Masaryčka s černou oblohou

Napsané jako v dnešním titulku to zní skoro jako nějaká speciální součást slavnostního menu. Ale "Masaryčku s černou oblohou" jsem si zajel minulou sobotu vyfotit do Prahy naprosto cíleně. Byl totiž po velmi dlouhé době zase jednou krásný slunečný den s nebem téměř bez mráčku, což jsou při použití mého oblíbeného černého infrafiltru optimální podmínky, když chci mít nějaký venkovní výjev na velmi tmavém až černém pozadí, ve které se v tomto podání transformuje sytě modrá obloha. A protože tyhle fotky vyžadují velmi dlouhou expozici, vzal jsem s sebou samozřejmě i stativ, bez kterého se snímání neobejde, a takto vybaven jsem vyrazil z Dobřichovic do Prahy s plánem vyfotit si moderní a vlastně teprve celkem nedávno dostavěnou budovu tzv. Masaryčky bezprostředně sousedící s historickým objektem nejstaršího pražského nádraží, kterému se dnes už zase říká Masarykovo.

Když jsem k budově došel, hned mi bylo jasné, že ještě nějakou dobu fotit nepůjde; rozdíly mezi světly a stíny ve slunečném dni byly moc silné a objevovaly by se na snímané budově jako ostrá rozhraní mezi světlými a tmavými plochami, což pro výtvarnou fotografii snad může být v něčem zajímavé, ale já chtěl tentokrát fotit především zajímavou architekturu a ne nějaké výtvarné experimenty s expozičními gradienty. Obhlédl jsem tedy okolí a odhadl jsem, že lepší by to mohlo být tak za hodinku, za hodinku a půl, kdy bude předjarní odpolední slunce svítit z trochu jiného směru a jiné výšky. Optimální čas pro malý oběd kousek odtud.

Nedělní miniglosy č.814

Poznámka: Tuto neděli považuji zatím za celkem klasickou, takže úvodník článku píšu ráno v Dobřichovicích a pak se (s několika mezipřistáními) přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Minulou neděli oslavily Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, své 17. narozeniny, které jsme si připomněli i odkazem na "historicky významné" (aspoň z pohledu tohoto blogu) Nedělní miniglosy č.1. Ale čas se nezastavuje ani na podobných "občerstvovacích stanicích";  jsme zase o týden dál (a o týden blíž k jaru) takže mám to potěšení vás dnes přivítat už u 814. vydání vytrvale vycházejícího blogového nedělníku. 

Minulý týden se u mne nesl dominantně v rytmu určovaném mým zaměstnáním, které mi už začíná trochu neomaleně dávat najevo, že pět let, která jsem v něm strávil, se nebude natahovat donekonečna. Kromě pracovních věcí jsem během uplynulého týdne stihl např. další moc příjemné setkání s mými třemi fotografickými přáteli, se kterými připravujeme společnou červnovou výstavu "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích (vernisáž by měla být v pátek 5. června od 17:00). Dá se říct, že tento týden byl i určitou možností se pořádně nadechnout, protože naopak příští týden má už teď obsazené všechny večerní chlívečky, takže každý večer se budu účastnit nějaké zajímavé akce, vernisáže, přednášky nebo workshopu. Jak to v takovém cvrkotu bude s přidáváním nových blogových článků, to mi zatím vůbec není jasné, ale však ono to nějak dopadne. 

Jen co bude volnějc...

Taky máte připravené plány na případnou dobu, kdy bude stát méně času všechno to, co tak zvaně "je třeba", takže na řadu bude moc přijít i to, co je za normálních okolností zcela zbytné a na hranici pošetilosti, a navíc to samo nejspíš zabere spoustu času, a to vše zcela bez záruky jakéhokoli výsledku, kterým by snad bylo možné se pochlubit (mezi námi - jako kdyby snad právě o to šlo...)? Já mám takových věcí v záloze spoustu a upřímně - nevím, nevím, jestli někdy opravdu nastane jejich čas, ale ony jsou to věci krásné, tajemné a obohacující dokonce i ve stadiu nerealizovaného přání. 

Jedna z těch věcí je celkem nevelká, skládací, má efektivní formát negativu 10x15 cm a jestli na ni vůbec kdy vybyde nějaký čas, má potenciál opět po velmi dlouhé dlouhé době rozvonět domácí prostor skutečnou fotografickou chemií, která už byla v poslední době skoro stoprocentně nahrazena asepticky bezkontaktní "fotografickou fyzikou". Foťák byl vyroben v Drážďanech někdy v polovině 20. let 20. století, tedy bude mu právě kolem jubilejní stovky, není to ovšem žádná vzácnost, továrna tehdy chrlila těchto přístrojů tisíce a tisíce. Objektiv je od pana Carla Zeisse, má světelnost 1:6,8 a ohnisko 16,5 cm.

 

Celý komplet je dochovaný velmi pěkně včetně matnice na zaostřování, i když samozřejmě v tomhle věku trpí už řadou neduhů, které by bylo třeba napřed odstranit a to ani nemluvím o tom, že by se musely speciálně připravit na míru nařezané plan filmy, protože - pokud vím - skleněné desky potřebného formátu už se do našeho fotolabu na rohu ulice pěkných pár desítek let nezavážejí. 

Nu, nevím, jestli se mi to podaří ještě za tohoto života, ale jednou bych se do toho pustit chtěl. Víte, ona ta vůně vývojky, hlasité tikání hodin pro dobré odměření správného expozičního času a poblikávání tmavě červeného světýlka umějí být pohromadě pěkně opojné vjemy, i když z toho všeho nakonec celkem houby vyjde :-). 

O pamětnících Vítězného února

Netuším, proč chodili dva, protože mluvil jen jeden z nich. Staří chlapi (ale taky jim mohlo být klidně jen padesát, svýma tehdejšíma necele čtrnáctiletýma očima jsem v nich už dávno viděl starce). V osmé třídě nám kvůli těm dvěma odpadla jedna únorová hodina chemie; ani mě tenkrát nenapadlo, že zrovna tenhle předmět bych mohl jednou vystudovat, natolik se mi zdál nezajímavý. Představili nám je jako pamětníky, kteří nám budou vyprávět o Vítězném únoru. Ale nepleťte si to, prosím, s Naganem, do něj v době událostí, o kterých měli pamětníci pamětničit, chybělo poctivé půlstoletí. 

"Tenkrát v únoru byla děsná zima, viď Franto?!" začal první, mluvnější pamětník. Nemluvný Franta se zamračil, vyšpulil pusu a několikrát horlivě přikývl. Během té náhradní pamětnické hodiny za hodinu začátečnické chemie sice neřekl ani slovo, ale přikývl ještě mnohokrát. Tenhle začátek si pamatuji přesně a víc už nic, protože mezi námi tehdy právě frčely piškvorky, ve kterých jsem byl opravdu dobrý a které bohužel při běžné hodině chemie moc provozovat nešly, ale při mimořádné hodině Vítězného února to šlo docela dobře. Pamětník nejspíš vyprávěl o tom, jak tehdy v Únoru v Praze se svými kumpány nadšeně vítali tzv. nenásilné převzetí moci ve státě a začátek proměny tradičně demokratické země (ale je vůbec možné krátké období 30 let, přervané navíc světovou válkou a Protektorátem, považovat za nějak významnou tradici?) v sovětský komunistický pašalík. 

Nedělní miniglosy č.813

Poznámka: Tato neděle bude zase po nějaké době úplně klasická, takže úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Právě dnes slaví Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, své 17. narozeniny. Ano, přesně před 17 lety, 22. února 2009 vyšly Nedělní miniglosy úplně poprvé, dokonce se na poslední chvíli měnil jejich název, protože byly připraveny pod názvem Miniglosy 8. týdne, z čehož je vidět, že se opravdu nepočítalo s tím, že by vycházely dlouho. Nakonec vyšly jako Nedělní miniglosy č.1 a když si je zpětně přečtu, obsahují už mnohé z toho, co dnes považuji za jakousi "miniglosovou poetiku", samozřejmě na textu je patrné, že ještě nebylo jasné, kudy se bude nový formát ubírat, ale už se v něm odráží chuť kombinovat absurdní situace popisované médii v někdy dost drsné a jindy zase v celkem vlídné zkratce se slovními hříčkami (třeba jedna z prvních miniglos: "Proti návrhu Národní Ekonomické Rady Vlády (NERV) zrychlit odpisy protestovaly v Praze na Staroměstském náměstí tisíce lidí, kteří jsou na odpis." by se úplně v pohodě uplatnila i teď, kdyby ovšem ještě existoval NERV :-)). Ale jsme o 17 let dále a já mám to potěšení vás dnes přivítat už u 813. vydání vytrvale vycházejícího blogového nedělníku. 

Na začátek se jako obvykle pokusím shrnout, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo: V pondělí večer jsem se byl podívat na vernisáži moc pěkné výstavy Petra Svoreně Každodennosti v centru FotoŠkoda ve Vodičkově ulici (Petr fotí opravdu cíleně každý den černobíle svět kolem sebe a jeho výstavní výběr mě moc potěšil; znali jsme se jen přes sociální sítě, což jsme v pondělí s chutí napravili :-)). V úterý jsem byl na druhé ze série přednášek japanoložky Denisy Vostré v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, tentokrát o japonských esteticko - společenských konceptech.

Na skok v Athénách na velkém fotofestivalu

Poslední dva roky jsem se kvůli fotkám do Řecka nedostal (nejradši tam jezdím v květnu, a to jsem měl loni výstavu v Berouně a předloni jsem chystal výstavu v chotěšovském klášteře), tak beru jako malou oplátku skutečnost, že jedna fotka mě tentokrát aspoň symbolicky a v duchu přenesla do mých oblíbených Athén. Právě v Athénách se totiž v kulturním centru Serafio konal už čtvrtý ročník velkého mezinárodního festivalu černobílé fotografie, pro který bylo už na podzim vybráno více než 300 fotek autorů z celého světa. No a právě minulý víkend prodloužený o pondělí se celá akce odehrála.

 

O ztracené lítačce

Ve čtvrtek jsem prožil velmi příjemný dlouhý večer, který se skládal z divadelního představení, návštěvy výstavy moderních maleb a ještě z příjemného setkání nad dobrým vínem s dávnými i zcela nově získanými přáteli, prostě príma večer, jakých se člověku během roku nepřihodí moc. Jenže pak jsem - už vlastně ani nevím z jakého důvodu - sáhl do zadní kapsy kalhot, tam, kde za normálních okolností nosívám kartičku na pražskou MHD (zrovna nedávno jsem pořizoval novou celoroční) a taky příměstský vlak. Kartička ovšem na místě, kde už ji nosím desítky let, aniž bych ji jednou jedinkrát z kapsy dokázal vytrousit, bohužel nebyla. Rázem se pro mě charakter večera proměnil: Místo toho, abych rozprávěl se známými a rozebíral kriticky či nadšeně čerstvé umělecké zážitky nebo politická či společenská témata dne, snažil jsem se nenápadně prosmejčit divadlo, jestli mi tam někde kartička nevypadla, a na mysl se mi začala vkrádat ponurá představa, kterak budu muset co nejdříve zajít kamsi na úřad nastalou situaci řešit, pořídit úplně novou kartu, cosi kdesi aktivovat či registrovat, zajišťovat přenos ne zrovna levných kupónů, atd., atd. Nehledě na to, že jsem si na již třetí půlnoční cestu toho týdne mezi pražskou Invalidovnou a Dobřichovicemi tentokrát - nemaje průkaz s předplaceným kupónem - musel zakoupit v automatu při vstupu do metra jízdenku (kolik má mít sakra pásem, takovou jízdenku jsem si nekupoval už dlouhé roky?!). Cestu jsem absolvoval zdárně, ale celá věc mi samozřejmě vrtala hlavou. Kde jsem mohl kartičku ztratit? Pokoušel jsem se vybavit si průběh celého dne od ranní cesty vlakem do práce a vytipovat varianty potenciálního vysvětlení.

Nedělní miniglosy č.812

Poznámka: Po trochu "ujeté" minulé neděli, kdy jsem měl jako hlavní téma jeden závažnější úkol do práce, se vracím k běžnému nedělnímu rytmu, který je dán především naším tradičním blogovým nedělníkem. Úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Už se mi dlouho nestalo, abych se tři dny z týdne vracel domů po půlnoci, jako tomu bylo tentokrát. Tím spíš si užiju tradiční a věřím, že i celkem klidnou neděli s Nedělními miniglosami, naším blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 812. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

V pondělí večer jsem ukončil a zlikvidoval svou malou fotografickou výstavu Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně a uvolnil jsem tak prostor pro novou expozici. Pokud jste se nestihli přijít podívat, třeba vás potěší, že jsem na svém fotowebu připravil e-katalog z této výstavy (po prokliknutí najdete u každé z devíti fotek z výstavy všechny nezbytné základní informace). Ve středu jsem vůbec poprvé v životě absolvoval dvě vernisáže během jednoho večera: Napřed jsem mohl v Písecké bráně osobně pogratulovat ke krásné výstavě cestovatelských fotek Z CEST Radaně Kuchařové (kterou už jsem znal z předloňské společné výstavy u Panny Marie Sněžné) a Miroslavu Frantovi (se kterým jsme se sice zatím neznali, ale při vernisáži jsme si pěkně popovídali třeba o Japonsku). Pak jsem přejel na Invalidovnu, kde byla v prostorách, které jsem v pondělí vyklidil, zahájena v osm večer výstava EXPERIMENTS malíře Jerryho Svobody, se kterým se taky už pěkných pár let známe. Ve čtvrtek jsem byl na stejném místě (už jsem tam tnto týden chodil jako domů) pro změnu na divadelním představení, na kterém se mně a dalším divákům (do hlediště se musely přidávat židle) dostalo pořádně drsné porce divadelního minimalismu v obnoveném starším představení Asi ani zahrada. No a v sobotu jsem vše završil návštěvou festivalu japonského filmu a kultury Eigasai, kde jsem na malém a hodně zaplněném prostoru galerie Lucerna potkal spoustu známých z kruhů milovníků Japonska.  

Sice to ještě před pár dny vypadalo, že příští týden bude volnější, měl jsem v plánu pouze v úterý zajít na další z cyklu přednášek Denisy Vostré o japonské kultuře do knihovny Uměleckoprůmyslového muzea. Ale diář už se zase povážlivě plní, tak uvidíme. 

Že prý jen sen...

Pozn.: Kdy jindy než právě dnes by tu letos poprvé mělo přibýt aspoň trochu té "řeči mírně vázané" ;-).  

 

Že prý jen sen 

 

Že prý jen sen...

Nokturno zvenku hrály 

žluté podběly. 

O srdce ses mi

opírala tváří 

a ohně pod víčky ti 

jasně hořely.

 

Že prý jen sen...

Těžko to říct slovy. 

Zas mi z něj kousek tebe

zůstal na polštáři.

Stačí přivonět

a hned mám nový 

důvod pro rozbřesk.

 

Že prý jen sen... 

když tak hraje, hoří, voní

celičký můj svět,

ať je právě matný 

či předstírá lesk.

 

Že prý jen sen... 

Kdoví? 

  

O radosti z úklidu

Minulý víkend jsem doma trochu uklízel. Tedy, na první pohled by se mohlo zdát, že nejde zas o tak mimořádný jev. Doma uklízí kdekdo, aniž by na tak plytké a v praktickém životě tolikrát opakované téma psal blogový článek, takže ušetřený čas pak může věnovat něčemu hodnotnějšímu, třeba vyfocení svého jídla, jeho vystavení na sociální sítě a originálnímu poděkování za každé z četných došlých přání dobré chuti. Pro mne ale šlo o krok celkem významný a pozitivní. Naposledy jsem totiž doma uklízel někdy na konci října – s vizí, že před Vánoci úklid udělám – ne snad pořádně, na to je život opravdu krátký, ale přece jen o stopičku poctivěji než normálně. Leč – v listopadu jsem si pohnul se zády a měsíc a půl jsem měl potíž udělat krok, pootočit se či se nedejbože předklonit, což domácí exhibici s mopem po dlažbě mého dobřichovického obýváku nebo čištění mastnoty ze sporáku v koutě kuchyňském moc nesvědčí.

Záda se napřed měsíc nelepšila ani náznakem a já po konzultaci s několika lékaři a v tichém zadumání nad ponuře vyhlížejícím rentgenovým snímkem své v rozporu s dobrými mravy a zvyklostmi zprohýbané páteře postupně nabyl dojmu, že k předvánočnímu lehkému úklidu vlastními silami u mě nejspíš už nikdy nedojde. Binec, který se postupně v mém bytě do Vánoc a během nich nahromadil, sice v principu nemá komu bezprostředně vadit, ale dokonce i já už byl se situací nespokojen, přestože mi běžný ani drsnější pracovní nepořádek opravdu nevadí. Celkem obstojně to vypadalo pouze v pokoji, který v zimě prakticky nevyužívám a za běžných okolností do něj naopak v případě nouze dokážu v rychlosti spoustu věcí přesunout, aby jejich absence v normálně obývaných prostorách budila aspoň vzdáleně dojem pořádku. Ovšem, opomněl jsem říct, že mým zádům nedělalo dobře ani přenášení předmětů. 

Nedělní miniglosy č.811

Poznámka:  Dnes mám sice spoustu práce na pondělí do mého zaměstnání, ale to neznamená, že by se zásadně změnit rytmus "miniglosové neděle": Úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Pominuly největší mrazy a v únorovém vlhkém povětří začíná být cítit předjaří. To se hned lépe píšou i Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 811. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

V končícím týdnu jsem byl na dvou večerních vernisážích pražských fotografických výstav: V galerii In Arte Veritas na Tržišti na Malé straně vystavují svoje fotografie a obrazy z putování skotskými kanály na vypůjčené lodi čtyři výtvarně činní pánové - fotografové i malíři (včetně Richarda Horáka, se kterým se už nějakou dobu známe a který mě na vernisáž pozval). V pátek pak byla v paláci Adria v divadle Bez zábradlí zahájena výstava PORTRÉT na fotkách nezávislých fotografů sdružených do Czech Art Photo, mezi kterými mám řadu přátel, takže setkání se starými známými a skrze ně i poznávání nových známých ve foyeru divadla byla velmi radostná a inspirující. Obě výstavy jsou otevřené po celý únor. V sobotu jsem s dlouhodobým projektem Pražské domy pro změnu absolvoval poslední vycházku po pražském Novém Městě. V této souvislosti je dobré poznamenat, že důkladné poznávání všech domů Nového Města začalo v listopadu 2013 a skončilo po více než 12 letech, přičemž v březnu budeme pokračovat první vycházkou vyšehradskou. 

V pondělí večer budu likvidovat svou malou fotografickou výstavu Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Ještě tentýž den budou moje fotky nahrazeny malbami nového vystavujícího, malíře Jerryho Svobody, se kterým se už taky řadu let známe a na své výstavy si vzájemně chodíme. Jako pozůstatek po své výstavě bych chtěl vytvořit aspoň malý e-katalog na webové stránky, jen co na to bude trochu času. No a když to dobře dopadne, ve čtvrtek večer bych měl dostal v malém divadelním sále tamtéž maximální dávku jevištního minimalismu při sledování mimořádného představení jedné starší hry. Kdo prý tuhle drsně minimalistickou hru neviděl, neví, co je to Kámen!! Tak jsem zvědav :-).

Pozvání na výstavu do Vermontu

Už jsem tu na konci listopadu loňského roku měl článek O druhém lednu a vyplňování rámu, ve kterém jsem se zdejším čtenářům svěřoval, jak mě účast na výstavě Filling the Frame ve PhotoPlace Gallery ve vermontském městečku Middlebury tak trochu vyšoupla na prosincový mráz z mé vyhřáté komfortní zóny operací na dálku přes počítač, kterými se dá většinou vše kolem fotek skoro bezproblémově vyřídit prostřednictvím internetu nehledě na vzdálenost, aktuální počasí a počet hor, moří a údolí stojící v cestě. Tohle totiž nebyla žádná online výstava, ale výstava sestávající ze skutečných fyzických fotografií, takže bylo nutno dohodnout s pořádající galerií, jak zařídit, aby se moje fotka objevila už před Vánoci na správném místě, ve správné velikosti a správné kondici, aby mohla být hned druhého ledna večer součástí slavnostní vernisáže výstavy. 

Abych byl přesný, každá výstava pořádaná touto americkou a mezi fotografy celkem populární galerií se skládá ze dvou částí: Skutečnou "kamennou" výstavu, která vždy trvá v galerii celý měsíc, tvoří 35 fotek vybraných konkrétním kurátorem (v tomto případě to byl americký fotograf, pedagog a spisovatel Dallas Crow) ze snímků zaslaných na dané téma z celého světa. Tato hlavní výstava je pak doplněna dalšími cca 40 fotkami vybranými do doprovodné online výstavy. Do online části jsem se dostal už dvakrát (v říjnu 2019 při výstavě Personal Narrative s fotkou Přísně střežená a v červnu 2020 to byla pro změnu výstava Dreamscapes and Visions, kde začala pro mě dost neuvěřitelná mezinárodní "kariéra" mé fotky Návrat z výletu do černobílého světa), ale pokud jde o zapojení do skutečné výstavní kolekce, byla to tentokrát moje premiéra.

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2025

Jak už je zde na blogu tradicí, připravil jsem opět celoroční shrnutí všech loňských komentářů, které jste mi u celkem 141 nových článků zanechali. I když je příprava tohoto článku asi nejpracnější a časově nejnáročnější ze všech článků za celý běžný rok, je zároveň i dobrou záminkou k tomu, abych si prošel, co se vlastně během roku na mém blogu odehrálo, a abych si s potěšením zpětně přečetl některé články i vaše komentáře k nim. Dál už to jsou jen jednoduché (a občas velmi napínavé) počty a statistika. Pojďme se tedy podívat na to, jaké komentáře se na mém blogu objevily a kdo mi je pod články zanechal.

Jako obyčejně u tohoto typu článku začnu standardní a opakovanou metodologickou poznámkou: 

Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2025, které byly pořízeny do konce ledna 2026. Samozřejmě jsem zpracoval i komentáře ke starším článkům, kterých bylo opět jen několik (přesně 24), ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel.

Když všechny komentáře, které na mém blogu v roce 2025 přibyly, spočítám dohromady, mohu říct, že v loňském roce se u mých článků objevilo celkem 2065 komentářů, což bylo asi o 30 % méně než o rok dříve a průměrně 14,6 komentáře na každý nový článek. Sestupný trend - jak meziroční, tak i v průběhu kalendářního roku - je zřejmý a odpovídá odlivu uživatelů z již dávno nemoderních blogových platforem na sociální sítě. Už si zvykám, že když má text víc než jeden odstavec (což se u mých článků občas stává :-)), je už pro unavené (především) mladé oko z definice nečitelný. Ale pár desítek čtenářů, kteří mají před nudnými dlouhými články pro strach uděláno, si sem nadále chodí pravidelně nebo aspoň občas číst a také komentovat: Celkem jsem zaznamenal 1173 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 892 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám zjevně spamové komentáře, které jsem během roku většinou co nejrychleji vymazal; letos šlo ponejvíce o nabídky služeb jakéhosi jasnovidného lékaře, který mi už jednou provždy zajistí štěstí a lásku, takže se pak nemůžu divit, že žiju tak, jak žiju :-). Prakticky všechny komentáře z roku 2025 směřovaly k novým článkům. Nezaregistroval jsem žádné systematičtější komentování starších článků, pár jednotlivých komentářů - většinou u článků, na které vedly nové odkazy, přičinili např. Ian Dury nebo Nominek.

 

Protože jsem se celkem úspěšně vyhýbal třaskavým politickým tématům, která mívají největší komentářový potenciál, v kategorii Nejkomentovanější článek tentokrát vyhrály Nedělní miniglosy č.768 s 37 komentáři. Tento článek měl ovšem jen 12 různých komentátorů; zatímco např. historický exkurs O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice (k tomuto rozpracovanému příběhu už připravuji pokračování), nebo obyčejnou a všeobecně pochopitelnou Únorovou "rýmičku" okomentovalo 15 různých komentátorů, i když celkový počet komentářů byl 31 resp. 32.

Nedělní miniglosy č.810

Poznámka:  Dnes se po minulém drobném vykolejení opět vrátím ke klasickému časovému programu většině svých nedělí: Úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Sláva, leden, který je pro mě tradičně nejméně oblíbeným (a tedy i pocitově nejdelším) měsícem roku, je za námi a nastává únor, který už vnímám jako předjaří, tedy mnohem optimističtější období. Hned první den nového měsíce přináší další "mírně jubilejní" číslo Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 810. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Minulý týden byl pro mě dost intenzivně pracovní, protože jsem musel do pátku připravit celkem důležitý a také pracný materiál (už aby tyhle věci přebrala ta vzývaná umělá inteligence!). Zároveň jsem měl na tři večery zcela nepracovní program: V úterý jsem byl v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea na první ze série přednášek Denisy Vostré o japonské společnosti a kultuře, ve čtvrtek jsem v jednom smíchovském pivním baru ochutnával různé produkty místních pivovárků při dobré večeři a povídání s jednou dávnou známou, a v pátek jsem se opět sešel s přáteli fotografy, se kterými budeme mít v červnu společnou výstavu na zámku v Dobřichovicích (nezapomeňte, vernisáž bude v pátek 5. června!). Včera skončila mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde byl mezi 35 vystavenými fotkami z celého světa i můj snímek Struktura okna. Zároveň mě čeká poslední týden mé malé fotografické výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, poté budou moje fotky nahrazeny malbami nového vystavujícího (měl by to být malíř Jerry Svoboda, se kterým se už řadu let známe a na své výstavy si vzájemně chodíme). Žádnou širší komentovanou prohlídku své končící výstavy už pořádat nebudu, ale pokud by někdo chtěl ještě stihnout mimořádnou individuální prohlídku, dejte mi prosím vědět co nejrychleji, možná to ještě půjde zařídit. 

V příštím týdnu se chystám na nejméně dvě fotografické vernisáže (pondělí a pátek), na sobotní vycházku s Pražskými domy a taky na to, že možná budu muset zase po pěti letech začít přemýšlet, čím bych jednou ve svém pracovním životě chtěl být :-).

Co zbylo z pána v klobouku?

Já vím, tenhle žánr moc často nefotím. Nejde ani o dlouhou expozici ani o snímání během pohybu fotoaparátu, s architekturou to moc společného nemá, není to ani krajinka s výraznou oblačností či makro, nepoužil jsem dokonce ani žádný ze svých oblíbených filtrů. Vlastně ani nevím, jak takový žánr správně pojmenovat. Nešlo ale ten nenápadný výjev před šatnou v nejstarší budově Sokola českého (na rohu Žitné a Sokolské ulice na Novém Městě) ignorovat a projít okolo bez povšimnutí: Na to byl nabízející se příběh příliš hororový, módní doplňky příliš kontrastní, tygři (ve skutečnosti mladí sokolíci) příliš zákonem chránění a kompozice záběru příliš diagonální :-).  

 

 

Nebojte, majiteli klobouku a zavazadla se nakonec nic strašného nestalo. Naopak, byl po předposlední novoměstské vycházce s Pražskými domy (ano, v únoru nám mnohaleté a důkladné poznávání Nového Města podle čísel popisných definitivně končí, dále budeme pokračovat v březnu zase od jedničky, tentokrát na Vyšehradě) v dobrém rozmaru a už půlhodinku po skončení "sokolské" vycházky už jsme spolu s dalšími několika přáteli řešili obvyklé problémy historického, kulturního a uměleckého všehomíra v naší oblíbené hospůdce v Soukenické ulici.

Vypadá to, že tygři tentokrát zůstali o hladu, tak jestli půjdete v dohledné době cvičit do Sokola, buďte na sebe opatrní nejen na koni našíř či na kolovadle, ale radši už při vstupu do šatny. 

P.S.: Schválně, jak byste tuhle fotku pojmenovali, aby to byl název podle vašeho gusta? 

Nedělní miniglosy č.809

Poznámka: Tentokrát bude běh neděle poněkud odlišný v porovnání s nedělí obvyklou. Protože mám dnes odpoledne od 15h zajímavou akci na Starém Městě, úvodník sice píšu doma v Dobřichovicích, ale už o nedělním kuropění. Zatímco tedy normálně kolem 14:00 ve své pražské "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti hlavní text psát teprve začínám, dnes už tamtéž budu muset ve stejnou hodinu s novým vydáním končit. Odhaduji tedy, že budu na místě již kolem 11:00 v plné práci :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Ani jsme se nestihli pořádně v novém roce rozkoukat a už je tu poslední lednové číslo Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 809. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Vrcholem minulého týdne pro mě byl středeční večer, kdy jsem měl poslední komentovanou prohlídku své malé fotografické výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Všechno se sešlo téměř optimálně, přišlo sedmadvacet návštěvníků, kteří vydrželi moje skoro hodinové povídání o pouhých devíti vystavených fotkách, citlivě reagovali na jakýkoli náznak humoru a ještě měli k tématu zvídavé dotazy. Prostě paráda, člověk si takto zpětně snadno uvědomí, že právě kvůli takovým večerům mají snažení a stres kolem výstav svůj úžasný smysl. Fotky budou viset nejspíš do prvního únorového týdne, pak budou nahrazeny malbami nového vystavujícího. Kdo by případně chtěl ještě stihnout mimořádnou individuální prohlídku za mé přítomnosti, dejte mi prosím vědět co nejrychleji, možná to ještě půjde zařídit. 

V sobotu jsem se neplánovaně dostal mezi zajímavou společnost svých dobřichovických spoluobčanů, kteří se pravidelně scházejí v místní cukrárně a rozebírají aktuální novinky. Tak jsem je už s předstihem všechny pozval na červnovou výstavu "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích :-). Příští týden skončí Mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde je mezi 35 vystavenými fotkami i můj snímek Struktura okna. Co nadělám, nejspíš se tam už nedostanu, ostatně teď by mě tam možná ani nepustili, když si Nedělní miniglosy neděli co neděli berou do pomyslných úst amerického prezidenta. Ale ono se prostě (ani dnes) nedá odolat...

Co mi také přinesl rok 2025

V roce 2014 jsem na svém blogu poprvé publikoval lednový článek shrnující některé události a zážitky které mi bylo dáno zažít v právě uplynulém roce. Stala se z toho tradice, kterou jsem v loňském roce  poněkud narušil a dost neochotně jsem se přiměl sepsat něco podobného až v průběhu února - především proto, že se mi vzhledem k některým ne zcela povzbudivým okolnostem vůbec do jakéhokoli bilancování nechtělo. Ale v poslední době jsem si z některých náznaků dal dohromady povzbudivou představu, že teď snad už by podobný bilanční článek mohl zase nabýt aspoň části svého původního smyslu, aniž bych měl při tom pocit, že se ve světě musí nejdřív něco podstatného (aspoň tedy pro mne) napravit. Tedy ne, že by svět v řadě ohledů nešílel úplně stejně jako loni, v mnohém je vykolejený ještě víc, ale události, které rozhodují o mé každodenní náladě a chuti pouštět se do dalších denodenních půtek s životem a o tom, jestli napíšu, Co mi také přinesl právě skončený rok, se rozhodně netočí ani kolem toho, jaké gaunery jsme si zvolili, aby nás reprezentovali, ani podle momentálních výpadků zdravého rozumu usnášeníschopné většiny amerických voličů.

Kaskáda kdybychů a pár nočních fotek z Hradčan

Kdybych neměl loni v květnu svou fotografickou výstavu v Berouně, nepoznal bych fotografa Láďu Dvořáka.

Kdybychom se my dva nepoznali, nejspíš by mě nepozval na vernisáž své před dvěma týdny zahájené výstavy v knihovně na Pohořelci.

Kdybych nepřišel na vernisáž do knihovny na Pohořelci, nevšiml bych si, že tam bude o týden později povídání o cestování po Japonsku.

Kdybych nepřišel na Pohořelec na přednášku o Japonsku, nepotkal bych se tam čirou náhodou s jednou svou známou z okruhu Divadla Kámen.

Kdybych se v knihovně nepotkal se svou známou, která je kamarádkou paní přednášející, Nadi Fukové, asi bych hned po přednášce odešel úplně normálně domů.  

Kdyby mě moje známá paní Fukové nepředstavila jako dalšího nadšeného cestovatele po Japonsku, nejspíš bychom po přednášce nevydrželi v knihovně další dvě hodiny nad výborným zeleným čajem vyprávěním o japonských zážitcích.

Kdybychom se ty dvě hodiny nezdrželi, nestihly by se ještě Hradčany zahalit do krásné fotogenické mlhy (bylo to "našup", snad během půlhodinky).

Nedělní miniglosy č.808

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Někdy kolem 14:00 se ovšem opět objevím ve své pražské "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, kde dnešní číslo do večera dokončím.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Rytmus života v novém roce se už stihl docela ustálit, takže tu třetí lednovou neděli máme třetí letošní Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už skoro 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 808. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Minulý týden pro mě nebyl tak nabitý událostmi jako ten předchozí: V úterý jsem se kvůli ledovce nedostal do práce, takže jsem uvízl doma a večerní pražský program jsem zrušil. Ve čtvrtek jsem se zašel podívat na přednášku Nadi Fukové o Japonsku, na které se mi opět potvrdilo, že svět je malý a své známé můžete potkat prakticky kdekoli, takže po oficiální přednášce pokračovalo povídání o Japonsku v užším kruhu ještě další dvě hodiny. V pátek jsem se večer vypravil fotit na Hradčany a v sobotu jsem s Pražskými domy absolvoval předposlední vycházku po Novém Městě pražském, kterou jsme věnovali prohlídce nejstarší budovy pražského Sokola a jejího okolí. 

Mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde je mezi 35 vystavenými fotkami i můj snímek Struktura okna, už se přehoupla do své druhé poloviny. A pozor, stejná fotografie (ovšem ve větším formátu!), která je aktuálně vystavovaná v Americe, je spolu s dalšími osmi černobílými minimalistickými fotkami posledních pár dní k vidění i v Praze: Příští týden ve středu 21.ledna se bude od 17:00 konat už neodvratně poslední komentovaná prohlídka mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Jestli váháte, určitě přijďte, o vystavených fotkách si budeme docela podrobně povídat a je to fakt na dlouhou dobu poslední šance, protože většina z těch fotek na dalších výstavách - třeba té velké červnové "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích - k vidění nebude. 

Spor o neministra Turka

V první řadě si musíme vyjasnit jednu věc: Pan Filip Turek je jedním z těch, kteří mě svou arogancí a občasnou prezentací svých pobloudlých názorů dokážou vytočit do běla. Měl jsem to "potěšení" potkat se s ním 17. listopadu na Národní třídě a být u toho, když jednomu mému známému fotografovi na ulici říkal, že mu "zahajluje do ksichtu". Nadřazený úsměv, nehraná sebejistota ve tváři, ego drápající se jako rostlinka v pralese nejkratší cestou nahoru, "muž z lepší společnosti" se soukromou ochrankou . Papaláš nového typu, který jakýkoli náznak férovosti považuje za slabost a střelhbitě ho využije. Za sice ne zcela korektní, ale docela výstižnou a vtipnou považuji glosu, kterou jsem četl v jakési diskusi na internetu, že "...Turek je ten typ člověka, který při orgasmu křičí vlastní jméno." Je to ten druh představitele, které jsem nikdy nechtěl vídat v čele svého státu (a že jich tam teď takových je!), vzbuzuje ve mně odpor a pozdvihování žaludku a udělám, co bude v mých skrovných silách, aby mi tam už propříště jako občanu tohoto státu nedělal ostudu (což ovšem, pohříchu, nebijte mě, nezáleží jen na mně). 

Nyní pan Turek chce být ministrem. Jako politik, který přivedl svou stranu do Parlamentu a do nové vlády, logicky cítí, že na takový post má nárok, a nejspíš je skálopevně přesvědčen, že k tomu má i všechny předpoklady. Třeba chuť.

Jen mávnout křídly...

 

Jen mávnout křídly

a vstříc slunci přeletět.

zasněžený svět. 

 

 

Kéž by to šlo tak snadno - nabrat výšku, vystoupat vysoko nad ledem a obavami sevřený svět, nahlédnout pozemské starosti a bolesti z nadhledu, kterým jinak disponují jen ptáci a aeroplány, nechat se vést liniemi řek a cest a vydat se nejkratší cestou za sluncem, abychom se jím mohli sami dostatečně zahřát a část jeho světla a tepla dokázali zprostředkovat i těm, co máme rádi. Jenže - když to nejde s křídly, zbývá nám něco jiného než - s velmi podobným cílem - vykročit pěkně po zemi, třebas to na ní zrovna zatraceně studeně klouže? :-) 

Foto: Smetanovo nábřeží Praha 

Nedělní miniglosy č.807

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Původně jsem dnes měl být na vernisáži v České Třebové, ale akce byla zrušena, tak bych se tedy rád objevil zase někdy kolem 14:00 ve své pražské "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, práce nejen na dnešním blogovém článku mám na dnešní večer dost.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Nový rok už se zabydlel na svém dočasném trůnu, tak tady máme již druhé letošní Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už skoro 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 807. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Po určitém vánočním a novoročním útlumu, kdy v práci skoro nikdo nebyl, se opět plnohodnotně rozjely všechny moje pracovní aktivity, tím spíš, že záda se - sice pomalu a neochotně, ale přece jen - postupně umravňují a umožňují mi chodit opět skoro normálně. Minulý týden jsem ale pracovní program vydatně kombinoval s aktivitami osobními, takže ve středu a v pátek jsem navštívil versnisáže dvou svých fotografických známých (doporučit mohu např. výstavu Martina Skřivánka Reflexe - Croatia v Divadle Bez zábradlí, kde se na vernisáži sešla spousta známých od fotografického fochu). No a protože v pátek dostala Praha po dlouhé době konečně jednou slušnou sněhovou nadílku, dal jsem práci vale (ta má jinak prostor každý den, takže škodná jistě nebude) a vyrazil jsem s odhodláním a s foťákem do zasněžených ulic. Mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde je mezi 35 vystavenými fotkami i můj snímek Struktura okna, už je v plném proudu. A nadále platí středeční termín 21. ledna od 17:00, kdy se bude konat už neodvratně poslední komentovaná prohlídka mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně (tak přijďte, je to fakt poslední šance, většina z těch fotek na dalších výstavách - třeba té velké červnové "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích - k vidění nebude). 

Co jsem si všechno přečetl v roce 2025

I v roce 2025 jsem si dělal průběžné poznámky, které knížky jsem přečetl. Už potřetí tedy přidávám na začátku roku souhrn všech zaznamenaných položek, někdy se stručnou poznámkou či krátkým citátem. Opět v tom hrála docela významnou roli dobřichovická nádražní knihobudka. Tentokrát je knížek přesně třiačtyřicet, jestli je to hodně nebo málo, ponechávám individuální úvaze čtenářově.

Jana Štefánková - Procházky Prahou, SNDK 1964 

Celkem zajímavé informace, jen děsivě poplatné době vzniku, některé novější žvásty se fakt nedaly číst.. Např. v kapitole o stadiónech se srovnává stadión Spartaku Sokolovo na Letné se stadiónem primátora dr. Vacka ve Vršovicích a stadiónem Čs. armády na Strahově, všechno špatné zavinila buržoazie a zítřek bude báječný, protože socialistický. Zatímco v jiných nakladatelstvích už fičel svěží šedesátkový vítr, Státní nakladatelství dětské knihy vězelo ještě po krk v padesátých letech.

 

Anton Pavlovič Čechov - O lásce, Odeon 1976

Klasický ruský styl, povídky víceméně bez point, které se rozlijou v obilných rovinách jako ruské veletoky a ztratí se v dálavách nekonečna ruské duše.

Dušan Hamšík - Génius průměrnosti, Československý spisovatel Praha, 1967

Velmi dobrý a zevrubný popis kariéry Adolfa Hitlera od úplných začátků až po děsivé konce.

Nedělní miniglosy č.806

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Dnes snad ale konečně po delší době dorazím odpoledne někdy kolem 14:00 do své pražské "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kam jsem se v prosinci kvůli nepříjemnostem se zády vůbec nedostal. Popravdě, už se na to těším, jsem docela "konzerva", která má ráda své tradice, a hlavně jsem rád, že už se dokážu sám bez větších bolestí přemisťovat, to jako svobodomyslný člověk docela oceňuji :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po dvou nedělích vánočních prázdnin se v novém roce opět hlásí Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 806. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrál. Tentokrát je toho opravdu hodně, tak vyberu jen pár hlavních bodů. 

Štědrý den jsem jako obyčejně strávil sám doma, sice bez dárků, ale s vánočními tradicemi, které mám rád (vánoční hudba, kapr s bramborovým salátem, zdobení stromečku, lití olova). Na Boží hod jsem jel ke své rodině do Staňkova, ale už 27. prosince ráno jsem byl zpátky v centru Prahy, kde jsem měl sraz s několika přáteli, se kterými jsem podnikl celodenní procházku po Praze (s mými zády to sice bylo náročnější, ale nakonec k mému překvapení celkem proveditelné). Pak jsem byl tři dny v práci a silvestr a Nový rok už jsem zase trávil v klidu doma, poslal jsem cca 400 přání do nového roku a připravil jsem tradiční výběr svých nejlepších několika fotek z roku 2025. Do pražských ulic jsem se vrátil až včera a jen na chvilku, víceméně symbolicky; popravdě, nemám začátek ledna obecně moc rád, protože nastává dlouhé období čekání na jaro, které nemá žádný velký vrchol, jakým jsou kolem slunovratu třeba právě Vánoce.  

Teď už začínám ladit lednový program. V pátek večer začala ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu mezinárodní fotovýstava Filling the Frame, kde je mezi celkem 35 fotkami i jeden můj snímek (jen pár hodin před vernisáží mi do Dobřichovic přišel výstavní katalog, který ještě na blogu možná představím). Už teď vím, že ve středu 21. ledna od 17:00 se bude konat už neodvratně poslední komentovaná prohlídka mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně (tak přijďte, je to fakt poslední šance, většina z těch fotek na dalších výstavách - třeba té velké červnové "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích - k vidění nebude). A je pravděpodobné, že příští Nedělní miniglosy nebudu psát ve své tradiční kavárně, ale někde na cestě do České Třebové, kde jsem slíbil být na jedné z asi šesti fotografických výstav, na kterých jsem v lednu vystavujícím přislíbil svou účast.

Poslední (a nejdůležitější) přání

Asi hodinu před silvestrovskou půlnocí jsem odeslal poslední z asi dvou stovek individuálních a desítky o něco hromadnějších e-mailů, které na všechny strany mezi mé přátele a známé kolportovaly moje letošní přání do nového roku. Ano, už sedmnácté "péefko" v ročníkové řadě (vytvářím tyhle obrázky od roku 2010), které vzniklo z vybrané fotky pořízené v průběhu daného kalendářního roku, tentokrát - jak už zdejší návštěvníci nějakou dobu z článku Brněnské vodojemy ze stativu dobře vědí - z fotky pro kterou jsem si v září zajel cíleně do nejstaršího ze tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci. Byl jsem spokojený, že jsem nakonec všechna přání stihl rozeslat ještě ve starém roce. Teď už schází jen jedno, poslední, které jediné počkalo až na novoroční dopoledne: Péefko pro všechny, na které nemám žádnou konkrétní adresu, nebo by se sice adresa možná našla, ale z nějakých pro mě zásadních důvodů jim zatím ještě psát nesmím, i když bych moc rád. A péefko i pro ty, které "to svoje" už mailem nebo jinou cestou dostali. Prostě přání poslední a nejdůležitější.

Samozřejmě, konkrétní formulace přání do nového roku na daném péefku se vždycky do určité míry odvíjí od tématu použité fotografie. Proto k tomu poslednímu, blogovému, přání přidám ještě podstatný dovětek: "A zdraví a zdraví a zdraví!!!" Vždyť říkám - je to sice přání poslední, ale pro mě nejdůležitější.

Tak se v tom novém roce držte, tvořte, čerpejte inspiraci i sílu z přírody i z dobrých lidí vůkol, a hlavně, prosím, buďte zdraví nejvíc, jak to jen půjde. Já se každopádně i v novém, zatím neokoukaném a mladistvou energií nabitém roce budu těšit na naše setkávání ve všech možných formách.

Kdybych znal mailovou adresu na Nový rok, taky bych mu tohle přání poslal. Takhle mi nezbývá než doufat, že si občas chodí číst můj blog...   

Co mi letos vyvěštilo vánoční olovo?

I když jsem si letos kvůli určitým pohybovým problémům (musím ovšem říct, že včera jsem už absolvoval docela dlouhou a místy skoro bezbolestnou procházku Prahou, tak věřím, že je vše na dobré cestě, i když slibuje být ještě dlouhá a plná zákrut, než se dobere cíle) musel některá tradiční vánoční povyražení odpustit, neodpustil jsem si štědrovečerní lití olova. Beru to jednak jako zajímavou tradici a jednak jako možnost popustit trochu uzdu fantazii - jak pokud jde o identifikaci výsledných tvarů, tak pokud jde o zamyšlení nad tím, jaký to může mít vztah k mému životu a taky k životu ještě jednoho dalšího člověka, na kterém mi záleží. Tak to dělám tak, že vždycky o Štědrém večeru "odlévám za dva" a tuhle už dobře patnáctiletou tradici jsem dodržel i tentokrát, i když odlévání provozuji  na zemi u krbu, což se úplně neslučuje s tím, když se nejméně o jednu nohu nemůžete opřít. Nakonec ale celá tahle vánoční symbolická štrapáce dopadla, myslím, dobře, podařilo se mi od krbu vstát a ještě mi zbylo několik kousků olova, ze kterých jsem se pokusil - poprvé s dopomocí umělé inteligence, která, jak se ukázalo, má o lití olova skoro bezbřehou povědomost - udělat jakýsi zasněný výhled pro příští rok.

Obrázek je jen ilustrační z internetu (www.sviicka.cz), sám olovo nerozpouštím nad svíčkou, ale v krbu 

Moje vlastní dva kousky stříbřitého měkkého kovu se od sebe tvarem lišily tak, že to o moc víc už asi nešlo: První kousek byl můj tradiční "ovál s potrhanou hranicí na pravé straně", který ovšem tentokrát moje obrazotvornost identifikovala nejpřiléhavěji jako "trilobita". Druhý kousek byl schematickým ženským portrétem se zakrytou tváří a zřetelným pramenem vlasů, až mě překvapilo, že z tak málo indicií jde odvodit tak konkrétní tvář, byť je samozřejmě možné, že naopak já tuhle konkrétní tvář vidím z nedostatku jiné příležitosti v lecčem kolem sebe. Jaký je ale prý interpretační závěr mých dvou odlitků v bodech?

Předvánoční procházka a vánoční přání

Jak místní štamgasti vědí, 21. prosince slavím něco, čemu pracovně říkám volitelné narozeniny, tedy den kdy se můj život - pro ostatní nejspíš zcela nenápadně, ale pro mě naprosto zásadně - změnil a obohatil, se vším dobrým i špatným, co k takové podstatné změně - je-li míněna poctivě - patří. Dlouho to vypadalo, že si své letošní - už patnácté - volitelné narozeniny nebudu moct připomenout tak, jak jsem zvyklý, tedy noční fotografickou procházkou po předvánoční Malé Straně, ale nakonec se věci vyvinuly tak, že to s určitými limity (především při pohybu po schodech oběma směry :-)) a s odpočinkovým mezipřistáním v kavárně na Malostranském náměstí podniknout šlo. A protože se jedná o narozeniny patnácté, vybral jsem pro dnešní článek patnáct obrázků, které mají sice občas do technické dokonalosti daleko, ale asi nejlépe ilustrují atmosféru toho pro mě osobně důležitého večera a všechno to, co mi v danou chvíli letělo hlavou.  

Poprvé jsem si svůj fotografický stativ postavil před zavřeným vchodem do kostela Panny Marie pod řetězem při komendě johanitského řádu. Před vstupem do nádvoří maltézského areálu se vždy před Vánoci rozlévá výborný "charitativní punč", na který tradičně chodím a který v chladném večeru vždycky příjemně zahřeje. 

 

 

O plánech a věcech nepředpověditelných

Jestli nějaké období v roce vyzývá k preciznějšímu plánování, je to čas předvánoční. Lidé vyznávají spoustu rituálů, bez kterých pro ně prostě Vánoce nejsou opravdovými Vánocemi: potřebují připravit dárky pro své blízké, potřebují rozeslat přání, udělat poctivý domácí úklid, sehnat někde pěkný vánoční stromeček, pořídit kapra, nové svíčky, stihnout předvánoční setkání s přáteli, navštívit vánoční trhy, zajít na slavnostně vyzdobené a osvětlené náměstí na kulturní program, zúčastnit se několika firemních večírků, atd., atd. I já, který v průběhu normálního roku podrobněji plánuji jen ty nejdůležitější události a ani ty často nijak zvlášť poctivě, v období předvánočním sahám nezřídka k přesnému dennímu rozpisu toho, co se ještě všechno musí stihnout a na co nesmím zapomenout, aby nakonec do sebe vše pěkně zaklaplo a proběhlo k mému obrazu. Kdyby z toho skvělého plánu vypadl jen půlden, myslíme si, zbortila by se klenba souslednosti příčin a následků a Vánoce by snad vůbec neproběhly.

I letošní prosinec jsem si v tomto duchu v myšlenkách poctivě rozplánoval, aby vše pěkně plynule a bez větších logistických potíží směřovalo k Štědrému dnu, nejlépe s nějakou rozumnou rezervou, aby si vánoční svátky zasloužily tradiční přívlastky, které jsou s nimi dlouhodobě spojené (byť vzhledem k uspěchané realitě jsou spíš nadužívané) "klidné a spokojené". Leč...

Letošní 17. listopad jsem ještě běhal jako srna po Národní třídě při focení výroční blogové reportáže. Druhý den mě lehce pobolívalo v kříži a já byl zpětně sice trochu unavený, ale zároveň i spokojený s tím, co všechno jsem stihl a jak to celé bezproblémově proběhlo. O další den později jsem zjistil, že bolest v kříži nejen nepřestává, ale rozvíjí se a šíří, přičemž když se nešikovně natočím, natáhnu nebo sebou nedej bože cuknu, vypadá to v tu chvíli, jako kdyby mi měla upadnout levá noha. No a o další den později jsem zjistil, že prakticky nemůžu chodit. Věren svému bytostnému přesvědčení, že slušně vychovaný organismus musí nápor podobného fyzického příkoří zvládnout svépomocí, jsem začal improvizovat - tak, abych nezůstal pokud možno nic dlužen svému zaměstnavateli a abych zvládl aspoň to nejdůležitější z naplánovaného, jediným výsledkem bylo to, že jsem na celý týden úplně vypadl z běžného provozu a veškeré své za sezónu nastřádané síly jsem věnoval tomu, abych několikrát za den přešel napříč svým bytem, a po zbylý čas jsem se z toho vzpamatovával. 

Jakuba Katalpa: Úlice

První knížkou, kterou jsem přečetl od spisovatelky Jakuby Katalpy, byli Němci z roku 2014, a ke knize jsem se dostal víceméně náhodou v dobřichovické knihobudce. Příběh a hlavně styl vyprávění o soužití českých a německých postav v prostředí Sudet a o hledání vytěsněné "nevhodné" rodinné historie mě dost zaujaly, takže když jsem se dozvěděl o vydání další knihy na sudetské téma, bylo mi jasné, že budu mít chuť si knížku sehnat a přečíst. A rovnou říkám, že jsem nelitoval ani trochu; myslím, že se dá říct, že kniha o Úlicích, v jistém smyslu idylické příhraniční obci, obývané po staletí především včelaři, a o tom, kterak se z idyly může stát pod zdánlivě poklizeným a spořádaným povrchem během pouhých pár let čirá hrůza, pokud známe souvislosti, je pro mě mezi několika desítkami knížek, které jsem letos zvládl přečíst, soukromou "knihou roku". Ale kdo ve skutečnosti - na rozdíl od vševědoucího čtenáře knihy - souvislosti opravdu zná se vším kontextem a vnitřními i vnějšími motivacemi konajících postav? Čí jednání je již mimo odvěký řád přežití a kdo se ještě vešel do jeho hranic? A kdo je vůbec oprávněn odsuzovat, neocitl-li se v podobném soukolí, kde hybateli jsou pochopitelně jiní, kdesi daleko, možná tam, odkud do Úlic přijíždějí nekonečné nákladní vlakové soupravy, převážející napříč Evropou smrt v nejrůznějších formách, a nejspíš ještě mnohem dál, ale i v soukolí, které by zároveň bez svých jednotlivých spolehlivě fungujících a přisluhujících koleček nikdy nedaly dohromady děsivě fungující stroj. Kdo nemá rád jednoznačnost, jednoduché pravdy a snadné plynutí zřetelně černobílého světa, ten, myslím, může v Úlicích a jejich válečném příběhu najít mnoho podnětných otázek, na které se sice dá v normálních podmínkách odpovědět zdánlivě snadno, ale opravdu jimi žít je představitelné jen stěží, někdy dokonce i pro ty, kteří tím vším sami prošli. Ostatně, byli to vůbec oni? 

Úlice jsou trhlina v hladkém tkanivu látky. Zapomenutá rána, bolest obalená slaďoučkým medem, město poblíž německých hranic, útulné hnízdečko v sousedství řeky, která se čas od času vylévá z břehů. 

Med dezinfikuje, zmírňuje bolesti a povzbuzuje krevní oběh. Rychle se vstřebává,; dokáže uspat a omámit. 

Chov včel je dvousečná zbraň, zkrocená divokost.

Něha vykoupení bolestí, žihadlo v dlani, oteklá tvář; včelař, který se v oblaku kouře sklání pro zlatý poklad. 

S tlustými rukavicemi a ochrannou síťkou přes obličej připomíná lapku nebo šermíře, násilím si přivlastňuje to, o čem si myslí, že mu právem patří. 

Nedělní miniglosy č.805

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Ani dnes ale ještě pravděpodobně nedorazím do své pražské "miniglosové kavárny"; protože cesta na nádraží, která normálně trvá 10 minut, je pro mě teď doslova "výpravou". Vzhledem k tomu, že bych rád v pondělí vyrazil do práce, nejspíš si dám ještě dnes odpočinkový den. Sice odpočinek stejně nepřináší žádnou dlouhodobější úlevu, ale nechtěl bych něco svou překotnou aktivitou zásadním způsobem pokazit dřív, než se vůbec zjistí, v čem je problém.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes naposledy ještě připomenu v textu úvodníku jubilejní výběrové vydání Nedělních miniglos č.800, protože už jsme zase zčistajasna o pět čísel dál - u malého "půlkulatého" čísla 805, které je zároveň posledním vydáním roku 2025 (mimochodem, letošní miniglosový rok jsme zahájili 5. ledna číslem 759, takže jsme to během roku dotáhli na 47 vydaných čísel, což beru jako slušnou porci). O nedělích 21. a 28. prosince si Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, dají vánoční přestávku a další číslo vyjde až v novém roce, 4. ledna. Ale dnes vás ještě moc rád vítám u normálního adventního a celkově už 805. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Uplynulý týden jsem strávil povětšinou doma, protože problémy s bederní páteří se začaly vylučovat s normálním dojížděním do práce, měl jsem tedy týden neschopenku. Během té doby jsem stihl navštívit dvakrát doktora a jednou se nechat vyšetřit v Berouně na RTG, na přesnou diagnózu (natožpak na léčbu) zatím nedošlo. Protože sezení na rozdíl od chůze a vůbec pohybu mi zatím naštěstí problémy nepřináší, měl jsem prostor se zaměřit na spoustu nedodělků "u počítače", ale musím se nějak vyrovnat s tím, že můj byt neponese prakticky žádné známky svátečního vánočního času. Jak už jsem ale psal minule, domnívám se, že Vánoce jsou svátkem, který s povrchem věcí zas až tolik nesouvisí, protože jeho pravá podstata sahá mnohem hlouběji, tak si z bince a hromad různorodých věcí na stolech, na zemi a vůbec všude kolem sebe nedělám nijak zvlášť těžkou hlavu. 

V čase, kdy jsem byl víceméně uvázán u svého stolu, jsem se zase po nějaké době trochu zaměřil na hledání informací pro svůj rodokmen a narazil jsem při tom na opravdu nečekané věci. Jednak jsem po několika letech hledání konečně našel jednu důležitou informaci, týkající se příběhu "pražské malé holčičky šťastně vypadlé z okna", o kterém jsem už dvakrát na blogu psal (naposledy letos v únoru v článku O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice). A úplně největší "peckou" týdne pro mě byl objev, že část mých chotěšovských příbuzných v polovině 19. století přesídlila na Nový Zéland, kde založila komunitu a obec existující dodnes severně od Aucklandu, a po počátečních útrapách se díky své činorodosti postupně úspěšně zapojila do života v úplně novém světě. Bohužel, nemohl jsem teď nikoho osobně doprovázet po mé aktuální malé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna, ale už vím, že ve středu 21. ledna od 17:00 se bude konat ještě jedna mimořádná (a závěrečná) veřejná komentovanou prohlídka.