neděle 27. února 2022

Nedělní miniglosy č.628

Tentokrát jsem velmi vážně zvažoval, jestli vůbec je možné a únosné v situaci, kdy na Ukrajině, z geografického i civilizačního pohledu vlastně za humny, umírají lidé ve válečné vřavě vyvolané kremelskými kreaturami, vydat blogový týdeník, který je založený na humornou formou tlumočených aktuálních politických a společenských událostech. Smyslem Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, o kterém je známo, že "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je přece především vyvolávat úsměv a to s válečnými útrapami nejde vůbec dohromady. Na druhou stranu - má to znamenat, že můj blogový nedělník je určený jen "do pěkného počasí" a když se obloha kvůli nějakým gaunerům zatáhne, máme se vykašlat na to, co děláme (v případě Nedělních miniglos už více než 13 let prakticky týden co týden) a pokorně násilníkům uhnout z cesty? Máme se my stydět před lidmi v těžké a někdy i zoufalé či bezvýchodné situaci, když ti, kteří je svými činy a zločiny do takové situace dostali, se sami stydět nedokážou? Nakonec jsem si řekl, že to risknu a budu doufat, že tím snad těm, kteří právě prožívají těžké dny v obavách o své blízké nebo o své vlastní životy, neublížím, a u těch, kteří si ke mně chodí pravidelně číst, nezískám na stará kolena nálepku bezcitného člověka. I tentokrát si vás tedy dovoluji přivítat u již 628. vydání našeho tradičního nedělníku a omlouvám se všem, kteří takový krok budou považovat za nemístný; i když mě to bude samozřejmě mrzet, budu tomu rozumět.  

pátek 25. února 2022

Deset soukromých poznámek k situaci na Ukrajině

V posledních měsících se snažím nepsat blogové články na politická témata a svůj pohled - pro toho, kdo by se o něj náhodou zajímal - vepsat do řádků nebo mezi řádky tradičních zkratkovitých Nedělních miniglos. Protože ale téma ruské invaze na Ukrajinu, domnívám se, bude v této fázi těžké, ne-li nemožné komentovat tímto způsobem, nezbývá mi, než napsat pár poznámek, které mě na toto téma napadají, do speciálního textu. Jak to u mě bývá v případě podobných článků, nečekejte, že bude text precizně strukturovaný, případně dokonce seřazený podle důležitosti jednotlivých bodů; půjde to tak, jak mi to slina na jazyk a následně skrze systém nervů až na konečky prstů přinesla.

1. Zjišťuji, jak málo mi stačí k pocitu krátkodobé spokojenosti, když to dokáže způsobit i tak prostá skutečnost, jako že se naši poslední dva prezidenti - notně zaskočeni vývojem situace - poprvé za posledních několik let konečně jednou zachovali jako odpovědní politici a ne jako proruští pohůnci, kteří když jen trochu mohou, házejí vidle do jakékoli diplomatické snahy vlády (ať už je právě jakéhokoli složení) v této věci. Určitý pocit zadostiučinění mám pak z toho, že z nich jejich náhlý názorový obrat udělal v očích jejich dosavadních ruských příznivců rázem zrádce a nepřátele, což je dobrá ukázka, jak stabilní je vděčnost těchto kruhů za prokázané služby a taky že pořád ještě platí staletími prověřené přísloví "Panská láska po zajících skáče".

2. Shoda "algoritmu" ruské invaze s postupem podobných ohavných událostí, se kterými máme v československé historii několikerou přímou zkušenost, je do očí bijící: Jsme sice v jiném čase, v jiných kulisách a ve světě s (poněkud) jinak rozloženými globálními politickými silami, ale stejná je podstata, podobný je průběh, typově podobní jsou aktéři a jejich motivace a podobně absurdní jsou i oficiálně prezentovaná zdůvodnění.

3. Mezi docela normálními Rusy a Ukrajinci mám řadu známých a nemíním se v tomhle směru nechat vyhecovat, abych na svém vztahu k nim něco zásadního měnil kvůli nějaké partě zločinců s prstem na červeném "zmizíkovém" tlačítku, se kterými si v ideálním případě časem poradí mezinárodní soud a v horším (a bohužel mnohem pravděpodobnějším) případě pak historie nebo snad aspoň boží mlýny.
 

středa 23. února 2022

Pomůžete mi pojmenovat fotku?

Jsou okamžiky, kdy cíl focení je rychlý a jednoduchý: Potřebujete prostě pro nějaký konkrétní účel určitý počet fotek - ber kde ber. Stalo se mi to např. kdysi před mou výstavou v Galerii České spořitelny v pražské Rytířské ulici,, kdy mi poté, co jsem se s paní kurátorkou domluvil na instalaci, ještě na dané téma chybělo 6-8 slušných fotek, které jsem musel někde v dost krátké době sehnat. A sehnal, samozřejmě. Nejlepší motivací je, když vám prostě nic jiného nezbývá, protože nemáte prostor na nerozhodné přemítání, jestli už je výsledek dostatečně dobrý..

Ještě samozřejmě zdaleka nedosahuji úrovně jednoho japonského "punkového" fotografa, který kdysi přijel do Londýna nainstalovat a slavnostně zahájit svou velkou domluvenou výstavu v jakési renomované galerii, a když se jeho hostitelé a najatí instalátoři sháněli po fotkách, usmál se a vyrazil s foťákem do londýnských ulic :-). 

Minulý týden jsem potřeboval rychle před termínem odevzdání (dva dny před roční uzávěrkou, to je přece ještě dostatečná rezerva, ne?) zkompletovat pětiobrázkovou sérii fotek nedávno poprvé i zde na blogu představeného cyklu Neviditelné kompozice, Takže mi nezbylo nic jiného než vyrazit k Berounce, kde jednotlivé přírůstky do této série lovím, s průzračně jednoduchým úkolem: Bez fotky se milej zlatej nevracej!!! 

neděle 20. února 2022

Nedělní miniglosy č.627

Po dovolenkovém vykolejení z běžné týdenní rutiny se neděle vrací do přirozeného rytmu ovlivněného už dlouhých 13 let tím, že v tento den vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Ano, přesně 22. února 2009 vyšly Nedělní miniglosy poprvé, jako malá zkouška úplně nového formátu článku krátce komentujícího události, které se odehrály v uplynulém týdnu. I když jsem dost konzervativní "šéfredaktor", postupně NMg doznaly oproti původní podobě přece jen určitých změn: Z původních běžných pěti glos postupně expandovaly na 6-7 příspěvků, přibyl "úvodník" obsahující malé ohlédnutí za tím, co se v poslední době na tomto blogu událo, objevila se jubilejní výběrová vydání, atd. Záměrů na další - i podstatnější - změny byla v průběhu let celá řada, přesto, domnívám se, základní forma, myšlenka a cosi jako tradiční "miniglosová poetika" i těch 13 dlouhých let přetrvaly. Děkuji proto všem čtenářům (těm vracejícím se obzvláště) za přízeň a miniglosám věnovaný čas a srdečně všechny vítám už u 627. vydání našeho tradičního (a aktuálně narozeninového) nedělníku. 

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval opět dva nové články: V tom prvním jsem vám prostřednictvím 14 fotografií ukázal, jak to vypadalo, když jsem se po několika letech trucování vypravil na večerní Mimořádné focení na Pražském hradě. Ve čtvrtek v noci jsem pak pro změnu dostal zase jednou chuť přeložit si další drobnou básničku Christiana Morgensterna a vyšel z toho článek s názvem Slavnost flamendrova, ve kterém si můžete udělat srovnání mého nového překladu jak s německým originálem, tak se dvěma "profi překlady" Josefa Hiršala a Rudolfa Havla. Z předešlého týdne ještě jednou připomenu trochu důkladnější pojednání o pozoruhodném Deníku režiséra Pavla Juráčka z let 1959-74. A protože dnes končí pekingská zimní olympiáda, v archivním okénku se ještě jednou v pokloně české bronzové olympijské medailistce Martině Sáblíkové  vrátím o tři zimní olympiády zpět do roku 2010, kdy získala dvě zlaté olympijské medaile a vznikl z toho článek O poraženém Vítězném únoru. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na mou "pdf knížku" vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!
  

pátek 18. února 2022

Slavnost flamendrova (Christian Morgenstern)

Ono se to nezdá, ale od mého posledního pokusu přeložit si pro radost nějakou drobnost od Christiana Morgensterna uplynul už zase dobrý půlrok. Tehdy jsem vyzkoušel Estetickou lasičku a k mému velkému překvapení se z ní stal vůbec nejčtenější článek od přechodu mého blogu do prostředí blogspotu, což zpětně výrazně zvýšilo i počet přečtení mých dalších morgensternovských překladatelských pokusů v básničkách Trychtýře, Tři zajíci a Mezi časy.
 
Tentokrát jsem si našel básničku Das Fest des Wüstlings a jako obyčejně na začátek uvádím originální německý text:
 
Das Fest des Wüstlings
 
Was stört so schrill die stille Nacht?
Was sprüht der Lichter Lüstrepracht?
Das ist das Fest des Wüstlings!
 
Was huscht und hascht und weint und lacht?
Was cymbelt gell ? was flüstert sacht ?
Das ist das Fest des Wüstlings!
 
Die Pracht der Nacht ist jach entfacht!
Die Tugend stirbt, das Laster lacht!
Das ist das Fest des Wüstlings!
 

středa 16. února 2022

Mimořádné focení na Pražském hradě

Za posledních 10 let jsem navštívil areál Pražského hradu všehovšudy dvakrát, a to vždycky jen v okamžiku, kdy jsem tam chtěl vidět konkrétní výstavu, pořádanou v prostorách Hradu. Ani jednou jsem tam nešel jen tak na procházku, jak jsem byl zvyklý z dřívějška chodit naprosto běžně, jeden čas prakticky denně, ve dne či v noci. Možná právě proto, že si dobře pamatuji Pražský hrad jako vstřícnou, otevřenou a volně dýchající instituci, nedokážu překousnout, že se z Hradu stala pevnost, kam se návštěvník dostane jen v případě, že projde zevrubnou prohlídkou, vyndá z kapes veškeré kovové předměty a nechá nahlédnout do všech zavazadel. Řekl jsem si, že nemám zapotřebí procházet takovými procedurami a prostě jsem se rozhodl vnitřek areálu Hradu nenavštěvovat a symbol svého státu vždycky raději nějakým způsobem obejít. 

Před nedávnem mě ale z tohoto mého soukromého vzdoru vytrhla jedna kolegyně - fotografka, která se specializuje na focení Prahy a návštěvu Pražského hradu v jednom ze svých instagramových příspěvků vysloveně doporučila, protože je v této době - zejména večer a vpodvečer - pořád ještě jen minimálně zaplněný, což asi už dlouho nevydrží. A tak jsem si řekl, že hrdost je pěkná věc, ale zajímavé fotky z nedostupného místa tímto způsobem nevzniknou, takže hned první den své týdenní dovolené udělám jednu výjimečnou fotovýpravu na Hrad, spolknu své invektivy vůči bezpečnostní kontrole (ti kluci, kteří to všechno zařizují, stejně za nic nemůžou) a zkusím odtud pár fotek přinést. Jestli tedy chcete, můžete se připojit, projdeme si tenhle zapovězený prostor společně :-).

neděle 13. února 2022

Nedělní miniglosy č.626

Tentokrát má u mě neděle maličko jinou atmosféru než jindy. Normálně je konec víkendu přece jen trochu ovlivněný tím, že následující den musím ráno vstávat do práce, takže čím déle připravuji Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", tím kratší mám pak volný večer. Tentokrát mám ale před sebou týdenní dovolenou určenou především k focení, takže se těším na to, co všechno uvidím a zažiju. Nechystám se nikam na hory ani do Karibiku, ale rád bych aspoň dvakrát v týdnu vyrazil do Prahy bez pracovního notebooku ale naopak se stativem, dokonce uvažuji o tom, že bych překonal svůj soukromý vzdor, podvolil se ponižujícím návštěvním pravidlům a zašel bych (teprve potřetí za posledních 10 let) na Pražský hrad. Uvidíme, jak to vše dopadne. Dnes vás ale každopádně všechny srdečně vítám už u 626. čísla našeho tradičního blogového nedělníku. 

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval opět dva nové články: Ten první byl trochu rozsáhlejší než obvykle, protože jeho smyslem bylo představit velmi objemný, zajímavý a pro mě i dostatečně provokativní Deník režiséra Pavla Juráčka z let 1959-74. V pátek jsem pak v článku Zhmotněná Květinová řeka ukázal , jak to může vypadat, když vypravím jednu ze svých fotografií ve finální "výstavní" podobě k člověku, který si ji u mne objednal. Z minulého týdne ještě jednou připomenu závěrečný díl z tradiční trojice bilančních článků, statistický rozbor Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2021, kde se psalo docela konkrétně o mnohých z vás :-). V archivním okénku se tentokrát v pokloně čerstvé české bronzové olympijské medailistce Martině Sáblíkové  vrátím o tři zimní olympiády zpět do roku 2010, kdy získala dvě zlaté olympijské medaile a vznikl z toho článek O poraženém Vítězném únoru (se zájmem jsem si ho po létech přečetl, protože už jsem na něj dávno zapomněl :-)). No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na mou "pdf knížku" vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!
  

pátek 11. února 2022

Zhmotněná Květinová řeka

Myslím, že se za celou dobu fungování mého blogu nestalo, aby ve dvou článcích po sobě byla fotka, jejímž autorem je někdo jiný než já sám. Nu, stalo se to teď: V minulém - velmi obsáhlém - článku o pozoruhodném Deníku režiséra Pavla Juráčka jsem musel použít fotografii staženou u internetu (ani nevím, kdo je jejím autorem), protože bohužel vlastní fotku tohoto mimořádného umělce nemám. No a ani u dnešní fotky vlastně nevím, kdo zmáčknul spoušť. Jediné, co vím, je to, že dáma na fotce si domů pořídila můj obraz s názvem Květinová řeka z dlouhodobého fotocyklu Kouzelná zahrada (pro zdejší čtenáře to ovšem není žádný neznámý snímek, představil jsem ho totiž celkem nedávno, loni v říjnu, v článku Babí léto v Kouzelné zahradě). Jak to vypadá, obraz se nejspíš nové majitelce docela zamlouvá, protože se s ním nechala vyfotit, aby ho mohla ukázat na sociálních sítích jako nový "přúrůstek do rodiny". No a protože jsem od ní dostal souhlas s použitím této fotky na facebooku i na blogu, řekl jsem si, že vám to jako zasvěceným čtenářům nemůžu zatajit, tím spíš, že z něčeho takového mám vždycky ohromnou radost.

Nevím, jak to funguje u jiných fotografů, ale mně úplně nejvíc těší to, když se někdo do některé z mých fotek zakouká natolik, že si jí nakonec vyzdobí svůj byt a je připravený s ní dlouhodobě sdílet společný prostor. Ono něco jiného je kouknout se na fotku na obrazovce počítače, kde se dá obrázek vypnout ve zlomku vteřiny stisknutím klávesy nebo ťuknutím na tlačítko myši, a něco jiného je pořídit si docela velký a nepříliš skladný obraz. Dá se říct, že s fyzickou podobou takové fotky máte jako novopečený vlastník docela dost práce: Člověk si musí vyhrnout rukávy a musí ji odněkud přinést, protože se nedá poslat e-mailem ani ememeskou. Musí jí vybrat vhodné místo, vše správně vyměřit a zajistit, aby obraz na zdi držel (pokud to tedy nedělá jako já, zdatný následovník nervně nešikovného strýce Podgera ze Tří mužů ve člunu, který obrazy většinou nevěším, ale jen nedbale opírám o stěny, což jistě není příklad hodný následování) a pak musí hlavně vydržet mít obraz na očích, Jo, taky je prý - mám to jen z doslechu :-) - dobré čas od času z něj trochu setřít prach. Vidíte, dohromady samá námaha a nepohodlí, na rozdíl od počítače, kde je uklizeno raz dva, efektivně a často navěky. 

středa 9. února 2022

Pavel Juráček: Deník (1959 - 1974)

Přečíst si deník - tím spíše velmi obsáhlý, více než tisícistránkový deník - nějaké osobnosti má podle mne opravdový význam jen v takovém případě, že se jedná o člověka něčím mimořádného, vnitřně bohatého, sebezpytujícího a přitom zas ne tak dobře známého, nejlépe takového, který byl nějakými neblahými okolnostmi na poctivé zápisky donucen mít čas. Četl jsem kdysi - hlavně kvůli faktografii a kvůli zcela odlišnému úhlu pohledu na společenské události - třeba paměti Vasila Bilaka, člověka, který bohužel nesplňoval ani jednu z uvedených podmínek a podle toho taky četba dopadla (bylo třeba dost přeskakovat a i tak šlo povětšinou o ztracený čas). Něco úplně jiného ale byly kupříkladu Deníky Jana Zábrany, o kterých jsem na blogu kdysi podrobně psal a které pro mne svého času byly doslova zjevením. 

Kolem deníků filmového scénáristy, režiséra, bohéma a posléze i disidenta Pavla Juráčka jsem mlsně kroužil několik let, protože jsem se domníval, že i v tomto případě by všechny výše popsané podmínky měly být naplněny. Po Pavlu Juráčkovi zůstalo dílo nevelké rozsahem ale - podle mého názoru - velké obsahem a významem. Šlo o člověka, který byl nezpochybnitelným pilířem slavné československé filmové nové vlny 60. let, který si posléze odskákal období normalizace ze všech filmových tvůrců nejhůř a který byl naprosto cíleně a likvidačně zbaven možnosti tvořit a veřejně se vyjadřovat. Mohl jsem se na něj dívat jen pohledem jeho několika filmových děl, která považuji za neobyčejná (jeho "opus magnum", film Případ pro začínajícího kata, jsem zde ne zas tak dávno celkem zevrubně představil ve speciálním článku, středometrážní úžasný kafkovský film Postava k podpírání jsem v plné stopáži viděl teprve nedávno a donedávna jsem vůbec netušil, že Pavel Juráček dělal i scénář ke slavným Sedmikráskám Věry Chytilové, k Bláznově kronice režiséra Karla Zemana, nebo dokonce k legendárnímu "montrealskému" Kinoautomatu trojice režisérů Činčery, Roháče a Svitáčka. Muselo se tedy jednat o člověka nesmírně kreativního, ale také povahově komplikovaného, takže jeho vlastní deníková výpověď (já měl k dispozici soubor zápisků z období let 1959 až 1974, novější vydání pak zpřístupnilo i starší deníky z období studií) prostě musí přinášet zajímavý vhled do jeho filmařské i lidské duše.
 

neděle 6. února 2022

Nedělní miniglosy č.625

Únor se sice tváří jako řádný zimní měsíc a odpovídá tomu i čerstvá sněhová nadílka na horách, ale pro mě už je obdobím čekání na jaro. Potřeboval bych během února nafotit ještě nejmíň tak tři až čtyři slušné obrázky do série Neviditelné kompozice, protože bych v březnu zárodek této série rád poslal do světa "na zkušenou". Jenže už druhou neděli po sobě je venku silný vítr, který zrovna nepřeje focení na velmi dlouhé expozice, protože třese sebepevnějším stativem, tak dnešek asi nové slušné fotky bohužel nepřinese. Stejně mi tedy nezbývá nic jiného, než upřednostnit před fotokreativitou opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Všechny vás srdečně vítám už u 625. čísla našeho tradičního blogového nedělníku. 

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové články: Dokončil jsem tradiční trojici bilančních článků statistickým rozborem Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2021, kde se psalo docela konktérně o mnohých z vás :-). A v naší občasné fotolaboratoři jsme se tentokrát podívali na to, jak se dá vytvořit obrazová mozaika z odrazů na několika sklech, takže vznikne Složitý obraz reality. Z minulých týdnů ještě jednou přidám odkaz na malou povídku O dobrácké pohádce, která ukazuje, že psát dnes pohádky je občas složitější než psát sci-fi romány, a na článek Černobílé překvapení s vůní bobkového listu o nečekaném ocenění jedné ze svých fotografií na největší světové přehlídce černobílé fotografie, soutěži Monochrome Awards 2021. V archivním okénku se tentokrát vrátím až do blogového starověku a připomenu jeden ze svých vůbec prvních blogových článků, O psím nářku, historický článek č.9 (od té doby jich přibylo už pouhých 2121 :-)). No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na mou "pdf knížku" vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu! (mimochodem, přiložený starodávný článek O psím nářku součástí této knížky není).
 

pátek 4. února 2022

Složitý obraz reality

Už jsem tady mockrát ukazoval, že mám rád odrazy na skle nebo na jiných lesklých površích, možná si vzpomenete třeba na fotku Praha v pivním tanku. Ještě víc se mi líbí, když se dá nějak zkombinovat skutečnost za sklem s tím, co se ve skle odráží (ostatně něco podobného jsme si už tady ve fotolaboratoři ukazovali v článku Spolu nebo každý sám). Někdy se ale podaří najít ještě složitější propojení průhledů a odrazů, která ve výsledku vytvářejí obraz s tolika navzájem propletenými vrstvami, až není vůbec zřejmé, co je skutečnost, co odraz a co už je produkt naší vlastní fantazie. Dnes si postup vytvoření jedná takové fotky ukážeme a já to zase doprovodím několika poznámkami, ve kterých se pokusím vysvětlit, jak jsem postupoval a hlavně proč.
 
První listopadovou sobotu jsem opět jednou vyrazil na vycházku s Pražskými domy a když jsem vystoupil na hlavním nádraží z vlaku, rozhodl jsem se, že nepůjdu normálním podchodem, ale projdu historickou Fantovou nádražní budovou. U dveří z prvního nástupiště právě balil své propriety čistič oken, který po sobě zanechal opravdu precizně průhledná skla. A protože dveře jsou tu dvojité a světelné podmínky byly dobré, připravil jsem si foťák a zkusil udělat pár obrázků, které už na pohled vypadaly dost složitě, jak se jednotlivé motivy různě prostupovaly a překrývaly. Nakonec těch fotek vzniklo jedenáct z několika různých úhlů a já pak doma večer vybíral, jestli je některý z těch obrázků použitelný. Na první pohled nebyl dobrý žádný. Někdy je ale dobré nespokojit se s prvním pohledem a přejít i k druhému. Promíchání obrazových vrstev na části fotky se mi totiž celkem líbilo, jen bylo třeba oříznout oblasti, které byly zjevně nadbytečné a kazily můj cíl - vytvořit obrázek toho, jak stačí pár skleněných tabulí a realita kolem nás se dokáže rozeskákat do složité mozaiky, která připomíná vše jiné, jen ne skutečnost.
 

středa 2. února 2022

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2021

Leden stihl přinést na tomto blogu dva tradiční bilanční články: V tom prvním jsem shrnul pár událostí, které se odehrály v mém životě (Co mi taky přinesl rok 2021) a ve druhém jsem trochu rozebral, co se všechno dělo zde na blogu (Můj blog v roce 2021). Předpokládám tedy, že zdejší komentující čtenáři už netrpělivě vyhlížejí, kam se letos ztratil třetí díl "bilanční skládačky", který se dívá blíž na zdejší komentáře. Mám pro vás dobrou zprávu: I když jsme si tentokrát museli počkat až do února, čas se nakonec naplnil a článek, ve kterém se žádný váš loňský komentář neztratil, je tu!

Jako obyčejně u tohoto typu článků začnu několika metodologickými poznámkami: 
1. Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2021. Sice jsem si zpracoval i nečetné komentáře ke starším článkům, ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel i do historických přehledů.
2. Po bláznivém loňsku kdy jsem výsledky musel dávat dohromady sloučením dvou oddělených blogových platforem, byl tento rok už zase normálnější, leč i tak jsem musel vzít do ruky každý z loňských článků, všechny komentáře si ručně projít a zpracovat, protože blogspot v tomto směru nenabízí žádný specializovaný nástroj.

Takže: V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 3619 komentářů, což bylo o 31% méně než o rok dříve. Souvisí to jednak s celkovým propadem návštěvnosti ale také s tím, že se na delší dobu odmlčeli někteří tradičně velmi aktivní komentátoři. Z uvedeného počtu bylo 1984 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 1635 komentářů byly moje odpovědi. Do statistiky nezapočítávám komentáře, které jsem během roku vymazal, což letos byly výhradně komentáře reklamní povahy, které - jak dobře víte - nemám rád a snažím se je likvidovat v zárodku aby se nerozlezly po širokém okolí jako blogový pýr plazivý.