úterý 20. listopadu 2018

O čtyřech cylindrech pro tři mušketýry

Mockrát jsem přemýšlel o tom podvečeru před naším "posledním zvoněním" a nikdy mě nenapadlo žádné rozumné vysvětlení mého tehdejšího konání kromě několikanásobného náhlého zatmění mysli. Nebo možná několikanásobného náhlého vzedmutí, jak se to vezme. Jsou to ty okamžiky, kdy bez jakéhokoli plánu ponecháte řízení svých činů bez dozoru rozumu a spolehnete se na okamžitý pocit, intuici, podvědomí. Pak se ovšem není čemu divit, že se některé původně široké rovné a přehledné cesty stanou rázem úzkými, klikatými a špatně osvětlenými a je už marné lomit rukama, že jste do těchto míst vůbec neměli zatáčet. Zatočili jste a musíte jet.

V gymnaziálním kolektivu jsem nikdy nebyl bůhvíjakým pilířem. Ano, byl jsem schopný se přizpůsobit kdečemu a kdekomu, ale že bych se zrovna staral o zábavu a organizoval veselé akce, to se opravdu nedalo říct, a v době, kdy už chybělo jen pár dnů do maturity, už se to dalo jen těžko dohnat. Zbýval poslední den běžné školní docházky, tzv. poslední zvonění, a já vpředvečer toho slavného středoškolského dne míjel jako už mnohosetkrát před tím půjčovnu divadelních kostýmů, která v Plzni byla dlouhá léta přímo u tramvaje naproti hlavní poště. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem si v ní nic nepůjčil. Nehrál jsem ochotnicky divadlo ani jsem se nemusel před nikým maskovat, nikdy jsem neměl potřebu za někoho se převlékat a dodnes nemám rád různé karnevaly a převleky na tematicky zaměřené večírky. Moje návštěva takového podniku nedávala žádný smysl. Přesto jsem tehdy nepochopitelně nechal ujet svou tramvaj číslo 2 a - puzen neznámou silou - vešel jsem neohroženě do půjčovny.
 
Zaskočilo mne to, ale byl jsem zvědavý sám na sebe, co asi v půjčovně podniknu dál, protože žádný plán jsem neměl, takže jsem se zájmem čekal, jak se s tím moje pusa vypořádá. Na neznámých místech a před neznámými lidmi bývám nesmělý, o to víc mne překvapilo, jak nějaký cizí hlas ve mně rázně poručil staré paní za pultem předvést mi několik klobouků. Abyste lépe ocenili tuto skutečnost, měli byste vědět, že jsem nikdy v životě klobouky nenosil, ale toho neobyčejného intuitivního večera jsem šel od jednoho poprvé k druhému. Buřinky sice taky nebyly špatné, ale nejvíc ze všeho se mi líbily starodávné černé sametové cylindry a poručil jsem si rovnou čtyři, aniž bych tušil, proč právě čtyři, k čemu by se daly použít a kým. I kdybych se překonal a cylindr si sám nasadil, o čemž se dalo pochybovat, ještě tři klobouky mi zbydou, a i když jsme měli některé svérázné pedagogy, o nikom nebylo možné říct (aspoň ne nahlas), že by něčím připomínal tříhlavou saň, na kterou by se daly mé cylindry beze zbytku využít.

Chudák stará paní měla v regálu cylindry jen tři a já - jinak slušný, přátelský a zcela nepanovačný zákazník - ji honil, ať se pěkně ještě podívá dozadu, protože já potřebuji čtyři cylindry, tři jsou málo, to je snad jasné každému, kdo někdy četl Tři mušketýry! Jeden cylindr za všechny, všechny za jednoho! Paní si vzdychla a tak dlouho hledala a hledala, až nakonec čtvrtý klobouk odněkud vyhrabala. Sepsali jsme výpůjční smlouvu a paní, které jsem se zřejmě nebyl ani trochu sympatický (ale to jsem nebyl, když jsem se při tom výstupu zvnějšku pozoroval, ani sám sobě) mi ještě na cestu řekla, že doufá, že druhý den všechny čtyři klobouky v pořádku vrátím. Normálně bych odpověděl něco v tom smyslu, že se samozřejmě vynasnažím, aby bylo vše v pořádku, ale ten podvečer byl celý jiný, tak mě ani nepřekvapilo, když moje ústa odpověděla uštěpačně: "To si tedy pište, že budou v pořádku; jsem zvyklý všechno, co si půjčím, vrátit bez výjimky v pořádku." A ještě jsem za sebou bouchnul dveřmi. Překvapený svým neřízeným jednáním, osaměl jsem na chodníku se svými čtyřmi vypůjčenými cylindry pro tři neexistující mušketýry, kteří nejenže opustili módu svého století výměnou za pozdrav ze století devatenáctého, ale ještě se navíc nějakým nedopatřením ocitli v prostředí rozvinutého socialismu orwellovského roku 1984 těsně před maturitou z češtiny, ruštiny, fyziky a biologie, s cylindry, pro které jsem neměl jiné využití, než je prostě ráno odnést do školy, kde už se uvidí.

A ráno se vidělo. Nikdo sice smysl mých klobouků moc nechápal - ostatně já sám nejméně - ale když už tu cylindry byly, občas si je někdo přece jen rozpačitě posadil na hlavu, vyfotil se s nimi, nabídl je k vyzkoušení profesoru dějepisu, atd. Den byl plný odvázaného veselí, které se snažilo přehlušit naše obavy z nastávajících maturitních zkoušek. Odpoledne poslední "vyučovací" den skončil a já se chystal své klobouky opět zkompletovat, abych je mohl nepříjemně podezřívavé staré paní vrátit. Nebylo ovšem třeba umět počítat ani do pěti, abych brzy pochopil, že mám problém; stačilo počítat jen do tří, protože víc černých klobouků ve třídě nebylo. Prolezl jsem třídu skrznaskrz, i tu vedlejší, speciální učebnu chemie taky, i s přilehlou laboratoří, dokonce jsem nakoukl i do sborovny a ředitelny s báchorkou, že se jdu rozloučit, i když jediné, co mne v tu chvíli zajímalo, byl chybějící cylindr. Budovu školy jsem poctivě prohledal od šaten až na půdu, ale cylindr nikde. Možná se někde škodolibě schoval, možná odešel na zkušenou do světa sice ve skutečnosti nepříliš svobodného, ale asi přece jen o dost svobodnějšího než byl zaprášený regál staré půjčovny, vonící po naftalínu, možná zmizel ve čtvrtém rozměru. Ale nejspíš ho odnesl někdo, po kom dnes večer cylindr nikdo nebude požadovat zpět, ten bude podmračená stará paní vymáhat po mně. A ke mně dolehla hlasitá ozvěna mých vlastních včerejších neopodstatněně sebejistých slov: "To si tedy pište, že budou v pořádku!"

"Ano, tři cylindry jsou v pořádku," odpočítala vpodvečer klobouky paní, které se bohužel nebylo možné vyhnout. "A ten čtvrtý?"

Dnes už bohužel nebyl tak neobyčejný inspirovaný podvečer jako včera. Ještě včera - veden zlověstnými vnitřními běsy autopilota svého nevědomí - bych možná dokázal nebohé paní povýšeně tvrdit, že zápis ve výpůjční knize klame, protože je jasné, že klobouky byly jen tři. "Přece jsem jasně říkal: Tři klobouky pro tři mušketýry!, pamatujete?" vymýšlel bych si. Ale včera bylo včera a dnes je dnes a země, kterou bych snad mohl použít pro určitou relativizaci času a odvozeně i počtu vypůjčených klobouků, protože v ní - tehdy ještě - zítra již znamenalo včera, byla daleko.

"Ještě jste mě pro něj hnal dozadu!" šlehala po mně paní své včerejší uleželé blesky. "Hned jsem věděla, že s vámi bude potíž, mladíku, na to mám nos. Takové frajery jako jste vy, já dobře znám, takoví nám tu už udělali škody!!"

Červený minimálně až po pás jsem musel připustit, že klobouk nemám, protože se mi během dne někam zaběhl či zakutálel, že se moc omlouvám a že jsem samozřejmě připraven jeho ztrátu nahradit. Paní rázem notně nabyla převahy, zatímco já se po vzoru básníkově stával menším a ještě menším (kdo to sakra napsal? kdy že mám maturovat z té češtiny?). Zabořila nos do papírů a pomstychtivě mi oznámila, že se podle záznamů jedná o jeden z posledních cylindrů, které jsou v Československu vůbec k dispozici, protože socialismus udělal s feudálně-buržoazními cylindry krátký proces a nevzal při svých pochopitelných dějinných revolučních krocích bohužel v potaz potřeby divadelních souborů, že to byl cylindr šitý na konci minulého století ručně v Englii a že tedy požádá odborníka o vyčíslení škody, ale velmi by se divila, kdyby tato byla menší než deset nebo možná i patnáct tisíc korun, protože takové cylindry už dneska umí vyrobit jen pár lidí na světě a ti jsou zatraceně drazí. A ještě k tomu ta letecká přeprava ve speciálním přepravním boxu, to bude ještě pěkných pár stovek navrch. Bylo zřejmé, že - aniž bych stihl pořádně nakouknout do přítomnosti - již se přede mnou klene báječná budoucnost. Nedlouho před tím jsem si domluvil úžasnou měsíční brigádu, která mi měla o prázdninách hodit možná až takových osm stovek, za které jsem si chtěl původně pořídit nějaké extra povyražení, přiměřené svému tehdejšímu věku, nejspíš nějaký slušnější kazeťák nebo nové džíny, ale na tom už teď nezáleží. Teď vím, že peníze padnou na cylindr. I peníze z další brigády. A kolik takových brigád bude zapotřebí na jeden ručně šitý echt englický cylindr, žáku Cartře?

Zanedlouho jsem odmaturoval se samými jedničkami a snad jsem z toho ani neměl radost, protože za maturitou se nerozkládaly nejdelší sluncem prozářené prázdniny v mém dosavadním životě, jak jsem si ještě nedávno naivně myslel, ale jen tmavý stísněný svět ve stínu černého ztraceného cylindru, svět strachu z částky, kterou vyřkne oslovený odborník, až se ovšem vrátí z letní dovolené a speciálního expertního cylindrového školení v Englii. Po celou tu dobu jsem byl doslova chodicí chmura, z čehož si moji příbuzní učinili ukvapený závěr, že jsem dospěl.

"Hele, že v tom je nějaká ženská?" odhadl mne tehdy jeden známý a já musel připustit, že má vlastně pravdu, protože představa triumfující staré dámy z půjčovny, která mi výsměšně ukazuje výslednou pětimístnou sumu na papíru s kulatým razítkem, mne upřímně děsila celé prázdniny. Kde tolik peněz seženu, bůh suď.

Pak konečně nastal dlouho obávaný den D, kdy jsem se měl dostavit k vyřízení věci a opět jsem si potvrdil, že magnetismus je potvora, protože čím víc jsem se blížil ke staré půjčovně, tím těžší byl každý můj krok. Kdybych jen tehdy před maturitou tyhle dveře minul jako několiksetkrát předtím! Ale Bych je potvůrka tak rychlá a mrštná, že i kompletní čtveřice třech mušketýrů, z nichž nejméně jeden (nejlépe d´Artagnan) by byl Ussain Bolt, by měla s jeho chytáním zatracenou práci. Konečně jsem se donutil otevřít dveře, starosvětsky to cinklo a já zjistil, že jsem zdvořile a třesoucím se hlasem pozdravil úplně jinou, mladší paní, která se taky podívala do papírů a řekla: "No jo, to je ten ztracenej cylindr, žejo? Tak to bude, milejzlatej, dohromady padesát korun!" A vystavila mi na to stvrzenku, kterou jsem měl ještě řadu let pro jistotu schovanou, kdyby si odborník na englické cylindry svůj ukvapený úřední verdikt snad chtěl ještě rozmyslet.

Podobně jako nevím, co mne na začátku přimělo celou tuhle anabázi rozjet, netuším ani to, jak jsem tehdy zaplatil, rozloučil se a dojel domů. Moje nejdelší a nejdepresivnější prázdniny v životě skončily a já se vypravil studovat chemii do Prahy. Byl jsem sice o padesát korun lehčí, ale bohatší o cennou modelovou zkušenost, že i když se z kaše napohled pořádně kouří, možná není ve skutečnosti tak horká, jak vypadá, i když jsme si ji navařili sami a nic jsme na ní neošidili.

Když jsem se před pár lety zúčastnil jakéhosi letního hromadného pikniku, byl jsem jediný, kdo porušil pravidla a výslovně odmítl přijít v požadovaném klobouku, byť mi byl - jako ústupek - povolen i klobouk slaměný. Nejsem kloboukový typ, vymlouvám se, a v duchu vzpomínám na již dávno neexistující plzeňskou půjčovnu divadelních kostýmů naproti hlavní poště, na starou paní, která skoro na celé prázdniny k mé nelibosti nahradila v hlavních rolích mých snů ztepilé spolužačky, a na svůj ručně šitý vzácný cylindr "za pade".

Kdepak, milí piknikáři, jednou jsem se s klobouky spálil a stačilo mi to. Ostatně, kdoví, na kolik by mě takový ztracený apartní englický klobouček přišel po brexitu! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.