Starý bazén pod Barrandovem

Jezdím kolem toho místa vlakem prakticky každý den, poslední dobou kvůli dlouhodobé opravě železniční trati a rozsáhlým výlukám pomaleji a "vyhlídkověji" než jindy, a mockrát jsem si už říkal v okamžiku, kdy se nad špičkami divoce rostoucích keřů objeví na pár vteřin nejvyšší část skokanské věže kdysi slavného plaveckého bazénu, že se sem musím někdy vypravit s foťákem. Nakonec jsem pro ten malý výlet do prostoru bývalého lomu pod barrandovem využil svou týdenní dovolenou. Stejně jsem se nechystal nikam daleko a skoro každý den jsem tak jako tak skončil v Praze, jako je tomu i o běžných pracovních dnech. Jen jsem prostě jednou vystoupil už na Smíchově a nepokračoval jsem podle zvyku až na Hlavní nádraží. Když to totiž od Smíchovského nádraží vezmete tramvají do stanice Hlubočepy, je to sem necelá čtvrthodina. 

Jakmile podejdete nebo podjedete jedno z ramen Barrandovského mostu, dostanete se do míst, kde býval svého času vápencový lom hlubočepské firmy Barta & Tichý. Tento lom později přešel do vlastnictví rodiny Havlů, která ho na přelomu 20. a 30. let 20. století využila jako doplněk ambiciózního projektu výstavby Barrandovských teras, velkého prvorepublikového zábavního komplexu. Pod terasami tak vznikl velký plavecký bazén, který jednak dobře dotvářel luxusní atmosféru dobového zábavního centra a jednak se stal důležitým pražským sportovištěm a střediskem sportovního plavání. 

O slevách a důstojnosti

Mám několik známých, kteří jsou ve většině ohledů úctyhodnými občany: Řádně odvádějí daně, vychovávají děti, jsou odborníky ve své profesi, vůči lidem kolem sebe jsou povětšinou slušní a empatičtí, občas publikují blahobytné selfíčko na sociálních sítích a dokonce občas kandidují ve volbách na vstřícně nevolitelném místě. Ideální lidé, myslel jsem si vždy, aspoň tedy do té doby, kdy jsem je poprvé viděl hrát divadlo kvůli pár korunám: Vymyšlené chyby zboží, aby mohli uplatnit jakousi marginální slevu, předstírané mdloby z (ne)kvality služeb a průběžné peskování jejich poskytovatelů, vždy jsou připraveni hádat se do krve o každý haléř. Když se jim povede vydobýt si nějakým úskokem sebemenší zvýhodnění, propadají v záchvaty euforie. "Jo!! Pumpnul jsem ty šejdíře! To mají za to, nemají na mně tak nehorázně vydělávat! Vidíš, nakonec jsem ty dlaždičky dostal o 10% levněji; sice byly úplně v pořádku, ale udělal jsem kolem nich takový dusno, že mi jejich vzorek připadne nestejnorodej, že mi sami nabídli slevu. Přece jim ty prachy nenechám, mně taky nikdo nic nedá!!!"

Přiznávám, nerozumím tomu. Podobné rituální tance a dětinská radost z napálení druhého mi připadnou docela obyčejně nedůstojné, jenže když něco takového nesměle namítnu, oni většinou té námitce nerozumějí, v lepším případě ji berou jako nepovedenou legraci pro obveselení společnosti. "I ty vtipálku," řeknou mi a pohrozí prstem: "Nehraj tu na nás Mirka Dušína, tohle tak přece dělají všichni!" A začnou vyprávět další veselou historku, jak novou televizi s velikou obrazovkou reklamovali tak dlouho a tak usilovně kvůli úplně normálním odstínům modré, až dostali zpátky třetinu peněz, jen aby už firma nemusela řešit jejich neustálé stesky. Oči jim při hovoru planou vášní, jako kdyby šlo o nejdůležitější událost desetiletí, zatímco já se marně snažím změnit téma, abychom se opět dostali do vzájemného souladu. 

Nedávno jsem dostal zprávu od svého mobilního operátora, že mi skončila smlouva, takže mě automaticky převádí na jiný tarif, který bude asi o dvě stovky dražší. Jasně, chápu, pomyslel jsem si, zajdu tam, zase něco podepíšu a vše se vrátí do původních kolejí a k původní ceně. Ale byl jsem naivní: Zástupce operátora mi vysvětlil možnosti, které má k dispozici, ale žádná nebyla taková, jak jsem si přál. Projevil jsem tedy určité rozladění, protože jsem považoval za podivné, že cosi do včerejška bez potíží šlo a dnes je to najednou vyloučeno. Reprezentant firmy projevil pro můj případ pochopení a vysvětlil mi, že takový návrat do původního režimu udělat jde, ale - ztišil hlas - nemůže mi ho nastavit on sám, musel bych projevit jistou formální nespokojenost a vše by pak mohl vyřešit k mé spokojenosti pověřený "manažer pro nespokojené klienty".

Nespokojený, když tak slyším, jak to funguje, to tedy jsem, připustil jsem. Jak mám ale svou nespokojenost formalizovat, aby všechno klaplo? Není to prý nic složitého, prý stačí, když oznámím firmě svůj záměr změnit operátora. No jo, ale jak to mám udělat, když operátora měnit nechci, jen chci mít stejné podmínky jako doposud. To bych přece musel lhát a to považuji za nedůstojné! Hmmm, už je to tu zase! Reprezentant firmy mi věnoval tak nechápavý pohled, až jsem se za svou nepřipravenost zalhat hned zastyděl. V následujících pěti minutách se pak rozvinul zcela absurdní rozhovor, kdy zástupce firmy mi radil, jak jeho firmu podvést, a já ho naopak přesvědčoval, že si jeho firma ode mne takový nevděčný přístup nezaslouží, když už jsem řadu let se službami celkem spokojený. Když chlapík viděl, že se mnou není kloudná řeč, rozhodl za mne: "Helejte, já to napíšu do systému, to vy přece nemůžete vědět, co jsem do té interní poznámky přesně napsal, a zavolá vám někdo z centrály. Mně bude stačit, když to na mě neřeknete a připustíte, že nazlobenej jste byl. Někdo by se měl ozvat nejpozději do týdne."

Ozvali se ani ne za deset minut, sotva jsem stihnul vyjít ze dveří obchoďáku. Prý se dozvěděli, že snad uvažuji o změně operátora, tak pro mne mají nabídku, jak věc v klidu a ke spokojenosti obou stran vyřešit. Nekonkrétně jsem připustil, že kdyby mi nebyli ochotni ponechat dřívější podmínky, musel bych se nejspíš doopravdy poohlédnout jinde, protože se domnívám, že platím dost na to, aby mi nějaký firemní automat jen tak ze dne na den zdražil tarif o dvě stovky a já se k původním parametrům spolupráce nemohl vrátit. Za pět minut hovor skončil a já měl sjednanou stejnou službu jako dřív a nikolik o dvě stovky dražší, ale o pět stovek levnější.

Moji známí, o kterých jsem se zmínil na začátku článku, by z takového vyjednávacího úspěchu, který uspoří měsíčně tolik peněz, měli jistě radost a šli by ušetřené peníze prolít hrdlem do společnosti, aby se mohli ostatním pochlubit. Ve mně, přiznávám, zůstala jen ošklivá pachuť, že jsem jako klient nucený použít takový postup, protože jsme se nebyli schopni dohodnout jinak. Firma přišla o nezanedbatelnou část výnosu, což původně vůbec nebylo cílem mého snažení (pro slevobijce zcela nepochopitelný přístup), a já jsem se dostal do pro mne zcela nekomfortní situace člověka, který naoko vyhrožuje něčím, co dobře ví, že neudělá, jen aby pro sebe získal výhodu. Tomu se, řekl bych, říká "lost -lost metoda".

Ano, těch ušetřených pět stovek jistě rád utratím za něco jiného než za mobil a internet, ale princip "kdo řve, je odměněn, kdo neřve, je obtížný hmyz" mi tedy opravdu radost nedělá, i když vím, že v praxi leckde funguje.

Zatím bych mohl nabízet své služby filmovým režisérům: Budou-li chtít vyloudit na tváři svých herců opravdu nekašírovaný nechápavý údiv, stačí si zavolat mě, abych na place spustil svou mantru o lhaní a o důstojnosti. Výsledek zaručen, tisíce děkovných dopisů! :-)

A jaké zkušenosti máte z podobných situací vy? Už jste někdy jako klienti hrozili odchodem ke konkurenci, který jste nemysleli vážně?  

P.S.: POZOR, jak už jsem avizoval, v neděli tentokrát nevyjdou kvůli dovolenkové přestávce Nedělní miniglosy, s miniglosovými štamgasty se opět těším na setkání první říjnovou neděli.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.  

Japonsko v původně vyhozených obrazech

Jak už jsem připomenul před nedávnem ve speciálním článku, právě v těchto dnech je to Deset let od mé první Velké japonské cesty. Když jsem přemýšlel, co si s tímhle výročím počít a jestli vůbec něco, napadlo mě, že bych mohl zkusit najít externí disk, na který jsem po návratu z cesty nahrál kompletní japonský fotoarchiv. V Japonsku jsem totiž samozřejmě mimo jiné i trochu fotil, ale nedá se říct, že bych tehdejší fotky nějak speciálně využil (až na jednu výjimku, která se uplatnila na výstavě a pět kousků, které mám v cyklu Japonsko - v kůži Čekodžina trvale na svém fotowebu) i k něčemu jinému než do svých blogových článků. Fotky pro články jsem navíc tehdy vybíral hodně narychlo, protože články jsem psal prakticky každý den a to byl při neustálých přesunech docela fofr, tak jsem se s výběrem a úpravou fotek neměl čas moc piplat. Výsledek byl logický: Po starořímském vzoru jsem každou fotku rozsoudil velmi rychle - buď palec nahoru nebo palec dolů. Stačil tedy jeden pohled, pouhých pár vteřin zamyšlení (někdy) a ortel. Fotky, kterým jsem tehdy ukázal palec dolů (a byla jich drtivá většina), jsem sice vyhodil jen v těch nejjasnějších případech, ale ony vlastně dopadly podobně: Odložil jsem je mimo počítač na speciální disk, který jsem pak založil do šuplíku s archivem. Velká cesta skončila a objevila se spousta nových podnětů; kdo by se hrabal v tom, co už bylo?

K fotkám jsem se vrátil jen v několika speciálních případech, např. když jsem před pár lety připravoval pro pár známých z okruhu kolem japonské restaurace Miyabi prezentaci o výstupu na horu Fudžisan, která měla jako obrazový doprovod asi stovku cestou pořízených fotek. Ostatní fotky vlastně za celých 10 let nikdo neviděl a často už ani já jsem si nevybavoval, že jsem něco podobného vůbec fotil. Tak jsem si řekl, že nejlíp si desetileté výročí připomenu tím, když si svůj starý japonský fotoarchiv postupně projdu a zkusím najít pár fotek, ze kterých bych - už s novými získanými fotografickými zkušenostmi a možná i s o něco lepšími schopnostmi postprodukčních úprav - mohl udělat ucelenou vzpomínkovou fotosérii, která by třeba mohla přinést i nějakou novou hodnotu.

Nedělní miniglosy č.607

Prázdniny sice oficiálně teprve před pár dny skončily, pro mne ale vlastně právě teď začínají. Až do svatého Václava totiž teď budu mít dovolenou, i když nejedu nikam do ciziny, protože je mi dost proti srsti guláš mezistátních protiepidemických opatření. Pozor, nemylme se, nejsem žádný "antivakcík", můj pohled na očkování je celkem pozitivní, byť vzájemného poštěkávání dvou fanouškovských táborů se účastním jen jako pozorovatel, občas nechápavě kroutící hlavou, Pouze mi vadí, jak postupně mutují pravidla přijímaná jednotlivými státy, a když to jen trochu půjde, nechci se jejich často chaotické aplikace osobně účastnit. Takže budu doma, v klidu si na svých fotovýstavách "střihnu" jednu komentovanou prohlídku a jednu novou vernisáž a do toho vložím několik tuzemských výletů. Budu mít víc času na focení a nebudu mít tentokrát, obávám se, čas na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže už teď avizuji, že příští neděli Nedělní miniglosy plánovaně nevyjdou.

Tento týden jsem také moc času neměl, tak to v týdnu vydalo jen  na jediný nový blogový článek O podezřelém blahopřání z Paříže, ve kterém píšu o pro mě celkem důležitém mezinárodním ocenění své fotky Modrooká řeka. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu historické pátrání po tom, kde se v pražské ulici V jámě vzala nad dveřmi jednoho z domů Osiřelá socha Anděla Strážce. 

 

Když jsem se zmínil o tom, že jsem tento týden neměl moc času, je to i proto, že v souvislosti s desetiletým výročím své první velké japonské cesty jsem si vymyslel projekt, ve kterém každý večer procházím archiv de facto vyhozených japonských fotek ze stejného dne před 10 lety a hledám v nich adepty pro "dokumentární černobílou resuscitaci". Něco už mám, je to až překvapivě dobrodružná a objevná cesta (o některých snímcích jsem neměl ani ponětí, že existují), takže nějaké průběžné výsledky zde nejspíš předvedu už příští týden.

 

POZOR, LAST CALL: V pondělí 20. září od 18:00 hodin se uskuteční v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty. Kdo si se mnou chce osobně popovídat o vystavených fotkách i o čemkoli jiném, rád se s ním uvidím; bude to, myslím, poslední příležitost probrat vše naživo v relativním klidu (zatím je ohlášeno jen pár - a ještě značně nejistých - zájemců), v říjnu už bude jen trochu rušnější závěrečná "dernisáž".

 

O podezřelém blahopřání z Paříže

Nevím jak vám, ale mně chodí do mailu spousta gratulací. Blahopřává mi kdejaký investiční bankéř z rovníkové Afriky a většinou jde o blahopřání k příležitosti získání nějaké ohromující finanční částky, nejčastěji z chystaného dědictví po finančním magnátovi/generálovi/olejářské vdově, kteří jsou na hranici onoho světa, shodou okolností se taky jmenují Vápeník jako já a ze svých posledních pozemských sil se snaží, aby jejich jmenovec v daleké Čechii z jejich celoživotních úspor zbohatl. Kdybych jediné z těch blahopřání vyslyšel, byl bych už dávno za vodou, ale já v souvislosti s podobnými transakcemi lovím bobříka netečnosti, aby mi ty milióny dolarů náhodou ještě na stará kolena nezkazily charakter. A tak mlčím, neodpovídám, i když se prastrýček magnát/prateta olejářová mým mlčením jistě trápí a nejspíš to bude poslední hřebíček do jejich urničky.

Když mi tedy předevčírem přišlo další podobně vyhlížející blahopřání, byl jsem celkem v klidu a očekávaný úvod "Dear Petr Vapenik, it is my great pleasure to inform you that..." mě vybudil jen k povzdechu: To si vážně tihle týpci myslí, že jim na to skočím? Kdopak je pod tím asi podepsaný? Hmmm, nějaký Hossein - opravdu velmi, velmi důvěryhodné!

Nedělní miniglosy č.606

Omlouvám se za rozladěnost, ale před pár vteřinami mi zmizelo téměř kompletně připravené a vycizelované 606. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které se mi před očima proměnilo bez možnosti jakkoli zasáhnout v dočista prázdnou obrazovku. Samozřejmě vás u dnešního čísla asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku vítám neméně srdečně než jindy a přeji vám stejně krásnou neděli, však vy za to nemůžete, ale popravdě, netuším, jestli budu po třech hodinách práce, vypařené do posledního písmenka, pod vlivem koktejlu vzteku a beznaděje schopný nějak zresuscitovat právě ztracené vlídné myšlenky a nápady a předstírat veselou náladu. Čerti by mě vzali, to mi tedy věřte! Úvodník už tak dobře nenapíšu a některé nápady na miniglosy už si znovu nevybavím, ale přece to, sakra, neodnesete vy, kteří jste se sem přišli především pobavit, že?

Tak tedy: Tento týden jsem publikoval dva nové články: V prvním jsme nahlédli do historie pražského Nového Města v článku Osiřelá socha ze starého sirotčince, kterým jsme opět skoro po roce rozšířili oblíbenou rubriku Pražské drobnůstky. Ve druhém článku jsem připomněl, že právě uplynulo Deset let od mé první Velké japonské cesty, během které měli zdejší čtenáři příležitost sdílet mé zážitky z krásné japonské země téměř online v podobě mých každodenních blogových reportáží. Mimochodem, rozhodl jsem se urazit zámek na už deset let poctivě zamčeném zaprášeném archivu fotek z Japonska a zkusit vybrat některé původně vyřazené obrázky, které nikdo nikdy neviděl, a vytvořit z nich malý černobílý dokumentární japonský cyklus; uvidíme, jestli z toho něco zajímavého vzejde.

 

Dávám rovněž všem na vědomost, že v pondělí 20. září od 18:00 hodin se uskuteční v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna další komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty (vida, jak se to pěkně hodí ke zmíněnému výročí, přestože mezi vystavenými fotkami není ani jedna japonská). Kdo si se mnou chce osobně popovídat o vystavených fotkách i o čemkoli jiném, rád se s ním uvidím; bude to, myslím, poslední příležitost probrat vše v relativním klidu, v říjnu už bude jen trochu rušnější závěrečná "dernisáž".

 

Deset let od Velké japonské cesty

Přesně před deseti lety jsem se domníval (posléze se ukázalo, že mylně), že vyrážím na svou největší životní cestu. Abych zmátl případné stopaře (to si pamatuji z indiánek), vzal jsem to prohnaně nejdřív kousek na západ, ne daleko, jen z Dobřichovic do Paříže, a když jsem se uklidnil, že po mně - jaký optimismus! - nejspíš nikdo nejde, zahnul jsem do skutečně kýženého směru - na ten nejdálnější východ, jaký je pro našince k dispozici. 

Dlouhých 44 let jsem si vůbec neuměl představit, že bych se někdy trmácel takovou dálku, abych se dostal naživo do míst, kde z našeho pohledu slunce začíná svůj dlouhý pracovní den. Jaký bych asi měl mít důvod poznávat na vlastní oči tuto v mnoha ohledech (zdaleka ne pouze geograficky) nesmírně vzdálenou zemi? Stačil ale necelý rok a všechno bylo jinak a já si naopak neuměl představit nic jiného. Jet kamsi na jih ke Středozemnímu moři nebo vyrazit do nějakých vlídných hor, jako to občas dělám za normálnějších podmínek? Kdepak! Tentokrát prostě MUSÍM do Japonska, je to věc zcela jasná a nezvratná, protože se mi najednou z těch nejlepších, nejpádnějších a samozřejmě taky nebláhovějších možných důvodů zachtělo dýchat (třebas místy znečištěný) japonský vzduch, rozhlédnout se z vrcholů (třebas obtížně dostupných) japonských hor, vplynout do (třebas nesnesitelně rušných) japonských velkoměstských ulic a sdílet (třebas ne úplně bezprostředně) společný japonský prostor. Nejsnadněji se člověk rozhoduje, když za něj rozhodnutí činí jeho touha.

Osiřelá socha ze starého sirotčince (Nové Město, ulice V jámě čp. 1263)

Pražská ulice V jámě je specifická. Z názvu je patrné, že místo bylo původně dost členité, a dochovaly se informace, že bylo i pořádně vlhké, s jezírky a potůčky, a to nesoudím jen z toho, že nedaleko odsud směrem do kopce je místo, kde se říká Na Rybníčku, a ulice V tůních (a už vůbec ne z toho, že do ulice V jámě se odbočuje z Vodičkovy ulice :-)). Jak píše Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Jméno odtud, že tu před založením Nového města bývaly nějaké rokle a jámy, do nichž stékala voda z okolních míst vyšších. Do jam těch pasíři ze sousední ulice Pasířské házívali odpadky koží." Na první pohled by se mohlo zdát, že tahle krátká příčná spojka Vodičkovy a Štěpánské ulice nenabízí celkem nic zajímavého - snad kromě rekonstruované nástěnné reklamy na Voskovce a Wericha (kde ostatně jinde, když ne poblíž jejich legendárního Osvobozeného divadla v paláci U Nováků, jehož boční průčelí tvoří podstatnou část jedné strany této ulice). My ale v naší speciální blogové rubrice povětšinou nehledáme věci obrovité, ale naopak nenápadné Pražské drobnůstky. No a jedna z těch drobnůstek je natolik nenápadná, že jsem si jí na svých četných toulkách centrem Prahy doposud nikdy nevšiml. Až teď, když jsme se do tohoto koutu Nového Města pražského vypravili v úplném závěru společné víkendové vycházky s lidmi kolem dlouhodobého projektu Pražské domy, jsem tudy nehleděl jen rychle projít na zajímavější místa, ale měl jsem čas se trochu rozhlédnout, zvednout hlavu a koukat přesně ve smyslu přiléhavého českého rčení "co kde lítá". Protože andělé, myslím, převážně létají nebo jsou či aspoň měli by být letuschopní. Zvlášť mají-li takoví andělé ochraňovat nevinné a bezbranné proti zlým nástrahám světa; to, myslím, byla a je pořádná makačka vždycky, takže křídla se rozhodně hodí.

 

Možná proto, že mě nikdy nenapadlo navštívit zdejší moderní hotel, k němu přiléhající tapas restauraci či thajské masáže, jsem si nikdy nevšiml anděla s dítětem nad vchodem do těchto dnes ryze komerčních prostor. Našrouboval jsem na foťák teleobjektiv a udělal jsem si pár fotek. Jen aby na nás kvůli mně z hotelu nevyběhla ochranka, že opět fotím něco, co bych fotit neměl; překvapilo by mě, kdybych právě teď nebyl na hotelové kameře. Ale co přesně ten anděl představuje? Dá se těžko předpokládat, že by některá z místních firem používala "anděla ochraňujícího dítko" jako logo. Ale nemylme se, kdysi tomu tak bylo, jak jsem zjistil, když jsem se pohroužil do hlubin internetu, abych o tomto místě zjistil více informací. Dovolím si teď s vámi se o pár z nich podělit.

 

Nedělní miniglosy č.605

Astronomové jsou ve srovnání s meteorology benevolentnější, tak do léta řadí i kus září, ale dítka školou povinná vědí své: Když se jednou chodí do školy, to už není žádné léto, i kdyby venku byl právě hic jak v Egyptě. Slavnostním všeobecným testováním byl zahájen nový školní rok, děti se dozvěděly, kdo smí a kdo nesmí zpívat, tak nám, myslím, pomalu roste nová generace, která by také měla rozumět absurditám všedního dne, o kterých - mimo mnohé jiné - už víc než 12 let pojednávají naše Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám už u 605. vydání asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku a přeji vám krásnou první poprázdninovou neděli.

Tento týden jsem se vrátil k osvědčenému režimu tří článků do týdne, takže - když si odečteme právě tyhle Nedělní miniglosy - mohu připomenout, že tento týden vyšel nejdříve fotočlánek Černobílé léto, obsahující ukázky černobílých fotek, které jsem během léta pořídil nebo do černobílého podání s odstupem času přepracoval. Druhým článkem pak byl poněkud rozdurděný text O citátech mudrců, který reaguje na opakující se vlny hoaxů, které se tváří jako "zaručeně pravé" citáty významných osobností, aniž by o tom ovšem ony osobnosti něco věděly. No a z minulého týdne ještě připomenu básničku Modlitba ke sv. Valburze, která - ač by se takový rým zdál být nasnadě - se ani chviličku neodehrává na burze :-).

 

V úterý skončila společná výstava na dobřichovickém zámku, kde jsem měl i tři svoje fotky, které jsem před prázdninami představil v článku Jak jsem soutěžil na svém zámku. A ještě jednou tu zopakuji odkaz na "pozdrav z hlubokého archivu", 12 let starý článek O veliké mlze, který je v poupravené podobě také součástí mé knížky blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás s názvem Hledá se pudvice v modrém obalu! (v článku je odkaz na stránku, kde je knížka zdarma ke stažení v pdf formátu).  

 

O citátech mudrců

Určitě to taky znáte. Přijde vám mail od známého nebo to na vás vykoukne na sociálních sítích: Nějaký vážený, tvůrčí a obecně uznávaný člověk se vyhraněně vyjádří o nějakém kontroverzním tématu dneška a toto vyjádření se lavinovitě šíří s dovětky typu: "Správně to řekl, je vidět, že je to moudrý člověk", "Ten jim to ale chytře nandal!" (je pozoruhodné, kolik mezi námi žije "nandalistů", kteří po nandání, nandávání a neustálém rozfoukávání konfliktů prakticky nepřetržitě baží), "Vidíte, už on to kdysi předvídal!" nebo poslední dobou tak populární "Rychle to sdílejte, než to smažou a umlčí jako každou pravdu!" Když si "citát" přečtete ještě jednou, říkáte si, že vám to s dotyčnou citovanou osobností nějak neladí; kupříkladu znáte ji dlouhá léta jako precizně formulující dámu nebo starosvětského gentlemana a v citátu jsou přitom vágní a místy i nahrublé formulace. Když už to rozčililo i takovou persónu, říkáte si, to už opravdu musí být! Ale pak vám ty drobné rozpory nedají, začnete hledat a během pár minut zjistíte, že jde o prachsprostý hoax, který je úplně vycucaný z prstu nebo je v tom lepším případě postavený na jedné skutečně pronesené nebo napsané větě a obalený těstem nějakých anonymních a před našimi hodnotícími zraky dobře skrytých "trikatelů ducha", kteří se už ovšem neobtěžovali říct, že jde o jejich vlastní dovětek, který nemá s podepsanou osobností nic společného.

Defilují tu před našimi zraky domnělé citáty Jana Wericha, Jiřího Suchého, Milana Lasici, Zdeňka Svěráka, Miroslava Horníčka, prostě osob, které jsou mnohými považovány za moudré, tak přece na tom jejich ostře trefném vyjádření něco musí být, ne? Někteří se snaží bránit, že něco takového nevyslovili, TAKHLE hloupě by to přece neřekli. Jiní se už ani bránit nemohou. Není to z jejich strany boj se lvy, ale s hejny komárů: Deset jich majznete a nových tisíc se jich přidá. A chodí to z různých, často nečekaných stran, vrací se to nezastavitelně ve vlnách znovu a znovu po dlouhá léta.

Černobílé léto

Nebojte se, ani v nejmenším nebylo mé letošní léto prosto barev (povšimněte si prosím, že o létě už hovořím v minulém čase, byť astronomicky je ještě v plném proudu), ať už je hodnotím podle zážitků či podle pořízených fotografií. Leč oproti jiným obdobím se přece jen objevilo více fotek, u kterých u mne nakonec černobílé podání zvítězilo, protože si myslím, že fotce sluší víc než podání barevné. No a dnes jsem si řekl, že bych mohl ku příležitosti skončení prázdnin (mimochodem, přeji všem žákům/yním, studentům/kám a pedagogům/žkám mezi mými čtenáři/kami krásný školní rok, kdy blízká setkání všech druhů budou převažovat nad setkáními distančními), udělat takový malý průlet svým černobílým létem na obrázcích. Ti, kdo sledují můj facebook a instagram, už mohli většinu dnes uveřejněných fotek vidět, ale domnívám, se, že nemůže škodit, když z nich pro potřeby tohoto článku udělám souvislou kolekci. 

 č.1: Teď vážně: Kdo z vás přijel na té koloběžce? (kostel sv. Josefa na pražském Náměstí Republiky).