Zjistil jsem, že poslední příspěvek z rubriky Miniatury je z loňského září, což je třeba promptně napraviti novou útlou a krátkou rýmovačkou:
Zasloužilý umělec
Jakmile jsem se o téhle důkladné výstavě dozvěděl, bylo mi jasné, že se půjdu podívat, takovou příležitost není možné propásnout. Přece Tono Stano, to je pro mě pojem, jedna ze samotných špiček zdejší fotografie, umělec, který vždy dokázal překvapit, který se nikdy nebát experimentovat - formálně, tematicky ani použitou technikou. A ono mu to vycházelo a vychází; chce to jen kumšt, odvahu, trochu štěstí a na zádech nůši stále plnou nápadů.
Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze mě mile překvapila napřed tím, že mě po předložení mé "PRESS" průkazky pustila na výstavu zdarma, takže jsem si za ušetřené dvě stovky mohl dát po výstavě dobré suši a rozjímat s hýčkaným jazýčkem nad tím, co jsem právě viděl. Hned nato mě překvapila podruhé, když jsem viděl, jak rozsáhlou výstavu skvělému slovenskému (a později i českému) fotografovi uspořádala . Záslužný čin! A tak jsem mohl proniknout (s foťákem při ruce, jsem přece novinář, ne? :-)) do neobvyklého světa plného nahých ženských těl, ale i decentních a nápaditých portrétů slavných osobností.
Paradoxně mi tato velká retrospektivní výstava připomněla mé pozapomenuté první dávné setkání s tím dobře zapamatovatelným jménem: Když fotograf končil svá studia na FAMU, byl jsem právě na konci druháku na VŠCHT a samozřejmě jsme se občas snažil obluzovat krásné spolustudentky, k čemuž se dal využít i nějaký základní přehled o kulturním dění. A protože se už tenkrát vědělo, že na FAMU studuje výborná generace fotografů, tehdy zejména ze Slovenska, zavedl jsem jednu "vyhlédnutou" spolužačku do specializované a fotografii zaslíbené výstavní síně Fotochema na Jungmannově náměstí (teď budova, myslím, patří františkánům). Výstava tehdy sestávala vždy z trojice fotografií, které tvořily dohromady ne úplně sourodou svislou koláž: Nahoře tváře, uprostřed těla, dole nohy, tváře dělal jeden z trojice fotografů, trupy druhý a nohy třetí, prostě skvělý a odvážný nápad i na dnešní dobu, natož na tu tehdejší. No a na aktuální pražské výstavě je jedna z místností věnovaná právě těmto "trojfotkám" Tona Stana, Rudo Prekopa a Michala Paciny, takže to ve mně vyvolalo nával vzpomínek na dávný zážitek a věci související.
Mimochodem, o pár let později, v roce 1992, zveřejnil Tono Stano svou doslova ikonickou fotku "Smysl" a zařadil se nesmazatelně mezi světové fotografické legendy (této přerodové fotce je věnovaná taky samostatná místnost).
Tak už se pojďme podívat přímo do výstavního sálu na pár ukázek, kterými vás chci na výstavu nalákat.
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v
Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví,
aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do
větru :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Pořád ještě jsem teprve cca v polovině přeorganizování svého dobřichovického bytu v souvislosti s vytvořením "ateliéru". Trochu jsem si situaci zkomplikoval tím, že jsem začal vyklízet i skříňky a šuplíky, což mě sice přivedlo na stopu spousty dávno zapomenutých drobností, ale výrazně to prodloužilo úklidové práce. Mám ještě pár dní, než dorazí první návštěvníci, tak věřím, že byt dostanu do aspoň zčásti provozuschopného stavu. Jo a taky se mi v pátek podařilo (do)rozflákat si mobilní telefon. Sice nadále fungoval, ale byl už opravdu na odpis, tak mi nezbylo nic jiného, než si po pěti a půl roce pořídit nový. Mimochodem, paní v prodejně mě lákala na "nadupaný foťák" a byla velmi překvapená, když mě jím nijak neohromila :-). Tak teď se snažím jednou rukou uvést do provozuschopné konstelace nový mobil a druhou rukou píšu úvodník k Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 784.
V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Nejprve jsem v článku O soužití s černou obrazovkou popsal, jak mi po skoro sedmi letech zkolabovala televize a jak jsem se tím nedal rozhodit :-). V textu O starém prázdninovém vzkazu jsem pak ukázal jednu z drobností, které jsem objevil při výše zmíněném úklidu, papírek se vzkazem, jenž vyvolal vzpomínky na velmi netradiční "prázdniny" roku 1997, kdy jsem opustil místo učitele přírodních věd a vstoupil jsem ze dne na den do úplně jiného oboru. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř, a "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům.
Jak už jsem i zde na blogu poctivě ohlásil, poslední tři týdny jsem strávil docela podstatnými změnami uspořádání svého dobřichovického bytu. Během té doby jsem vyklidil spoustu šuplíků, skříněk i dalších prostor, abych získal místo pro věci, které si ho zaslouží, např. pro své fotografie. Rukama mi tak prošlo obrovské množství nejrůznějších větších i úplně maličkých zhmotněných připomínek dob minulých, které nikomu jinému než mně pochopitelně nic neřeknou, ale pro mě mají i dnes (nebo právě dnes) určitý emocionální význam.
Perlička z archivu, kterou dnes představím, patří k těm úplně nejdrobnějším možným. Vypadla na mě z jednoho pohříchu už velmi dlouho neotevřeného fotoalba, kde mám schovaných pár fotek z doby, kdy jsem učil na jednom z plzeňských gymnázií. Tato archiválie je na rozdíl od mnoha jiných úplně přesně datována i bez měření rozpadu radioaktivního uhlíku; právě v těchto dnech je jí 28 let. To znamená, že v době jejího vzniku jsem ještě neměl svůj blog, takže to musí být opravdu velmi, velmi dávno :-).
Jedná se o kratičký vzkaz (napsaný zjevně ještě na psacím stroji, nikoli na počítači), který je dodnes dobře čitelný a ke kterému připojím několik informací o kontextu:
Zajímavé, jak rozličně člověk vnímá čas. Třeba poslední rok mi z jednoho konkrétního úhlu pohledu připadá až děsivě dlouhý, nepříjemně se táhnoucí jako med. Zato celkem nedávno jsem přemýšlel o tom, jestli moje televize náhodou ještě není v záruce, a jen díky blogovému článku Jak jsem vybíral novou televizi jsem zjistil že po skoro sedmi letech mi už opravdu nikdo žádnou záruku neuzná. Jako kdybych tu televizi vybaloval a instaloval teprve před pár týdny, tak mi to s ní uteklo.
Jednou se takhle dívám večer na zprávy a udělalo to "blik" a obrazovka šmahem zčernala a přestala zprostředkovávat obraz. Napřed jsem se domníval, že chyba je odstranitelná, ovšem když selhal jediný postup, který jsem schopen pro generální opravu použít, tedy televizi vypnout ze zásuvky a po nějaké době opět zapnout, pochopil jsem, že se se mnou rozžehnala jedna z LED diod, přičemž ostatní s ní jsou - jako kdyby to byly nadšené odborářky - hned připraveny držet basu. "Stávkujem, holky! Dneska se nemaká!! Ať si ten starej otrokář trhne!!!" slyším revolučně natěšené hlasy z křemíkových integrovaných obvodů a jediné moje štěstí je, zdá se, že v Dobřichovicích nemáme náměstí Svornosti.
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v
Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví,
aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do
větru :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Po týdenní dovolené jsem se opět vrhl do soukolí své běžné práce, což poněkud znesnadňovala tropická vedra. Zároveň jsem po večerech trochu pracoval na kultivaci svého bytu, který je doposud vykolejený tím, že jsem si z ložnice udělal cosi jako ateliér (ještě na to mám 2 týdny času než dorazí první ohlášená návštěva zájemců o moje fotky). Třeba skoro celou sobotu až do půlnoci jsem věnoval vyklízení prostor, na které 15 let nikdo nesáhl a připouštím, že se mi to nedělalo úplně snadno. Ale neděle samozřejmě patří primárně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 783.
V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byla fotoreportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř. Druhým článkem bylo Časoprostorové haiku s pro mě celkem netradiční fotografií. Z předchozího období přidám ještě svérázný "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům, a ještě jednou připomenu i to, jak jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu nedávno představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi).
Časoprostorové haiku
S křídly od tebe
na vlnách gravitace
spěchám za světlem.
Surfařka (2025)
Můj vztah k vynikajícímu trumpetistovi Lacovi Déczimu má celkem bohatou historii. Když pominu, že se mi jeho muzika (i on sám v malé roli) líbila už kdysi dávno ve filmu Kalamita (rež. Věra Chytilová) a že mi imponoval nejen svou hrou na nástroj ale i svou svobodomyslností, která vyústila v jeho emigraci z Československa v půlce 80. let a ve skutečnost, že je z něj - encyklopedickým jazykem - americký jazzový hudebník slovenského původu, osobně jsem se s ním seznámil až v okamžiku, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku v roce 2013 právě v okamžiku, kdy v patře zámku běžela moje první (a tehdy jsem byl jednoznačně přesvědčený, že i poslední) fotografická výstava. Mimochodem, to už jsem měl docela dlouho i svůj blog, na kterém se tehdy objevila fotoreportáž Koncert Laca Décziho.
Pak jsem pár let o tomto jazzmanovi měl informace spíš z doslechu od jednoho z věrných návštěvníků jeho koncertů (např. ze šňůry akcí k Lacovým 80. narozeninám) a ze sociálních sítí, ale loni v červnu se Laco Déczi objevil v Dobřichovicích znovu, což jsem si jako divák opět nenechal ujít a jako bloger jsem to znovu zaznamenal "pro lepší zapamatování", tentokrát v článku Laco Déczi opět v Dobřichovicích. Tehdy jsem se soustředil hlavně na focení a za živým muzikantem jsem ani nezašel, protože byl pořád obkroužen bohatou společností, kterou jsem nechtěl rušit už jistě tolikrát vyslechnutým vemlouvavým příběhem typu "hele bratranče, před jedenácti lety jsme si tady na zámku pěkně pokecali, určitě si na mě dobře pamatuješ..." :-).
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v
Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví,
aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do
větru :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tak jsem si myslel, že týdenní dovolená pro mě bude odpočinková ve všech směrech, ale byla to opravdu naivní představa. Začátek týdne jsem věnoval rozvozu objednaných fotoobrazů z výstavy, z čehož vyplynuly dva velmi příjemné večery s přáteli, kteří si fotky objednali, a dokonce ještě jedna další objednávka. No a když jsem měl trochu času, pustil jsem se do změny uspořádání bytu: V původní ložnici vznikne cosi jako ateliér, kam budu moct zatahovat nebohé zájemce o moje fotky, aby některé z nich mohli vidět na vlastní oči. A v pokoji, který zatím obsahoval jen za asi 15 let namamoněný binec všeho druhu, vznikne regulérní knihovna a zázemí pro zmíněný ateliér. Samozřejmě - podle příslušných zákonů zachování hmoty a energie se binec neztratil, ale zachoval, momentálně je v obýváku, kde od něj každý den trochu ukrajuji, ale bude to ještě trvat. První návštěvu, pro kterou ateliér využiju, mám hlášenou za tři týdny, tak do té doby musí být vše připravené. Nějakou dobu jsem dokonce zvažoval, že bych si udělal úplně volnou a "dovolenkovou" aspoň neděli, ale nakonec jsem se rozhodl ji opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 782.
V době volna jsem paradoxně měl čas na zveřejnění pouze jediného blogového článku, kterým byl právě svérázný "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům (jen pozor, abyste jim pak nemuseli platit bolestné za případný úraz). Z předešlého období připomenu ještě jednou , jak jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi). No a můj osobní dárek v podobě krátkého videa ze setkání s Lacem Déczim a jeho přáteli Jen si tak zahrát a potěšit taky pořád platí a bude platit pořád, i když ho v tomto pravidelném ohlédnutí nebudu připomínat.
Zjistil jsem hroznou věc: Já, odvěký nepořádník, jsem chvílemi zatoužil po úklidu. Samozřejmě především verbálně, protože spoléhám na svůj oblíbený nedostatek času, že mi dopřeje kýženou výmluvu, že bych opravdu velmi rád, ale z objektivních důvodů to jaksi nejde. Když jsem si ale na tento týden vzal dovolenou, aniž bych někam hodlal vycestovat, musel jsem připustit, že část z ní by mohla padnout i na uvedení domácnosti aspoň do takového stavu, abych mohl případnou návštěvu vzít do obýváku, aniž bych jí před vstupem musel uzavřít speciální úrazové připojištění. Aspoň pár hodin na setření těch nejsilnějších prachových vrstev, naházení věcí, které nezbytně nepotřebuji při ruce, do "odkládacího pokoje" (snad půjdou jeho dveře ještě zavřít, už je tam těch odložených věcí dost) a na závěr pak slavnostní vytření podlahy v obýváku, i když připouštím, že i prosté zametení by nejspíš splnilo páně Paretových 80 % z kýženého výsledku.
V pondělí po obědě (a před odpolední velmi inspirativní schůzkou se svým známým, černošickým fotografem) jsem si ve slunečném odpoledni zopakoval to, o čem přemýšlím už několik měsíců, přesně od té doby, co jsem si potvrdil, že jaksi není v mých standardních možnostech pořídit si déledobě k bytu i cosi jako ateliér, kam bych mohl případně zatahovat zájemce o své fotky a přesvědčovat je na konkrétních příkladech, jak jsou moje obrazy nejen krásné, ale stojí za to si je za nemalé peníze pořídit domů. Ale když už nemůžu mít ateliér v Praze, co kdybych si podobný prostor zařídil přímo ve svém dobřichovickém bytě? Vždyť třeba takový už zmíněný "odkládací pokoj" by se možná dal k něčemu takovému využít. Jenže to by se musel celý vyklidit... Ne, do něčeho takového se mi dnes nechce, zkusil jsem se bláznivé myšlence ubránit, to až na to někdy budu mít dost času. Ale kdy vlastně můžu mít víc času, než mám o své dovolené, kdy neplánuji nikam cestovat?
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v
Dobřichovicích v astronomy již oficiálně posvěceném létě.
Vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento týden byl u mne doslova jako nespoutané rozvlněné moře, od úterka každý den přinesl novou velikou vlnu: V úterý jsem se po dlouhé době viděl se svým dávným spolubojovníkem z vojny, se kterým se nám tak skvěle povídá na různá aktuální i obecná témata, že nám tři a půl hodiny v kavárně utekly snad za čtvrthodinku. I když jsem si to neuměl představit, hned středa úterní zážitky ještě trumfla, protože strávit podvečer a večer až po okraj noci s nepočetnou společností kolem legendárního trumpetisty Laca Décziho a samozřejmě především s ním samotným, s jeho hudbou a jeho obrazy, to je opravdu zážitek, na který - doufám - ani pan Alzheimer, přijde-li v dohledném budoucnu ke mně na návštěvu - nedosáhne. V pátek jsem byl v jedné žižkovské hospodě/restauraci na komentované prohlídce - v takovém prostoru - překvapivě introvertně sevřené výstavě fotografky Zuzany Málkové a seznámil jsem se s řadou zajímavých žižkovských usedlíků obývajících nebývale pohledné starodávné pavlačové prostory. V pátek jsem se sešel s výborným kamarádem, který většinu času tráví v USA a neviděli jsme se řadu let (jestli to tu opět čte, moc zdravím a děkuji za dlouhodobou přízeň :-)) a v sobotu jsem ten celý košatý program završil tím, že jsem přebíhal mezi vycházkou Pražských domů Klimentskou a Lannovou ulicí a hojně navštívenou vernisáží velké fotografické výstavy WOMEN v ambitu kláštera Panny Marie Sněžné. V mezidobí jsem si domluvil dvě další vlastní výstavy, připravil jsem k převzetí autorské tisky objednané v průběhu berounské výstavy a taky jsem jen tak mimochodem každý den chodil normálně do práce. Takže není divu, že jsem si na příští týden vzal volno, abych všechny podněty uplynulého týdne vstřebal a nějaké nové zase pořídil :-). Neděli ovšem neokupuje žádný jiný program, tak ji mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 781.
I když jsem se ke svému blogu dostal po minulých Nedělních miniglosách až v pátek, stihl jsem nakonec přidat dva příspěvky: V prvním jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi). V sobotu jsem pak k příležitosti jednoho velmi nechtěného výročí přidal malý osobní dárek v podobě krátkého videa ze setkání s Lacem Déczim a jeho přáteli Jen si tak zahrát a potěšit. Z předešlého období ještě jednou přidám několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice a článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku.
I blbé zprávy mají svá výročí a my bychom si je měli připomínat tak dlouho, dokud nepominou. Přemýšlel jsem, jak si jedno takové pro mě asi nejpodstatnější připomenout, a napadlo mě, že by třeba vhodným způsobem bylo udělat po cca 12 let intenzivního používání a po desetitisících fotek svůj úplně první pokus o krátké video, přičemž jeho cílem by bylo uchovat malý kousek skutečnosti, který nejspíš nedochoval z těch pár přítomných nikdo jiný, a potěšit tím (nejméně) jednoho z těch, kteří přítomní být nemohli.
A tak se přenesme do prostoru malé dejvické galerie a zároveň starožitnické dílny, kde se sešlo na speciální a občas možná i jen náhodná pozvání jenom pár lidí, kteří mohli strávit při srdečném povídání a popíjení dobrého vína víc než 4 hodiny v neuvěřitelné společnosti obrazů, hudby a originálních osobností.
Myslím, že budete znát jeden z nejúspěšnějších českých popřevratových filmů (10 českých lvů) Je třeba zabít Sekala, který vznikl v roce 1998 v režii Vladimíra Michálka podle námětu a scénáře Jiřího Křižana. Filmové drama popisuje život v hanácké vesnici za Protektorátu v roce 1943 a ve vztahu dvou hlavních postav - kováře Jury Barana a sedláka a udavače Ivana Sekala personifikuje až westernově klasický souboj dobra se zlem. Ale jak tomu ve filmu bývá, nic není takové, jaké se to zdá být, takže typická hanácká vesnice (ve filmu se jmenuje Lakotice), kde se film natáčel, ve skutečnosti neleží na Hané, ale až v dalekém jihočeském Varvažově (nedaleko od Zvíkova).
Na následujícím záběru z filmu nejsou filmové kulisy, ale zcela reálné místo v jihočeském Varvažově s kostelem, farou a přilehlým dvorem, prostě tak, jak tomu za okupace na typických hanáckých vesnicích bývalo :-).
Poznámka:
I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už zase píšu v Dobřichovicích u otevřeného okna, z něhož na mě dýchá nefalšované léto. Vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět
v
kavárně naproti Bílé labuti, jestli tam tedy v tomhle vedru dojedu a neponořím se raději někde cestou do chladivé kašny :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento týden se rozvíjel poznenáhlu, ale jeho závěr byl přebohatý: Ve čtvrtek jsem byl přizván jako divák k neobyčejnému divadelnímu představení AMEN na Žižkově, v pátek jsem se v centru Prahy sešel u výborného vína s několika přáteli - fotografy, se kterými jsme se během báječného večera dohodli na možné zajímavé formě spolupráce (už se na ni těším!) a v sobotu jsme měli v Dobřichovicích tradiční food festival Všechny chutě světa, navíc s vystoupením mého oblíbeného jazzového trumpetisty Laca Décziho. Když jsem mu řekl, že jsem jednu jeho fotku z loňského dobřichovického koncertu poslal do pařížské fotosoutěže, pozval mě na vernisáž své vlastní výstavy obrazů, tak jsem moc zvědavý, co uvidím a zažiju. Příští týden budu mít program nejspíš ještě bohatší, tak využívám mírného přechodného uklidnění, a neděli tak mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u "mírně kulatého" vydání s číslem 780.
Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: V prvním jsem napsal několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice kterou jsem tentokrát nejen slyšel ale i viděl, protože jsem měl slušnější vstupenku než při prvním pokusu. Druhým článkem Svátek, co je v pátek, jsem připomněl jedny pro mě už provždycky důležité jmeniny, ke kterým aspoň potichu přeju všechno nejlepší, když už to právě nejde tak nahlas, jak bych si přál. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku, fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami na kolotoči svézt, a výběr návštěvnických reakcí z mé květnové berounské výstavy Perličky z návštěvní knihy.
Všeobecně se o mně ví, že "na svátky jsem špatnej". Nemyslím teď svátky vánoční, na ty se těšívám jak malé děcko, nebo svátky státní, které světím poslušně podle zákona a rozhodně nepořádám demonstrace na jejich odstranění z kalendáře v zájmu zvýšení objemu hodnot vytvořených naší prací. Myslím tím svátky, které nám byly "přiděleny" spolu s našimi jmény podle svátku příslušných světců (jsou-li v církevních seznamech tací), tedy tzv. jmeniny.
Hlídat, kdo má v daný den svátek, je v současnosti celkem snadné: Mnohé zpravodajské internetové stránky tímto údajem dokonce začínají: "Dnes má svátek Gita" informuje pak např. náš vyhledávač či "noviny", které na webu prohlížíme (a to ani nemluvím o výlohách květinářství, která jsou na jmeninách životně závislá), a je tedy zřejmé, že máme dobrou příležitost všem případným Gitám, které známe (já jednu) popřát formálně či osobněji něco pěkného, co by jim udělalo radost. Nemůžeme se vymlouvat, že jsme si nevšimli, že jsme zapomněli. Někdy to dokonce nárazově učiním, popřeju náhodně třeba Helenám či Tomášům, většinou v krátkodobém přesvědčení, že se polepším a začnu s daty jmenin pracovat nějak systematičtěji. Ale víte nejspíš sami, jak to s takovým polepšováním bývá: Kupříkladu v návalu špatného svědomí přicházejícího s depresivnějším podzimem popřeju Renátám, Agátám a Terezám, ale u Galin a Hedvik začnou smělá předsevzetí skřípat, na Lukáše a Michaely už se dostane jen zřídka a Vendelínové, Brigity a Sabiny už většinou mají smůlu. Ne, není v tom nic osobního, nemám nic proti Sabinám (třeba tu Prodanou nevěstu spíchly kdysi moc dobře), ale chybí mi v tomhle směru vytrvalost a jakmile se jen trochu soustředím na něco jiného, jmeniny ostrouhávají jako jedny z prvních.
Letos v předjaří jsem podnikl trochu uspěchanou návštěvu na představení Kytice v pražském divadle Semafor (jedním z pozůstatků po něm byl i dubnový blogový článek Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...). Zmíněná uspěchanost se projevila např. tím, že jsem vzal zavděk posledním volným místem na jednom z představení, což - jak se ukázalo - nebyla tak docela náhoda, protože z toho místa jsem viděl sotva třetinu jeviště a to jsem se ještě musel dost "vytahovat", což zrovna zážitek z představení neumocňovalo. Hned po příchodu domů jsem se proto rozhodl složit reparát a objednal jsem si lístek na začátek června - na místo, ze kterého by měl být nesrovnatelně lepší výhled. Tentokrát jsem beze spěchu "dočkal správného času" a byl jsem odměněn krásným představením, které dalo ve všech ohledech tomu prvnímu zážitku s bolavým krkem "flek".
Je nutné poznamenat důležitou věc: Původní verzi šesti balad semaforské Kytice z roku 1972 znám díky gramofonové nahrávce snad ještě lépe než svoje boty, zůstala mi z dětství a let teenagerských zažraná do paměťových záhybů a doufám, že tam snad ještě aspoň po nějakou dobu pobude. Legendární představení z dob počínající normalizace, pozoruhodný ostrůvek svobody, imaginace a humoru v nepříliš veselých společenských kulisách, divadlo těžko zapomenutelné pro aktéry z jeviště i z hlediště, okamžik, kdy se z nepochopitelných příčin pouhým dopuštěním múzy Thálie všechno dobré spojí v centru dění a všechno špatné poodstoupí do stínu ústraní. Současné nové nastudování pro rok 2025 je už čtvrté v pořadí a vychází z jednoduchého a dobře odůvodněného předpokladu, že čím blíž se podaří dostat k původní verzi, tím lépe. Sám jsem se k představení snažil přistupovat jako poučený vstřícný návštěvník a nikoli nesmiřitelný fanoušek, který odmítá předem každé odchýlení od svého milovaného originálu. Připouštím, není to lehké.
Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který tentokrát píšu netradičně v Plzni, kde jsem měl včera setkání se spolužáky z gymnázia. Vlastní obsah článku pak
doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - nejspíš opět v
kavárně naproti Bílé labuti, jestli se mi tam tedy podaří přesunout a neuvíznu ve vlaku někde v půli cesty :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento týden jsem stihl zajistit v tiskárně výrobu fotografií, které si u mě rezervovali návštěvníci mé květnové výstavy MINICYKLY, tak věřím, že někdy na konci týdne budu mít vše pohromadě a budu moct začít tyhle "pozdravy z výstavy" odpovědně rozvážet zájemcům. Momentálně nemohu pro zdar věci udělat víc (fotky jsou v rukou zkušených profesionálů), tak můžu neděli opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 779.
Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: Prvním byla reflexe zajímavého zážitku z ranního vlaku o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou - Černošický Banksy. V pátek jsem přidal fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami svézt na kolotoči :-). Ke své květnové fotovýstavě se mohu vrátit v jednoduchém bilančním textu Berounská výstava v několika číslech a ve výběru návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období pak ještě připomenu básničku Psaní neviditelným inkoustem a text O (ne)motoristickém Čerfovi.
Poznámka:
Jak už je v posledních týdnech běžné, i
dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak
doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v
kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Tento týden jsem jednak ještě vstřebával podněty vzešlé ze své květnové fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům, jednak jsem využil přece jen poněkud volnější večerní program k tomu, abych navštívil koncert, divadlo, velkou malířskou výstavu i soukromou oslavu narozenin. Ano, byl to kulturně a společensky dost bohatý týden, zároveň jsem si udělal trochu pořádek v objednávkách fotek z výstavy, kterých je o dost víc, než jsem byl zvyklý u předešlých akcí. Tento týden tedy navštívím tiskárnu a zajistím přípravu všeho, co si u mě návštěvníci výstavy rezervovali. Ale to bude až od pondělka, neděli mám jako tradičně rezervovanou především pro Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 778.
Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové články, které se ještě vztahovaly ke skončené výstavě: Prvním byl jednoduchý bilanční text Berounská výstava v několika číslech, druhým (ke kterému jsem se ovšem stihl dostat netradičně až v sobotu) pak byl výběr návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období mohu připomenout básničku Psaní neviditelným inkoustem nebo "čistě nevýstavní" text O (ne)motoristickém Čerfovi, ve kterém jsem
ukázal, že i tak zatvrzelý neřidič jako já může najít kolektiv, ve
kterém bude v oblasti řízení motorových vozidel tím nejzkušenějším.
