Zatím jsem se zde na blogu v článcích o klasické hudbě věnoval spíš klavíru, ale dnes udělám výjimku. Chtěl bych totiž připomenout legendární britskou violoncellistku Jacqueline du Pré, což je jméno, které dnes už možná mnoha lidem nic neříká, ale v 60. letech 20. století patřila tato hudebnice doslova k celosvětovým mediálním ikonám. Na rozdíl od mnoha současných ikon ovšem zároveň byla i vynikající umělkyní, jejíž umění naštěstí můžeme dodnes obdivovat na celé řadě dochovaných zvukových i obrazových nahrávek.
Dočetl jsem se, že když byly malé Jacqueline čtyři roky, slyšela v rádiu zvuk violoncella, který se jí líbil a chtěla si hru na tento nástroj vyzkoušet, přičemž se ukázalo, že sama umí bez jakékoli předchozí zkušenosti nástroj správně uchopit, a z tohoto osudového spojení se vytvořila láska na celý - bohužel velmi krátký - život. Přesný postup hudebního vzdělání a koncertní milníky této umělkyně popisovat nebudu, jsou naštěstí k dispozici v různě podrobných informačních zdrojích. Každopádně od svých 16 let Jackie veřejně koncertovala a bylo zřejmé, že jde o jeden z největších violoncellových talentů všech dob (a jako takové jí byly svěřeny postupně dvě violoncella z dílny Antonia Stradivariho). Přitom na pozadí její zdánlivě triumfální cesty slavnými hudebními pódii se odehrávala prakticky kompletní a v mnohém revoluční 60. léta 20. století, aniž cokoli nasvědčovalo tomu, že jejich závěr se prakticky stane i horizontem Jacquelinina hudebního života. Mladá žena totiž dostala od svých sudiček prakticky jen oněch 10 let na celou svou velmi intenzivní a mediálně sledovanou kariéru.
