neděle 18. dubna 2021

Nedělní miniglosy č.586

Po velikonočním svátečním vykolejení se už Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vrátily plně do osvědčeného týdenního rytmu. Je klika, že tento asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaný český blogový nedělník vychází právě v teplotně vlídné nížině Dobřichovic a ne v Beskydech nebo v Jeseníkách, kde by si redaktoři k sobě navzájem napřed museli proházet cestu metrem čerstvě napadaného aprílového sněhu. Ale upřímně - na to, že jaro už oficiálně vládne skoro měsíc, zatím situaci v zemi ještě plně pod kontrolou nemá a zima proti němu vede - zvlášť ve výše položených odlehlých regionech - docela úspěšnou partyzánskou válku. Pevně věřím, že do příští neděle se situace zlepší, a čerstvě rozkvetlé dobřichovické sakury a o kousek dál ve startovních blocích zakleknuté magnolie mě v mém přesvědčení utvrzují.

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos se na mém blogu objevil jen jeden kraťoučký článek, čtyřveršová miniatura Nekrolog barda. Tím spíš si ale můžeme připomenout články z předchozího týdne: Za prvé výběr deseti různorodých písní mé oblíbené australské hudební dvojice Dead Can Dance v článku Dead Can Dance - výběr do Hudební abecedy a za druhé ukázku, jak se vyvíjely oběžné korunové mince od těch prvních rakousko-uherských až po ty, co nám cinkají po kapsách dnes, v článku Korunka ke korunce. No a protože zrovna v tomto týdnu se za přítomnosti oficiální kurátorky výstavy i kunsthistorika Jakuba Syneckého uskutečnila zatím největší "individuální prohlídka" mé malé fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla právě kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 
 

čtvrtek 15. dubna 2021

Nekrolog barda

Díval jsem se do historie zdejších článků a text, který by si opravdu zasloužil přidat do specializované rubriky Miniatury, jsem na blog nepřihodil už pěkně dlouho. Když nebudu počítat nedávnou a maličko cinknutou miniaturu v podobě tříslokového Polibku starostlivé múzy, který svým rozsahem ve zmíněné rubrice vyvolává dojem "obřího trpaslíka", např. ve srovnání s úvodní, 6 let starou drobnůstkou s názvem Hořký konec milovníka módních výstřelků, všechny další pokusy o stručné poetické sdělení jsou ještě "předválečné". Tak se tedy tentokrát nebudu příliš rozkecávat a dám si jednou pro změnu lekci stručnosti.

 

Nekrolog barda
 
 
Vše dopadlo
 
jako zatím vždycky:
 
I básník skončil
 
zcela prozaicky.

 

neděle 11. dubna 2021

Nedělní miniglosy č.585

Jaro jako kdyby se pořád ještě nemohlo rozhodnout, jestli opravdu převzít odpovědnost za dění v našich zeměpisných šířkách nebo i nadále jen z bezpečných opozičních lavic upozorňovat na to, co všechno zima dělá špatně a jak už to s ní není k vydržení. Setkáváme se dnes netradičně po čtrnácti dnech, během kterých se jaro se zimou několikrát vystřídalo u kormidla, a vypadá to, že to tak bude ještě nějakou dobu pokračovat. Po velikonoční přestávce opět vycházejí Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže vás dnes mohu srdečně přivítat už u 585. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku.

V době od vydání zatím posledních Nedělních miniglos vyšly na mém blogu čtyři nové články: Šťastný hod s 58 šestkami se mi povedl v článku O šťastných šestkách, kterým jsem si připomněl jedny pro mě velmi důležité šesté narozeniny. Komplikovaný výběr jediné písničky do projektu Hudební abeceda uplynulém týdnu jsem pak převedl do článku Dead Can Dance - výběr do Hudební abecedy, ve kterém jsem představil 10 různorodých písniček své oblíbené australské hudební dvojice. Pak jsem pro vás vybral dvě nejpovedenější fotky ze své velikonoční procházky kolem Berounky v článku Velikonoční čeření. No a jak v různých obdobích naší historie vypadaly běžné korunové mince, to jsem krátce shrnul v zatím posledním článku Korunka ke korunce. V lehce undergroundovém individuálním režimu pak pokračuje i moje malá fotovýstava v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, ke které patří i Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. 
 

pátek 9. dubna 2021

Korunka ke korunce

Dnes jsem při cestě na vlak našel na chodníku korunu. Když jsme se pro ni shýbal, uvědomil jsem si, že vlastně už pěkných pár let je koruna tou úplně nejmenší mincí, kterou můžeme - jako já už často - vytrousit z kapsy anebo ji - jako já právě dnes - najít. A taky že to tak dříve nebývalo, protože haléře, které dnes už známe jen z nematerializovaných položek na výpisech z banky nebo na pokladním paragonu, kdysi reálně existovaly, takže najít na ulici celou korunu (!) už mělo svou váhu.

A tak jsem si řekl, že když už mě ten Popelčin oříšek v převleku za lesklý kovový kotouček cestou cvrnkl do nosu, udělám tady takový rychlý "letmosvětý" průřez tím, jak koruna v dějinách naší země vypadala. Její historie má spoustu zajímavých zátočin, souvisejících příběhů i málo prozkoumaných zákoutí. Na podrobnější informace dnes ale nebude moc prostoru; dnes jsem jen dal příslovečnou "korunku ke korunce" (pozor, to nemá nic společného se stomatologií), abychom se společně podívali, s jakou podobou koruny se lidé žijící v naší zemi mohli v různých dobách potkat.

První koruny, které se u nás objevily v oběhu, byly ještě z docela poctivého stříbra a platilo se jimi v Rakousku - Uhersku od roku 1892. V prvním řádku společné fotografie můžete vidět vlevo rakouskou a vpravo uherskou variantu, obě obíhaly ještě dlouho po vzniku Československa a staženy byly až v roce 1928. Dlouho to ale vypadlo, že koruna skončí svůj život jako mnozí legendární rockeři v pouhých sedmadvaceti letech. Po vzniku nového státu v roce 1918 byla totiž zcela jasná široká shoda na tom, že nová měna se může jmenovat skoro jakkoli, jen proboha ne koruna a haléř jako za císařepána! A tak jsme mohli mít hřivny, franky, tolary, groše, lvy, (ty nakonec slízli Bulhaři) a dokonce i sokoly (drobnou měnou k sokolům měla být káňata), jejichž vzory se už začínaly zkušebně razit. Jenže než se stihlo vše připravit, revoluční hlavy zchladly a koruna paradoxně právě v Československu jako v jediné nástupnické zemi rakousko-uherské monarchie zůstala zachována. Tehdy měla namále poprvé a zdaleka ne naposledy.

úterý 6. dubna 2021

Velikonoční čeření

Přiznávám, nejsem moc na Velikonoce ani ve vlídnějších obdobích, natožpak v jejich letošní omezené okresní podobě. Nejsem dostatečně věřící na to, abych náležitě ocenil jejich náboženskou podstatu, ani dostatečně otužilý na to, abych počasí, kterým nás letos svátky počastovaly, považoval za jaro. Nepotřebuji hodovat u svátečně prostřeného stolu s mnoha dlouho připravovanými slavnostními jídly. Velikonoční tradice jsem vždy dodržoval jen ve zcela minimalistické verzi, "aby se neřeklo". Nemaluji kraslice, nezdobím byt zajíčky či káčátky, nepeču mazance a jako odpustek za všechnu tu přezíravost jsem si aspoň koupil biskupský chlebíček v podobě velikonočního beránka, ale to jen proto, že mi biskupský chlebíček chutná, což přece jen poněkud oslabilo mé špatné pocity z beránkovy dekapitace. S pomlázkou jsem měl odjaktěživa problém; je mi zatěžko vztahovat ruku na ženy, byť jen symbolicky, v duchu dávné tradice a s jejich souhlasem, takže když jen trochu můžu, ochotně se jí vyhnu. To jediné, co jsem na Velikonocích opravdu oceňoval, bývala možnost strávit část z prodlouženého víkendu se svými blízkými, což teď stejně nepřichází v úvahu. Tak co si má člověk s podobným vztahem k těmto svátkům s Velikonocemi v době lockdownové počít? Čtyři dny volna jsou přece jen na pouhé zvažování, jestli náhodou nejsem v těchto věcech příliš velký suchar, trochu dlouhý čas.

sobota 3. dubna 2021

Dead Can Dance - výběr do hudební abecedy

Do projektu Hudební abeceda se zapojuji jen minimálně - to platilo kdysi, když běžel v původní podobě na blogu u Robky, dámy s velmi širokým hudebním rozhledem, i nyní, když Chudobka vytvořila jeho "remake". Ale už když nedávno odstartovalo druhé kolo opět od písmena A, řekl jsem si, že pokud vůbec, stálo by za to přiložit vlastní hudební polínko přinejmenším u písmene D, protože tam bych rád podsunul něco od svého oblíbeného australského dua Dead Can Dance. Něco zajímavého vybrat z tolika různorodných možností přece nebude nic těžkého, domníval jsem se naivně a pro výběr zvolil Bílou sobotu, protože Velikonoce trávím o samotě v Dobřichovicích, a je tedy čas na spoustu věcí, ke kterým se jinak nedostanu nebo jsem na ně za běžného provozu prostě líný. A tak jsem začal přemýšlet, jakou skladbu do hudebního blogového projektu zaslat, začal jsem procházet svoje cédéčka i nahrávky na youtube a zjistil jsem to, s čím jsem měl právě v případě Dead Can Dance počítat: Nebude to zdaleka tak jednoduché. 

Je vůbec možné vybrat jenom jednu skladbu z nabídky tak rozmanité, jakou poskytuje duo tvořené Lisou Gerrardovou a Brendanem Perrym? Dám přednost spíš hudbě středověkého střihu, něčemu s výraznější rockovou linkou, oddriftuji daleko na východ a vyberu si něco z četných arabsky znějících melodií, zůstanu v kdysi keltské části Evropy? Vyberu si spíš prostý nápěv nebo naopak opulentní orchestraci? Něco známějšího nebo naopak to, o čem kromě zarytých "fans" nemá nikdo potuchy? A měl bych vzít v potaz obecnou "poslouchatelnost", aby blogeři s úplně jiným vkusem neutnuli nahrávku po prvních dvou taktech? Prošel jsem si poctivě víc než třicítku nahrávek a bylo mi stále jasnější, že nashromážděný materiál je příliš obsáhlý na to, aby z něho vzešel jen jeden vstup do Hudební abecedy. Nu což, zítra stejně nevycházejí Nedělní miniglosy, můžu si tedy dovolit ten luxus a publikovat blogový článek v sobotu, což se tu jinak děje jen zcela výjimečně. Snad mi, moji milí čtenáři, odpustíte, že součástí příspěvku nebude exkurs do biblické dějepravy, recept na velikonoční nádivku ani břitké zamyšlení nad tím, jak se může projevit dotyk nedezinfikovnaou pomlázkou kratší než dva metry na budoucím vytížení českých nemocnic.

čtvrtek 1. dubna 2021

O šťastných šestkách

Když jsem byl malý, doslova magickým číslem pro mě byla šestka. Nejenže (velmi zřídkavou) šestku tehdy dostávali při hodnocení ti nejlepší krasobruslaři, které jsem obdivoval při televizních přenosech z evropských a světových šampionátů, ale hlavně - šestka musela padnout na kostce, abyste se při hře Člověče, nezlob se mohli vypravit na cestu plnou překážek a nástrah, na cestu, na které vás čekali záludní soupeři bažící po tom vyhodit vás ze hry a vrátit vás zpět na start, ba co na start, dokonce ještě dál, do čekárny před startem, do předpeklí, kde jste museli - občas do omrzení - čekat na další šestku.
 
Je zvláštní, že od mala jsem měl úchylku na kostky: Kdykoli jsem dostal jako dárek nějakou novou hru, okamžitě jsem ji "oholil" o její případné kostky, ano, dokonce i zmíněné "člověče" muselo svou kostku odevzdat do společného sáčku, jako prý zpočátku doby husitské odevzdávali nově usedlí obyvatelé města Tábor své finanční prostředky do společných kádí. Když se pak něco hrálo, laskavě jsem ze své sbírky nějakou vybranou kostku zapůjčil. Samozřejmě, nejraději takovou, na které kýžené šestky padaly nejvíc, protože bez šestek se prostě figurky nemohly nikdy dostat po své strastiplné cestě "do domečku"; ostatně i se šestkami to šlo jen těžko a záviselo jen na štěstí.
 

neděle 28. března 2021

Nedělní miniglosy č.584

Člověk by si myslel, že noční zákaz vycházení omezí noční reje zlodějů, ale kdepak: Představte si, že u nás dnes v noci někdo ukradl hodinu našeho času, potichu, nenápadně, ani nejcitlivější bezpečnostní kamery prý nezachytily pachatele. A pojišťovna se s pojistným plněním kroutí, že prý musíme pár měsíců počkat, jestli náhodou pachatel ukradenou hodinu sám dobrovolně nevrátí, takový nesmysl! Další důkaz, že nikoli neprávem se nám podle dávného nedostižného vzoru říká "země, kde už včera ukradli to, co se vyrobí až zítra", což, obávám se, bude po současné krizi platit ještě hodně dlouho. Naštěstí jsou ještě pořád některé oblasti, kam si ani ti nejoprsklejší zloději netroufají, třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", zlodějům už pěkných pár let odolává, takže vás dnes mohu opět srdečně přivítat už u 584. vydání tohoto asi nejdéle (víc než 12 let) vydávaného českého blogového nedělníku. Mimochodem, už dnes hlásím, že příští neděli NMg nevyjdou, protože budou mít tradiční velikonoční přestávku, ale můžu vás ubezpečit, že to je přestávka plánovaná a žádní zloději v ní prsty mít nebudou :-).
 

pátek 26. března 2021

O příkoříčkách a prchlivosti

Lidé často žijí v bludu. Já kupříkladu mám mezi těmi, kteří mě sice znají, ale netráví se mnou celé dny, týdny a měsíce, pověst slušného, vyrovnaného a trpělivého člověka. Kdyby jen věděli, čeho by se ode mne také mohli nadít! Jsem totiž slušný, vyrovnaný a trpělivý velmi, velmi dlouho, ale jen po určitou mez. Kde se ta mez nachází, se přitom nedá předem odhadnout. Nemůžu říct, že by se mi náhle zatmělo před očima. Vidím v tu chvíli zcela jasně, rozumem vím, že ten krok který v příštích vteřinách udělám, způsobí nezanedbatelné škody, že si jím přidělám spoustu komplikací a některé dopady již nepůjdou vůbec napravit, ale nemohu s tím nic dělat. Neděje se mi to, když jde o něco důležitého, ale spouštěčem bývají výhradně opakované drobounké nezdary, škodolibůstky a příkoříčka, kterých je díky přemnoženým šotkům všeho druhu náš svět plný.
 
Vzpomínám si na překvapením vytřeštěné oči své bývalé manželky, když na mne podobná chvilka přišla asi půl roku po svatbě, na zahradě, kde jsem dlouho a marně opravoval svůj bicykl. Už si nevzpomínám, co se mi tehdy nedařilo, rozhodně to byla nějaká zanedbatelnost, snad šroubeček, který již podvacáté za sebou odolal mé snaze zašroubovat ho na rukou špatně dostupné místo a podvacáté vypadl do trávy. Ještě když se to stalo podevatenácté, jen jsem s úsměvem zakroutil hlavou nad svou nešikovností, podvacáté mělký pohár trpělivosti náhle přetekl. Pak jsem vstal, zdvihl jsem ze země nad hlavu neposlušné kolo, pomalu a (prý) důstojně jsem s kolem popošel pár kroků a vší silou jsem jím mrštil proti překvapené zdi našeho tehdejšího domu. Za pouhých deset vteřin po velkém třesku jsem - už opět zcela slušně, vyrovnaně a trpělivě - ohledával čerstvou mrtvolku kola a škody na fasádě domku. 

středa 24. března 2021

Cesta do růže

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Různé šavlovačky na diskusních fórech, kde se vzájemně propichují a sekají na nudličky odpůrci a příznivci otevřených tisíci květy provoněných obchodů, mě nechávají celkem v klidu. "Když ostatní obchody musí mít zavřeno, je to nespravedlivé," říkají jedni; "k čemu nám jsou v krizi a všeobecném zmaru květiny?" A jistě mají zčásti pravdu, především s tou nespravedlností. Ale bohužel, svět je v principu velmi nespravedlivé místo, a jestli vyženeme zpoza pultů s velikými vázami do domácího vězení i slečny a paní floristky, už tak dost vychýlené váhy spravedlnosti tím nejspíš nesrovnáme.
 
Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Ale jsou příležitosti, kdy i takový květinový neotesanec, jako jsem já, jasně cítí, že taková návštěva je nezbytná, i kdyby to znamenalo spolu s květinovými závisláky navštívit ilegální sklepní skleník s barem, ústřicemi a obsluhou "nahoře bez" v režii slizkého dona Corleona, který na květinové prohibici vydělává milióny. A takovým okamžikem, který se bez krásné květiny prostě neobejde, je můj soukromý začátek jara, který jsem letos připomněl i speciálním dárkovým článkem Bisolární haiku. V tomto článku jsem už představil růžičku, pečlivě vybranou (no přece tu nejkrásnější, mladá paní, to dá rozum!) a zdárně propašovanou přes nadále citlivou a přísně střeženou hranici mezi okresy, přestože mi v obchodě pro květinku opomněli vypsat glejt s razítkem.