Dnes tady mám jeden rest už z přelomu roku, ke kterému je možné se z několika důvodů vrátit jen s notným odstupem. Nebude tedy snad vadit, že to nevezmeme přímo k cíli, ale půjdeme malou oklikou. Oklikou dlouhou až 12 let a pěkných pár tisíc kilometrů.
Před skoro 12 lety se mnou v Tokiu při mém prvním zastavení zastavilo letadlo. Letělo přes půl světa z Paříže a já se nemohl dočkat toho obdivovaného i obávaného velkoměsta na konci dlouhé cesty: Tokio, Tokyo, Tókjó, 東京. Pulzující organismus, nepřehledná změť, ve které se nedá rozumným způsobem orientovat, pro zavilého Středoevropana ovšem taky exotika a neznámo. Pro mne zároveň brána do čarovné japonské země, kam jsem si až do svých pokročilých pětačtyřiceti nikdy neuměl představit, že bych dobrovolně cestoval, a pak se tomu prostě najednou nedalo ubránit, jak bylo to pozvání intenzivní a neodolatelné. Své první zážitky po přistání na tokijském letišti Narita jsem popsal v blogovém článku Než vás do Japonska pustí, pár fotek jsem pak přidal v článku Tokijčané a byl jsem přesvědčen, že to bylo moje první a zároveň i poslední tokijské zastavení. Kdo by tehdy tušil, že jich bude ještě nejmíň dalších pět?