Nedělní miniglosy č.837

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích, jen dnes nebudu standardně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, protože jdu na návštěvu, během které by se měla sejít celá naše fotografická skupina F/4. Taky je možné, že dnes bude mít článek nějaké zpoždění, protože si vůbec nejsem jistý, jestli ho během dne stihnu napsat :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 837. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden byl pro mě zase po nějaké době docela hektický, takže jsem nestihl zdaleka vše, co jsem si naplánoval, ale podstatná část toho ruchu byl naštěstí ruch pozitivní. Ještě že už nejsem školou povinný, protože to by mi už představa posledního prázdninového víkendu a návrat do "školních škamen" nepěkně hýbal náladou. U nás v Dobřichovicích je poslední srpnový víkend tradičně zasvěcen Dobřichovickým vinařským slavnostem, které jsem si tentokrát užil od dopoledního začátku do těsně předpůlnočního konce. A to ani nemluvím o tom, že už v pátek jsem ochutnával víno při tradičním dobřichovickém zámeckém rautu, který vinařským slavnostem předchází. Kdybych ovšem bral popíjení vína jako oslavu, dávalo by to smyl, protože moje malá kolekce šesti fotek zaslaná do jedné z největších mezinárodních fotografických soutěží International Photography Awards (IPA 2026) dopadla až neuvěřitelně dobře, protože dvě fotky dostaly ve svých kategoriích třetí cenu (v každé kategorii je jen jedna 1.cena, jedna 2.cena a jedna 3.cena, ne, že by byly oceněné tisíce fotek, jako tomu na některých jiných fotosoutěžích bývá), jedna fotka dostala čestné uznání a dvě postoupily do oficiálního výběru soutěže. K tomu se, doufám, budu mít příležitost vrátit článkem v příštím nebo přespříštím týdnu. 

Můj ideál haiku

Své první haiku jsem napsal v den (resp. v noc), od kterého počítám své volitelné narozeniny. Od té doby sem tam pokouším tuto starou japonskou formu, o čemž ostatně svědčí celá moje speciální blogová rubrika Haiku. Vždycky, když nějaké haiku rozepíšu, říkám si, co všechno bych si od něj přál, aby naplnilo můj ideál pro tuto formu. A co by to mělo být?

1. Mělo by být pokud možno jednoduché, aby čtenář nemusel při výkladu moc tápat.

2. Mělo by fakt dodržovat základní slabičný rytmus 5-7-5. Výjimky a vykolejení dělám, ale vždycky mě to trošku mrzí.

3. Mělo by být nahozené lehkým perem, aby ho oči čtenáře sluply jako malinu, žádné těžké olejové barvy.

Kouzelná zahrada - léto 2026

Už je to víc než 16 let, co se zde na blogu objevil první článek (mimochodem, byl to tehdy můj úplně první blogový článek s fotkami, před tím jsem víc než rok psal pouhé strohé texty) s názvem Kouzelná zahrada. Obsahoval tři z širší série experimentálních fotek, na které jsem si poprvé opravdu vážněji zkoušel zoomování během expozice, a tihle tři společní prapředci nakonec dali vznik početné a různorodé rodině, dlouhodobému fotografickému cyklu, který má dnes už několik stovek snímků z různých ročních období, které ale sjednocuje místo pořízení (zahrada mých prarodičů a rodičů ve Staňkově na Domažlicku), denní doba focení (vždy těsně před západem slunce), způsob focení (pohyb objektivu v okamžiku expozice) a samozřejmě již zmíněný název fotocyklu. 

Když jsem tedy přijel do Staňkova na krátkou návštěvu začátkem srpna, chtěl jsem samozřejmě svou fotosérii rozšířit, i když nakonec světelné podmínky měly do optimálních velmi daleko a zahrada byla po několikatýdenní vlně veder vyschlá na troud. V tom ale tkví jedno z tajemných kouzel Kouzelné zahrady, že kupodivu umí poskytnout fotografické náměty i v situaci, že tam zdánlivě vůbec žádné nejsou. Jsou, jen je třeba se pozorně rozhlédnout a nechat se řídit jedním docela houževnatým svalem, který umí v mnoha rovinách udávat směr i v době, kdy se střelky kompasů zmateně točí kolem dokola a i dobře trénovaný rozum dojde k nezvratnému přesvědčení, že správná cesta byla jednou provždy ztracena. Jasně, bez slušného světla je fotografie už ze své definice poněkud limitována (zvlášť když si pamatujeme, jak to vypadalo, když slušné světlo bylo), ale když už jsem zase jednou na tom správném místě, přece se nenechám odradit takovou prkotinou, že všechny podmínky nejsou takové, jaké bych si je představoval.   

Nedělní miniglosy č.836

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích a když vše dobře dopadne, budu konečně zase jednou odpoledne, nejspíš standardně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, což minulou neděli neplatilo a příští neděli opět platit nebude (jak na konci dnešního úvodníku vysvětlím). 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 836. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden jsem si rozdělil dvěma dny volna na dvě rozdílné části. V úterý večer jsem se přesunul do Plzně, kde jsem navštívil ve středu ráno svou paní zubařku, přičemž den jsem jinak věnoval dohánění nejrůznějších restů (asi 10 jsem jich dohnal a nejmíň 10 nových vytvořil :-)). Ale sobotu jsem po dlouhé době konečně jednou věnoval jen sám sobě, takže jsem nakonec přece jen vybalil fotky z výstavy, které byly tři týdny ve velkých balících složené v předsíni mého dobřichovického bytu. Teď už jsou fotky k dispozici v mém improvizovaném ateliéru, kde si je mohou případní zájemci individuálně prohlédnout. Zároveň jsem zkompletoval pět svých fotek pro podzimní velkou výstavu České federace fotografického umění, která začne vernisáží v úterý 27. října a bude trvat do 20. listopadu, bude to opravdu velká akce v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy jen pár metrů od Václaváku. Této reprezentativní výstavy by se mělo podle posledních informací zúčastnit 33 českých fotografů a fotografek a asi vás nepřekvapí informace, že čtyři z nich budou členové naší fotografické skupiny "f4" :-). Mimochodem, jestli naši skupinu na facebooku ještě nesledujete, jde to snadno napravit na stránce Fotografická skupina f/4 na facebooku.

Poslední fotka

Ne, nebojte se, nerozhodl jsem se kvůli náhlé ztrátě motivace praštit ze dne na den s focením a věnovat se nějaké jiné zálibě, třeba filumenii. Ale rozhodl jsem se završit jeden zvláštní příběh, který s focením souvisí. V hlavní roli tohoto příběhu vystupuje foťák, který mám zafixovaný z dětství jako vlastně jediný model fotoaparátu, který jsem vídal v rukou svých rodičů, když fotograficky dokumentovali naše rodinné události: Naše FLEXARETA. V naší staňkovské rodině byl tak nějak odnepaměti, nejspíš ho pořídil můj dědeček kameník, jeden čas drobný živnostník a po celém Domažlicku známý výrobce pomníků, posléze podle oficiální ideologie vykořisťovatel (vždyť měl, považte, jednoho dělníka!) a ještě později vlastizrádce a nepřítel lidu (už ten fotoaparát byl podezřelý). Já už si pamatuji jako jediné fotografy, kteří tento starý rodinný přístroj používali, své rodiče.

Flexareta, elegantní legendární a ve velkém množství podobných rodin dlouhá léta přítomná dvouoká zrcadlovka (škoda, že "dvouoká bezzrcadlovka" je technický protimluv, mně by se podobný retrokoncept v době, která kroutí krkem i zrcadlovkám jednookým, docela líbil :-)). Horní objektiv sloužil jako hledáček, dolní objektiv pak pro vlastní přenos obrazu. Do přístroje se koukalo svrchu a obraz se zaostřoval na matnici uvnitř přístroje zaostřovacím kolem na přední straně foťáku. Naše rodinná varianta Flexarety by měla být těsně poválečná a fungovala na klasický svitkový film formátu 6x6. 

Svátek, který doopravdy slavím

Nevím, jak jste na tom se slavením svátků/jmenin. Jestli jako já, česká květinářství i vinařství by možná zkrachovala (ještěže aspoň narozeniny většině lidí zůstaly, byť k těm svým mám taky dost chladný vztah). Ve svém dospělém životě jsem totiž nikdy svůj svátek cíleně neslavil a své ignorování institutu jmenin jsem vztahoval automaticky i na ostatní, takže jsem často vypadal (a většinou vypadám dosud) jako nezdvořák, který nedokáže k svátku poslat ani pozdravení, natožpak aby se - suchar jeden - připojil k oslavě.

Vybaven od rodičů jménem po svatém Petru, dostal jsem do vínku i méně tradiční sváteční den: Petrové totiž mohou slavit buď společně s Pavly na konci června, nebo - to platí především pro individualističtější nátury, což u mne docela dává smysl - samostatně 22. února. Kdybych si měl vybrat sám, určitě bych si taky vybral únorový termín. Jednak se přece nebudu o svůj svátek dělit s nějakým Pavlem, že? No a jednak, říkám si, když už se to tedy z nějakého důvodu po mně chce, jeví se mi rozhodně sympatičtější připomínat si svým svátkem nastolení svatého Petra na biskupský stolec (když už na stolec, tedy nastolení, to je jasné), než jeho - jakkoli slavnou - mučednickou smrt. Teď pomíjím, že kdysi býval v kalendáři ještě třetí Petr - ku připomenutí Petra z Alkantary, který měl svátek 19. října a tři roky před mým narozením mi ho podloudně vyfoukly Michaely, jimž ho přiřkly československé úřady, nejspíš vedeny jánošíkovským heslem bohatým na svátky (tedy Petrům) brát a chudým na svátky (tedy Michaelám) dávat, čemuž ostatně doba nepříliš rozvinutého socialismu podporovaného pseudovědeckým komunismem ideologicky dosti nahrávala.

Nedělní miniglosy č.835

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod sice ještě v Dobřichovicích, ale opravdu velmi brzo ráno, protože tuto horkou neděli vyrážím už před sedmou hodinou na východ západu Čech pracovat na barevném ladění obrázků pro knížku. Tentokrát tedy opět nebudu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, což bych zase příští neděli rád napravil. Balíky s fotkami z výstavy, ukončené na dobřichovickém zámku před dvěma týdny, jsem stále ještě nenašel čas vybalit ani jsem nestihl zajistit v tiskárně fotky, které si několik návštěvníků výstavy objednalo. Tak uvidíme, jak tomu bude příští týden.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 835. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden jsem musel přece jen víc času věnovat svému běžnému zaměstnání, tak prostor pro focení i další mé zájmy byl poněkud omezen. Večery mám aktuálně celkem volné, ale pořád dost horké a z horka a trvajícího sucha i unavené. Jen ve středu večer jsem si nenechal ujít sledování zatmění slunce, dokonce jsem našel i speciální skleněné destičky, které jsem kdysi pořizoval pro své studenty fyziky na plzeňském gymnáziu, aby mohli bez nebezpečí sledovat slunce a použil jsem je i při posledním zatmění, kdy se mi podařilo dostat i na území, ze kterého bylo chviličku vidět zatmění úplné, to už se mi nejspíš v životě nepodaří, byť rok 2135 je za rohem. Ale ze zatmění jsem tentokrát nepořídil ani jednu fotku, naopak jsem se chtěl soustředit výhradně na pozorování neobyčejného jevu.

Artur London: Doznání

Jsou knihy, které jsou velmi čtivé, protože jsou dobře napsané a postavené na neobyčejném a silném příběhu, ale po jejich přečtení zůstává v hlavě ještě cosi navíc oproti "normální" knize, jakási obecnější a místy nepochopitelná výpověď o lidech a době, zároveň ovšem výpověď zcela reálná, protože nejde o příběh vymyšlený, ale reálně prožitý. Obávám se, že pokud by si podobný příběh spisovatel vymyslel "od stolu", byl by kritizován za to, že svou fantazii pustil příliš na volno. Ale skutečnost umí být mnohdy divočejší než ta nejlepší fantazie a nejvyvinutější schopnost fabulovat. Přečtěte si Doznání Artura Londona a uvidíte sami.

Kniha je vzácným svědectvím přímého účastníka jednoho z největších a nejobludnějších politických procesů v československých dějinách, procesu s Rudolfem Slánským a dalšími významnými představiteli komunistické strany, který se odehrál na podzim roku 1952. Autor knihy a aktér procesu v jedné osobě ale kromě pozoruhodného svědectví o události, o které se - tedy v tom lepším případě - můžeme dozvědět třeba při poznávání historie naší země a společnosti, ukazuje nejen několik úrovní zla, které může moc uplatnit vůči vybrané oběti, ale především několik úrovní lidského fanatismu, který prokazují nejen "ti zlí", tedy v tomto případě vyšetřovatelé a strůjci děsivých inkvizičních praktik, ale i jejich oběti. A čtenář proniká postupně do vrstev šíleného mravního zmaru a může si jen představovat, jaké drobnosti možná měly vliv na to, kdo v tomhle neuvěřitelném představení, jehož opravdový smysl, domnívám se, historici pořád ještě dostatečně neodhalili, natolik mohou být bizarní, hrály roli v tom, kdo koho právě vyšetřuje a chystá zlikvidovat. Třeba stačilo jen málo a role se mohly obrátit, hovořili bychom třeba o Gottwaldově procesu a knihu Doznání, by psal někdo z těch, kteří v reálném světě stáli na straně domnělých vítězů. Ale je možné v tak smradlavé kauze vůbec mluvit o vítězích? Opravdu si nejsem jistý.

Nedělní miniglosy č.834

Poznámka: Po dvou měsících víkendového fungování na naší společné výstavě Viděno čtyřmi na zámku v Dobřichovicích a jednom víkendu, kdy jsem byl na návštěvě v západních Čechách, se dnes opět vrátím k tradici psaní našeho blogového nedělníku ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, kde bych měl být k dispozici cca od 14 do 17 hodin. Úvodník ovšem píšu v dobřichovickém obýváku, obklopený balíky s fotkami z výstavy, které jsem ještě neměl čas vybalit, ale ono se postupně zase všechno uspořádá a nabude tradičních rysů; tohle neobyčejné výstavní vykolejení rozhodně stálo za to.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 834. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden byl docela rušný: Jen pár desítek minut po vyklizení výstavních prostor na dobřichovickém zámku jsem hned odjel do Staňkova, v sobotu jsem se zúčastnil Večera pro klášter v Chotěšově a celý pracovní týden jsem byl v práci bez svých dovolenkujících se spolupracovníků, takže i jinak celkem poklidný týden se koncentrací věcí k řešení proměnil v docela rušný. Zároveň jsem ještě vybíral svých pět fotek (podle vzoru pět švestek) pro podzimní výstavu České federace fotografického umění v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy a domlouval jejich tisk; teď už by za mne mělo být všechno připraveno, byť start výstavy se chystá až na říjen. No a včera jsem po dvou měsících byl i na jediné prázdninové vycházce s Pražskými domy, při které jsem se mimo mnohé jiné dozvěděl, že podle některých meziválečných plánů mělo být na místě dnešních vyšehradských sadů velkokapacitní krematorium.

Co jsme také našli v návštěvní knize

Minulý čtvrtek a pátek jsme na dvě etapy (Zuzana Terešová a Pavel Vidlař měli čas jen ve čtvrtek, Carlos Sardá Vidal a já zase jen v pátek) rozebrali na zámku v Dobřichovicích naši společnou výstavu Viděno čtyřmi, které nakonec místo původního jednoho měsíce byly vyměřeny měsíce dva. Vyklidili jsme výstavní sál i přilehlou zámeckou chodbu, kde v červnu a v červenci viselo celkem 103 našich obrazů, dokumentujících čtyři různé pohledy na svět hledáčkem fotoaparátu v podání čtyř přátel, kteří shodou okolností trochu fotí :-). A při tom úklidu mi zůstala v batohu návštěvní kniha této výstavy (můžete ji vidět otevřenou na stolečku na následujícím obrázku). Pojďme tedy do návštěvní knihy nahlédnout a podívat se, co také nám návštěvníci výstavy napsali a vzkázali. Nemohu samozřejmě přepsat tu téměř stovku různobarevných zápisů celou, to byste nejspíš nevydrželi, ale pár zápisů vyberu, abyste měli základní představu.

 

 

Krásné fotky na úžasném místě od tří super chlapů a nádherné ženské. Přeji dobré světlo.

 

Jsme okouzlené, fakt! Krásné fotky, atmosféra na zámku, pestré, barevné, jako sám život. Jsem hrdá, že vás všechny znám. 

Malování sluncem bez slunce

Kdo sem chodí častěji, nejspíš už zaznamenal, že jsem si kdysi vyvinul jednu speciální fototechniku, které říkám malování zapadajícím sluncem. Tahle technika využívá zapadající slunce jako zdroj světla, který ve spojení s vhodnými podmínkami jeho rozptylování, vhodným pohybem fotoaparátu a trochou představivosti fotografa namaluje do obrázku kýžený tvar v barvě, do které se slunce těsně před svým západem převléká. Má to ovšem jednu drobnou podmínku: Slunce musí svítit, nesmí se schovávat za mraky. Malování zapadajícím sluncem bez slunce nefunguje, podobně jako nefunguje třeba bramborový salát bez brambor: Ano, cosi vyjít může, ale rozhodně to nebude to, co jsme si přáli, když jsme své přání pojmenovávali.  

Podobně jako cyklus Kouzelná zahrada, i Malování zapadajícím sluncem fotím jen na zahradě ve Staňkově, kde jsem kdysi dávno vyrůstal. Bohužel dostanu se na to místo jen zřídka, cca 3-4x ročně a musím spoléhat na to, že podmínky a okolnosti takové fotoexperimenty umožní. I proto jsem si před svou srpnovou víkendovou návštěvou říkal, že snad jedinou výhodou aktuální vlny veder je fakt, že pokud slunce žhne celý den, mohlo by nejspíš i večer bez problémů - nadále žhnouc - zapadat. Na focení jsem měl tentokrát jen páteční večer, protože na sobotní večer jsem vyrazil do kláštera v Chotěšově a v neděli večer (což je právě teď, kdy píšu tyto řádky) už se zase musím vrátit do Dobřichovic. Jsem tedy jako skokan o tyči, který má na aktuální výšce jediný pokus, přičemž další závody se uskuteční bůhvíkdy.

Maley ale šikovney

Že se v českých zemích ve středověku platívalo pražskými groši, to ví skoro každý. Že drobnější mincí v době pražských grošů byl tzv. parvus, tomu jsme se věnovali i zde na blogu např. v článku Parvus - středověký haléř. Ale kupříkladu moje školní vzdělání mi nějak opominulo dodat zajímavou informaci (to bych si fakt pamatoval), že vůbec první mincí, která nesla české označení nominálu, byl tzv. malý groš. Přesněji řečeno - ve velmi pěkné archaické podobě psáno jako MALEY GROSS.

 

Malé groše vstoupily do české mincovní soustavy v roce 1577. Dva malé groše dávaly dohromady tzv. bílý groš, 60 malých grošů tvořilo jeden zlatý. Malý groš vážil cca 1 g a ryzost stříbra používaného pro ražbu bylo necelých 40 %.

Nedělní miniglosy č.833

Poznámka: Ani tentokrát nebudu psát náš tradiční blogový nedělník ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, protože je právě poslední víkend naší dobřichovické výstavy, která končí ve čtvrtek 30. července, a i dnes mám nějaké domluvené prohlídky přímo na dobřichovickém zámku. Ostatně dnešní úvodník píšu přímo na zámku ve výstavním sálu, obklopený desítkami krásných obrazů :-). Do "své" kavárny se vrátím, až bude výstava rozebraná a uklizená, zatím to po nedávném přeplánování mého srpnového programu vypadá nejspíš na neděli 9. srpna. A jen avizuji, že v neděli 2. srpna Nedělní miniglosy nevyjdou, protože celý víkend budu mimo Dobřichovice i Prahu, takže příští číslo se objeví "na pultech" až zmíněného 9. srpna.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 833. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Můj vážený kolega fotograf a spoluvystavující na naší výstavě fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích, Carlos Sardá Vidal, mohl minulou neděli oslavit historicky druhý španělský titul fotbalových mistrů světa. V pátek se s ním uvidím, když budeme naši výstavu rozebírat, tak mu ještě určitě zpětně osobně pogratuluji. Žádnou společnou komentovanou prohlídku k těm třem, které jsme už absolvovali, nepřidáme, ale ještě celý dnešek (a nejspíš i v úterý večer po práci někdy kolem 18:15) budu k dispozici přímo na zámku nebo na telefonu 739 360 488, pokud byste chtěli na poslední chvíli na výstavu dorazit a nechat se provést. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba zatím pořád ještě nabízejí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Naposledy tak přikládám odkaz na svou průběžně obměňovanou informační stránku o výstavě.

Haiku z Nikkó

 

 Staré lucerny

i v slunci vyrýsují

bezpečnou cestu. 

 

Foto: Nikkó, Japonsko, 2011, 

1. část kolekce Černobílý Japan vznikla v roce 2021 k 10. výročí mé první japonské cesty. 

 

P.S.: Když jsem před lety psal přímo z Tokia svůj denní report z návštěvy Nikkó (znamenala pro mě k mé velké úlevě i ochlazení asi o 10 stupňů v porovnání s vlhkými vedry metropole), neměl jsem právě kvůli technickým problémům s připojením k internetu možnost doplnit k textu i fotografie, tak si tehdy místo barevné fotoreportáže plné pamětihodností mohli čtenáři přečíst jen strohý text Japan 2011 - Den plný překvapení. Mimochodem, až zase někdo bude vědoucně říkat, že v Japonsku neexistuje zpoždění vlaků, já i moji milí čtenáři budeme i díky této vzpomínce vědět své :-). 

 

Tak ať je i ta vaše osobní cesta bezpečná a je lemována - ve tmě i v prudkém slunci - pásy skutečných i myšlených světel, která vás - po cestě jakkoli křivolaké - nakonec dovedou k vašim vytouženým cílům. 

 

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči. 

 

Jak jsme mediálně utiskovali Vláďu Mertu

Je třeba říct, že na nedostatek mediální plochy si naše dobřichovická fotovýstava nemůže stěžovat; aspoň tedy ne, pokud jde o reklamu místní. Jasně, chápu, dobřichovický Informační list možná nemá úplně globální dosah, jako kdybychom podobně inzerovali v Playboyi, takže Rolling Stones se asi na výstavu na dobřichovický zámek podívat nepřijedou (pokud tedy nemá Mick naši informační listovku předplacenou), ale s tím se jako fotografové veskrze realističtí (možná v některých projevech nejvýše mírně surrealističtí) asi dokážeme vyrovnat.

Každopádně nás ale potěšilo, když jsme tuhle reklamu na naši výstavu na stránkách, které jdou do každé dobřichovické domácnosti, viděli, byť nám bylo trochu líto Vládi Merty, Honzy Hrubého a Ondry Fencla, kteří se museli na stránce uskrovnit a vystačit si s mnohem menší výměrou. 

"Že se nestydíte takhle nás mediálně utiskovat," mohl by si postěžovat slavný bard Vláďa Merta, který si nedávno zahrál moc pěkný koncert na nádvoří dobřichovického zámku; však jsem se taky přišel podívat a poslechnout si jako velmi natěšený divák. Ale o přestávce, milý Vláďo, přiznávám, místo abych se přehraboval tvými cédečky a vybíral si nějaké obzvlášť dobré ke koupi, jsem rychle vyběhl nahoru do patra, otevřel jsem dveře výstavního sálu dokořán a rozsvítil jsem tam všechna světla, která jsou ve výstavních prostorách k dispozici, a povídal jsem si o vystavených fotkách s těmi, které tato světla na chvilku nalákala jako zvědavé a krásné noční můry a vytrhla je ze zajetí tria skvělých muzikantů. 

Nedělní miniglosy č.832

Poznámka: Ani tentokrát nepíšu náš tradiční blogový nedělník ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, protože naše dobřichovická výstava byla prodloužena až do konce července a i dnes mám nějaké domluvené prohlídky přímo na dobřichovickém zámku. Do "své" kavárny se vrátím, až bude výstava rozebraná a uklizená, zatím to po nedávném přeplánování mého srpnového programu bude nejspíš v neděli 9. srpna.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 832. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak už jsem oznámil dříve, výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích nadále pokračuje a pokračovat bude až do 30. července. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Včera jsme absolvovali poslední plánovanou společnou komentovanou prohlídku, na které se nás sešlo asi pětadvacet. No a i dnes potřebuji vše stihnout do důležitého sportovního přenosu - tentokrát nejde o Wimbledon, ale o finále fotbalového mistrovství světa, které si - i když jsem letos přenosy z šampionátu flákal, vlastně poprvé jsem od začátku do konce viděl až semifinále mezi Anglií a Argentinou - rozhodně nechci nechat ujít.

Stékání

Pozor, neplést se "ztékáním", nejedná se o žádné dobývání hradu, který by bylo možno ztéci. Ale protože je na fotce voda (jako obyčejně Berounka) a směr, kterým se voda pohybuje, je v tomto konkrétním záběru shora dolů, dá se říct, že ta zvláštní modrožlutá kapalina na obrázku opravdu s t é k á. A nedivil bych se, kdyby šlo o poněkud viskóznější kapalinu, než je voda v řece, něco mezi medem a lávou; vždyť obrázek jsem pořídil v tom nejžhavějším letním dni v české historii, 28. června 2026 vpodvečer. I když se mi do toho úděsného vedra nechtělo, překonal jsem svou pohodlnost a k řece jsem nakonec vyrazil, protože je pravděpodobné, že větší horko a teplejší vodu v řece už asi za svého života nezažiju. Rád říkám, že moje Říční variace vznikají za nejrůznějších okolních podmínek, různými technikami (v tomto případě jde o "měkkou" infračervenou fotografii), za různé denní doby, za různého stavu vody, v různém ročním období... No tak to přece nemohu největší hic v dějinách naší země pominout a zbaběle se vymluvit na to, že Hydrometeorologický ústav společně s primářem Sovou a vládním zmocněncem pro popírání skutečnosti doporučili pro jistotu nevycházet ven, před horkem se pěkně doma zabarikádovat a kdyby náhodou zazvonilo u vrátek, tak neotvírat.   

Z Chotěšova až do Aucklandu aneb Velký novozélandský exodus z roku 1863

Po sedmi měsících se vracím k předvánočnímu odhalení svých novozélandských příbuzných, které jsem objevil díky pátrání v matrikách po stopách chotěšovské části své rodiny a hlavně pak díky rodokmenovým sociálním sítím. Jen letmo připomenu hlavní informace, které už jsem podrobněji popsal v článku O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih: Po své fotografické výstavě POVZNÁŠENÍ, kterou jsem měl v prostorách úžasného chotěšovského kláštera (dodnes je možné si výstavu prohlédnout formou virtuální prohlídky přímo ve výstavním sále), jsem začal podrobněji zpracovávat historii svých předků z otcovy strany. Moje chotěšovská babička byla ze staré německé rodiny Peterů, kterou jsem prozkoumal asi šest generací zpátky. Babiččin pradědeček, tedy můj přímý praprapradědeček Simon měl sestru Barbaru, která si vzala rovněž Chotěšováka Antonína Turnwalda. Mladý pár pouhý rok po svatbě jednou provždy opustil Chotěšov, protože se vydal na dlouhou cestu za štěstím do dalekého novozélandského Aucklandu. Jak se ukázalo, nepodnikl tuto na svou dobu neuvěřitelnou cestu zdaleka sám, ale na Nový Zéland tehdy odjelo celkem víc než 80 lidí z Chotěšova a sousedních vesnic. Přitom za celý můj život se ke mně o tom obrovitém exodu, který se bezprostředně týkal i naší rodiny, nedostala jediná informace od žádného z chotěšovských příbuzných. Jako kdyby se za těmi několika desítkami lidí za pouhých pár generací úplně zavřela voda.

Řekl jsem si, že se pokusím vypátrat podrobnosti a jako nejlepší možný potenciální zdroj informací mě napadl bývalý dlouholetý správce a kastelán chotěšovského zámku, uznávaný grafik a básník Jiří Poslední, s nímž jsem měl to potěšení se seznámit díky své předloňské chotěšovské fotografické výstavě, kterou organizačně zajišťoval. Jestli bude někdo z Chotěšova o dávném novozélandském exodu něco vědět, bude to bezpochyby on, řekl jsem si a nespletl jsem se. Poslal jsem mu odkaz na svůj blogový článek doprovozený několika otázkami a odpověď přišla téměř obratem. Z jeho tehdejší odpovědi vybírám:

Nedělní miniglosy č.831

Poznámka: Ani tentokrát nepíšu náš tradiční blogový nedělník ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, protože naše dobřichovická výstava byla prodloužena až do konce července a právě dnes mám nějaké domluvené prohlídky přímo na dobřichovickém zámku. Do "své" kavárny se vrátím až bude výstava rozebraná a uklizená, tedy někdy v průběhu srpna.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 831. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak už jsem oznámil dříve, výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích nadále pokračuje a pokračovat bude až do 30. července. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. I včera jsem provedl po výstavě několik známých, tak tak, že jsem stihl dorazit domů na to slavné české wimbledonské finále, to jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. No a dnešní úvodník píšu opravdu hodně brzo ráno, protože už po deváté mají přijet další návštěvníci, kterým půjdu naproti na nádraží. Nevím přesně, kdy se pak dostanu k psaní vlastního textu NMg, takže možná tohle vydání bude opravdu večerní až noční.

Nábřeží pod Vyšehradem

Kdo si sem občas chodí číst nebo kdo se občas mrkne na moje snímky - na výstavách či na mém fotowebu, dobře ví, že lidé na mých fotkách jsou jen vzácným kořením, takovým fotošafránem. Ani v nejmenším nejsem pohotovým streetařem jako někteří moji fotografičtí kolegové. Snažím se držet svých několika fotografických kopyt a snímání lidí v ulicích přenechávám povolanějším. Někdy se však fotka tak nějak sama vnutí, ač o ní nijak neusilujete.

Jako třeba slečna na dnešním obrázku: Stála tam opřená o kamenné zábradlí nábřeží pod vyšehradskou skálou dlouho a nehnutě a vyhlížela cosi nebo kohosi daleko proti proudu Vltavy. Možná se taky jen tak nad něčím dlouze zamyslela a sluncem vyhřátý kámen jí v tom zamyšlení nabídl oporu. Je pohled proti proudu řeky pohledem spíše do minulosti (podobně jako když astronomové nakukují do vesmíru a pozorují galaxie či mlhoviny) anebo je v tom směru při pozorném pohledu vidět to, co se teprve chystá stát se v budoucnu součástí naší současnosti? Každopádně o kamenné zábradlí opřenou slečnu jsem viděl, už když jsem přicházel od železničního výtoňského mostu, ještě jsem si říkal, že by to z druhé strany mohla být zajímavá fotka, ale v téhle póze přece dotyčná nemůže vydržet dlouho. Nejspíš ale právě nic převratného do její současnosti po řece nepřiplouvalo, a tak tomu dávala ještě chvíli času; vydržela takto zamyšlená až do doby, kdy jsem ji obešel z druhé strany a mohl jí objektivem pohlédnout nejen do vlasů, ale i do tváře. Ano, vydržela tak dlouho, že i takový pomalý "antistreetař", jako jsem já, dokázal nasadit správný objektiv, nastavit minimální clonu a manuálně zaostřit. No a pak už jsem opravdu neměl žádnou výmluvu pro to, abych nestiskl spoušť.

Co se za první půlrok urodilo v mém zápisníku A6 s tvrdými deskami

Místní čtenáři dobře vědí, že už mnoho let při sobě nosím malý zápisník formátu A6 s tvrdými deskami a hustými řádky, abych ho měl po ruce, když si přečtu nebo zaslechnu něco zajímavého, co bych nerad zapomněl. Píšu si do něj moudrá slova, vtipné glosy, občas si poznamenám nějaký nápad, který třeba později - často až po několika letech - zpracuji a rozvinu. Čas od času na svém blogu do zápisníčků nahlížím (a nechávám nahlédnout). Pojďme se dnes podívat na to, co se také v mém zápisníčku ocitlo v průběhu prvních šesti měsíců letošního roku. Příspěvků je jednadvacet, což nenese žádnou symboliku, na rozdíl od toho, o čem některé z příspěvků jsou.

"Napadlo mě, že celý život píšu vlastně jen jeden jediný příběh: Melancholický muž kráčí napříč světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů." (Pavel Juráček)

"Krejčova škola v Divadle Za branou, to byl dril; člověk se ještě ani nenadechl a už to bylo špatně." (Jiří Zahajský)

Nedělní miniglosy č.830

Poznámka: Přece jen oproti minulé neděli přišla výrazná úleva díky asi patnáctistupňovému snížení teploty, takže se mi tentokrát náš tradiční nedělník píše o dost lehčeji než minule. Ani dnes nebudu k dispozici ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, protože naše dobřichovická výstava byla prodloužena až do konce července, tak budu trávit červencové neděle buď doma, v některé z dobřichovických kaváren, nebo přímo na dobřichovickém zámku. A protože už teď vím, že první dva srpnové víkendy budu nejspíš mimo Prahu, do "své" kavárny se vrátím nejdříve 16. srpna.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 830. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak už jsem oznámil minule, výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích nadále pokračuje a pokračovat bude nově až do 30. července. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Po minulém rozžhaveném víkendu, který opravdu nepřál běžnému fungování a během něhož se zrovna nedalo předpokládat, že by na výstavu přicházely zástupy návštěvníků, se situace uklidnila, tento víkend už je celkem normální a i návštěvnost výstavy se vrátila do běžného stavu. Včera jsem byl na zámku od jedenácti až do sedmi večer a provedl jsem spolu se svými dvěma spoluvystavujícími několik návštěvníků, kteří měli o vystavené fotografie podrobnější zájem, a i dnešek budu zčásti trávit přímo na výstavě, ovšem tak, abych stihl do tohoto článku do večera napsat vše, co je třeba. 

Noc po letním slunovratu

 

Noc po letním slunovratu 

Nejkratší ze všech

noc voní po andělech

s křídly z jasmínu. 

 

 Fotografie "Unavený anděl" z dlouhodobého cyklu Říční variace,

foto pořízeno na Berounce pod Dobřichovicemi za rekordních veder, odpoledne 28. 6.

 

Jen pro odvážné pošťáky...

Dnes je naštěstí na řadě fotočlánek a ne příspěvek z rubriky o češtině Jazykové hrádky, tak se nebudu zabývat tím, zda je pes tak malý, že je třeba na něj dávat pozor, abychom ho nezašlápli, ani nebudu rozebírat, jakou pomoc může v některých případech poskytnout docela obyčejná čárka, byť nemohu vyloučit ani to, že se malý psík, na kterého je třeba dávat pozor, jmenuje Kouš. Stejně tak dnešní fotka není přihláškou do soutěže Lakýrník roku, ve které by Koušův pán či paní jistě nebyli bez šance, už kvůli neobvyklému barevnému pastóznímu pojetí. Vladimír Boudník by zaplesal a ani já do plesání neměl daleko, jen na ně bylo v pátek odpoledne - jako ostatně na všechno - příliš horko.

Ale fakt nevím, jestli bych si jako pošťák troufl přiblížit své prsty s dopisní obálkou k takto popsanému otvoru v kovových vratech. Chramsssttttt!!! Jen si prosím nestěžujte, že jsme vás dostatečně nevarovali! 

 

 (domovní vrata, Veltrusy, žhavý pátek 26. června)

Pak už jsem se přesunul na moc zajímavou podvečerní komentovanou prohlídku výstavy fotografky Zuzany Málkové Mezi řádky, o které jsem pochvalně psal už ve speciálním blogovém článku po dubnové vernisáži.

Nedělní miniglosy č.829

Poznámka: Když jsem si už od května liboval, že každá neděle je krásně slunečná, netušil jsem, že se to takhle vymkne kontrole a dovedeme to až k historicky největším vedrům v naší zemi. Ani dnes ještě nebudu psát svůj pravidelný nedělní blogový příspěvek ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti. Protože ale i v rekordních vedrech běží naše společná fotografická výstava Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku, hodně času trávím právě na zámku nebo někde poblíž, takže i tentokrát vznikne náš tradiční nedělník mimo Prahu a spíš až ve večerních hodinách, kdy bude snad přece jen trochu snesitelněji. Myslel jsem, že do klidu poříčské kavárny se vrátím v červenci, poté, co naše výstava skončí, jenže výstava byla prodloužena až do konce července, tak se můj návrat do kavárenských prostor ještě o měsíc odkládá. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Po malé přestávce vás vítám u 829. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak už jsem napsal, výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích nadále pokračuje a pokračovat bude nově až do 30. července. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Tato akce zůstává hlavním bodem mého letního osobního programu, kterému třeba právě minulý víkend musely mimořádně ustoupit i Nedělní miniglosy, byť třeba tento týden už jsem na výstavu stihl dorazit jen dvakrát v průběhu pracovních dnů a navrch samozřejmě o víkendu. Na výstavě jsme měli několik vzácných návštěv z fotografických i nefotografických kruhů, a se zámkem jsme už splynuli tak organicky, že si nás místní lidé ani moc nevšímají a na zámku nás s klidným svědomím zamykají, aniž by věděli, jestli máme klíče, abychom se mohli dostat ven (naštěstí máme :-)). No a letní slunovrat (s přímým výhledem na západ slunce) jsem letos strávil s přáteli, což je asi dobře, protože poslední dva roky opravdu nepatří k mým oblíbeným dnům a visí na něm nepříjemná kletba, o které bych moc rád věřil, že už v původním významu s dopomocí moderní vědy a dobrých lidí pominula a odpovědné čarovné síly ji aspoň zčásti vzaly zpět. 

O sochách na omezenou dobu

Sochy - zdálo by se - jsou předurčeny k věčnosti. Nestavějí se pohříchu ze samorozložitelné matérie, ale z festovního kamene či bronzu, což jsou materiály, které většinou nezachycují prchavou náladu či pocit, ale hodnoty, které by měly přetrvat staletí. České dějiny však ukazují, že u nás je pojem „věčnosti“ dost flexibilní: Sousloví ve smyslu "na věčné časy a nikdy jinak" jsme si v průběhu dějin vyzkoušeli v různých formálních obdobách několikrát a kupodivu na věčné časy to nikdy nebylo, naopak - čím sebejistější byli při instalaci soch jejich zadavatelé a na čím delší časové období ve svých záměrech cílili (a věčnost, to už je holenku dlouhá doba), tím rychleji sochy zase z veřejného prostoru mizely, někdy potichounku, aby si raději náhlé změny smýšlení nevšimlo moc lidí, jindy s rachotem mohutné exploze, kterou bylo zakázáno slyšet. A tak postupně mizí z podstavců filosofové, jejichž myšlenky jsou odhaleny novou přítomností jako pomýlené, zdánlivě velcí vojevůdci, jejichž voje - novým úhlem pohledu - nebojovaly za tak ušlechtilé cíle, jako se v jejich dobách možná někomu zdálo, mizí politici, kteří se tak moc chtěli zapsat do dějin světa, až na ně s odstupem ten svět vzpomíná jako na největší zločince historie, kteří za svou vznosnou myšlenku neváhali obětovat tisíce a milióny lidských životů, mizí i jejich kdysi obávaní ale jinak dost zbabělí krysí pomahači.

V naší zemi mají ukvapené "sochy na omezenou dobu" tak dlouhou a bohatou tradici, že by stálo za to, aby se v podmínkách veřejných soutěží rovnou počítalo s co nejméně problémovým budoucím odstraněním artefaktu, nejlépe aby měl vlastní nenápadně vysunovatelná kolečka a motorek na dálkové ovládání, aby - až přijde čas a omezená doba použitelnosti dané sochy se naplní - socha sama byla schopna s co nejmenšími komplikacemi a co nejmenší vynaloženou energií odcestovat - v lepším případě do tichého a potemnělého depozitáře, aby vyčkala další zásadní změny směru společenského větru, v horším případě do sběru, kde se může reinkarnovat v kanóny či zvony podle toho, jaká filosofie bude právě v dané oblasti a v daném čase převládat.

Pro velký úspěch prodlužujeme :-)

Touto dobou už se měla naše společná výstava na dobřichovickém zámku chýlit ke konci; měli jsme mít před sebou poslední rušný (a myslím, že i pořádně žhavý) víkend a pak už jen pár dní na rozebrání a úklid. nakonec je vše jinak, protože jsme od dobřichovických pořadatelů dostali nabídku, abychom ještě pokračovali až do konce července. Nutno říct, že jsme neváhali ani chvilku: Výstava zatím svou odezvou ve "fotografických kruzích" i mimo ně překonala všechna naše očekávání, na vernisáž dorazilo víc než 120 návštěvníků, obě oficiální komentované prohlídky přivedly do sálu víc než dvacítku dalších, o výstavě se hodně mluví na sociálních sítích i mezi fotografy, výstava - pokud vím - docela zabodovala i mezi místními lidmi, a dost lidí, kteří na ni přijeli, byli mile překvapeni, jak příjemným místem k životu i k návštěvě jsou Dobřichovice. 

Vše tedy zůstane pohromadě o čtyři týdny déle, než jsme původně plánovali, což samozřejmě znamená i další šanci pro všechny zájemce, kteří se doposud na výstavu z nějakého důvodu nedostali. A osobně jsem rád, že poslední víkend výstavy snad nebude rozžhavený, jako se chystá být tento. I když interiér zámku poskytuje pozoruhodnou oázu relativního chladu oproti okolní výhni, nutné je se do zámku taky nějak dostat, což v plánovaných 40 stupních příštího víkendu nebude úplně jednoduché. Ale teď už jsme klidní, protože každému můžeme říct: Máš/Máte na to ještě celý červenec!

O střetu burana s Buninem

Pozn.: Avizuji, že tuto neděli nevyjdou tradiční Nedělní miniglosy. Dnes máme od 14 hodin druhou oficiální společnou komentovanou prohlídku naší fotografické výstavy Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku a na neděli mám na prohlídky pozvaných hned několik skupin známých. Asi by v mezičasech tradiční blogový nedělník připravit šel, ale bylo by to po kouskách, časově napnuté a nejspíš by to nevedlo k dobrému výsledku. Lepší bude dát si řádnou přestávku a vrátit se na tradiční nedělní vlnu zase příští týden, kdy by měla být neděle přece jen o něco klidnější. 

Už když jsem kolem toho muže nastupoval do vlaku, bylo zřejmé, že s ním nejspíš nebude úplně klidná cesta. Asi dvě stě dýchavičných kil, podmračený výraz, rozvalený na dvou sedadlech zároveň. V ruce závislácky žmoulal telefon, zjevně rozhodnutý využít čas cesty vlakem k vyřízení nutných hovorů; nakonec stihl tři, všechny vedené v podobném duchu a s podobnou hodnotou. Ale ještě čekal, až se vlak zaplní a diváci zaujmou svá místa. Usedl jsem na volnou čtyřku sedadel v horním patře vozu a doufal, že jsem se ve svém prvotním odhadu muže mýlil. Z batohu jsem vytáhl knihu Ivana Bunina Temné aleje lásky, kterou mám právě rozečtenou, a těšil jsem se na další příděl křehkého a jemně cizelovaného textu o rozličných podobách (většinou nenaplněné, nebo aspoň nepokračující) lásky na širé Rusi. Herbář milostných situací, píše v doslovu ke knize překladatel Jan Zábrana, který také většinu povídek obsažených v knize skvěle přeložil, a má pravdu. Když se vlak rozjel, začetl jsem se do jemného přediva a rozličných faset vztahů popsaných citlivým perem umělce:

Vpředu, na kopci, tmí se město svými sady a nad sady se tyčí požární věž. Můj bože, jaké to bylo nevýslovné štěstí! Bylo to při nočním požáru, kdy jsem ti prvně políbil ruku a tys v odpovědi stiskla mou - to tajné svolení ti nikdy nezapomenu. Celá ulice se v zlověstném, nezvyklém ozáření černala lidmi.

Ještě než jsem si stihl uvědomit, jaký požitek je číst podobně psané věty, ozval se z "mezipatra" zvučný telefonistův hlas, spíš křik: "To jsem já! Tak dorazíš dneska ty vole, nebo se na to zase vysereš? Ráno jsem vypakoval svoje holky na prázdniny, barák je prázdnej a pivo už se chladí! Cože, kde jsem? Kde bych asi byl? Ve vlaku jedu! Ne, co by to komu vadilo, nestarej se, vole..." 

Jacqueline du Pré - přísně odměřený čas hudební legendy

Zatím jsem se zde na blogu v článcích o klasické hudbě věnoval spíš klavíru, ale dnes udělám výjimku. Chtěl bych totiž připomenout legendární britskou violoncellistku Jacqueline du Pré, což je jméno, které dnes už možná mnoha lidem nic neříká, ale v 60. letech 20. století patřila tato hudebnice doslova k celosvětovým mediálním ikonám. Na rozdíl od mnoha současných ikon ovšem zároveň byla i vynikající umělkyní, jejíž umění naštěstí můžeme dodnes obdivovat na celé řadě dochovaných zvukových i obrazových nahrávek.

Dočetl jsem se, že když byly malé Jacqueline čtyři roky, slyšela v rádiu zvuk violoncella, který se jí líbil a chtěla si hru na tento nástroj vyzkoušet, přičemž se ukázalo, že sama umí bez jakékoli předchozí zkušenosti nástroj správně uchopit, a z tohoto osudového spojení se vytvořila láska na celý - bohužel velmi krátký - život. Přesný postup hudebního vzdělání a koncertní milníky této umělkyně popisovat nebudu, jsou naštěstí k dispozici v různě podrobných informačních zdrojích. Každopádně od svých 16 let Jackie veřejně koncertovala a bylo zřejmé, že jde o jeden z největších violoncellových talentů všech dob (a jako takové jí byly svěřeny postupně dvě violoncella z dílny Antonia Stradivariho). Přitom na pozadí její zdánlivě triumfální cesty slavnými hudebními pódii se odehrávala prakticky kompletní a v mnohém revoluční 60. léta 20. století, aniž cokoli nasvědčovalo tomu, že jejich závěr se prakticky stane i horizontem Jacquelinina hudebního života. Mladá žena totiž dostala od svých sudiček prakticky jen oněch 10 let na celou svou velmi intenzivní a mediálně sledovanou kariéru. 

Nedělní miniglosy č.828

Poznámka: Jak už jsem psal minule, v červnu je to s mými nedělemi všechno jinak než obvykle: Obvykle píšu svůj pravidelný nedělní blogový příspěvek ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti. Protože ale běží naše společná fotografická výstava Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku, a hodně času trávím právě na zámku nebo někde poblíž (zrovna včera jsem tak strávil den od dopoledne až do podvečera), k psaní tradičního nedělníku se dostávám "přerývaně" a spíš až ve večerních hodinách. Do klidné kavárny se tak nejspíš vrátím až v červenci, poté, co naše výstava skončí. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u 828. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

I když jsem se po týdnu dovolené, zasvěceném přípravě a startu výstavy fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích, vrátil do práce, stejně je aktuálně výstava hlavním bodem mého osobního programu a od začátku června se našly pouhé dva dny, kdy jsem se tam aspoň nezastavil.  V pondělí večer jsem byl na koncertě tria Merta - Hrubý - Fencl na zámeckém nádvoří a o přestávce jsem pěkně rozsvítil v sále i na zámecké chodbě a zval jsem lidi na speciální "noční" prohlídku. A v sobotu, v den, který pro mě byl sváteční hned z několika důvodů, jsme na výstavě zažili další z vrcholů: První společnou komentovanou prohlídku výstavy, na které se nás v sále sešlo šestadvacet, což je na "komentovku" opravdu hodně; už jsem několikrát provázel jednoho "sešlého" člověka :-). A to ani nemluvím o tom, že se přišly podívat i takové fotografické persóny jako fotografická osobnost roku 2025 Honza "Kočičák" Kočí nebo předseda České federace fotografického umění Garik Avanesian. Jako obyčejně jsme nic neměli předem dohodnuté, natožpak nacvičené, prostě se začalo a vše pak běželo asi hodinu a půl právě tak, jak mělo. Výstavní sál a přilehlá zámecká chodba nabízí dohromady 103 obrazy, prostory jsou pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin (byť do středy má pan kastelán dovolenou, tak vše běží v lehce improvizovaném režimu).