neděle 17. října 2021

Nedělní miniglosy č.610

Tak máme po volbách premiéra, který už de facto není premiérem, a prezidenta.... Nu, buďme tolerantní. Stejně - jak by nejspíš řekl sir Humphrey Appleby - ve skutečnosti nezáleží na politicích, ale na úřednících, aby nesli břímě reálného vedení země, pevně třímali kormidlo naší společné bárky na rozbouřených vlnách a v pravý čas přiložili pod kotel nějaký ten trefný bonmot nebo žalm. Ať už ale reálnou moc právě vykonává kdokoli, jako skoro každou neděli už víc než 12 let jsou tu i dnes Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás opět po týdnu srdečně vítám a děkuji za návštěvu.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil jeden článek a jeden pozdrav: Článkem byl text O náměstí Šťastné náhody, ve kterém jsem navrhl, jestli by si právě šťastná náhoda jako důležitý prvek našich životů nezasloužila vlastní náměstí, když třeba mír nebo pan prezident Masaryk jich mají tolik. Miničlánkem (a tedy spíše jen pozdravem) pak byl Trojjediný fotopozdrav, ve kterém jsem se vám představil hned trojmo, protože jeden Čerf vydá - aspoň v některých ohledech - minimálně za tři :-). A z minulého týdne mohu ještě jednou připomenout svůj čerstvě dokončený jednorázový projekt oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek ze své 10 let staré první japonské cesty, o čemž jsem své čtenáře informoval v článku Černobílý Japan 2011.
 

pátek 15. října 2021

Trojjediný fotopozdrav

Není to tak dlouho, co se šlo procházet Prahou v krátkých rukávech a ještě u toho bylo člověku horko. Tak aspoň posílám všem čtenářům tohoto blogu jeden "trojjediný" baboletní fotopozdrav z jedné z pasáží, ve kterých teď občas hledám zajímavé záběry pro nový cyklus Světla a stíny pražských pasáží. Tenhle snímek se ovšem rozhodně součástí fotocyklu nestane, neb, podíváte-li se řádně, nejde ani o pořádné světlo ani - aspoň doufám - o pořádný stín :-).

Znalci Prahy budou bezpochyby vědět, kde obrázek vznikl. Do těchto míst nechodím fotit moc často, ostatně už u vstupu do pasáže jsou místní profesionálové ve střehu, když spatří volně nesený foťák s dlouhým objektivem, tak je zase nechci moc vytáčet, přece jen - oni jsou v práci, kdežto já zde trávím volný čas :-). Normálně sem chodím "zadem", ale kvůli jakési rekonstrukci je momentálně tahle cesta zapovězena a přepásána. Tak co, poznali jste, kde je snímek pořízený?

Jestli ano, gratuluji, jestli ne, nic se neděje, a oběma skupinám zdejších návštěvníků přeji svorně ještě aspoň pár dnů na letní trička a pak příjemný barevný podzim.


Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.  

středa 13. října 2021

O náměstí Šťastné náhody

Mám rád náměstí, okolními domy více či méně sevřený prostor, kde se člověk může posadit na lavičku a mít odtud celé to prostranství pěkně „v merku“. Některá náměstí jsou tak maličká, že když si na nich dají dva lidé rande, nemohou se minout. Některá zase tak veliká, že jenom obejít je znamená pořádný sportovní výkon. Kromě laviček na nich taky bývají sochy, zurčící fontány nebo památeční sloupy, prostě spousta zajímavých podnětů k prohlížení, k zamýšlení i k focení. Jen ta jména…

Většinou se totiž náměstí jmenují po někom. Tu po tatíčkovi Masarykovi nebo jiném politikovi či vojevůdci, s čímž u nás bývá potíž, protože společenský vkus se v čase dost proměňuje, zatímco náměstí většinou pohříchu trvají, tu po nějakém básníkovi, skladateli či vědci, kteří kupodivu také nebývají ušetřeni výkyvů vrtkavé historické přízně. Mnohá náměstí také dostávají jména po zeměpisných entitách, ať už jsou to entity místní (např. Branické náměstí v Braníku) nebo naopak velmi vzdálené (např. Kubánské náměstí ve Vršovicích), některá náměstí uchovávají ve svých názvech část jinak už víceméně poztrácené historické paměti (např. střešovické náměstí Před bateriemi), jiná jsou naopak produktem žhavé a trochu překotné současnosti (např. bubenečské náměstí Borise Němcova).

Některá náměstí měla názvy celkem setrvalé (třeba Karlovo náměstí – tedy poté, co se zde přestalo obchodovat s dobytčaty), u jiných byla historie o dost pestřejší, takže třeba Vítězné náměstí v Dejvicích absolvovalo během cesty zpět ke svému původnímu názvu řadu odboček (za války bylo náměstím Branné moci, po válce náměstím dr. Edvarda Beneše, a za komunistické vlády pak náměstím Říjnové revoluce), takže není divu, že si ho místní lidé raději překřtili na stabilnější „Kulaťák“.

neděle 10. října 2021

Nedělní miniglosy č.609

Po rušném volebním pátku a sobotě, kdy se téměř dvě třetiny oprávněných voličů v našem státě rozhodlo zúčastnit voleb navzdory krásnému počasí, které vybízelo spíš k výletům do přírody nebo k práci na zahrádkách, jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás na jejich stránkách, objevujících se ve veřejném prostoru už dvanáct a půl roku, opět po týdnu srdečně vítám.

V uplynulém týdnu jsem především po téměř měsíc trvajícím každovečerním úsilí dokončil svůj jednorázový projekt oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek z mé 10 let staré první japonské cesty, o čemž jsem své čtenáře informoval v článku Černobílý Japan 2011. Jak účelně a přitom celkem nenápadně vyměnit stařičký děravý batoh za nový a bezvadný jsem předvedl v článku O dvou batozích. A z předešlého týdne si ještě jednou dovolím připomenout "urbexovou" fotoreportáž zpod legendárních barrandovských teras, z místa, kde za první republiky vznikl vyhledávaný plavecký areál: Starý bazén pod Barrandovem.
 

pátek 8. října 2021

Černobílý Japan 2011

Už jsem tady i na sociálních sítích informoval, že jsem si na sebe vymyslel zvláštní projekt "oživování" 10 let starých fotek z mé první japonské cesty (moje průběžné reportáže z japonského putování najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči). Každý večer jsem usedal k počítači a procházel jsem si podrobně všechny nepoužité a v archivu odložené fotky ze dne přesně před deseti lety. Nejen jsem si tak docela efektivně připomněl krok po kroku celou japonskou cestu, ale hlavně jsem sám pro sebe objevil pár fotek, které, myslím za resuscitaci celkem stojí nebo by je aspoň byla škoda nikdy nikomu neukázat. Abych podpořil dokumentární stránku celé série, rozhodl jsem se použít jednotící černobílé podání, tedy něco, s čím jinak tolik nepracuji, abych si zase vyzkoušel trochu jiný přístup a způsob uvažování o fotkách.  

Podobně jako i před 10 lety nakonec dlouhé putování po krásné japonské zemi skončilo, končí po necelém měsíci i tento "ad hoc" fotografický projekt a já už mám vybrané fotky do výsledné kolekce. To, co tady na blogu dnes ukážu, není zdaleka totéž, první tři fotky z dnešního článku se např. do finálního výběru vůbec nedostaly. Je ale, myslím, dobré ukázat, že konečná podoba cyklu "Černobílý Japan" je opravdu jen výběrem z o dost širšího základu. Během těch skoro 30 večerů jsem totiž celkem prošel asi 2500 archivních fotek, z nich jsem vybral cca 250 adeptů, které jsem starostlivě zpracoval tak nejlíp, jak aktuálně umím. Bylo to, musím říct, opravdové dobrodružství; přece jen - mnohé se za těch 10 let změnilo, v roce 2011 jsem např. ještě vůbec nefotil do RAWu, ale jen do JPG formátu, což si už teď vůbec neumím představit, nepoužíval jsem "full-frame" a hlavně - v tom japonském cestovatelském kvapíku jsem vlastně vůbec neměl čas na opravdu poctivé pomalé snímání, kterému dávám přednost; byl to tehdy naopak dost frmol a na kvalitě pořízených fotografií se to nemohlo neprojevit. O to víc času a péče jsem těm 250 vybraným obrázkům musel věnovat teď. V mnoha případech to k ničemu zajímavému nevedlo, ale samozřejmě, ukážu vám především ty snímky, o kterých se domnívám, že to mělo aspoň nějaký smysl. Fotky nejsou technicky nijak exkluzivní, ale o to tentokrát nešlo, zatím se nechystám z nich dělat velkoformátové zvětšeniny.

úterý 5. října 2021

O dvou batozích

Kdyby záleželo na mě, nejspíš bychom rozvinutou konzumní společnost nikdy nevybudovali. Věci používám většinou tak dlouho, dokud slouží, a často ještě notnou dobu poté. Mobil např. měním jen v případě, kdy si ho rozbiju o dlažbu, boty nosím do jejich fyzického rozpadnutí a u oděvů brání témuž přístupu jen skutečnost, že většinou stihnu dříve ztloustnout. A kdysi jsem i na těchto stránkách popisoval, že novou televizi jsem si pořídil až poté, co na té původní, letité, nenaskočil obraz ani po několika hodinách trpělivého čekání, které bylo jeden čas běžnou (byť naštěstí ne jedinou) náplní mých veskrze tichých večerů. Módní vlny mě obcházejí zdvořilým obloukem a vypravím-li se koupit nějaký nový výrobek, bývá to jasná známka, že ten starý se po dlouhé těžké nemoci definitivně odebral do věčných lovišť.

Když jsem v roce 2018 zahájil své skvělé verneovské dva roky prázdnin, jako jednu z prvních věcí jsem měl naplánovanou koupi nového batohu pro běžné nošení, protože ten starý už měl několik neustálým používáním prošoupaných děr a taky některá nefunkční zdrhovadla, takže z batohu občas nějaká drobnost samovolně vypadla a občas - schovaná v té správné kapse - se naopak stala prakticky nedobytnou. Ale pak se přede mnou objevilo tolik fascinujících možností, čemu věnovat svůj čas, že jsem koupi nového batohu opět odložil. Až teď, po dalších více než třech letech, nabyla díra ve dně batohu konečně takové velikosti, že jí hrozil vypadnout dokonce i fotoaparát s namontovaným teleobjektivem, takže mi nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějakém nástupci, který bude mít celistvější dno a půjde rozepnout (zapnout) i bez použití hrubé síly a zálesáckého nože.

neděle 3. října 2021

Nedělní miniglosy č.608

Venku zatím vládne krásné babí léto, politikům se zkrátil čas do parlamentních voleb na pouhých několik dní, začalo očkování třetí posilovací dávkou, ale to všechno ještě není nic proti tomu, že po týdenní dovolenkové přestávce jsou tu zase zpátky Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V období od posledního vydání se mi na blogu podařilo publikovat čtyři různorodé články: O svém novém černobílém fotoprojektu oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek z mé právě 10 let staré první japonské cesty jsem své čtenáře informoval v článku Japonsko v původně vyhozených obrazech. Baví vás vydobývat si slevy a výhodné obchodní podmínky? Mě tedy moc ne, jak jsem na sebe mimo jiné řekl i v článku O slevách a důstojnosti. O dovolené jsem měl konečně čas vzít fotografické vybavení a jít si trochu zafotit pod legendární barrandovské terasy, na místo, kde za první republiky vznikl vyhledávaný plavecký areál. Co z něj zbylo až do dnešních dob, představuji v článku Starý bazén pod Barrandovem. Svůj fotografický cyklus Kouzelná zahrada sice fotím už více než 11 let, ale až teď jsem vůbec poprvé přidal do kolekce fotky pořízené na podzim - v článku Babí léto v Kouzelné zahradě. No a dovolím si ještě jednou připomenout i jeden text z doby těsně před dovolenou, konkrétně článek O podezřelém blahopřání z Paříže, ve kterém píšu o potěšujícím a pro mě i celkem důležitém mezinárodním ocenění své fotky Modrooká řeka.
 

pátek 1. října 2021

Babí léto v Kouzelné zahradě

Když jsem měl minulý týden dovolenou, zavítal jsem po dvou měsících opět jednou do Staňkova na Domažlicku, kde - jsou-li těsně před západem slunce dobré podmínky, fotím už dvanáctým rokem svůj dlouhodobý cyklus Kouzelná zahrada. Mimochodem, kdysi dávno byla právě Kouzelná zahrada mým vůbec prvním blogovým článkem, kde se objevily fotografie, do té doby jsem víc než rok publikoval výhradně články bez fotek, což už si dnes vůbec neumím představit.
 
No a dobré světelné podmínky tentokrát opravdu byly. Sice už večer bylo přece jen chladněji, ale večerní sluníčko svítilo svými měkkými paprsky ze všech sil. Tím, že na podzim už při západu slunce světlo přichází na zahradu víc z boku, osvětluje trochu jiná místa zahrady než je tomu v jiných ročních obdobích: Tentokrát byla ve stínu skoro celá zahradní skalka s jezírkem, kterou často fotím na jaře a v létě, a snad vůbec poprvé jsem nevyfotil ani jednu fotku své nejoblíbenější a nejčastěji spolupracující modelky - staré třešně v rohu zahrady, jejíž koruna se slunečních paprsků také víceméně stranila. Některá jiná zákoutí zahrady, která jsou tradičně při jarním a letním focení upozaděna, ale tentokrát naopak prožila svou čtvrthodinku (skutečně celé to focení trvalo asi 15 minut, než slunce zašlo) fotografické slávy, protože byla slunci vystavena zpříma. A slunce těsně před západem dokáže spolu se zahradními kvítky a větvemi a listy stromů docílit někdy až neuvěřitelných barev. Možná i proto, že už třetí týden pracuji po večerech na novém čistě černobílém dokumentárním cyklu "Japonsko právě před deseti lety", jsem tentokrát nabídnutou barevnou a hřejivou náruč neodmítl, ale vmáčkl jsem se do ní tak hluboko, jak jen to šlo :-). 
 

pondělí 27. září 2021

Starý bazén pod Barrandovem

Jezdím kolem toho místa vlakem prakticky každý den, poslední dobou kvůli dlouhodobé opravě železniční trati a rozsáhlým výlukám pomaleji a "vyhlídkověji" než jindy, a mockrát jsem si už říkal v okamžiku, kdy se nad špičkami divoce rostoucích keřů objeví na pár vteřin nejvyšší část skokanské věže kdysi slavného plaveckého bazénu, že se sem musím někdy vypravit s foťákem. Nakonec jsem pro ten malý výlet do prostoru bývalého lomu pod barrandovem využil svou týdenní dovolenou. Stejně jsem se nechystal nikam daleko a skoro každý den jsem tak jako tak skončil v Praze, jako je tomu i o běžných pracovních dnech. Jen jsem prostě jednou vystoupil už na Smíchově a nepokračoval jsem podle zvyku až na Hlavní nádraží. Když to totiž od Smíchovského nádraží vezmete tramvají do stanice Hlubočepy, je to sem necelá čtvrthodina. 

Jakmile podejdete nebo podjedete jedno z ramen Barrandovského mostu, dostanete se do míst, kde býval svého času vápencový lom hlubočepské firmy Barta & Tichý. Tento lom později přešel do vlastnictví rodiny Havlů, která ho na přelomu 20. a 30. let 20. století využila jako doplněk ambiciózního projektu výstavby Barrandovských teras, velkého prvorepublikového zábavního komplexu. Pod terasami tak vznikl velký plavecký bazén, který jednak dobře dotvářel luxusní atmosféru dobového zábavního centra a jednak se stal důležitým pražským sportovištěm a střediskem sportovního plavání. 

sobota 25. září 2021

O slevách a důstojnosti

Mám několik známých, kteří jsou ve většině ohledů úctyhodnými občany: Řádně odvádějí daně, vychovávají děti, jsou odborníky ve své profesi, vůči lidem kolem sebe jsou povětšinou slušní a empatičtí, občas publikují blahobytné selfíčko na sociálních sítích a dokonce občas kandidují ve volbách na vstřícně nevolitelném místě. Ideální lidé, myslel jsem si vždy, aspoň tedy do té doby, kdy jsem je poprvé viděl hrát divadlo kvůli pár korunám: Vymyšlené chyby zboží, aby mohli uplatnit jakousi marginální slevu, předstírané mdloby z (ne)kvality služeb a průběžné peskování jejich poskytovatelů, vždy jsou připraveni hádat se do krve o každý haléř. Když se jim povede vydobýt si nějakým úskokem sebemenší zvýhodnění, propadají v záchvaty euforie. "Jo!! Pumpnul jsem ty šejdíře! To mají za to, nemají na mně tak nehorázně vydělávat! Vidíš, nakonec jsem ty dlaždičky dostal o 10% levněji; sice byly úplně v pořádku, ale udělal jsem kolem nich takový dusno, že mi jejich vzorek připadne nestejnorodej, že mi sami nabídli slevu. Přece jim ty prachy nenechám, mně taky nikdo nic nedá!!!"

Přiznávám, nerozumím tomu. Podobné rituální tance a dětinská radost z napálení druhého mi připadnou docela obyčejně nedůstojné, jenže když něco takového nesměle namítnu, oni většinou té námitce nerozumějí, v lepším případě ji berou jako nepovedenou legraci pro obveselení společnosti. "I ty vtipálku," řeknou mi a pohrozí prstem: "Nehraj tu na nás Mirka Dušína, tohle tak přece dělají všichni!" A začnou vyprávět další veselou historku, jak novou televizi s velikou obrazovkou reklamovali tak dlouho a tak usilovně kvůli úplně normálním odstínům modré, až dostali zpátky třetinu peněz, jen aby už firma nemusela řešit jejich neustálé stesky. Oči jim při hovoru planou vášní, jako kdyby šlo o nejdůležitější událost desetiletí, zatímco já se marně snažím změnit téma, abychom se opět dostali do vzájemného souladu. 

Nedávno jsem dostal zprávu od svého mobilního operátora, že mi skončila smlouva, takže mě automaticky převádí na jiný tarif, který bude asi o dvě stovky dražší. Jasně, chápu, pomyslel jsem si, zajdu tam, zase něco podepíšu a vše se vrátí do původních kolejí a k původní ceně. Ale byl jsem naivní: Zástupce operátora mi vysvětlil možnosti, které má k dispozici, ale žádná nebyla taková, jak jsem si přál. Projevil jsem tedy určité rozladění, protože jsem považoval za podivné, že cosi do včerejška bez potíží šlo a dnes je to najednou vyloučeno. Reprezentant firmy projevil pro můj případ pochopení a vysvětlil mi, že takový návrat do původního režimu udělat jde, ale - ztišil hlas - nemůže mi ho nastavit on sám, musel bych projevit jistou formální nespokojenost a vše by pak mohl vyřešit k mé spokojenosti pověřený "manažer pro nespokojené klienty".

Nespokojený, když tak slyším, jak to funguje, to tedy jsem, připustil jsem. Jak mám ale svou nespokojenost formalizovat, aby všechno klaplo? Není to prý nic složitého, prý stačí, když oznámím firmě svůj záměr změnit operátora. No jo, ale jak to mám udělat, když operátora měnit nechci, jen chci mít stejné podmínky jako doposud. To bych přece musel lhát a to považuji za nedůstojné! Hmmm, už je to tu zase! Reprezentant firmy mi věnoval tak nechápavý pohled, až jsem se za svou nepřipravenost zalhat hned zastyděl. V následujících pěti minutách se pak rozvinul zcela absurdní rozhovor, kdy zástupce firmy mi radil, jak jeho firmu podvést, a já ho naopak přesvědčoval, že si jeho firma ode mne takový nevděčný přístup nezaslouží, když už jsem řadu let se službami celkem spokojený. Když chlapík viděl, že se mnou není kloudná řeč, rozhodl za mne: "Helejte, já to napíšu do systému, to vy přece nemůžete vědět, co jsem do té interní poznámky přesně napsal, a zavolá vám někdo z centrály. Mně bude stačit, když to na mě neřeknete a připustíte, že nazlobenej jste byl. Někdo by se měl ozvat nejpozději do týdne."

Ozvali se ani ne za deset minut, sotva jsem stihnul vyjít ze dveří obchoďáku. Prý se dozvěděli, že snad uvažuji o změně operátora, tak pro mne mají nabídku, jak věc v klidu a ke spokojenosti obou stran vyřešit. Nekonkrétně jsem připustil, že kdyby mi nebyli ochotni ponechat dřívější podmínky, musel bych se nejspíš doopravdy poohlédnout jinde, protože se domnívám, že platím dost na to, aby mi nějaký firemní automat jen tak ze dne na den zdražil tarif o dvě stovky a já se k původním parametrům spolupráce nemohl vrátit. Za pět minut hovor skončil a já měl sjednanou stejnou službu jako dřív a nikolik o dvě stovky dražší, ale o pět stovek levnější.

Moji známí, o kterých jsem se zmínil na začátku článku, by z takového vyjednávacího úspěchu, který uspoří měsíčně tolik peněz, měli jistě radost a šli by ušetřené peníze prolít hrdlem do společnosti, aby se mohli ostatním pochlubit. Ve mně, přiznávám, zůstala jen ošklivá pachuť, že jsem jako klient nucený použít takový postup, protože jsme se nebyli schopni dohodnout jinak. Firma přišla o nezanedbatelnou část výnosu, což původně vůbec nebylo cílem mého snažení (pro slevobijce zcela nepochopitelný přístup), a já jsem se dostal do pro mne zcela nekomfortní situace člověka, který naoko vyhrožuje něčím, co dobře ví, že neudělá, jen aby pro sebe získal výhodu. Tomu se, řekl bych, říká "lost -lost metoda".

Ano, těch ušetřených pět stovek jistě rád utratím za něco jiného než za mobil a internet, ale princip "kdo řve, je odměněn, kdo neřve, je obtížný hmyz" mi tedy opravdu radost nedělá, i když vím, že v praxi leckde funguje.

Zatím bych mohl nabízet své služby filmovým režisérům: Budou-li chtít vyloudit na tváři svých herců opravdu nekašírovaný nechápavý údiv, stačí si zavolat mě, abych na place spustil svou mantru o lhaní a o důstojnosti. Výsledek zaručen, tisíce děkovných dopisů! :-)

A jaké zkušenosti máte z podobných situací vy? Už jste někdy jako klienti hrozili odchodem ke konkurenci, který jste nemysleli vážně?  

P.S.: POZOR, jak už jsem avizoval, v neděli tentokrát nevyjdou kvůli dovolenkové přestávce Nedělní miniglosy, s miniglosovými štamgasty se opět těším na setkání první říjnovou neděli.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.  

středa 22. září 2021

Japonsko v původně vyhozených obrazech

Jak už jsem připomenul před nedávnem ve speciálním článku, právě v těchto dnech je to Deset let od mé první Velké japonské cesty. Když jsem přemýšlel, co si s tímhle výročím počít a jestli vůbec něco, napadlo mě, že bych mohl zkusit najít externí disk, na který jsem po návratu z cesty nahrál kompletní japonský fotoarchiv. V Japonsku jsem totiž samozřejmě mimo jiné i trochu fotil, ale nedá se říct, že bych tehdejší fotky nějak speciálně využil (až na jednu výjimku, která se uplatnila na výstavě a pět kousků, které mám v cyklu Japonsko - v kůži Čekodžina trvale na svém fotowebu) i k něčemu jinému než do svých blogových článků. Fotky pro články jsem navíc tehdy vybíral hodně narychlo, protože články jsem psal prakticky každý den a to byl při neustálých přesunech docela fofr, tak jsem se s výběrem a úpravou fotek neměl čas moc piplat. Výsledek byl logický: Po starořímském vzoru jsem každou fotku rozsoudil velmi rychle - buď palec nahoru nebo palec dolů. Stačil tedy jeden pohled, pouhých pár vteřin zamyšlení (někdy) a ortel. Fotky, kterým jsem tehdy ukázal palec dolů (a byla jich drtivá většina), jsem sice vyhodil jen v těch nejjasnějších případech, ale ony vlastně dopadly podobně: Odložil jsem je mimo počítač na speciální disk, který jsem pak založil do šuplíku s archivem. Velká cesta skončila a objevila se spousta nových podnětů; kdo by se hrabal v tom, co už bylo?

K fotkám jsem se vrátil jen v několika speciálních případech, např. když jsem před pár lety připravoval pro pár známých z okruhu kolem japonské restaurace Miyabi prezentaci o výstupu na horu Fudžisan, která měla jako obrazový doprovod asi stovku cestou pořízených fotek. Ostatní fotky vlastně za celých 10 let nikdo neviděl a často už ani já jsem si nevybavoval, že jsem něco podobného vůbec fotil. Tak jsem si řekl, že nejlíp si desetileté výročí připomenu tím, když si svůj starý japonský fotoarchiv postupně projdu a zkusím najít pár fotek, ze kterých bych - už s novými získanými fotografickými zkušenostmi a možná i s o něco lepšími schopnostmi postprodukčních úprav - mohl udělat ucelenou vzpomínkovou fotosérii, která by třeba mohla přinést i nějakou novou hodnotu.

neděle 19. září 2021

Nedělní miniglosy č.607

Prázdniny sice oficiálně teprve před pár dny skončily, pro mne ale vlastně právě teď začínají. Až do svatého Václava totiž teď budu mít dovolenou, i když nejedu nikam do ciziny, protože je mi dost proti srsti guláš mezistátních protiepidemických opatření. Pozor, nemylme se, nejsem žádný "antivakcík", můj pohled na očkování je celkem pozitivní, byť vzájemného poštěkávání dvou fanouškovských táborů se účastním jen jako pozorovatel, občas nechápavě kroutící hlavou, Pouze mi vadí, jak postupně mutují pravidla přijímaná jednotlivými státy, a když to jen trochu půjde, nechci se jejich často chaotické aplikace osobně účastnit. Takže budu doma, v klidu si na svých fotovýstavách "střihnu" jednu komentovanou prohlídku a jednu novou vernisáž a do toho vložím několik tuzemských výletů. Budu mít víc času na focení a nebudu mít tentokrát, obávám se, čas na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže už teď avizuji, že příští neděli Nedělní miniglosy plánovaně nevyjdou.

Tento týden jsem také moc času neměl, tak to v týdnu vydalo jen  na jediný nový blogový článek O podezřelém blahopřání z Paříže, ve kterém píšu o pro mě celkem důležitém mezinárodním ocenění své fotky Modrooká řeka. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu historické pátrání po tom, kde se v pražské ulici V jámě vzala nad dveřmi jednoho z domů Osiřelá socha Anděla Strážce
 
Když jsem se zmínil o tom, že jsem tento týden neměl moc času, je to i proto, že v souvislosti s desetiletým výročím své první velké japonské cesty jsem si vymyslel projekt, ve kterém každý večer procházím archiv de facto vyhozených japonských fotek ze stejného dne před 10 lety a hledám v nich adepty pro "dokumentární černobílou resuscitaci". Něco už mám, je to až překvapivě dobrodružná a objevná cesta (o některých snímcích jsem neměl ani ponětí, že existují), takže nějaké průběžné výsledky zde nejspíš předvedu už příští týden.
 
POZOR, LAST CALL: V pondělí 20. září od 18:00 hodin se uskuteční v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty. Kdo si se mnou chce osobně popovídat o vystavených fotkách i o čemkoli jiném, rád se s ním uvidím; bude to, myslím, poslední příležitost probrat vše naživo v relativním klidu (zatím je ohlášeno jen pár - a ještě značně nejistých - zájemců), v říjnu už bude jen trochu rušnější závěrečná "dernisáž".
 

čtvrtek 16. září 2021

O podezřelém blahopřání z Paříže

Nevím jak vám, ale mně chodí do mailu spousta gratulací. Blahopřává mi kdejaký investiční bankéř z rovníkové Afriky a většinou jde o blahopřání k příležitosti získání nějaké ohromující finanční částky, nejčastěji z chystaného dědictví po finančním magnátovi/generálovi/olejářské vdově, kteří jsou na hranici onoho světa, shodou okolností se taky jmenují Vápeník jako já a ze svých posledních pozemských sil se snaží, aby jejich jmenovec v daleké Čechii z jejich celoživotních úspor zbohatl. Kdybych jediné z těch blahopřání vyslyšel, byl bych už dávno za vodou, ale já v souvislosti s podobnými transakcemi lovím bobříka netečnosti, aby mi ty milióny dolarů náhodou ještě na stará kolena nezkazily charakter. A tak mlčím, neodpovídám, i když se prastrýček magnát/prateta olejářová mým mlčením jistě trápí a nejspíš to bude poslední hřebíček do jejich urničky.

Když mi tedy předevčírem přišlo další podobně vyhlížející blahopřání, byl jsem celkem v klidu a očekávaný úvod "Dear Petr Vapenik, it is my great pleasure to inform you that..." mě vybudil jen k povzdechu: To si vážně tihle týpci myslí, že jim na to skočím? Kdopak je pod tím asi podepsaný? Hmmm, nějaký Hossein - opravdu velmi, velmi důvěryhodné!

neděle 12. září 2021

Nedělní miniglosy č.606

Omlouvám se za rozladěnost, ale před pár vteřinami mi zmizelo téměř kompletně připravené a vycizelované 606. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které se mi před očima proměnilo bez možnosti jakkoli zasáhnout v dočista prázdnou obrazovku. Samozřejmě vás u dnešního čísla asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku vítám neméně srdečně než jindy a přeji vám stejně krásnou neděli, však vy za to nemůžete, ale popravdě, netuším, jestli budu po třech hodinách práce, vypařené do posledního písmenka, pod vlivem koktejlu vzteku a beznaděje schopný nějak zresuscitovat právě ztracené vlídné myšlenky a nápady a předstírat veselou náladu. Čerti by mě vzali, to mi tedy věřte! Úvodník už tak dobře nenapíšu a některé nápady na miniglosy už si znovu nevybavím, ale přece to, sakra, neodnesete vy, kteří jste se sem přišli především pobavit, že?

Tak tedy: Tento týden jsem publikoval dva nové články: V prvním jsme nahlédli do historie pražského Nového Města v článku Osiřelá socha ze starého sirotčince, kterým jsme opět skoro po roce rozšířili oblíbenou rubriku Pražské drobnůstky. Ve druhém článku jsem připomněl, že právě uplynulo Deset let od mé první Velké japonské cesty, během které měli zdejší čtenáři příležitost sdílet mé zážitky z krásné japonské země téměř online v podobě mých každodenních blogových reportáží. Mimochodem, rozhodl jsem se urazit zámek na už deset let poctivě zamčeném zaprášeném archivu fotek z Japonska a zkusit vybrat některé původně vyřazené obrázky, které nikdo nikdy neviděl, a vytvořit z nich malý černobílý dokumentární japonský cyklus; uvidíme, jestli z toho něco zajímavého vzejde.
 
Dávám rovněž všem na vědomost, že v pondělí 20. září od 18:00 hodin se uskuteční v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna další komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty (vida, jak se to pěkně hodí ke zmíněnému výročí, přestože mezi vystavenými fotkami není ani jedna japonská). Kdo si se mnou chce osobně popovídat o vystavených fotkách i o čemkoli jiném, rád se s ním uvidím; bude to, myslím, poslední příležitost probrat vše v relativním klidu, v říjnu už bude jen trochu rušnější závěrečná "dernisáž".
 

pátek 10. září 2021

Deset let od Velké japonské cesty

Přesně před deseti lety jsem se domníval (posléze se ukázalo, že mylně), že vyrážím na svou největší životní cestu. Abych zmátl případné stopaře (to si pamatuji z indiánek), vzal jsem to prohnaně nejdřív kousek na západ, ne daleko, jen z Dobřichovic do Paříže, a když jsem se uklidnil, že po mně - jaký optimismus! - nejspíš nikdo nejde, zahnul jsem do skutečně kýženého směru - na ten nejdálnější východ, jaký je pro našince k dispozici. 

Dlouhých 44 let jsem si vůbec neuměl představit, že bych se někdy trmácel takovou dálku, abych se dostal naživo do míst, kde z našeho pohledu slunce začíná svůj dlouhý pracovní den. Jaký bych asi měl mít důvod poznávat na vlastní oči tuto v mnoha ohledech (zdaleka ne pouze geograficky) nesmírně vzdálenou zemi? Stačil ale necelý rok a všechno bylo jinak a já si naopak neuměl představit nic jiného. Jet kamsi na jih ke Středozemnímu moři nebo vyrazit do nějakých vlídných hor, jako to občas dělám za normálnějších podmínek? Kdepak! Tentokrát prostě MUSÍM do Japonska, je to věc zcela jasná a nezvratná, protože se mi najednou z těch nejlepších, nejpádnějších a samozřejmě taky nebláhovějších možných důvodů zachtělo dýchat (třebas místy znečištěný) japonský vzduch, rozhlédnout se z vrcholů (třebas obtížně dostupných) japonských hor, vplynout do (třebas nesnesitelně rušných) japonských velkoměstských ulic a sdílet (třebas ne úplně bezprostředně) společný japonský prostor. Nejsnadněji se člověk rozhoduje, když za něj rozhodnutí činí jeho touha.

úterý 7. září 2021

Osiřelá socha ze starého sirotčince (Nové Město, ulice V jámě čp. 1263)

Pražská ulice V jámě je specifická. Z názvu je patrné, že místo bylo původně dost členité, a dochovaly se informace, že bylo i pořádně vlhké, s jezírky a potůčky, a to nesoudím jen z toho, že nedaleko odsud směrem do kopce je místo, kde se říká Na Rybníčku, a ulice V tůních (a už vůbec ne z toho, že do ulice V jámě se odbočuje z Vodičkovy ulice :-)). Jak píše Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Jméno odtud, že tu před založením Nového města bývaly nějaké rokle a jámy, do nichž stékala voda z okolních míst vyšších. Do jam těch pasíři ze sousední ulice Pasířské házívali odpadky koží." Na první pohled by se mohlo zdát, že tahle krátká příčná spojka Vodičkovy a Štěpánské ulice nenabízí celkem nic zajímavého - snad kromě rekonstruované nástěnné reklamy na Voskovce a Wericha (kde ostatně jinde, když ne poblíž jejich legendárního Osvobozeného divadla v paláci U Nováků, jehož boční průčelí tvoří podstatnou část jedné strany této ulice). My ale v naší speciální blogové rubrice povětšinou nehledáme věci obrovité, ale naopak nenápadné Pražské drobnůstky. No a jedna z těch drobnůstek je natolik nenápadná, že jsem si jí na svých četných toulkách centrem Prahy doposud nikdy nevšiml. Až teď, když jsme se do tohoto koutu Nového Města pražského vypravili v úplném závěru společné víkendové vycházky s lidmi kolem dlouhodobého projektu Pražské domy, jsem tudy nehleděl jen rychle projít na zajímavější místa, ale měl jsem čas se trochu rozhlédnout, zvednout hlavu a koukat přesně ve smyslu přiléhavého českého rčení "co kde lítá". Protože andělé, myslím, převážně létají nebo jsou či aspoň měli by být letuschopní. Zvlášť mají-li takoví andělé ochraňovat nevinné a bezbranné proti zlým nástrahám světa; to, myslím, byla a je pořádná makačka vždycky, takže křídla se rozhodně hodí.
 
Možná proto, že mě nikdy nenapadlo navštívit zdejší moderní hotel, k němu přiléhající tapas restauraci či thajské masáže, jsem si nikdy nevšiml anděla s dítětem nad vchodem do těchto dnes ryze komerčních prostor. Našrouboval jsem na foťák teleobjektiv a udělal jsem si pár fotek. Jen aby na nás kvůli mně z hotelu nevyběhla ochranka, že opět fotím něco, co bych fotit neměl; překvapilo by mě, kdybych právě teď nebyl na hotelové kameře. Ale co přesně ten anděl představuje? Dá se těžko předpokládat, že by některá z místních firem používala "anděla ochraňujícího dítko" jako logo. Ale nemylme se, kdysi tomu tak bylo, jak jsem zjistil, když jsem se pohroužil do hlubin internetu, abych o tomto místě zjistil více informací. Dovolím si teď s vámi se o pár z nich podělit.
 

neděle 5. září 2021

Nedělní miniglosy č.605

Astronomové jsou ve srovnání s meteorology benevolentnější, tak do léta řadí i kus září, ale dítka školou povinná vědí své: Když se jednou chodí do školy, to už není žádné léto, i kdyby venku byl právě hic jak v Egyptě. Slavnostním všeobecným testováním byl zahájen nový školní rok, děti se dozvěděly, kdo smí a kdo nesmí zpívat, tak nám, myslím, pomalu roste nová generace, která by také měla rozumět absurditám všedního dne, o kterých - mimo mnohé jiné - už víc než 12 let pojednávají naše Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám už u 605. vydání asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku a přeji vám krásnou první poprázdninovou neděli.

Tento týden jsem se vrátil k osvědčenému režimu tří článků do týdne, takže - když si odečteme právě tyhle Nedělní miniglosy - mohu připomenout, že tento týden vyšel nejdříve fotočlánek Černobílé léto, obsahující ukázky černobílých fotek, které jsem během léta pořídil nebo do černobílého podání s odstupem času přepracoval. Druhým článkem pak byl poněkud rozdurděný text O citátech mudrců, který reaguje na opakující se vlny hoaxů, které se tváří jako "zaručeně pravé" citáty významných osobností, aniž by o tom ovšem ony osobnosti něco věděly. No a z minulého týdne ještě připomenu básničku Modlitba ke sv. Valburze, která - ač by se takový rým zdál být nasnadě - se ani chviličku neodehrává na burze :-).
 
V úterý skončila společná výstava na dobřichovickém zámku, kde jsem měl i tři svoje fotky, které jsem před prázdninami představil v článku Jak jsem soutěžil na svém zámku. A ještě jednou tu zopakuji odkaz na "pozdrav z hlubokého archivu", 12 let starý článek O veliké mlze, který je v poupravené podobě také součástí mé knížky blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás s názvem Hledá se pudvice v modrém obalu! (v článku je odkaz na stránku, kde je knížka zdarma ke stažení v pdf formátu).  
 

pátek 3. září 2021

O citátech mudrců

Určitě to taky znáte. Přijde vám mail od známého nebo to na vás vykoukne na sociálních sítích: Nějaký vážený, tvůrčí a obecně uznávaný člověk se vyhraněně vyjádří o nějakém kontroverzním tématu dneška a toto vyjádření se lavinovitě šíří s dovětky typu: "Správně to řekl, je vidět, že je to moudrý člověk", "Ten jim to ale chytře nandal!" (je pozoruhodné, kolik mezi námi žije "nandalistů", kteří po nandání, nandávání a neustálém rozfoukávání konfliktů prakticky nepřetržitě baží), "Vidíte, už on to kdysi předvídal!" nebo poslední dobou tak populární "Rychle to sdílejte, než to smažou a umlčí jako každou pravdu!" Když si "citát" přečtete ještě jednou, říkáte si, že vám to s dotyčnou citovanou osobností nějak neladí; kupříkladu znáte ji dlouhá léta jako precizně formulující dámu nebo starosvětského gentlemana a v citátu jsou přitom vágní a místy i nahrublé formulace. Když už to rozčililo i takovou persónu, říkáte si, to už opravdu musí být! Ale pak vám ty drobné rozpory nedají, začnete hledat a během pár minut zjistíte, že jde o prachsprostý hoax, který je úplně vycucaný z prstu nebo je v tom lepším případě postavený na jedné skutečně pronesené nebo napsané větě a obalený těstem nějakých anonymních a před našimi hodnotícími zraky dobře skrytých "trikatelů ducha", kteří se už ovšem neobtěžovali říct, že jde o jejich vlastní dovětek, který nemá s podepsanou osobností nic společného.

Defilují tu před našimi zraky domnělé citáty Jana Wericha, Jiřího Suchého, Milana Lasici, Zdeňka Svěráka, Miroslava Horníčka, prostě osob, které jsou mnohými považovány za moudré, tak přece na tom jejich ostře trefném vyjádření něco musí být, ne? Někteří se snaží bránit, že něco takového nevyslovili, TAKHLE hloupě by to přece neřekli. Jiní se už ani bránit nemohou. Není to z jejich strany boj se lvy, ale s hejny komárů: Deset jich majznete a nových tisíc se jich přidá. A chodí to z různých, často nečekaných stran, vrací se to nezastavitelně ve vlnách znovu a znovu po dlouhá léta.

středa 1. září 2021

Černobílé léto

Nebojte se, ani v nejmenším nebylo mé letošní léto prosto barev (povšimněte si prosím, že o létě už hovořím v minulém čase, byť astronomicky je ještě v plném proudu), ať už je hodnotím podle zážitků či podle pořízených fotografií. Leč oproti jiným obdobím se přece jen objevilo více fotek, u kterých u mne nakonec černobílé podání zvítězilo, protože si myslím, že fotce sluší víc než podání barevné. No a dnes jsem si řekl, že bych mohl ku příležitosti skončení prázdnin (mimochodem, přeji všem žákům/yním, studentům/kám a pedagogům/žkám mezi mými čtenáři/kami krásný školní rok, kdy blízká setkání všech druhů budou převažovat nad setkáními distančními), udělat takový malý průlet svým černobílým létem na obrázcích. Ti, kdo sledují můj facebook a instagram, už mohli většinu dnes uveřejněných fotek vidět, ale domnívám, se, že nemůže škodit, když z nich pro potřeby tohoto článku udělám souvislou kolekci. 

 č.1: Teď vážně: Kdo z vás přijel na té koloběžce? (kostel sv. Josefa na pražském Náměstí Republiky).

 

neděle 29. srpna 2021

Nedělní miniglosy č.604

No vida, ani jsme se nenadáli a prázdniny jsou v prachu. Tedy, tentokrát nebylo zdaleka takové sucho jako v předchozích letech, takže toho prachu stihlo být pomálu, tak řekněme třeba, že prázdniny nejsou v prachu, ale jsou v loužích podél cest. Každopádně končí a v týdnu se žáci a studenti vrátí do škol, aspoň tedy prozatím, protože v "době epidemické" vše, co se jeví jako opravdové, je ve skutečnosti jen prozatímní, jak ostatně uvidíme i v dnešním vydání našich Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vám vítám už u 604. vydání asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku a přeji vám krásnou a zatím stále ještě prázdninovou neděli.

Tento týden jsem měl po večerech maličko rozlítáno a domů jsem dorážel výrazně později, než je u mne obvyklé, takže jsem se zmohl na jediný nový blogový článek, básničku Modlitba ke sv. Valburze, básničku tentokrát trochu vážnější i když stále ještě rýmovanou :-). Z minulého období tak ještě jednou připomenu článek O staroměstském Aljošovi, ve kterém popisuji, jak jsem odhodlaně bránil svůj fotoaparát před opilým nenechavcem, a rozsáhlejší fotoreportáž z netradiční poznávací cesty vypůjčeným městským autobusem za většinou ne moc známými a navštěvovanými památkami mezi Kopidlnem a Jičínem: Za barokní krajinou k lesu Řáholci.
 

středa 25. srpna 2021

Modlitba ke sv. Valburze

 
Když jsem na to prapodivné jméno "Valburga" poprvé narazil v jendom matričním zápisu z 1. poloviny 19. století, dlouho jsem ho neuměl rozluštit. Nejenže jsem ho neznal (byť pojem Valpuržina noc mi samozřejmě nebyl neznámý), ale navíc bylo napsané kurentem, což mi občas brání na první pohled rozeznat i mnohem jednodušší a používanější jména (třeba Petr :-)). Nakonec jsem ale tenhle oříšek po určitém úsilí rozlouskl a i když bych tak vlastní dceru rozhodně nepojmenoval, jméno mě zaujalo tak, že mi stálo za to si k němu něco dohledat. A protože cesty mírně vázané řeči jsou opravdu nevyzpytatelné, nakonec tohle jméno udělalo mediální karéru a prosadilo se až do téhle nové malé básničky. 
 
 
Modlitba ke sv. Valburze
 
Zatímco mniši píší
legendy plné frází
o svaté abatyši,
světem to řádně cuká,
světem to řádně hází.
 
Posvátné srdce puká,
čas opadává z hrází.
Co na to asi poví
igumen opatovi,
dojde-li věrouka?
 
Přemožen větrem
netrefím do portálu
        noci, jež hoří.
 
Svatá Valburgo,
oroduj za mou skálu
        v bouřícím moři. 

 
Pozn.: Svatá Valburga (Valborg, Walburga, Waltpurde, Walpurgis, Walpurga, Vaubourg, Falbourg, Gauburge) je uctívána jako patronka cestujících na lodi a patronka proti námořní bouři, obecně pak i proti hladu, nouzi a nemocem - včetně moru (zdroj: Wikipedie).

neděle 22. srpna 2021

Nedělní miniglosy č.603

Říká se "Třikrát a dost!" tak dnes potřetí a naposledy na začátku svého tradičního úvodníku připomenu nedávné výběrové jubilejní 600. vydání našich Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". My už jsme totiž dnes o tři neděle a o tři čísla dál a minulost se nedá připomínat věčně, zvlášť když je před námi poslední prázdninový týden, a ten je třeba náležitě využít především pro přítomnost. U mne se po dlouhém roce a půl "vnitřního azylu" situace postupně normalizuje, protože už podruhé za sebou píšu NMg ve své tradiční kavárně Na Poříčí u horké čokolády s kopcem šlehačky, ostatně kdy už by člověk měl dělat dietní chyby, když ne v neděli, že? Každopádně vám může být srdečně jedno, kde dnešní 603. vydání asi nejdéle vydávaného existujícího českého blogového nedělníku píšu, hlavně že tu opět je a já vás u něj všechny srdečně vítám.

Tento týden vyšly zde na blogu dva nové články: Ten první s Nedělními miniglosami bezprostředně souvisí, protože námět k němu jsem získal právě cestou z nedělní kavárny, kdy jsem potkal opilce, který dostal zálusk na můj foťák. Kdybych s minulými miniglosami skončil o pět minut později nebo o pět minut dřív, nejspíš bych ho nepotkal a byl bych chudší o jednu ne zcela příjemnou zkušenost a také o jeden napínavý článek - O staroměstském Aljošovi. Ve druhém článku jsem si připomněl loňskou rychlou evakuaci z potápějící se blogové platformy Blog.cz a taky jsem se trochu zamyslel nad budoucností blogů obecně: Rok po skončení blog.cz aneb Jak se po starém blogu zaprášilo. Z předešlého týdne pak ještě jednou připomínám celkem rozsáhlou reportáž z netradiční poznávací cesty vypůjčeným městským autobusem za většinou ne moc známými a navštěvovanými památkami mezi Kopidlnem a Jičínem: Za barokní krajinou k lesu Řáholci. Kdo rád poznává a nechce se mu kvůli tomu jezdit až někam k dalekým Křovákům, může to brát jako zajímavou inspiraci pro výlet.