Opuštěná vojenská základna v horách Lefkady

Ostrov Lefkada má spoustu přírodních i jiných krás, o čemž se zde na blogu ve speciální rubrice Črty z Lefkady snažím psát - a šířit tak povědomí o tomto neobyčejném koutku země - už pěkných pár let. Když však vyrazíte do horského vnitrozemí ostrova, nemůžete přehlédnout jeden velmi dobře viditelný pozůstatek období studené války - opuštěnou vojenskou základnu NATO v oblasti nazývané Ammokampos. Zatím jsem se při svých předchozích návštěvách na podrobnější návštěvu bývalého ostře střeženého vojenského areálu nevypravil, ale mnohokrát už jsem jel okolo a ještě častěji jsem jako fotograf nadával, jak dokáže ten starý objekt hyzdit celkové pohledy na jinak velmi malebné horské vnitrozemí. Ostatně ještě celkem nedávno byl do této oblasti zakázaný vstup, a protože Řekové jsou v armádních věcech dost nekompromisní a já navíc rozhodně nepatřím k žádným obdivovatelům různých typů militarií, spíš jsem se této oblasti vyhýbal. Ale tentokrát jen pár hodin poté, co jsem se vypravil do hor, se nejvyšší partie ostrova pohroužily do mraků, takže se odtud žádné efektní výhledy nenabízely; zvolil jsem proto náhradní plán a už dlouhá léta opuštěný (a mnou míjený) objekt jsem s fotoaparátem přece jen jako jeden bod programu navštívil. I tahle vrstva skutečnosti přece k realitě ostrovního života patří.

O vodopádech Jackie Kennedyové a ranním internetovém dešti

Není na Lefkadě mnoho rušnějších míst než je městečko Nidri, a proto se mu už léta důsledně vyhýbám, byť je jistě taky plné zajímavostí. Jenže když se chcete podívat na nějaké krásné místo u Nidri, je těžké se Nidri vyhnout, takže např. když nemáte vlastní loď a chcete se podívat na ostrov Meganissi, nezbývá vám nic jiného, než jet přes Nidri, protože právě z místního přístavu odplouvají trajekty a ostrov Meganissi je odtud, co by Imrich Bugár kamenem dohodil. No a s krásnými vodopády u Nidri je to podobné.

Potíž je, že na rozdíl od mnoha jiných, odlehlých a téměř osamělých míst, o kterých v rubrice Črty z Lefkady píšu, jsou vodopády u Nidri součástí každého echtturistického průvodce typu "Co musíte na Lefkadě bezpodmínečně vidět za ty 3 hodiny, než zase odletíte jinam". Nádherné zdejší vodopády mají tu výsadu (a v mých očích i smůlu), že jsou velmi snadno dostupné, největší část cesty po dobré silnici, a jen posledních 400-500 m pěšky, což je skoro lázeňský výlet, na který se lze vypravit s celou širší rodinou nebo turistickou výpravou, a jak je u zdejších praktických turistů často vidět, klidně i v žabkách, což rozhodně nedoporučuji, přímo u vodopádů je totiž o dost těžší terén než na přístupové cestě, kameny jsou mokré a kluzké a švihnete sebou, ani nevíte jak; jenom při mé dnešní výpravě jsem to viděl nejmíň desetkrát, přičemž tři z krkolomných pádů obstaral obstarožní do půli těla obnažený Rus pochodující v lehkých domácích pantoflíčkách.

Na malém lefkadském Olympu (hřeben Mega Vouno)

Kdysi jsem na tomto blogu psal o svém výletu na vrcholky pásma kopců nad Ponti, což je část Vassiliki, kde v posledních letech bydlím ve velmi příjemném domě kousek od moře (bylo to v článku V tymiánových horách). Šlo ovšem tehdy o výlet jednorázový, největší část stoupání jsem vyjel po silnici čtyřkolkou a pak už jsem se vlastně jen procházel po vysokém hřebeni a zase jsem se vrátil k zaparkovanému stroji. Tentokrát jsem si připravil výlet o něco náročnější na vlastní síly, ale zase zcela nezávislý na dopravních prostředcích. Prostě jen vaše nohy, plíce, foťák a vy! Naplánoval jsem si, že z Vassiliki půjdu do vesnice Agios Petros, za ní se dám po kamenité cestě vedoucí napříč horami, celé horské pásmo přejdu, užiju si daleké výhledy na obě strany ostrova, a když všechno klapne, vrátím se po asi 25 kilometrech do Vassiliki z druhé strany. Nějakou dobu jsem koketoval s myšlenkou, že si pěší cestu asi o 6 km zkrátím, když se nechám ráno popovézt do vesnice Agios Petros autobusem, což by mi ušetřilo hlavně dost náročné úvodní stoupání, nakonec jsem si ale řekl, že by to nebylo vůči zdejším horám fér a vyšel jsem od moře pěkně po svých a aspoň jsem se po ránu při dlouhém stoupání pěkně rozdýchal :-).Během cesty do Agios Petros jsem mohl zavzpomínat, jak jsem před 16 lety bydlel přímo vedle silnice na začátku stoupání a každé ráno jsem - byv právě v tréninku na maratón - běhal do Agios Petros. No, budu upřímný, nebylo to každé ráno, ale asi tak každé třetí, čtvrté, a většinou jsem vždycky běžel jen chvíli, protože stoupání je opravdu drsné, a pak jsem někde upadl do příkopu a čekal jsem na plíce, abych mohl běžet zase kousek dál.

 

Kochací výlet pro nemotoristy (z vesnice Poros do zátoky Vlicho)

Protože stránky o řeckém ostrově Lefkada nečtou zdaleka jen zdejší blogoví štamgasti, ale i lidé, kteří se na Lefkadu opravdu chystají nebo už jsou dokonce právě tam a přemýšlejí nad zajímavými výlety (čímž zároveň srdečně zdravím všechny účastníky našeho aktuálního zájezdu :-)), rozhodl jsem se, že se tentokrát nebudu zaobírat svými vlastními trampotami na ostrově, ale půjde o běžný doporučující článek typu "jeďte tam a tam, dejte se touhle cestou a tohle všechno uvidíte". Samozřejmě, bude to cesta čistě na základě vlastní a velmi čerstvé zkušenosti (výlet jsem uskutečnil právě včera), přece nejsem žádný Karel May, abych vyprávěl své příběhy na dálku od psacího stolu ve vlastním obýváku, že?

Když jedete na Lefkadu, dostane se vám zaručeně dobrých rad, že chcete-li ostrov poznat a něco zajímavého vidět, prostě si musíte půjčit nějaké motorové vozidlo - auto, motorku, čtyřkolku - jinak budete uvázáni pouze na nejbližší okolí místa, kde jste ubytováni. No a já se rozhodl, že připravím doporučení na zajímavý výlet speciálně pro ty, kteří si nemůžou nebo nechtějí nic vypůjčovat; pro následující výlet jsem využil výhradně malé pomoci místních linkových autobusů, takže žádné vlastní vozidlo není zapotřebí, dokonce by pro něj bylo na překážku. I tak si, myslím, přijdou na své milovníci krásné přírody, dalekých výhledů na moře, stranou nezůstane ani historie ostrova, výtvarné umění, slavné celebrity, no a až budete mít toho všeho kochání dost, můžete dole u moře smýt prach kamenité cesty a vykoupat se na pláži, která není zas až tak známá. Tak co vy na to? Vyrazíme?

 

O řeckých slovíčkách a slavném prvovýstupu

Tentokrát jsem bezprostředně před cestou na Lefkadu trochu louskal řecká slovíčka, protože v horách uvnitř ostrova se s místními usedlíky anglicky ani česky většinou nedomluvíte. Nic zvláštního: základní fráze, časování základních sloves (nesmím se ohlížet do minulosti, protože jsem trochu zvládl jen přítomný a budoucí čas), počítání, ptaní na cestu, pár základních informací o sobě, koupě jízdenek na vlak, který na Lefkadě nejezdí. Ve většině témat jsem ale řečtinou nepolíben, například v politice, o které dovedou Řekové tak vášnivě diskutovat, trestuhodně jsem pominul i oblast kvantové i jaderné fyziky a kvůli nezvládnutí minulého času bohužel i bohatou řeckou historii. Umím říct, že dávám přednost čaji před kávou a červenému řeckému vínu před bílým (zajímavé, v Čechách je to právě naopak), umím požádat o trochu vody i zeptat se, jestli mohu fotografovat.. Stejně se ale není možné připravit na všechny důležité situace, které potřebujete nutně vyřešit.

Třeba jako nepříjemnost, která se mi stala hned první den pobytu: Na mém opasku u kalhot se na přezce odlomil malý kousek z nenápadné ale důležité kovové součástky, které laicky říkám "štorcčudlík". Bohužel, nemá-li tento kousek výstroje náležitou velikost, přestane opasek zcela fungovat a kalhoty se začnou chovat, jako kdyby byl právě vyhlášen státní smutek. Neschopen rychlé opravy nečekaného a celkem podstatného defektu (mám tu s sebou sice pro jistotu hned troje kalhoty, ale na všechny jen jediný opasek) odšoural jsem se z města do svého přechodného lefkadského bydliště krokem, který mohl nezasvěceným kolemjdoucím připadat jako nepříliš důstojný následek překotného přechodu na středomořskou stravu, zvlášť když jsem se holedbal, že hned první den jsem snědl ve zdejším výborném salátu víc olivového oleje než v Čechách za celý rok.

Pěkně sladěný koloběh světla

Přesně v den, kdy bylo v Praze snad nejhorší počasí z celého prozatímního jara, celý den pršelo a nejvyšší odpolední teplota se zasekla na osmi stupních, jsem vyrazil podvanácté na svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkada, pro který mám v srdci vyčleněnou malou komůrku a na blogu zase specializovanou rubriku Črty z Lefkady, takže s historkami a fotkami odtud se moji blogoví čtenáři už mohli setkat mnohokrát. Jen bylo třeba překonat pár set kilometrů autobusem (přes Alpy do italské Ancony), pak navrch jedno moře trajektem (do Igoumenitsy) a zbytek cesty (asi 150 km) autobusem kolem legendárního mysu Aktion, kde to v roce 31 před Kristem natřel Octavianus svému soku Marcu Antoniovi, až do lefkadského Vassiliki.

Samozřejmě, jako obyčejně jsem si chtěl na moři vyfotit i východ slunce (loni se, myslím, jedna fotka celkem povedla a mohli jste si ji prohlédnout v článku Řecký východ slunce nad Albánií. I tentokrát jsem proto vstával už do končící noci, abych na větrné palubě námořního kolosu zimomřivě ulovil několik podobných záběrů. Tentokrát jsme ale pluli o poznání rychleji než loni, takže loňské místo východu slunce jsme minuli ještě za tmy. Protože se ale na levoboku líné slunce pořád nebylo schopné vyklubat, zašel jsem se podívat i na pravobok, kde nad mihotavými světly náherného ostrova Korfu v té době dominoval svou bledou září Měsíc, kterému jen maličký kousek chyběl do úplňku. Podobný náměsíčníkovi jsem pak - uhranutý tím pozoruhodným divadlem - sledoval zprvu nažloutlou, později oranžovějící a nakonec skoro červenou Lunu při její rozvážné pouti oblohou stále níže nad obzor a nakonec až do vln Středozemního moře.

 

Dvě hodiny bez mobilu!

Je to neuvěřitelné, ale můj mobilní telefon je se mnou už tři roky. Kromě toho, že mi celou tu dobu celkem dobře a bez většího odmlouvání slouží, těší mě na něm ještě jedna věc: Stárne totiž o poznání rychleji než já. Z pohledu výrobců, prodejců i těch zákazníků, co musí mít pro každý kvartál nový model, je to po pouhých třech letech už nejmíň pradědeček a u pradědečků se pochopitelně už občas narazí na nějaký ten neduh. Tím největším neduhem mého mobilu je zkracující se výdrž baterky, takže v poslední době už nestačilo dobíjet jednou denně a stoupal i počet přerušených hovorů, protože baterka se ke konci vybíjela doslova o překot. No a protože odjíždím na svůj další řecký výlet, kde se docela hodí mít u sebe FUNKČNÍ mobilní telefon pro případ, že se něco semele (viz např. článek o tom, jak jsem s nepojízdnou půjčenou čtyřkolkou zůstal na jednom z nejodlehlejších míst ostrova Zachraňte vojína Čerfa), rozhodl jsem se nechat svému mobilnímu staříkovi transplantovat baterku.     

 

Nedělní miniglosy č. 491

Vítám vás u letošních druhých májových Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Pro letošní - zatím poněkud chladnější - máj to jsou zároveň miniglosy poslední, protože se v příštím týdnu celá redakce odebere na výlet za řeckým sluncem, vůní Iónského moře a za jarními barvami rozkvetlého ostrova Lefkada. Odtud by sice bylo možné miniglosy psát také, ale myslím, že bude příhodnější věnovat se v té době krásám řecké přírody, poodkrývání tamější bohaté historie a zážitkům s místními srdečnými lidmi. O následujících dvou nedělích proto Nedělní miniglosy nevyjdou, další číslo se zde na blogu objeví v neděli 2.června.

O fanoušcích, nenávisti a osvobození

V květnu touto dobou tradičně začíná hokejové mistrovství světa, které na mnoha výmluvných příkladech ukazuje, jak zajímavý a svérázný je svět nadšených fanoušků. Ano, správný fanoušek je ten pozoruhodný tvor, který se dokáže identifikovat se skupinou úplně cizích lidí (ale jsou opravdu cizí, když je přece tak dobře známe z novin a z televize?) takovým způsobem, že její vítězství považuje za svá vlastní vítězství, a tedy důvod k nadšené a hrdé oslavě, a její prohry za své vlastní prohry, a tedy důvod ke smutku a truchlení. Nejspíš má tohle přivlastňování emocí svůj psychologický význam a dobrý smysl, vůbec ho nechci zpochybňovat, ostatně také jsem býval a občas ještě i dnes "na otočku" bývám součástí takového světa.

Co ale na fanouškovství považuji za úsměvné, je z něho plynoucí častá ztráta schopnosti okamžitého racionálního úsudku. Ošklivý faul hráče v našem oblíbeném dresu se tak stává "tvrdou ale férovou hrou tělem", zatímco lehké přátelské šťouchnutí od našeho soupeře je rázem "potvrzením jeho pověstné zákeřnosti", kruté podražení ujíždějícího útočníka je v podání našich borců "důkazem chytrosti a taktické vyspělosti", zatímco v obráceném gardu jde o tak hrubé a nesportovní chování, že by měla být dotyčná kreatura okamžitě doživotně vyloučena z řad sportovců. Když rozhodčí pískne "proti našim", je nespravedlivý, neschopný a nejspíš i podplacený, když naopak pískne "pro naše", nejspíš je to jen proto, že ten pazgřivec v pruhovaném triku nechce, aby jeho tendenční řízení zápasu bylo tak okaté anebo si už dopředu dělá alibi pro to, aby zase při nejbližší příležitosti - samozřejmě v mnohem klíčovějším okamžiku než je tento - mohl definitivně "zaříznout" naše borce. Vstřelí-li naši hoši zcela náhodný gól, jde většinou jen o "logické vyústění naší převahy a kvality", která je i přes katastrofální průběžný výsledek skoro vždy nepochybná, když vstřelí gól po krásné kombinaci soupeř, je to jen výsledek náhody nebo naší neuvěřitelné smůly, která se nám bohužel už posledních pár let vytrvale lepí na paty.

 

Slunce z pasáže aneb dlouhý příběh jedné fotky

Když jde o fotku, u které věřím, že může být něčím zajímavá, a přitom to z ní pořád nemůžu dostat, bývám docela zarputilý a - pokud je to možné - vytrvale se na to místo vracím a zkouším fotit znovu a znovu, z různých úhlů, při různém osvětlení, na různé expozice, s různými objektivy. Někdy se časem ta moje vytoužená fotka nebo něco jí aspoň trochu podobného vyloupne, v jiných případech k tomu nikdy nedojde. Už se z toho vlastně stala moje běžná metoda práce; nejspíš ze mě nikdy nebude fotograf, který dělá své věci "na první dobrou", ale naopak potřebuji při opakovaných cestách za fotkou prošoupat boty, abych neměl pocit, že se mi fotka vzdala nějak moc lehce :-).

 

Nedělní miniglosy č.490

Vítám vás u letos prvních májových Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Po několika prosluněných a nadmíru teplých dubnových číslech přichází na řadu správně květnově zmrzlé a ve vyšších polohách nejspíš i zasněžené vydání a já jen doufám, že nám kvůli tomu nezmrzne ani úroda ani úsměv na rtech, který je, věřím, u nás všech - doopravdy nebo aspoň latentně - pořád přítomen, protože právě takové rty pak mají tu nejlepší chuť :-).

V uplynulém týdnu jste si mohli na mém blogu prohlédnout, jak vypadá moje fotografická Kytice pro milovanou dámu. Mimochodem, málokterá fotka u mě udělala tak rychlou kariéru, protože během jediného týdne od vyfocení z ní vznikla výstavní zvětšenina formátu 50x70 cm, byl o ní napsaný blogový článek, ocitla se na facebooku, dostala se do kolekce pro jednu zahraniční soutěž, no a hlavně, věřím, stihla zaťukat i na dveře oné dámy zmíněné v názvu :-). Úplně odlišné a o dost méně poetické téma jsem pak otevřel v článku Taky dostáváte nabídky na komerční spolupráci?, ve kterém se může každá bohatá firma z nepochopitelných důvodů toužící po zviditelnění právě na mém blogu přesvědčit, že když to vezme za správný konec, nemusí jí dobývání mého blogového hradu přivodit ani moc velké ztráty na životech. Z předchozího týdne pak můžu ještě připomenout jeden kousek "v řeči mírně vázané" inspirovaný směsicí velikonoční tradice a požáru pařížské katedrály Notre-Dame Do ticha veliké noci.

 

Taky dostáváte nabídky na komerční spolupráci?

Už docela dlouho, nejvíc ale od doby, kdy jsem se kdysi dostal do finále soutěže Bloger roku, se mi čas od času ozývají různé firmy, které by rády využily můj blog pro své marketingové účely. Podobné marketingové agenty jsem zatím vždy po pečlivém vyhodnocení rozděloval do dvou velkých skupin podle rozdílné vlídnosti zacházení: Agenty z té první skupiny jsem svrhával ze schodů, zatímco zástupce skupiny druhé jsem vyhazoval z okna. Čas ale běží a já jsem si řekl, že bych možná mohl učinit nějaký drobný vstřícný krok, aby česká marketingová scéna neměla u mého jména už provždy jen tři červené vykřičníky, tím spíš že během svých "tvůrčích prázdnin" nemám žádné stabilní příjmy, takže pokud mi za mé blogové psaní bude chtít někdo platit, mohl bych se nad jeho nabídkou - dřív než ho z výše svých blogových hradeb poliji rozžhavenou smůlou a šťavnatou dávkou fekálií - aspoň maličko zamyslet. Když jsem tedy nedávno obdržel další zcela konkrétní nabídku od nejmenovaného e-shopu, řekl jsem si, že se pokusím projednou ukrotit své animální agresivní touhy, neodmítnu nabídku hned z principu a naopak zkusím dotyčnému zájemci představit, jaká forma spolupráce by z mého pohledu mohla být přijatelná.

Kytice pro milovanou dámu

Kdy jindy už by se na blogu měla objevit krásná květina, když ne o prvním máji, na začátku měsíce, který má v češtině květy přímo v názvu? A protože stejnému měsíci se trefnou přezdívkou říká i "měsíc lásky", nebude to jen samoúčelná květina v podobě "květu pro květen", ale květinový obrazový dárek, jehož přesný účel jsem si dovolil promítnout do názvu článku: Kytice pro milovanou dámu.

Obrázek sice není úplně májový, pořídil jsem ho o Velikonočním pondělí, kdy jsem se byl podívat za svou rodinou ve Staňkově na Domažlicku. Věrní návštěvníci blogu nebo mých fotografických výstav dobře vědí, že už řadu let při těchto zřídkavých návštěvách fotím v tamější zahradě - jsou-li dobré světelné podmínky - obrazy do svého dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada. Jen na tom jediném místě fotím svou oblíbenou technikou zoomování během expozice a skládám povedenější obrázky do velké série různých podob zahrady, na které jsem vyrůstal a která pro mě vždycky měla příchuť tajemství a kouzel, i když je to vlastně ve skutečnosti docela obyčejná zahrada s docela obyčejnými kytkami a stromy.