se na výstavu třeba nedostanou, se aspoň dozvěděli nějaké informace o velmi zajímavých lidech. Prvním článkem ze třídílné série byl rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. 

V pondělí vpodvečer jsme se pro změnu sešli - bezprostředně po jeho návratu z neobyčejně zajímavého a inspirativního holandského fotovýletu - s Pavlem Vidlařem, který doplňuje mužskou část naší čtyřčlenné fotografické skupiny na trojici. I s Pavlem jsme si povídali asi hodinu v kavárně naproti Bílé labuti, abychom probrali jeho přístup k focení a k vystavování a ujasnili si, co očekává od červnové dobřichovické výstavy. V následujícím textu vám nabízím jen velmi mírně učesaný záznam naší osobní rozpravy: 

 

 

Fotografii pro článek poskytl Pavel Vidlař 

 

Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. Velký rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem

Poslední příspěvek ve zdejší rubrice Hovory je starý už pět let, tak jsem si řekl, že bych mohl tuhle rubriku po létech maličko resuscitovat a využít pro to, abych zdejším čtenářům formou osobního rozhovoru postupně představil tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž mají spoustu informací o mně a o mém pohledu na focení a vystavování, ale zatím nevědí skoro nic o ostatních vystavujících, což je, myslím, velká škoda a rád bych to napravil, aby všichni ti, kdo se na výstavu chystají přijít podívat, věděli, na co a na koho se můžou těšit, a ti, kdo se na výstavu třeba nedostanou, se aspoň dozvěděli nějaké informace o velmi zajímavých lidech.

Prvním ze zmíněné fotografické trojice je španělský fotograf Carlos Sardá Vidal. Sešli jsme se k rozhovoru v kavárně o nedělním odpoledni a byla z toho moc příjemná hodinka povídání, jejíž jen velice mírně učesaný záznam si vám tu dovolím nabídnout. Během té hodinky jsme se postupně věnovali tomu, jak se z roduvěrného Španěla může stát celoživotní Pražák, jak se člověk taky může stát fotografem, co Carlose na fotkách a na focení baví a co návštěvníkům chystané výstavy na svých fotografiích nabídne. 

 

(Fotografii pro článek poskytl Carlos Sardá Vidal)

 

Malý rozhovor o fotkách

Běží třetí den režimu omezeného pohybu kvůli rozlézající se epidemii a já se aspoň trochu snažím rozdýchávat ne zrovna optimistické odevšad dotírající zprávy: Policejní kontroly na každém rohu, narvané nemocnice, první vyhlášený stav hromadného postižení osob (kruci, zrovna v oblasti, o kterou se čistě soukromě tak třesu!) Ne, nebojte, nepřidám dnes další z tisíců článků na (bohužel, už dlouho) aktuální covidové téma, nebudu se snažit nikoho přesvědčovat o tom, že právě můj přístup je ten jediný správný a ostatní jsou hlupáci, ovce nebo ještě horší zvěř, ani nebudu nikoho konejšit či naopak strašit věštbami dalšího vývoje postavenými na obsáhlých znalostech z VÚEPUT, tedy z "Večerního ústavu epidemiologie u telky". Nic takového. 

Kdo už sem chodí nějakou dobu, dobře ví, že je-li někdo ochoten se mě ptát, docela mě těší snažit se mu na jeho otázky odpovídat, pročež tady dokonce kdysi vznikla samostatná rubrika Hovory. No a tentokrát mi položila několik otázek k příležitosti mé aktuální malé fotografické výstavy Začátek velké cesty, která je od konce ledna instalovaná v Divadle Kámen na Invalidovně, přímo kurátorka tamních výstav, kunsthistorička Lucie Váchová. Včera byl tento rozhovor spolu s anotací k výstavě od stejné autorky (mimochodem, je moc pěkné, když o vás tyhle věci píše někdo jiný než vy sami, a nemůžu rozhodně říct, že by se mi to dělo často :-)) zveřejněn na "výstavních" stránkách divadla.

 

Dotazník z příjemného posezení V křesle

Pozn.: Dovolil jsem si tenhle článek zařadit do kdysi založené a už dost dlouho nevyužívané rubriky Hovory, kde jsem ve žhavém srpnu roku 2015 odpovídal celkem na pět tuctů zvídavých otázek mých blogových čtenářů. No a protože mě - pokud se někdo ptá, a ještě víc, pokud se ptá dobře - odpovídání baví, využívám tentokrát desítku zajímavých dotazů Marie Veroniky z blogu V křesle, díky za ně. Ovšem jako skoro vždycky - v mém blogovém nádraží má takový "řetězový vlak" konečnou stanici, protože ode mne koleje dál nevedou, aby všude kolem nás takových kolejí nebylo příliš :-).

1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?

Vznikla dávno a úplně bez souvislosti s blogem. Když v rámci privatizace v 90. letech překotně vznikaly různé investiční fondy sloužící v řadě případů k loupežím za bílého dne, dělal jsem si legraci, že já bych svůj investiční fond férově pojmenoval Český Extrémně Rizikový Fond (ČERF), protože by si pak nikdo z okradených nemohl stěžovat, že jsem ho včas nevaroval, a zkratka ČERF navíc pěkně vypadá. No a to slůvko se mi zalíbilo, je docela úderné, má vtip, dobře se pamatuje a ještě zajímavě vystihuje "vrtací" část mé osobnosti. Zatímco investiční fond jsem nakonec kupodivu nikdy nezaložil, na blogu už tahle přezdívka dobře slouží skoro devět let.

2. Proč píšeš?

Spisovatel Pavel Bošek na tuhle otázku kdysi odpovídal slovy: "A co bych čet?" :-) Jsem původem chemik a možná proto mě baví skládat dohromady slova a věty tak, aby se tyhle na pohled netečné ingredience reakcí s očima, hlavou a srdcem čtenáře proměnily v něco jiného a ve vzácných případech možná i nového a překvapivého. Baví mě hrát si s jazykem a hledat možnosti i limity jeho vyjádření, zkoušet "v laboratoři" měnit napohled skoro neznatelné drobnosti, třeba různá synonyma nebo slovosled, a pozorovat, jak se mění a skoro neznatelně posouvá vyznění věty. No a nepopírám, že se k některým textům taky vracím, zvažuju, co bych dnes asi napsal jinak a co mi připadne i s odstupem dobré a něco mě dokonce při takové inventuře po létech mile překvapí. Prostě: Kdybych ty své články nenapsal, co bych vlastně čet? :-)

 

Hovory přes obrazovku - tucet pátý

"Hovory přes obrazovku", malý prázdninový projektík, ve kterém se zdejší čtenáři mohou na cokoli ptát a já se na jejich zvídavé otázky snažím odpovídat, má dnes poslední pokračování. V minulých týdnech jste si mohli přečíst už čtyři pokračování v následujících článcích:

Hovory přes obrazovku - tucet první

Hovory přes obrazovku - tucet druhý

Hovory přes obrazovku - tucet třetí

Hovory přes obrazovku - tucet čtvrtý

Dnešním pátým tuctem se završí celá kopa dotazů a odpovědí a s prázdninami skončí i celé Hovory - alespoň tedy pro tento rok. Děkuji všem tazatelům za zajímavé otázky, všem čtenářům za sledování a tady je dnešní poslední tucet:

1. Jak se ti jako bývalému lučbozpytci líbí chemické názvosloví Jana Svatopluka Presla? A jak se ti líbí jako jazykozpytci? (TlusŤjoch)

 

Hovory přes obrazovku - tucet čtvrtý

"Hovory přes obrazovku", malý prázdninový projektík, ve kterém se zdejší čtenáři mohou na cokoli ptát a já se na jejich zvídavé otázky snažím odpovídat, už se pomalu chýlí spolu s prázdninami ke svému závěru. Přečíst jste si už mohli tři tucty otázek a odpovědí v článcích s podezřele podobnými názvy:

Hovory přes obrazovku - tucet první

Hovory přes obrazovku - tucet druhý

Hovory přes obrazovku - tucet třetí

Děkuji vám všem za neobyčejný zájem o "Hovory" a za všechny zajímavé otázky. Dnes přidávám čtvrtý (a předposlední) tucet:

1. Jsi manuálně zručný? Upřesním - jsi kutil Tim, nebo spíš Pat a Mat? (Van Vendy)

Po svém otci jsem v mnoha ohledech, ale bohužel jsem po něm nezdědil jeho neuvěřitelnou manuální zručnost. Jemu v rukou vždycky všechno kvetlo, v mých rukou se to obrací v hromady trosek, že i Pat s Matem jen tiše závidějí. Škoda, že to veřejnost moc neví, protože jinak by byl večerníček bezesporu natočený o mně :-).

 

Hovory přes obrazovku - tucet třetí

"Hovory přes obrazovku", malý prázdninový projektík, ve kterém se zdejší čtenáři mohou na cokoli ptát a já se na jejich zvídavé otázky snažím odpovídat, už se přehoupl do druhé poloviny. První tucet otázek a odpovědí jsem zveřejnil před týdnem v článku Hovory přes obrazovku - tucet první, další dvanáctku jsem přidal minulý týden v článku Hovory přes obrazovku - tucet druhý. Děkuji všem tazatelům za zájem o "Hovory" a za jejich zajímavé otázky. Dnes přidávám třetí (a ještě stále ne poslední) tucet:

1. Jakou otázku byste položil sám sobě? (matka)

Je to podobné, jako když hrajete sám se sebou šachy: těžko se překvapíte nějakou vlastní chytrou kombinací nebo léčkou. Ale kdybych se chtěl doběhnout, položil bych si otázku, na kterou neznám odpověď: Třeba "Kde budeš a co budeš dělat za pět let?" A budu se v odpovědi těšit na smajlíka vyjadřujícího rozpačité krčení ramen :-).

 

Hovory přes obrazovku - tucet druhý

"Hovory přes obrazovku", malý prázdninový projektík, ve kterém se zdejší čtenáři mohou na cokoli ptát a já se na jejich zvídavé otázky snažím odpovídat, už se docela rozjel. První tucet otázek a odpovědí jsem zveřejnil před týdnem v článku Hovory přes obrazovku - tucet první, takže zájemci o účast v "Hovorech" mají ukázku, jak asi mohou mé odpovědi vypadat. Otázky chodí různými cestami - jako komentář k jakémukoli zdejšímu článku, e-mailem, a budete-li chtít položit anonymní dotaz, můžete využít i zprávu autorovi na blogu. Připojíte se? Času je pořád ještě dost, protože uzávěrka je až 10.srpna.

A teď už je po krátkém organizačním úvodu čas na druhý tucet otázek s druhým tuctem odpovědí:

1. Co bylo na světě dřív, první vejce nebo slepice? (Miloš)

Nerad bych příštím generacím filosofů správnou odpovědí sebral náplň jejich života. Řekl bych proto, že existují dva scénáře: Z vajec se kdysi líhly zásadně neslepice, když tu náhle, jednou, se mezi nic nechápajícími sourozenci objevila první anomální slepice. Tedy napřed bylo v tomto případě jistě vejce. Taky je ale možné, že slepice se kdysi rozmnožovaly výhradně pučením, když tu náhle jednou snesla jedna z nich v afektu z chování kohouta omylem vejce. Pak by ovšem byla jednoznačně první slepice. Prostě docela přirozený vývoj, že - kolego Darwine?!

Hovory přes obrazovku - tucet první

Jak jsem slíbil, do konce srpna bude tady na blogu probíhat pokus o "Hovory přes obrazovku", tedy malý projektík, ve kterém se zdejší čtenáři mohou na cokoli ptát a já se na jejich zvídavé otázky budu snažit odpovídat. Protože otázek už přišlo kolem třiceti, rozhodl jsem se první kousek "Hovorů" zařadit "v předtermínu". Bude to dobrý test, budu mít už první kousek hotový a nebudu vás ke konci srpna obtěžovat litaniemi, a jednak tím mohu dát ukázku všem, kteří si své případné otázky do Hovorů zatím jen rozmýšlejí nebo k těm již zaslaným budou chtít některé další přidat. Času je dost, otázky můžete pokládat či zasílat všemi cestami - tedy jako komentář k jakémukoli zdejšímu článku, e-mail, zprávu autorovi (ta se dá využít pro anonymní dotazy), atd. Přidáte se?

Dnes uvádím první tucet otázek s prvním tuctem odpovědí:

1. Často jsem se zamýšlela, když čtu tak leckdes tvoje dost ftipné a povedené komenty, jestli to jde samovolně a nebo přece jen musíš zapnout myslivnu. (Valin)

Občas mi opravdu nezbývá, než myslivnu zapnout. Není to ale tak často, aby myslivcům stálo za to mě kvůli tomu žalovat, že mají vyšší spotřebu energie.

 

Hovory přes obrazovku

Milí štamgasti, pravidelní čtenáři, občasní hosté i náhodní kolemjdoucí, mám pro vás tentokrát malou výzvu: Čas od času je možné si na blozích přečíst rozhovor s vybraným blogerem, ostatně i já jsem měl tu možnost být v rozhovoru pro Autorský klub jak zpovídajícím, tak i zpovídaným, a obě role jsem si opravdu užil. Je ale pravda, že mě odedávna láká i trochu jiný žánr: něco podobného, na čem Miroslav Horníček vystavěl své kdysi velmi populární Hovory H (v televizi) a Hovory přes rampu (na divadle): Jde o situaci, kdy je člověk vystavený celkem libovolným otázkám z auditoria a musí na ně pohotově - a pokud možno i obsažně či alespoň vtipně - reagovat. Kdysi jsem si takové "Hovory" vyzkoušel na vlastní kůži v době, kdy jsem učil, a jednou až dvakrát za rok jsem umožnil svým studentům zeptat se mne prostě na cokoli. A můžu říct, že mě moc nešetřili :-). Samozřejmě, situace na blogu je úplně jiná než v přímém kontaktu před kamerou, na divadle či ve třídě. Tam je zpovídaný pod mnohem větším tlakem, nemůže se příliš rozmýšlet, musí se ctí ustát převapující, bláznivé nebo provokativní otázky. Ale odpovědi by každopádně měly mít buď obsah nebo šmrnc, v optimálním případě obojí.

 

Dálkový výslech - 11 zajímavostí a otázek

O víkendu mě na svém blogu vyzvala Teri, abych se zapojil do blogerského řetězového výslechu. Samozřejmě mě moc těší, že jsem se dostal mezi jejích 11 oslovených lidí, a rozhodně nechci zůstat dlužen své odpovědi. Potíž je v tom, že jsem si dal kdysi slib, že se nebudu účastnit řetězových mailových akcí. Nakonec jsem se rozhodl, že udělám kompromis. Odpovím na všechny otázky, ale dál řetězový výslech prostě nepošlu. Ano, našel bych určitě svých 11 dalších lidí, jejichž názory by mě moc zajímaly, asi bych dokonce uměl naformulovat 11 dobrých otázek, ale řetěz u mě jako obyčejně skončí. Omlouvám se všem čtenářům i potenciálním osloveným, že jim takhle upírám možnost do akce se zapojit, ale slib je slib :-). Třeba vám tento řetězák přijde odjinud.

A. Napiš 11 zajímavostí o sobě

1. První zajímavostí je snad fakt, že jsem do té míry nezajímavý člověk, že jsem schopen těch zajímavostí najít maximálně deset :-)
   
2. Mám úchylku, která mi velí na kterémkoli ostrově, který navštívím, stanout na jeho nejvyšším bodě. U některých ostrovů toho jde docílit snadno (třeba na Paxosu nebo na Kampě), u jiných ostrovů je to poněkud náročnější (třeba na ostrově Honšú). Nevím, proč tomu tak je, ale potlačit se to úplně nedá.