Japonsko v původně vyhozených obrazech

Jak už jsem připomenul před nedávnem ve speciálním článku, právě v těchto dnech je to Deset let od mé první Velké japonské cesty. Když jsem přemýšlel, co si s tímhle výročím počít a jestli vůbec něco, napadlo mě, že bych mohl zkusit najít externí disk, na který jsem po návratu z cesty nahrál kompletní japonský fotoarchiv. V Japonsku jsem totiž samozřejmě mimo jiné i trochu fotil, ale nedá se říct, že bych tehdejší fotky nějak speciálně využil (až na jednu výjimku, která se uplatnila na výstavě a pět kousků, které mám v cyklu Japonsko - v kůži Čekodžina trvale na svém fotowebu) i k něčemu jinému než do svých blogových článků. Fotky pro články jsem navíc tehdy vybíral hodně narychlo, protože články jsem psal prakticky každý den a to byl při neustálých přesunech docela fofr, tak jsem se s výběrem a úpravou fotek neměl čas moc piplat. Výsledek byl logický: Po starořímském vzoru jsem každou fotku rozsoudil velmi rychle - buď palec nahoru nebo palec dolů. Stačil tedy jeden pohled, pouhých pár vteřin zamyšlení (někdy) a ortel. Fotky, kterým jsem tehdy ukázal palec dolů (a byla jich drtivá většina), jsem sice vyhodil jen v těch nejjasnějších případech, ale ony vlastně dopadly podobně: Odložil jsem je mimo počítač na speciální disk, který jsem pak založil do šuplíku s archivem. Velká cesta skončila a objevila se spousta nových podnětů; kdo by se hrabal v tom, co už bylo?

K fotkám jsem se vrátil jen v několika speciálních případech, např. když jsem před pár lety připravoval pro pár známých z okruhu kolem japonské restaurace Miyabi prezentaci o výstupu na horu Fudžisan, která měla jako obrazový doprovod asi stovku cestou pořízených fotek. Ostatní fotky vlastně za celých 10 let nikdo neviděl a často už ani já jsem si nevybavoval, že jsem něco podobného vůbec fotil. Tak jsem si řekl, že nejlíp si desetileté výročí připomenu tím, když si svůj starý japonský fotoarchiv postupně projdu a zkusím najít pár fotek, ze kterých bych - už s novými získanými fotografickými zkušenostmi a možná i s o něco lepšími schopnostmi postprodukčních úprav - mohl udělat ucelenou vzpomínkovou fotosérii, která by třeba mohla přinést i nějakou novou hodnotu.

Nedělní miniglosy č.607

Prázdniny sice oficiálně teprve před pár dny skončily, pro mne ale vlastně právě teď začínají. Až do svatého Václava totiž teď budu mít dovolenou, i když nejedu nikam do ciziny, protože je mi dost proti srsti guláš mezistátních protiepidemických opatření. Pozor, nemylme se, nejsem žádný "antivakcík", můj pohled na očkování je celkem pozitivní, byť vzájemného poštěkávání dvou fanouškovských táborů se účastním jen jako pozorovatel, občas nechápavě kroutící hlavou, Pouze mi vadí, jak postupně mutují pravidla přijímaná jednotlivými státy, a když to jen trochu půjde, nechci se jejich často chaotické aplikace osobně účastnit. Takže budu doma, v klidu si na svých fotovýstavách "střihnu" jednu komentovanou prohlídku a jednu novou vernisáž a do toho vložím několik tuzemských výletů. Budu mít víc času na focení a nebudu mít tentokrát, obávám se, čas na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže už teď avizuji, že příští neděli Nedělní miniglosy plánovaně nevyjdou.

Tento týden jsem také moc času neměl, tak to v týdnu vydalo jen  na jediný nový blogový článek O podezřelém blahopřání z Paříže, ve kterém píšu o pro mě celkem důležitém mezinárodním ocenění své fotky Modrooká řeka. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu historické pátrání po tom, kde se v pražské ulici V jámě vzala nad dveřmi jednoho z domů Osiřelá socha Anděla Strážce. 

 

Když jsem se zmínil o tom, že jsem tento týden neměl moc času, je to i proto, že v souvislosti s desetiletým výročím své první velké japonské cesty jsem si vymyslel projekt, ve kterém každý večer procházím archiv de facto vyhozených japonských fotek ze stejného dne před 10 lety a hledám v nich adepty pro "dokumentární černobílou resuscitaci". Něco už mám, je to až překvapivě dobrodružná a objevná cesta (o některých snímcích jsem neměl ani ponětí, že existují), takže nějaké průběžné výsledky zde nejspíš předvedu už příští týden.

 

POZOR, LAST CALL: V pondělí 20. září od 18:00 hodin se uskuteční v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty. Kdo si se mnou chce osobně popovídat o vystavených fotkách i o čemkoli jiném, rád se s ním uvidím; bude to, myslím, poslední příležitost probrat vše naživo v relativním klidu (zatím je ohlášeno jen pár - a ještě značně nejistých - zájemců), v říjnu už bude jen trochu rušnější závěrečná "dernisáž".

 

O podezřelém blahopřání z Paříže

Nevím jak vám, ale mně chodí do mailu spousta gratulací. Blahopřává mi kdejaký investiční bankéř z rovníkové Afriky a většinou jde o blahopřání k příležitosti získání nějaké ohromující finanční částky, nejčastěji z chystaného dědictví po finančním magnátovi/generálovi/olejářské vdově, kteří jsou na hranici onoho světa, shodou okolností se taky jmenují Vápeník jako já a ze svých posledních pozemských sil se snaží, aby jejich jmenovec v daleké Čechii z jejich celoživotních úspor zbohatl. Kdybych jediné z těch blahopřání vyslyšel, byl bych už dávno za vodou, ale já v souvislosti s podobnými transakcemi lovím bobříka netečnosti, aby mi ty milióny dolarů náhodou ještě na stará kolena nezkazily charakter. A tak mlčím, neodpovídám, i když se prastrýček magnát/prateta olejářová mým mlčením jistě trápí a nejspíš to bude poslední hřebíček do jejich urničky.

Když mi tedy předevčírem přišlo další podobně vyhlížející blahopřání, byl jsem celkem v klidu a očekávaný úvod "Dear Petr Vapenik, it is my great pleasure to inform you that..." mě vybudil jen k povzdechu: To si vážně tihle týpci myslí, že jim na to skočím? Kdopak je pod tím asi podepsaný? Hmmm, nějaký Hossein - opravdu velmi, velmi důvěryhodné!

Nedělní miniglosy č.606

Omlouvám se za rozladěnost, ale před pár vteřinami mi zmizelo téměř kompletně připravené a vycizelované 606. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které se mi před očima proměnilo bez možnosti jakkoli zasáhnout v dočista prázdnou obrazovku. Samozřejmě vás u dnešního čísla asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku vítám neméně srdečně než jindy a přeji vám stejně krásnou neděli, však vy za to nemůžete, ale popravdě, netuším, jestli budu po třech hodinách práce, vypařené do posledního písmenka, pod vlivem koktejlu vzteku a beznaděje schopný nějak zresuscitovat právě ztracené vlídné myšlenky a nápady a předstírat veselou náladu. Čerti by mě vzali, to mi tedy věřte! Úvodník už tak dobře nenapíšu a některé nápady na miniglosy už si znovu nevybavím, ale přece to, sakra, neodnesete vy, kteří jste se sem přišli především pobavit, že?

Tak tedy: Tento týden jsem publikoval dva nové články: V prvním jsme nahlédli do historie pražského Nového Města v článku Osiřelá socha ze starého sirotčince, kterým jsme opět skoro po roce rozšířili oblíbenou rubriku Pražské drobnůstky. Ve druhém článku jsem připomněl, že právě uplynulo Deset let od mé první Velké japonské cesty, během které měli zdejší čtenáři příležitost sdílet mé zážitky z krásné japonské země téměř online v podobě mých každodenních blogových reportáží. Mimochodem, rozhodl jsem se urazit zámek na už deset let poctivě zamčeném zaprášeném archivu fotek z Japonska a zkusit vybrat některé původně vyřazené obrázky, které nikdo nikdy neviděl, a vytvořit z nich malý černobílý dokumentární japonský cyklus; uvidíme, jestli z toho něco zajímavého vzejde.

 

Dávám rovněž všem na vědomost, že v pondělí 20. září od 18:00 hodin se uskuteční v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna další komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty (vida, jak se to pěkně hodí ke zmíněnému výročí, přestože mezi vystavenými fotkami není ani jedna japonská). Kdo si se mnou chce osobně popovídat o vystavených fotkách i o čemkoli jiném, rád se s ním uvidím; bude to, myslím, poslední příležitost probrat vše v relativním klidu, v říjnu už bude jen trochu rušnější závěrečná "dernisáž".

 

Deset let od Velké japonské cesty

Přesně před deseti lety jsem se domníval (posléze se ukázalo, že mylně), že vyrážím na svou největší životní cestu. Abych zmátl případné stopaře (to si pamatuji z indiánek), vzal jsem to prohnaně nejdřív kousek na západ, ne daleko, jen z Dobřichovic do Paříže, a když jsem se uklidnil, že po mně - jaký optimismus! - nejspíš nikdo nejde, zahnul jsem do skutečně kýženého směru - na ten nejdálnější východ, jaký je pro našince k dispozici. 

Dlouhých 44 let jsem si vůbec neuměl představit, že bych se někdy trmácel takovou dálku, abych se dostal naživo do míst, kde z našeho pohledu slunce začíná svůj dlouhý pracovní den. Jaký bych asi měl mít důvod poznávat na vlastní oči tuto v mnoha ohledech (zdaleka ne pouze geograficky) nesmírně vzdálenou zemi? Stačil ale necelý rok a všechno bylo jinak a já si naopak neuměl představit nic jiného. Jet kamsi na jih ke Středozemnímu moři nebo vyrazit do nějakých vlídných hor, jako to občas dělám za normálnějších podmínek? Kdepak! Tentokrát prostě MUSÍM do Japonska, je to věc zcela jasná a nezvratná, protože se mi najednou z těch nejlepších, nejpádnějších a samozřejmě taky nebláhovějších možných důvodů zachtělo dýchat (třebas místy znečištěný) japonský vzduch, rozhlédnout se z vrcholů (třebas obtížně dostupných) japonských hor, vplynout do (třebas nesnesitelně rušných) japonských velkoměstských ulic a sdílet (třebas ne úplně bezprostředně) společný japonský prostor. Nejsnadněji se člověk rozhoduje, když za něj rozhodnutí činí jeho touha.

Osiřelá socha ze starého sirotčince (Nové Město, ulice V jámě čp. 1263)

Pražská ulice V jámě je specifická. Z názvu je patrné, že místo bylo původně dost členité, a dochovaly se informace, že bylo i pořádně vlhké, s jezírky a potůčky, a to nesoudím jen z toho, že nedaleko odsud směrem do kopce je místo, kde se říká Na Rybníčku, a ulice V tůních (a už vůbec ne z toho, že do ulice V jámě se odbočuje z Vodičkovy ulice :-)). Jak píše Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Jméno odtud, že tu před založením Nového města bývaly nějaké rokle a jámy, do nichž stékala voda z okolních míst vyšších. Do jam těch pasíři ze sousední ulice Pasířské házívali odpadky koží." Na první pohled by se mohlo zdát, že tahle krátká příčná spojka Vodičkovy a Štěpánské ulice nenabízí celkem nic zajímavého - snad kromě rekonstruované nástěnné reklamy na Voskovce a Wericha (kde ostatně jinde, když ne poblíž jejich legendárního Osvobozeného divadla v paláci U Nováků, jehož boční průčelí tvoří podstatnou část jedné strany této ulice). My ale v naší speciální blogové rubrice povětšinou nehledáme věci obrovité, ale naopak nenápadné Pražské drobnůstky. No a jedna z těch drobnůstek je natolik nenápadná, že jsem si jí na svých četných toulkách centrem Prahy doposud nikdy nevšiml. Až teď, když jsme se do tohoto koutu Nového Města pražského vypravili v úplném závěru společné víkendové vycházky s lidmi kolem dlouhodobého projektu Pražské domy, jsem tudy nehleděl jen rychle projít na zajímavější místa, ale měl jsem čas se trochu rozhlédnout, zvednout hlavu a koukat přesně ve smyslu přiléhavého českého rčení "co kde lítá". Protože andělé, myslím, převážně létají nebo jsou či aspoň měli by být letuschopní. Zvlášť mají-li takoví andělé ochraňovat nevinné a bezbranné proti zlým nástrahám světa; to, myslím, byla a je pořádná makačka vždycky, takže křídla se rozhodně hodí.

 

Možná proto, že mě nikdy nenapadlo navštívit zdejší moderní hotel, k němu přiléhající tapas restauraci či thajské masáže, jsem si nikdy nevšiml anděla s dítětem nad vchodem do těchto dnes ryze komerčních prostor. Našrouboval jsem na foťák teleobjektiv a udělal jsem si pár fotek. Jen aby na nás kvůli mně z hotelu nevyběhla ochranka, že opět fotím něco, co bych fotit neměl; překvapilo by mě, kdybych právě teď nebyl na hotelové kameře. Ale co přesně ten anděl představuje? Dá se těžko předpokládat, že by některá z místních firem používala "anděla ochraňujícího dítko" jako logo. Ale nemylme se, kdysi tomu tak bylo, jak jsem zjistil, když jsem se pohroužil do hlubin internetu, abych o tomto místě zjistil více informací. Dovolím si teď s vámi se o pár z nich podělit.

 

Nedělní miniglosy č.605

Astronomové jsou ve srovnání s meteorology benevolentnější, tak do léta řadí i kus září, ale dítka školou povinná vědí své: Když se jednou chodí do školy, to už není žádné léto, i kdyby venku byl právě hic jak v Egyptě. Slavnostním všeobecným testováním byl zahájen nový školní rok, děti se dozvěděly, kdo smí a kdo nesmí zpívat, tak nám, myslím, pomalu roste nová generace, která by také měla rozumět absurditám všedního dne, o kterých - mimo mnohé jiné - už víc než 12 let pojednávají naše Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám už u 605. vydání asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku a přeji vám krásnou první poprázdninovou neděli.

Tento týden jsem se vrátil k osvědčenému režimu tří článků do týdne, takže - když si odečteme právě tyhle Nedělní miniglosy - mohu připomenout, že tento týden vyšel nejdříve fotočlánek Černobílé léto, obsahující ukázky černobílých fotek, které jsem během léta pořídil nebo do černobílého podání s odstupem času přepracoval. Druhým článkem pak byl poněkud rozdurděný text O citátech mudrců, který reaguje na opakující se vlny hoaxů, které se tváří jako "zaručeně pravé" citáty významných osobností, aniž by o tom ovšem ony osobnosti něco věděly. No a z minulého týdne ještě připomenu básničku Modlitba ke sv. Valburze, která - ač by se takový rým zdál být nasnadě - se ani chviličku neodehrává na burze :-).

 

V úterý skončila společná výstava na dobřichovickém zámku, kde jsem měl i tři svoje fotky, které jsem před prázdninami představil v článku Jak jsem soutěžil na svém zámku. A ještě jednou tu zopakuji odkaz na "pozdrav z hlubokého archivu", 12 let starý článek O veliké mlze, který je v poupravené podobě také součástí mé knížky blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás s názvem Hledá se pudvice v modrém obalu! (v článku je odkaz na stránku, kde je knížka zdarma ke stažení v pdf formátu).  

 

O citátech mudrců

Určitě to taky znáte. Přijde vám mail od známého nebo to na vás vykoukne na sociálních sítích: Nějaký vážený, tvůrčí a obecně uznávaný člověk se vyhraněně vyjádří o nějakém kontroverzním tématu dneška a toto vyjádření se lavinovitě šíří s dovětky typu: "Správně to řekl, je vidět, že je to moudrý člověk", "Ten jim to ale chytře nandal!" (je pozoruhodné, kolik mezi námi žije "nandalistů", kteří po nandání, nandávání a neustálém rozfoukávání konfliktů prakticky nepřetržitě baží), "Vidíte, už on to kdysi předvídal!" nebo poslední dobou tak populární "Rychle to sdílejte, než to smažou a umlčí jako každou pravdu!" Když si "citát" přečtete ještě jednou, říkáte si, že vám to s dotyčnou citovanou osobností nějak neladí; kupříkladu znáte ji dlouhá léta jako precizně formulující dámu nebo starosvětského gentlemana a v citátu jsou přitom vágní a místy i nahrublé formulace. Když už to rozčililo i takovou persónu, říkáte si, to už opravdu musí být! Ale pak vám ty drobné rozpory nedají, začnete hledat a během pár minut zjistíte, že jde o prachsprostý hoax, který je úplně vycucaný z prstu nebo je v tom lepším případě postavený na jedné skutečně pronesené nebo napsané větě a obalený těstem nějakých anonymních a před našimi hodnotícími zraky dobře skrytých "trikatelů ducha", kteří se už ovšem neobtěžovali říct, že jde o jejich vlastní dovětek, který nemá s podepsanou osobností nic společného.

Defilují tu před našimi zraky domnělé citáty Jana Wericha, Jiřího Suchého, Milana Lasici, Zdeňka Svěráka, Miroslava Horníčka, prostě osob, které jsou mnohými považovány za moudré, tak přece na tom jejich ostře trefném vyjádření něco musí být, ne? Někteří se snaží bránit, že něco takového nevyslovili, TAKHLE hloupě by to přece neřekli. Jiní se už ani bránit nemohou. Není to z jejich strany boj se lvy, ale s hejny komárů: Deset jich majznete a nových tisíc se jich přidá. A chodí to z různých, často nečekaných stran, vrací se to nezastavitelně ve vlnách znovu a znovu po dlouhá léta.

Černobílé léto

Nebojte se, ani v nejmenším nebylo mé letošní léto prosto barev (povšimněte si prosím, že o létě už hovořím v minulém čase, byť astronomicky je ještě v plném proudu), ať už je hodnotím podle zážitků či podle pořízených fotografií. Leč oproti jiným obdobím se přece jen objevilo více fotek, u kterých u mne nakonec černobílé podání zvítězilo, protože si myslím, že fotce sluší víc než podání barevné. No a dnes jsem si řekl, že bych mohl ku příležitosti skončení prázdnin (mimochodem, přeji všem žákům/yním, studentům/kám a pedagogům/žkám mezi mými čtenáři/kami krásný školní rok, kdy blízká setkání všech druhů budou převažovat nad setkáními distančními), udělat takový malý průlet svým černobílým létem na obrázcích. Ti, kdo sledují můj facebook a instagram, už mohli většinu dnes uveřejněných fotek vidět, ale domnívám, se, že nemůže škodit, když z nich pro potřeby tohoto článku udělám souvislou kolekci. 

 č.1: Teď vážně: Kdo z vás přijel na té koloběžce? (kostel sv. Josefa na pražském Náměstí Republiky).

 

 

Nedělní miniglosy č.604

No vida, ani jsme se nenadáli a prázdniny jsou v prachu. Tedy, tentokrát nebylo zdaleka takové sucho jako v předchozích letech, takže toho prachu stihlo být pomálu, tak řekněme třeba, že prázdniny nejsou v prachu, ale jsou v loužích podél cest. Každopádně končí a v týdnu se žáci a studenti vrátí do škol, aspoň tedy prozatím, protože v "době epidemické" vše, co se jeví jako opravdové, je ve skutečnosti jen prozatímní, jak ostatně uvidíme i v dnešním vydání našich Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vám vítám už u 604. vydání asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku a přeji vám krásnou a zatím stále ještě prázdninovou neděli.

Tento týden jsem měl po večerech maličko rozlítáno a domů jsem dorážel výrazně později, než je u mne obvyklé, takže jsem se zmohl na jediný nový blogový článek, básničku Modlitba ke sv. Valburze, básničku tentokrát trochu vážnější i když stále ještě rýmovanou :-). Z minulého období tak ještě jednou připomenu článek O staroměstském Aljošovi, ve kterém popisuji, jak jsem odhodlaně bránil svůj fotoaparát před opilým nenechavcem, a rozsáhlejší fotoreportáž z netradiční poznávací cesty vypůjčeným městským autobusem za většinou ne moc známými a navštěvovanými památkami mezi Kopidlnem a Jičínem: Za barokní krajinou k lesu Řáholci.