pátek 9. dubna 2021

Korunka ke korunce

Dnes jsem při cestě na vlak našel na chodníku korunu. Když jsme se pro ni shýbal, uvědomil jsem si, že vlastně už pěkných pár let je koruna tou úplně nejmenší mincí, kterou můžeme - jako já už často - vytrousit z kapsy anebo ji - jako já právě dnes - najít. A taky že to tak dříve nebývalo, protože haléře, které dnes už známe jen z nematerializovaných položek na výpisech z banky nebo na pokladním paragonu, kdysi reálně existovaly, takže najít na ulici celou korunu (!) už mělo svou váhu.

A tak jsem si řekl, že když už mě ten Popelčin oříšek v převleku za lesklý kovový kotouček cestou cvrnkl do nosu, udělám tady takový rychlý "letmosvětý" průřez tím, jak koruna v dějinách naší země vypadala. Její historie má spoustu zajímavých zátočin, souvisejících příběhů i málo prozkoumaných zákoutí. Na podrobnější informace dnes ale nebude moc prostoru; dnes jsem jen dal příslovečnou "korunku ke korunce" (pozor, to nemá nic společného se stomatologií), abychom se společně podívali, s jakou podobou koruny se lidé žijící v naší zemi mohli v různých dobách potkat.

První koruny, které se u nás objevily v oběhu, byly ještě z docela poctivého stříbra a platilo se jimi v Rakousku - Uhersku od roku 1892. V prvním řádku společné fotografie můžete vidět vlevo rakouskou a vpravo uherskou variantu, obě obíhaly ještě dlouho po vzniku Československa a staženy byly až v roce 1928. Dlouho to ale vypadlo, že koruna skončí svůj život jako mnozí legendární rockeři v pouhých sedmadvaceti letech. Po vzniku nového státu v roce 1918 byla totiž zcela jasná široká shoda na tom, že nová měna se může jmenovat skoro jakkoli, jen proboha ne koruna a haléř jako za císařepána! A tak jsme mohli mít hřivny, franky, tolary, groše, lvy, (ty nakonec slízli Bulhaři) a dokonce i sokoly (drobnou měnou k sokolům měla být káňata), jejichž vzory se už začínaly zkušebně razit. Jenže než se stihlo vše připravit, revoluční hlavy zchladly a koruna paradoxně právě v Československu jako v jediné nástupnické zemi rakousko-uherské monarchie zůstala zachována. Tehdy měla namále poprvé a zdaleka ne naposledy.

úterý 6. dubna 2021

Velikonoční čeření

Přiznávám, nejsem moc na Velikonoce ani ve vlídnějších obdobích, natožpak v jejich letošní omezené okresní podobě. Nejsem dostatečně věřící na to, abych náležitě ocenil jejich náboženskou podstatu, ani dostatečně otužilý na to, abych počasí, kterým nás letos svátky počastovaly, považoval za jaro. Nepotřebuji hodovat u svátečně prostřeného stolu s mnoha dlouho připravovanými slavnostními jídly. Velikonoční tradice jsem vždy dodržoval jen ve zcela minimalistické verzi, "aby se neřeklo". Nemaluji kraslice, nezdobím byt zajíčky či káčátky, nepeču mazance a jako odpustek za všechnu tu přezíravost jsem si aspoň koupil biskupský chlebíček v podobě velikonočního beránka, ale to jen proto, že mi biskupský chlebíček chutná, což přece jen poněkud oslabilo mé špatné pocity z beránkovy dekapitace. S pomlázkou jsem měl odjaktěživa problém; je mi zatěžko vztahovat ruku na ženy, byť jen symbolicky, v duchu dávné tradice a s jejich souhlasem, takže když jen trochu můžu, ochotně se jí vyhnu. To jediné, co jsem na Velikonocích opravdu oceňoval, bývala možnost strávit část z prodlouženého víkendu se svými blízkými, což teď stejně nepřichází v úvahu. Tak co si má člověk s podobným vztahem k těmto svátkům s Velikonocemi v době lockdownové počít? Čtyři dny volna jsou přece jen na pouhé zvažování, jestli náhodou nejsem v těchto věcech příliš velký suchar, trochu dlouhý čas.

sobota 3. dubna 2021

Dead Can Dance - výběr do hudební abecedy

Do projektu Hudební abeceda se zapojuji jen minimálně - to platilo kdysi, když běžel v původní podobě na blogu u Robky, dámy s velmi širokým hudebním rozhledem, i nyní, když Chudobka vytvořila jeho "remake". Ale už když nedávno odstartovalo druhé kolo opět od písmena A, řekl jsem si, že pokud vůbec, stálo by za to přiložit vlastní hudební polínko přinejmenším u písmene D, protože tam bych rád podsunul něco od svého oblíbeného australského dua Dead Can Dance. Něco zajímavého vybrat z tolika různorodných možností přece nebude nic těžkého, domníval jsem se naivně a pro výběr zvolil Bílou sobotu, protože Velikonoce trávím o samotě v Dobřichovicích, a je tedy čas na spoustu věcí, ke kterým se jinak nedostanu nebo jsem na ně za běžného provozu prostě líný. A tak jsem začal přemýšlet, jakou skladbu do hudebního blogového projektu zaslat, začal jsem procházet svoje cédéčka i nahrávky na youtube a zjistil jsem to, s čím jsem měl právě v případě Dead Can Dance počítat: Nebude to zdaleka tak jednoduché. 

Je vůbec možné vybrat jenom jednu skladbu z nabídky tak rozmanité, jakou poskytuje duo tvořené Lisou Gerrardovou a Brendanem Perrym? Dám přednost spíš hudbě středověkého střihu, něčemu s výraznější rockovou linkou, oddriftuji daleko na východ a vyberu si něco z četných arabsky znějících melodií, zůstanu v kdysi keltské části Evropy? Vyberu si spíš prostý nápěv nebo naopak opulentní orchestraci? Něco známějšího nebo naopak to, o čem kromě zarytých "fans" nemá nikdo potuchy? A měl bych vzít v potaz obecnou "poslouchatelnost", aby blogeři s úplně jiným vkusem neutnuli nahrávku po prvních dvou taktech? Prošel jsem si poctivě víc než třicítku nahrávek a bylo mi stále jasnější, že nashromážděný materiál je příliš obsáhlý na to, aby z něho vzešel jen jeden vstup do Hudební abecedy. Nu což, zítra stejně nevycházejí Nedělní miniglosy, můžu si tedy dovolit ten luxus a publikovat blogový článek v sobotu, což se tu jinak děje jen zcela výjimečně. Snad mi, moji milí čtenáři, odpustíte, že součástí příspěvku nebude exkurs do biblické dějepravy, recept na velikonoční nádivku ani břitké zamyšlení nad tím, jak se může projevit dotyk nedezinfikovnaou pomlázkou kratší než dva metry na budoucím vytížení českých nemocnic.

čtvrtek 1. dubna 2021

O šťastných šestkách

Když jsem byl malý, doslova magickým číslem pro mě byla šestka. Nejenže (velmi zřídkavou) šestku tehdy dostávali při hodnocení ti nejlepší krasobruslaři, které jsem obdivoval při televizních přenosech z evropských a světových šampionátů, ale hlavně - šestka musela padnout na kostce, abyste se při hře Člověče, nezlob se mohli vypravit na cestu plnou překážek a nástrah, na cestu, na které vás čekali záludní soupeři bažící po tom vyhodit vás ze hry a vrátit vás zpět na start, ba co na start, dokonce ještě dál, do čekárny před startem, do předpeklí, kde jste museli - občas do omrzení - čekat na další šestku.
 
Je zvláštní, že od mala jsem měl úchylku na kostky: Kdykoli jsem dostal jako dárek nějakou novou hru, okamžitě jsem ji "oholil" o její případné kostky, ano, dokonce i zmíněné "člověče" muselo svou kostku odevzdat do společného sáčku, jako prý zpočátku doby husitské odevzdávali nově usedlí obyvatelé města Tábor své finanční prostředky do společných kádí. Když se pak něco hrálo, laskavě jsem ze své sbírky nějakou vybranou kostku zapůjčil. Samozřejmě, nejraději takovou, na které kýžené šestky padaly nejvíc, protože bez šestek se prostě figurky nemohly nikdy dostat po své strastiplné cestě "do domečku"; ostatně i se šestkami to šlo jen těžko a záviselo jen na štěstí.
 

neděle 28. března 2021

Nedělní miniglosy č.584

Člověk by si myslel, že noční zákaz vycházení omezí noční reje zlodějů, ale kdepak: Představte si, že u nás dnes v noci někdo ukradl hodinu našeho času, potichu, nenápadně, ani nejcitlivější bezpečnostní kamery prý nezachytily pachatele. A pojišťovna se s pojistným plněním kroutí, že prý musíme pár měsíců počkat, jestli náhodou pachatel ukradenou hodinu sám dobrovolně nevrátí, takový nesmysl! Další důkaz, že nikoli neprávem se nám podle dávného nedostižného vzoru říká "země, kde už včera ukradli to, co se vyrobí až zítra", což, obávám se, bude po současné krizi platit ještě hodně dlouho. Naštěstí jsou ještě pořád některé oblasti, kam si ani ti nejoprsklejší zloději netroufají, třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", zlodějům už pěkných pár let odolává, takže vás dnes mohu opět srdečně přivítat už u 584. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku. Mimochodem, už dnes hlásím, že příští neděli NMg nevyjdou, protože budou mít tradiční velikonoční přestávku, ale můžu vás ubezpečit, že to je přestávka plánovaná a žádní zloději v ní prsty mít nebudou :-).
 

pátek 26. března 2021

O příkoříčkách a prchlivosti

Lidé často žijí v bludu. Já kupříkladu mám mezi těmi, kteří mě sice znají, ale netráví se mnou celé dny, týdny a měsíce, pověst slušného, vyrovnaného a trpělivého člověka. Kdyby jen věděli, čeho by se ode mne také mohli nadít! Jsem totiž slušný, vyrovnaný a trpělivý velmi, velmi dlouho, ale jen po určitou mez. Kde se ta mez nachází, se přitom nedá předem odhadnout. Nemůžu říct, že by se mi náhle zatmělo před očima. Vidím v tu chvíli zcela jasně, rozumem vím, že ten krok který v příštích vteřinách udělám, způsobí nezanedbatelné škody, že si jím přidělám spoustu komplikací a některé dopady již nepůjdou vůbec napravit, ale nemohu s tím nic dělat. Neděje se mi to, když jde o něco důležitého, ale spouštěčem bývají výhradně opakované drobounké nezdary, škodolibůstky a příkoříčka, kterých je díky přemnoženým šotkům všeho druhu náš svět plný.
 
Vzpomínám si na překvapením vytřeštěné oči své bývalé manželky, když na mne podobná chvilka přišla asi půl roku po svatbě, na zahradě, kde jsem dlouho a marně opravoval svůj bicykl. Už si nevzpomínám, co se mi tehdy nedařilo, rozhodně to byla nějaká zanedbatelnost, snad šroubeček, který již podvacáté za sebou odolal mé snaze zašroubovat ho na rukou špatně dostupné místo a podvacáté vypadl do trávy. Ještě když se to stalo podevatenácté, jen jsem s úsměvem zakroutil hlavou nad svou nešikovností, podvacáté mělký pohár trpělivosti náhle přetekl. Pak jsem vstal, zdvihl jsem ze země nad hlavu neposlušné kolo, pomalu a (prý) důstojně jsem s kolem popošel pár kroků a vší silou jsem jím mrštil proti překvapené zdi našeho tehdejšího domu. Za pouhých deset vteřin po velkém třesku jsem - už opět zcela slušně, vyrovnaně a trpělivě - ohledával čerstvou mrtvolku kola a škody na fasádě domku. 

středa 24. března 2021

Cesta do růže

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Různé šavlovačky na diskusních fórech, kde se vzájemně propichují a sekají na nudličky odpůrci a příznivci otevřených tisíci květy provoněných obchodů, mě nechávají celkem v klidu. "Když ostatní obchody musí mít zavřeno, je to nespravedlivé," říkají jedni; "k čemu nám jsou v krizi a všeobecném zmaru květiny?" A jistě mají zčásti pravdu, především s tou nespravedlností. Ale bohužel, svět je v principu velmi nespravedlivé místo, a jestli vyženeme zpoza pultů s velikými vázami do domácího vězení i slečny a paní floristky, už tak dost vychýlené váhy spravedlnosti tím nejspíš nesrovnáme.
 
Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Ale jsou příležitosti, kdy i takový květinový neotesanec, jako jsem já, jasně cítí, že taková návštěva je nezbytná, i kdyby to znamenalo spolu s květinovými závisláky navštívit ilegální sklepní skleník s barem, ústřicemi a obsluhou "nahoře bez" v režii slizkého dona Corleona, který na květinové prohibici vydělává milióny. A takovým okamžikem, který se bez krásné květiny prostě neobejde, je můj soukromý začátek jara, který jsem letos připomněl i speciálním dárkovým článkem Bisolární haiku. V tomto článku jsem už představil růžičku, pečlivě vybranou (no přece tu nejkrásnější, mladá paní, to dá rozum!) a zdárně propašovanou přes nadále citlivou a přísně střeženou hranici mezi okresy, přestože mi v obchodě pro květinku opomněli vypsat glejt s razítkem.
 

neděle 21. března 2021

Nedělní miniglosy č.583

Před chvilkou jsem si po asi hodině a půl práce "domazlil" tenhle úvodník tak, abych byl spokojený opravdu s každým slovem. Pak to jen zablikalo, celý článek z administrace zmizel, zbylo po něm jediné písmeno a přesně v tu chvíli přispěchalo automatické vkládání změn, které mi hujersky přičinlivě tím jediným písmenem nevratně přemazalo celý připravený text. Nu, co už... Nebudu z paměti útrpně loudit vše, co jsem napsal a ztratil, bylo to něco o začínajícím jaru, o poslední marné "ardenské" ofenzívě letošní zimy a o lepšících se koronavirových předpovědích z mých dlouhodobých grafů. Ale stejně jsem vás chtěl hlavně informovat, že jsou tu - jaké překvapení! - opět Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás všechny srdečně vítám už u 583. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku.
 
V uplynulém týdnu jsem stihl na blogu zveřejnit jen jeden nový článek: Začátek mého soukromého jara, který přichází tradičně pár dní před začátkem oficiálním, jsem oslavil speciálním Bisolárním haiku. Ještě jsem chtěl v pátek připojit druhý článek, ale místo toho jsem zůstal pod zcela nejarně vyhlížejícím závalem laviny narozeninových gratulací, za které všem ještě jednou děkuji. Aspoň tedy připomenu dva starší články: Nejnovější příspěvek do místní jazykové rubriky O citoslovcích a jarním čidydýmu a také Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla Lucie Váchová, kurátorka mé současné fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. 
 

úterý 16. března 2021

Bisolární haiku

U mne je to s tzv. významnými dny těžké: Narozeniny si soukromě slavím jindy, než mi našeptává můj rodný list, svátek sice můžu volit ze dvou oficiálně nabízených variant, ale ve skutečnosti nijak neslavím ani v jednom ani ve druhém termínu, není mi zatěžko přesunout regulérní a plnohodnotnou oslavu silvestra na květen či srpen, a když mi pandemie už podruhé za sebou prakticky zruší Velikonoce, jen pokrčím rameny: Jako kdyby na těch, co právě mají dočasnou moc zakazovat a povolovat, a na něčem tak nestálém, jako je pozemský kalendář (papež Řehoř XIII. by mohl vyprávět), stálo fungování naší galaxie.
 
Není tedy asi divu, že ani s prvním jarním dnem se neopičím po meteorolozích či astronomech a dělám si to už drahnou dobu podle svého. No, svého... 
 

neděle 14. března 2021

Nedělní miniglosy č.582

Už druhý víkend za sebou trucuji. Nehodlám se procházet ve vymezeném prostoru vězeňského dvorku své obce spolu se všemi sousedy a handrkovat se s někým, jestli ještě smím na okraj lesa nebo už ne, případně jestli ještě jsem v zastavěném prostoru obce nebo už kolem převládají vrbičky. Prostě zůstávám doma a trucuji, protože nemám chuť líbat státu ruce za to, co mi milostivě povolí, když se snaží uhasit ohně, které sám zapálil a rozfoukal. A tak těsně před začátkem mého soukromého jara, které pro mě tradičně začíná o pět dnů dříve než jaro astronomické, mám dostatek času udělat si dobrý zelený čaj, sednout si k počítači a napsat nové číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás už u 582. vydání asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku :-).
 
V uplynulém týdnu jsem na blogu zveřejnil dva nové příspěvky: Prvním bylo čtvrté pokračování volného seriálu o tom, jak si uspořádat výstavu svých fotek, tentokrát na téma Má smysl dělat k fotkám popisky? Ve druhém článku s trochu podivným názvem O citoslovcích a jarním čidydýmu jsem se blíže podíval na to, jak se dá foneticky zapsat prozpěvování našich českých ptáčků, které aktuálně vítá každý nový probouzející se den. Z minulých týdnů pak ještě jednou připomenu Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla Lucie Váchová, kurátorka mé současné malé fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, a svůj jubilejní dvoutisící blogový článek Dva tisíce článků - aneb Kam se hrabe dva tisíce slov
 

pátek 12. března 2021

O citoslovcích a jarním čidydýmu

Pozn.: Jsou okamžiky, kdy místo toho, aby náměty pro blogové články došly a inspirační sklad se vyprázdnil, podněty se naopak nashromáždí v dlouhé frontě, pokud tedy dodržují vládou přikázané rozestupy. Přemýšlel jsem, mám-li se přidat k tisícům lidí celkem zbytečně tepajících aktuální covidovou situaci (na to však, obávám se, bude ještě dost času), mám připomenout Jana Vodňanského, který si to bohužel právě namířil za svým dlouholetým souputníkem Petrem Skoumalem, nebo mám při příležitosti 10. výročí zavzpomínat na svůj pocitově asi nejdelší den v životě, protože strach a obavy z toho, co nemůžete mít ani maličko pod kontrolou, většinou ošklivě zpomalují jinak celkem setrvalé proudění času. Nakonec jsem si řekl, že při přetlaku "těžkých" témat by bylo naopak vhodné zařadit téma odlehčené, třeba nějaký nový příspěvek do rubriky Jazykové hrádky. Přitom aby člověk našel zajímavé jazykové téma, není nutné se vždy ponořit do zaprášených češtinářských foliantů, ale stačí si jen brzo ráno otevřít okno do rozezpívané zahrady. 
--------------------------
 
Co pamatuji, vždycky jsem měl celkem kladný vztah k citoslovcím. Už jako malý kluk jsem při návštěvách staré tety obdivoval u varvažovského rybníčku stojící starý hotel ŽBLUŇK, protože mi ten název připadal neodolatelně veselý. Když jsem o něco později začal hltat časopisové komiksy, doprovodné zvukomalebné shluky písmen jako GROOOGGGH, HEEHH nebo RROARRRR!!!! mi byly často sympatičtější než vlastní děj příběhu. Pak jsem ve škole v hodinách češtiny pochopil, že "citoslovec" není povolání (něco jako bohoslovec) a i když nepřející češtináři řadili citoslovce urputně mezi slova neohebná, nikdy jsem to tak úplně nevstřebal (což je ostatně vidět i z nadpisu dnešního článku) a má náklonnost k odstrkovanému slovnímu druhu ještě vzrostla, když jsem zjistil, že v citoslovcích se téměř nedá udělat hrubka, což se třeba o shodě podmětu s přísudkem říct nedá. Dodnes se občas těším tím, jak citoslovce dobývají sotva narozené hitparády nejoblíbenějších slovíček žvatlajících mrňousků, kteří z domova umějí báječně a s nadšením odpovídat, že kozička dělá MEEÉÉÉÉ, kravička BÚÚÚ a oslík ÍÁ. A protože občas mívám poněkud poťouchlou náladu, párkrát jsem se nadšených batolat při té příležitosti zkusil zeptat, jak dělá bobr, což většinou obratem přivodilo nějakou horkou chvilku nevinným rodičům.
 

středa 10. března 2021

Jak zorganizovat výstavu svých fotek: Díl 4. Má smysl dělat popisky?

Po několikatýdenní přestávce, během které jsem stihl jednu velkou výstavu ukončit a jednu malou výstavu naopak rozjet, se opět vracím k tématu Jak zorganizovat výstavu svých fotek. V prvních třech dílech tohoto malého seriálu jsme si něco řekli o tom, Kde vystavovat a jestli to vůbec stojí za to, dále pak Co je dobré mít připraveno, než někoho oslovíte, a prozatím jsme skončili podstatnou, nikoli však úplně rozhodující otázkou, Kolik nás to bude stát? Dnes se podíváme na téma popisků k fotkám: Jaké všechny informace můžou obsahovat, jak by měly vypadat a mají vůbec pro návštěvníky nějaký smysl?
 
Když už máme vyhlédnutý a domluvený výstavní prostor a fotky, měli bychom ještě zapřemýšlet, co k fotkám napíšeme a jestli vůbec něco. Fotografové se v přístupu k popiskům dost liší; někdo si vůbec neumí představit situaci, kdy by fotku - když tedy jde na chvíli z domu a bude nějakou dobu na očích veřejnosti - nevybavil základním "věnem" v podobě pár základních informací, které by se každý návštěvník o fotce měl dozvědět, tedy hlavně název snímku a pak i nějaké další podrobnosti - třeba o času a místě jeho pořízení. Jiní autoři zase naopak nechtějí předpokládaný požitek návštěvníků z obrazu vůbec ničím rušit, takže jim při představě kartičky s doplňkovými informacemi naskakuje kopřivka. Neumím říct, co je správnější nebo oblíbenější, jen to, co mně osobně je sympatičtější.
 

neděle 7. března 2021

Nedělní miniglosy č.581

Několik let jsem byl o nedělích zvyklý psát své blogové články v kavárně na pražském Poříčí, kde už jsem měl "vysezené" svoje místo, svůj stoleček, svou zásuvku a svoji velkou horkou čokoládu se šlehačkou. Už jsem si skoro nedokázal představit neděli bez tohoto pravidelného dvou až tříhodinového kavárenského rituálu a od vzniku závislosti mě uchránila až koronavirová epidemie, která vůbec zatočila s řadou podobných závislostí, aby je nahradila novou generací závislostí vlastních. Že je to vyhánění čerta ďáblem? Bezesporu. Každopádně dnes píšu - jako teď obyčejně - nedělní článek doma, popíjím k tomu japonský zelený čaj (bez šlehačky!) a uvědomuji si, že naposledy jsem byl ve "své" kavárně psát blogový článek právě před rokem, protože další neděli už bylo vše zavřené na virovou petlici. Jsem opravdu zvědav, kdy se mi zase podaří napsat nové číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" v kavárně u horké čokolády. Ale za těch dlouhých 12 let vydávání Nedělních miniglos už jsme přežili leccos a nepochybuji, že přežijeme i uzávěry všeho druhu, ať už jsou právě nezbytné či nesmyslné. Já vás každopádně od svého japonského zeleného čaje tentokrát vítám už u 581. vydání asi nejdéle vydávaného českého blogového nedělníku :-).
 

pátek 5. března 2021

Dva tisíce článků - aneb Kam se hrabe dva tisíce slov!

Je pozoruhodnou výsadou slov, že dokážou svou nenápadnou silou burcovat davy i trhat kontinenty, anebo naopak jen tak téměř neslyšně a nevzrušivě plynout v povětří. Dokážou povzbudit, pohladit i zranit, dokážou uvést mnohé věci do pohybu a jiné naopak zastavit. Vždy záleží na tom, kdo je říká, v jakých souvislostech a s jakým úmyslem. Většinou nesejde na tom, kolik jich je, ale kolik dohromady váží. Tedy - až na výjimky. 
 
Kdysi před více než půlstoletím spojil Ludvík Vaculík dohromady do jednoho textu mnoho dlouho umlčovaných myšlenek a přetavil je v dva tisíce slov, která v tehdejším rozděleném světě zafungovala jako rozbuška. A mě dlouho víc fascinoval ne obsah a nesporný význam jejich spojení, ale právě jejich avizovaný počet. Dva tisíce? To jako přesně? Jak se s tím autor počítal? A pustil se do psaní už s tímhle úmyslem anebo to prostě jen tak mimoděk vyplynulo? Jak dlouho škrtal nebo nastavoval svůj text, aby mu to vyšlo a mohl z té skutečnosti udělat úderný nadpis společného manifestu, který pro řadu lidí znamenal naději, pro některé hrozbu a pro mnohé - včetně samotného autora - i těžkou budoucnost.
 
Nemám vůbec představu, kolik slov se za dlouhou dobu jeho fungování objevilo na mém blogu. V tom prvním článku před více než 12 lety jich bylo jen 307 a i to mi v důsledcích nikoli bezvýznamně pozměnilo život. Ty nejrozsáhlejší zdejší články mají kolem 4000 slov (čímž samozřejmě neříkám, že vydají za dva Vaculíky). První zdejší haiku, které bylo reflexí pro mě ještě mnohem podstatnější události než je vznik či zánik nějakého uhozeného blogu, mělo slov jen sedm a bohatě to stačilo na doživotní převrácení zdánlivě stabilního světa.
 

středa 3. března 2021

Malý rozhovor o fotkách

Běží třetí den režimu omezeného pohybu kvůli rozlézající se epidemii a já se aspoň trochu snažím rozdýchávat ne zrovna optimistické odevšad dotírající zprávy: Policejní kontroly na každém rohu, narvané nemocnice, první vyhlášený stav hromadného postižení osob (kruci, zrovna v oblasti, o kterou se čistě soukromě tak třesu!) Ne, nebojte, nepřidám dnes další z tisíců článků na (bohužel, už dlouho) aktuální covidové téma, nebudu se snažit nikoho přesvědčovat o tom, že právě můj přístup je ten jediný správný a ostatní jsou hlupáci, ovce nebo ještě horší zvěř, ani nebudu nikoho konejšit či naopak strašit věštbami dalšího vývoje postavenými na obsáhlých znalostech z VÚEPUT, tedy z "Večerního ústavu epidemiologie u telky". Nic takového. 

Kdo už sem chodí nějakou dobu, dobře ví, že je-li někdo ochoten se mě ptát, docela mě těší snažit se mu na jeho otázky odpovídat, pročež tady dokonce kdysi vznikla samostatná rubrika Hovory. No a tentokrát mi položila několik otázek k příležitosti mé aktuální malé fotografické výstavy Začátek velké cesty, která je od konce ledna instalovaná v Divadle Kámen na Invalidovně, přímo kurátorka tamních výstav, kunsthistorička Lucie Váchová. Včera byl tento rozhovor spolu s anotací k výstavě od stejné autorky (mimochodem, je moc pěkné, když o vás tyhle věci píše někdo jiný než vy sami, a nemůžu rozhodně říct, že by se mi to dělo často :-)) zveřejněn na "výstavních" stránkách divadla.
 

neděle 28. února 2021

Nedělní miniglosy č.580

Konečně budu moct sklidit praktické výsledky své fóbie z úřadů, která mi spolehlivě zabraňuje změnit si rokycanské trvalé bydliště, kde už 12 let trvale nebydlím. Zjišťuji, že podle nových vládních opatření se sice mohu procházet (s rouškou, pochopitelně, i kdyby na tamním rozlehlém náměstí právě nebylo nikoho dalšího), ale abych se mohl projít v Dobřichovicích (nedej bože třeba kolem řeky nebo dokonce do lesa!) už budu muset být připraven prokázat se, že tu smím být. Je vidět, že jsme za rok své koexistence s virem urazili pořádný kus cesty, abychom se po švejkovském bloudění "z Putimi do Putimi" vrátili přibližně do stejných míst, kterými jsme procházeli loni touto předjarní dobou, jen teď už - podle typické engelsovské spirály nezadržitelného vývoje k vždy světlým zítřkům - s mnohem utuženějším systémem, rozvrácenou ekonomikou, naprosto demotivovaným obyvatelstvem a desítkami tisíci obětí navrch. Ale přece jen naštěstí zůstalo něco, na co je i po roce spolehnutí: Máme pořád stejné zkušené průvodce, kteří nám říkají, jakou cestou máme jít, a protože doteď nám - nebo snad ne? - vždy radili správně, není ani teď žádný důvod, proč bychom s nimi snad měli zabloudit :-). Ale nebudu uštěpačný, abych snad nakonec neřekl natvrdo, co si o současném stavu doopravdy myslím, a raději vás opět po týdnu srdečně přivítám u již 12 let vycházejících Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Přeji všem zdraví a co nejpevnější nervy a až se někdy budete dívat na zcela neminiglosové televizní zprávy, vězte, že teď bohužel není zrovna dobrá doba na srdeční slabosti a prasklé žilky; sám si tohle pomyšlení musím ordinovat každý den. Díky vám všem za to, že se na stránky se značkou NMg vracíte a pokusím se i v téhle extrémně těžké době brát - aspoň naoko, když už ne ve skutečnosti - věci s nadhledem a zbytky smyslu pro absurdní humor. 
 

sobota 27. února 2021

Polibek starostlivé múzy

S nápady jsem dnes na štíru,
vymýšlím to snad posté,
stres z netknutého papíru
a nervozita roste.

I tentokrát snad, jako dřív,
spasí mě políbení,
ten tajuplný žhavý div,
nad který v kumštu není. 

úterý 23. února 2021

A kde je ta zima? Voli ji vypili!

Slova z nadpisu dnešního článku jsou - jak nejspíš víte - z lidové říkanky "Byl jeden domeček" a napadla mě dnes, kdy u nás roztál i pozůstatek po největším dobřichovickém sněhulákovi. Tam, kde ještě před týdnem panovala blyštivá námraza a zářila jednolitá sněhová pláň, po které se proháněli početní místní lidé na běžkách (když holt jim zavřeli Trutnovsko), dnes voní jaro a překřikují se tam ptáci. Po tuhé skandinávské zimě, která se na nás připlula podívat přesně na osm dní a nocí z dalekého severu, tu máme mnohem slibnější předjaří, a možná kdybychom neměli pár zimních fotek, mohli bychom si myslet, že se nám o hlubokém sněhu a teplotách klesajících k mínus dvaceti jenom zdálo ve snu, ze kterého jsme se do bdělého světa vrátili lehce nastuzeni. 
 
Zjistil jsem, že z letošní zimy mám jen minimum fotografií, které se dají předvést bez přílišného autorského sebekritického ostychu. V lednu jsem jen tak tak stihl jednu velkou výstavu rozebrat a jednu malou naopak nainstalovat (podrobnosti viz článek S Pražskými domy za zády), začátkem února jsem pro změnu připravoval kolekci pro jednu velkou fotografickou soutěž; do toho jsem se snažil co nejlíp zorientovat ve své nové práci a po večerech udělat občas soukromou komentovanou výstavní prohlídku. Najednou je tu skoro konec února a letošní "zimní fotoportfolio" věru není zrovna rozsáhlé: Vejde se docela pohodlně do jediného blogového článku :-). 
 

neděle 21. února 2021

Nedělní miniglosy č.579

Když jsem před 12 lety, přesně 22. února 2009, dával dohromady pro své tehdejší tři nebo čtyři čtenáře (z nichž dva byli moji rodiče) osmnáctý článek na svém teprve nedávno založeném blogu, nazval jsem ho tehdy původně Miniglosy 8.týdne; však jsem si taky neuměl představit, že by tyhle malé a povětšinou absurdní poznámky k dění uplynulého týdne mohly vycházet ještě v následujícím roce, kdy by se kalendářní týdny v názvech článků ošklivě pomíchaly. A protože byl článek hotový těsně před nedělní půlnocí, na poslední chvíli před zveřejněním jsem nakonec název pozměnil na Nedělní miniglosy č.1., což jsem považoval za nesmírně optimistický počin, protože to předpokládalo, že by snad o některé z příštích nedělí mohlo následovat i číslo 2. To jsem ovšem netušil, že tyhle "miniglosy" budou určovat program mých nedělí dalších 12 let a jednou v daleké budoucnosti, kterou jsem si tenkrát vůbec nedokázal představit, v neděli 21. února 2021, budu připravovat už 579. číslo tou dobou už dávno tradičních Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". A protože blahopřát nedělníku až v pondělí je vysloveně nevhodné, připiju si s vámi, milými čtenáři, na tyhle dvanácté narozeniny o den dříve, právě dnes. Díky vám všem za to, že se na stránky se značkou NMg i nadále vracíte, a těším se, že ještě pár společných čísel vytvoříme. Vždyť kulaté šestisté číslo už začíná být vidět na obzoru, určitě blíž než konec aktuálního covidového blázince.
 

čtvrtek 18. února 2021

Návrat idiota

Jsou to už skoro tři roky, kdy jsem na blogu zveřejnil článek Které české filmy považuji za nejlepší? a od té doby se příležitostně vracím k jednotlivým položkám na tomto seznamu a píšu podrobněji o tom, proč si myslím, že na seznam patří. Zatím jsem takto napsal články o následujících filmech:
 
Adelheid - rež. F. Vláčil (1969)
Faunovo velmi pozdní odpoledne - rež. V. Chytilová (1983)
Nabarvené ptáče - rež. V.Marhoul (2019)
Případ pro začínajícího kata - rež.P. Juráček (1969)
Ucho - rež. K. Kachyňa (1970)
Všichni dobří rodáci - rež. V. Jasný (1968)
 
Dnes přišel čas na podle mého názoru velmi pozoruhodný film Návrat idiota natočený v roce 1999 režisérem Sašou Gedeonem. Velmi dobře si pamatuji, jak unisono končily dobové kritiky: Takový filmařský příslib, jakým je Saša Gedeon, jsme tu možná už celou generaci neměli, tak bude velmi zajímavé sledovat, kam se bude ubírat další filmová tvorba tohoto svérázného tvůrce, který ve druhé polovině 90. let originálním způsobem oživil skomírající českou kinematografii. Dnes už částečně známe odpověď: Pokud vím, Saša Gedeon od té doby natočil jen pár kratších snímků a nějaké reklamy. Je to už hrozivých 22 let!
 

neděle 14. února 2021

Nedělní miniglosy č.578

V globálně oteplovaném světě máme většinou na svátek zamilovaných už příjemné předjaří, ale letos k nám pro změnu dorazil na týdenní přátelskou návštěvu pěkně vymražený skandinávský vzduch, takže jsme si mohli užít zimních radovánek, jako je lyžování, bruslení, marné čekání na zpožděné vlaky nebo klouzání po náledí. Dokonce jsem si o tomto víkendu poprvé - a doufám že letos i naposledy - vzal čepici, což pro mě není úplně typické, pokud se zrovna nepohybuji na vrcholu Fudžisan. Čím se zahřát? Nejlepší by bylo pořádně přiložit do krbu, rozproudit krevní oběh tím, že se podíváme pěkně zpříma a bez odlesků ochranných štítů do nádherných očí tomu, koho milujeme, a pokud vyznáváme "suchý únor", můžeme třeba mimořádně nahradit společnou skleničku dobrého polosuchého bílého vína tím, že si spolu přečteme Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám u jejich dnešního 578. vydání.
 
V uplynulém týdnu jsem publikoval opět dva články: V prvním jsem se rozdělil o radost, kterou mi udělalo ocenění na mezinárodní fotografické soutěži v dalekém Tokiu (článek Moji Tokijčané mi rozumějí) a ve druhém jsem předvedl fotku s názvem Pražské věže, kterou jsem sice vyfotil už před třičtvrtě rokem, ale pro veřejnou prezentaci (a svou aktuální výstavu) jsem ji upravil až teď. A aby to tu dnes nebylo zaplněné jen samými fotkami, z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát v lehce rýmované podobě pod názvem Zlý sen.
 

pátek 12. února 2021

Pražské věže

Kdo mě trochu zná, dobře ví, že udělat slušnou fotku mi nějakou dobu trvá: Některé nápady nosím dlouho v hlavě a přemýšlím o nich (nebo se aspoň tak přemýšlivě tvářím), vlastní focení taky bývá docela dlouhé, vracívám se znovu a znovu na stejná místa, abych už mnohokrát udělanou fotku vyzkoušel udělat ještě jednou, jestli v jiných podmínkách nebude lepší nebo zajímavější, zkouším různé výřezy, různé poměry stran, někdy je zapotřebí udělat dodatečné retuše a další drobné postprodukční úpravy, se kterými se taky většinou courám. Když z celodenního focení přinesu jeden snímek, se kterým jsem jakžtakž spokojený, beru to jako velmi úspěšný den. A vlastním vyfocením a výběrem celý dlouhý proces teprve začíná. Prostě jsem pomalej fotograf a myslím, že to platí v pozitivním i negativním smyslu toho sousloví. Našlo se např. jen pár odvážlivců, kteří se mnou byli ochotni vyrazit na společnou fotografickou vycházku. Většinou se mi od té doby neozvali a zatím nikdo se nedožadoval toho, abychom si ten úžasný společný tvůrčí zážitek zopakovali.
 

středa 10. února 2021

Moji Tokijčané mi rozumějí

Ještě loni touhle dobou jsem plánoval svou třetí a závěrečnou cestu do Japonska. Přál bych vám vidět ten itinerář: Plán byl na měsíc a půl a cesta (by) to byla jako obyčejně zcela neobyčejná, tentokrát už ne znovu na vrcholek magické Fudžisan, toho už jsem si užil při svých dvou předchozích návštěvách dostatečně, ale v podrobně připraveném itineráři byl nějaký čas i na ostrov Šikoku, se kterým jsme se zatím (i když párkrát jen o kousek) navzájem míjeli, druhá zajížďka na ostrov Jakušima, který mě při první a pohříchu velmi krátké návštěvě doslova uhranul a já si slíbil, že se tam musím ještě vrátit, byla tam mimo mnohé jiné oblast Nagana i Nagasaki, několik sopek, fascinující údolí Kiso a znovu i překrásné Kjóto, které je možné vidět nesčíslněkrát a ještě to nebude dost. A Tokio jako hlavní město dostalo dokonce celý vlastní týden, který byl v mých záměrech protkán hvězdicovými výjezdy do okolí do všech světových stran. 
 
Nakonec se život těchhle mých plánů ukázal jako téměř jepičí a všechno nabralo velmi rychlý spád: Cestovat se najednou kvůli pandemii prakticky nesmělo, našetřené peníze jsem utratil za zbytek svých neuvěřitelných více než dvouletých "prázdnin" a jako završení toho všeho cestovatelského zmaru skončila svou činnost v Čechách i specializovaná japonská cestovka, se kterou jsme společně uskutečnili mé předchozí cesty a předběžně (byť zatím nepříliš úspěšně) jsme vyjednávali i o cestě třetí. Připravený detailní itinerář jsem odložil ad acta a jednou po létech, až ho omylem najdu v odlehlém a jen zřídka navštěvovaném koutě šuplíku, se nad ním budu nostalgicky rozněžňovat, kde všude jsem málem byl :-).
 

neděle 7. února 2021

Nedělní miniglosy č.577

Ani jsme se nenadáli a máme "o hodinu více" podle lidového rčení, a ve skutečnosti dokonce "více než o hodinu více", protože kolem přefrčely Hromnice. Sice má teď přijít sníh, mráz a ledovka, ale můj svatováclavský dub na parapetu už stihl vyhnat nový ročník čerstvě zelených listů, což je zřetelná předzvěst jara. Když není jaro venku, dělám si ho aspoň v obýváku. Ještěže si můžeme to čekání na jaro zkrátit Nedělními miniglosami, svérázným blogovým týdeníkem, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u jejich dnešního 577. vydání.
 
V uplynulém týdnu jsem publikoval dva články: V prvním jsem představil svou novou malou fotografickou výstavu v pražském Divadle Kámen, kde je vidět nepočetný výběr fotek dělaných S Pražskými domy za zády. Druhý článek je příspěvek do básnické rubriky, tentokrát nejde o žádnou milostnou lyriku, ale to jen proto, že mi takový Zlý sen občas k mému notnému zklamání rozežene ty sny, které mám nejradši :-). No a z minulého týdne stojí za to si ještě jednou připomenout statistický článek, ve kterém jsme se společně podrobně podívali na Komentáře a komentátory na mém blogu v roce 2020, takže se v něm píše o řadě z vás.  
 

pátek 5. února 2021

Zlý sen

Kam ten svět spěje?!
Včera prý pravdou onemocněl lhář,
mač se zlem v ringu
    vyhrála svatozář
    a vitamín C
        zemřel na kurděje.
Co přijde zítra?
Snad tropické mrazy
    či podvečerní jitra?
Budem se rvát
    o snítku beznaděje
    a nekonečně světlé zítřky
        náladu nám zkazí?
Kam ten svět spěje?
A kdo to všechno spraví? 
Kdo chtěl by žít 
    v tak věrohodném ráji?
 

úterý 2. února 2021

S Pražskými domy za zády

Je to celkem nedávno, co jsem po téměř sedmi měsících, kdy jsem měl pořád v běhu nějakou fotografickou výstavu, konečně rozebral poslední (a největší) expozici dobřichovickou a slavnostně jsem se rozhodl, že si dám v novém roce od vystavování pokoj, protože jsem si výstavních zážitků všeho druhu užil dostatečně a na dlouho dopředu. Stejně se teď vystavovat kvůli pandemii nedá, snad s výjimkou venkovních prostor, a v tom případě musí jít podle nařízení vlády o tak nezajímavé exponáty, aby se u nich pokud možno nikdo nezastavoval, a nemohl si tak s kolemstojícími vyměňovat škodlivé mikroorganismy. Ale úmysly a realita jsou, asi tušíte, dvě úplně odlišné věci, takže když pak přijde nabídka na využití zajímavého prostoru, který navíc dobře znáte, stejně jako lidi, kteří ho nabízejí, to by musel být člověk z kamene, aby odolal. Nu, z kamene...

Z kamene opravdu nejsem, ale vzhledem k té nabídce bych možná aspoň nějakou dobu svým způsobem mohl být. Zmíněným prostorem vhodným pro malou výstavu je totiž kavárna v Divadle KÁMEN; jedná se o pražské autorské divadlo a umělecký salón působící ve vlastním divadelním studiu poblíž metra Invalidovna v pražském Karlíně. I když sám nejsem žádným divadelníkem ani nadstandardně častým divadelním návštěvníkem, v posledních šesti letech jsem se celkem pravidelně účastnil řady akcí, které mají programové epicentrum právě v tomto divadle. Velikým lákadlem byl pro mě především dlouhodobý projekt Pražské domy, jehož základem jsou pravidelné víkendové vycházky už osmnáctým rokem velmi důkladně mapující pražské domy pěkně jeden po druhém podle čísel popisných, a během kterých se jako návštěvník dozvídám spoustu informací o historickém i uměleckém kontextu z poutavého odborného výkladu kunsthistorika Jakuba Syneckého.
 

neděle 31. ledna 2021

Nedělní miniglosy č.576

V porovnání s ještě nedávným Novým rokem jsme jaru už o celý měsíc blíž a i když se v posledních dnech vyrojila celá řada dodatečných zákazů, příkazů a doporučení týkajících se virové pandemie, vypadá to, že ani nová zpřísněná opatření zatím ještě nezakázala vydávání a čtení blogových nedělníků, i když podle hygieniků vzniká při smíchu bezesporu nadstandardní množství nebezpečných kapének, které čtenáři nemají stoprocentně pod kontrolou. Mám tak opět po týdnu to potěšení vás přivítat u Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", tentokrát konkrétně u jejich dnešního 576. vydání.
 
V uplynulém týdnu jsem publikoval dva články: První byl připomínkový a narozeninový, protože v pondělí jsme textem Pomůžete mi sfouknout tucet blogových svíček? společně oslavili 12. výročí mého prvního publikovaného blogového textu. Druhý článek byl zasvěcený statistice a podívali jsme se v něm podrobně na Komentáře a komentátory na mém blogu v roce 2020, takže v něm vystupuje i řada z vás :-). Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu příspěvek do rubriky o češtině, ve kterém jsme se podívali na to, jestli to u vás taky někdy "stojí za starou veverku"
 

čtvrtek 28. ledna 2021

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2020

Leden už postupně přinesl bilanční články o tom, co se uplynulý rok odehrálo v mém životě (Co mi taky přinesl rok 2020) a co se všechno loni dělo na mém blogu (Můj blog v roce 2020). No a zdejší návštěvníci už možná začínají být nervózní, jestli i tentokrát přijde řada na třetí kousek z klasické "bilanční trojkoruny", který je tradičně zaměřený na loňské komentáře a komentátory. Tak se nebojte, už je to tu, jen to letos trochu déle trvalo, částečně i proto, že za loňský rok bylo vyhodnocení o něco složitější než v předchozích letech. Ano, zcela logicky to bylo proto, že se loňský blogový rok z vnějšího popudu rozskočil do dvou částí, které bylo třeba vyhodnotit odděleně a poté dílčí výsledky mazaně spojit v jediný, který by byl aspoň zčásti srovnatelný s předchozími ročníky.

Jako obyčejně u tohoto typu článků začnu několika metodologickými poznámkami: 
1. Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2020. Sice jsem si zaznamenal i komentáře ke starším článkům, ale těch bývá výrazně méně (tentokrát necelá 2 % z celkového počtu komentářů), takže tyto starší komentáře se v roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel a zmíním se o nich ve speciálním odstavci.
2. Výsledky jsem vyhodnotil zvlášť za články publikované na blog.cz, kde články vycházely do 16. srpna, a zvlášť za blogspot, kde články vycházely už od začátku roku, byť hlavním se tento blog stal až v červenci. Některá čísla si uvedeme odděleně, ale většinou oba pohledy propojíme.

V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 5248 komentářů, což bylo o 12% víc než v roce 2019. Z uvedeného počtu bylo 2917 komentářů od vás - návštěvníků dalších 2331 komentářů byly moje odpovědi. Do statistiky nezapočítávám komentáře, které jsem během roku vymazal, což byly tentokrát výhradně komentáře reklamní povahy. Mnohem důkladnější mazání ovšem provedl při svém zániku samotný blog.cz, protože migrační program, který jsme jako blogeři dostali od neumětelských správců k dispozici pro přechod na jinou platformu, komentáře přenést neuměl. Ze dne na den tak zmizelo přibližně 38 000 komentářů, které se za více než 11 let na mém blogu nashromáždilo. Samozřejmě je mám všechny zálohované, takže si je mohu zpětně přečíst, ale nejsou volně k dispozici návštěvníkům blogu. Pokud jde o komentáře, začal jsem tedy v srpnu opět na zelené nebo aspoň notně nazelenalé louce.
 

pondělí 25. ledna 2021

Pomůžete mi sfouknout tucet blogových svíček?

Když celý svět napjatě sleduje, jak přichází do svého úřadu nově zvolený americký prezident, musím se usmívat: Kdyby tak američtí prezidenti věděli, o co se taky zasloužili! Dnes je to totiž přesně 12 let, co jsem si založil svůj blog a zároveň jsem - rozjíven vysokou chřipkovou horečkou - v noci publikoval svůj úplně první veřejný článek o tom, jak mi byl při založení vlastních stránek vzorem pes nového prezidenta Baracka Obamy: O chřipce a psím blogu. O psaní blogu jsem tehdy nevěděl zhola nic, ale na psaní jsem se těšil a optimisticky jsem věřil, že bych třeba ještě pár dalších článků mohl přidat, než mě tahle nová blogová libůstka přestane bavit.
 
Za čtyři roky si pan Obama svůj prezidentský mandát prodloužil, takže blog jeho psa, jakož i ten můj, mohl nerušeně pokračovat. Nevím, jak to bylo u Obamů, ale mně se blog postupně stal příjemným tichým společníkem, jakousi paralelní bytostí, která má všechny mé dobré i špatné vlastnosti, je mi k nerozeznání podobná, a přesto má, zdá se, vlastní fantazii i paličatou vůli dělat si věci aspoň částečně podle svého a ne, jak si zamanu jako autor. A poté, co se nám podařilo překonat asi půlroční období začátečnického osamění, stal se blog postupně i svérázným komunikačním prostředkem směrem k řadě dalších lidí, z nichž někteří jsou mi blízcí i v reálném světě a jiné jsem naživo nikdy neviděl a asi ani neuvidím. 
 

neděle 24. ledna 2021

Nedělní miniglosy č.575

V dohledové vzdálenosti od mého okna postupně klesá počet domů s vánoční světelnou výzdobou. Noc méně bliká a mně z toho ve spánku méně cuká oko. Já si ale zatím své vánoční světýlko na okně každý večer rozežínám a sem tam si u ozdobeného stromečku prsknu prskavkou, abych v očích sousedů nenarušil svůj pracně budovaný obraz podivína :-). Na pohled se věci jeví skoro normálně - normální zima, ve které se střídá sníh s plískanicemi a za nehty zalézající mráz s předjarními teplotami a natěšeně zpívajícími ptáky. Normální leden, ke kterému letos už podvanácté patří i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Všechny vás srdečně vítám u dnešního 575. vydání.
 
V uplynulém týdnu jsem publikoval dva články: Prvním bylo představení nové podoby jedné fotky z podzimu roku 2019, na které svět sice vypadá trochu podivně, ale ve skutečnosti tehdy byl o mnoho normálnější, než je ten dnešní: Pilíře nejistého světa. Druhým pak byl nový příspěvek do rubriky o češtině Jazykové hrádky, ve kterém jsme se podívali na to, jestli to u vás taky někdy "stojí za starou veverku". Z minulého týdne si pak dovolím ještě jednou připomenout jeden "nepeněžní" zážitek z adventního období: O věcech přechodně nepodstatných.  
 

pátek 22. ledna 2021

Stojí to u vás taky někdy za starou veverku?

V Dobřichovicích občas na ulici potkávám paní, která se mě vždycky, když se zdravíme, zeptá, jak se pořád mám. Protože jsem zvyklý do svých případných aktuálních trablů nikoho dalšího moc nezatahovat, odpovídám vždy stejně: "Mám se pořád skvěle!" V tu chvíli paní vždy posmutní, vzdychne jen temné hrdelní "Hmmmmm..." a oba mlčky pokračujeme dál, každý svou cestou. Přitom je mi jasné, že kdybych byl jen trochu vstřícnější a pořádně jsem si postěžoval na vše, co se právě nedaří (a že toho bývá!), jak je to v našich krajích zvykem, mohli bychom si spolu báječně popovídat. Jenže jak si společně zanadávat na mizerné počasí, když je moje nebe zdánlivě bez mráčku? Vždycky té paní vidím na očích, že kdybych řekl osvědčené: "Ále, to víte, stojí to za starou belu, mladá paní!", hned by byla lepší nálada pro rozhovor plný vzájemného soucitného pochopení: "Cože říkáte? No to je strašné! Ale nebojte, třeba nakonec nebude tak zle. To já bych vám mohla vyprávět, jak jednou...
 
Použitím podobné varianty bych se ovšem vystavil - kromě řady jiných praktických nebezpečí - i riziku, že bych se místo vstřícného rozhovoru o ničem zahloubal spíš nad tím, co to vlastně ta "stará bela" je, že se dostala do takového neutěšeného sousloví. Vždyť "bella" přece znamená především "krásná", jak víme díky četným krásným vyhlídkám, krásným epochám, ti šťastnější možná díky krásným dámám a ti méně šťastní naopak třeba kvůli rulíku zlomocnému. A protože jsem přesvědčen, že krása se stárnutím neztrácí ale přinejhorším jen mírně proměňuje svou formu, zjevný protimluv "stará bella" se ukazuje být špatným směrem mého pátrání. 
 

středa 20. ledna 2021

Pilíře nejistého světa

Na konci roku jsem konečně stihl udělat to, k čemu jsem se už dlouho odhodlával: Odložil jsem si do archivu fotografie z celého období svých dva roky dlouhých verneovských prázdnin. Znamená to projít si jeden po druhém všechny dny, ve kterých jsem pořídil nějakou fotografii, a v rámci každého takového dne pak vymazat všechny fotky, které nestojí za to uchovávat, protože jen zbytečně zabírají místo na disku, a ostatní přenést do relativního bezpečí nejméně dvou nezávislých záloh. Možná vás to překvapí, ale těch fotografických dnů u mne nebývá nijak moc; pokud nejsem zrovna někde na dalekých cestách, fotím typicky tak jednou týdně, často ani to ne. Určitě bych se tedy jako fotograf nemohl zapojit do oblíbených akcí typu "každý den aspoň jednu fotku" nebo "vyfoť každý svůj běžný den". Dávám přednost tomu mít jen malé množství fotek, které pak ale chci využít a představit, jak se patří.
 
A tak jsem vzal - jako prodavač při inventuře - pěkně do ruky každou z udělaných fotek a musel jsem podobně jako kdysi v římském amfiteátru rozhodnout, kterým obrázkům ukázat palec dolů a už je víckrát nespatřit. Podobná zevrubná inventura má však i vstřícnou tvář: Můžete najít fotky, které vás kdysi na první pohled moc neoslovily, ale na pohled druhý v nich vycítíte nějaký potenciál; třeba je pro to nutné udělat nějaké drobné úpravy, udělat výřez, změnit formát, atd. A když to uděláte, fotka najednou začne žít vlastním dosud netušeným příběhem.
 

neděle 17. ledna 2021

Nedělní miniglosy č.574

Vypadá to, že nový rok už se po počátečním váhavém přešlapování přece jen roztočil do běžných obrátek. I když jsme pořád ještě pod kuratelou různorodých protiepidemických opatření, život si mezi nimi postupně našel své cesty co nejnormálnějšího bytí ve zcela nenormálních podmínkách. A k normálnímu životu samozřejmě patří už více než jedenáct let i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás tedy u celkově již 574. vydání, věřím, že jste zdrávi a v rámci daných možností i co nejlepšího naladění a těší mě, že jste se i tentokrát rozhodli věnovat trochu svého času společné procházce místy poetickou a místy absurdní krajinou naší současnosti, kterou nejlépe ocení pozorovatel s dostatečným nadhledem.
 

pátek 15. ledna 2021

O věcech přechodně nepodstatných

Ten telefonát byl jako malý zázrak: Dáma, kterou jsem nikdy předtím neviděl a nikdy jsem s ní nemluvil, mi volala, jestli by si mohla koupit jednu fotografii z výstavy na dobřichovickém zámku. Něco podobného se mi opravdu nestává často, spíš si občas něco koupí moji známí, kteří to, co dělám, sledují dlouhodobě. Ale úplně cizí člověk... Vždyť říkám - zázrak!
 
Navíc mám odedávna neblahou tendenci považovat obchod nikoli jako mnozí jiní za vrchol civilizačního rozvoje, ale jako věc sice z nějakých prapodivných příčin nezbytnou, ale vždy do jisté míry - obsahem, formou či okolnostmi - hanebnou, ať už jsem právě na straně nakupující či prodávající. Po řadě nejrůznějších školení prodejních dovedností a po zvládnutí nesčíslných teoretických faset psychologie prodeje dokážu sice vymyslet a - je-li to např. v mém zaměstnání nutné - i v praxi uplatňovat nejrozmanitější obchodní a marketingové postupy, ale jako soukromá osoba se snažím věnovat obchodu a doprovodným radovánkám jen po nejkratší nutný čas. Nečiní mi totiž žádné potěšení vybírat zboží, vyhodnocovat jeho parametry a hledat aktuální akce. Nejsem zrovna typ vhodný pro pohyb po arabských tržištích, protože se mi příčí smlouvat o ceně, kterou mám zaplatit. S některými lidmi se mi těžko hledá hodnotový průsečík, protože mi na to dostatečně nezajiskří oči, když vidím slevový leták, ani neshledávám nic obdivuhodného na siláckých historkách, kterak lidový vypravěč někoho různými úskoky donutil snížit cenu. Jako nakupující toužím být s nákupem hotov pokud možno hned, abych byl z obchodu co nejdřív pryč, jako prodávající mám zas sebedestruktivní nutkání "do obchodu" vůbec nevstoupit. Ano, i když vím, že je to v některých situacích nutné, je mi většinou zatěžko dělat si reklamu, vychvalovat své zboží a přemlouvat potenciální kupce, aby se z nich stali kupci skuteční. Ne proto, že to stojí námahu a čas, ne proto, že bych nevěděl, jak na to. Jen mi většina z používaných metod - nemůžu za to - v daných souvislostech připadá docela obyčejně nedůstojná.
 

středa 13. ledna 2021

Můj blog v roce 2020

Správnější by bylo tentokrát napsat "Moje blogy", protože jsem byl - jako ostatně řada z vás, kteří tento článek právě čtete - v létě donucen okolnostmi svůj původní blog, na kterém jsem strávil 11 a půl roku, vyměnit za jiný. Pochopitelně, právě tato změna je nejzásadnější blogovou informací uplynulého roku 2020. Myslím ale, že nemá žádný smysl se podrobněji vracet k důvodům a okolnostem zrušení velké blogové platformy blog.cz, to by bylo jen bezúčelné "ohledávání mrtvol". Jen si v této souvislosti dovolím ocitovat svůj komentář k tehdejšímu článku o ohlášeném zrušení platformy, který vyšel na serveru iDnes (mimochodem, o "důležitosti" této události nejlépe vypovídá, že k článku byl přidán právě jen tento můj komentář :-)): "Je to pozoruhodný postup: Napřed tím, že dlouhá léta nic neinvestuji do rozvoje (finančně ani myšlenkově), nechám systém ostudně zastarat, a pak ho s předstíraným politováním musím zrušit, protože je zastaralý." Krátké shrnutí svého mnohaletého angažmá na blog.cz jsem pak publikoval v článku Stručný souhrn 12 let s blogem
 
I když se ale k rušení starého blogu nechci moc vracet, není prostě možné se mu v tradičních statistikách nějak šikovně vyhnout. Konec platformy blog.cz totiž u mne loňský blogový rok zcela zřetelně dělí na dvě části, které se od sebe zásadním způsobem odlišují. Proto mi nejspíš nezbyde, než si pracovně rozělit loňský rok přinejmenším na období před velkým křachem a období "pokřachné". Ještě přesnější by pak bylo udělat rovnou období tři: 
 

neděle 10. ledna 2021

Nedělní miniglosy č.573

Ani jsme ještě nestihli pořádně zamáčknout předstíranou slzu po starém roce a už tu máme v novém roce druhé Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".  Vítám vás u vydání s celkovým pořadovým číslem 573 a věřím, že se váš nový rok rozjel v rámci možností dobře a že ani neutěšená skutečnost pokračující epidemie nebezpečné nemoci, spojené se spoustou nařízení a zákazů, neubrala nic na naší chuti dívat se kolem sebe s nadhledem, optimismem a otevřenou myslí.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva články: Prvním bylo tradiční bilanční ohlédnutí za starým rokem Co mi taky přinesl rok 2020. Druhý článek s názvem Konec až na pátý pokus je napůl malou reportáží o tom, jak jsem likvidoval svou doposud nejrozsáhlejší a nejdelší fotografickou výstavu Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na zámku v Dobřichovicích, a napůl malým kalendáriem, připomínajícím, jak se napohled dlouhých 20 týdnů této výstavy (10 týdnů bylo otevřeno, 10 týdnů zavřeno) v období virové pandemie vyvíjelo. No a i když vánoční období už oficiálně skončilo, myslím, že stojí za to ještě naposledy připomenout i hlavní vánoční článek Setkání dvou generací vánočních stromečků, který se mimochodem v minulém týdnu stal prozatím nejčtenějším článkem na tomto novém blogu.
 

pátek 8. ledna 2021

Konec až na pátý pokus

Kdo si na můj blog občas zajde počíst, nemohl se ani náhodou úplně vyhnout tomuto tématu: Posledních několik měsíců jsem totiž - chvílemi nadšeně, chvílemi zoufale, ale vlastně nepřetržitě - opravdu hodně žil svou fotografickou výstavou Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na dobřichovickém zámku. Protože dnes jsem po dlouhých dvaceti týdnech výstavu definitivně rozebral, je, myslím, pravý čas na to, abychom se společně podívali, jak čas výstavy šel, protože v době covidové je to celkem (ovšem nevyžádaně) pestré kalendárium:

17.- 19. srpna:  Instalace výstavy. Ano, opravdu mi to trvalo tři celé dny. Byly to tři nádherné tvůrčí dny a já byl s výsledkem nepokrytě spokojený až do dnešního (už pátého!) konce. Vlastně bych udělal jinak jen dvě věci, na jejichž opravu jsem byl ovšem příliš líný a taky byla velká pravděpodobnost, že bych těmi opravami nejspíš narušil něco jiného. Ale co by to bylo za výstavu, kdyby neměla aspoň pár chyb, ne?

úterý 5. ledna 2021

Co mi také přinesl rok 2020

Jako obyčejně na začátku roku i letos přidám trojlístek článků bilancujících z různého pohledu uplynulý rok. Kdo už s těmito mými souhrnnými články má nějakou zkušenost, dobře ví, že jejich struktura není nijak pevná, jde spíš o takový jednoduchý pelmel událostí a zážitků, které jsem si z nějakého důvodu zapamatoval a roli tu hrají dokonce i události, které se vůbec neodehrály (a takových bylo loni ze známých důvodů opravdu dost). Výčet není seřazený ani podle důležitosti ani podle času, body půjdou tak, jak mi je slina přinesla na pomyslný jazyk, a budu se snažit, aby seznam nebyl příliš jednotvárný, i když loňský rok k tomu svým svérázným způsobem do značné míry svádí.

1. Loni jsem dokončil své dlouhé "tvůrčí prázdniny". Původně jsem měl v plánu si je udělat na rok, pak se mi na nich tak zalíbilo, že jsem dalšího půl roku přidal, a i když jsem do roku 2020 vstupoval s tím, že mé báječné prázdniny už bohužel musí co nevidět skončit, nakonec jsem nejen dotáhl verneovské "dva roky prázdnin" (které jsem vždy považoval za nejobtížněji splnitelnou vizi slavného fantasty), ale nakonec jsem k oněm dvěma rokům ještě tři měsíce přidal. Potěšilo mě, že naspořené prostředky původně plánované na rok života mi nakonec vydržely na více než dvojnásobný čas, i když jsem je občas přifukoval docela exotickými způsoby; např. skoro půl prázdninového roku jsem se regulérně živil nebo aspoň vydatně přiživoval sportovními sázkami, což je sice velmi nestabilní živobytí (tomu, kdo dává přednost životním jistotám, něco takového rozhodně nemohu doporučit) ale taky docela zajímavá krátkodobá zkušenost.