Nedělní miniglosy č.542

Servery platformy blog.cz v sobotu zřejmě držely šábes, protože od večerních hodin nebyly vůbec přístupné. A protože jsem zvyklý poslední dobou psát tento úvodník v sobotu večer, tentokrát poprvé jsem ho psal přímo v administraci svého blogspotového webu. Byla to pro mě premiéra; myslel jsem si, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", budou primárně vycházet na mém hlavním blogu, ale pokud ten odmítá spolupracovat, opravdu se necítím být mu povinován autorskou věrností. Uvidíme tedy, kdo ze zdejších milých stálých, občasných či náhodných čtenářů si nakonec bude moct náš týdeník přečíst, aby se jím mohl v současné nejisté době potěšit. Na původním blogu se to dělo více než 11 let a na blogspotu máme za sebou už 5 měsíců paralelního provozu, takže by už těm, co se nám snaží házet nejrůznější technické klacky pod nohy, mohlo být jasné, že se já ani naše "miniglosová redakce" jen tak lehce nevzdáme! :-)

Přes četné technické výpadky, které z platformy blog.cz vyhánějí další a další dlouhodobě aktivní blogerky a blogery, se mi díky vrozené tvrdohlavosti nakonec přece jen podařilo v týdnu publikovat dva články. Prvním byla básnička věnovaná současné zvláštní atmosféře postupného rozvolňování původně striktních protiepidemických pravidel, která má příznačný název Krajina po bitvě. Ve speciálním článku jsem vás pak vzal s sebou na procházku po krásném Starém židovském hřbitově, na kterém je teď - když je Praha skoro zcela bez zahraničních turistů - úplně prázdno, aspoň tedy pro živé návštěvníky, protože jinak je tam na omezeném prostoru naopak dost těsno. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu nový příspěvek do populární rubriky Jazykové hrádky, článek O podučitelích a jiných poddaných, ve kterém tentokrát vládne lehce submisivní předpona "pod-".

V tradičním výletu do archivu se dnes vydáme do května 2012, kdy jsem napsal článek O velké e-mailové inventuře, který, myslím, docela dobře ladí s aktuálními technickými průšvihy na blog.cz a popisuje děsivou scénu, která si v mých očích tehdy nezadala s požárem alexandrijské knihovny.

V dnešním 542. vydání Nedělních miniglos mimo jiné zkusíme odhadnout, jak se soužití s koronavirem projeví v procesu evoluce, odhalíme, co je příčinou změny repertoáru divadel i loretánské zvonkohry, a v kontextu dalších světových událostí si vysvětlíme, proč čeští zemědělci už natěšeně vyhlížejí zásilky íránské řepky.

Všem tedy přeji, ať si na vás různí virové - skuteční či jen virtuální - nepřijdou. Zůstávejte prosím zdraví a dobré mysli a věřím, že se tu nad stránkami Nedělních miniglos budeme moct opět sejít. No a když ne zde, tak jinde. Jako kdyby na přesném místě našeho srazu tolik záleželo :-).

Po dvou měsících vláda opět povolila otevřít na českých horách lyžařské areály.

----------------------

Po dobrých zkušenostech z fotbalu a jiných sportovních zápasů navrhlo ministerstvo kultury hrát bez diváků i v divadlech. "Myslím, že je to pro všechny strany optimální řešení," uvedl pro Nedělní miniglosy ministr Zaorálek. "Kromě menšího rizika přenosu infekce tím výrazně ubyde diváků, kteří budou rozladěni úrovní představení a budou v afektu psát na naše ministerstvo stížnosti, kterým se pak musíme věnovat. Herci naproti tomu nebudou nijak omezováni a mohou hrát na jevišti do roztrhání těla. Samozřejmě, i na jevišti bude třeba dodržet bezpečné rozestupy mezi herci, což zejména na menších scénách může vést až k nezbytným úpravám dané divadelní hry. Jak jsme zaregistrovali, některá divadla již nahlásila drobné úpravy repertoáru např. v podobě představení Dvě ženy Jindřicha V., dětské pohádkové hry Tři loupežníci bez Alibaby a české klasiky Náš furiant."

----------------------

K venezuelským břehům dorazil první z íránských tankerů s pohonnými hmotami, které jsou pro zemi s největšími světovými zásobami ropy na světě životně důležité, protože téměř nefungují venezuelské rafinérie. Írán nyní uvažuje i o vyslání pivního tankeru do Německa, spolupracuje na mezinárodním projektu podpory oslabené řecké soví populace a plánuje i dodávku několika desítek imámů do bruselské čtvrti Molenbeek.

----------------------

Podle některých evolučních biologů se dá očekávat, že po několika milionech let koexistence lidstva s nebezpečnými koronaviry se začnou lidé rodit přímo s rouškami, které budou novorozenci odkládat výhradně při konzumaci.

----------------------

Vědci podrobně prozkoumali pravěké kresby na stěně Kateřinské jeskyně v Moravském krasu a určili radiokarbonovou metodou jejich stáří na 7000 let. Kunsthistorici se zatím úplně neshodli na tom, co měla kresba zpodobňovat, ale vzhledem k místní tradici a k použité tmavé barvě se kloní k závěru, že půjde nejspíš o symbolické vyjádření názoru pravěkého umělce, že když dávní předci měli ještě vše pevně v rukou a na stěny se nesmělo malovat, bylo mnohem lépe.

----------------------

Zvonkohra na pražské Loretě změnila po více než 100 letech původní mariánskou píseň Tisíckrát pozdravujeme Tebe za barokní melodii Maria, Maria, nad slunce jasnější. Dotčené Slunce sice proti této změně podalo rozklad, ten ale podle expertů nemá moc šancí na úspěch, protože by se tím mohl narušit základní pilíř zdravého právního státu - princip "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej".

----------------------

Vláda souhlasila s tím, že při plavání v českých bazénech a koupališti nebude platit povinnost nosit ústní roušku, protože by našemu státu mohlo hrozit mezinárodně nepříjemné nařčení z podpory a propagace waterboardingu.

Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co za více než deset let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry:

Nedělní miniglosy č.500 (výběr Nedělních miniglos z čísel 401 až 499)

Nedělní miniglosy č.400 (výběr Nedělních miniglos z čísel 301 až 399)
Nedělní miniglosy č.300 (výběr Nedělních miniglos z čísel 201 až 299)

Nedělní miniglosy č.200 (výběr Nedělních miniglos z čísel 101 až 199)

Nedělní miniglosy č.100 (výběr Nedělních miniglos z čísel 1 až 99)

A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.

 

Starý židovský hřbitov v Praze

V Praze je spousta krásných míst, kam za normálních okolností nechodím, protože jsou přímo v centru zájmu turistů. Když je takovým rušným místem tržiště, centrální náměstí nebo ulice se spoustou obchodů, jaksi to patří k věci, ale když se rušným Babylónem, zaplavovaným nekončícím proudem lidí, stává hřbitov, místo jinak zasvěcené klidu, vzpomínkám a tichému rozjímání, k takové návštěvě mě nic neláká. Protože ale virová epidemie z centra Prahy prozatím odfiltrovala skoro všechny zahraniční turisty, řekl jsem si, že tu krátkou dobu do obnovení běžného turistického provozu věnuji právě takovým jindy zapovězeným místům.

Jedním z takových míst je pražský Starý židovský hřbitov, tajuplná perla staré Prahy a jeden z nemnoha pozůstatků po starodávném Židovském ghettu, jehož většina byla asanována koncem 19. století (pro zájemce o původní podobu se naštěstí dochoval aspoň bohatý fotodokumentační materiál a také původní podoba čtvrti na Langweilově modelu Prahy). Za normálních okolností a v turistické sezóně mě úplně vyřídí už narvané sousedící ulice, takže k dlouhé frontě u pokladny Židovského muzea už ani nedojdu. Tentokrát jsem si ale pečlivě vytipoval optimální čas pro návštěvu: Musí to být pracovní den dopoledne ještě před hlavním uvolněním epidemických restrikcí (do muzea už se tedy smí, ale podniky v okolí jsou bez turistů ještě většinou zavřené) a musí být pokud možno pod mrakem, protože chci na hřbitově trochu fotit a za slunečného dne tam vytvářejí tisíce náhrobních kamenů zcela nezvládnutelnou změť světel a stínů. Návštěvu jsem tedy plánoval podle předpovědi počasí a včera se konečně všechny nezbytné podmínky naplnily podle mých představ, takže jsem mohl vyrazit do míst, kde jsem nebyl od raných 90. let.

Už v pokladně bylo zřejmé, že nabito zrovna nebude, ale že budu v areálu hřbitova po většinu z té hodiny a půl úplně sám (jen na konci návštěvy mě míjela jedna česká rodina, která to měla zjevně jako historicko-naučnou vycházku pro děti), to jsem si vůbec neuměl představit. V takové chvíli na vás samozřejmě dolehne síla magického místa plnou vahou a dokonce jsem se přistihl při kacířské myšlence, že pro normální focení by bylo lepší, aby aspoň pár návštěvníků areálem bloumalo, aby člověk nebyl se všemi těmi staletými příběhy místních lidí sám. Těžko se dá myslet na správnou kompozici obrazu, nastavení clony a hloubku ostrosti, když kolem defilují tisíce různorodých životních příběhů z dávných dob (hřbitov fungoval pravděpodobně mezi lety 1439 a 1786).

Když říkám, že jsem byl na celém hřbitově úplně sám, samozřejmě to neplatí úplně doslova. Tahle sojka mi dělala společnost ve vstupní části hřbitova a mám pocit, že i ona byla ráda, že konečně někdo přišel a zaplašil tak aspoň na chvíli tu zoufalou sojčí nudu.

Náhrobní kameny vytvářejí na omezeném prostoru tisíce potenciálních motivů pro fotografování a na této lukulské obrazové hostině je opravdu těžké vybírat, co ještě ochutnat a co odmítnout, protože jsou to všechno dobroty, takže by oči chtěly ochutnávat dál a dál, zatímco fotografický žaludek ze sebezáchovných důvodů nabádá ke střídmosti :-).

Muž by měl vstupovat do prostoru hřbitova s pokrytou hlavou, takže jsem u vstupu vyfasoval papírovou jarmulku. Ukázalo se ovšem, že kombinace lehké papírové jarmulky, ústní roušky, přes kterou není pořádně vidět na zem, foťáku s výměnnými objektivy a čerstvého větříku, který při slalomu mezi náhrobky vtipně mění směr, je doslova smrtící. Myslím, že sekuriťáci se museli u záběrů bezpečnostních kamer dobře bavit, protože za mé nezamýšlené kreace s čepičkou odlétající co chvíli mezi hroby by se nemusel stydět ani Frigo nebo Laurel s Hardym. Rovněž jsem pozoroval zajímavý paradox, že zatímco na hřbitově, kde po mně bylo pokrytí hlavy vyžadováno, jsem jarmulku na hlavě vůbec necítil, přestože tam byla, po celý zbytek dne jsem měl intenzivní pocit, že mi na hlavě zůstala, přestože už byla dávno složená v kapse.

Vedlejší pěšina mezi hroby vedoucí k Pinkasově synagoze (na cestu je ale zakázán vstup). Synagoga je upravena jako památník 80 tisíc českých Židů, kteří zahynuli v období holokaustu a jejichž jmény jsou zaplněny zdi synagogy.

Některá místa hřbitova poskytují trochu více prostoru, který si pro sebe hned zabírá čerstvě zelená jarní tráva a různobarevné kvítky...

...zatímco jinde je kamenné bludiště vystavěné opravdu natěsno, takže tam příroda proniká opravdu jen nesměle.

Ještěže neumím číst hebrejské náhrobní nápisy, jinak bych byl na hřbitově nejspíš ještě teď. Co náhrobek to originální lidský příběh, který láká k poznávání.

Některé fotografie jsem připravil v černobílé verzi, ale pro dnešní článek jsem je většinou nepoužil a dal jsem přednost živější a na blogu i sdělnější barevné verzi. Jedinou výjimkou je detail lva z jednoho náhrobku poblíž Klausové synagogy, u které je východ ze hřbitova.

Asi nejvíc lákají k focení celky s mnoha rozeklanými kameny, protože podobné záběry na menších židovských hřbitovech nejspíš nepořídíte; v tom je Starý židovský hřbitov v Praze, který byl po dlouhá staletí prostorově omezený a bylo nutné novými vrstvami hrobů překrývat ty starší, asi nezaměnitelný. Někdy je ale přesto možná výstižnější drobný detail, který třeba nemusí být pro dané místo úplně typický, ale dotvoří v očích blogového návštěvníka atmosféru místa.

Jestli jste chtěli Starý židovský hřbitov někdy navštívit, řekl bych, že o moc lepší příležitost než právě teď už mít nebudete (aspoň doufám, protože v jiných ohledech života bych postupný návrat k normálu po dlouhém období virových omezení samozřejmě uvítal). Vstupenka stojí sice ne úplně zanedbatelných 200 Kč, ale v ceně je i vstup do dalších objektů Židovského muzea, konkrétně do Maiselovy, Pinkasovy a Klausové synagogy, do Obřadní síně a do Galerie R.Guttmanna. Za normálních okolností je v ceně i návštěva Španělské synagogy, ta je ale kvůli rekonstrukci až do příštího roku nepřístupná. Pozor, Staronová synagoga v ceně není, tam se platí extra nebo si musíte připlatit za vstupenku se širší platností. Vstupenky jsou platné 7 dní, takže nemusíte všechno stihnout najednou, ale opakovaný vstup do stejného objektu už není možný.

Pokud jde o focení, pro osobní potřebu je bez problémů, nesmíte s sebou mít ale stativ ani doplňková světla a byl jsem upozorněn, že bych neměl fotit s bleskem. Pokud se chce někdo pustit do profesionálnějšího focení, musí si zažádat o speciální povolení, jehož podmínky jsem ale blíž nezkoumal.

Pozn.: Co vám můj blog - pokud ho prozatím neznáte - může ještě dále nabídnout? Kromě fotočlánků tu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, vzpomínková vyprávění, verše haiku, hrátky s češtinou, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a každou neděli i Nedělní miniglosy, malé ohlédnutí za týdnem v politice a společnosti pojaté s úsměvným nadhledem. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte i jim vědět dřív, než to udělá někdo jiný! :-)

Krajina po bitvě

Kdyby zeměkouli navštívili mimozemšťani a nějakým nedopatřením se na pocity a novinky ze života nezeptali lidí, ale třeba zajíců, srnek nebo divokých včel, dozvěděli by se nejspíš, že se neděje nic zvláštního, dost sucho, pravda, ale to může 40 dní soustředěného deště spravit, jako už se to před lety jednou stalo. Že by kvůli tomu měly zrovnat končit čtvrtohory a nastat zcela nová budoucnost, tomu zatím nic nenasvědčuje. Jaro přineslo celkem normální teploty, v několika dnech i celkem normální déšť, stromy obrazily čerstvými světle zelenými listy, slunce pokojně svítí jako už miliardy let, ptáci švitoří, květiny kvetou. A kdyby informacíchtiví mimozemšťani kápli na kůrovce, možná by jim dokonce řekl, že takhle dobře už na světě dlouho nebylo. To jen našima lidskýma očima zesílenýma zprávami z domova i ze světa to vypadá skoro jako kdyby si svět prohodil polární čepičky a vše, co nás potkalo v předjaří před pouhými dvěma měsíci, se zdá být velmi dávno, kdysi, "před válkou".

Zajíci, srnky, divoké včely i kůrovec mají oproti lidem několik výhod: Neumějí číst a vše nasvědčuje tomu, že ani netouží koupit si v e-shopu televizi, aby ti boží tvorové mohli s hrůzou v očích sledovat nepřetržitý tok špatných zpráv z celého světa, ať už v americkém nebo staročeském designu. A že se takových zpráv do tak velkého světa vejde! Doufám tedy, že mimozemšťani nechodí pro informace na můj blog (stejně by se dozvěděli většinou jen to, co už každý inteligentnější mimozemšťan dávno ví, totiž že jedna z komponent nepracuje správně), ale raději si je berou ze spolehlivějších lesních zdrojů. Těch, co nevidí svět po formálním ukončení nouzového stavu jen jako "krajinu po bitvě".

Pozn.: Co myslíte, budou dva odstavce a jedna dodatečná poznámka na odstínění reklamního bloku od veršů stačit? :-)

Krajina po bitvě

Krajina po bitvě

na jaře zapadaná květy,

v závěji blýskají se

stržené epolety

Krajina po bitvě,

ticho, co zbylo z hromu,

nejistým krokem

zajatci vycházejí z domů

Krajina po bitvě

svým strachem zneuctěná

a mezi lidmi

neviditelná stěna

Přemítám v duchu,

co vše nám nedovolí

krajina po bitvě

se svými minovými poli,

krajina opatrných duchů.

Nedělní miniglosy č.541

Po celou dobu koronavirové krize v těchto úvodnících zdůrazňuji, že virus sice zrušil spoustu jistot, ale na Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", si zatím netroufl. Kdo si však občas troufá, je blog sám, zvlášť když si postaví hlavu a - jako v poslední době často - oznámí čtenářům nevyžádanou informaci, že "jedna z komponent nepracuje správně" (kdyby jen jedna!) nebo mně jako autorovi hrozí automatickou blokací kvůli vloženým odkazům. Naštěstí už naše "redakce" není závislá na momentální nenáladě a nevalném technickém stavu tohoto blogu, protože Nedělní miniglosy od začátku roku vycházejí paralelně i na mé blogspotové adrese (bude-li zdejší blog aspoň v částečné kondici, najdete ji snad v záhlaví). Pokud by tedy tradiční adresa byla právě nedostupná, máme záložní řešení, i když věřím, že snad nebude zapotřebí trvale. I v dnešním 541. čísle proto můžeme zkusit naše milé stálé, občasné i náhodné čtenáře trochu potěšit a snad občas i rozesmát, jako se to tu děje už víc než 11 let.

Přes určité technické překážky, se kterými se asi všichni místní blogeři (kterých ovšem povážlivě ubývá) v tomto týdnu opakovaně setkávali, se mi přece jen podařilo zveřejnit dva nové články: Prvním byl po velmi dlouhé době zase jeden nový příspěvek do populární rubriky Jazykové hrádky, článek O podučitelích a jiných poddaných. Ve druhém jsem se pak podělil o svou radost z toho, že se jedna z mých fotek objevila v katalogu výstavy Dreamscapes and Vision, takže jsem dostal na svou dobřichovickou adresu Lodní balíček z Emeriky. A protože Praha se už zase začíná nesměle zaplňovat lidmi, ještě jednou připomenu dobu, kdy ulice v centru byly liduprázdné jako na fotkách z pražské Královské cesty v článku "na Kamennej most - a dost!"

I když doba před virovou epidemií se zdá být ve zpětném pohledu velmi vzdálená, celkem nedávno jsme si připomněli sté výročí narození jednoho mimořádného básníka. I proto dnes z archivu povytáhnu malou 10 let starou básničku Vzpomínka na básníka (I.B.). No a přidám i recept, jak bojuji s občasným pokušením nahlas a veřejně užít nepřijatelné vulgarismy, v článku Kostra čaje.

V dnešním 541. vydání Nedělních miniglos mimo jiné odhalíme tajnou informaci, jak chce lidstvo moderní formou bojovat s nebezpečnými komáry, dozvíme se, proč jsou před Mladou frontou fronty, a pochopíme, jak je pro Rusko důležité míti Filipa.

Všem tedy přeji, ať se vám v době virového "rozvolňování" daří rozvolňovat výhradně bezpečně a jste i nadále optimistické mysli. A pokud vše půjde aspoň trochu dobře, věřím, že se tu nad stránkami se značkou NMg ve zdraví sejdeme zase příští neděli.

Ruská oficiální místa uvítala, že po opětovném otevření většiny kadeřnictví v České republice výrazně ubylo vlasovců.

----------------------

Kancelář prezidenta republiky získala v Poslanecké sněmovně souhlas se zvýšením svého rozpočtu o 18 milionů korun. "Většina dodatečných peněz půjde na platy zaměstnanců," potvrdil Nedělním miniglosám kancléř Vratislav Mynář. "Po nedávných soudních rozsudcích navíc potřebujeme výrazně personálně posílit klíčové Oddělení pro vyhýbání se omluvám."

----------------------

Německo chystá na příští týden mezinárodní konferenci o otevírání hranic, ale obává se, že delegáti z pozvaných zemí se na ni v aktuální složité pandemické situaci nedostanou.

----------------------

Vydavatelství Mladá fronta je podle rozhodnutí insolvenčního soudu v konkurzu. Hlavním důvodem je podle majitelů společnosti skutečnost, že podle protivirových nařízení vlády se musí ve všech frontách dodržovat dvoumetrové odstupy, což v Mladé frontě vedlo až k výrazným zpožděním v proplácení faktur obchodním partnerům. Nyní se u brány společnosti vytvořila pro změnu Dlouhá fronta věřitelů, kteří žádají celkem 340 milionů korun a mají obavu, že než se se svými pohledávkami dostanou na řadu, zatím ještě celkem Mladá fronta už bude dávno v penzi.

----------------------

Ministerstvo školství potvrdilo, že jednotlivé školy - tam, kde to dovoluje jejich dispozice - mohou otevřít kromě nouzových výdejních okének i zahrádky, kde žáci a studenti při konzumaci vědomostí nebudou muset mít nasazené roušky.

----------------------

Předseda českých komunistů Vojtěch Filip uvedl v rozhovoru pro ruský armádní web Krasnaja zvězda, že několik fašistů v čele pražských úřadů nemůže narušit nerozborné přátelství českého a ruského lidu, podobně jako kdysi nemohlo několik legionářů narušit vítězství slavné Velké říjnové socialistické revoluce. Zároveň pozval představitele ruské armády na přátelskou návštěvu Prahy, dokud v ní ještě není takový provoz, takže až budou vojáci vracet sochu maršála Koněva a tank č.23 na jejich původní místa, nebude třeba zajišťovat velká dopravní omezení.

----------------------

Rozsáhlý výzkum potvrdil, že je možné speciálními metodami genetického inženýrství zničit nebezpečné populace komárů přenášejících tropické nemoci, zejména malárii. Vedoucí výzkumného týmu k tomu Nedělním miniglosám řekl: "Naše metoda by měla nejen zlikvidovat komáry, ale měla by mít i další výrazné ekonomické přínosy, zejména když se nám cílenými mutacemi DNA podaří s pomocí významných světových médií udělat z každého nebezpečného komára velblouda."

Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co za více než deset let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry:

Nedělní miniglosy č.500 (výběr Nedělních miniglos z čísel 401 až 499)

Nedělní miniglosy č.400 (výběr Nedělních miniglos z čísel 301 až 399)
Nedělní miniglosy č.300 (výběr Nedělních miniglos z čísel 201 až 299)

Nedělní miniglosy č.200 (výběr Nedělních miniglos z čísel 101 až 199)

Nedělní miniglosy č.100 (výběr Nedělních miniglos z čísel 1 až 99)

Lodní balíček z Emeriky

Tento týden jsem si chtěl ověřit, jestli je pravda, co se od vydání slavné nejmenované knihy a natočení neméně slavného nejmenovaného filmu říká - že totiž správný pošťák zvoní vždy dvakrát. Nakonec mi to ověření moc nevyšlo, protože se jednak ukázalo, že v Dobřichovicích nemáme pošťáka ale pošťačku, a hlavně moje zásilka se po cestě z druhého konce světa zcela vyhnula službám České pošty a doručila ji jiná společnost, se kterou má nejspíš odesílatel lepší zkušenosti. I když jsem měl trošku obavu, aby kvůli prvnímu letošnímu většímu dešti, který nás (zaplať Příroda či Bůh, jak kdo chcete) tento týden konečně potkal, nanavlhlo zásilce její doposud nedotčené prachové peří, ukázalo se, že odesílatel má balíček opatřený, jak se sluší, nejspíš i proto, že ho vypravil loďmo a na moři člověk stran počasí nikdy neví. Nakonec se tedy ani mořská ani dešťová voda do balíčku nedostala a - mám-li být upřímný - i mně dalo docela práci, než se mi z toho nedobytného oříšku podařilo vyloupnout pěkně vypadající a chutné jádro.

Dorazil mi totiž čerstvě vydaný katalog vermontské výstavy Dreamscapes and Visions, o které jsem už tady na blogu psal, když jsem zdejším čtenářům oznamoval, že na této výstavě bude tentokrát k vidění i jedna moje dobřichovická fotka; ano, teď by se slušelo připojit odkaz, ale nejspíš už víte, že i s tím (mimo mnohé jiné) teď na blog.cz máme docela problémy a za určitých okolností nám jako autorům v takovém případě hrozí zablokování blogu, což se mi riskovat nechce (kdo by si chtěl o vzniku fotky něco podrobnějšího přečíst, blogový článek jsem publikoval 14. ledna). Optimističtí pořadatelé výstavy, která se měla původně konat v květnu, stále ještě věří, že měsíční odklad bude dostačující, tak kdybyste náhodou v době od 4. do 27. června měli cestu do Vermontu, můžete nakouknout.

Katalog mě opravdu potěšil: Na obálce má totiž fotografii, již považuji za jednu z nejlepších, které jsem měl letos možnost vidět, autorem fotky je Massimiliano Balo (původem Ital působící v Londýně) a fotku nazval "Charm" (tedy Půvab).

Fotografie "Door No.3" (Dveře č.3), jejímž autorem je John Manno z Brooklynu, tvoří symbolickou bránu k obsahu katalogu. Listuji si a - jak to tak většinou bývá - u některých fotek vyju úžasem, nad jinými obdivně pohvizduji, nad některými krčím nechápavě rameny. Je to tak pokaždé a úžasná na tom je skutečnost, že každý listující má své vlastní rozdělení do kategorií; jindy vyje, hvízdá, krčí i vrčí. Naštěstí my, listující, nemusíme rozhodovat, která fotka je "lepší" nebo aspoň vhodnější pro podobnou výstavu. Ten, kdo to tentokrát udělat musel, neb byl k tomuto čestnému a zároveň složitému úkolu najat, byla porotkyně Susan Burnstine, respektovaná fotografka a publicistka z Los Angeles.

V katalogu je celkem 69 vybraných fotek, převažují práce z USA a Kanady, z Evropy je nejvíc zastoupená Velká Británie a Itálie. No a mě osobně samozřejmě těší, že mezi těmi různými New Yorky, Londýny, San Diegy, San Francisky, Seattly, Quebeky či Portlandy se tentokrát ve výčtu objevily i "Dobrichovice". Že takové místo, milí Američani a speciálně Vermonťané, vůbec neznáte a ani vám nejde pořádně vyslovit (vidíte, a to už jsem vám ho maličko zjednodušil, jinak by to byla teprve ta správná řřřachanda...)? Dobřichovice - to je přece významné centrum české kultury, na jehož okraji už skoro leží Praha :-).

Zařazení do jakéhokoli aspoň trochu známého galerijního katalogu je vždycky dobrou položkou do fotografického životopisu, ostatně některé galerie a fotosoutěže mají v přihlašovacích formulářích i speciální kolonku pro fotopublikace a výstavní katalogy, ve kterých je možné práce dotyčného fotografa vidět, což zase může být vstupenka k některým dalším zajímavým příležitostem. A i čistě jen pro vlastní dobrý pocit není samozřejmě vůbec špatné, když kromě některých přátel, příbuzných a známých, kterým se třeba vaše fotky líbí, sem tam přiletí podobné vstřícné zamručení i od lidí, se kterými jste se nikdy neviděli, a přitom jejich názory mají v mezinárodní fotografické obci určitou váhu.

Nevím, nevím, ale tuším, že moc čtenářů zdejšího blogu na výstavu do Vermontu nevycestuje (zvlášť když to zatím ani nejde), já to mám ostatně taky trochu z ruky. Možná bude jednodušší počkat si na výstavu na dobřichovickém zámku, která začne 20. srpna a na níž by měla mít fotka Návrat z výletu do černobílého světa českou premiéru; už mi tady stojí ve velkém metrovém formátu v obýváku opřená o stěnu a nemůže se dočkat, takže ji musím umravňovat, ať pěkně dodržuje rozestupy a nepředbíhá, protože do té doby se rozjedou ještě dvě moje další výstavy: 29. června začne výstava EXPLOZE, REFLEXE a VÍRY v Plzni (ČSOB v Americké ulici) a jako úplně první spustí 17. června výstava TŘICET TVÁŘÍ SVĚTLA v Divadle Horní Počernice (kdo by se chtěl 17. června od 18:00 zúčastnit vernisáže a ještě mi to nedal vědět, neváhejte, počet návštěvníků bude nejspíš omezen, i když zatím nikdo přesně neví jak). Jako namlsávku jsem pro zájemce připravil malou koláž z fotek, které se pravděpodobně na výstavě objeví, i když budou o dost větší než tyhle :-).

Shrnu-li to: Podobný "emerický" balíček uvítám vždycky moc rád a je celkem fuk, kolikrát pošťák zazvoní. Ten z tohoto deštivého týdne ani necinknul, protože se mu asi nechtělo v dešti setrvávat déle, než bylo nutné, a přesto mi zásilka udělala radost. Tak jen houšť. S deštěm i s podobnými balíčky :-).

O podučitelích a jiných poddaných

Už jako malé dítě mě v pohádce o Rumcajsovi zaujal podučitel Očičko, jičínský lučebník a silozpytec, aniž bych tehdy tušil, že i pro mě bude jednou vyučování lučbě a silozpytu na pár krásných let povoláním a zároveň velkou zábavou. Už to úžasné pracovní zařazení: podučitel! Dá se očekávat, že úplný učitel to ještě není, takže by měl dodržovat vůči opravdovým učitelům subordinaci, podobně jako ji musí dodržovat podporučík k poručíkům, podplukovník vůči plukovníkům (tím, jak je to mezi poručíky a podplukovníky to teď raději nebudeme komplikovat) nebo podnájemník ve vztahu k nájemníkům. Když se ale podíváme na podobná slova začínající na "pod-", zjistíme, že takto jednoduché to v našem jazyce není, a čeština má z tohoto úhlu pohledu (tedy z podhledu) vzezření jazykového podivína, který se postupem času zcela emancipoval a dnes již ho s původně nadřízeným ivínem vůbec nic nespojuje.

Často totiž nejde o vyjádření podřízenosti, ale jen určitého místního uspořádání. Např. podkroví tedy před krovím nemusí stát v pozoru, bohatě postačí, když se nad kroví nebude nepatřičně vyvyšovat (jestli to stejně platí i pro podlaží, si ovšem netroufám odhadnout). Místní uspořádání bude nejspíš hrát důležitou roli i u podkolenek, podprsenek nebo u podhoubí a zřejmě se tím dá mnohé vysvětlit i u podběráku nebo v případě podvraťáků, byť ti, kteří dosáhli takového označení jen v přeneseném smyslu slova, si v praxi vystačí zcela bez vrat.

Někdy si ovšem ani s principem vzájemné polohy úplně nevystačíme. Kupříkladu podlitina nemusí mít s litinou nic společného, i když připouštím, že dostanete-li se některým svým údem nešťastně pod litinu, vznik podlitiny bezesporu hrozí. Jako rodák z Domažlic navíc mohu potvrdit, že podchody jsou na nás Chodech v principu zcela nezávislé, což platí dokonce i o podchodech na Chodsku, protože tam podchody chodí nejvýš tak jedni Chodi pod druhými Chody, až to takhle napsané trochu připomíná degustační menu. Mnohem těsnější vazbu mají, myslím, poddaní k daním, protože to už je tak prostě historicky dané, že většinu daní zaplatí poddaní žijící "pod daní", zatímco všichni aspoň trošku vykutálení daní (a tím spíš pak finančně nadaní naddaní) se na rozdíl od poddaných dokáží zpod daní efektně vysmeknout.

Jazykový cit nám však velí vždy hledat souvislosti: Když přijedu do Podbořan, tuším někde poblíž ještě o něco větší Bořany. Podobně u Podmokel na Rokycansku mohu hledat blízké Mokly, což už se jednou v roce 1771 hledajícím vyplatilo, protože Podmokly tehdy při velkém dešti mokly a mokly, tak dlouho, až se utrhl rozmoklý břeh potoka a ze země se vyvalil poklad zlatých keltských mincí. Bohužel, našli je tehdy v Podmoklech jen promoklí poddaní, takže asi tušíte, jak to dopadlo, když se to jejich naddaní dozvěděli.

Mohl bych pokračovat a vymýšlet, jak asi vzniklo slovo podoba (mohlo by jít třeba o dobové hovorové označení utrakvisty) nebo podagra (což by zase mohl být aspoň malý jazykový hrádek v indickém státě Uttarpradéš). Myslím ale, že už to pro dnešek stačilo, aby ještě někdo nepodlehl pocitu, že tento článek je jen obyčejný jazykový podfuk, a nezačaly ho napadat nepěkné jinojazyčné souvislosti. Každopádně, kdo se textem pročetl až sem, zaslouží si přinejmenší poděkování.

Hmmm, poděkování, poděkování... Kdyby se to psalo jako podjekování, mohlo by to souviset s jekotem, ale takhle... Jestli ono nebude užitečnější (češtináři mezi vámi teď jistě horlivě přikyvují) vrátit se pokorně k silozpytu a lučbě, protože v jazyce českém bych to nejspíš nedotáhl ani na podučitele.

Jedině snad, že bych kvůli téhle jazykové rubrice měl v oboru u někoho Očičko! :-)

Nedělní miniglosy č.540

Rozvolňování původně striktních epidemických pravidel nadále pokračuje a příští týden by měly konečně přijít na řadu i výstavy, což mě vzhledem k mému nastávajícímu "výstavnímu trojboji" docela zajímá. Nikdo netuší, co to všechno udělá a jak se situace vyvine, což by se mohlo zdát poněkud znervózňující. Ještěže jsou tady aspoň drobné uklidňující jistoty, jako jsou třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", na což je spolehnutí už více než 11 let. I v dnešním 540. čísle se proto pokusíme zdejší stálé, občasné i náhodné čtenáře v nelehké pandemické době trochu potěšit a snad občas i rozesmát.

Poslední dobou při každém zveřejnění článku dostávám od místního automatu vskutku odporně formulované výhrůžky, že bude můj blog zablokován či smazán, protože jsem pravděpodobně úchylný vyvrhel, jehož denním chlebem je porušování zákonů a etických norem, místo toho, aby automat poctivě přiznal, že důvodem je vložení obyčejného odkazu, což se všude jinde považuje za normální, jen tady u nás v blogovém Kocourkově se to aktuálně nesmí. I tak se mi ale nakonec povedlo publikovat dva nové články: V prvním jsme se vydali na fotografickou procházku vylidněnou pražskou Královskou cestou "na Kamennej most - a dost!", druhým pak byla další "pražská drobnůstka", ve které tentokrát hraje hlavní roli Plečnikův lev za pevnou mříží. Z minulého týdne pak ještě připomenu, že vyrovnat se s nebezpečnými viry není jednoduché ani pro domácí skřítky, v článku O skřítcích v době karantény.

V archivu jsem pro vás dnes našel jednu lehkou jarní květinovou rýmovačku Petrklíč a Prvosenka. A protože jsem si poslední dobou pěkně po dětském způsobu hrál s barevnými kolážemi, možná přijde k chuti i velmi starý článek O dětinštění.

V dnešním 540. vydání Nedělních miniglos se mimo jiné dozvíme, proč chce Andrej Babiš svým ministrům zatrhnout sledování starších filmových komedií, potvrdíme si, že pokud chceme dosáhnout svých cílů, neměli bychom o nich vykládat kdekomu na trhu, a odhalíme, proč pražská galerka nesmí pro svůj obnovený podnik využít tradiční název, ale od úřadů dostala povolení jen na zřízení Projímadlové chýše.

Ať se vám všem daří, ať na svých cestách jarním světem nic nepěkného nechytíte a ať se během ledových mužů nenastydnete. Věřím, že pokud jsme si uchovali aspoň trochu zdraví a optimismu, budeme je snad moct v následujících dnech lépe uplatnit.

Blaničtí rytíři, kteří od vyhlášení nouzového stavu kvůli koronavirové epidemii pracují z domova, pohotově založili na sociálních sítích on-line poradnu, kde nyní postupně zveřejňují krátká instruktážní videa pod názvem 10 nejlepších tipů jak na to, když je národu nejhůř.

----------------------

Hospodářská komora Prahy 1 se oficiálně vyjádřila, že už nadále nechce v centru hlavního města matrjošky a trdla, což bude nejspíš pražský magistrát řešit přesunem části svých úředníků do kanceláří v okrajových částech Prahy.

----------------------

Zatímco v předchozích letech končily demokratické diskuse o tom, kdo a od koho vlastně v roce 1945 osvobodil Prahu, tradičně několika přeraženými čelistmi a četnými podlitinami, díky virové epidemii a povinným rozestupům letos zůstalo většinou jen u běžných urážek a výhrůžných emotikonů na sociálních sítích.

----------------------

Nejmenovaný muž ve službách knížete Trautenberka dostal přidělenou policejní ochranu poté, co se cestováníchtivé Anče na trutnovském trhu před hodnověrnými svědky prořeklo, že se - jen co to bude trochu možné - chystá na Kubu.

----------------------

Na místo po soše maršála Koněva někdo umístil porcelánový klozet. Čeští policisté, kteří - jak je dobře známo z televizních seriálů - jsou v celosvětovém srovnání nadprůměrně vzděláni v oblasti umění a kultury, proto okamžitě vyhlásili pátrání po známé firmě, nebezpečném recidivistovi Marcelu Duchampovi.

----------------------

Prezident Miloš Zeman se po nějaké době opět v krátkosti veřejně vyjádřil k nejdůležitějším problémům dneška: Zdůraznil, že všichni čeští politici, kteří se ve své kariéře nestali alespoň prezidenty, jsou zcela bezvýznamní a zbyteční, stejně jako české zpravodajské služby. Obávaný jed ricin pak označil jen za chutné projímadlo, načež Chuck Norris zrušil svou účast ve výběrovém řízení na hradního poradce, protože mezi takovými lidmi by se nemohl cítit bezpečně.

----------------------

Po zhlédnutí staršího českého filmu Pane, vy jste vdova, se ministr obrany Lubomír Metnar rozhodl zrušit českou armádu, což zejména na Generálním štábu vyvolalo nemalou paniku. "Pan ministr si nechce nechat vysvětlit, že něco podobného bohužel nepřichází v úvahu," řekl Nedělním miniglosám jeden ze štábních důstojníků, "protože stejným filmem už se v minulosti nechalo inspirovat několik jeho předchůdců v ministerském křesle."

Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co za více než deset let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry:

Nedělní miniglosy č.500 (výběr Nedělních miniglos z čísel 401 až 499)

Nedělní miniglosy č.400 (výběr Nedělních miniglos z čísel 301 až 399)
Nedělní miniglosy č.300 (výběr Nedělních miniglos z čísel 201 až 299)

Nedělní miniglosy č.200 (výběr Nedělních miniglos z čísel 101 až 199)

Nedělní miniglosy č.100 (výběr Nedělních miniglos z čísel 1 až 99)

A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou. 

Plečnikův lev za pevnou mříží

Nechodím v posledních letech rád na Pražský hrad. I když jsem tam dříve chodíval velmi často a myslím, že jsem to tam i dost dobře znal. Křížem krážem jsem ho prochodil zejména v 90. letech a na počátku milénia, kdy se Hrad postupně skoro úplně otevřel veřejnosti, a já tak měl možnost podívat se do nejrůznějších hradních zákoutí, i do těch, která dřív byla strážena po zuby ozbrojenými hlídkami, aby někdo náhodou komunistickým papalášům na Hradě pobývajícím či dokonce bydlícím nezkřivil vlas na jejich třídně nenávistně smýšlejících hlavách. Leč doba volného přístupu opět pominula a s jejím koncem pominuly i moje návštěvy. Od té doby, co se člověk musí o vstup doprošovat v dlouhých frontách u bezpečnostních rámů, mě na Hrad nic neláká; necítím se tam vítán. Za ty dlouhé roky jsem na Hrad pronikl všehovšudy dvakrát a to jen proto, že jsem toužil shlédnout nějakou hradní výstavu, pro kterou, bohužel, byl vstup nutný.

Poté, co virová pandemie zbavila i Prahu turistů, postupně si tohle neobyčejné město procházím, abych zjistil, jaká krása se v běžném provozu ztrácí v tisícihlavých davech. Hrad je sice ještě zavřený, ale májové sluníčko postupně vytahuje z domácí karantény další a další zvědavce. Jak nezvyklé: Skoro všichni, koho jsem u Hradu potkal, mluvili česky, tomu už jsem za ty roky turistického babylónského zmatení jazyků dočista odvykl. Protože se Hrad nedá projít skrz, obešel jsem ho aspoň podél jeho jižní strany, nastavené v tu chvíli ostrému polednímu slunci. Stará strmá úvozová cesta, která tudy dříve vedla (je doložena už ve 13. století), byla postupně proměněna v tzv. "stupně" a posléze na schody. Dnešní podoba schodů je přibližně z půlky 17. století a říká se jim Zámecké schody, někdy taky Nové zámecké schody, aby se odlišily od těch druhých, co vedou k opačné straně Hradu a co o nich tak sladkobolně zpíval písničkář Karel Hašler.

Zámecké schody jsou formovány vysokou zdí části jižních zahrad Pražského hradu, konkrétně Rajské zahrady, která byla přibližně před 100 lety výrazně upravena a dotvořena slovinským architektem Jože Plečnikem pro potřeby nově vzniklého Československa a především jeho prezidenta Tomáše Masaryka. No a v horní části masivní zdi - nedaleko od vstupní brány do zahrady - jsou dvě zamřížovaná okna s typickými československými lvy, kteří se v té době v barevném provedení tak dobře vyjímali na malém státním znaku. Popravdě, nemohl jsem si ověřit, kam obě okna přesně vedou, a nepovedlo se mi to potvrdit ani ze zdrojů dostupných na internetu, ale jsou, myslím, jen dvě možnosti: Buď jen do prostoru samotné zahrady, někam ke kraji širokého vstupního Plečnikova schodiště, anebo - což by mi z fotografií a z některých dalších indicií (porovnání výšky zdi nad terénem uvnitř a vně zahrady) připadlo pravděpodobnější, smysluplnější a taky romantičtější - do menšího klenutého sálu vybudovaného Plečnikem pod zmíněným schodištěm původně pro novou hradní kapli, ale tento plán se nikdy nepodařilo naplnit. Pokud má někdo ze zdejších vážených čtenářů v tomto směru přesnější informace, budu rád, když je připojíte do komentáře.

Mříže jsou velmi masivní - pochopitelně, vždyť také šlo v té době ještě o velmi energického lva - a i když se mi za normálních okolností dost hnusí móda "zamilovaných zámečků", které turisté připevňují na nejrůznější místa staré Prahy, tentokrát jsem vzal Plečnikem neplánovanou módní ozdobu na milost. Ten zlatý lesklý zámek na ocase téměř stoletého kovového lva s historickou patinou mi přišel jako docela milý doplněk, který vtipným způsobem narušuje strnulou vážnost hrdého pozůstatku státu, ve kterém jsem se narodil, 26 let jsem v něm žil a velmi těžce jsem se vyrovnával s jeho zánikem. Sice to v tu dobu výrazně zjednodušilo zdejší spletitou politickou situaci, ale dodnes to považuji za nesmírnou strategickou chybu zapříčiněnou především zdejší omezenou zaprděností, dodnes vesele kvetoucím politickým buranstvím, tradiční nesnášenlivostí a netolerancí tolik vítanou početnými voličskými skupinami, nízkými pohnutkami (tím hloupějšími, o co více byly vydávány za vznešené a vlastenecké) a v neposlední řadě nedostatkem vize a neschopností upřednostnit zájem celku nad zájmy partikulární a nezřídka čistě osobní. Myslím, že právě prezident Masaryk, vizionář a zároveň zdatný politický praktik, objednavatel nových "republikánských" úprav Hradu, jejichž dokladem je i po stovce let mimo jiné i tento nenápadný lvíček, se tou dobou musel ve svém lánském hrobě něco naobracet.

Mimochodem, ono to asi v tomto formátu není k přečtení, ale na zlatém "ocasním" srdéčku se vyjímají jména Románek a Verunka, což je taky pěkný mimoděčný důkaz, že národnostní poměry v okolí Hradu se pozměnily. I když tedy nejspíš bude symbolický zámek jejich lásky poprávu odštípnut hned poté, co se stabilizuje karanténou narušený provoz Hradu, osobně Románkovi a Verunce přeju, aby se jim dařilo, protože mě jejich výtvor podezřelým zablýsknutím upozornil na drobnůstku, kolem které jsem už sice prošel mockrát, ale nikdy jsem si jí nevšiml natolik, abych se hlouběji zamyslel nad jejím vznikem, významem a souvislostmi. Bijte se za svou lásku jako lvi a nejen vy! :-)

Pozn.: Na mém blogu najdete kromě povídání o nenápadných pražských drobnůstkách a zákoutích i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, články o knížkách, filmech a také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, každou neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

Na Kamennej most - a dost

Když ještě po Karlově mostě jezdívala auta, říkával prý Jan Werich, bydlící dole na Kampě, taxikářům, kteří ho večer vozili domů, že mají jet "na Kamennej most a dost!" Odtud pak stačilo sejít po schodech na ostrov ohraničený z jedné strany Vltavou a z druhé Čertovkou, přejít malebné náměstíčko až k okraji velkého parku, a pan Werich byl doma. No a já si na tuhle větu minulý týden vzpomněl, protože přesně takhle jsem se po stále ještě dost opuštěném centru Prahy prošel při své první jarní ryze fotografické procházce. Z hlavního nádraží jsem to vzal k Obecnímu domu, na Staré Město jsem vešel symbolicky Prašnou bránou a pak už jsem pokračoval klasickou Královskou cestou přes Celetnou, Staroměstské náměstí, Karlovu ulici, Křižovnické náměstí a na Karlův (druhdy Kamenný) most. Dál na Hrad jsem už nepokračoval, abych zase pražské viry nedráždil příliš, už takhle z toho byla víc než dvouhodinová procházka. Prostě na Kamennej most a dost! Pokračovat můžeme zase někdy příště.

"Že se ti tam chce," podivovali se někteří. Praha pořád vévodí (logicky) různým koronavirovým tabulkám a já do ní jezdím výhradně vlakem, který se po dlouhých týdnech minimální vytíženosti začíná přece jen lehce zaplňovat cestujícími rouškohuby. "A to má ještě pršet!" No právě, že má pršet, kéž by to dnes klaplo! V dešti fotím moc rád, pražská dlažba se pak na fotkách moc pěkně leskne a občas se někde mohou vytvořit louže, které umějí moc pěkně odrážet okolí a převracet realitu, což se mi líbívá. Že přitom občas fotograf navlhne a oprší mu technika, to je prostě jen nezbytná daň; přece bychom nechtěli NĚCO za NIC! Navíc déšť už je v našich krajích poslední dobou tak vzácnou komoditou, že zatímco prázdnou Prahu má díky letošnímu karanténnímu režimu na fotkách kdekdo, prázdná Praha PO DEŠTI, to je dnes opravdu něco mimořádného :-). Tak jestli se chcete na tuhle malou procházku vypravit se mnou, budu rád. Nebojte: Jen na Kamennej most a DOST!

Tentokrát to s deštěm klaplo opravdu mimořádně. Ledva jsem dorazil na Staroměstské náměstí, tmavá obloha se rozevřela a přišla asi čtvrthodinová intenzivní přeháňka, při níž se už tak dost prázdné náměstí vylidnilo dočista. Chvíli jsem se musel schovávat (deštníku samozřejmě nemaje) pod malými stříškami opuštěných buřtstánků a trdlochatek, ale čas od času jsem do deště vystrčil nos, roušku i objektiv (ostatně na místy "šmouhaté" obloze je déšť vidět, fotka zas není tak dobrá, aby stálo za to plýtvat energií a časem na retuše). Nějakou dobu jsem čekal, jestli v popředí neprojde dáma se světlým deštníkem, která by podle mého autorského gusta oživila a výtvarně dotvořila vyprázdněný rynek, ale jak to vypadá, na zdarma volně dostupné zdroje se spoléhat nedá a když chcete na fotce dosáhnout podobného efektu, je třeba si smluvně dohodnout jak dámu, tak raději i požadovanou barvu deštníku. Doba, zdá se, přeje připraveným.

Ještě trochu pršelo, když jsem fotil u orloje, kde jsem byl snad poprvé v životě opravdu široko daleko jediným okounějícím. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tu ukázat černobílou nebo barevnou variantu a nakonec se mi zdála být černobílá lepší. Barevná dokáže zvýraznit samotný orloj, v černobílé zase lépe vychází dlažba před památkou. Nakonec jsem se rozhodl že tam, kde budu na vahách, co je lepší, použiju černobílé podání, protože okolní podmínky žádné magické barvy neslibovaly. Prostě - černobílé počasí :-).

Naopak, kvůli četným barevným reklamám v turistickém pekle Karlovy ulice je tentokrát, myslím, barevná verze lepší, protože líp vynikne kontrast s úplně prázdnou turistickou tepnou. Některé krámky byly již dokonce otevřené, ale na první pohled bylo patrné, že světy turistických obchůdků a pražských kolemjdoucích se v ničem nepřekrývají, lidé z nich spolu navzájem neumějí komunikovat a hledí na sebe prozatím jen s trochu pohrdavým ostychem. Jsem zvědav, jestli se někdo ty zřetelné bariéry aspoň pokusí překonat nebo se bude jen trpně čekat na Godota v podobě postupného návratu cizinců.

U fotky z rozkvetlého Křižovnického náměstí by tentokrát černobílá verze asi vůbec nedávala smysl, co říkáte? :-)

Na samotném Karlově mostě si dovolím přejít opět do černobílé. Provoz na mostě byl po dešti minimální; opravdu nebylo těžké držet doporučené rozestupy, které prý mikroskopickým virovým blechám nedávají moc šancí přeskočit na perspektivnějšího hostitele. Ale jistota je jistota a drobná dobře míněná přímluva k vyšší instanci v mostním výklenku, myslím, nemůže škodit.

No vidíte: Teď, když jsem se o to vůbec neprosil, mi sem neviditelný režisér dámu s deštníkem přihraje. Teď! A tohle že je světlý deštník? Že nemám být vybíravý? Že to bylo to jediné, co ještě zbylo v rozchváceném fundusu? Dobrá tedy. Ale nedivím se, že pohled okolních sošných postav je též zasmušilý. Ještě že aspoň ty dobové kulisy, my Češi (no dobře, možná i sem tam nějaký ten Němec), udělat prostě umíme. Považte, prý je to dokonce většinou ruční práce, věřili byste tomu?!

Moji známí z domu U obrázku Panny Marie měli otevřené okno a hned, když si všimli téhle fotky na facebooku, mi vyhubovali, že jsem měl dát vědět a býval bych si mohl vyfotit prázdný most z balkónku. Kdepak, balkónek je sice krásný, ale příliš malý k dodržování kýžených rozestupů. Sice se zatím necítím být šiřitelem nevděčně zlobivých mikroskopických blešek, ale člověk nikdy neví, byť se často sebevědomě domnívá.

Tenhle kamennou mosteckou branou orámovaný záběr jsem měl vyhlédnutý už dlouhá léta a zatím nikdy se mi ho nepovedlo vyfotit podle svých představ. Buď byla brána plná turistů nebo hned na kraji ulice stály nějaké obskurní pouťové atrakce, někdo se povaloval na chodníku, oblast ovládaly příliš viditelné trhovecké atributy, všude se válely kelímky od piva nebo z nedalekého mekáče, nebo se v obraze nečekaně objevila jiná neodstranitelná záludnost. Anebo mi tlačenice na mostě vůbec nedovolovala nastavit si kompozici obrázku přesně tak, jak jsem si zamanul; stačí se totiž pohnout pár centimetrů stranou a všechno je jinak. Dávno jsem na tu vysněnou fotku svatého Mikuláše v přesném výřezu gotické brány rezignoval a teď to najednou šlo! Netvrdím, že jsem si tu fotku vysnil úplně přesně takhle, ale pokud to není přesně ono, poprvé za to nemůžu dávat poprvé vinu nikomu jinému než sobě, což je samo o sobě moc dobrý výsledek :-).

 

Sice jsem sliboval, že na Karlově mostě naše dnešní procházka skončí, ale nedalo mi to, abych nezakončil převážně černobílý výlet kousek stranou, malou přehlídkou barev na Lennonově zdi, u které teď taky není zrovna nabito. Sice se nám ta legendární zeď postupně nepříjemně zkomercionalizovala, ale tenhle barevný výsek dělaný teleobjektivem se mi zdál přijatelný a celkem dobře vypovídající o současné roztodivné a v mnoha ohledech protikladné skutečnosti.

 

Auta (včetně taxíků) už na Karlově mostě nejezdí od roku 1965, takže k Werichům se od té doby muselo jezdit oklikou. A pan Werich už je taky skoro 40 let v Pánu, takže jeho rozkaz "na Kamennej most a dost" už nemůžeme slýchat, ale maximálně si o něm tak ještě přečteme v některé z jeho vzpomínkových knížek. Až jednou konečně nevyhnutelně zbohatnu (čekám to už 40 let každým okamžikem), budu žít na střídačku na Kampě a v Řecku.

A taxíkem jezdit nebudu, protože to by - uznejte - byla škoda projíždět kolem takové krásy zavřený v nějaké plechovce. Vždyť v té se nedá ani pořádně zmoknout, když už má člověk takovou nevýslovnou kliku, že právě prší! :-).

Nedělní miniglosy č.539

Koronavirové sevření snad - aspoň prozatím - maličko polevuje, takže se nejen otevírají některé obchody, ale taky se mi trochu vrátila chuť do focení, byť s povinnou rouškou to venku pořád ještě zdaleka není ono. Epidemická situace je ovšem stále proměnlivá a nikdo přesně neví, co nastane zítra, zatímco na naše Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je i nadále spolehnutí, že vyjdou v tradičním čase. Tentokrát vychází už 539. číslo, které chce opět svoje stálé, občasné i náhodné čtenáře v nelehké době trochu potěšit a snad občas i rozesmát, jako to Nedělní miniglosy s chutí dělají už více než 11 let.

Přestože místní blog tomu v uplynulém týdnu opět kladl určité překážky, nakonec se mi podařilo zveřejnit dva nové články: Prvním bylo vyprávění o záludnostech netradičního soužití v mé jen napohled jednočlenné domácnosti v textu O skřítcích v době karantény, druhým byl speciální prvomájový fotočlánek Vyznání ve žluté obálce, obsahující další barevnou fotokoláž z doby mého nuceného pobytu v dobřichovickém obýváku. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu reportáž ze svého návratu do Prahy po dlouhých šesti týdnech - Virové proměny Prahy.

Z archivních sklepení dnes povytáhnu devět let starou prvomájovou básničku Májová pojistná událost. A protože mám pocit, že kvůli povinným rouškám ke své vlastní škodě zapomínáme některé krásné jarní vůně, přidám ještě fejeton z roku 2014 O zapomenuté vůni.

V dnešním 539. vydání Nedělních miniglos mimo jiné zjistíme, proč se začínají stále častěji šít speciální velkokapacitní ústní roušky, dozvíme se, proč se zcela zdraví vězni v českých nápravných zařízeních sestěhovávají do stále stísněnějších prostor, a seznámíme se s tajným plánem britské administrativy osadit vchod do Downing Street 10 užšími dveřmi.

Přeji všem čtenářům co nejlepší rozjezd měsíce května a uvidíme, jak se dá prožít ten správný "měsíc lásky" se zachováním aspoň dvoumetrového odstupu od ostatních. Mějte se v rámci možností co nejlépe a uchovejte si do dalších dnů především dobré zdraví a optimismus.

Proti skutečnosti, že podle oficiálních pravidel v souvislosti s rozšířením virové infekce není povoleno zkoušet botu na bosou nohu, protestovalo regionální české zastoupení španělské inkvizice.

----------------------

Severokorejský vůdce Kim Čong-un se po třech týdnech vyplněných poplašnými zprávami o jeho kritickém zdravotním stavu zúčastnil otevření nové továrny na hnojiva severně od hlavního města Pchjongjangu. Zatímco se většina expertů na severokorejskou společnost z řad zpravodajských služeb přiklání k tomu, že roli severokorejského diktátora sehrál při otevření továrny Nývlt, americký prezident Donald Trump si je jistý, že to byl Macháně, protože ho jednak osobně lépe zná a jednak se mu Nývlt špatně vyslovuje.

----------------------

Britský soud nepovolil transgenderovému muži, aby byl v matrice zapsán jako otec dítěte, které porodil ještě jako žena, dokud nepřizná, kdo je v tom případě matka.

----------------------

Tradiční prvomájové setkání českých komunistů bylo kvůli epidemickým omezením odloženo na 17. listopad. Tradiční účastník setkání, 97 letý bývalý generální tajemník KSČ Miloš Jakeš, ještě neví, jestli se akce v náhradním termínu zúčastní, protože jen nerad mění svoje zvyky a touto dobou jezdívá každý rok trochu si odpočinout na Orlík.

----------------------

V pankrácké věznici se rozšířil černý kašel, kterým byla nakažena více než dvacítka vězňů a dokonce i jeden z dozorců. Všichni nakažení jsou umístěni ve vyhrazených prostorách věznice, aby se nákaza nemohla dál šířit. "Poté, co bylo jedno celé patro vyčleněno pro koronavirovou karanténu a další prostory teď pro nemocné s černým kašlem, zvětšuje se postupně hustota zdravých vězňů ve zbylých prostorách, což usnadňuje další šíření nemocí," řekl Nedělním miniglosám šéf Vězeňské služby. "A to ani nemluvím o tom, že i mezi zcela zdravými vězni mnoho lidí kašle od rána do večera na všechna vyhlášená bezpečnostní pravidla, takže se chystáme pro tyto rovněž velmi nakažlivé případy vyčlenit další patro."

----------------------

Podle závěrů společného týmu tvořeného úředníky z odboru malých hlodavců při Ministerstvu zemědělství a policejními specialisty na vyšetřování korupčních kauz je množství hrabošů v České republice přibližně stejný jako loni touto dobou.

----------------------

Britský premiér Boris Johnson měl průběh nemoci covid-19 výrazně těžší především proto, že je obézní, zatímco hubenější členové britského kabinetu se uzdravili výrazně rychleji a nemuseli ani do nemocnice. Z průzkumů názorů v české populaci však vyplývá, že vůči všemu cizímu apriorně nedůvěřiví čeští občané této jednoduché závislosti neuvěří, dokud se nepotvrdí i ve specifických českých podmínkách u Trautenberka a Krakonoše.

----------------------

Protože je teď veřejnost mimořádně citlivá na jakékoli kašlání a kýchání, našli si alergici jednoduchý způsob, jak dát ostatním vědět, že jejich kýchání je pouze alergické povahy a s největší pravděpodobností nejde o nákazu koronavirem, a na roušky si připevňují sponky s obrázkem květiny. Někteří lidé tuto myšlenku dále rozvinuli a analogickým způsobem dávají najevo svou alergii na konkrétní politiky, potíž je pouze v tom, že na velké množství sponek s fotografiemi dotyčných politiků už v řadě případů omezená plocha ústních roušek nestačí.

Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co za více než deset let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry:

Nedělní miniglosy č.500 (výběr Nedělních miniglos z čísel 401 až 499)

Nedělní miniglosy č.400 (výběr Nedělních miniglos z čísel 301 až 399)

Nedělní miniglosy č.300 (výběr Nedělních miniglos z čísel 201 až 299)

Nedělní miniglosy č.200 (výběr Nedělních miniglos z čísel 101 až 199)

Nedělní miniglosy č.100 (výběr Nedělních miniglos z čísel 1 až 99)

A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.