Můj blog v roce 2021

Po blogovém kataklyzmatu, kterým bylo vypnutí celé blogové platformy blog.cz v roce 2020, kdy statisíce blogů včetně mnoha našich skončily jako staré Pompeje po výbuchu Vesuvu, byl blogový rok 2021, pro mne první kompletní rok na blogspotu, nepoměrně klidnější. Na to, že šlo - z pohledu celého mého blogování - o rok třináctý, je to možná až s podivem. I přesto se ale odehrálo dost zajímavých věcí. Pokusím se držet osvědčené datové kostry a tam, kde mi to bude dávat smysl, se možná pokusím i o nějakou lehkou interpretaci. Mimochodem, z dat v systému Google Analytics (které jsou hlavním datovým zdrojem pro tento článek, aby vůbec bylo možné nějaké srovnání) vyplynula docela zajímavá věc - že totiž 5. října 2021 čitač, který jsem doposud nedeaktivoval, zaregistroval po více než roce 2 návštěvy na celkem 4 stránkách mého starého blogu na blog.cz. Zřejmě se pod několikametrovou vrstvou mrtvé pemzy cosi pohnulo; to by mě zajímalo, kdo měl tak vysoká přístupová práva, že ho to do systému pustilo :-).

Začnu jako vždycky několika základními souhrnnými čísly, které jsou tentokrát o dost jednodušší než loni, kdy se musela realita klopotně skládat z několika různých příspěvků: Celkem jsem na svém blogu v roce 2021 zaznamenal 20 957 návštěv (průměrně tedy 57,4 návštěv denně), což je oproti roku 2020 o cca 27% méně. Dá se ovšem říct, že je to celkem očekávatelný výsledek: Kromě pokračujícího přechodu mnoha blogerů do prostředí sociálních sítí, období po přestěhování na dlouhé měsíce prakticky vyzmizíkovalo návštěvy z vyhledávačů, které pro mě tradičně znamenaly téměř polovinu všech návštěv a teprve poslední dobou se vše pomalu vrací k dřívějšímu normálu, zpřetrhala se celá řada původních vazeb a já popravdě neměl dostatek času a chuti, abych se znovu na dalších blozích pustil do aktivního vyhledávání nových potenciálních návštěvníků a přesvědčoval je, že má smysl na můj blog chodit. Všechny uvedené návštěvy má na svědomí celkem 4633 návštěvníků. Původní dlouholeté jednoduché pravidlo, které říkávalo, že ročně u mne bývá asi 30 tis. návštěv od 10 tis. uživatelů se tedy postupně proměnilo v orientačních 20 tis. návštěv od 5 tis. uživatelů. I z toho je dobře vidět, že posiluje skupina opakovaně přicházejících čtenářů a odpadlo dost náhodných návštěv, což podporuje i nezanedbatelný pokles tzv. "míry okamžitého opuštění" z původních 56% na 51%, a z další statistiky pak vidím, že 58% všech návštěv udělali čtenáři, kteří chodí na blog alespoň jednou týdně. Nu, opět si to srovnám s těmi asi dvěma nebo třemi skutečnými návštěvami, které se přišly v covidovém roce 2021 podívat ke mně domů a vyjde mi, že s 20 tisíci blogových návštěvníků prostě nemůžu být nespokojen :-).

 

Černobílé překvapení s vůní bobkového listu

I když jsem povahou spíš běžec na delší tratě - dříve doopravdy, dnes už jen v přeneseném smyslu slova - jsou situace, kdy mám docela rád, pokud všechno pěkně klape a jde jak "po drátkách" či taky "ráz na ráz", takže radostný výsledek na sebe - od okamžiku, kdy na něj bylo zaděláno - nenechá příliš dlouho čekat. Ono to má samozřejmě i výchovný efekt: Odměna nebo trest by podle mě měly být co nejrychlejší, aby se nám v mozku nestihl vlivem přílišného časového odstupu následek pohádat a rozvést s příčinou a my si ještě správně vybavili, kterým svým činům máme za onen výsledek projevit svou vděčnost.

V případě v dnešním titulku inzerovaného černobílého překvapení se vše ve srovnání s jinými podobnými případy odehrálo opravdu nezvykle rychle. Možná si někteří z vás ještě pamatují, jak jsem tu ne zas tak dávno psal o svém tříhodinovém vymrzlém focení Karlova mostu v podzimní husté mlze - jak se mi ani trochu nechtělo vstávat, jak jsem zvažoval, jestli má cenu pokračovat do Prahy, když u nás to ráno v Poberounčí žádná mlha nebyla, a jak to zpočátku vypadalo, že z celého výletu nebude nic - tedy kromě normálního a celkem přirozeného nachlazení doprovázeného "rýmou jak trám" (podrobnosti a hlavně série fotek pro případné zájemce jsou v článku Karlův most v ranní mlze). 

Nedělní miniglosy č.622

Začátky roku u mne bývají trochu rozplizlé, ospalé a veskrze trudnomyslné. Nevím, čím to je, ale právě ten letošní rok je pravým opakem: Hned od novoročního odpoledne se pořád něco děje, přichází jedna pozoruhodná zpráva za druhou (jednu z nich vám už týden tutlám, aby těch dobrých zpráv nebylo moc najednou, protože je dobré je uměřeně dávkovat :-)) a soukromý "úkolovník" na každý den mám asi třikrát delší, než je možné vecpat do 24 hodin, přičemž na většinu z těch věcí se těším a neberu je jen jako něco, co "se musí". Uvidíme, jak dlouho to ještě novému roku vydrží. Jednou z aktivit, na které se každý týden těším jako na jeden takový "dobrovolný úkol" jsou zdejší tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které dnes vycházejí již po šestisté dvaadvacáté. 

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové články: Po nějaké době jsem zase jednou představil jednu čerstvě přečtenou knihu, která mě velmi silně zasáhla, možná tím, že její příběh není vyfabulovaný, ale "odžitý": Vzpomínky sovětské politické vězeňkyně Jevgenije Ginzburgové s názvem Strmá cesta. Ve druhém článku jsem ukázal svůj poslední letošní vánoční dárek, který jsem hned počátkem adventu objednal sám sobě a který došel s mírným (ovšem očekávaným) zpožděním; doufám jen, že úplně černý fotografický filtr mne na stará kolena nepřiměje, abych se začal na svět dívat černě :-). Z minulého týdne ještě jednou připomenu "chlubicí" článek o mém vánočním mezinárodním fotografickém úspěchu Vánoční dárek z dalekého Tokia a tradiční bilanční článek Co mi také přinesl rok 2021. Z archivu jsem tentokrát povytáhl novoroční rýmovanou minaturku z 1. ledna 2013 Novoroční dostihy. A jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na mou "pdf knížku" vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Poslední vánoční dárek

Letošní hlavní vánoční dárek, který jsem si pod svou štědrodenní dvojici vánočních stromečků nadělil sám sobě, jsem si objednal už drahný čas před Vánoci. Příslušný produkt byl však jen na vyžádání a  musel se speciálně objednat, takže od začátku bylo jasné, že doputuje až hluboko v novém roce. To pro mě nebylo nijak zásadní. Nelpím na tom, aby vánoční dárky přinesl ježíšek ausgerechnet na Štědrý večer, protože různé vánoční stromky se u mne vyskytují celoročně a Vánoce tedy nastanou ve chvíli, kdy se rozhodnu, že je pro ně ten pravý čas. Řekl jsem si, že bych se měl nějak odměnit za to, že se mi v loňském roce povedlo - jako vytrvalému červotoči - udělat pár miniaturních direk do fotografického světa, a rozhodl jsem se proto koupit si fotofiltr, který jsem měl už delší dobu vyhlédnutý, ale pro který jsem dlouho nebyl rozhodnutý najisto. 

Vy, kteří mě už nějakou dobu znáte, víte, že jedním z oborů, kterým se už celkem dlouho věnuji, je infračervená fotografie. Pro tento účel jsou nejpoužívanější temně rudé filtry, které dokážou odfiltrovat viditelné světlo až po červenou hranici, ale pár nejtmavších červených vlnových délek do výsledného obrazu přece jen ještě pustí (hranice průchodnosti filtru je většinou vlnová délka 720 nm, proto se v názvech filtrů často objevuje číslice 72), což do snímku vnese trochu barvy, se kterou se pak dá pracovat v postprodukci, aniž byste museli fotku dobarvovat uměle. Tento filtr pořídíte celkem běžně ve větších specializovaných prodejnách. Kromě těchhle "červených" IR filtrů ale existují i "černé" IR filtry, které už jsou určené pro opravdové infračervené "hardcoristy" a moc fotoamatérů se do téhle oblasti nepouští. Kdysi jsem se poptával v největší pražské fotoprodejně, kde se na mě tehdy moc pěkně usmáli, sdělili mi, že takový filtr se prodá v půrměru jeden ročně, takže se jim nevyplatí mít ho na skladě, a že mi ho v případě zájmu rádi objednají. Nic ve zlém, fotoprodejno, ale jestli se musí filtr objednat po internetu, nepotřebuji k tomu pomoc fotospecialistů, ale zvládnu to sám.

 

Jevgenija Ginzburgová: Strmá cesta (Крутой маршрут)

I když čtu docela dost, málokdy se mi stává, že mě kniha hned po prvních řádcích popadne a - i když tuhle jsem si dávkoval po kouskách, většinou při cestách vlakem do práce a z práce - nepustí mě až do konce, i když má přes 700 stránek a z mnoha důvodů není vůbec snadné ji číst. Ne, nebyl to ten případ, že knihu prostě přečtete na jeden zátah, protože se čte, jako když upíjíte chutný nektar, ale i když jsem zrovna nečetl, byla se mnou a ve mně, nezbývalo mi, než o ní přemýšlet - při nákupu, při jednání v práci, při procházení po vánoční staré Praze. Nevnucovala se, ale nešla úplně vypnout a pominout. Ani teď se nedá úplně vypnout, čehož důkazem budiž tento článek, za jehož obsáhlost i nedostatek vtipu se předem omlouvám.

Když tuhle knihu čtete, můžete být sebevětší pesimista, a přesto nejspíš budete muset dojít k závěru, že žít v zapráskané české současnosti je o dost lepší než žít v Sovětském Svazu za velikého Stalina ve druhé polovině 30. let 20. století, v době, které se taky někdy celkem zaslouženě říká období velkého teroru nebo Velká čistka. Přemýšlel jsem, o jaký jde vlastně žánr: Jsou to paměti? Svým způsobem ano, protože smyslem knihy je oživovat lidskou paměť a připomínat, co by kolektivní paměť (a máme s tím i u nás bohaté zkušenosti) ráda vytěsnila, protože se to jaksi nehodí do mýtů o vlastní velikosti a dobrácké moudrosti. Ale je to vlastně možné považovat trochu i za román, ve kterém autorka splývá s hlavní hrdinkou a všechny postavy a jejich osudy reálně existovaly. Kurzívou jsou v dalším textu označeny citace z knihy.

 

Nedělní miniglosy č.621

Nevím jak u vás, ale u mě se tedy nový rok rozjel hned od začátku do takových obrátek, že jsem vůbec neměl čas myslet na to, že vlastně první lednový týden odedávna nemám zrovna rád a vždycky to pro mě býval čas jakési líně se vlekoucí "nenálady", vlastně ani nevím přesně proč. Tentokrát ale vše kolem mě frčí tak rychle, že si při té jízdě z kopce skoro nestíhám přidržovat klobouk a hlavně o tom ani nestíhám dát zde na blogu vědět. Ale pořád si říkám, že to z pohledu roku 2022 může být jen "přepálený začátek", tempo brzy zvolní, a bude tedy dost času na to, abych se postupně vrátil ke všemu, co stojí za zmínku. Hektický úvod roku ovšem samozřejmě nemůže upozadit zdejší tradiční nedělní aktivitu, tedy vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které má dnes už číslo 621. 

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové články: Trojnásobný úspěch z letošního ročníku velké fotografické soutěže Tokyo International Foto Awards (TIFA) jsem představil v článku Vánoční dárek z dalekého Tokia. O dva dny později jsem pak zveřejnil už tradiční bilanční článek Co mi také přinesl rok 2021. Z minulého týdne si ještě jednou dovolím připomenout jen maličko popůlnoční Přesně novoroční haiku. A protože po netypických jarních novoročních "vedrech" začalo konečně celkem normálně mrznout, jak se na leden sluší, přidám jeden pozdrav z hlubokého archivu, 12 let starý článek O devětadvacátém, tím spíš, že se tenhle článek nekvalifikoval do mé "pdf knížky" vybraných blogových textů, která je trvale k dispozici ke stažení na odkazu: Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Co mi také přinesl rok 2021

Z původního blogu jsem si na novou adresu s sebou přinesl i zvyk udělat si začátkem nového roku malý přehled, co se vlastně v uplynulém roce odehrálo. Tradičně tuhle bilanci dělám na tři díly: Napřed se dívám na to, co se odehrálo v mém životě mimo blog, ve druhém článku se dívám speciálně na to, co se dělo na blogu a ve třetím se pak věnuji komentářům a komentátorům. Tu třetí část nevím, kdy stihnu, protože tentokrát nemám žádného "fóra", který by byl daný zánikem původního blogu, jako tomu bylo o rok dříve, ale první část chci vždy zveřejnit co nejdříve, optimálně do Tří králů :-).

Opět musím upozornit, že jednotlivé body tvoří spíš pocitovou mozaiku bez toho, abych je řadil podle důležitosti. Je to prostě to, co se mi samovolně vybavilo, když jsem se ohlédl za sebe:

1. Poté, co jsem si po všech směrech užil své verneovské "dva roky prázdnin", loni jsem se už postupně opět zabudoval do standardního pracovního režimu, první dva měsíce ještě jen částečně, od března už naplno. Na novém místě u nového zaměstnavatele vstřebávám úplně jiné podněty a dělám (tedy až na jednu podstatnou výjimku) s úplně novými kolegy úplně novou práci, takže je to pro mě v mnohém zajímavé. Ano, často narážím na své odborné neznalosti, které se ale jednak snažím aspoň zčásti dohnat a jednak nahradit tím, co zase pro změnu celkem umím já a v novém prostředí to třeba není úplně k zahození a často ani zvykem.  

2. Vlastně jsem loni neměl žádnou větší dovolenou. Dvakrát jsem si vzal týden volna, který jsem ale nevyužil k žádnému cestování ale spíš k sebevzdělávání a taky k focení, které dost neomaleně (snad mi to v práci prominou) považuji za svou preferovanou aktivitu. Za hranice jsem ani nenakoukl a přiznám se, že mi to nechybělo. Nejdál jsem se dostal, když jsem s přáteli jel Za barokní krajinou k lesu Řáholci. Ufff, snad se neproměňuji v pecivála!

 

Vánoční dárek z dalekého Tokia

Místní štamgasti už dobře vědí, že když se mi v oblasti fotografie něco vydaří, dám o tom i zde na blogu náležitě vědět. Je to jednak proto, že téměř všechny moje slušné fotky prošly "blogovým ohněm", tzn. byly součástí nějakého toho Fotočlánku nebo jsme s nimi dokonce nějak experimentovali v ne zas tak dávno zřízené Fotolaboratoři, jednak proto, že jsem samozřejmě nádoba hříšná, takže nechci prováhat dobrou příležitost se veřejně pochválit :-).

Na začátku loňského roku jsem trochu připomínal tenisty, kteří vždy na prahu nové sezóny složitě vybírají, jakých se budou během roku účastnit turnajů. Mě už na tenisové turnaje tolik neužije, ale místo katalogu akcí ATP jsem si vzal k ruce seznam světových fotografických soutěží, které jsou přístupné i amatérům mého typu, abych zvážil všechny aspekty a rozhodl se, kterých z nich bych se rád zúčastnil. Parametrů, které je při takovém výběru dobré zvážit, je dost a záleží na tom, co sami od takové účasti očekáváte - některé akce jsou striktně tematické, jiné mají "open" formu, některé jsou zaměřené výhradně na nové fotky, v jiných můžete uplatnit i kousky starší, rozdíly jsou samozřejmě ve významu akcí i autorském obsazení, stejně tak se liší i přísnost podmínek, nároky na každý soutěžní příspěvek, způsob vyhodnocení a pochopitelně i výše účastnického poplatku.

Výsledkem loňské novoroční rozvahy byly tři opravdu velké akce - pokud bychom použili příměr právě v tenisové teminologii, ne možná úplně ty největší "grandslamy", ale "turnaje Masters" se slušným renomé jsou to určitě: I když přihlásit se do soutěže může každý, přece jen je trochu rozdíl mezi spíše evropsky zaměřenými akcemi, ze kterých jsem si vybral Paříž a Lucemburk, a akcemi sledovanými celosvětově, z nichž jsem se rozhodl pro Tokio, zvlášť poté, co se tam jedna moje fotka prosadila už loni (viz můj loňský únorový blogový článek Moji Tokijčané mi rozumějí). V Paříži to nakonec dopadlo výborně (podrobnosti jsem popsal v zářijovém článku O podezřelém blahopřání z Paříže), Lucemburk jako tradičně posloužil spíš k ujasnění toho, co chce člověk dělat a kam chce směřovat; tam se nejedná o čistě fotografickou soutěž, ale "v jednom hrnci" soutěží (s velice přísnými podmínkami, člověk musí ke každému zaslanému kousku napsat divže ne esej) i malíři, sochaři, tkalci gobelínů či různorodí performeři, takže jde o úplně jiný zážitek.

Nedělní miniglosy č.620

Je mi ctí a potěšením přivítat vás po vánoční přestávce u prvního letošního vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Minulou neděli, na Štěpána, jsme si ještě užívali letošní překvapivé bílé Vánoce, v mezidobí jsme přivítali nový rok se sympatickou číslovkou 2022 a teď tu máme jinou sympatickou číslovku, tentokrát 620, protože právě po šestisté dvacáté dnes náš blogový nedělník vychází.

Od posledních Nedělních miniglos minulého roku vyšly zde na blogu čtyři články: Napřed jsem představil své nové péefko v článku Péefková smršť,  pak jsem vás - opět po roce - už pojedenácté provedl předvánočními večerními malostranskými ulicemi v článku Předvánoční obrázky z Malé Strany, další článek pojednával O bílých Vánocích, které tentokrát překvapily nejen mě ale nejspíš i meteorology, a poslední článek jsem zveřejnil už v novém roce, 9 minut po silvestrovské půlnoci, a šlo o Přesně novoroční haiku. A protože odkazy na nedávné články jsou dnes hned čtyři, nepřidám výjimečně žádný odkaz archivní, ten si nechám zase až na příště, kdy už nový rok 2022 nebude mít nožky čerstvě narozeného srnčete. 

Dnes už vám v tomto úvodníku jen popřeji pokud možno dobrý rok plný radostí a se spoustou důvodů k úsměvu, těším se na naše blogová setkávání v celém dlouhé roce a věřím, že se na těchto stránkách zase brzy potkáme a vy si tu třeba opět najdete něco, co vás potěší :-).

 

Přesně novoroční haiku

Každý rok je tou první věcí, kterou chci v novém roce zařídit, jedno soukromé novoroční přání. No a letos jsem se rozhodl, že hned poté, co vyřídím tuhle pro mě nejdůležitější věc, zveřejním první blogový článek roku 2022, už neuvěřitelného čtrnáctého roku fungování mého blogu. Je mi jasné, že okolnosti začátku nového roku nepřejí zrovna čtení litanií, a proto to bude pro začátek jen velmi, velmi stručné. A co může být stručnější než haiku? Dnes si troufnu udělat novoroční nealkoholický koktejl z japonské básnické formy, starořímského mytologického obsahu (to jste věděli, že v původním významu byl genius loci duch/bůžek ochraňující svou silou určité místo?), silvestrovské půlnoční reality a víry, že - když už se to tak docela nepovedlo loni - letos se zase vše kolem nás v dobré obrátí. Hmmm, teď už to jen nějak vecpat do sedmnácti slabik :-).  

 

Novoroční haiku

 

S geniem loci

ať cesty od půlnocí

vedou vždy k ránu.

Ať tedy rok 2022 plynule naváže na vše úžasné a povznášející z toho předešlého roku a ať se naopak půlnocí odstřihne od všeho nevydařeného, zapomenutíhodného a toho, co si ani v nejmenším nepřejeme opakovat. Ať je to rok po všech stránkách dobrý, když už se stejně nedá ani přeskočit ani vrátit :-)