čtvrtek 29. listopadu 2018

Tři listopadová rána v ornamentech dobřichovických pavučin

Dnes se vrátím ke třem dnům, kdy u nás chladná listopadová rána zahalila mlha, takže jsem měl fotografické propriety v pohotovosti a náležitou chuť se hned po probuzení vypravit k řece. Každý rok totiž napjatě čekám na to, zda u nás náhodou nenastane celkem vzácná souhra několika podmínek pro vznik fotek, které mám už řadu let naplánované, tzn.

1. pavouci na lávce přes Berounku ještě pracují
2. zároveň je hustá mlha
3. k tomu je teplota pod nulou
4. a ještě navrch mám při ruce foťák se stativem.

Pavouci makají každou noc celé léto až do pokročilého podzimu, ale mrazivá rána jim nevoní, resp. asi spíš nevoní mouchám, které se pavouci snaží chytat. Zatímco v létě jsou obě dvě zábradlí lávky ozdobená nepřetržitýmí pásy pavoučí krajky, na podzim už pracují jen vytrvalci a do prvních mrazíků to vydrží jen sem tam nějaký solitérní pavoučí workoholik.
 

úterý 27. listopadu 2018

O penězích na výherní vkladní knížce

Když jsem byl ještě malý, moji milující staňkovští prarodiče se rozhodli, že mi založí na moje jméno výherní vkladní knížku a budou mi občas, když to jejich už tak dost útlá peněženka aspoň trochu umožní, spořit na dobu, kdy pochopím, že peníze jsou užitečné i pro jiná životní povyražení než jen na pouťové houpačky a cukrovou vatu.

Svou vkladní knížku jsem měl poprvé příležitost spatřit už v první třídě, kdy na ni dědeček - ještě před mými sedmými narozeninami - slavnostně uložil první pětistovku, což byly na tehdejší dobu slušné peníze, jak jsem si měl příležitost ověřit o pouhých šestnáct let později, když se tři takové pětistovky staly mým nástupním měsíčním platem. No, asi si dovedete představit, jak rozpačitou radost má malé dítě z takového nepříliš hmotného statku, i když ten neodolatelně září čerstvou osvěžující zelení a na titulní stránce se kromě nezbytného upozornění, že "peněžní úspory přispívají ke zvýšení životní úrovně každého občana a pomáhají také při výstavbě socialistického hospodářství", skví vepsané moje jméno.

Když si prohlížím historii této vkladní knížky s odstupem mnoha let, teprve dokážu ocenit, co pro mou babičku a dědu v té době znamenala. Zpočátku se poctivě snažili vkládat peníze aspoň třikrát do roka, většinou zmíněnou hnědou pětistovku s nepříjemně bojovným motivem slovenského národního povstání. Když dědeček za svou těžkou práci v kamenické dílně, kterou kdysi postavil a o kterou v době živnostníkům ještě o dost méně nakloněné, než je ta dnešní, bez náhrady přišel, dostal shodou okolností nějaké prémie, objevilo se na knížce i skvělých 550 Kč. To vše až do mých jedenácti let, kdy si dědeček přestal v dílně přivydělávat a odešel definitivně do penze, takže další vklady na knížku už nepřicházely v úvahu. V průběhu čtyř let dohromady třináct vkladů, díky kterým se v období největšího vzmachu vkladní knížky dostaly úspory až na 6600 korun, což kdyby tehdy tušily holčičky ze sousedství, jistě by o náklonnost tak zazobaného přemýšlivého chlapce vypukla doslova rvačka.
 

neděle 25. listopadu 2018

Nedělní miniglosy č.470

Tento týden jsem využil mizernou listopadovou povětrnost a trochu jsem popracoval na svých nových webových stránkách, jejichž standardní součástí je mimo jiné i vlastní blog. Blog však nepovažuji za nijak zvlášť důležitý pro chystanou změnu, ostatně v začátcích nejspíš tuhle funkci úplně zaslepím; jde mi hlavně o kvalitnější a modernější prezentaci svých vybraných fotek, která bude mít mnohem bohatší možnosti dalšího rozšiřování, než je tomu u mého stávajícího fotowebu. V příštím týdnu bych rád ukázal testovací verzi nových webovek i tady na blogu, abyste mi jako potenciální návštěvníci stránek měli možnost říct, co se vám na nové podobě webu líbí a co bych měl ještě vylepšit nebo nejlépe úplně smazat :-).
 

pátek 23. listopadu 2018

Inspirace z nedávného FotoŠkodaFestu

Nedávno jsem slíbil sepsat pár postřehů z fotografického festivalu, který se tradičně koná v centru Prahy v prodejně Fotoškoda. Festival trvá celý týden od pondělního rána do nedělního večera a celých sedm dní je nabitých přednáškami a worshopy s velmi zajímavými, šikovnými a ve fotografické komunitě známými lidmi. Zatímco ještě v loni jsem mohl chodit jen na večerní program a výjimečně jsem si z práce odskočil na první ranní přednášku, letos jsem si mohl opravdu vybrat to, co mě nejvíc zajímalo. Asi ty moje dnešní poznámky nebudou moc utříděné, ale zkusím v bodech letmo představit, co jsem si z programu vybral a co mě nejvíc zaujalo.

1. Přednáška Michala Čížka, šéffotoreportéra karlovarského Mezinárodního filmového festivalu, Jak se fotí červený koberec, mne ubezpečila, že dělat festivalového reportéra bych neuměl a nechtěl. Povinných fotek typu "hlavní sponzor s velkou hvězdou", "vedlejší sponzor s menší hvězdou", "pan politik na golfu" a "delegace tvůrců 10x jinak" je prostě moc. Ale některé Martinovy fotky jsou úžasné, ty nejlepší ovšem, myslím, vznikají, až když jsou splněné jeho hlavní a dost otrocké povinnosti.
 

úterý 20. listopadu 2018

O čtyřech cylindrech pro tři mušketýry

Mockrát jsem přemýšlel o tom podvečeru před naším "posledním zvoněním" a nikdy mě nenapadlo žádné rozumné vysvětlení mého tehdejšího konání kromě několikanásobného náhlého zatmění mysli. Nebo možná několikanásobného náhlého vzedmutí, jak se to vezme. Jsou to ty okamžiky, kdy bez jakéhokoli plánu ponecháte řízení svých činů bez dozoru rozumu a spolehnete se na okamžitý pocit, intuici, podvědomí. Pak se ovšem není čemu divit, že se některé původně široké rovné a přehledné cesty stanou rázem úzkými, klikatými a špatně osvětlenými a je už marné lomit rukama, že jste do těchto míst vůbec neměli zatáčet. Zatočili jste a musíte jet.

V gymnaziálním kolektivu jsem nikdy nebyl bůhvíjakým pilířem. Ano, byl jsem schopný se přizpůsobit kdečemu a kdekomu, ale že bych se zrovna staral o zábavu a organizoval veselé akce, to se opravdu nedalo říct, a v době, kdy už chybělo jen pár dnů do maturity, už se to dalo jen těžko dohnat. Zbýval poslední den běžné školní docházky, tzv. poslední zvonění, a já vpředvečer toho slavného středoškolského dne míjel jako už mnohosetkrát před tím půjčovnu divadelních kostýmů, která v Plzni byla dlouhá léta přímo u tramvaje naproti hlavní poště. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem si v ní nic nepůjčil. Nehrál jsem ochotnicky divadlo ani jsem se nemusel před nikým maskovat, nikdy jsem neměl potřebu za někoho se převlékat a dodnes nemám rád různé karnevaly a převleky na tematicky zaměřené večírky. Moje návštěva takového podniku nedávala žádný smysl. Přesto jsem tehdy nepochopitelně nechal ujet svou tramvaj číslo 2 a - puzen neznámou silou - vešel jsem neohroženě do půjčovny.
 

neděle 18. listopadu 2018

Nedělní miniglosy č.469

Tento týden jsem se pokusil využít motivaci nashromážděnou během nedávného týdenního Fotofestu a pustil jsem se do svých dlouholetých fotografických restů. Jak už jsem se zmiňoval, dokopal jsem se konečně k založení profilu na instagramu, kam začínám postupně dávat některé z novějších fotek https://www.instagram.com/petr.vapenik/. Mnohem víc času jsem ale věnoval větší změně, kterou chystám pro rok 2019: Už delší dobu mám totiž pocit, že mé webové stránky postavené na starém Webnode mi neumožňují rozvíjet web ani zdaleka tak, jak bych si představoval. No a tak jsem věnoval trochu času orientaci v dalších možnostech a během dvou dnů jsem si připravil základ paralelního webu, který snad bude především z pohledu prezentace fotek o dost modernější, snadněji administrovatelný a přitom v důsledku i úspornější. Jakmile bude nový web připravený, rád bych na něj "přepnul" svou doménu a vás jako návštěvníky svého blogu se v nejbližší době pokusím využít jako připomínkující, abyste měli možnost mi říct, co se vám na nových stránkách líbí a co byste naopak raději změnili či odstranili.
 

sobota 17. listopadu 2018

Slunečný listopad na barevné řece

Dnes se nebudu při příležitosti výročí listopadových událostí pouštět do žádných politologických úvah ani do tradičních šavlovaček na diskusních fórech. Kdo se chce podívat na mé loňské fotky z Olšanských hřbitovů a z Národní třídy, najde je v článku Listopadová paměť. No a podívám-li se ještě hlouběji do historie, musím připustit, že kdybych psal o výročí 17. listopadu dnes, nejspíš bych se moc neodchýlil od ducha článku z roku 2014 Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí. Proto jsem se rozhodl dnes připojit jen obyčejnou podzimní fotku, i když samozřejmě do Prahy na Národní třídu se podívat zajedu, protože je dobré připomínat si to, co bylo a je pro náš život podstatné, a to - domnívám se - 17. listopadu 1989 může těžko někdo upřít, byť snaha zapomínat na některé jeho podstatné prvky, je v posledních letech citelná.
 

středa 14. listopadu 2018

Ohlédnutí za dobřichovickou fotovýstavou

Dnes jsou to dva týdny, co jsem ze stěn velkého výstavního sálu dobřichovického zámku sundal svoje fotky, které tvořily větší část mé dosud nejrozsáhlejší fotografické výstavy. Myslím, že nastala ta správná doba ještě jednou se k této akci vrátit a udělat si malou inventuru, co všechno se během výstavy přihodilo. Dnes tedy nečekejte žádný propracovaný text, spíš výčet bodů, které mě v souvislosti s výstavou napadly a zdají se mi být něčím zajímavé. No a na závěr pro vás vyberu i několik zápisů z návštěvní knihy.

Výstava, na které bylo k vidění celkem 52 fotek (na tom symbolickém počtu jsem umíněně trval, protože je mi právě 52 let :-)) probíhala - i s prodloužením - dlouhých 10 týdnů. Je to tak nejen nejrozsáhlejší ale taky nejdelší výstava z těch pěti oficiálních a veřejných, které jsme měl zatím tu čest uspořádat.
 

neděle 11. listopadu 2018

Nedělní miniglosy č.468

Tento týden jsem prakticky celý strávil fotografickými přednáškami a workshopy, takže si myslím, že pár zajímavostí, které jsem se dozvěděl, a pár pozoruhodných tvůrčích lidí, se kterými jsem se díky tomu setkal, popíšu v některém z následujících článků, abyste z toho taky něco měli. Ve čtvrtek večer jsem se navíc ještě zastavil na vernisáži v dobřichovickém zámku, kde je ve velkém sále k vidění nová výstava fotografa Alfréda Šupíka, se kterým jsme teď na zámku až do 20. prosince sousedi, protože jeho fotky obývají sál a ty moje přilehlou chodbu. Protože do chodby se ale samozřejmě vešla jen část mé původní velké výstavy (22 fotek z původních 52), můžete si kompletní kolekci (dokonce rozšířenou o 16 bonusových fotek, které nakonec na zámku vůbec nebyly) prohlédnout nejen u mne doma za skříní v originále, ale o dost pohodlněji v kompletním E-katalogu této výstavy.
 

sobota 10. listopadu 2018

100 let od narození pana Miroslava Horníčka


Když se občas poohlédnu za sebe, zjišťuji, že jsem vlastně neměl nikdy v životě něco, čemu se říká idol. Nechtěl jsem být podobný slavným hokejistům vydělávajícím milióny, netoužil jsem po vzhledu herců, kterým stačilo povytáhnout obočí, aby jim fanynky ležely u nohou. Nezhlížel jsem se ve světoznámých rockových hvězdách, na jejichž koncertech návštěvníci nadšením omdlévali. Nelepil jsem si fotky na stěnu, abych si před improvizovaným oltáříkem přísahal, že jednou budu taky takový.

Jen jednou v životě jsem napsal veřejně známému člověku osobní dopis, ve kterém jsem mu vyjádřil svou náklonnost a obdiv. Nebyl to ovšem Karel Gott ani Jarda Jágr, žádný prezident, kosmonaut ani člen Beatles, ale spisovatel, herec, dramatik a moderátor a mimo světla ramp i pozoruhodný výtvarník a fotograf Miroslav Horníček. A zatímco nedávná připomínka stého výročí Československa mne až tak u srdce nebrala, možná proto, že připomínali všichni a hlasitě, sté výročí narození Miroslava Horníčka (on sám často připomínal, že je skoro stejně starý jako republika) si nechci nechat ujít, protože připomínat si ho budou jen někteří a možná málokteří.
 

čtvrtek 8. listopadu 2018

Když se do Prahy vypraví venkovský balík

Občas vyvěšuji svoje vybrané fotky na facebook a zjišťuji, jak na ně lidé reagují. Některé projdou prakticky bez zájmu, i když si jich obrazově docela cením, jiné naopak vzbudí překvapivě velkou pozornost, i když jde jen o takovou fotografickou blbůstku, což mi jen potvrzuje, že na facebook se lidé hodí hlavně bavit, takže se u fotek nedá očekávat žádná velká korelace mezi kvalitou a úspěšností. Proto není divu, že i když už jsem na facebooku představil i své nejlepší fotky, nejúspěšnější podle počtu obdržených "lajků" se stala fotka od vstupu do metra Anděl, kudy jsem procházel, když jsem se o minulém víkendu v okolí snažil najít nějakou rozumnou náhradu za rozbitou televizi (své zážitky a způsob výběru jsem podrobněji popsal v článku Jak jsem si vybíral novou televizi).
 

úterý 6. listopadu 2018

Jak jsem vybíral novou televizi

V mé domácnosti nehraje televize zrovna významnou roli. Snažím se ji zbytečně nepřetěžovat, ale občas ji mám večer puštěnou při činnostech, pro které není zapotřebí zvláštní soustředění, takže mi tak trochu dělá společnost. V rámci základního pudu duševní sebezáchovy se už několik let nedívám na programy komerčních stanic, protože nevidím důvod provozovat to, co mi nedělá dobře, bohatě si vystačím s tím, co nabízí v poslední době mnohými náhle procitnuvšími názorovými hrdiny ostouzená Česká televize. Když mi program nevyhovuje, vypnu ho, netrpím utkvělou představou, že se mi musí všechno líbit a se vším musím za každou cenu souznít, takže co mi není po chuti, musí být nutně jen nějaká blbost, záměrná provokace nebo projev spiknutí iluminátů.

Moje televize se mnou prožila posledních cca 20 let, takže byla - povětšinou tichým - svědkem mnoha proměn a různorodých zákrut mého života, některých báječných, o kterých jsem si ani netroufal snít, ale taky úplně obyčejných, které se prostě najdou u každého, a zažila i dny méně příjemné a vysloveně nepříjemné, které se zdravý organismus vždycky snaží s odstupem trochu vytěsnit na okraj, aby něco podobného nevládlo našim vzpomínkám. Sloužila mi bez odmlouvání a bez speciálních podmínek; nikdy mi neřekla: "Hele, jestli nebudeš hodnej, tak se ti dneska nezapnu!" Zapla se vždy, spolehlivě a bez reptání, ať už jsem byl právě jakýkoli, klidný či rozčilený, hrdý či zbabělý, okouzlující nebo směšný. A jednou, zčistajasna, se nezapla.
 

neděle 4. listopadu 2018

Nedělní miniglosy č.467

Po dlouhém a krásném babím létě konečně dorazilo tradiční podzimní "vlhce dušičkové" počasí, takže mi ani nebylo proti mysli po dlouhých deseti týdnech zakončit svou dosud nejrozsáhlejší fotografickou výstavu, která se od srpna konala na zámku v Dobřichovicích. Nečekaně jsem ale těsně před likvidací expozice dostal nabídku i nadále pro své fotky využít zámeckou chodbu, kde byla část mé výstavy nainstalována. Tak jsem - poučen vojenskými stratégy - lehce přeskupil síly, víc než půlku fotek na chodbě jsem obměnil vybranými přestěhovanými fotkami z výstavního sálu, kde začne příští týden nová výstava, a vypadá to, že v takto omezeném režimu (22 fotek z původních 52) poběží moje výstava neoficiálně dál, takže kdo pojede nebo půjde kolem dobřichovického zámku, může se mými fotkami ve formátu 50x70 cm pokochat naživo nejméně do konce roku, ale nejspíš ještě o něco déle :-). Nadále tedy bude fungovat moje pohotovostní informační stránka fotovýstavy a samozřejmě kdo se bude chtít podívat na úplně všechny fotky z ukončené výstavy (dokonce je jich tam pár navíc), najde je nejen u mě doma za skříní v originále, ale o dost pohodlněji v kompletním E-katalogu této výstavy.
 

pátek 2. listopadu 2018

Americká noc na Berounce

Nedávno jsem viděl zase jednou po dlouhé době svůj oblíbený film francouzského režiséra Truffauta Americká noc. Dost starý film (nu, starý, je o 7 let mladší než já :-)), ale přistihl jsem se, že má nade mnou pořád tu podivuhodnou moc jako kdysi, že mě nenechá - dokonce i běží-li na obrazovce hodně ztlumené televize - soustředit se na jiné věci a vyžaduje pozornost. Jde o vlastně o "film o filmu", vše se točí kolem celkem obyčejného natáčení a film samotný není ničím jiným než sledem vzájemně provázaných mikropříběhů lidí kolem tohoto natáčení, tedy je z prostředí, které režisér tak důvěrně znal. Truffaut v něm ale filmu vysekl velmi svéráznou uctivou poklonu jako neobyčejnému světu, který - i když tvoří věci smyšlené - žije v zákulisí a v příbězích zúčastněných lidí zcela reálný a poctivý život, i když možná často trochu jiný než ho žije většina z jeho budoucích diváků. Ale povídání o tomto pozoruhodném filmu by vydalo na speciální článek a já se chci dnes věnovat něčemu jinému - americké noci s malým "a", i když i ta je původu filmového a Truffautův film se tak pochopitelně nejmenuje náhodou.