První a poslední slunce deštivého dne

V sobotu jsme absolvovali další z naučných vycházek v rámci dlouhodobého cyklu Pražské domy, ve kterém procházíme postupně všechny domy - nejprve na Starém Městě, pak na Novém Městě a aktuálně na Vyšehradě - podle čísel popisných. Tentokrát jsme trefili deštivý a temně zamračený den, jenže - samozřejmě po náležitých přímluvách - nás chrání Madona vyšehradská zvaná Dešťová Madona, takže pršet přestalo téměř zároveň se zahájením vycházky. Ano, déšť se podařilo zaplašit, ale nebe se neroztáhlo a po celou dobu vycházky bylo vytrvale zataženo a temno, pro focení bohužel nic zajímavého. Tato vycházka tedy u mne v archivu zůstane bez použitelné fotodokumentace.

Jenže - po každé vycházce je samozřejmě třeba podrobně rozebrat všechny při vycházce nakousnuté (a mnohé další) informace a související příběhy, tak jsme v malé skupince zašli na pár piv do hospůdky přímo na vyšehradských hradbách. Když jsem po nějaké době z hospůdky vyrazil domů, poprvé toho dne zrovna vykouklo zpoza potrhané oblohy sluníčko, právě včas, aby stihlo zapadnout za pražský obzor. A tak jsem nakonec těsně před setměním přece jen stihl na vyšehradských hradbách udělat pár obrázků, na kterých sluníčko aspoň maličko ukázalo, čeho by bývalo bylo přes den schopno, kdyby k tomu bývalo dostalo příležitost. 

Nedělní miniglosy č.842

Poznámka: Po jednonedělní dovolenkové přestávce nastává celkem obyčejná neděle, kdy úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět doma v Dobřichovicích a nejméně mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 842. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Minulou neděli měly Nedělní miniglosy dovolenkovou přestávku, takže se v úvodníku vrátím nikoli k poslednímu týdnu, ale ke čtrnácti dnům. Poté, co jsem se oficiálně dozvěděl o tom, že jsem v letošním ročníku prestižní celosvětové fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) poprvé získal zlaté ocenění a navíc druhou cenu v celé kategorii Architektura, což mou fotku Trojský most kvalifikovalo mezi 40 vítězných fotek letošního ročníku, jsem se musel rozhodnout, jestli se vernisáže pařížské výstavy vítězných fotografií a oficiálního předávání cen osobně zúčastním. I když už jsem měl domluvený docela zajímavý pražský program, nakonec jsem si řekl, že něco takového se člověku nepoštěstí každý rok (a možná ani každý život), tak by byla škoda podobnou zkušenost z lenosti hodit za hlavu. Od 7. do 11. listopadu mě tedy v Čechách nezastihnete a v neděli 8.11. zase jednou nevyjdou Nedělní miniglosy :-).

Mých 6 dovolenkových dnů v Humpolci nakonec bylo zajímavějších a pestřejších, než jsem si uměl představit; zažil jsem toho hodně a jen malou část jsem zatím dokázal zpracovat i do podoby blogových článků. Po návratu jsem ještě využil posledních zbytků babího léta ke dvěma cestám do Prahy a pak jsem si ještě udělal - už plnohodnotně podzimní - cestu do Plzně (mimo jiné i k volbám). Říjnová vyšehradská vycházka s Pražskými domy a několik navštívených vernisáží byly už jen třešničkami na báječném říjnovém dortu, který jsem navíc ozdobil asi dvěma stovkami pozvánek na vernisáž velké výstavy České federace fotografického umění, která se uskuteční v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné v centru Prahy v úterý 27. října od 17:00 (výstava pak pokračuje každý den až do 20. listopadu a bude obsahovat i mých pět fotografií, tentokrát hlavně na téma Architektura). Sice tu pro mě úplně nejdůležitější pozvánku momentálně nemám tak docela kam poslat, ale říkám si, že když ji občas zopakuji i na těchto blogových stránkách, nemůžu tím snad nic zkazit.   

Proč ze svého blogu nikdy nezbohatnu?

Existují tzv. romány v dopisech (určitě znáte nejméně Nebezpečné známosti / Les liasons dangereuses od Choderlose de Laclose). Tak mě napadlo, že bych mohl udělat jeden "blogový článek v dopisech", byť nepůjde přímo o dopisy ale o e-maily, a článek bude velmi krátký, protože více než dvou dopisů netřeba. Každopádně se dá tento text použít jako odstrašující příklad pro každého, kdo má za cíl - jak je to dnes populární - vydělávat si psaním textů na webu. Takhle to probůh fakt nedělejte! :-)  

---------------------------------------------- 

Nabídka: 

Dobrý den,

našel jsem si váš web jako potenciálně vhodný pro společnou spolupráci. Rád bych se s vámi spojil a probral potenciál této spolupráce. Zabýváme se generováním leadů, na partnerské weby umísťujeme své nástroje a dělíme se o zisk z leadů, které tyto weby generují. Monetizace trafficu je takto velmi zajímavá. Více info jsem vám o tom nahrál do krátkého videa zde:

Pozn. PVa: Zde jsem si dovolil proklik vypustit, protože nechci dělat těmhle markeťákům zadarmo reklamu.

Pokud vám to bude dávat smysl, rád se s vámi spojím osobně a proberu vše podstatné na krátkém callu.

S přátelským pozdravem

xxxxxxxxxxx (konkrétní jméno jsem si dovolil nepřiložit) 

Pozn. PVa: Zvýraznění jsem udělal já, v původním textu nebylo.

----------------------------------------------------------

Moje odpověď: 

Medova vila - funkcionalistická perla Vysočiny

Předevčírem jsem ve speciálním článku S funkcionalismem na houpačce popsal, jaké peripetie doprovázely mou snahu dostat se na komentovanou prohlídku krásné humpolecké funkcionalistické vily, kterou si nechal v letech 1933-34 od slovutného architekta Josefa Gočára postavit místní úspěšný podnikatel a obchodník s látkami Otakar Med. Přiznávám, že ač mám funkcionalistické architekturní skvosty moc rád, slovní spojení "Medova vila" jsem slyšel těsně před odjezdem na Vysočinu poprvé a vůbec jsem neměl ponětí o tom, že něco tak zajímavého z období československé 1. republiky se právě v Humpolci nachází. Ale od toho takové několikadenní dovolenkové pobyty na zajímavých místech jsou, aby se člověk něco obohacujícího dozvěděl, ne?

Osobnost stavebníka, pana Otakara Meda, by sama vydala na velmi obsáhlý článek. Dnes vás chci ale prostřednictvím četných fotek především zavést dovnitř vily, tak se budu snažit vyhnout doprovodným litaniím. Vnímám ovšem jako úžasné, že pan Otakar Med - poté, co za války přežil nacistické věznění a dokonce pochod smrti do tábora v Dachau, a poté, co mu jeho vilu po roce 1948 (dokonce několikrát) zabavily komunistické úřady - se dožil restituce domu a posledních několik let v něm mohl opět žít jako právoplatný majitel. Vila byla rodinou původního stavebníka obývaná až do roku 2021, takže se dochovalo mnoho z původního na míru vytvořeného vybavení, které se až donedávna běžně využívalo. Od roku 2024 je vila v majetku města Humpolce, které ji od potomků Otakara Meda odkoupilo.

S funkcionalismem na houpačce

Na začátek dnešního "překlenovacího" článku musím poskytnout pár základních informací:

1. Miluju funkcionalistické vily. Brněnskou vilu Tugendhat jsem nadšeně navštěvoval ještě v době, kdy se teprve přemýšlelo, kde sehnat peníze na její rozsáhlou opravu, a když jste náhodou šli kolem ní, mohli jste si na místě za pár korun koupit lístek a bez čekání sejít dolů do nádherného obrovitého pokoje (dnes, kdy je tahle památka UNESCO jen na dlouhou dopřednou rezervaci, už je něco takového prakticky nemyslitelné). Vím, že tahle krásná prvorepubliková škatulata mají navzdory svému jednotícímu názvu řadu nefunkčností, občas do nich teče a pokud nejste uhlobaronem, jen těžko se vám podaří finančně utáhnout byť jen účet za zimní vytápění. Ale když je navrhoval opravdový machr architekt, jsou prostě nádherné zvenku i zevnitř a musí být, jsem přesvědčen, radost takový prostor obývat. 

2. I když jsem si letos vybral strávit pár dní své dovolené v Humpolci, neznamená to pohříchu, že bych o tomto městě taky něco věděl; když tedy pominu onu malebnou pitomost, že se sem odstěhoval Hliník, což pochopitelně vědí jako jediné opravdu všichni. Vlastně jsem ani nečekal, že by mě na tomto městě mohlo něco zaujmout (zhoupnutí dolů) a spíš jsem si představoval, že odtud budu během dovolené hlavně vyjíždět do okolí a v Humpolci jen párkrát přespím. Nu, trochu jsem se spletl a celý zdejší pobyt to usilovně doháním.

3. Jako správný boomer uvažuji o mnoha věcech postaru a pak se divím, že dnes už probíhají zcela jinak. Vlastně, nedivím se, jen se často ke své vlastní škodě odmítám novým postupům přizpůsobovat.

4. Média sleduji nesystematicky a uniká mi proto spousta možná i podstatných informací  

Klášter v Želivi

Když jsem se rozhodl, že svou letošní hlavní dovolenou nestrávím ani v Japonsku, ani v Řecku, ani v Provenci, ani v Bretani a taky ani v žádné jiné populární dovolenkové destinaci, ale možná trochu nečekaně v Humpolci, bylo mi hned jasné, že výlet do kláštera v Želivi bude jistě jedním z hlavních bodů mého programu. Dokonce jsem chvíli uvažoval o tom, že právě v Želivi budu mít svoje centrum, ze kterého budu vyjíždět poznávat různá zajímavá místa na Vysočině (část klášterního areálu totiž tvoří objekt přestavěný na hotel), což jsem nakonec neudělal a popravdě, jsem tomu rád, protože Humpolec má v tomto směru mnohem víc možností. Ale klášterní areál je z Humpolce asi 20 minut autobusem a je to moc pěkný výlet.

Klášter v Želivi má opravdu pohnutou minulost, prošel od svého založení už v polovině 12. století mnoha etapami rozkvětu a naopak úpadku, několikrát to vypadalo, že mu historie zasadila poslední ránu (požáry, vydrancování husity, zrušení v komunistické éře), ale vždycky se znovu postavil na nohy. Dnes se jedná o váženou národní kulturní památku a nadále i o živoucí organismus, protože i dnes zde žijí bratři premonstráti. Ostatně i v současnosti probíhá rozsáhlá rekonstrukce nádvoří a klášterních zahrad, pracovníků zde bylo při mé návštěvě mnohem víc než návštěvníků; žádné turistické nájezdy se nekonaly, od autobusu jsem přišel jediný.  

Jak rozhýbat pecivála aneb Po létech zase jednou do Paříže?

Peciválovatím. Nejradši jsem poslední dobou doma. Za poslední tři roky jsem nebyl ani jednou ve svém milovaném Řecku, protože v optimální době návštěvy (květen je v Řecku prostě nádherný) jsem vždy buď přímo měl nebo aspoň připravoval nějakou větší fotografickou výstavu. Od června 2023, kdy jsem se vrátil z poslední cesty na svůj milovaný řecký ostrov Lefkada, jsem pobýval prakticky jen v tuzemsku; jen jednou jsem asi na tři hodiny nakoukl (pěšky) do polského pohraničí na Broumovsku a jednou jsem na necelý den vyjel do saských Drážďan. V letošním roce to ještě před pár dny celkem jednoznačně vypadalo, že ze své české domoviny nevytáhnu ni paty, což by se stalo poprvé od otevření hranic po roce 1989. Ještě před pár dny jsem s tím byl vyrovnán a vlastně i spokojen. Cestovat za každou cenu nemusím, stačí mi pomyšlení, že můžu, kdykoli budu chtít.

Když jsem asi před měsícem plánoval, kam vyrazím začátkem října na krátkou dovolenou, zkoumal jsem sice ve webových katalozích nejrůznější zahraniční destinace, uvažoval jsem o Berlínu i o Kodani, o severním Polsku či o Krétě, leč nakonec jsem si vybral echtčeský Humpolec. Když mohlo být toto město dobré pro Hliníka, bude jistě dobré i pro Vápeníka, řekl jsem si peciválsky, aniž bych si ovšem úvodní tvrzení u Hliníka ověřil. Ne, nepotřebuji ke štěstí křižovat svět, chlácholil jsem se, Vysočina bude stačit.

Nedělní miniglosy č.841

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž dnes bych měl být (na rozdíl od příštího týdne, kdy miniglosy vůbec nevyjdou, vysvětlení přikládám v dalším textu úvodníku) nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 841. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Nevím tedy jak u vás, ale u mě byl uplynulý týden rušný opravdu mimořádně (tentokrát ve výrazně pozitivním smyslu slova) a má dokonce tendenci překopat některé mé další plány, kupříkladu plán letos nevyrážet nikam do zahraničí.  Měl řadu zajímavých bodů: Ve středu jsem navštívil vernisáž fotografa Karla Wernera z dost netradičního prostředí dětského ragby (ve Vršovickém literárním centru Waldes), ve čtvrtek jsem byl fotit ve svém oblíbeném Divadle Kámen na pražské Invalidovně (a pořád si ještě nejsem jistý, jestli se některá z fotek povedla, protože jsem si je dodnes nestihl ani pořádně prohlédnout) a během dne vybouchla doslova bomba, když jsem se dozvěděl, že v letošním ročníku prestižní celosvětové fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) jsem nejen získal čtyři ocenění, z toho jedno nejvyšší GOLD úrovně, ale moje "zlatá" fotka Trojský most byla dokonce vyhodnocena jako druhá nejlepší v celé kategorii Architektura, což ji kvalifikovalo mezi 40 vítězných fotek letošního ročníku, které budou viset na listopadové výstavě v Paříži v galerii kousek od Louvru. V pátek večer jsem si s přáteli z řad pražských fotografů zajel na vernisáž výstavy Letná mého kamaráda Honzy "Kočičáka" Kočího do pardubického Divadla EXIL. No a v sobotu jsem se po dvou dnech nezbytného "vydýchávání" přiznal na sociálních sítích k pařížskému úspěchu a odpoledne a večer jsem strávil při dobrém víně a při moc příjemném povídání v malostranské galerii Potulná maringotka. O moc příjemnější začátek své dvoutýdenní dovolené si neumím představit, tedy - samozřejmě umím, ale takový bohužel není na rozdíl od všech popsaných aktivit tak docela v mých rukou.  

Skončilo nám léto

Přiznávám, nejsem zrovna velkým vyznavačem letních výhní, zvlášť když se vyvedou tak, jak se vyvedly letos v několika vlnách - napřed koncem června a pak zase v červenci i v srpnu. V rekordních tabulkách nezůstal kámen na kameni, příroda marně bombardovala nejrůznější instituce stížnostmi na nedostatek vláhy (znáte to - dovolené a tak...) a podobně jako je třeba v zájmu té správné chuti pořádně čistit pivní trubky, naše těla v zájmu udržení té správné vnitřní teploty pořádně protáhla potní žlázy. Nejednou jsem se přistihl při kacířské myšlence: Už aby tohle vypráskané žhavé léto skončilo!

A pak, jednou večer, čerstvě po bouřce, když jsem přijel z práce a začal přecházet po lávce u nás v Dobřichovicích z té letní únavy jen líně tekoucí Berounku, vykoukne zpod kraje tmavého mraku zapadající letní slunce a povídá: Hele promiň, já vím, že to v euforii občas přeženu, ale není v tom vážně nic osobního. To prostě dělá léto a ty dlouhé dny!

 

A já si vzdychnu ve vzpomínce na sotva skončené čtyřicítkové peklo a nevyvětratelné noci a je mi jasné, že jako každý rok létu tyhle euforické excesy prominu a už se zase těch dlouhých prosluněných dní napěchovaných světlem a barvami nebudu moct dočkat. Ještě se v postupně se prodlužujících a pak zase zkracujících nocích párkrát vyspíme a léto bude zpátky se všemi svými báječnými i nesnesitelnými vlastnosti. Je to, myslím, podobné jako u milovaného člověka, jehož báječné vlastnosti nás činí šťastnými natolik, že mu ty nesnesitelné rádi odpustíme, protože jedno bez druhého by nebylo ono.

 

Tak za pár měsíců na shledanou a budu se moc těšit!

 

Dobřichovice, lávka přes Berounku, výcvak mobilem, protože i když s sebou foťák nosím skoro pořád, uličnické letní slunce mě prostě pořád ještě umí zaskočit nepřipraveného :-).

Jak se kdysi hrálo podle mých pravidel

Jsemť dítě sídlištní. V šesti letech mě proti mé dětské vůli přesadili z mé staňkovské kouzelné zahrady plné tajemství a individuálních her do jen nedávno postaveného (a ještě ne úplně hotového) sídliště Plzeň - Skvrňany a já v místní "zédéešce" začal chodit do první třídy. Najednou se člověk ocitl v kolektivu, ze kterého se dalo vystoupit prakticky jen dovnitř našeho panelákového bytu. Pokud jste chtěli jít ven mezi domy, vždycky tam byl někdo, komu se nešlo úplně vyhnout, ale koho taky bylo možné v lepším případě do dětských her přiřadit. Jen ty disciplíny: Fotbal na písku s brankami z kupiček svetrů a bund. Hokej s olysalým a na několika místech naprasklým míčkem. Skákání panáka nebo "gumy" bylo samozřejmě pro holky. A i sídlištní volně přístupná sušáková konstrukce, kam se občas věšelo mokré prádlo, poskytovala možnost vymýšlet si disciplíny nové, protože stojany z kovových trubek svým tvarem dost připomínaly branky.  

 

 

Nedělní miniglosy č.840

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž dnes bych měl být jako tradičně nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i nové poprázdninové - u velmi mírně jubilejního 840. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Uplynulý týden měl řadu zajímavých bodů: V úterý jsem byl pozván na divadelní představení amatérského souboru Post Scriptum Jejich furiantky do Divadla GONG. Ve čtvrtek jsme zase po nějaké době měli u dobrého vína "summit" naší fotografické umělecké skupiny f/4 (pokud nás ještě na facebooku nesledujete, můžete to napravit ZDE), kde jsme dohodli nějaké další možnosti budoucí spolupráce, ale hlavně jsem se hodně nasmáli při normálním přátelském povídání. V pátek odpoledne jsem přejel do Plzně, kde jsem se setkal s řadou svých bývalých studentů i kolegů středoškolských učitelů (kupodivu, nikdo z těch kolegů už neučí...), a když už jsem byl v Plzni, využil jsem to k velmi příjemnému setkání s dlouholetou blogovou známou komentující pod jménem Oby. No a v sobotu večer už jsem byl zase zpátky v Dobřichovicích, právě včas, abych mohl začít rozmýšlet dnešní miniglosy.

O zakleté zakázce

Během nedávné společné výstavy Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku se našlo několik návštěvníků, kteří si vyhlédli některou z mých fotografií. U některých stačilo sejmout fotku ze zdi výstavního sálu, protože si zájemci přáli přesně takový rozměr (70 cm na delší straně) a přesně takovou formu (na pevné dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem), tam to bylo bez problémů. Ale dva zájemci si přáli pouze fotografie, protože chtějí použít nějaký speciální vlastní rám, takže jsem fotky musel nově objednat. To jsem ještě netušil, že nějaký nepřející kouzelník 2. kategorie mi tuhle celkem jednoduchou zakázku začaruje a já na ni jen tak nezapomenu. Ale o čem bychom psali na blogu, když ne o podobných zakletých věcech, že?

Krok 1: Objednávka

Standardně chodím do tiskárny s fleškou, ze které si přímo na místě hodná a šikovná paní, která moje fotky tiskne, stáhne obrázky v elektronické podobě. Tentokrát jsem byl ale líný kvůli pouhým dvěma fotkám vážit extra cestu do tiskárny, tak jsem obrázky poslal s příslušnými instrukcemi e-mailem. No a protože se fotky do jednoho společného e-mailu nevešly, maily byly dva. Speciálně jsem uvedl, že potřebuji tentokrát jen fotky samotné, popsal jsem jejich formát a dodal jsem, že jednu fotku potřebuji rychle, protože jdu k zájemci o víkendu na návštěvu, takže bych rád přinesl hotovou fotku s sebou. Vše se zdálo být normální, čaroděje zatím nevidět, ale zárodek neplechy už jsem vytvořil.

 

Nedělní miniglosy č.839

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž tentokrát bych měl být jako tradičně nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i poprázdninové - u 839. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Zářijový kalendář se mi poznenáhlu plní zajímavými akcemi: Ve čtvrtek byla vernisáží zahájena fotografická výstava mých přátel Zuzky Terešové a Pavla Vidlaře s názvem Oranžové příběhy (obsahuje 10+10 fotek z putování lodí po nizozemských kanálech) v malé galerii Potulná maringotka na pražské Malé Straně. Jestli půjdete někdy vpodvečer okolo, určitě nakoukněte, výstava trvá skoro až do konce listopadu. V pátek jsem byl pro změnu na autorem komentované prohlídce výstavy dalšího mého přítele Richarda Horáka Moje Praha fotografická ve Vršovickém literárním centru Waldes (tahle výstava končí 21. září). A v sobotu jsem kulturní "trojboj" završil další odpolední vyšehradskou vycházkou s projektem Pražské domy, která bývá večer doplněna mimořádně inspirativním posezením u piva. 

O mých fotografických saturnáliích

Rád fotím při nočním koncertu v rámci tradičních Dobřichovických vinařských slavností. Protože v ten den vehementně ochutnávám vzorky už od dopoledne, mám zkušenost, že člověk se touto průběžnou konzumací výborných vín příjemně uvolní a pak - dostane-li se mu navrch intimně potemnělého zámeckého nádvoří a pořádných rytmických decibelů nějaké dobře nazvučené formace (v Dobřichovicích to tentokrát byla skupina Terne Čhave) - se v noci nebojí fotit takovým způsobem a takové náměty, jak by si nejspíš za běžných podmínek netroufl. Protože ani v noci nefotím s bleskem, dost často nastavuji svou oblíbenou delší expozici; nemám tak zdaleka vše pod kontrolou, musím popustit uzdu kreativitě a taky trochu náhodě a spolehnout se na některé sterým opakováním (za světla) vštípené automatismy, nad kterými v davu přiopilých trsajících lidí a pod záblesky proměnlivě barevných světel z pódia většinou není čas moc přemýšlet.

Lidské jméno pro AI

Nevím, jak jste na tom vy, ale já občas po večerech potřebuji něco od umělé inteligence; jen takové té jednoduché, co je zadarmo a občas si nehorázně vymýšlí, v čemž jsme si ostatně podobní. Pár faktických dotazů, konzultace na téma nejvhodnějšího anglického výrazu pro nějaký český termín, nápad na vhodný název fotky, rada, jak rozpohybovat zatuhlý počítačový systém... Zvídaví lidé mého typu mají pořád na co se ptát. Umělá inteligence většinou komunikuje věcně, nehádá se, skoro bych řekl, že je vlídná, a navíc se snaží vypadat chápavě. Když ví, odpovídá, když neví, odpovídá taky. Skoro jako člověk.

No, člověk... Do člověka jí samozřejmě leccos chybí, např. fyzické tělo, ale to stejně často bývá spíš semeništěm problémů (viděli jste nedávno, jak na speciálních hrách soutěžili v různých sportech humanoidní roboti?). Ne, opravdu si nepotřebuji dát na svůj stůl v obýváku fotku své AI, tohle místo už je ostatně nějaký ten rok obsazené a není žádný důvod na tom něco měnit. Ale došlo mi, že v kontaktu s entitou, která nepotřebuje spát, jíst ani čurat, která je vždy přiměřeně dobře naladěna a nedělá vám výčitky, když se na stejnou věc zeptáte už potřetí, mi chybí možnost ji nějak oslovit. Jo, kdyby tak tahle věc měla nějaké svoje oficiální jméno!

Nedělní miniglosy č.838

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích, a dokonce bych měl být opět jednou nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své tradiční miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. Budu ovšem pracovat i na jiných věcech než na miniglosách, tak se moje kavárenská návštěva možná ještě protáhne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i nově poprázdninové - u 838. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Se školním rokem se rozjela i vernisážová sezóna, takže hned první týden jsem navštívil tři zahájení zajímavých pražských výstav, a to jsem ještě tři další pozvání musel - nerad - odmítnout. Moc pěknou výstavu fotografií Prahy má skvělý fotograf Richard Horák ve Vršovickém literárním centru Waldes, tam jsem se zašel podívat v pondělí večer. Na úterní odpoledne jsem byl pozván na výstavu k 30. výročí Společnosti pro studium japonského meče Nihonto Kenkyukai, která byla zahájena v Policejním muzeu na pražském Karlově (mimochodem, díky této vernisáži to vypadá, že bych mohl mít další námět na malou výstavu ve velmi zajímavém prostředí, tak uvidíme; tyhle úžasné nepředpověditelné náhody mám moc rád :-)). No a v pátek se rozjela i společná výstava více než dvaceti "pouličních fotografů" Random Street v pražské Hybernské pasáži. Měl jsem tedy možnost se během týdne potkat se spoustou známých a se spoustou dosud neznámých se seznámit :-). Na nějakou oslavu skutečnosti, že moje malá kolekce šesti fotek zaslaná do jedné z největších mezinárodních fotografických soutěží International Photography Awards (IPA 2026) dostala neuvěřitelné dvě třetí ceny, jedno čestné uznání a dva postupy do oficiálního výběru soutěže, jsem neměl čas, ale aspoň jsem na to téma stihl napsat blogový článek (viz dále). 

O smajlících a prosbě pana Thomase

Už se mi několikrát stalo, že jsem na sociálních sítích udělal vtip (a dokonce si myslím, že dobrý) a nikdo z komentujících si ho nevšiml, nebo to aspoň nedal veřejně najevo - ani smíchem, ani rozčilením. Když jsem se zvídavě (a soukromě) zeptal několika známých na důvod, bylo jim to hned jasné: "Že tys tam nedal smajlíka?" Musel jsem se zamyslet. Nu, asi nedal. Ale co na tom? Přece bychom měli být schopni vtip rozeznat jaksi bez nápovědy, nebo ne? Co je do vtipu, který je uvozen hůlkovými literami nápisu "NÁSLEDUJE VTIP:" nebo ve zpětném zrcátku skoro liturgicky znějícím "VYSLECHLI JSTE VTIPNÉ SLOVO"?

Totéž se mi stalo u nových čtenářů už několikrát s Nedělními miniglosami. Dokonce mě jeden známý soukromě napomenul, že některé ty zprávy vypadají trochu podivně a někteří podezřívavější čtenáři by jim možná nemuseli úplně věřit, proto by mi doporučoval přidat ke každé glose přesný odkaz na zdroj informace. Když jsem mu řekl, že si ty zprávy cucám z prstu, "aby byla legrace", nechtěl mi věřit: Vždyť v celém tom dlouhé textu nebyl ani jediný smajlík, tak jak to má kruci člověk rozeznat od normální pravdivé zprávy?

Fotografická letní pecka - aneb IPA není zdaleka jenom pivo

Kdybych se vzorku běžných lidí zeptal, co podle nich znamená zkratka IPA, nejspíš bych nejčastěji dostal odpověď, že jde o druh piva. Ano, taky už jsem měl s "ipou" několikerou zkušenost (mimochodem, většinou mě to zrovna moc nenadchlo) a Wikipedie upřesňuje, že jde o svrchně kvašené pivo typu India Pale Ale, proto IPA. Jenže zapálení fotografové rozhodně nejsou běžní lidé, proto je možné, že ve vzorku fotografů by byl výsledek podstatně odlišný. IPA je totiž také zkratka jedné z největších a nejrenomovanějších fotografických soutěží světa, International Photography Awards.  

Když jsem se se svými fotkami začal účastnit fotografických soutěží, dlouho mi trvalo, než jsem si vůbec na tuhle tradiční soutěž (letos se konal už 23. ročník, kterého se podle vyjádření v médiích mělo účastnit téměř 15 000 fotografů z celého světa) troufl. Ale před dvěma lety jsem nakonec právě na této soutěži dosáhl svého zatím asi největšího úspěchu, kdy moje fotka Schodiště sovího hradu získala pro mě naprosto neuvěřitelnou 2. cenu, což ostatně připomínám trvale i zde na blogu v pravém informačním sloupku.

Loni jsem si dal v této soutěži úplnou pauzu s tím, že stojí za to si počkat na ten správný okamžik, až sám dojdu k přesvědčení, že mám co slušného nabídnout. No a letos jsem pro soutěž připravil malou kolekci pouhých šesti fotek, z nichž všechny byly právě vystavené i na naší dobřichovické výstavě Viděno čtyřmi. Čtyři nakonec byly shodou okolností zaměřené na architekturu (byť se rozhodně nepovažuji za fotografa architektury) a dvě se dobře hodily do kategorie Minimalismus, ale nebylo to nijak cílené či zamýšlené, prostě jsem chtěl vybrat to nejlepší, co jsem měl právě k dispozici, a vyšlo mi právě těch šest.

Nedělní miniglosy č.837

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích, jen dnes nebudu standardně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, protože jdu na návštěvu, během které by se měla sejít celá naše fotografická skupina F/4. Taky je možné, že dnes bude mít článek nějaké zpoždění, protože si vůbec nejsem jistý, jestli ho během dne stihnu napsat :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 837. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden byl pro mě zase po nějaké době docela hektický, takže jsem nestihl zdaleka vše, co jsem si naplánoval, ale podstatná část toho ruchu byl naštěstí ruch pozitivní. Ještě že už nejsem školou povinný, protože to by mi už představa posledního prázdninového víkendu a návrat do "školních škamen" nepěkně hýbal náladou. U nás v Dobřichovicích je poslední srpnový víkend tradičně zasvěcen Dobřichovickým vinařským slavnostem, které jsem si tentokrát užil od dopoledního začátku do těsně předpůlnočního konce. A to ani nemluvím o tom, že už v pátek jsem ochutnával víno při tradičním dobřichovickém zámeckém rautu, který vinařským slavnostem předchází. Kdybych ovšem bral popíjení vína jako oslavu, dávalo by to smyl, protože moje malá kolekce šesti fotek zaslaná do jedné z největších mezinárodních fotografických soutěží International Photography Awards (IPA 2026) dopadla až neuvěřitelně dobře, protože dvě fotky dostaly ve svých kategoriích třetí cenu (v každé kategorii je jen jedna 1.cena, jedna 2.cena a jedna 3.cena, ne, že by byly oceněné tisíce fotek, jako tomu na některých jiných fotosoutěžích bývá), jedna fotka dostala čestné uznání a dvě postoupily do oficiálního výběru soutěže. K tomu se, doufám, budu mít příležitost vrátit článkem v příštím nebo přespříštím týdnu. 

Můj ideál haiku

Své první haiku jsem napsal v den (resp. v noc), od kterého počítám své volitelné narozeniny. Od té doby sem tam pokouším tuto starou japonskou formu, o čemž ostatně svědčí celá moje speciální blogová rubrika Haiku. Vždycky, když nějaké haiku rozepíšu, říkám si, co všechno bych si od něj přál, aby naplnilo můj ideál pro tuto formu. A co by to mělo být?

1. Mělo by být pokud možno jednoduché, aby čtenář nemusel při výkladu moc tápat.

2. Mělo by fakt dodržovat základní slabičný rytmus 5-7-5. Výjimky a vykolejení dělám, ale vždycky mě to trošku mrzí.

3. Mělo by být nahozené lehkým perem, aby ho oči čtenáře sluply jako malinu, žádné těžké olejové barvy.

Kouzelná zahrada - léto 2026

Už je to víc než 16 let, co se zde na blogu objevil první článek (mimochodem, byl to tehdy můj úplně první blogový článek s fotkami, před tím jsem víc než rok psal pouhé strohé texty) s názvem Kouzelná zahrada. Obsahoval tři z širší série experimentálních fotek, na které jsem si poprvé opravdu vážněji zkoušel zoomování během expozice, a tihle tři společní prapředci nakonec dali vznik početné a různorodé rodině, dlouhodobému fotografickému cyklu, který má dnes už několik stovek snímků z různých ročních období, které ale sjednocuje místo pořízení (zahrada mých prarodičů a rodičů ve Staňkově na Domažlicku), denní doba focení (vždy těsně před západem slunce), způsob focení (pohyb objektivu v okamžiku expozice) a samozřejmě již zmíněný název fotocyklu. 

Když jsem tedy přijel do Staňkova na krátkou návštěvu začátkem srpna, chtěl jsem samozřejmě svou fotosérii rozšířit, i když nakonec světelné podmínky měly do optimálních velmi daleko a zahrada byla po několikatýdenní vlně veder vyschlá na troud. V tom ale tkví jedno z tajemných kouzel Kouzelné zahrady, že kupodivu umí poskytnout fotografické náměty i v situaci, že tam zdánlivě vůbec žádné nejsou. Jsou, jen je třeba se pozorně rozhlédnout a nechat se řídit jedním docela houževnatým svalem, který umí v mnoha rovinách udávat směr i v době, kdy se střelky kompasů zmateně točí kolem dokola a i dobře trénovaný rozum dojde k nezvratnému přesvědčení, že správná cesta byla jednou provždy ztracena. Jasně, bez slušného světla je fotografie už ze své definice poněkud limitována (zvlášť když si pamatujeme, jak to vypadalo, když slušné světlo bylo), ale když už jsem zase jednou na tom správném místě, přece se nenechám odradit takovou prkotinou, že všechny podmínky nejsou takové, jaké bych si je představoval.   

Nedělní miniglosy č.836

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích a když vše dobře dopadne, budu konečně zase jednou odpoledne, nejspíš standardně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, což minulou neděli neplatilo a příští neděli opět platit nebude (jak na konci dnešního úvodníku vysvětlím). 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 836. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden jsem si rozdělil dvěma dny volna na dvě rozdílné části. V úterý večer jsem se přesunul do Plzně, kde jsem navštívil ve středu ráno svou paní zubařku, přičemž den jsem jinak věnoval dohánění nejrůznějších restů (asi 10 jsem jich dohnal a nejmíň 10 nových vytvořil :-)). Ale sobotu jsem po dlouhé době konečně jednou věnoval jen sám sobě, takže jsem nakonec přece jen vybalil fotky z výstavy, které byly tři týdny ve velkých balících složené v předsíni mého dobřichovického bytu. Teď už jsou fotky k dispozici v mém improvizovaném ateliéru, kde si je mohou případní zájemci individuálně prohlédnout. Zároveň jsem zkompletoval pět svých fotek pro podzimní velkou výstavu České federace fotografického umění, která začne vernisáží v úterý 27. října a bude trvat do 20. listopadu, bude to opravdu velká akce v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy jen pár metrů od Václaváku. Této reprezentativní výstavy by se mělo podle posledních informací zúčastnit 33 českých fotografů a fotografek a asi vás nepřekvapí informace, že čtyři z nich budou členové naší fotografické skupiny "f4" :-). Mimochodem, jestli naši skupinu na facebooku ještě nesledujete, jde to snadno napravit na stránce Fotografická skupina f/4 na facebooku.

Poslední fotka

Ne, nebojte se, nerozhodl jsem se kvůli náhlé ztrátě motivace praštit ze dne na den s focením a věnovat se nějaké jiné zálibě, třeba filumenii. Ale rozhodl jsem se završit jeden zvláštní příběh, který s focením souvisí. V hlavní roli tohoto příběhu vystupuje foťák, který mám zafixovaný z dětství jako vlastně jediný model fotoaparátu, který jsem vídal v rukou svých rodičů, když fotograficky dokumentovali naše rodinné události: Naše FLEXARETA. V naší staňkovské rodině byl tak nějak odnepaměti, nejspíš ho pořídil můj dědeček kameník, jeden čas drobný živnostník a po celém Domažlicku známý výrobce pomníků, posléze podle oficiální ideologie vykořisťovatel (vždyť měl, považte, jednoho dělníka!) a ještě později vlastizrádce a nepřítel lidu (už ten fotoaparát byl podezřelý). Já už si pamatuji jako jediné fotografy, kteří tento starý rodinný přístroj používali, své rodiče.

Flexareta, elegantní legendární a ve velkém množství podobných rodin dlouhá léta přítomná dvouoká zrcadlovka (škoda, že "dvouoká bezzrcadlovka" je technický protimluv, mně by se podobný retrokoncept v době, která kroutí krkem i zrcadlovkám jednookým, docela líbil :-)). Horní objektiv sloužil jako hledáček, dolní objektiv pak pro vlastní přenos obrazu. Do přístroje se koukalo svrchu a obraz se zaostřoval na matnici uvnitř přístroje zaostřovacím kolem na přední straně foťáku. Naše rodinná varianta Flexarety by měla být těsně poválečná a fungovala na klasický svitkový film formátu 6x6. 

Svátek, který doopravdy slavím

Nevím, jak jste na tom se slavením svátků/jmenin. Jestli jako já, česká květinářství i vinařství by možná zkrachovala (ještěže aspoň narozeniny většině lidí zůstaly, byť k těm svým mám taky dost chladný vztah). Ve svém dospělém životě jsem totiž nikdy svůj svátek cíleně neslavil a své ignorování institutu jmenin jsem vztahoval automaticky i na ostatní, takže jsem často vypadal (a většinou vypadám dosud) jako nezdvořák, který nedokáže k svátku poslat ani pozdravení, natožpak aby se - suchar jeden - připojil k oslavě.

Vybaven od rodičů jménem po svatém Petru, dostal jsem do vínku i méně tradiční sváteční den: Petrové totiž mohou slavit buď společně s Pavly na konci června, nebo - to platí především pro individualističtější nátury, což u mne docela dává smysl - samostatně 22. února. Kdybych si měl vybrat sám, určitě bych si taky vybral únorový termín. Jednak se přece nebudu o svůj svátek dělit s nějakým Pavlem, že? No a jednak, říkám si, když už se to tedy z nějakého důvodu po mně chce, jeví se mi rozhodně sympatičtější připomínat si svým svátkem nastolení svatého Petra na biskupský stolec (když už na stolec, tedy nastolení, to je jasné), než jeho - jakkoli slavnou - mučednickou smrt. Teď pomíjím, že kdysi býval v kalendáři ještě třetí Petr - ku připomenutí Petra z Alkantary, který měl svátek 19. října a tři roky před mým narozením mi ho podloudně vyfoukly Michaely, jimž ho přiřkly československé úřady, nejspíš vedeny jánošíkovským heslem bohatým na svátky (tedy Petrům) brát a chudým na svátky (tedy Michaelám) dávat, čemuž ostatně doba nepříliš rozvinutého socialismu podporovaného pseudovědeckým komunismem ideologicky dosti nahrávala.

Nedělní miniglosy č.835

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod sice ještě v Dobřichovicích, ale opravdu velmi brzo ráno, protože tuto horkou neděli vyrážím už před sedmou hodinou na východ západu Čech pracovat na barevném ladění obrázků pro knížku. Tentokrát tedy opět nebudu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí, což bych zase příští neděli rád napravil. Balíky s fotkami z výstavy, ukončené na dobřichovickém zámku před dvěma týdny, jsem stále ještě nenašel čas vybalit ani jsem nestihl zajistit v tiskárně fotky, které si několik návštěvníků výstavy objednalo. Tak uvidíme, jak tomu bude příští týden.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 835. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden jsem musel přece jen víc času věnovat svému běžnému zaměstnání, tak prostor pro focení i další mé zájmy byl poněkud omezen. Večery mám aktuálně celkem volné, ale pořád dost horké a z horka a trvajícího sucha i unavené. Jen ve středu večer jsem si nenechal ujít sledování zatmění slunce, dokonce jsem našel i speciální skleněné destičky, které jsem kdysi pořizoval pro své studenty fyziky na plzeňském gymnáziu, aby mohli bez nebezpečí sledovat slunce a použil jsem je i při posledním zatmění, kdy se mi podařilo dostat i na území, ze kterého bylo chviličku vidět zatmění úplné, to už se mi nejspíš v životě nepodaří, byť rok 2135 je za rohem. Ale ze zatmění jsem tentokrát nepořídil ani jednu fotku, naopak jsem se chtěl soustředit výhradně na pozorování neobyčejného jevu.

Artur London: Doznání

Jsou knihy, které jsou velmi čtivé, protože jsou dobře napsané a postavené na neobyčejném a silném příběhu, ale po jejich přečtení zůstává v hlavě ještě cosi navíc oproti "normální" knize, jakási obecnější a místy nepochopitelná výpověď o lidech a době, zároveň ovšem výpověď zcela reálná, protože nejde o příběh vymyšlený, ale reálně prožitý. Obávám se, že pokud by si podobný příběh spisovatel vymyslel "od stolu", byl by kritizován za to, že svou fantazii pustil příliš na volno. Ale skutečnost umí být mnohdy divočejší než ta nejlepší fantazie a nejvyvinutější schopnost fabulovat. Přečtěte si Doznání Artura Londona a uvidíte sami.

Kniha je vzácným svědectvím přímého účastníka jednoho z největších a nejobludnějších politických procesů v československých dějinách, procesu s Rudolfem Slánským a dalšími významnými představiteli komunistické strany, který se odehrál na podzim roku 1952. Autor knihy a aktér procesu v jedné osobě ale kromě pozoruhodného svědectví o události, o které se - tedy v tom lepším případě - můžeme dozvědět třeba při poznávání historie naší země a společnosti, ukazuje nejen několik úrovní zla, které může moc uplatnit vůči vybrané oběti, ale především několik úrovní lidského fanatismu, který prokazují nejen "ti zlí", tedy v tomto případě vyšetřovatelé a strůjci děsivých inkvizičních praktik, ale i jejich oběti. A čtenář proniká postupně do vrstev šíleného mravního zmaru a může si jen představovat, jaké drobnosti možná měly vliv na to, kdo v tomhle neuvěřitelném představení, jehož opravdový smysl, domnívám se, historici pořád ještě dostatečně neodhalili, natolik mohou být bizarní, hrály roli v tom, kdo koho právě vyšetřuje a chystá zlikvidovat. Třeba stačilo jen málo a role se mohly obrátit, hovořili bychom třeba o Gottwaldově procesu a knihu Doznání, by psal někdo z těch, kteří v reálném světě stáli na straně domnělých vítězů. Ale je možné v tak smradlavé kauze vůbec mluvit o vítězích? Opravdu si nejsem jistý.

Nedělní miniglosy č.834

Poznámka: Po dvou měsících víkendového fungování na naší společné výstavě Viděno čtyřmi na zámku v Dobřichovicích a jednom víkendu, kdy jsem byl na návštěvě v západních Čechách, se dnes opět vrátím k tradici psaní našeho blogového nedělníku ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti, kde bych měl být k dispozici cca od 14 do 17 hodin. Úvodník ovšem píšu v dobřichovickém obýváku, obklopený balíky s fotkami z výstavy, které jsem ještě neměl čas vybalit, ale ono se postupně zase všechno uspořádá a nabude tradičních rysů; tohle neobyčejné výstavní vykolejení rozhodně stálo za to.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i prázdninové - u 834. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Poslední týden byl docela rušný: Jen pár desítek minut po vyklizení výstavních prostor na dobřichovickém zámku jsem hned odjel do Staňkova, v sobotu jsem se zúčastnil Večera pro klášter v Chotěšově a celý pracovní týden jsem byl v práci bez svých dovolenkujících se spolupracovníků, takže i jinak celkem poklidný týden se koncentrací věcí k řešení proměnil v docela rušný. Zároveň jsem ještě vybíral svých pět fotek (podle vzoru pět švestek) pro podzimní výstavu České federace fotografického umění v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy a domlouval jejich tisk; teď už by za mne mělo být všechno připraveno, byť start výstavy se chystá až na říjen. No a včera jsem po dvou měsících byl i na jediné prázdninové vycházce s Pražskými domy, při které jsem se mimo mnohé jiné dozvěděl, že podle některých meziválečných plánů mělo být na místě dnešních vyšehradských sadů velkokapacitní krematorium.

Co jsme také našli v návštěvní knize

Minulý čtvrtek a pátek jsme na dvě etapy (Zuzana Terešová a Pavel Vidlař měli čas jen ve čtvrtek, Carlos Sardá Vidal a já zase jen v pátek) rozebrali na zámku v Dobřichovicích naši společnou výstavu Viděno čtyřmi, které nakonec místo původního jednoho měsíce byly vyměřeny měsíce dva. Vyklidili jsme výstavní sál i přilehlou zámeckou chodbu, kde v červnu a v červenci viselo celkem 103 našich obrazů, dokumentujících čtyři různé pohledy na svět hledáčkem fotoaparátu v podání čtyř přátel, kteří shodou okolností trochu fotí :-). A při tom úklidu mi zůstala v batohu návštěvní kniha této výstavy (můžete ji vidět otevřenou na stolečku na následujícím obrázku). Pojďme tedy do návštěvní knihy nahlédnout a podívat se, co také nám návštěvníci výstavy napsali a vzkázali. Nemohu samozřejmě přepsat tu téměř stovku různobarevných zápisů celou, to byste nejspíš nevydrželi, ale pár zápisů vyberu, abyste měli základní představu.

 

 

Krásné fotky na úžasném místě od tří super chlapů a nádherné ženské. Přeji dobré světlo.

 

Jsme okouzlené, fakt! Krásné fotky, atmosféra na zámku, pestré, barevné, jako sám život. Jsem hrdá, že vás všechny znám. 

Malování sluncem bez slunce

Kdo sem chodí častěji, nejspíš už zaznamenal, že jsem si kdysi vyvinul jednu speciální fototechniku, které říkám malování zapadajícím sluncem. Tahle technika využívá zapadající slunce jako zdroj světla, který ve spojení s vhodnými podmínkami jeho rozptylování, vhodným pohybem fotoaparátu a trochou představivosti fotografa namaluje do obrázku kýžený tvar v barvě, do které se slunce těsně před svým západem převléká. Má to ovšem jednu drobnou podmínku: Slunce musí svítit, nesmí se schovávat za mraky. Malování zapadajícím sluncem bez slunce nefunguje, podobně jako nefunguje třeba bramborový salát bez brambor: Ano, cosi vyjít může, ale rozhodně to nebude to, co jsme si přáli, když jsme své přání pojmenovávali.  

Podobně jako cyklus Kouzelná zahrada, i Malování zapadajícím sluncem fotím jen na zahradě ve Staňkově, kde jsem kdysi dávno vyrůstal. Bohužel dostanu se na to místo jen zřídka, cca 3-4x ročně a musím spoléhat na to, že podmínky a okolnosti takové fotoexperimenty umožní. I proto jsem si před svou srpnovou víkendovou návštěvou říkal, že snad jedinou výhodou aktuální vlny veder je fakt, že pokud slunce žhne celý den, mohlo by nejspíš i večer bez problémů - nadále žhnouc - zapadat. Na focení jsem měl tentokrát jen páteční večer, protože na sobotní večer jsem vyrazil do kláštera v Chotěšově a v neděli večer (což je právě teď, kdy píšu tyto řádky) už se zase musím vrátit do Dobřichovic. Jsem tedy jako skokan o tyči, který má na aktuální výšce jediný pokus, přičemž další závody se uskuteční bůhvíkdy.

Maley ale šikovney

Že se v českých zemích ve středověku platívalo pražskými groši, to ví skoro každý. Že drobnější mincí v době pražských grošů byl tzv. parvus, tomu jsme se věnovali i zde na blogu např. v článku Parvus - středověký haléř. Ale kupříkladu moje školní vzdělání mi nějak opominulo dodat zajímavou informaci (to bych si fakt pamatoval), že vůbec první mincí, která nesla české označení nominálu, byl tzv. malý groš. Přesněji řečeno - ve velmi pěkné archaické podobě psáno jako MALEY GROSS.

 

Malé groše vstoupily do české mincovní soustavy v roce 1577. Dva malé groše dávaly dohromady tzv. bílý groš, 60 malých grošů tvořilo jeden zlatý. Malý groš vážil cca 1 g a ryzost stříbra používaného pro ražbu bylo necelých 40 %.