Pozvání na výstavu do Vermontu

Už jsem tu na konci listopadu loňského roku měl článek O druhém lednu a vyplňování rámu, ve kterém jsem se zdejším čtenářům svěřoval, jak mě účast na výstavě Filling the Frame ve PhotoPlace Gallery ve vermontském městečku Middlebury tak trochu vyšoupla na prosincový mráz z mé vyhřáté komfortní zóny operací na dálku přes počítač, kterými se dá většinou vše kolem fotek skoro bezproblémově vyřídit prostřednictvím internetu nehledě na vzdálenost, aktuální počasí a počet hor, moří a údolí stojící v cestě. Tohle totiž nebyla žádná online výstava, ale výstava sestávající ze skutečných fyzických fotografií, takže bylo nutno dohodnout s pořádající galerií, jak zařídit, aby se moje fotka objevila už před Vánoci na správném místě, ve správné velikosti a správné kondici, aby mohla být hned druhého ledna večer součástí slavnostní vernisáže výstavy. 

Abych byl přesný, každá výstava pořádaná touto americkou a mezi fotografy celkem populární galerií se skládá ze dvou částí: Skutečnou "kamennou" výstavu, která vždy trvá v galerii celý měsíc, tvoří 35 fotek vybraných konkrétním kurátorem (v tomto případě to byl americký fotograf, pedagog a spisovatel Dallas Crow) ze snímků zaslaných na dané téma z celého světa. Tato hlavní výstava je pak doplněna dalšími cca 40 fotkami vybranými do doprovodné online výstavy. Do online části jsem se dostal už dvakrát (v říjnu 2019 při výstavě Personal Narrative s fotkou Přísně střežená a v červnu 2020 to byla pro změnu výstava Dreamscapes and Visions, kde začala pro mě dost neuvěřitelná mezinárodní "kariéra" mé fotky Návrat z výletu do černobílého světa), ale pokud jde o zapojení do skutečné výstavní kolekce, byla to tentokrát moje premiéra.

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2025

Jak už je zde na blogu tradicí, připravil jsem opět celoroční shrnutí všech loňských komentářů, které jste mi u celkem 141 nových článků zanechali. I když je příprava tohoto článku asi nejpracnější a časově nejnáročnější ze všech článků za celý běžný rok, je zároveň i dobrou záminkou k tomu, abych si prošel, co se vlastně během roku na mém blogu odehrálo, a abych si s potěšením zpětně přečetl některé články i vaše komentáře k nim. Dál už to jsou jen jednoduché (a občas velmi napínavé) počty a statistika. Pojďme se tedy podívat na to, jaké komentáře se na mém blogu objevily a kdo mi je pod články zanechal.

Jako obyčejně u tohoto typu článku začnu standardní a opakovanou metodologickou poznámkou: 

Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2025, které byly pořízeny do konce ledna 2026. Samozřejmě jsem zpracoval i komentáře ke starším článkům, kterých bylo opět jen několik (přesně 24), ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel.

Když všechny komentáře, které na mém blogu v roce 2025 přibyly, spočítám dohromady, mohu říct, že v loňském roce se u mých článků objevilo celkem 2065 komentářů, což bylo asi o 30 % méně než o rok dříve a průměrně 14,6 komentáře na každý nový článek. Sestupný trend - jak meziroční, tak i v průběhu kalendářního roku - je zřejmý a odpovídá odlivu uživatelů z již dávno nemoderních blogových platforem na sociální sítě. Už si zvykám, že když má text víc než jeden odstavec (což se u mých článků občas stává :-)), je už pro unavené (především) mladé oko z definice nečitelný. Ale pár desítek čtenářů, kteří mají před nudnými dlouhými články pro strach uděláno, si sem nadále chodí pravidelně nebo aspoň občas číst a také komentovat: Celkem jsem zaznamenal 1173 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 892 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám zjevně spamové komentáře, které jsem během roku většinou co nejrychleji vymazal; letos šlo ponejvíce o nabídky služeb jakéhosi jasnovidného lékaře, který mi už jednou provždy zajistí štěstí a lásku, takže se pak nemůžu divit, že žiju tak, jak žiju :-). Prakticky všechny komentáře z roku 2025 směřovaly k novým článkům. Nezaregistroval jsem žádné systematičtější komentování starších článků, pár jednotlivých komentářů - většinou u článků, na které vedly nové odkazy, přičinili např. Ian Dury nebo Nominek.

 

Protože jsem se celkem úspěšně vyhýbal třaskavým politickým tématům, která mívají největší komentářový potenciál, v kategorii Nejkomentovanější článek tentokrát vyhrály Nedělní miniglosy č.768 s 37 komentáři. Tento článek měl ovšem jen 12 různých komentátorů; zatímco např. historický exkurs O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice (k tomuto rozpracovanému příběhu už připravuji pokračování), nebo obyčejnou a všeobecně pochopitelnou Únorovou "rýmičku" okomentovalo 15 různých komentátorů, i když celkový počet komentářů byl 31 resp. 32.

Nedělní miniglosy č.810

Poznámka:  Dnes se po minulém drobném vykolejení opět vrátím ke klasickému časovému programu většině svých nedělí: Úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Sláva, leden, který je pro mě tradičně nejméně oblíbeným (a tedy i pocitově nejdelším) měsícem roku, je za námi a nastává únor, který už vnímám jako předjaří, tedy mnohem optimističtější období. Hned první den nového měsíce přináší další "mírně jubilejní" číslo Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 810. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Minulý týden byl pro mě dost intenzivně pracovní, protože jsem musel do pátku připravit celkem důležitý a také pracný materiál (už aby tyhle věci přebrala ta vzývaná umělá inteligence!). Zároveň jsem měl na tři večery zcela nepracovní program: V úterý jsem byl v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea na první ze série přednášek Denisy Vostré o japonské společnosti a kultuře, ve čtvrtek jsem v jednom smíchovském pivním baru ochutnával různé produkty místních pivovárků při dobré večeři a povídání s jednou dávnou známou, a v pátek jsem se opět sešel s přáteli fotografy, se kterými budeme mít v červnu společnou výstavu na zámku v Dobřichovicích (nezapomeňte, vernisáž bude v pátek 5. června!). Včera skončila mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde byl mezi 35 vystavenými fotkami z celého světa i můj snímek Struktura okna. Zároveň mě čeká poslední týden mé malé fotografické výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, poté budou moje fotky nahrazeny malbami nového vystavujícího (měl by to být malíř Jerry Svoboda, se kterým se už řadu let známe a na své výstavy si vzájemně chodíme). Žádnou širší komentovanou prohlídku své končící výstavy už pořádat nebudu, ale pokud by někdo chtěl ještě stihnout mimořádnou individuální prohlídku, dejte mi prosím vědět co nejrychleji, možná to ještě půjde zařídit. 

V příštím týdnu se chystám na nejméně dvě fotografické vernisáže (pondělí a pátek), na sobotní vycházku s Pražskými domy a taky na to, že možná budu muset zase po pěti letech začít přemýšlet, čím bych jednou ve svém pracovním životě chtěl být :-).

Co zbylo z pána v klobouku?

Já vím, tenhle žánr moc často nefotím. Nejde ani o dlouhou expozici ani o snímání během pohybu fotoaparátu, s architekturou to moc společného nemá, není to ani krajinka s výraznou oblačností či makro, nepoužil jsem dokonce ani žádný ze svých oblíbených filtrů. Vlastně ani nevím, jak takový žánr správně pojmenovat. Nešlo ale ten nenápadný výjev před šatnou v nejstarší budově Sokola českého (na rohu Žitné a Sokolské ulice na Novém Městě) ignorovat a projít okolo bez povšimnutí: Na to byl nabízející se příběh příliš hororový, módní doplňky příliš kontrastní, tygři (ve skutečnosti mladí sokolíci) příliš zákonem chránění a kompozice záběru příliš diagonální :-).  

 

 

Nebojte, majiteli klobouku a zavazadla se nakonec nic strašného nestalo. Naopak, byl po předposlední novoměstské vycházce s Pražskými domy (ano, v únoru nám mnohaleté a důkladné poznávání Nového Města podle čísel popisných definitivně končí, dále budeme pokračovat v březnu zase od jedničky, tentokrát na Vyšehradě) v dobrém rozmaru a už půlhodinku po skončení "sokolské" vycházky už jsme spolu s dalšími několika přáteli řešili obvyklé problémy historického, kulturního a uměleckého všehomíra v naší oblíbené hospůdce v Soukenické ulici.

Vypadá to, že tygři tentokrát zůstali o hladu, tak jestli půjdete v dohledné době cvičit do Sokola, buďte na sebe opatrní nejen na koni našíř či na kolovadle, ale radši už při vstupu do šatny. 

P.S.: Schválně, jak byste tuhle fotku pojmenovali, aby to byl název podle vašeho gusta? 

Nedělní miniglosy č.809

Poznámka: Tentokrát bude běh neděle poněkud odlišný v porovnání s nedělí obvyklou. Protože mám dnes odpoledne od 15h zajímavou akci na Starém Městě, úvodník sice píšu doma v Dobřichovicích, ale už o nedělním kuropění. Zatímco tedy normálně kolem 14:00 ve své pražské "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti hlavní text psát teprve začínám, dnes už tamtéž budu muset ve stejnou hodinu s novým vydáním končit. Odhaduji tedy, že budu na místě již kolem 11:00 v plné práci :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Ani jsme se nestihli pořádně v novém roce rozkoukat a už je tu poslední lednové číslo Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 809. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Vrcholem minulého týdne pro mě byl středeční večer, kdy jsem měl poslední komentovanou prohlídku své malé fotografické výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Všechno se sešlo téměř optimálně, přišlo sedmadvacet návštěvníků, kteří vydrželi moje skoro hodinové povídání o pouhých devíti vystavených fotkách, citlivě reagovali na jakýkoli náznak humoru a ještě měli k tématu zvídavé dotazy. Prostě paráda, člověk si takto zpětně snadno uvědomí, že právě kvůli takovým večerům mají snažení a stres kolem výstav svůj úžasný smysl. Fotky budou viset nejspíš do prvního únorového týdne, pak budou nahrazeny malbami nového vystavujícího. Kdo by případně chtěl ještě stihnout mimořádnou individuální prohlídku za mé přítomnosti, dejte mi prosím vědět co nejrychleji, možná to ještě půjde zařídit. 

V sobotu jsem se neplánovaně dostal mezi zajímavou společnost svých dobřichovických spoluobčanů, kteří se pravidelně scházejí v místní cukrárně a rozebírají aktuální novinky. Tak jsem je už s předstihem všechny pozval na červnovou výstavu "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích :-). Příští týden skončí Mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde je mezi 35 vystavenými fotkami i můj snímek Struktura okna. Co nadělám, nejspíš se tam už nedostanu, ostatně teď by mě tam možná ani nepustili, když si Nedělní miniglosy neděli co neděli berou do pomyslných úst amerického prezidenta. Ale ono se prostě (ani dnes) nedá odolat...

Co mi také přinesl rok 2025

V roce 2014 jsem na svém blogu poprvé publikoval lednový článek shrnující některé události a zážitky které mi bylo dáno zažít v právě uplynulém roce. Stala se z toho tradice, kterou jsem v loňském roce  poněkud narušil a dost neochotně jsem se přiměl sepsat něco podobného až v průběhu února - především proto, že se mi vzhledem k některým ne zcela povzbudivým okolnostem vůbec do jakéhokoli bilancování nechtělo. Ale v poslední době jsem si z některých náznaků dal dohromady povzbudivou představu, že teď snad už by podobný bilanční článek mohl zase nabýt aspoň části svého původního smyslu, aniž bych měl při tom pocit, že se ve světě musí nejdřív něco podstatného (aspoň tedy pro mne) napravit. Tedy ne, že by svět v řadě ohledů nešílel úplně stejně jako loni, v mnohém je vykolejený ještě víc, ale události, které rozhodují o mé každodenní náladě a chuti pouštět se do dalších denodenních půtek s životem a o tom, jestli napíšu, Co mi také přinesl právě skončený rok, se rozhodně netočí ani kolem toho, jaké gaunery jsme si zvolili, aby nás reprezentovali, ani podle momentálních výpadků zdravého rozumu usnášeníschopné většiny amerických voličů.

Kaskáda kdybychů a pár nočních fotek z Hradčan

Kdybych neměl loni v květnu svou fotografickou výstavu v Berouně, nepoznal bych fotografa Láďu Dvořáka.

Kdybychom se my dva nepoznali, nejspíš by mě nepozval na vernisáž své před dvěma týdny zahájené výstavy v knihovně na Pohořelci.

Kdybych nepřišel na vernisáž do knihovny na Pohořelci, nevšiml bych si, že tam bude o týden později povídání o cestování po Japonsku.

Kdybych nepřišel na Pohořelec na přednášku o Japonsku, nepotkal bych se tam čirou náhodou s jednou svou známou z okruhu Divadla Kámen.

Kdybych se v knihovně nepotkal se svou známou, která je kamarádkou paní přednášející, Nadi Fukové, asi bych hned po přednášce odešel úplně normálně domů.  

Kdyby mě moje známá paní Fukové nepředstavila jako dalšího nadšeného cestovatele po Japonsku, nejspíš bychom po přednášce nevydrželi v knihovně další dvě hodiny nad výborným zeleným čajem vyprávěním o japonských zážitcích.

Kdybychom se ty dvě hodiny nezdrželi, nestihly by se ještě Hradčany zahalit do krásné fotogenické mlhy (bylo to "našup", snad během půlhodinky).

Nedělní miniglosy č.808

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Někdy kolem 14:00 se ovšem opět objevím ve své pražské "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, kde dnešní číslo do večera dokončím.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Rytmus života v novém roce se už stihl docela ustálit, takže tu třetí lednovou neděli máme třetí letošní Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už skoro 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 808. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Minulý týden pro mě nebyl tak nabitý událostmi jako ten předchozí: V úterý jsem se kvůli ledovce nedostal do práce, takže jsem uvízl doma a večerní pražský program jsem zrušil. Ve čtvrtek jsem se zašel podívat na přednášku Nadi Fukové o Japonsku, na které se mi opět potvrdilo, že svět je malý a své známé můžete potkat prakticky kdekoli, takže po oficiální přednášce pokračovalo povídání o Japonsku v užším kruhu ještě další dvě hodiny. V pátek jsem se večer vypravil fotit na Hradčany a v sobotu jsem s Pražskými domy absolvoval předposlední vycházku po Novém Městě pražském, kterou jsme věnovali prohlídce nejstarší budovy pražského Sokola a jejího okolí. 

Mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde je mezi 35 vystavenými fotkami i můj snímek Struktura okna, už se přehoupla do své druhé poloviny. A pozor, stejná fotografie (ovšem ve větším formátu!), která je aktuálně vystavovaná v Americe, je spolu s dalšími osmi černobílými minimalistickými fotkami posledních pár dní k vidění i v Praze: Příští týden ve středu 21.ledna se bude od 17:00 konat už neodvratně poslední komentovaná prohlídka mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Jestli váháte, určitě přijďte, o vystavených fotkách si budeme docela podrobně povídat a je to fakt na dlouhou dobu poslední šance, protože většina z těch fotek na dalších výstavách - třeba té velké červnové "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích - k vidění nebude. 

Spor o neministra Turka

V první řadě si musíme vyjasnit jednu věc: Pan Filip Turek je jedním z těch, kteří mě svou arogancí a občasnou prezentací svých pobloudlých názorů dokážou vytočit do běla. Měl jsem to "potěšení" potkat se s ním 17. listopadu na Národní třídě a být u toho, když jednomu mému známému fotografovi na ulici říkal, že mu "zahajluje do ksichtu". Nadřazený úsměv, nehraná sebejistota ve tváři, ego drápající se jako rostlinka v pralese nejkratší cestou nahoru, "muž z lepší společnosti" se soukromou ochrankou . Papaláš nového typu, který jakýkoli náznak férovosti považuje za slabost a střelhbitě ho využije. Za sice ne zcela korektní, ale docela výstižnou a vtipnou považuji glosu, kterou jsem četl v jakési diskusi na internetu, že "...Turek je ten typ člověka, který při orgasmu křičí vlastní jméno." Je to ten druh představitele, které jsem nikdy nechtěl vídat v čele svého státu (a že jich tam teď takových je!), vzbuzuje ve mně odpor a pozdvihování žaludku a udělám, co bude v mých skrovných silách, aby mi tam už propříště jako občanu tohoto státu nedělal ostudu (což ovšem, pohříchu, nebijte mě, nezáleží jen na mně). 

Nyní pan Turek chce být ministrem. Jako politik, který přivedl svou stranu do Parlamentu a do nové vlády, logicky cítí, že na takový post má nárok, a nejspíš je skálopevně přesvědčen, že k tomu má i všechny předpoklady. Třeba chuť.

Jen mávnout křídly...

 

Jen mávnout křídly

a vstříc slunci přeletět.

zasněžený svět. 

 

 

Kéž by to šlo tak snadno - nabrat výšku, vystoupat vysoko nad ledem a obavami sevřený svět, nahlédnout pozemské starosti a bolesti z nadhledu, kterým jinak disponují jen ptáci a aeroplány, nechat se vést liniemi řek a cest a vydat se nejkratší cestou za sluncem, abychom se jím mohli sami dostatečně zahřát a část jeho světla a tepla dokázali zprostředkovat i těm, co máme rádi. Jenže - když to nejde s křídly, zbývá nám něco jiného než - s velmi podobným cílem - vykročit pěkně po zemi, třebas to na ní zrovna zatraceně studeně klouže? :-) 

Foto: Smetanovo nábřeží Praha 

Nedělní miniglosy č.807

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Původně jsem dnes měl být na vernisáži v České Třebové, ale akce byla zrušena, tak bych se tedy rád objevil zase někdy kolem 14:00 ve své pražské "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, práce nejen na dnešním blogovém článku mám na dnešní večer dost.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Nový rok už se zabydlel na svém dočasném trůnu, tak tady máme již druhé letošní Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už skoro 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 807. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Po určitém vánočním a novoročním útlumu, kdy v práci skoro nikdo nebyl, se opět plnohodnotně rozjely všechny moje pracovní aktivity, tím spíš, že záda se - sice pomalu a neochotně, ale přece jen - postupně umravňují a umožňují mi chodit opět skoro normálně. Minulý týden jsem ale pracovní program vydatně kombinoval s aktivitami osobními, takže ve středu a v pátek jsem navštívil versnisáže dvou svých fotografických známých (doporučit mohu např. výstavu Martina Skřivánka Reflexe - Croatia v Divadle Bez zábradlí, kde se na vernisáži sešla spousta známých od fotografického fochu). No a protože v pátek dostala Praha po dlouhé době konečně jednou slušnou sněhovou nadílku, dal jsem práci vale (ta má jinak prostor každý den, takže škodná jistě nebude) a vyrazil jsem s odhodláním a s foťákem do zasněžených ulic. Mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde je mezi 35 vystavenými fotkami i můj snímek Struktura okna, už je v plném proudu. A nadále platí středeční termín 21. ledna od 17:00, kdy se bude konat už neodvratně poslední komentovaná prohlídka mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně (tak přijďte, je to fakt poslední šance, většina z těch fotek na dalších výstavách - třeba té velké červnové "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích - k vidění nebude). 

Co jsem si všechno přečetl v roce 2025

I v roce 2025 jsem si dělal průběžné poznámky, které knížky jsem přečetl. Už potřetí tedy přidávám na začátku roku souhrn všech zaznamenaných položek, někdy se stručnou poznámkou či krátkým citátem. Opět v tom hrála docela významnou roli dobřichovická nádražní knihobudka. Tentokrát je knížek přesně třiačtyřicet, jestli je to hodně nebo málo, ponechávám individuální úvaze čtenářově.

Jana Štefánková - Procházky Prahou, SNDK 1964 

Celkem zajímavé informace, jen děsivě poplatné době vzniku, některé novější žvásty se fakt nedaly číst.. Např. v kapitole o stadiónech se srovnává stadión Spartaku Sokolovo na Letné se stadiónem primátora dr. Vacka ve Vršovicích a stadiónem Čs. armády na Strahově, všechno špatné zavinila buržoazie a zítřek bude báječný, protože socialistický. Zatímco v jiných nakladatelstvích už fičel svěží šedesátkový vítr, Státní nakladatelství dětské knihy vězelo ještě po krk v padesátých letech.

 

Anton Pavlovič Čechov - O lásce, Odeon 1976

Klasický ruský styl, povídky víceméně bez point, které se rozlijou v obilných rovinách jako ruské veletoky a ztratí se v dálavách nekonečna ruské duše.

Dušan Hamšík - Génius průměrnosti, Československý spisovatel Praha, 1967

Velmi dobrý a zevrubný popis kariéry Adolfa Hitlera od úplných začátků až po děsivé konce.

Nedělní miniglosy č.806

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Dnes snad ale konečně po delší době dorazím odpoledne někdy kolem 14:00 do své pražské "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kam jsem se v prosinci kvůli nepříjemnostem se zády vůbec nedostal. Popravdě, už se na to těším, jsem docela "konzerva", která má ráda své tradice, a hlavně jsem rád, že už se dokážu sám bez větších bolestí přemisťovat, to jako svobodomyslný člověk docela oceňuji :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po dvou nedělích vánočních prázdnin se v novém roce opět hlásí Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 806. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrál. Tentokrát je toho opravdu hodně, tak vyberu jen pár hlavních bodů. 

Štědrý den jsem jako obyčejně strávil sám doma, sice bez dárků, ale s vánočními tradicemi, které mám rád (vánoční hudba, kapr s bramborovým salátem, zdobení stromečku, lití olova). Na Boží hod jsem jel ke své rodině do Staňkova, ale už 27. prosince ráno jsem byl zpátky v centru Prahy, kde jsem měl sraz s několika přáteli, se kterými jsem podnikl celodenní procházku po Praze (s mými zády to sice bylo náročnější, ale nakonec k mému překvapení celkem proveditelné). Pak jsem byl tři dny v práci a silvestr a Nový rok už jsem zase trávil v klidu doma, poslal jsem cca 400 přání do nového roku a připravil jsem tradiční výběr svých nejlepších několika fotek z roku 2025. Do pražských ulic jsem se vrátil až včera a jen na chvilku, víceméně symbolicky; popravdě, nemám začátek ledna obecně moc rád, protože nastává dlouhé období čekání na jaro, které nemá žádný velký vrchol, jakým jsou kolem slunovratu třeba právě Vánoce.  

Teď už začínám ladit lednový program. V pátek večer začala ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu mezinárodní fotovýstava Filling the Frame, kde je mezi celkem 35 fotkami i jeden můj snímek (jen pár hodin před vernisáží mi do Dobřichovic přišel výstavní katalog, který ještě na blogu možná představím). Už teď vím, že ve středu 21. ledna od 17:00 se bude konat už neodvratně poslední komentovaná prohlídka mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně (tak přijďte, je to fakt poslední šance, většina z těch fotek na dalších výstavách - třeba té velké červnové "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích - k vidění nebude). A je pravděpodobné, že příští Nedělní miniglosy nebudu psát ve své tradiční kavárně, ale někde na cestě do České Třebové, kde jsem slíbil být na jedné z asi šesti fotografických výstav, na kterých jsem v lednu vystavujícím přislíbil svou účast.

Poslední (a nejdůležitější) přání

Asi hodinu před silvestrovskou půlnocí jsem odeslal poslední z asi dvou stovek individuálních a desítky o něco hromadnějších e-mailů, které na všechny strany mezi mé přátele a známé kolportovaly moje letošní přání do nového roku. Ano, už sedmnácté "péefko" v ročníkové řadě (vytvářím tyhle obrázky od roku 2010), které vzniklo z vybrané fotky pořízené v průběhu daného kalendářního roku, tentokrát - jak už zdejší návštěvníci nějakou dobu z článku Brněnské vodojemy ze stativu dobře vědí - z fotky pro kterou jsem si v září zajel cíleně do nejstaršího ze tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci. Byl jsem spokojený, že jsem nakonec všechna přání stihl rozeslat ještě ve starém roce. Teď už schází jen jedno, poslední, které jediné počkalo až na novoroční dopoledne: Péefko pro všechny, na které nemám žádnou konkrétní adresu, nebo by se sice adresa možná našla, ale z nějakých pro mě zásadních důvodů jim zatím ještě psát nesmím, i když bych moc rád. A péefko i pro ty, které "to svoje" už mailem nebo jinou cestou dostali. Prostě přání poslední a nejdůležitější.

Samozřejmě, konkrétní formulace přání do nového roku na daném péefku se vždycky do určité míry odvíjí od tématu použité fotografie. Proto k tomu poslednímu, blogovému, přání přidám ještě podstatný dovětek: "A zdraví a zdraví a zdraví!!!" Vždyť říkám - je to sice přání poslední, ale pro mě nejdůležitější.

Tak se v tom novém roce držte, tvořte, čerpejte inspiraci i sílu z přírody i z dobrých lidí vůkol, a hlavně, prosím, buďte zdraví nejvíc, jak to jen půjde. Já se každopádně i v novém, zatím neokoukaném a mladistvou energií nabitém roce budu těšit na naše setkávání ve všech možných formách.

Kdybych znal mailovou adresu na Nový rok, taky bych mu tohle přání poslal. Takhle mi nezbývá než doufat, že si občas chodí číst můj blog...   

Co mi letos vyvěštilo vánoční olovo?

I když jsem si letos kvůli určitým pohybovým problémům (musím ovšem říct, že včera jsem už absolvoval docela dlouhou a místy skoro bezbolestnou procházku Prahou, tak věřím, že je vše na dobré cestě, i když slibuje být ještě dlouhá a plná zákrut, než se dobere cíle) musel některá tradiční vánoční povyražení odpustit, neodpustil jsem si štědrovečerní lití olova. Beru to jednak jako zajímavou tradici a jednak jako možnost popustit trochu uzdu fantazii - jak pokud jde o identifikaci výsledných tvarů, tak pokud jde o zamyšlení nad tím, jaký to může mít vztah k mému životu a taky k životu ještě jednoho dalšího člověka, na kterém mi záleží. Tak to dělám tak, že vždycky o Štědrém večeru "odlévám za dva" a tuhle už dobře patnáctiletou tradici jsem dodržel i tentokrát, i když odlévání provozuji  na zemi u krbu, což se úplně neslučuje s tím, když se nejméně o jednu nohu nemůžete opřít. Nakonec ale celá tahle vánoční symbolická štrapáce dopadla, myslím, dobře, podařilo se mi od krbu vstát a ještě mi zbylo několik kousků olova, ze kterých jsem se pokusil - poprvé s dopomocí umělé inteligence, která, jak se ukázalo, má o lití olova skoro bezbřehou povědomost - udělat jakýsi zasněný výhled pro příští rok.

Obrázek je jen ilustrační z internetu (www.sviicka.cz), sám olovo nerozpouštím nad svíčkou, ale v krbu 

Moje vlastní dva kousky stříbřitého měkkého kovu se od sebe tvarem lišily tak, že to o moc víc už asi nešlo: První kousek byl můj tradiční "ovál s potrhanou hranicí na pravé straně", který ovšem tentokrát moje obrazotvornost identifikovala nejpřiléhavěji jako "trilobita". Druhý kousek byl schematickým ženským portrétem se zakrytou tváří a zřetelným pramenem vlasů, až mě překvapilo, že z tak málo indicií jde odvodit tak konkrétní tvář, byť je samozřejmě možné, že naopak já tuhle konkrétní tvář vidím z nedostatku jiné příležitosti v lecčem kolem sebe. Jaký je ale prý interpretační závěr mých dvou odlitků v bodech?

Předvánoční procházka a vánoční přání

Jak místní štamgasti vědí, 21. prosince slavím něco, čemu pracovně říkám volitelné narozeniny, tedy den kdy se můj život - pro ostatní nejspíš zcela nenápadně, ale pro mě naprosto zásadně - změnil a obohatil, se vším dobrým i špatným, co k takové podstatné změně - je-li míněna poctivě - patří. Dlouho to vypadalo, že si své letošní - už patnácté - volitelné narozeniny nebudu moct připomenout tak, jak jsem zvyklý, tedy noční fotografickou procházkou po předvánoční Malé Straně, ale nakonec se věci vyvinuly tak, že to s určitými limity (především při pohybu po schodech oběma směry :-)) a s odpočinkovým mezipřistáním v kavárně na Malostranském náměstí podniknout šlo. A protože se jedná o narozeniny patnácté, vybral jsem pro dnešní článek patnáct obrázků, které mají sice občas do technické dokonalosti daleko, ale asi nejlépe ilustrují atmosféru toho pro mě osobně důležitého večera a všechno to, co mi v danou chvíli letělo hlavou.  

Poprvé jsem si svůj fotografický stativ postavil před zavřeným vchodem do kostela Panny Marie pod řetězem při komendě johanitského řádu. Před vstupem do nádvoří maltézského areálu se vždy před Vánoci rozlévá výborný "charitativní punč", na který tradičně chodím a který v chladném večeru vždycky příjemně zahřeje. 

 

 

O plánech a věcech nepředpověditelných

Jestli nějaké období v roce vyzývá k preciznějšímu plánování, je to čas předvánoční. Lidé vyznávají spoustu rituálů, bez kterých pro ně prostě Vánoce nejsou opravdovými Vánocemi: potřebují připravit dárky pro své blízké, potřebují rozeslat přání, udělat poctivý domácí úklid, sehnat někde pěkný vánoční stromeček, pořídit kapra, nové svíčky, stihnout předvánoční setkání s přáteli, navštívit vánoční trhy, zajít na slavnostně vyzdobené a osvětlené náměstí na kulturní program, zúčastnit se několika firemních večírků, atd., atd. I já, který v průběhu normálního roku podrobněji plánuji jen ty nejdůležitější události a ani ty často nijak zvlášť poctivě, v období předvánočním sahám nezřídka k přesnému dennímu rozpisu toho, co se ještě všechno musí stihnout a na co nesmím zapomenout, aby nakonec do sebe vše pěkně zaklaplo a proběhlo k mému obrazu. Kdyby z toho skvělého plánu vypadl jen půlden, myslíme si, zbortila by se klenba souslednosti příčin a následků a Vánoce by snad vůbec neproběhly.

I letošní prosinec jsem si v tomto duchu v myšlenkách poctivě rozplánoval, aby vše pěkně plynule a bez větších logistických potíží směřovalo k Štědrému dnu, nejlépe s nějakou rozumnou rezervou, aby si vánoční svátky zasloužily tradiční přívlastky, které jsou s nimi dlouhodobě spojené (byť vzhledem k uspěchané realitě jsou spíš nadužívané) "klidné a spokojené". Leč...

Letošní 17. listopad jsem ještě běhal jako srna po Národní třídě při focení výroční blogové reportáže. Druhý den mě lehce pobolívalo v kříži a já byl zpětně sice trochu unavený, ale zároveň i spokojený s tím, co všechno jsem stihl a jak to celé bezproblémově proběhlo. O další den později jsem zjistil, že bolest v kříži nejen nepřestává, ale rozvíjí se a šíří, přičemž když se nešikovně natočím, natáhnu nebo sebou nedej bože cuknu, vypadá to v tu chvíli, jako kdyby mi měla upadnout levá noha. No a o další den později jsem zjistil, že prakticky nemůžu chodit. Věren svému bytostnému přesvědčení, že slušně vychovaný organismus musí nápor podobného fyzického příkoří zvládnout svépomocí, jsem začal improvizovat - tak, abych nezůstal pokud možno nic dlužen svému zaměstnavateli a abych zvládl aspoň to nejdůležitější z naplánovaného, jediným výsledkem bylo to, že jsem na celý týden úplně vypadl z běžného provozu a veškeré své za sezónu nastřádané síly jsem věnoval tomu, abych několikrát za den přešel napříč svým bytem, a po zbylý čas jsem se z toho vzpamatovával. 

Jakuba Katalpa: Úlice

První knížkou, kterou jsem přečetl od spisovatelky Jakuby Katalpy, byli Němci z roku 2014, a ke knize jsem se dostal víceméně náhodou v dobřichovické knihobudce. Příběh a hlavně styl vyprávění o soužití českých a německých postav v prostředí Sudet a o hledání vytěsněné "nevhodné" rodinné historie mě dost zaujaly, takže když jsem se dozvěděl o vydání další knihy na sudetské téma, bylo mi jasné, že budu mít chuť si knížku sehnat a přečíst. A rovnou říkám, že jsem nelitoval ani trochu; myslím, že se dá říct, že kniha o Úlicích, v jistém smyslu idylické příhraniční obci, obývané po staletí především včelaři, a o tom, kterak se z idyly může stát pod zdánlivě poklizeným a spořádaným povrchem během pouhých pár let čirá hrůza, pokud známe souvislosti, je pro mě mezi několika desítkami knížek, které jsem letos zvládl přečíst, soukromou "knihou roku". Ale kdo ve skutečnosti - na rozdíl od vševědoucího čtenáře knihy - souvislosti opravdu zná se vším kontextem a vnitřními i vnějšími motivacemi konajících postav? Čí jednání je již mimo odvěký řád přežití a kdo se ještě vešel do jeho hranic? A kdo je vůbec oprávněn odsuzovat, neocitl-li se v podobném soukolí, kde hybateli jsou pochopitelně jiní, kdesi daleko, možná tam, odkud do Úlic přijíždějí nekonečné nákladní vlakové soupravy, převážející napříč Evropou smrt v nejrůznějších formách, a nejspíš ještě mnohem dál, ale i v soukolí, které by zároveň bez svých jednotlivých spolehlivě fungujících a přisluhujících koleček nikdy nedaly dohromady děsivě fungující stroj. Kdo nemá rád jednoznačnost, jednoduché pravdy a snadné plynutí zřetelně černobílého světa, ten, myslím, může v Úlicích a jejich válečném příběhu najít mnoho podnětných otázek, na které se sice dá v normálních podmínkách odpovědět zdánlivě snadno, ale opravdu jimi žít je představitelné jen stěží, někdy dokonce i pro ty, kteří tím vším sami prošli. Ostatně, byli to vůbec oni? 

Úlice jsou trhlina v hladkém tkanivu látky. Zapomenutá rána, bolest obalená slaďoučkým medem, město poblíž německých hranic, útulné hnízdečko v sousedství řeky, která se čas od času vylévá z břehů. 

Med dezinfikuje, zmírňuje bolesti a povzbuzuje krevní oběh. Rychle se vstřebává,; dokáže uspat a omámit. 

Chov včel je dvousečná zbraň, zkrocená divokost.

Něha vykoupení bolestí, žihadlo v dlani, oteklá tvář; včelař, který se v oblaku kouře sklání pro zlatý poklad. 

S tlustými rukavicemi a ochrannou síťkou přes obličej připomíná lapku nebo šermíře, násilím si přivlastňuje to, o čem si myslí, že mu právem patří. 

Nedělní miniglosy č.805

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Ani dnes ale ještě pravděpodobně nedorazím do své pražské "miniglosové kavárny"; protože cesta na nádraží, která normálně trvá 10 minut, je pro mě teď doslova "výpravou". Vzhledem k tomu, že bych rád v pondělí vyrazil do práce, nejspíš si dám ještě dnes odpočinkový den. Sice odpočinek stejně nepřináší žádnou dlouhodobější úlevu, ale nechtěl bych něco svou překotnou aktivitou zásadním způsobem pokazit dřív, než se vůbec zjistí, v čem je problém.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes naposledy ještě připomenu v textu úvodníku jubilejní výběrové vydání Nedělních miniglos č.800, protože už jsme zase zčistajasna o pět čísel dál - u malého "půlkulatého" čísla 805, které je zároveň posledním vydáním roku 2025 (mimochodem, letošní miniglosový rok jsme zahájili 5. ledna číslem 759, takže jsme to během roku dotáhli na 47 vydaných čísel, což beru jako slušnou porci). O nedělích 21. a 28. prosince si Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, dají vánoční přestávku a další číslo vyjde až v novém roce, 4. ledna. Ale dnes vás ještě moc rád vítám u normálního adventního a celkově už 805. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Uplynulý týden jsem strávil povětšinou doma, protože problémy s bederní páteří se začaly vylučovat s normálním dojížděním do práce, měl jsem tedy týden neschopenku. Během té doby jsem stihl navštívit dvakrát doktora a jednou se nechat vyšetřit v Berouně na RTG, na přesnou diagnózu (natožpak na léčbu) zatím nedošlo. Protože sezení na rozdíl od chůze a vůbec pohybu mi zatím naštěstí problémy nepřináší, měl jsem prostor se zaměřit na spoustu nedodělků "u počítače", ale musím se nějak vyrovnat s tím, že můj byt neponese prakticky žádné známky svátečního vánočního času. Jak už jsem ale psal minule, domnívám se, že Vánoce jsou svátkem, který s povrchem věcí zas až tolik nesouvisí, protože jeho pravá podstata sahá mnohem hlouběji, tak si z bince a hromad různorodých věcí na stolech, na zemi a vůbec všude kolem sebe nedělám nijak zvlášť těžkou hlavu. 

V čase, kdy jsem byl víceméně uvázán u svého stolu, jsem se zase po nějaké době trochu zaměřil na hledání informací pro svůj rodokmen a narazil jsem při tom na opravdu nečekané věci. Jednak jsem po několika letech hledání konečně našel jednu důležitou informaci, týkající se příběhu "pražské malé holčičky šťastně vypadlé z okna", o kterém jsem už dvakrát na blogu psal (naposledy letos v únoru v článku O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice). A úplně největší "peckou" týdne pro mě byl objev, že část mých chotěšovských příbuzných v polovině 19. století přesídlila na Nový Zéland, kde založila komunitu a obec existující dodnes severně od Aucklandu, a po počátečních útrapách se díky své činorodosti postupně úspěšně zapojila do života v úplně novém světě. Bohužel, nemohl jsem teď nikoho osobně doprovázet po mé aktuální malé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna, ale už vím, že ve středu 21. ledna od 17:00 se bude konat ještě jedna mimořádná (a závěrečná) veřejná komentovanou prohlídka. 

O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih

Kdysi jsem zde na blogu zveřejnil výsledky svého pátrání po svém prapraprastrýci Matěji Vápeníkovi původem z Druztové, kterého jsem nakonec po dlouhých peripetiích objevil v daleké Brazílii, kde se svou manželkou Ančou (rodným jménem Lavičkovou) založil novou odnož rodiny Vápeníků (tedy, přesněji řečeno Wapeniků), takže jsem v oblasti u řeky Paraná jako své vzdálené příbuzné našel např. Francisca Wapenika nebo "Elišku" da Silva (rozenou Wapenik) - blíže v článku Brazilské odlesky. 

V tomto týdnu jsem nemohl chodit do práce, protože chození mi zatím moc nejde (to bude nejspíš na poněkud delší lokte), ale v sezení u počítače mi - když pominu lítání po doktorech - celkem nic nebránilo, tak jsem se zase po večerech na chvíli pohroužil do oblasti matrik a rodokmenů. Nečekal jsem nic světoborného, objev brazilského kmene Vápeníků už nejspíš nemůže nic překonat, myslel jsem si, a začal jsem maličko prozkoumávat některá zákoutí chotěšovské části svého rodokmenu. Ano, Chotěšov, to je tam, kde jsem loni měl docela vydařenou fotografickou výstavu v krásných prostorách tamního obrovitého barokního klášterního komplexu, kterou si i dnes, déle než rok po jejím skončení, můžete projít v podobě virtuální prohlídky na následujícím odkazu: Virtuální prohlídka výstavy POVZNÁŠENÍ, chotěšovský klášter 2024

Začal jsem zkoumat předky své chotěšovské babičky, která pocházela ze staré místní německé rodiny Peterů (Chotěšov byl do poválečného odsunu obcí s převažujícím německým obyvatelstvem). A hned mě na síti MyHeritage zaujalo, že se kolem babiččiných předků v poslední době nějak příliš motají "rodokmenáři" s novozélandskými a australskými vlaječkami. Že by se i ve druhé části rodiny objevil nějaký dobrodruh, který dal vale České kotlině a vydal se hledat štěstí na druhý (nebo po Brazílii vlastně už třetí) konec světa? A můžu si jen představovat, jaké to asi tehdy v 19. století muselo být dobrodružství, když pořádně dobrodružné bylo i hledání aspoň základních informací. A jak jsem se postupně nořil do vztahů mezi již dávno nežijícími lidmi a do jejich postupně odkrývaných životních peripetií, čím dál zřetelněji se mi vykresloval příběh "dobrodružného strýčka Antonína" (k tomu jménu mám z určitých důvodů velmi osobní vztah a jsem moc rád, že se i mezi mými předky takový Antonín najde) a bylo zřejmé že si to svůj blogový článek zaslouží. 

Chvála nerovnosti aneb Jak vznikl Černobílý sen

Vítám vás zase po nějaké době v naší fotolaboratoři, kde si tentokrát trochu popovídáme o vzniku fotky, která se stala možná trochu nečekaně profilovou fotkou mé aktuální malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen (mimochodem, výstava byla prodloužena i do ledna a ve středu 21. ledna 2026 tam budu mít od 17:00 h závěrečnou veřejnou komentovanou prohlídku, tak kdo zatím výstavu v mé přítomnosti nenavštívil, bude mít ještě šanci). Zjistil jsem totiž, že návštěvníky výstavy vznik právě této fotky dost zajímá, tím spíš, že na fotce ukazuji, jak může mít nedokonalost zajímavé výsledky, které by dokonalost nikdy nedokázala nabídnout..

Když mluvím na výstavě o této fotografii, říkám, že jsem takhle asi před rokem šel úplně obyčejnou ulicí v pražské Petrské čtvrti (že to bylo při vycházce s projektem Pražské domy už zasvěcené pozorovatele nemůže překvapit) a nějaký podivný tvar mě "ťuknul" shora z levé strany do oka, jen náznakem, periferně, jako kdyby se světlo od zapadajícího sluníčka (přicházelo zprava) rozkošnicky rozvalilo na nerovné ploše, aby po starodávném ruském způsobu naposledy posedělo před dlouhou cestou. I sluníčko totiž, jak se zdá, nerovnosti lákají, protože na nich může nejlépe ukázat svou neuvěřitelnou obrazotvornost. Kdyby okenní tabule v budově, kolem které jsem právě procházel, byly zcela dokonale rovné, žádný zajímavý obraz by na jejich povrchu nevznikl, mě by zleva nic periferně "neťuklo" a o tom, že by mohl vzniknout jakýsi Černobílý sen, který se stane profilovou fotkou minimalistické černobílé výstavy, by se nikdo (ani já sám) nikdy nedozvěděl. Budiž tedy pochválena nerovnost skleněné desky, přísný okenní technolog by možná dokonce neváhal použít slova aušus. 

Nedělní miniglosy č.804

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Dnes budu ale nejspíš v Dobřichovicích i pokračovat, protože mi chůze momentálně moc nejde a pražská "miniglosová kavárna" je pro mě aktuálně příliš daleko. Ale sedět zatím ještě můžu, tak hlavní text během podvečera napíšu, ať už to bude odkudkoli.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Už je to skoro měsíc od jubilejního výběrového vydání Nedělních miniglos č.800 a chytili jsme už zase správný rytmus běžných čísel. Jen předem oznamuji, že v letošním roce to dotáhneme jen do čísla 805, protože 21. a 28. prosince si Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, dají vánoční přestávku a další číslo pak vyjde až v novém roce, 4. ledna. Ale dnes vás ještě moc rád vítám u normálního adventního a celkově už 804. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Užuž se zdálo, že mé "věci bederní" se poněkud uklidňují, což se v pátek dost razantně otočilo špatným směrem; musel jsem tak bohužel zrušit celý páteční a sobotní program mimo domov (omlouvám se ještě jednou všem, se kterými jsem byl na něčem domluvený). Vypadá to, že tentokrát bude moje domácnost na Vánoce dost rozvrácená, protože na úklid a nějaké přípravy nemám zatím ani pomyšlení. Protože ale Vánoce považuji za svátek, který s povrchem věcí zas až tolik nesouvisí, protože jeho pravá podstata sahá mnohem hlouběji, z pouhé této skutečnosti si nedělám nijak těžkou hlavu. 

Využil jsem aspoň nečekaného prostoru pro práci doma a vyřídil jsem pár věcí aspoň takto: Zajistil jsem doručení své fotografie Struktura okna na lednovou výstavu Filling the Frame v americké PhotoPlace Gallery (vernisáž výstavy je hned 2. ledna od 16 do 19 hod a měl bych mít zajištěnou aspoň rozumnou fotodokumentaci, abych vám mohl výstavu na blogu taky ukázat. Vytvořil jsem "péefko" na rok 2026, abych měl na přelomu roku i později co rozdávat a rozesílat. Sestavil jsem kolekci pěti fotek se kterými se chci ucházet o přítomnost na velké výstavě černobílé fotografie v Athénách. A domluvil jsem se na přesnějším časování letní výstavy Viděno čtyřmi (půjde o společnou výstavu s mými třemi přáteli - fotografy) na zámku v Dobřichovicích, která - jak to zatím vypadá - bude probíhat od 3. června do 3. července 2026 a vernisáž bude mít nejspíš v pátek 5.6. No a protože moje aktuální malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat i v lednu, dohodl jsem s pořádajícím divadlem, že ve středu 21. ledna od 17:00 uspořádáme ještě jednu mimořádnou (a závěrečnou) veřejnou komentovanou prohlídku. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně (jako jsem to s několika lidmi udělal při příležitosti středečního představení Memeruňka), možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit a říct, kdy se vám to hodí, já se rád přidám, pokud mi to moje záda jen trochu dovolí. 

O Kristýně, Albertovi a taky trochu o Věře Čáslavské

Jak jsem měl tu příležitost kdysi před mnoha lety poznat (to bylo ovšem, milé děti, ještě v minulém tisíciletí), učitelé mají v mnoha ohledech složitější profesní život než jiná celkem běžná povolání: Pravda, nikdo se za nimi nehoní, aby je chytal za knoflík jako kominíky, nemusí vstávat tak brzy, jako kdyby chtěli stihnout telekonferenci z probouzejícího se Tokia - jako pekaři, nemusí nosit povinnou uniformu jako třeba železničáři a pokud vím, nemusí pořád ještě prodávat relaxační omalovánky rozezleným zákazníkům, kteří si původně přišli stěžovat, že jim nedošel balík, jako pracovníci pošty. Přesto je kantorské povolání povětšinou slalomem v prostoru minových polí osázených nespočetnými stresujícími faktory a potenciálními průšvihy všeho druhu, což platí dokonce i pro takové hrošokožnatce, kteří se v noci co pět minut nebudí hrůzou z představ, co strašného mohou napáchat na křehkých duších a citlivé nervové soustavě svých svěřenců. Na druhou stranu přináší život kantorský občas i nebývale intenzivní radosti, a to zdaleka nejen v souvislosti s institutem školních prázdnin - třeba když máte tu prostou a přitom neobyčejnou příležitost vidět zblízka - vždy zcela přirozenou a přitom vždy znovu překvapivou - zázračnou proměnu tlupy nezvladatelných a nemotivovatelných pubertálních výrostků v okouzlující, inteligentní a - aspoň tedy napohled - i sebevědomé mladé dámy a pány s očima jiskřícíma záměry a nadějemi. 

Jednou z báječných věcí, které si mohou učitelé užívat asi častěji než třeba prodavačky nebo úředníci, je hrdost na to, co vše se jejich žákům a studentům v životě podařilo a čím dokázali způsobit radost (či aspoň užitek) sobě i mnohým dalším, třeba právě svým učitelům, se kterými se v průběhu své dlouhé školní docházky potkali. "Ano, od začátku bylo úplně jasné, že je to zcela mimořádná osobnost," vypráví plamenně stařičký emeritní učitel předmětu "pozemky a práce v zahradě", reportérům natáčejícím celovečerní dokument o objeviteli teorie relativity, o malém Albertu, který ve skutečnosti dokázal na své přidělené části školního záhonku svým nezájmem a leností vyhubit i jinak nezničitelný pýr plazivý. A hluboce uvnitř své hrdé kantorské duše si ten roztřesený stoletý stařík připisuje svou nepominutelnou část zásluh na tom, že se malý Albert ve velkém světě proslavil, byť od zalévání zcela reálných slunečnic a pletí husích noh k hypotetickým částicím gravitace a rozdílnému plynutí času ve dvou rozdílnou rychlostí se pohybujících soustavách je to docela dlouhá a nejspíš zdaleka ne přímá cesta.   

Malá inventura facebookových přátel

Minulý týden jsem byl nucen zůstat dva dny doma, protože se můj organismus celkem účinně ubránil tomu, abychom společně jako každý jiný běžný den vyrazili do práce. Nijak zvlášť jsem se neflákal, i když jsem především svým zdivočelým bedrům nepokrytě ulevoval: Přes den jsem pracoval z domova a večer jsem ještě stihl některé počítačové resty, odkládané na většinou zcela imaginární okamžiky "až bude volnějc...". A tak se celkem nečekaně podařilo, abych se zase po docela dlouhé době dostal k tomu, co v principu není vůbec důležité, ale co občas přesto pokouší mou zvědavost: Koho vlastně mám na facebooku v tzv. přátelích, jejichž počet se pomalu blíží pěkně kulaťoučkým pěti stovkám?

Popravdě, k těm, co mi ono sociálněsíťové virtuální "přátelství" nabízejí, nejsem nijak zvlášť vstřícný. Přijímám v průměru jednu nabídku z deseti a buď musím opravdu bezpečně vědět, o koho jde, a osobně ho/ji znát, nebo se musí jednat o člověka již pevně zabudovaného do sítě mých stávajících známých. Celkem v klidu mě nechávají desítky "nabídek" mladých nezadaných krasavic původem z českých krajů, ale aktuálně pracujících nebo studujících v nějaké té vzrušující cizině. Chápu, nejspíš si šlapu po štěstí, ale to má pro mě už dlouhé roky celkem jasnou a konkrétní představu, a pevně věřím, že pár takových šlápot unese. Nezdobím své sociální sítě žádnými VIP persónami, které člověk může znát jen z médií, a tiše si užívám toho, že v obráceném gardu nikdo nemá žádný rozumný důvod zdobit si své sociální sítě mnou.  

I odhalil jsem (případně si potvrdil) několik skutečností, které si sem dovolím naházet bez velkého ladu, pěkně napřeskáčku, jak mě která napadla nebo vyšla z vyhodnocovací excelovské tabulky:

Nedělní miniglosy č.803

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se pokusím přesunout do své "nedělní kavárenské kanceláře" přímo naproti Bílé labuti, kde - pokud mne tam ovšem místy stávkující nohy donesou a rozcitlivělá bederní páteř umožní sedět na kavárenské sesli - zase pobudu cca od 14 do 17 hodin, abych během té doby dopsal hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Je to neuvěřitelné, ale od jubilejního výběrového vydání Nedělních miniglos č.800 už uplynuly tři týdny, což je dost na to, abychom se opět dostali do celkem běžného nesvátečního provozu. Ale je vůbec možné mluvit o nesvátečním provozu o první adventní neděli? Ano, Vánoce začínají být "za dverami" jako svého času Lasica se Satinským, tak mi snad prominete, že kromě shánění toho nejpěknějšího adventního věnce ponechám neděli možnost uplatnit i jinou, ne tak dlouhou tradici, konkrétně tradici Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás dnes už u 803. vydání a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Už je zřejmé, že náprava "věcí bederních" u mě zabere o něco delší čas, než tomu bývá u běžnějších nepravostí těla, leč jsem zvyklý - když to jen trochu jde - nevyhledávat cizí pomoc, ale vystačit si svépomocí, tak věřím, že rozeznám, kdy případně nastane ten pravý čas toto své vnitřní nastavení poněkud přehodnotit. Každopádně běžné aktivity s určitým zatnutím zubů (kruci, nemám já jít v úterý k zubaři? Jen aby tomu mému zatínání nezatnul tipec!) zvládám, a mám navrch dobrou výmluvu, že nemůžu udělat doma žádný řádný předvánoční úklid.

Ve čtvrtek mi přišly nezávisle na sobě dvě výborné fotografické zprávy: Napřed jsem zjistil, že moje fotky dostaly v letošním ročníku velké tokijské soutěže Tokyo International Foto Awards (TIFA) hned pět čestných uznání (dvě v kategorii Architecture, dvě v kategorii Fine Arts a jednu v kategorii Nature). Asi o dvě hodiny později se mi ozvala americká PhotoPlace Gallery, že mou fotku Struktura okna vybrali do lednové výstavy Filling the Frame, takže do půlky prosince musím zařídit asi padesát věcí, aby všechno správně klaplo a návštěvníci výstavy měli v lednu i z mého obrázku ten správný požitek. Leč to jsou všechno, pochopitelně, radostné starosti, takže si určitě nestěžuji :-). No a moje aktuální malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat až do ledna, tak pokud jste chtěli přijít na jednu ze tří plánovaných komentovaných prohlídek a nestihli to, určitě bude po Novém roce další společná šance. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně, možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit a říct, kdy se vám to hodí, já se rád přidám :-). 

O druhém lednu a vyplňování rámu

Už odedávna nemám rád 2. leden. Zatímco Vánoce miluju, těch pár dalších dní do silvestra mám rád, z Nového roku bývám na rozpacích, právě 2. leden je pro mě doslova symbolem všeho, na co se netěším: To nejhezčí ze zimy jako by už v ten den bylo za mnou (podotýkám, že jsem nelyžař) a přede mnou je dlouhé, chladné a po většinu času i tmavé čekání na jaro, zároveň to bývá první pracovní den po vykolejeném a uvolněném čase konce roku. Na mě je to prostě příliš rychlý sešup; kolem 5. nebo 6. ledna už se s tím, že Nový rok symbolicky nově rozdal povětšinou staré karty, vyrovnávám lépe, ale 2. ledna ještě s neodvratitelným pádem do obyčejnosti příštích dnů nejsem ani zdaleka vyrovnaný, nebývám zrovna zábavný společník, doma v brlohu si temně mručím a po skříních a šuplících hledám, kam jsem ve vánočním ruchu založil životní optimismus.

Na začátku podzimu vyhlásila americká fotogalerie PhotoPlace Gallery své nové chystané výstavní téma, jako to už velmi dlouho dělá každý měsíc: "Filling the Frame", nepříliš poeticky přeloženo "Vyplňování rámu". Téma celkem nafukovací, přece každá fotka je svým způsobem vyplněním prostoru rámu. Organizátoři napověděli jen to, že hledají "vrstvené kompozice, protínající se objekty, překrývající se linie, vzory a textury, které záměrně vyplňují prostor a provokují náš smysl pro vizuální harmonii". Už je vám to jasnější? Ale na dlouhé přemýšlení není čas, rytmus galerie je systematický a neúprosný: cca 3 měsíce se sbírá materiál od fotografů z celého světa, kteří projeví zájem o vyhlášené téma, 1 měsíc probíhá vyhodnocování a výběr 35 fotek pro vlastní výstavu (plus dalších 45 obrázků pro on-line verzi výstavy a výstavní katalog), další měsíc se výstava fyzicky připravuje, následující měsíc probíhá. Každý měsíc se celé soukolí posune o jedno vyhlášené téma dopředu, takže za rok se odehraje 12 tematických výstav a funguje to tak už roky. Kdysi mi tuto galerii doporučila jedna americká známá (taky fotografka) z čistě praktického důvodu: Za prodané vystavené fotky si prý galerie strhává jen cca třetinu, zatímco u jiných galerií to bývá polovina i víc. No jo, jenže abyste se mohli zajímat o prodávání, musí být vaše fotka napřed do kolekce vybraná, což nebývá nic jednoduchého, protože do výstavního sálu se vejde jen 35 kousků velikosti 16x20 palců (cca formát 40x50cm).

Klavírní koncert Roberta Schumanna - Hélène Grimaud

Komu nestačí ťukat na piáno jedním prstem písničky, ale chce se klavíru věnovat trochu závažněji, pravděpodobně se na své cestě nevyhne skladbám Roberta Schumanna. Třeba jeho Dětské scény hrají adepti klavírní hry snad úplně všech úrovní - od téměř začátečníků, až po etablované virtuózy plnící nejslavnější koncertní sály světa. Taky jsem si kdysi dávno (a tehdy nerad) užil a pamatuju si, jak jsem byl překvapen, když jsem stejný kousek, se kterým jsem se na hodinách "v lidušce" pral, slyšel v podání nějakého legendárního pianisty. Ano, věděl jsem, že Robert Schumann byl velký německý romantický skladatel, že měl za manželku vynikající klavíristku Claru a že trpěl bipolární poruchou, věděl jsem, že napsal krásný klavírní koncert, u kterého se neuvádí číslo, protože byl jen jeden (!), což se např. ve srovnání s Mozartem, kterých jich ve svém krátkém životě "vystřihl" sedmadvacet, může zdát v naší době orientované na výkon hodno maximálně zívnutí. Co jsem ale netušil, jak se všechny tyhle základní informace protly v jednom příběhu krásné a dodnes velice ceněné skladby.

Samozřejmě, jste-li hudební skladatel a máte-li manželku klavíristku, jaksi se předpokládá, že svými opusy budete zásobovat především ji. A Robert Schumann právě toto dělal, u většiny jeho klavírních kusů byla právě jeho manželka prvním interpretem a myslím, že ten dlouhodobý láskyplný cit (o Claru Robert usiloval už od jejích sedmnácti let a tři roky mu trvalo, než se mu ji podařilo na její rodině, která o takových vdavkách nechtěla ani slyšet, vyvzdorovat, dokonce vysoudit, a měli spolu pak za 14 let celkem osm dětí) je na jeho klavírních dílech znát. Přesto Schumann celkem dlouho nemohl své ženě nabídnout vlastní klavírní koncert, několikrát skladbu rozepsal, ale nikdy se mu koncert nepodařilo dokončit. V květnu 1841, tedy rok po svatbě, v době končícího dlouhého manického období, napsal (za pouhé čtyři dny) jednovětou Fantazii a moll pro klavír a orchestr, která dostala opusové číslo 54. Ano, byla překrásná, na svou dobu neobvyklá, protože byla založena na souznění a dalo by se říci "rovnoprávné" spolupráci sólového interpreta a orchestru, jednotlivé nástroje si spolu občas doslova "povídají", nesloužila tedy prioritně - jak bylo tehdy rozšířené - k předvádění technické virtuozity klavíristy, ale koncert v pravém smyslu slova to nebyl. Pak naopak nastalo u Schumanna období hlubokého psychického propadu a deprese, které vyvrcholilo rokem 1844, kdy za celý rok nedokončil žádnou novou skladbu. 

Nedělní miniglosy č.802

Poznámka: Dnes je v porovnání s normální nedělí všechno jinak: Místo v Dobřichovicích píšu dopolední úvodník ve Staňkově na Domažlicku a tentokrát nebudu mít ani svoje tradiční "úřední hodiny" ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti od 14 do 17 hodin, takže budu muset výjimečně dopsat hlavní text ve večerním vlaku nebo - když cestou nebudou vhodné podmínky či nápady - dokonce až pozdě večer doma. Uvidíme, věřím, že k tradiční podobě neděle se snad už příští týden pokorně vrátím. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po téměř svátečním, jubilejním a výběrovém vydání Nedělních miniglos č.800 z předminulé neděle jsme se před týdnem opět vrátili do úplně normálního nedělního režimu, takže i dnešní Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, budou formátem i podobou standardní. Vítám vás dnes už u 802. vydání a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

I když se bederní oblast mé páteře v koalici s mou levou nohou dost neomaleně a výbojně pokusily hned po pondělním svátku výrazně omezit můj plánovaný bohatý týdenní program, nakonec se jim to zas tak moc nepodařilo. Pravda, mohli jste mě na těch akcích slyšet občas syknout, zasténat či zanadávat, ale nakonec se mi navzdory určitým protivenstvím podařilo své původní představy jakžtakž naplnit, takže jsem nakonec absolvoval i výstup do nejvyššího patra Jindřišské věže, kde ve čtvrtek večer proběhla autogramiáda Kláry Hášové a Davida Černého (takže od nich mám dvě nové pěkné knížky o Praze), stejně jako velmi mrazivou sobotní vycházku s Pražskými domy po pražských Vrchlického sadech a areálu Hlavního nádraží. No a na druhou polovinu víkendu jsem dokonce odjel i do Staňkova na narozeniny své maminky, což se mi ještě tak ve středu, ve čtvrtek zdálo ve spojení s vycházkou po Praze jako naprosté sci-fi. Tak uvidíme, kudy se budou věci ubírat dál, protože si tiše plánuji i nadále a jednotlivé položky plánu škrtám jen velmi, velmi nerad a když opravdu není zbytí.

V sobotu jsem se dozvěděl, že moje malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat i v lednu, tak pokud jste chtěli přijít na jednu ze tří plánovaných komentovaných prohlídek a nestihli to, určitě bude po Novém roce další společná šance. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně, možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit. 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byla básnička Probuzení, která byla odrazem náznaku snad pozitivních zpráv, jichž se mi před nedávnem dostalo v oblasti, kterou pro sebe považuji za nejdůležitější. Ve čtvrtek jsem pak přidal fotoreportáž Je-li 17. listopad, musíme být na Národní třídě, kde jsem se pokusit zachytit pár střípků zajímavého dění ve svátečním centru Prahy i své přátele - fotografy, se kterými jsem se mohl na Národní ke své velké radosti sejít. Z předešlého období ještě jednou připomenu reportáž z pozoruhodného brněnského podzemí Brněnské vodojemy ze stativu a článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923). No a vrátím se i ke své vlastní říjnové vernisáži v článku Momentky z výstavy a japonská přísloví.

Je-li 17.listopad, musíme být na Národní třídě

Jak se jmenoval ten známý film? "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii"?. No a já to mám postavené  tak, že je-li právě 17. listopad, musím být aspoň část dne na Národní třídě. Nepatřím k těm, kteří tvrdí, že právě tady "to" všechno začalo a "nebylo-li by Národní třídy nebylo by u nás demokracie", to by bylo přílišné zjednodušení v jádru dost komplikovaného děje, ale právě tady se rozhodlo, že ztratila trpělivost velmi silná česká (tehdy československá) mlčící většina. Tehdy velmi dlouho, skoro ostudně dlouho mlčící. Nepočítám disidenty a obecně lidi přirozeně moudré, slušné a zároveň odvážné, kterých v populaci bývá jen hrstka, tím spíš v populaci ujařmené jednačtyřiceti lety fungování "nejpokrokovější společnosti v dějinách lidstva", a i kdyby měli stokrát pravdu, bez alespoň tiché podpory opravdové masy se ve společnosti nepohne stéblo. Každý rok si to tu jdu projít a připomenout si, co se tu odehrálo. A každý rok si tiše zavzpomínám, jak jsem se tu v onen den D souhrou náhod ocitl (před rokem jsem to zde na blogu popsal ve dvoudílném článku Můj 17. listopad 1989), a hlavou mi prolétne, jak jsem tehdy smýšlel o budoucnosti a co by se asi odehrálo jinak, kdybych tenkrát na místě počkal na dějiny. Možná nic podstatného. Možná všechno zgruntu. 

Ozvy slovenské "Křídové revoluce" dorazily až k tradičnímu pietnímu místu v samotném centru Prahy.

 

 

Probuzení

Neděje se to často, ale aktuálně mám v hlavě trochu přetlak možných blogových článků: Rád bych vás s sebou v novém příspěvku do rubriky Fotočlánky vzal do krásných prostor studovny uměleckoprůmyslového muzea, kde jsem měl to potěšení předvést návštěvníkům dvě svoje fotografie a povyprávět podrobněji o způsobu jejich pořízení. Rád bych vám v rubrice Reportáže ukázal fotky ze 17. listopadu, který jsem jako obvykle prožil přímo na pražské Národní třídě a v jejích bezprostředním sousedství. Rád bych vám představil jeden skvělý klavírní koncert a jeho francouzskou interpretku v rubrice Hudba. Taky zase po nějaké době dočítám knížku, u které se už teď těším, jak o ní napíšu v rubrice Knihy. Ale snad se na mě nebudete zlobit, když celou tuhle frontu nevychovaně předběhne jedna malá a celkem obyčejná básnička. Však jich tu za dlouhou dobu zpátky věru nebylo moc; poslední kdysi dávno na jaře, a od té doby (a taky dlouho předtím, celý dlouhý rok) se moje tradiční barevné propisky vzpíraly klouzat po papíře a zanechávat jakoukoli stopu v řeči aspoň maličko vázané. Ostatní rubriky si mohou bručet pod vousy i nahlas láteřit či osočovat mě z protekce. Však budou mít trochu pravdu, protože tohle má teď pro mě prostě přednost; však se nakonec, doufám, dostane na všechny a nikdo úplně neostrouhá...

 

Probuzení 

 

Světlo majáku

v zvuk budíku se mění,

oceán snu

v pevninu probuzení.

V motýly rozkvetou

rty dříve němé

i černé noční 

                    můry.

 

Noční pomyslné viny

převtělí se v ty denní,

vlny snů roztříští se

o skály zapomnění.

Zhmotněná přání

snad jednou dostaneme

na úvěr v srdci 

                    shůry.