neděle 4. prosince 2022

Nedělní miniglosy č.665

Ono se to nezdá, ale tento rok doslova uhání adventním časem směrem ke svému konci, což se dobře pozná např. na skutečnosti, že nás v tomto roce čekají už jen tři vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku. Věřím, že se v předvánočním čase máte dobře, a už s předstihem oznamuji, že i letos bude mít "redakce" NMg vánočně-novoroční  přestávku, takže na Boží hod vánoční ani na Nový rok náš týdeník nevyjde a budeme si na tu dobu muset obstarat jiný blogový program. Dnes vás ale každopádně srdečně vítám u 665. čísla.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil opět dva nové články: Nejprve jsem splnil svůj slib, že se ještě vrátím k nedávnému "zázračnému víkendu", což jsem učinil zveřejněním nové básničky Zima v podzimu. Ve druhém článku jsme už potřetí nahlédli do Zápisků z čerstvě popsaného sešitu formátu A6 s tvrdými deskami, kam si průběžně zaznamenávám stručné postřehy z toho, co se mi přihází a co mě obklopuje a připadne mi to něčím zajímavé. Z předešlého týdne se pak ještě vrátím ke svému zatím největšímu fotografickému úspěchu, kterým bylo ocenění v prestižní soutěži ND Awards v článku ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli".  A ze zaprášeného blogového archivu jsem protentokrát vytáhl 11 let starou fotoreportáž Kaktusová jména z nejvyššího athénského pahorku Lykavitos, na jehož úbočí je k vidění i podivná galerie jmen vyřezaných do kaktusů.
 

pátek 2. prosince 2022

Zápisky z čerstvě popsaného sešitu - 3. část

Na přelomu srpna a září jsem zdejší návštěvníky nechal dvakrát nakouknout do stránek svého čerstvě popsaného ášestkového zápisníku, (zde přikládám odkaz na první část a zde na druhou část), který mám téměř za všech okolností při sobě, abych si mohl poznamenat to, co bych si i se svou děravou pamětí rád zapamatoval: zajímavé výpisky z knížek, které čtu, záznamy snů, citáty, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. Dnes se už potřetí vrátíme k teprve nedávno odloženému sešitku, který si zatím jen neochotně zvyká nechodit všude se mnou a odpočívat na vejminku na stole mé pracovny. Opět jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury pár zápisků - tentokrát z části od dubna do září 2020. A jako obyčejně jsem sám zvědav, které kousky poslouží s odstupem k pobavení a které spíš k zamyšlení. I pro mě je to průhled do již překlenutého minulého času a určitá forma archeologie, tak jsem napnutý, co na dalších stránkách najdu.

Slepý se hada nebojí. (z fb diskuse)

Energie, kterou kdys bylo snadno nabírat po plných sběračkách a ještě člověk marnotratně bryndal a plýtval, tedy tuto energii dnes dlužno pracně vyškrabovat nožem ze záhybů džbánu.  (Jiří Voskovec v dopise Zdeňce Werichové, prosinec 1969)

Vnější svět houstne a přelidnění, zloba a blbost mi dýchá smrdutě zezadu za límec. (Jiří Voskovec v dopise Janu Werichovi, prosinec 1969)

LIBUŠIÁDY (Voskovcův výraz pro vize)

Modlil jsem se o své dětství a ono se vrátilo, a já cítím, že je stále ještě tak těžké jako kdysi a že nic neprospělo být starší. (Rainer Maria Rilke).

Zkouknul jsem projev anglické královny a pak rozhovor našeho prezidenta pro bulvár. Je hodně poznat, že je Alžběta o 18 let starší a je už taková dospělejší. (Kovy, duben 2020) 

Život je to, co se vám děje, zatímco plánujete budoucnost. (John Lennon)

úterý 29. listopadu 2022

Zima v podzimu

Hřejivý sníh 
    za krkem střech,
čas, co se krátí,
řeka, 
    které chybí jeden břeh,
trávník,
co zkropenatí
    žlutými listy.
 
Něžný třesk 
    sněžných šrapnelů
a na rtech otisk
barvy rukavic.
 
Doprava, doleva,
hustě či místy,
zima v podzimu
výhonky rozsévá.
A zítřek
    mi nemůže dát víc.
 
 
 Lavička pod jinanem v Nosticově zahradě na Kampě (o této zahradě jsem psal podrobněji např. v článku Champollion ze Zákampí aneb tajuplný kámen v Nosticově zahradě)


 

 

 

neděle 27. listopadu 2022

Nedělní miniglosy č.664

Tento víkend u mne zaplnily různé podoby kultury: V pátek večer jsem byl svědkem nové premiéry v Divadle Kámen, která má název 2024: Julie a Winston a byla inspirována Orwellovým románem 1984. V sobotu odpoledne jsem měl možnost se skupinou kolem Pražských domů absolvovat další vycházku Novým Městem, tentokrát ulicemi Růžová a Opletalova. No a sobotní večer byl pro mě úplně specifickým zážitkem, protože jsem zažil moc zajímavé posezení v netradiční společnosti oživlých literárních postav, které vystoupily z knihy Petra Motýla Tenkrát u Terflerů, obklopily mě u hospodského stolu a bylo to s nimi příjemné večerní popovídání u piva. Neděle, věřím, nasazenou víkendovou kulturní laťku neshodí, protože jsou tu tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku. Vítám vás srdečně u jejich už 664. čísla.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil opět dva nové články: Nejprve jsem vám představil svůj prozatím největší mezinárodní fotografický úspěch v článku ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli".  Druhý článek byl vlastně malou pozvánkou na výstavu ve Valdštejnské jízdárně Alfons Mucha - rodinná sbírka, která byla prodloužena až do konce roku. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek o jedné "pražské drobnůstce" s názvem Přetesaná Republika v Růžové ulici. Z hlubokého blogového archivu jsem tentokrát povytáhl vzpomínku O bedně plné peněz - o tom, kterak z maličkatého zárodku pravdy dokáže vyrůst i zjevná a likvidační lež, která se - když se to s ní umí - snadno promění ve sdílenou odsuzující fámu dokonce i bez laskavé pomoci moderních sociálních sítí.
 

pátek 25. listopadu 2022

Výstava Alfonse Muchy ve Valdštejnské jízdárně

Jako míval Josef Sudek svého Leoše Janáčka, tak mám já svého Alfonse Muchu. Abych tenhle rébus trochu vysvětlil: Slavný český fotograf Josef Sudek jako milovník klasické hudby byl pověstný tím, jak si vlastně celý život zarputile hledal svou cestu k hudbě Leoše Janáčka, protože jeho uším ani trochu neladila. Jak říkal: "Ani nepoznám jestli ještě ladí nebo už hrajou, ale když to má takovej světovej úspěch, tak ten blbej budu asi já!" No a já velmi podobně bojuji s dílem českého malíře, který získal světový úspěch během svého pobytu v Paříži a který se jako zasloužilý světoobčan po své padesátce vrátil do Čech, aby položil svou celosvětově oceňovanou práci k pomyslným nohám českého národa a Slovanstva vůbec.  
Rozumem uznávám samozřejmě Alfonse Muchu jako velkého umělce, jenže jeho zdobný styl, který de facto vytvořil a dodnes je mnohými napodobován, přivádějící k nadšení davy obdivovatelů z celého světa, ve mně při vší mé snaze nedokáže správně rezonovat a vzbudit kýžené emocionální souznění. Jeho obdivuhodná a přitom svými rozměry snad až obludná heroická plátna Slovanské epopeje mě svým patosem a vzhlížením k myšlence slovanské vzájemnosti provokují ke všemu jinému, jen ne k nadšenému úžasu. Ale sakra - když to má takovej světovej úspěch, tak ten blbej budu nejspíš já!

Aktuálně je v Praze trochu "přemuchováno" (jedna výstava je v Obecním domě, stálá expozice je v Muchově muzeu v Panské ulici, a až do konce roku byla prodloužena velká výstava z rodinné sbírky ve Valdštejnské jízdárně. A právě na posledně zmíněnou akci jsem se vypravil během svého minulého "zázračného víkendu" (o jednom jeho výsledku jsem psal už v minulém článku ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli"). Napřed to vypadalo, že možnost projít si celou výstavu "komentovaně", tedy se znalým průvodcem, nevyužiju, protože jsem původně měl být daleko, daleko od Prahy, ale na poslední chvíli mi odpadl prakticky celý naplánovaný sobotní program, tak jsem měl najednou před sebou celou volnou sobotu, a já si řekl, že ji věnuji dalšímu pokusu přijít Alfonsi Muchovi na chuť. V zasněženém sobotním ránu jsem proto vyrazil do Valdštejnské jízdárny.
 

úterý 22. listopadu 2022

ND Awards 2022 - fotosoutěž, se kterou jsme si "sedli"

Tento víkend, musím smeknout, byl pro mě opravdu mimořádný až neuvěřitelný. Když pominu, že jsem se v neděli nedostal do své miniglosové kavárny, protože opět došlo k "mimořádné události" na hlavním železničním tahu na Prahu a vlaky vůbec nejezdily, jinak byl víkend doslova esencí toho nejmilejšího a nejpřekvapivějšího, co mi asi těsně předadventní čas vůbec mohl nabídnout. Postupně se tu zmíním o několika víkendových zážitcích: Nezačnu sice tím úplně nejsilnějším, ale tím, který lze nejlépe zpracovat do podoby článku :-).

Na přelomu ledna a února jsem se rozhodl, že si po detailním zvážení všech pro a proti udělám přesný "fahrplan", které fotografické soutěže letos obeslat, aby to pro mě bylo motivující, aby mě to donutilo o tom, co fotím a co pak s fotkami dělám, pořádně od podlahy přemýšlet a aby mě to zároveň nevyždímalo finančně. Nakonec jsem se rozhodl zaměřit se opravdu na velké a prestižní fotografické akce, dvě hlavní a v mezidobí několik příležitostných. První z těch dvou hlavních akcí jsem si vybral vzhledem k okolnostem nejblběji, jak to šlo, protože to byla mezinárodní fotografická soutěž v Moskvě (podrobně jsem o tom psal v článku Úspěch na soutěži s toxickým názvem). Druhou dlouho předem vybranou akcí byla soutěž ND Awards 2022. O tom, jak hojně je soutěž obesílaná profesionálními i amatérskými fotografy z celého světa snad svědčí skutečnost, že když jsem v půlce dubna, tj. ani ne v polovině období, kdy je možné zasílat soutěžní příspěvky, poslal ten svůj (položek byl stejně jako předtím v Moskvě přesně tucet), dostaly jednotlivé fotky čísla kolem 59 800. 

Na téhle soutěži se mi líbí i to, že v jejích pravidlech není žádný limit, jak staré mohou soutěžní fotky být. Většina jiných srovnatelných soutěží požaduje buď přímo fotky z daného kalendářního roku nebo - to častěji - max. 3 roky staré. Vzhledem k tomu, že se fotografických soutěží občas účastním až od jara 2020, znamená to, že běžně nemůžu v soutěžích ukázat svoje starší kousky, byť by se tematicky do příslušné kategorie hodily sebevíc. Díky soutěži ND Awards jsem tedy mohl dopřát šanci popasovat se se světovou konkurencí i pečlivě vybraným zkušeným matadorům mezi mými obrázky :-).

neděle 20. listopadu 2022

Nedělní miniglosy č.663

Na bílém koni letos nepřijel svatý Martin ale až o týden později svatá Romana :-). Bílý poprašek zasypal Prahu a přiměl tamější fotografy vyrazit do ulic jistěji než vpředvečer upršený Den boje za svobodu a demokracii. Však kdo ví, jestli globálně se oteplující Praha poskytne v letošní zimě ještě dost dalších příležitostí pro podobné čerstvě zasněžené obrázky; v posledních několika sezónách takových šancí opravdu moc nebylo. Náhlý vpád mrazivého vzduchu sice utnul celkem pěkné podzimní mlhy kolem řek, ale rozhodně neutnul tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku. Vítám vás tedy srdečně u jejich už 663. čísla.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil opět dva nové články: Jak jsem slíbil v minulém úvodníku k NMg, v tom prvním - s názvem Přetesaná republika v Růžové ulici - jsem vám představil příběh nové Pražské drobnůstky, zajímavé kamenné hlavy nad branou Státní tiskárny cenin. V pátek jsem pak přidal Šest fotek ze státního svátku, ostatně v tom svátečním lijáku jich o moc víc ani nevzniklo, zato můj foťák v tom dešti nastydl a trochu kýchá. Z minulého týdne ještě jednou připomenu reportáž Černobílé obrázky z podzimní barevné Prahy a z hlubokého blogového archivu - když jsme u toho boje za svobodu a demokracii - ještě jednou povytáhnu 13 let starý článek O nesmrtelné mrtvole, který získal svůj námět při mé tehdejší návštěvě žižkovského památníku a v neveselé vzpomínce na tzv. "prvního dělnického prezidenta".
 

pátek 18. listopadu 2022

Šest fotek ze státního svátku

Mám takový zvyk, že každého 17. listopadu se jdu projít po Národní třídě. Zavzpomínat mimo jiné na to, jak jsem dostal na vojně u Pardubic ten den v roce 1989 svůj první opušťák, jak jsem odtud vyrazil přes Prahu dál do Plzně a jak jsem se se svou tehdejší pražskou milou přimotal večer na Národní třídu, podoben tehdy ještě na houbách (alespoň tedy filmových) pobývajícímu Forrestu Gumpovi. A utřídit si, co pro mě listopadové dění toho roku všechno znamenalo a dál znamená. Hned u nádraží jsem potkal předem rozdurděné skupinky s vlajkami, které ale směřovaly svrhávat demokraticky ustanovenou vládu kamsi k České televizi. Mám sice taky připnutou trikolóru, ale v tomhle pomyslném vlaku spolu tedy nejedeme, to zase ne! Pozoruhodné, jak rozdílné (až protikladné) věci se dají hlásat pod stejnou vlajkou... 

Původně jsem chtěl být v Praze už od rána a dělat cosi jako průběžnou fotoreportáž, co se v Praze o státním svátku (který jako jediný prožívám jako opravdový svátek) zajímavého odehrává. Jenže dlouhodobý spánkový deficit si tentokrát vybral svou daň, jak se to u mne děje tak jednou za čtvrt nebo za půl roku: Už vpředvečer cca od desíti (což je pro mě normálně pozdní odpoledne :-)) jsem nemohl udržet oči otevřené, i když jsem upravoval novou várku fotek. Vydržel jsem - celkem zbytečně, protože nesoustředěně a s prostoji - vybírat a upravovat fotky ještě asi dvě hodiny (všechno jsem to stejně musel druhý den předělat), o půlnoci jsem sebou praštil o svůj futon a z mrákot jsem se probral až před půl desátou. Plány na celodenní reportáž bylo potřeba poněkud přehodnotit, zvlášť když venku lilo jako z konve.

středa 16. listopadu 2022

Přetesaná Republika v Růžové ulici

Další pražskou drobnůstku, už čtyřiadvacátou v téhle speciální rubrice, najdeme jen kousek od pražského hlavního nádraží. Stačí vyjít z nové nádražní haly, sebrat odvahu a přejít šikmo vlevo park před nádražím, nikoli bezdůvodně přezdívaný Sherwood, a pustit se dolů Růžovou ulicí.  Po založení Nového Města byla v těchto místech veliká farní zahrada při faře svatého Jindřicha (však taky Růžová ulice vede do Jindřišské) a asi v té zahradě kvetlo mnoho krásných růží, když se to tak pěkně a trvale promítlo i do názvu ulice. Mimochodem, ještě koncem 17. století se její jméno psalo jako "Růžená". 

Asi ve dvou třetinách Růžové ulice (č. 6) je veliká budova, která byla v letech 1924-27 postavena pro potřeby nově ustanovené Tiskárny Národní banky československé, aby bylo kde tisknout především nové bankovky, a dodnes zde tato instituce sídlí pod názvem Státní tiskárna cenin. Budovu projektoval architekt Josef Sakař a  dostala na průčelí do Růžové ulice zajímavou figurální výzdobu. Vidíte na detailu plastiky dívčí hlavy vpravo autorskou značku CK 26? Ne, to neznamená žádnou cestovní kancelář, ale iniciály sochaře a štukatéra (a mimo jiné i nikoli bezvýznamného paleontologa) Celdy Kloučka, umělce, jehož sochařská výzdoba je součástí mnoha významných pražských budov a desítek měšťanských domů, ale mimo jiné třeba i Západočeského muzea v Plzni. V době dokončení prací mu bylo už přes 70 let, ale z fotografie hlavy mladé dívky na budově tiskárny v Růžové ulici si můžete udělat obrázek o tom, jak to byl zručný umělec.

Když se na hlavu dívky podíváte pozorněji, možná vás zaujme její docela moderně vyhlížející pokrývka hlavy. Vida ho, Celdu Kloučka, onoho prvorepublikového sochařského nestora, jak dokázal držet s mladými krok, aby jejich zpodobnění na jeho dílech mělo šmrnc. 

neděle 13. listopadu 2022

Nedělní miniglosy č.662

Sice jsem pořád ještě nezačal topnou sezónu, protože teď teprve poklesly teploty v mém obýváku trvale pod 20 stupňů, ale protože teploty babího léta jsou venku už nejspíš definitivně pryč, už už to vypadá, že příští týden budu muset některý z večerů podpálit to, co jsem si připravil do krbu prozíravě už v létě. Rána jsou - zvlášť u nás poblíž řeky - utopená v mlze a snad se mi v některém z těch rán podaří dorazit s foťákem i do zamlžené Prahy, což byste i zde na blogu nejspíš nějak pocítili :-). Tak jen věřím, že se vám v listopadové mlze neztratí i tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a je zdejším návštěvníkům nedělním společníkem už víc než 13 a půl roku.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil dva nové články: V tom prvním jsem ukázal, jak vypadá fotografova Jedna velká radost, když si někdo nejen koupí fotky do svého bytu, ale dokonce pošle ukázku, jak to po instalaci fotek v takovém bytě vypadá. V reportáži Černobílé obrázky z podzimní barevné Prahy jsem vám pro změnu zkusil zprostředkovat ne úplně tradiční černobílou poetiku těch pražských míst, která jsem si prošel o nedávném státním svátku v mylném domnění, že budu fotit barvy podzimu. Fotografická Výstava v krásném pařížském "doupěti" jménem Espace Beaurepaire, kde jsem měl i svou Medovou řeku,  již byla ukončena, tak z minulého týdne aspoň ještě jednou připomenu článek O dvou rozhovorech, glosující téma telefonování v prostředcích hromadné dopravy. A z hlubokého blogového archivu tentokrát povytáhnu 13 let starý článek O nesmrtelné mrtvole, který získal svůj námět při mé tehdejší návštěvě žižkovského památníku a v neveselé vzpomínce na tzv. "prvního dělnického prezidenta".