středa 10. srpna 2022

O vymazaném manželství

Asi každá rodina má svá tajemstvíčka, události z minulosti, o kterých očití svědci nemluví, nebo jen šeptem a v náznacích, a ti neočití se na ně buď bojí zeptat nebo vůbec netuší, že by se zeptat mohli. Já jsem kupříkladu svého staňkovského dědečka poznal jako neproblematického, dobráckého, pracovitého a silného chlapa (však to byl kamenosochař, a to není zrovna profese pro sušinky), který se vždy držel doma a i když to občas mezi ním a babičkou zajiskřilo, vlastně jsem si je neuměl představit jinak než spolu. Pravda, o dědovi jsem věděl i leccos z minulosti, i k stáru bylo jasné, že to musel být pruďas, tvrdohlavec a za mlada i frajer. Navrch byl podnikavý, kreativní a nebál se tvrdé práce, což vyústilo v to, že si ve Staňkově založil vlastní kamenosochařskou dílnu, stal se váženým živnostníkem a posléze i - dikcí společnosti třídní nenávisti z 50. let - nepřítelem státu, velezrádcem a "muklem".

neděle 7. srpna 2022

Nedělní miniglosy č.649

Jsem právě asi v jedné třetině stěhování na teprve předevčírem pořízený nový notebook. Už se mi povedlo přestěhovat část programů na práci s fotkami (fotky ze včerejší procházky Prahou jsem poprvé zpracovával už v novém prostředí) a zprovoznil jsem část používaných sociálních sítí. To by člověk neřekl, kolik v průběhu pouhých pěti let postupně namamoní různého programového vybavení, které většinou nejde nainstalovat na dva počítače zároveň a každý má jinou licenční politiku. Dnešní článek bych už mohl napsat na novém notebooku, ale z nostalgie používám ještě částečně vykuchaný původní model. Tak jako tak ale i dnes mohou vyjít Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

V uplynulém týdnu vyšly zde na blogu dva nové články: V úterý jsem zveřejnil reportáž z naučného výletu na Levý Hradec, do míst, kde byl kolem roku 880 postaven vůbec první křesťanský kostel v Čechách - Když Levý Hradec býval centrem české země. Ve čtvrtek večer jsem pak ukázal, jak se dá na fotografii malovat, i když právě nemáte při ruce vodovky - Malování zapadajícím sluncem. Z minulého týdne ještě jednou připomenu sedmý kousek z kolekce překladů nonsensových textů Christiana Morgensterna, básničku Koule, takže si zájemci opět mohou porovnat mou novou verzi s překlady renomovaných morgensternovských překladatelů. A v okénku "Z hlubokého archivu" ještě pro tuto neděli zůstává 12 let starý článek O deseti vteřinách mé tváře, který je záznamem toho, co se mi skutečně přihodilo ve vlaku ještě před tím, než mne tehdy stihl odvézt na dovolenou (shodou okolností právě do dnes tolik skloňovaného okolí Hřenska). No a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější letní čtení i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!  
 

čtvrtek 4. srpna 2022

Malování zapadajícím sluncem

Malovat se dá kdečím: pastelkou, fixem, olejovými barvami, Primalexem i prostředky dámské kosmetiky. Ostatně i fotografie - jak už je v tomto slově odedávna obsaženo - je výsledkem malování světlem. No a protože hlavním zdrojem světla (či jiného druhu záření) všech těch z nás, kteří nepoužíváme při focení ani obyčejný blesk, je jednoznačně slunce, vyzkoušíme si dnes, jak se dá malovat i tak statickým objektem, jakým se slunce zdá být. Stačí chuť experimentovat, sluníčko té správné intenzity a když máte trošku zkušenost s focením při dlouhých expozičních časech, rozhodně to není na závadu.

Nedávno jsem strávil víkend ve Staňkově, což zdejší čtenáři dobře vědí, protože jsem hned mohl přidat pár obrázků do své dlouhodobé fotosérie vznikající většinou přímo při západu slunce na staňkovské zahradě; tentokrát bylo hlavním námětem Jezírko v kouzelné zahradě. Tři fotky, které za něco stály, jsem udělal hned v pátek večer. V sobotu jsem jel na otočku do Prahy na jedinou prázdninovou vycházku s Pražskými domy a když jsem se vlakem večer vracel, bylo zřejmé, že tentokrát žádné další fotky nepřibydou, protože slunce bylo schované za hustými dešťovými mraky. Jenže - mrak, který se zdál být zcela kompaktní, se těsně před západem slunce na obzoru trochu potrhal a - asi z rozpaků, že bylo přece jen ještě přistiženo bez paravánu mraků - červenající se sluníčko přece jen na poslední chviličku vykouklo. Ne, tohle slunce opravdu už nedávalo to kýžené měkké světlo, poskytující cyklu Kouzelná zahrada specifické barvy. Zklamaně jsem odložil foťák, ale nedalo se nic dělat; žádné "ústavně zakotvené právo" na pěkné světlo pro focení totiž neexistuje a nezbývá než si trpělivě počkat na lepší okamžik. Le da že by ...

úterý 2. srpna 2022

Když Levý Hradec býval centrem české země

Bylo nebylo, v dávných mlhavých dobách legendárních a důkazy nedoložených českých knížat, nebyla jejich sídlem Praha, ale kdybyste je chtěli navštívit, museli byste nejspíš popojet po proudu Vltavy od ještě asi půl tisíciletí neexistujícího Karlova mostu  ještě notný kus za Prahu. Tedy dnes jste tam vlakem z Masaryčky cobydup, ale v 9. století bylo cestování přece jen o poznání pomalejší, tak se to zdálo být o dost dál. Levý Hradec. Budete-li poblíž Levého hledat Pravý Hradec (dávalo by to přece smysl, ne?) nebo aspoň Hradec obyčejný a bez přívlastků, ostrouhali byste podobně jako zatím odstrouhávají zastánci podobné teorie mezi historiky. Pesimista by řekl, že už tehdy bylo v českých zemích všechno tak nějak Levé, v takovém stýskání bych Čechy věru poznával. 

Na Levý Hradec jsem se dostavil za konkrétním účelem: Náš průvodce Jakub Synecký z projektu Pražské domy totiž na Levém Hradci přes léto o víkendech na střídačku provází (je tu stabilní víkendová průvodcovská služba a prohlídky každou hodinu od 10 do 18 hodin) levohradeckým kostelem svatého Klimenta, což je kostel vypadající celkem nenápadně, aspoň do té doby, než si uvědomíte, že jde o místo, kde stál vůbec první křesťanský kostel v Čechách (a to prosím v době, kdy to s Prahou nevypadalo nijak slavně a Libuši, věštící jí věčnou slávu, tak mohl starověký mainstream snadno považovat za pouhou pomatenou šiřitelku hoaxů), což je potvrzeno v době panování prvního nezpochybnitelného českého knížete Bořivoje někdy kolem roku 880 a něco. Ani jsem si neuvědomil, že v sobotu, kterou jsem si vybral k návštěvě, slaví svůj svátek právě Bořivoj; bylo to docela stylové. Nejspíš už dnes Bořivojů (ó jak proměnlivé jsou módní trendy!) nebude moc, ale ti, co jsou, mají slavného patrona.
 

neděle 31. července 2022

Nedělní miniglosy č.648

Závěr první poloviny prázdnin jsem si nechtěně zpestřil nevratným poškozením jednoho ze dvou pevných disků svého notebooku, takže v posledních dnech se snažím v jeho rozvalinách najít aspoň část původních dat, především novější fotografie a pracovní analýzy, které jsem si ještě nestihl zazálohovat. Nejde to úplně podle mých představ, zatím se mi povedlo v posledních třech dnech zachránit asi polovinu obsahu, a hlavně mě čeká neplánovaná koupě nového notebooku a stěhování všeho postupně namamoněného softwaru, což je pro mě vždycky tak děsivá představa jako skutečné stěhování z místa, které jsem si během dlouhých let náležitě zabydlel. Ale co už nadělám, že? Však to mohlo dopadnout i hůř: I polorozbitý počítač pořád umí - navzdory datovému zmaru - bez problémů pracovat s internetem, takže i dnes mohou vyjít Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

V uplynulém týdnu vyšly zde na blogu dva nové články: Napřed jsem na dvou fotkách představil staňkovské Jezírko v kouzelné zahradě (ano, správně, minulý víkend jsem strávil na návštěvě ve Staňkově, takže můj dlouhodobý fotocyklus Kouzelná zahrada se opět o něco rozrostl a až se budu moct na svůj počítač spolehnout, přidám nové tři fotky i do své webové galerie). V pátek jsem pak rozšířil na sedm kousků svou blogovou sérii překladů textů Christiana Morgensterna o básničku Koule, takže si zájemci z vašich řad opět mohou porovnat mou novou verzi s překlady renomovaných morgensternovských překladatelů. Z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj návod, jak lze putovat napříč pražským Starým Městem různými zkratkami a průchody, abyste se nemuseli přetlačovat s turisty na Královské cestě: Královská cesta pro krále, kteří nemají rádi davy. No a po nějaké době vytáhnu jeden kousek i z opravdu hlubokého archivu a připomenu 12 let starý článek O deseti vteřinách mé tváře, který je záznamem toho, co se mi skutečně přihodilo ve vlaku ještě před tím, než se se mnou stihl rozjet do mé tehdejší dovolenkové destinace (která v posledních dnech shodou nepříznivých okolností prakticky lehla popelem :-(). No a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější letní čtení i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!  

pátek 29. července 2022

Koule (Christian Morgenstern)

Když jsem tu kdysi začal víceméně z legrace a kvůli velmi specificky obohacujícímu zážitku, kterým je překládání z mně prakticky neznámého jazyka, fakt mě nenapadlo, že si tuhle zajímavou činnost ještě někdy zopakuji. Ale stalo se a dnešní text je už dokonce sedmým pokusem. Kdo by se rád podíval i na pokusy předchozí, najde tu Estetickou lasičku (k mému velkému překvapení je pořád - jak můžete vidět i dole pod článkem - vůbec nejčtenějším textem od mého "přestupu" do prostředí blogspotu) a mohli jste si přečíst i mé verze básniček Trychtýře, Tři zajíci, Mezi časy, Slavnost flamendrova a zatím poslední symbolický jarní kousek - básničku Rýma.

Už kdysi dávno mi kdosi ze zdejších čtenářů (tuším, že to byl Stuprum) věštil, že nakonec dojde i na Koule ze sbírky Palmström. Milí přátelé, je to tu! Dnes jsem se rozhodl nedělat z překládání velkou vědu, nepočítat přesně přízvučné a nepřízvučné slabiky a nesnažit se trefovat pokud možno přesný smysl i protismysl každého jednotlivého slůvka, a trochu jsem ruce s tužkou popustil uzdu. Tak uvidíme, jestli to vedlo k přijatelnému výsledku.

středa 27. července 2022

Jezírko v kouzelné zahradě

Když před více než 12 lety vyšel na mém blogu úplně první fotočlánek, který se jmenoval Kouzelná zahrada, netušil jsem, že v tu chvíli zakládám dlouhodobý fotocyklus, do kterého budou přibývat nové fotky ze stejného místa dlouhé roky. I když zahrada se za tu dobu na řadě míst výrazně proměnila, věřím, že aspoň v tomhle fotocyklu zbývá něco, čím mi zahrada utkvěla v paměti z dávné doby, kdy jsem na ní řádil jako malé dítě, a tím pádem se mi zdála mnohem rozlehlejší, divočejší a tajemnější, než dokážou pochopit dospělé racionální oči. Dodnes se na těchto stránkách občas objeví nové záběry, které spojuje místo pořízení a použitá technika snímání, které se dnes ve fotografickém světě říká ICM - Intentional Camera Movement. Na začátku jsem používal skoro výhradně zoomování během expozice a myslel jsem si, kdovíjak to není úžasná metoda, ale postupně jsem objevil i spoustu dalších možností, jak využít pohyb objektivu, takže moje zběsilé pohybové kreace při focení na zahradě v době těsně před západem slunce (ověřil jsem si, že v jinou denní dobu prakticky není možné získat srovnatelně kvalitní výsledky) připomíná spíš než uvědomělý kreativní proces záchvat nějaké nepěkné duševní choroby. Slibuji, že až ke mně v takové chvíli starostliví kolemjdoucí poprvé omylem zavolají záchranku, tenhle fotocyklus fotit přestanu :-).

Výběr z dnes již docela rozsáhlé fotosérie si můžete prohlédnout v mé stálé webové fotogalerii Kouzelná zahrada, kam brzy připojím i dnešní dva úplně nové obrázky, jejichž hlavním společným jmenovatelem je nevelké zahradní jezírko. Na zahradě jsou jezírka dokonce dvě, to menší už večer bývá zastíněné, tak se ve fotokolekci zatím přímo nevyskytuje. Na větší jezírko ale dopadají paprsky zapadajícího slunce po většinu času, takže je vlastně zvláštní, že jsem doposud jezírko přímo skoro nefotil, byť jsem poměrně často dělat fotky květin a keřů, které jsou vysázeny kolem něj. Dnešní dvě fotky beru jako aspoň maličkou splátku dluhu, který tedy vůči zahradnímu jezírku za dlouhé roky přehlížení mám.

neděle 24. července 2022

Nedělní miniglosy č.647

Člověk nestihl ani pořádně zamrkat a máme už měsíc od slunovratu. Už měsíc a něco se nám zkracuje den, i když zatím ještě nijak závratnou rychlostí. Lidé, kteří mají rádi horké léto, si lebedí ve svých supertropických dnech, zatímco my ostatní zvažujeme přestěhování do Arktidy, dokud z ní ještě aspoň kousek zbývá. Ale zatím jsem pořád ještě doma tady v mírném pásmu, kde je klima poslední dobou mírné asi tolik jako je mírná naše národní povaha, že Jene Žižko? Ještěže jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě a budeme doufat, že nové vydání NMg rozpáleného zchladí a chladného dohřeje :-).

Reakcí na mých nedávných několik debat na sociálních sítích byla glosa Cožpak vy věříte vlastním očím víc než mně? V druhém článku jsem pak na ilustračních fotkách ukázal, jak lze putovat napříč pražským Starým Městem různými zkratkami a průchody, abyste se nemuseli přetlačovat s turisty na Královské cestě: Královská cesta pro krále, kteří nemají rádi davy. Z minulého týdne mohu připomenout další exkurzi do své Fotolaboratoře, abych ukázal, jak vznikala nová fotografie Rozpouštění oranžového času, a z ještě větší hloubky vytáhnu ještě jednou docela podrobnou reportáž Ruiny kostela svaté Apoleny pod Přimdou, ve kterém jsme nahlédli do historie i současnosti zajímavého svatostánku v Českém lese. No a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější letní čtení i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu! 

pátek 22. července 2022

Královská cesta pro krále, kteří nemají rádi davy

Dojít v Praze třeba od Karlova mostu do centra na Václavák není nijak obtížné. Prostě se pustíte slavnou Královskou cestou a za necelou půlhodinku jste tam. Jenže... Kolem vás a proti vám půjdou celou cestu tisíce lidí, kteří si stejnou cestu našli ve svém průvodci. Jak se jim vyhnout, když si třeba mačkání v davu tolik neužíváte? 

Dnes si uděláme malou fotoprocházku pražským Starým Městem, kterou považuji za docela zajímavou a navíc pohodlnou alternativu přecpané Královské cesty, kde poslední dobou mezi turisty už zase není k hnutí. Přitom se budeme pohybovat pořád v blízkosti této turistické tepny, a přesto si troufnu říct, že nejspíš moc lidí cestou nepotkáte. Tak pokud tuhle cestu ještě neznáte, pojďte za mnou, já vás provedu :-). 

Řekněme, že jsme se právě s utrhanými knoflíky prodrali z Malé Strany přes Karlův most a na staroměstské straně jsme se ocitli v Karlově ulici. Většinou asi tak po dvaceti metrech mi dojde trpělivost s okolními hlučícími davy. No a těch dvacet metrů je tak akorát, abychom se dostali ke Keplerovu domu (Karlova ulice 4), který má nad portálem pamětní desku. A právě do toho portálu vstoupíme a tím se rázně odstřihneme od turistického proudu. 

úterý 19. července 2022

Cožpak vy věříte vlastním očím víc než mně?!

Tuhle krásně pobouřenou větu jsem kdysi slyšel z úst Woodyho Allena v jeho filmu Prokletí žlutozeleného škopióna (The Curse of the Jade Scorpion). Je samozřejmě k zasmání, ale poslední dobou i čím dál víc k zamyšlení. Je totiž, domnívám se, stále více lidí, kteří jsou ochotni svým očím nevěřit, protože se domnívají, že to, co vidí, je jen dovedně zkonstruovaný klam určený k jejich ošálení. A ošálit, holenkové, ošálit se takoví lidé nedají, protože mají zdravé selské srdce a rozum na pravém místě, nebo obráceně, sakra, kdo si má všechny ty intelektuální kecy pamatovat.

Baví mě, když mi někdo v diskusi na internetu vysvětluje, že všichni zpravodajové, kteří jsou přímo na místě ozbrojeného konfliktu, i lidé, kteří historii dané oblasti studují celý svůj život, o projevech a povaze konfliktu vědí mnohem méně než on(a) ze svého gauče, nejspíš proto, že všichni služebníci médií jsou prolhaní zaprodanci v žoldu nadnárodního kapitálu (kdepak já jsem tuhle dikci kdysi slýchal?) a skrze své nevyčerpatelné prostředky je má všechny na povel ta kreatura Sörös, zatímco oni sami sice, pravda, na místě nikdy nebyli, o věc se nikdy blíže nezajímali a vzdělání skončili (v tom lepším případě) v deváté třídě, ale dnes mají nesmírné životní zkušenosti a zdravý rozum, takže si na rozdíl od prašivých vzdělanců jen tak nenechají něco nabulíkovat, a navrch o tom četli nadpis jednoho fakt skvělýho článku na netu, který jim otevřel oči, jaká se za tím vším schovává špína. Zatímco já jako správná tupá ovce ze svých očí paličatě odmítám shodit klapky, a nadto opovrženíhodně nectím právo svých oponentů na osobní názor.