neděle 15. května 2022

Nedělní miniglosy č.638

Květen a červen mám moc rád mimo mnoha jiného i proto, že je stále déle vidět. Když jsem včera dostal chuť vyfotit si v Praze pár nočních fotek a zjistil jsem, jak dlouho bych musel na tmu čekat, hned mě podobné chutě přešly. Tak budete muset vzít zavděk místo nočními fotkami z pražských ulic jen dalším vydáním Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", protože u nich - na rozdíl od nočních fotek - nebývá světlo na závadu. I dnes se tedy náš tradiční nedělník, vycházející už déle než 13 let, pokusí probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti, z naší kotlinky i z konkurenčních kotlinek ve zbytku světa.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články. V prvním z nich jsem se už pošesté pokusil nově přeložit vybranou básničku od Christiana Morgensterna, tentokrát to odneslo šestiverší Rýma (Schnupfen). V pátek třináctého jsem pak připojil pár obrázků z výletu za jihomoravským vínem, obrázků pořízených ovšem v Počasí, ve kterém se rozhodně nedá fotit. Z předchozích textů ještě jednou připomenu povídání o knize Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, které jsem měl "v blogovém edičním plánu" už skoro rok, a musel jsem si kvůli článku knížku přečíst s odstupem ještě jednou, a vzpomínku na 30 let staré letmé setkání v jižní Francii Na hradě poblíž Avignonu, pro kterou jsem vůbec poprvé využil i dobové deníkové zápisky z útrapami a krásami pětitýdenní cesty poničeného starého sešitu. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!
 

pátek 13. května 2022

Počasí, ve kterém se rozhodně nedá fotit

Jak už jsem hlásil na facebooku, podnikli jsme minulý víkend s několika dobrými přáteli výlet do krásné vinařské oblasti kolem obce Vrbice. Samozřejmě, těšil jsem se na dobré víno, zdejší vinaři jsou vyhlášení a ochutnávat je věru co. Ale vzal jsem si s sebou i skoro kompletní fotovýzbroj, sice bez stativu a filtrů, ale zato se všemi možnými objektivy. Zdejší boubelatá krajina posetá vinicemi a poli umí při vhodných světelných podmínkách vypadat opravdu nádherně a já si říkal, že by tak mohlo vzniknout něco zajímavého, co jsem si ještě nikdy dříve sám nevyzkoušel a maximálně jsem takové obrázky trochu záviděl ostatním. Nu, očekávání je jedna věc a realita druhá a na tom, jak se tyhle dvě věci během našeho pobytu vzájemně protínaly a překrývaly, bylo možné názorně předvést, co znamená v geometrii pojem "mimoběžky". 

Zatímco skoro všude jinde byl většinou moc pěkný slunečný víkend, právě námi navštívená jihomoravská oblast byla pro "naše" tři dny doslova zalehnuta těžkou peřinou oblačnosti, ze které střídavě pršelo, mžilo a lilo, krajina na všech stranách se schovala za mlžnou oponu a z četných eurorozhleden v okolí bylo sice možné se rozhlížeti, ale nikoli také něco viděti.

Popravdě, byl jsem z toho trochu otrávený. Do těchto míst se dostávám jen zřídka a svá rána kolem východu slunce a večery kolem slunka západu jsem si představoval jaksi fotograficky užitečnější. Ale podobně jako vinař nepřepere mizerný rok plný podnebných rozmarů, ani fotograf neudělá exkluzivní obrázky krajiny, když je tmavě olověná obloha a vše se ztrácí v jemném oparu, který na rozdíl od často výtvarně vděčné mlhy nenabízí fotografovi skoro žádné rozumné možnosti. Ale dost skuhrání, v optimálních podmínkách umějí fotit všichni, tak z toho uděláme takovou malou "výzvu" a zkusíme nevzhledné počasí přeprat. Ostatně - jak říkají vinaři - čím méně spolupracuje příroda, tím víc se pak musí pracovat "ve sklepě" :-). 
 

středa 11. května 2022

Rýma (Christian Morgenstern)

Čtenáři, kteří sem chodí pravidelně, už vědí, že čas od času nabyde skutečnost takových odstínů či brizance, že i jako naprostý neněmčinář, jehož vrcholem v jazyce velkého Goetha je správně vyslovené slovo Volkswagen, zatoužím v tu chvíli přeložit si pár nonsensových veršíků Christiana Morgensterna. Dnes už je to šestý pokus a začíná se tu tak už utvářet opravdová tradice. Vždyť už jen pouhých 631 dalších básniček a dotáhneme se na Nedělní miniglosy :-). Zatím jsme tu měli Estetickou lasičku (k mému velkému překvapení se z ní stal - jak můžete vidět i dole pod článkem - vůbec nejčtenější článek od přechodu mého blogu do prostředí blogspotu) a mohli jste si přečíst i moje verze básniček Trychtýře, Tři zajíci, Mezi časy a nakonec zatím poslední Slavnost flamendrovu.

Protože hluboce soucítím se všemi, kterým jaro přineslo kromě sluníčka, prvních opravdu teplých dnů a krásných čerstvých barev bohužel i novou sezónu pylových alergií, tedy starost s kýcháním, smrkáním a nepomíjejícím škrábáním v krku, řekl jsem si, že jim jako malý dárek zkusím připravit nový překlad Morgensternovy kratičké básničky Der Schnupfen, tedy Rýma.

Jako obyčejně začneme originálním německým textem:

 DER SCHNUPFEN

Ein Schnupfen hockt auf der Terrasse,
auf dass er sich ein Opfer fasse

– und stürzt alsbald mit großem Grimm
auf einen Menschen namens Schrimm.

Paul Schrimm erwidert prompt: Pitschü!
und hat ihn drauf bis Montag früh.

 

neděle 8. května 2022

Nedělní miniglosy č.637

Tak jsem na ty dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", sám docela zvědavý, protože následují po včerejší velmi důkladné a různorodé ochutnávce v jednom báječném jihomoravském vinařství. Nejenže se tedy "redakce" NMg nesešla k poradě brzo ráno, jak bývá jejím zvykem, ale až v pokročilém odpoledni, tak jsem zvědav, jestli vůbec stihneme "půlnoční nouzovou uzávěrku", ale od pátku navíc nebyl vůbec čas se zamýšlet nad obsahem tohoto vydání. Tak uvidíme, co z toho vzejde, a jestli bude víno, o kterém se říká, že je v něm pravda, dobrou inspirací pro Nedělní miniglosy, které si k té pravdě rády ještě něco přisadí, aby i náročná období dokázaly překlenout s nadhledem a snad občas i s trochou humoru.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články. Prvním bylo povídání o knize Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, které jsem měl "v edičním plánu" už od loňského července, až jsem si musel knížku přečíst s odstupem ještě jednou, abych v článku nevařil jen z vody děravých vzpomínek. Námět k druhému článku jsem vytáhl ze svého fotoarchivu; konkrétně šlo o fotku, pořízenou před 30 lety Na hradě poblíž Avignonu, kde jsme se úplnou náhodou potkali s jednou mladou Američankou, a díky té fotce a starým zápiskům v "cestovním deníku" jsem mohl zkusit zrekonstruovat, jak se to tehdy vlastně všechno odehrálo, když na paměť není po takové době úplně spolehnutí. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek O třicetileté škole, ve kterém jsem popsal, jak to vypadá, když se pachatel vrací po čtvrstoletí na místo svých dřívějších činů, v tomto případě do gymnázia, kde kdysi učil. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!
 

pátek 6. května 2022

Na hradě poblíž Avignonu

Nedávno jsem dělal probírku "truhly" se starými fotkami a našel jsem jednu, která docela splňuje mé představy o příspěvku do rubriky Perličky z archivu (na podzim jí už bude 30 let) a umožňuje mi zkoumat zvláštnosti mé paměti, konkrétně podstatné rozdíly v tom, co se mi do paměti zarylo a co ji naopak celkem rychle opustilo. Prosím, nehleďte na technickou kvalitu fotky: Na měsíční cestu stopem po jižní Francii jsem tehdy vyrazil sice s velikým batohem, ale jen s maličkým mechanickým (a samozřejmě analogovým) kompaktíkem LOMO (ano, to je ta značka, které ne zas tak dávno propadli četní milovníci retrokuriozit), fotil jsem na obskurní sovětské kinofilmy, které byly už řadu let prošlé, abych ušetřil (stály tehdy ve výprodeji 2,50 kus), fotky jsem vyvolával na podivně "sametové" maďarské fotopapíry s neodhadnutelnou proměnnou gradací (kde asi udělali soudruzi z MLR chybu?) doma v koupelně, a teď jsem ještě navíc obstarožní fotku přefotil z maličkého originálu, abych vám ji tady mohl ukázat v digitální podobě.

Tahle dávno zapomenutá "perlička" ve mně vyvolala kaskádu vzpomínek, něco jsem si pamatoval přesně, něco mlhavě, něco vůbec. Vím přesně, kde jsem snímek pořídil: Jedná se o zříceninu hradu na kopci nad jihofrancouzskou vesnicí Fontaine du Vaucluse, kde za normálních podmínek vyvěrá ze skal jeden z nejsilnějších pramenů na světě; pamatuji se, že v době mé návštěvy právě vrcholilo období sucha, takže se mohutný pramen vyvěrající z podzemní rozsáhlé krasové oblasti, kterému to tolik slušelo na barevných pohlednicích, proměnil v krotký potok razící si svou cestu mezi mokvajícími šutry. Taky si pamatuji, že u vyvěrající říčky stojí nádherná malá středověká papírna z 15. století a možná bych ještě někde ve skříni našel pár obálek z ručního papíru, které jsem si tam koupil na památku. Z celého dalšího dne si pak nepamatuji prakticky nic, až na to, že jsem vylezl na strmý kopec s hradem nad vesnicí, abych se rozhlédl pěkně z výšky po širém kraji. No a na hradě jsem ke svému překvapení potkal mladou Američanku, která se právě rozhlížela po okolí přesně tak, jak jsem si to plánoval pro sebe.

úterý 3. května 2022

Jiří Hájíček: Dešťová hůl

Dlouhodobá nespavost není nic příjemného, kdo sám zažil, asi může potvrdit. Důvody pro ni ale mohou být různé a určitý pocit vnitřní nespokojenosti nebo nenaplněnosti v kombinaci s každodenním stresem z něčeho, co sami hluboko uvnitř sebe (před ostatními bychom si asi netroufli, abychom nebyli považováni za rouhače)  považujeme za něco, co pro nás dávno pozbylo skutečného smyslu, může být snadno jedním z nich. 
 
Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.
"Netušila jsem, že tě tohle láká."
"Je to za polárním kruhem."
"Trochu mě děsíš, miláčku..."
"Proč?"
Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.
"Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?
"Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu."
 
Hlavní postava knihy, Zbyněk Polecký, je jedním z takových lidí. Je odborníkem na správu pozemků a ctí odpovědný vztah lidí k půdě, spíš těch dávných než dnešních, kdy se vztah k půdě výrazně proměnil; však i Zbyňkovo příjmení jako kdyby jeho odborný zájem odráželo, protože pole a jejich vlastníci kolem něj v jeho práci defilují denně. Pracuje na odpovědné pozici, má skvělou ženu a krásný byt, který splácí, cítí, že by se slušelo, aby byl šťastný, ale nedokáže to. V noci nemůže normálně spát a utíká k věcem, které řadě lidí - včetně jeho vlastní ženy - připadají nepochopitelné a bláznivé. 

neděle 1. května 2022

Nedělní miniglosy č.636

Duben u mne tentokrát z různých důvodů proletěl jako neřízená střela, tak se přiznám, že jsem docela rád za ten dnešní první máj. To je výhoda všech prvních dnů měsíce, že přinášejí novou naději, tím spíš, když jde o tak výsostný měsíc, jakým je květen. Ale i v počínajících záchvatech alergie mezi rozkvetlými stromy a loukami je dobré mít na paměti, že je neděle, a to - máj - nemáj, kulásec - nekulásec - vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Mimochodem, vydání z minulého týdne přimělo po delší době opět jednou facebook, aby zakročil a doručil mi varování, že porušuji "zásady komunity" a nikdo kromě mne samotného můj příspěvek vidět nesmí, takže je pravděpodobné, že kdosi v Bangladéši nerozuměl správně robotickému překladu Nedělních miniglos do angličtiny, což by bylo mrzuté, nebo mu naopak rozuměl velmi dobře, což by bylo báječné. Pro jistotu tedy přidávám jako úplatek i pozdrav v bengálštině: আপনার দিনটি শুভ হোক  a budu doufat, že mi překladač nepodsunul verzi v jihobangladéšském dialektu, která má ve všech severnějších oblastech vulgární nádech, protože to bych si už na facebooku ani neškrtnul. Ale zpátky do češtiny: Vítejte u celkově už šestistého šestatřicátého vydání tradičního blogového nedělníku, který se už 13 let snaží i náročná období překlenout s nadhledem a - je-li to  v dané situaci vůbec možné - i s nádechem humoru.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články, tentokrát oba "povídací": V prvním, který se jmenuje O třicetileté škole, jsem popsal, jak to vypadá, když se pachatel/učitel vrací po čtvrstoletí na místo svých dřívějších činů, v tomto případě do gymnázia, kde kdysi učil. V druhém naopak místo do hluboké minulosti směřuji do blízké budoucnosti, protože jsem ohlásil, že v nejbližší době už nebudu pouhým fotografem a blogerem, což je v poslední době kdekdo, ale bude ze mne Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista. Z minulého období mohu ještě jednou zviditelnit "recenzi" slavného (protože mimo jiné oscarového) jihokorejského filmu Parazit. Dále, když je dnes ten první máj, stojí za to zavzpomínat, jak jsem kdysi jako pionýr málem hrdinně padl v průvodu nadšených pracujících, ozbrojených mávátky: O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

pátek 29. dubna 2022

Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista

Někdy není vůbec jednoduché se smysluplně představit a do několika málo slov - např. na vizitku - vecpat to hlavní, co o sobě svému okolí chceme sdělit. Zdá se mi, že dřív to bylo jednodušší: Alois Jirásek o sobě mohl celkem bez pochybností napsat, že je spisovatel, a kdo by se tomu náhodou zdráhal uvěřit, mohl by dostat některou z jeho mnoha tlustých knih ránu do hlavy, aby procitl a zmíněnou nepochybnou skutečnost vzal na vědomí. Stejně tak si mohl můj dědeček napsat na vizitku kamenosochař a štukatér a jestli v Jiráskově případě nevěřící Tomášové odešli maximálně s boulí na hlavě od F. L. Věka, v případě mého vznětlivého dědečka mohla potenciálního pochybovače zavalit metráková náhrobní deska. 

Dnes je situace komplikovanější: Naše zaměstnání se proměňují a proplétají, málokdo vydrží celý život jen u jednoho, někdo má čtyři zároveň, a navíc je často velmi obtížné nezasvěcenému v kostce vysvětlit, co přesně je jejich obsahem. Poté, co jsem byl několik let celkem jednoduše pochopitelným učitelem (něco jsem o téhle své životní etapě psal shodou okolností ve svém minulém článku O třicetileté škole), řadu let jsem pak mohl na své vlastní vizitce číst sousloví segmentový manažer, což sice docela pěkně zní, ale - přiznejme si - málokdo si z toho o mně odnese konkrétnější představu. A podle jakých pravidel by se měl představovat člověk, který kromě své práce má i další aktivity, které považuje za důležité, mnohdy důležitější, než práci samotnou? Má se představit jako elektromechanik a víkendový indián? nebo prodavačka a cosplayerka? Viděl jsem i lehce ironickou vizitku s termínem samostatný specialista, což je široširá střecha, pod kterou se vejde kdeco.

Přiznám se, že jsem tohle téma sám za sebe doposud odmítal řešit. Pracovní vizitky už léta nemám a na své soukromé žádný upřesňující dovětek nepoužívám. Jsem Petr Vápeník a to musí dotyčnému stačit; miniatura některé z mých fotek na vizitce pak přemýšlivějšímu možná napoví. Pamatuji si ostatně, že jsme na těchto stránkách už kdysi rozebírali, že není úplně jednoduché vůbec si připustit, že když fotíte, za určitých okolností můžete být i fotografem :-).

středa 27. dubna 2022

O třicetileté škole

Třicetiletého může být kdeco: Třicetiletá válka, která dala kdysi Evropě notně zabrat a vyžádala si nemalé oběti. Třicetilá svatba, tzv. perlová, která vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Taky třicetiletá whisky, která už by podle znalců měla být přímo nebeským požitkem. A třicetiletá škola, která vlastně svým svérázným kreativním způsobem kombinuje všechny tři zmíněné skutečnosti.

V mém pokročilém věku je docela osvěžující slavit třicáté narozeniny. Dokonce i když jde o narozeniny školy. Je příjemné vzpomenout si na některé nezapomenutelné zážitky a nechat si ostatními připomenout ty pozapomenuté. Ano, třicet let od založení v tomto školním roce slaví plzeňské Gymnázium Františka Křižíka, se kterým jsme kdysi čtyři z těch třiceti let ušli společně a - jak už se stihlo ukázat - byly to čtyři velmi intenzivně prožité roky naprosto zásadní pro celý můj další život: Přihrály mi do cesty osobní celoživotní přátele i řadu známých, pootevřely mi dvířka k práci v úplně jiném oboru, vybavily mě schopnostmi, které jsem od sebe dříve neočekával, sebevědomím i pochybnostmi úplně jiného druhu, než jsem si před tím uměl představit.

Vždycky jsem říkal, že ve srovnání s prací učitele na takovém gymnáziu, se zdají být jiné práce jaksi "emocionálně ploché", byť neumím na základě praktického srovnání posoudit, jestli něco společného náhodou přece jen nemá např. práce krotitele dravých šelem, práce exponovaného fotbalového trenéra nebo práce stand-up komika. A taky jsem nikdy nezastíral, že od té doby, co jsem ze školy odešel, se považuji za učitele "na zkušené v praktickém světě", který sbírá cenné praktické zkušenosti z různých oborů a z různých forem interakce s jinými lidmi, aby byl jako člověk pro své hypotetické budoucí studentky a studenty důvěryhodný, protože to, myslím si, je na střední škole mnohem podstatnější než to, jestli je kantor odbornou špičkou v oboru. Není paradoxně tak důležité, jestli se ještě podaří takto získané poznatky opravdu zúročit; já kupříkladu návrat do školství vůbec neplánuji, ale ten zmíněný pocit "učitele na zkušené" tato skutečnost nijak neruší. 

neděle 24. dubna 2022

Nedělní miniglosy č.635

Nejsem zrovna moc společenský člověk a jen opravdu málokdy se mi stane, že se v období mezi dvěma vydáními Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", odehraje tolik událostí, jako tomu bylo tentokrát. Vím, nahrávala tomu skutečnost, že Nedělní miniglosy měly velikonoční přestávku. Ale zatímco Velikonoce u mě proběhly tradičně nespolečensky a (jak uvidíte i v následujícím "odstavci s odkazy") využil jsem je spíš k osamoceným fotoprocházkám, tento víkend byl (na mne) společenský opravdu netypicky, protože v pátek se odehrálo covidem několikrát odložené "silvestrovské setkání" s několika mými dlouholetými přáteli (není nad to slavit silvestra místo týden po Vánocích týden po Velikonocích :-)) a včera v Plzni navazovalo velké setkání absolventů Gymnázia Františka Křižíka, kde jsem kdysi dávno čtyři roky učil a - snad se moje další zaměstnání včetně toho současného neurazí - dodnes to považuji za své pracovně nejšťastnější a nejpřínosnější období. Gymnázium si letos připomíná 30 let své existence, takže jsem měl možnost se potkat a popovídat si s desítkami svých dávných studentek a studentů, s nimiž jsem se často skoro čtvrtstoletí neviděl, a obdivovat, jaké se z nich staly osobnosti. Ale teď už je zase běžná neděle, již jako obyčejně využijeme k vydání (celkově už šestistého pětatřicátého) tradičního blogového nedělníku, který se už 13 let snaží i náročná období překlenout s nadhledem a - je-li to  v dané situaci vůbec možné - i s nádechem humoru.