Po sedmi měsících se vracím k předvánočnímu odhalení svých novozélandských příbuzných, které jsem objevil díky pátrání v matrikách po stopách chotěšovské části své rodiny a hlavně pak díky rodokmenovým sociálním sítím. Jen letmo připomenu hlavní informace, které už jsem podrobněji popsal v článku O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih: Po své fotografické výstavě POVZNÁŠENÍ, kterou jsem měl v prostorách úžasného chotěšovského kláštera (dodnes je možné si výstavu prohlédnout formou virtuální prohlídky přímo ve výstavním sále), jsem začal podrobněji zpracovávat historii svých předků z otcovy strany. Moje chotěšovská babička byla ze staré německé rodiny Peterů, kterou jsem prozkoumal asi šest generací zpátky. Babiččin pradědeček, tedy můj přímý praprapradědeček Simon měl sestru Barbaru, která si vzala rovněž Chotěšováka Antonína Turnwalda. Mladý pár pouhý rok po svatbě jednou provždy opustil Chotěšov, protože se vydal na dlouhou cestu za štěstím do dalekého novozélandského Aucklandu. Jak se ukázalo, nepodnikl tuto na svou dobu neuvěřitelnou cestu zdaleka sám, ale na Nový Zéland tehdy odjelo celkem víc než 80 lidí z Chotěšova a sousedních vesnic. Přitom za celý můj život se ke mně o tom obrovitém exodu, který se bezprostředně týkal i naší rodiny, nedostala jediná informace od žádného z chotěšovských příbuzných. Jako kdyby se za těmi několika desítkami lidí za pouhých pár generací úplně zavřela voda.
Řekl jsem si, že se pokusím vypátrat podrobnosti a jako nejlepší možný potenciální zdroj informací mě napadl bývalý dlouholetý správce a kastelán chotěšovského zámku, uznávaný grafik a básník Jiří Poslední, s nímž jsem měl to potěšení se seznámit díky své předloňské chotěšovské fotografické výstavě, kterou organizačně zajišťoval. Jestli bude někdo z Chotěšova o dávném novozélandském exodu něco vědět, bude to bezpochyby on, řekl jsem si a nespletl jsem se. Poslal jsem mu odkaz na svůj blogový článek doprovozený několika otázkami a odpověď přišla téměř obratem. Z jeho tehdejší odpovědi vybírám:




