Okno vesmíru dokořán

Ne, nebudu dnes vzpomínat na téměř stejnojmenný legendární televizní cyklus s astrofyzikem Jiřím Grygarem vyrobený v Československé televizi v letech 1981 až 1991 (paradoxně cyklus tehdy nešel natočit v pražském studiu, ale připravovala ho mírně progresivnější Bratislava, a ani tam nesměl být pod výsledkem podepsaný skutečný autor scénáře, pozdější televizní magnát Vladimír Železný), který mě v době svého vzniku nesmírně zajímal, podpořil můj zájem o přírodní vědy a do jisté míry možná i ovlivnil moje rozhodování, co bych rád studoval.

Nemaje vlastního specializovaného dalekohledu ani desítek miliard dolarů na vytvoření obdoby Hubbleova či Webbova vesmírného teleskopu, nezbývá mi, než v malých a chudých českých poměrech vynalézavě improvizovat. A tak jsem se rozhodl pokračovat ve fotografických experimentech a pokusit se rozvinout svou originální metodu "malování zapadajícím sluncem", použitou už např. na vytvoření snímku Srdce zapadajícího slunce, který si užil své "chvíle slávy" v únoru na výstavě ve skotském Glasgow a je profilovou fotkou mé právě probíhající samostatné výstavy s názvem POVZNÁŠENÍ v klášteře v Chotěšově (o tom, jak proběhla před týdnem vernisáž výstavy, jste se rovněž mohli dočíst ve speciálním článku).

Samozřejmě, ony ty experimenty nikdy nemůžou trvat dlouho, protože slunce je ve vhodné fázi pro "malování" jen krátký čas. Je snad ale možné říct, že se mi povedlo v limitovaném čase dalšího večerního staňkovského focení najít cestu, jak je možné tímhle postupem vytvořit fotky, které jako kdyby nahlížely otevřeným oknem do vesmíru. Chce to prostě dodat fotoaparátu ten správný "švunk", který tohle nenápadné okno do vesmíru pootevře, a pak máte asi tak tři minuty na to zkoušet různé varianty a přitom se zoufale snažit zapamatovat si, jak přesně jste ty povedenější kousky udělali, naopak nepovedené kusy a postup jejich přípravy se zavrhnou jako slepá vývojová větev. Darwinovská evoluce fotografické metody v praxi :-).

Fotostřípky z chotěšovské vernisáže

V minulém týdnu jsem vám už ohlásil, že Výstava v chotěšovském klášteře je připravena. Dnes se podíváme na průběh úvodní vernisáže objektivem několika návštěvníků; sám jsem během vernisáže opravdu nestihl ani jednou jedinkrát stisknout spoušť, takový to byl báječný frmol, stále jsem se s někým vítal, loučil se s ním nebo od něj přijímal gratulace, případně jsem odpovídal na nejrůznější otázky, často od lidí, které jsem vůbec neznal. Předem varuji, že tentokrát se na několika fotkách objevím osobně. Jste-li na své vlastní vernisáži, jste totiž celkem logicky považováni za hlavního aktéra, a můžete se tak jen těžko nechat zapírat a v tichosti odlehlé komůrky o samotě popouštět uzdu své introverzi; naopak, pořád jste v centru dění, pořád na vás někdo mluví a pořád na vás někdo míří objektivem. Na vaše případné upejpání není nikdo zvědavej, naopak, očekává se od vás, že budete dobře naloženi, usměvaví, pokud místy i dojatí, tím lépe.

První část programu, která byla společná pro dvě zahajované výstavy - pro tu moji a rovněž pro moc zajímavou výstavu grafik Milana Bauera - probíhala v nejreprezentativnějším prostoru chotěšovského kláštera, v překrásně zrenovované Kapitulní síni. Druhá část pak už probíhala v obou výstavních sálech, v tom mém jsme si dali i malou, asi třičtvrtěhodinovou komentovanou prohlídku.

Musím poctivě říct, že mě velmi překvapilo množství lidí, kteří na vernisáž dorazili. Čekal jsem, že spíš budou na poslední chvíli chodit omluvenky, protože byl opravdu horký letní den. Nakonec jediný větší problém měla tříčlenná posádka speciálně vypraveného automobilu, který asi ve třetině cesty odmítl poslušnost a musel si počkat na odtah. Moc mě ale třeba potěšila - mimo mnohé jiné - výprava čtyř pražských fotografů, se kterými budeme vystavovat společně na podzim, kteří nejenže získali v klášterní budově skoro nevyčerpatelný zdroj zajímavých záběrů, ale navíc měli - spolu s mnoha dalšími - opravdu neobyčejný zájem o mé fotky a o příběhy s nimi spojené. No a o fotkách to já při podobných příležitostech vyprávím moc rád a musím se moc hlídat, abych udržel přijatelný čas takové komentované prohlídky.

Ale vezměme to pěkně popořadě:

Nedělní miniglosy č.739

 

Minulý týden byl plný obrazů a výstav: Na jednu fotografickou - pana Garika Avanesjana - jsem vyrazil v pondělí na otočku do Liberce, na výstavu Malující nemalíři pak ve čtvrtek do Nečtin. Všechny ostatní dny (vzal jsem si na to týden dovolenou) jsem se plně věnoval přípravě své výstavy fotek v chotěšovském klášteře, kterou jsme v pátek zahájili slavnostní vernisáží. Nějakou dobu jsem si myslel, že Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, tento týden vůbec nevyjde, ale nakonec jsem si řekl, že bude dobré aspoň na neděli v myšlení poněkud "přepřáhnout" a naladit se tak na návrat do přece jen o něco normálnějšího režimu. Tak vás tedy srdečně vítám už u 739. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Od minulého vydání NMg jsem stihl zveřejnit jediný článek, kterým byla informace o tom, že Výstava v chotěšovském klášteře je připravena, a vernisáž tedy může vypuknout. A vypukla, jen co je pravda! Nakonec jen z mé strany dorazilo na vernisáž asi 80 lidí (včetně čtyř známých z tohoto blogu :-)), takže spolu s dalšími několika desítkami těch, kteří přišli podpořit druhého vystavujícího (vernisáž byla společná pro dvě výstavy), jsme prý překonali všechny historické návštěvnické rekordy chotěšovského kláštera. Jediný nový článek doplním připomínkou článků z předchozích týdnů: V rubrice Po paměti jsem zavzpomínal na to, jak moje staňkovská babička - na rozdíl ode mne - milovala spartakiádní vystoupení, v článku O třech babiččiných spartakiádních knihách. Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat do konce července), připomenu také, že jsem se z výstavního katalogu konečně dozvěděl Jak se píše Vápeník čínsky. No a pro mě osobně je podstatný text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a právě teď po něm chci další nesmírně důležitou spolupráci. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu devět let staré Haiku mého hřejivého vesmíru, aby vesmír hřál co nejpříjemněji dál. Druhým archívním příspěvkem bude vzpomínka na můj první výstup na nejvyšší horu řeckého ostrova Lefkada (výstup proběhl už před 21 lety, článek pak je z mé úplně první blogové sezóny 2009): O kouzelné babičce a ovčí písni.

Výstava v chotěšovském klášteře je připravena!

Během včerejška a dneška jsem za pomoci lidí, kteří o chotěšovský klášter dlouhodobě pečují, nainstaloval všechny fotografie tvořící výstavní kolekci s názvem POVZNÁŠENÍ, takže by mělo být vše připraveno na páteční vernisáž. Připomínám pro případné zájemce z řad zdejších čtenářek a čtenářů, že vernisáž začne v pátek 19. července v 17:00. Protože vernisáž mají hned dvě výstavy zároveň, společný úvod se koná v reprezentační Kapitulní síni, kde bude i malá hudební produkce v podání části souboru středověké hudby Gutta. Asi po 30-40 minutách společného úvodu se návštěvníci vernisáže přesunou do obou výstavních sálů (ve vedlejším sále bude k prohlédnutí krásná a velmi nápaditá výstava grafika Milana Bauera, se kterým jsem měl během instalace příležitost se seznámit. Na chodbě spojující oba výstavní sály bude připraveno občerstvení a je možné si rovněž prohlédnout všechny běžně přístupné prostory konventu.

Od 18:00 plánuji pro zájemce malou komentovanou prohlídku výstavy, během které si povíme něco o všech vystavených fotkách. Fotek mělo být původně podle kapacity sálu 26, já jich pro výstavu vybral 30 s tím, že budu  muset během instalace 4 obrazy vyřadit. Nakonec jsme našli - lehce punkový - způsob, jak využít všech 30 fotek, tak jsem žádnou "předvýstavní eliminaci" provádět nemusel a jsem tomu rád. Všechny vystavené fotky jsou, myslím, velmi kvalitně adjustované - buď v černém dřevěném rámu nebo bez vnějšího orámování na speciální dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem. Nejmenší použitý formát je 70x40 cm, největší je 90x120 cm. Každá fotka je vybavena kartičkou s popisem (vpředu vpravo) a QR kódem (vpředu vlevo), přes který je možné získat podrobné informace o dané fotografii - její kompletní výstavní historii, všechna případná získaná ocenění na soutěžích, přesné technické podmínky vzniku, atd. A všechny fotky mají na zadní straně i tzv. autorský štítek s podpisem, který potvrzuje původ a pravost autorského tisku. 

Nedělní miniglosy č.738

 

Je fakt, že zatím jsem tento týden na přemýšlení o Nedělních miniglosách, našem svérázném blogovém týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, neměl moc času, protože do sobotního rána musela být k odvozu na místo konání připravená kompletní kolekce fotek pro mou výstavu v chotěšovském klášteře. Všechno ale zatím probíhá dobře, i když fotky jsem nakonec doma po dlouhých měsících občasných příprav zkompletoval pouhých 24 hodin před odvozem. Poslední třicátý obraz, který se nedávno stal součástí soukromé sbírky, a který bude na výstavu zapůjčen, mi jeho majitel přivezl až přímo do Chotěšova. Teď mají fotky dva dny na rozjímání v ústraní a v úterý ráno začíná instalace, tak si teď mohu na chvíli "odskočit" k Nedělním miniglosám, i když je tentokrát nepíšu v klimatizované pražské kavárně, ale ve staňkovském obýváku. Budu teď pendlovat mezi Chotěšovem, Staňkovem, Plzní a Dobřichovicemi podle toho, jak mi příprava výstavy půjde od ruky a podle toho, co za komplikace se ještě objeví, ale dnes vás můžu srdečně přivítat už u 738. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Od minulého vydání NMg jsem zveřejnil dva nové články: V rubrice Po paměti jsem zavzpomínal na to, jak moje staňkovská babička - na rozdíl ode mne - milovala spartakiádní vystoupení, v článku O třech babiččiných spartakiádních knihách. Pro ty, co se chystají přijet na mou chotěšovskou výstavu vlakem, jsem zveřejnil malý fotonávod, jak se dostat z železniční stanice Chotěšov nejkratší cestou do tamějšího kláštera, kde bude výstava instalovaná: Nejkratší cesta do kláštera. Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat až skoro do konce července), připomenu také, že jsem se z výstavního katalogu konečně dozvěděl Jak se píše Vápeník čínsky. Ze speciálních soukromých důvodů pak ještě jednou přidám odkaz na text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a nedávno jsem se na něj obrátil podruhé. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu povídání O snových oplétačkách s úřady (z roku 2011), protože podle toho, o čem se mi v posledních nocích zdává, už na mě zase musí vést tyhle snové úřady pěkný tlustospis. A přidám ještě devět let staré Haiku mého hřejivého vesmíru, aby vesmír hřál co nejpříjemněji dál.

Nejkratší cesta do kláštera

Ne, nebojte se, že bych se snad dal na mnišskou cestu a naplánoval si, že definitivně přestanu hřešit. Ale vám, mým milým čtenářům, chci ukázat nejjednodušším obrazovým způsobem tu nejkratší cestu do chotěšovského kláštera, kde přesně za týden, v pátek 19. července od 17:00 zahájíme mou jubilejní desátou samostatnou fotovýstavu, tentokrát z názvem POVZNÁŠENÍ. Kdo se tedy bude chtít nechat tímto způsobem trochu povznést a využije k tomu vlak (ano, Chotěšovem vede železnice z Plzně do Domažlic), zastaví na malém nádražíčku. Jako už notný pamětník si pamatuji doby, kdy tu byla veliká úschovna kol a taky tady fungovala normální pokladna a vnitřní prostory šly vytopit kamny na uhlí. Teď je tu jako ve většině podobně malých železničních stanic pusto, prázdno, neútulno. Ale nechystáme se kempovat na chotěšovském nádraží, směřujeme do rozsáhlého areálu chotěšovského kláštera, který sice z nádraží není vůbec vidět, ale to neznamená, že je odtud daleko. Rychlým krokem to totiž z vlaku až k vstupní klášterní bráně trvá jen asi tři minuty. 

Dnes tedy nečekejte žádné extra fotky, budou to jen ilustrační obrázky, které by vám měly ukázat, jak se nejsnadněji dostat do kláštera. Tak pojďme a nezdržujme se, ať je vidět, že je to opravdu jenom kousek. 

O třech babiččiných spartakiádních knihách

Vzpomněl jsem si na to v sobotu, kdy jsem omylem přepnul na televizní program s přímým přenosem z Všesokolského sletu. V tu chvíli jako kdybych se přenesl mnoho let nazpátek a ve vzpomínkami  podivně rozladěném historickém trojzvuku let 1975, 1980 a 1985 se mi vybavily rozsáhlé televizní přenosy z "největšího svátku naší tělovýchovy" - spartakiády. Totiž - moje staňkovská babička byla založením sokolka, často vzpomínala na společné tělocvičné skladby i na to, jak "s děvčaty" kdysi vyhrála župní přebor v házené. Přestože jí komunistický režim opravdu vůbec nepřál, jako kdyby jí unikly podstatné ideologické rozdíly mezi sokolským sletem a spartakiádou; stačilo, že tam byli davové cvičících lidí, odehrávalo se to na obrovitém strahovském stadiónu a mluvilo se u toho slavnostně posazenými hlasy o vlastní výjimečnosti; spartakiádu prostě babička upřímně obdivovala (a automaticky předpokládala, že ostatní to mají podobně), byl to v jejích očích obrovský svátek, u kterého se za každou cenu musí všichni sejít a - když už sami nejsou aktivními cvičenci - zúčastnit se alespoň jako zapálení a hrdí diváci. V těch letních dnech, začasté prozářených a prohřátých silným červnovým sluncem, tedy celá naše rodina odpoledne opustila své jakkoli užitečné venkovní aktivity na staňkovské Kouzelné zahradě, zatemnili jsme okna obytné kuchyně, kde běžela televize, abychom dosáhli lepšího kontrastu, a sledovali jedno vystoupení za druhým od rozkošných předškolních dítek s maminkami až po odhodlané vojsko v bílých trenýrkách. S tím, že by si někdo z rodiny nechal přenos z významné akce ujít, se nepočítalo.

Nedělní miniglosy č.737

 

V posledních dnech mě dostihly resty, týkající se chystané fotografické výstavy v chotěšovském klášteře. Ono se to nezdá, protože ještě do vernisáže zbývá 12 dní, ale fotky musí být připravené už do rána příští soboty, kdy je budeme do kláštera převážet. No a do příští soboty zbývá jen 6 dní a mně pořád ještě chybí posledních sedm fotek, se kterými se v tiskárně trochu loudají a dělají mi to napínavé. No a protože jsem si vymyslel ještě různé další akce, třeba to, že každá fotka bude mít svůj QR kód, pod kterým návštěvníci najdou podrobné informace, nebo že pro návštěvníky zopakuji celkem úspěšnou soutěž o fotku podle vlastního výběru, nemůžu říct, že bych se poslední dobou po večerech nudil. Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, však nepíšu večer ale ráno doma (tento úvodník) a pak odpoledne v kavárně, takže na ně i o tomto víkendu došlo a já vás mohu všechny srdečně přivítat už u 737. čísla.

 

Od minulého vydání NMg jsem zveřejnil dva nové články: Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat až skoro do konce července), dozvěděl jsem se z výstavního katalogu, Jak se píše Vápeník čínsky, o což jsem se na blogu hned podělil. Ve druhém článku jsem vás pak pozval na Černobílou procházku Českým Krumlovem, kam jsem se vypravil neplánovaně a pod vlivem špatných zpráv, jejich četnost a závažnost začátkem léta povážlivě narostla. Z předešlého období ještě jednou připomenu článek Brazilské odlesky - o tom, jak jsem část svých příbuzných Wapeniků objevil v daleké Brazílii, a text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a teď bych moc rád, aby mi splnil druhé, podobně zásadní. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu 9 let starou povídku Nuda v Praze o tom, že před více než tisíciletím stačilo málo a všechno dnes v naší zemi mohlo být jinak, a nově přidám ještě povídání O snových oplétačkách s úřady (z roku 2011), protože podle toho, o čem se mi v posledních dnech (tedy nocích) zdává, už na mě zase musí vést tyhle snové úřady pěkný tlustospis.

Černobílá procházka Českým Krumlovem

Před čtrnácti dny u mne množství a brizance špatných zpráv nabraly takovou dynamiku, že jsem z hodiny na hodinu zrušil celý plánovaný víkendový program (včetně přípravy nastávající fotovýstavy nebo Nedělních miniglos), popadl jsem ze zvyku foťák, ještě v pátek v noci jsem si objednal jízdenku do Českého Krumlova, kudy jsem zatím jen několikrát v životě projížděl, ale nikdy jsem neměl delší čas na procházku, natož abych mohl na místě udělat pár obrázků, a v sobotu ráno jsem tam vyrazil na otočku. Popravdě, bylo úplně fuk, jestli to bude Český Krumlov, Pelhřimov, Šumperk nebo Jihlava, hlavně někam daleko, kde to skoro neznám, kde nebudu nikam směřovat, ale budu se moct toulat jen tak nazdařbůh jako zcela nezúčastněný pozorovatel. Černobílá byla tentokrát jasná volba, barvy by se mi tentokrát nehodily k náladě, byť jich kolem byla spousta, protože jsem se trefil do data jakýchsi místních slavností, takže dost lidí se kolem mě uličkami starého města promenovalo k potěše všudypřítomných fotografů v dobových kostýmech.

Dnes jsem z krumlovských fotek pořízených během napohled slunečného odpoledne vybral deset ukázek, které nemají fungovat ani jako průvodce krásným historickým místem, ani jako pochlubení, kde jsem měl možnost krátce pobývat. Tudy jsem prostě procházel a bez toho, abych nějak vážněji přemýšlel nad tématem fotek, kompozicí obrazu či dokonce nedejbože nad dodržováním jednotného stylu (přesně proti všem krásně znějícím knížecím radám z běžných fotopříruček, nad nimiž se někdy jako fotograf zlobím a rozčiluju, protože - domnívám se - je více lidí, které svádějí na scestí, než těch, kterým by pomáhaly), zaznamenal jsem prostě pár námětů ze svého bezprostředního okolí, které jsou stejně naprosto odtržené od myšlenek, jež mi letěly hlavou, což jim možná paradoxně dává větší svobodu, než kdyby byly svázané do kozelce nějaké "okamžité osobní výpovědi". 

Jak se píše Vápeník čínsky?

Na konci května jsem se dozvěděl, že se s nějakou mou fotkou počítá pro výstavu "Abstrakce ve fotografii" kdesi daleko za obzorem v tajuplné Říši Středu - v Číně. Nevěděl jsem ovšem tehdy žádné podrobnosti - ani o jakou fotku jde, ani kdy se bude výstava konat. Věděl jsem jen to, že výstava bude v čínském Čchung-čchingu a že bych se do konce června měl dozvědět nějaké podrobnosti. Aspoň maličko jsem se pokusil nám tohle místo ukázat a zmínit se o kontextu celé akce v článku Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang. 

Dnes si dovolím zde jen splnit základní informační povinnost: Od minulého pátku je totiž čínská výstava skutečností. Dostal jsem k dispozici oficiální plakát výstavy, na kterém jmenovitě figuruje všech 24 vystavujících z různých koutů světa (zatím jsem stihl prozkoumat podrobněji jen pár "kolegů" a jejich snímky na mě dělaly ponejvíce velmi dobrý dojem). Výstava potrvá jeden měsíc, a - co mi připadne docela malebné - bude se tedy časově překrývat s prvním týdnem mé chotěšovské výstavy, což je, myslím, docela zajímavá skutečnost a každopádně by byl hřích se o tomhle překryvu při chotěšovské vernisáži nezmínit ("fotky vystavujícího autora může právě vidět jen pár lidí na světě: Vy v tomto chotěšovském sále - a Číňani!" :-)).

Nedělní miniglosy č.736

 

Po mimořádné přestávce, kterou jsem raději vyhlásil v minulém v některých ohledech doslova strašidelném týdnu, se o tomto víkendu opět pokusím připravit nové, už 736. číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech. Vůbec si netroufám odhadnout, jak to dnes dopadne, ale aspoň to zkusím; když už to případně nebude vtipné, třeba dnešní příspěvky budou mít aspoň nějakou základní informační hodnotu.

 

Od vydání minulého čísla NMg jsem zveřejnil čtyři nové články: O tom, do jakých neobyčejných dálav se zatoulal jeden z mých předků Wápenjků, jsem psal v článku Brazilské odlesky. Fotoreportáž z koncertu na 86 let věku neuvěřitelně vitálního jazzového trumpetisty Laca Décziho měla celkem popisný název Laco Déczi opět v Dobřichovicích.  Pak jsem přidal pár nových fotek do mého asi nejdéle fungujícího fotografického cyklu v podobě článku Kouzelná zahrada - červen 2024 a netradiční čtrnáctidenní blok bez NMg jsem završil textem Kamínek splněných přání, pojednávajícím o zcela nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který před 10 lety prokázal doslova zázračné schopnosti vyplnit mi má velká přání, což bych rád, aby se teď po létech zopakovalo, protože jedno takové čerstvé opravdu velké přání zrovna mám. Z předešlého období ještě přidám malou fotoreportáž V příbytku svaté Agnes ze společné návštěvy Anežského kláštera v Praze. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu básničku Svítání, uveřejněnou na blogu v z roku 2011, a připomenu i 9 let starou povídku Nuda v Praze o tom, že před více než tisíciletím stačilo málo a všechno dnes v naší zemi mohlo být jinak.

Kamínek splněných přání

Myslím, že co je člověk člověkem, přeje si mít nějaký funkční a relativně spolehlivý mechanismus, který by dokázal plnit jeho přání. Odhlédněme teď od specifického případu, kdy se začnou přání plnit jaksi samovolně a dokonce se plní natolik, že jsme si něco takového ani nepřáli a může nás to paradoxně dostat do nepříjemných situací, o čemž kdysi mimo jiné pojednávala jedna moje dávná a celkem úspěšná (dostal jsem za ni před mnoha lety dokonce jakousi cenu na Literárních Františkových Lázních) povídka Den splněných přání. Asi každý máme své vlastní více či méně osvědčené metody, které používáme: Někdo kvůli tomu chodí do kostela, někdo dává přednost nezprostředkované přímluvě u světců. Někdo má vyvinuté složité specifické rituály, jinému stačí zaječí pacička. 

Samozřejmě i já jsem vyzkoušel ledaco, ale žádná z často docela sofistikovaných metod neměla na míru plnění mých přání (a že jich za ta dlouhá léta bylo, člověk bývá v těchto věcech neskromný) podstatnější vliv. Až jsem se před skoro přesně deseti lety při své druhé japonské cestě rozhodl spojit výstup na legendami opředenou sopku Fudžisan s pokusem dosáhnout u přísných duchů této hory splnění jednoho svého opravdu velikého přání, asi největšího a nejdůležitějšího, které jsem vůbec za celý svůj život měl. No jo, ale jak se taková věc dělá? Vy víte, jak má víceméně zvykový římský katolík, spíš "cosista", správně poprosit o pomoc duchy či bohy z jiné jazykové, kulturní i náboženské oblasti? Anebo si stačí OPRAVDU přát, aby bohové mohli opravdovost vašeho přání posoudit, a pokud se jim bude jevit jako dostatečná, můžeme se spolehnout, že nám tu nejvhodnější cestu sami nějak naznačí nebo doporučí?

Kouzelná zahrada - červen 2024

Bylo to 6. června 2010, kdy jsem poprvé na stránkách předchůdce tohoto blogu publikoval jako vůbec první fotočlánek (do té doby blog, považte, víc než rok a čtvrt fungoval úplně bez obrázků, jenom s texty) s názvem Kouzelná zahrada, ve kterém byly tři fotky "rozpínajícího se květinového vesmíru". To jsem samozřejmě netušil, že z tohoto názvu se stane něco jako značka, pod kterou se bude tento už 14 let při příležitosti mých "velmi občasných" návštěv Staňkova focený dlouhodobý fotocyklus objevovat znovu a znovu, že se jeho kousky objeví na fotografických výstavách (ano, i mou nastávající chotěšovskou výstavu, která startuje 19. července odpoledne, ozdobí tři snímky z této obsáhlé série) a že bude dokonce sbírat ceny na mezinárodním poli.

Nedávno jsem zase do Staňkova na jeden večer zajel, a přestože světelné podmínky před setměním tentokrát nebyly nic moc, pár nových obrázků na zahradě opět vzniklo. Tak sem dávám pár dalších kousků do série a zároveň posílám další rozpohybovaný, barevný a voňavý květinový dárek na tradiční adresu, bez které by tento cyklus ani nevznikl, natožpak aby se rozkošatěl do současné podoby. 

Laco Déczi opět v Dobřichovicích

Už docela dlouho předem jsem byl na sobotu 15. června objednaný na návštěvu do Staňkova, kde se ten večer měl konat u řeky v plenéru festival vína. Věděl jsem sice, že ten samý den je zajímavá akce i v Dobřichovicích (Food Festival s pavlovovským názvem Všechny chutě světa), ale to samozřejmě nestačilo, aby to vyvážilo návštěvu u rodiny ve Staňkově. Tedy, tak to platilo, dokud jsem na dobřichovické informační vývěsce nezjistil, že součástí dobřichovického programu je i vystoupení legendárního jazzového trumpetisty Laca Décziho (jak uvádí Wiki: "amerického jazzového trumpetisty slovenského původu"). Na Laca mám velmi dobrou osobní vzpomínku z roku 2013, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku zrovna v době, kdy tam končila moje první fotografická výstava. Měl jsem tehdy možnost si s ním trochu popovídat a potvrdit si podezření, že je to opravdu fajn a upřímný chlapík.

Brazilské odlesky

Ne, nebyl jsem na výletě v Brazílii, ani se na takový výlet nechystám, takže předpokládám, že Brazílii osobně nikdy nenavštívím a zůstanu v tomto směru nejvýše u filmových či televizních cestopisů představujících v barvě a zvuku dolby stereo tuhle jistě jedinečnou zemi. Na druhou stranu, něco podobného jsem si kdysi myslel i o Japonsku, abych pak zjistil, jak málo stačí, aby člověk nějaké místo neodbytně a neodkladně zatoužil vidět na vlastní oči, i když k němu dříve neměl žádný vztah.

K Brazílii jsem se ovšem dostal úplně jiným způsobem, než že by tam žil člověk, za kterým jsem schopný jet přes půl světa, abych mohl nějakou dobu dýchat stejný vzduch a být okouzlen stejnými reáliemi. Na počátku stála malá "informační mezera" a dva Matějové. Prvním Matějem byl můj prapradědeček z otcovy strany, Matěj Vápeník, rozený v roce 1824 v Dolanech (jen maličký kousek od Plzně), a druhým jeho synovec (syn jeho bratra Prokopa) Matěj Vápeník, narozený v roce 1865 v Druztové (jen maličký kousek od Dolan). Zatímco prapradědečka jsem v příslušných západočeských matrikách probral doslova skrznaskrz a z mlh dávných věků mi jeho 75 let dlouhý život vystoupil docela plasticky a s řadou životních milníků, o mladším Matějovi se mi kromě data narození nepodařilo v matrikách najít vůbec nic. Jako by se nikdy neoženil a nikdy nezemřel, jako by zůstal zaklíněný v nějakém podivném meziprostoru, do kterého za ním nemohou úřady ani vdavekchtivé sousedky ze vsi.

Nedělní miniglosy č.735

 

Letí to až neuvěřitelně, protože dnešní 735. číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usiluje o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou, je posledním jarním vydáním před letním slunovratem. Letošní jaro bylo opravdu přepestré a já věřím, že léto za ním v tomto směru nezaostane.

 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové texty: Prvním byl článek I na individualistu jednou dojde, ve kterém jsem ohlásil svou účast na jedné podzimní skupinové fotografické výstavě v centru Prahy. Druhým byla malá fotoreportáž V příbytku svaté Agnes ze společné návštěvy Anežského kláštera v Praze. Z předešlého období ještě jednou připomenu teprve druhý text z rubriky Divadlo, ve kterém jsem vás zavedl na představení Můj bratr mesiáš Divadla Kámen, a článek o chystané fotografické výstavě Abstraction in Photography v dalekém čínském Čchung-čchingu: Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang.

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu jeden dávný a snad celkem upřímný pokus o záznam toho, co mi kdysi letělo hlavou při tréninku na maratón: O nepřekonatelném rekordu, a přidám malou básničku Svítání z roku 2011.

V příbytku svaté Agnes

Minulou neděli jsem byl pozván, abych s podobnou skupinou lidí, se kterou jsem v listopadu zažil nesmírně zajímavou dušičkovou večerní naučnou návštěvu Břevnovského hřbitova, absolvoval prohlídku Anežského areálu v Praze. S Anežským klášterem mám spojenou spoustu krásných vzpomínek, kupříkladu jsem si tu v osmdesátých letech mohl projít téměř všechna zákoutí, do kterých se tehdy dalo vkročit, protože jsem měl velmi vážnou známost s jednou z místních průvodkyň, za kterou jsem občas mohl do zázemí kláštera docházet a účastnil jsem se i několika jejích prohlídek. Popravdě, po tolika letech už jsem si nepamatoval moc podrobností, je ale pravda, že při nedělní návštěvě se mi na některých místech v hlavě rozsvěcovaly a bylo moc zajímavé pozorovat, kterak se noří ze zaprášených hlubin paměti.

Prohlídka s touhle partou kreativních lidí není nikdy obyčejná. I tentokrát byla doprovozena ne úplně tradičními prvky - třeba recitací dobové poezie či vzpomínek očitých svědků, na zahradě areálu jsme si dokonce sehráli divadelní výstup s předem připraveným scénářem vycházejícím z dobové literatury. Samozřejmě, během prohlídky byla zmíněna spousta informací, které v tomto článku nepovažuji za nutné reprodukovat; data spojená s neobyčejným životem svaté Anežky České jsou k dispozici leckde na internetu. Spíš se pokusím fotkami zprostředkovat místní atmosféru. A taky se přiznám k tomu, že jsem vůbec netušil, jak rozsáhlé vnitřní prostory anežského areálu jsou přístupné bez placení vstupného, které se omezuje na galerijní prostory. Přitom do zahrad areálu chodím celkem často a několikrát jsem už i zde na blogu čerpal inspiraci z toho, co jsem zde měl možnost vidět a zažít.

I na individualistu jednou dojde

Právě v těchto dnech začíná opravdu finišovat příprava mé chotěšovské výstavy. Když se podívám na to, co ještě musím zařídit v následujícím měsíci, resp. do 19. července, kdy se bude konat v krásných prostorách budovy konventu úvodní vernisáž, je toho spousta: Především musím vytisknout posledních šest obrazů, které mi ještě ve výstavní kolekci chybějí. Musím připravit kompletní popisky a webové informační stránky, každou fotku bych rád vybavil QR kódem, aby si každý návštěvník mohl k fotce dohledat podrobnosti. Musím sehnat - docela důležité!! - nějaký odvoz z Dobřichovic do Chotěšova pro 28 ne zrovna malých obrazů, kterým je ještě zapotřebí zajistit "pelíšek" z bublinkové fólie. Rád bych oslovil několik stovek svých známých, aby o téhle výstavě věděli, byť pro ně výstava možná bude trochu z ruky, a chci rovněž do propagace zapojit sociální sítě. Měl bych taky - damned - dát dohromady nějaký rozumný materiál o sobě, který bude k dispozici ve výstavním sále (to je vždycky docela problém a hlavně mě to na rozdíl od výstavních fotografií vůbec nebaví :-)). No a to nemluvím o "drobnostech", jako jsou nové vizitky, tradiční divácká soutěž, návštěvnická kniha nebo oficiální podpis smlouvy.   

Bude toho prostě ještě dost k dodělání, aby mohlo všechno v pátek 19. července vypuknout, a to si ještě schovávám v záloze jedno - snad milé - překvapení, které ovšem odtajním, až bude výstava v běhu.

A protože teď bude, jak vidno, náležitý šrumec, je, myslím, ten správný čas, maličko to celé znepřehlednit a ohlásit jednu úplně novou akci už na dobu poprázdninovou. Jak už jsem v poslední době několikrát naznačoval, budu mít na podzim jedinečnou příležitost ukázat pár obrázků i na krásném, dobře dostupném a turisticky hojně navštěvovaném místě v centru Prahy. Ne, tentokrát to samozřejmě nebude výstava sólová, tím spíš, že do toho báječného výstavního prostoru se klidně vejde kolem 80 velkých fotek, ale bude to naopak poprvé, kdy se i takový individualista, jako jsem já, zapojí do české skupinové výstavy. Mělo by nás vystavovat 27, takže výstava bude, jsem přesvědčen, přepestrá - žánrově i stylově; já bych měl mít na výstavě podle aktuálního rozpisu 7 fotek formátu 60 x 80 cm. 

Nedělní miniglosy č.734

 

Malé povodňové intermezzo máme snad za sebou a na dohled začíná být vidět (a na vlastní zahřátou kůži cítit) opravdové léto. Emoce spojené s hokejovým titulem mistrů světa jsme nechali pěkně u ledu, aby nám vydržely čerstvé, mohli jsme si zase po nějaké době oficiálně zavolit ve volebních místnostech a teď si po té mnohačetné námaze můžeme ještě přečíst Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které vycházejí už déle než 15 let. Vítám vás dnes opět nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.

 

Po týdnu zaměřeném více na fotografie, jsem tentokrát zveřejnil dva nové články orientované trochu jinak: Ten první byl po dvanácti a půl roce (!) teprve druhým textem přiřaditelným do rubriky Divadlo a zavedl jsem vás v něm na představení Můj bratr mesiáš Divadla Kámen. Druhým článkem byla pak rozverně absurdní rýmovaná miniatura O opilém dikobrazu. Z předešlého týdne připomenu článek o chystané fotografické výstavě Abstraction in Photography v dalekém čínském Čchung-čchingu na třetí nejdelší řece světa, kde bych měl mít taky nějaký svůj obrázek, byť zatím nevím který: Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang. A přidám ještě fotoreportáž z návštěvy chotěšovského kláštera Jak to vypadá v místě mé letní výstavy, protože mi zbývá už jen necelých šest týdnů do zahájení mé tamější letní sólové výstavy s názvem POVZNÁŠENÍ., na kterou samozřejmě srdečně zvu i všechny zdejší návštěvnice a návštěvníky.

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu malou básničku Přelétavý den, která v pouhých několika verších ukazuje, že i zdánlivý přelétavec může být za určitých okolností téměř ztělesněním věrnosti :-). A přidám jeden dávný, myslím, ne úplně laciný a dost upřímný pokus o záznam toho, co mi letělo hlavou při tréninku na maratón: O nepřekonatelném rekordu.

O opilém dikobrazu

Minule jste tu měli nefalšované divadelní a ještě navrch knižní umění, tak tentokrát nic takového nečekejte, protože v zájmu dobrého vyvážení následuje naopak lehce infantilní rýmovaná miniaturka. Zkusil jsem totiž, jestli vyhledávač objeví na mém blogu slovo dikobraz, a nebyl jsem úspěšný. Tak příště už budu! :-) 

 

Opilý dikobraz

Spadl na mě dikobraz,

opilý až pod obraz.

Šťastný ležel pod obrazem,

že nespadl rovnou na zem.

Když ve víně rozum ztrácí,

touží létat jako ptáci

a pak vždycky dorazí

ke mně, mezi obrazy.

 

Opilý, leč nevinný,

pro přírodu velmi cenný,

mou náručí zachráněný

před frakturou bodliny,

škytne něco o Bohu.

 

Věrný zvyku dikobrazů

zaleze si do obrazu

brázdit ve snech oblohu.