Starý bazén pod Barrandovem

Jezdím kolem toho místa vlakem prakticky každý den, poslední dobou kvůli dlouhodobé opravě železniční trati a rozsáhlým výlukám pomaleji a "vyhlídkověji" než jindy, a mockrát jsem si už říkal v okamžiku, kdy se nad špičkami divoce rostoucích keřů objeví na pár vteřin nejvyšší část skokanské věže kdysi slavného plaveckého bazénu, že se sem musím někdy vypravit s foťákem. Nakonec jsem pro ten malý výlet do prostoru bývalého lomu pod barrandovem využil svou týdenní dovolenou. Stejně jsem se nechystal nikam daleko a skoro každý den jsem tak jako tak skončil v Praze, jako je tomu i o běžných pracovních dnech. Jen jsem prostě jednou vystoupil už na Smíchově a nepokračoval jsem podle zvyku až na Hlavní nádraží. Když to totiž od Smíchovského nádraží vezmete tramvají do stanice Hlubočepy, je to sem necelá čtvrthodina. 

Jakmile podejdete nebo podjedete jedno z ramen Barrandovského mostu, dostanete se do míst, kde býval svého času vápencový lom hlubočepské firmy Barta & Tichý. Tento lom později přešel do vlastnictví rodiny Havlů, která ho na přelomu 20. a 30. let 20. století využila jako doplněk ambiciózního projektu výstavby Barrandovských teras, velkého prvorepublikového zábavního komplexu. Pod terasami tak vznikl velký plavecký bazén, který jednak dobře dotvářel luxusní atmosféru dobového zábavního centra a jednak se stal důležitým pražským sportovištěm a střediskem sportovního plavání. 

Po skončení druhé světové války už areál nikdy nenapodobil slávu 30. let; jako neudržitelná se ukázala nešťastná skutečnost, že i za horkých slunečných dnů svítilo k bazénu slunce jen dopoledne a voda (mimochodem, šlo o vodu z Vltavy) prý byla i na tehdejší nepříliš rozmazlené plavce opravdu ledová. Samozřejmě, dobré pověsti bazénu v novém, lidově demokratickém období, nenahrával ani jeho "buržoazní původ". Nakonec - po několika vlnách vzestupů a pádů - byl celý plavecký areál definitivně uzavřen v roce 1965 (některé zdroje uvádějí rok 1955, ale svědectví řady pamětníků, kteří se sem chodili koupat ještě začátkem 60. let, tuto informaci věrohodně vyvracejí) a od té doby se pro něj nenašlo nové využití, takže postupně zchátral a částečně byl zničen. I z tohoto důvodu má focení celého objektu i dnes svoje "urbexové" kouzlo, pokud ovšem nějak nevyprovokujete místní lidi bez domova, kteří v okolí bývalého plaveckého areálu v posledních desetiletích vystřídali prvorepublikovou smetánku a pozdější po práci se osvěžující socialistické pracující. 

Pokud jen procházíte kolem po naučné "Barrandově stezce", těžko byste vůbec uvěřili, že mezi skály se architektům podařilo vklínit klasickou plaveckou "padesátku". Ale když z naučné stezky na správném místě sejdete, po pár metrech narazíte na betonové zbytky areálu. Dominantou i dnes zůstává elegantní - i když dnes nepříliš vkusně barevně pomalovaná - skokanská věž, pod kterou měl bazén logicky největší hloubku (4,5 metru).

 

 

 

Na dno hlubší části bazénu nevedou žádné schody, je třeba sejít po šikmé betonové ploše, ve které jsou jen improvizované stupy z dřevěných latěk. Část betonového dna je sice už rozbitá, ale šikmé stěny jsou pořád zachované velmi dobře, přece jen, zdá se, že tenhle bazén byla poctivá prvorepubliková práce, nic odfušovaného. Zároveň tahle část bazénu funguje dlouhá léta jako jakási sprejerská galerie, takže betonové stěny hrají všemi barvami.

 

 

 

Pořádně barevně vyzdobená je i samotná věž. Dočetl jsem se, že z bezpečnostních důvodů byly odřezány spodní schody vedoucí v elegantních křivkách na dvě skokanské plošiny, protože schody lákaly spoustu dobrodruhů k výstupu, přestože za původním kovovým zábradlím obepínajícím schodiště se už dávno zavřely dveře času a nejbližší sběrny vykupující kovy.

 

Protože jsem chtěl trochu potlačit psychedelické barevné kreace, zkusil jsem "z hloubky" udělat pár fotek v infračervené části spektra. Na první fotce se mi celkem podařilo vyhnout se všudypřítomným nápisům (ale na oplátku jsou dlouhou expozicí rozmazané v celkem silném větru se kývající větve stromů)... 

 

 

 

... na druhé fotce je vidět, že právě nápisy dotvářejí docela zvláštní atmosféru tohoto místa, ale řekl bych, že infračerveně si je zatím nikdo vyfotit nezkoušel :-).

 

 

 

Můžete zatím hledat příslovečných deset rozdílů. Hmmm, možná jich bude i víc... (obrázek jsem našel na serveru Hospodářských novin a bezostyšně jsem ho ukradl jako spravedlivou odplatu za to, že žádné články Hospodářských novin už není možné si na webu přečíst zdarma :-)). 

 

 

Jeden celkový širokoúhlý záběr, který obsáhl i skálu nad bazénem a horní budovu. Kdysi prý fungoval speciální výtah, kterým se dolů k hostům u bazénu shora posílalo objednané občerstvení.

 

Hloubka už je v některých místech pořádně zarostlá a mám-li být upřímný, jako neplavec jsem z ní neměl moc dobrý pocit dokonce ani na suchu a byl jsem docela rád, když jsem se vysápal opět do míst, kde bych v původním uspořádání aspoň dosáhl nohama na dno.

 

 

 

Ještě rozsáhlejší část než "hloubku" tvoří "mělčina". Tam, kde betonový povrch puknul, vyrašily koláče keřů a stromů. Ale možná je to obráceně a tam, kde se objevily stromy a keře, betonový povrch puknul. Na fotce nahoře je nejmělčí část původního bazénu, kde by mi voda - podle dochovaného žlábku - dosahovala přibližně k pasu.

 

 

 

Tenhle beton si asi kdysi nepomyslel, že by si na něm mohl někdo rozdělávat oheň. A opět je na betonové zdi dobře vidět dochovaný "žlábek". Takových věcí já si všímám, protože pro mne jako neplavce předstírajícího při školním povinném plavání pokusy aspoň splývat, bylo životně důležité mít žlábek vždycky na dosah :-).

 

 

 

Na rozloučení si dáme jeden srovnávací záběr teleobjektivem s pozadím barrandovské skály...

 

 

... s jedním záběrem starým 89 let. Kdyby tyhle fešné slečny chtěly dnes zaujmout podobné pozice (nebo spíš posice) jako na starém snímku (autor neznámý, vyšlo v magazínu Světozor v roce 1932), musely by být nejen plavkyně a skokanky do vody, ale i slušné gymnastky, aby se dokázaly vyšvihnout na první dochovaný schod.

Jsem zvědav, jak se bude situace okolo bývalého plaveckého bazénu vyvíjet dál. Nahoře na skále se mohutně staví, ale pozemky "v lomu" s bývalým bazénem mají jiného majitele, který prý se svým projektem čeká, až jak dopadne situace "nahoře". Tak uvidíme, jestli sté výročí otevření bazénu v roce 2030 oslavíme nadále mezi ruinami, sprejery a nadšeně pobíhajícími fotourbexáři nebo se povede zajímavý prostor konečně nějak smysluplně využít. 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.