Na Paříž se snesla mlha, taková, že nebylo lze dohlédnouti ani špičky Eiffelovy věže. Sluníčko si ze mne vzalo příklad a vybralo si nastřádanou dovolenou. Některé budovy se poschovávaly, jiné rozostřily své kontury, ovšem ne tak, jak je mi to na fotkách milé. Před katedrálou Notre Dame, do které se chci po velké opravě po požáru podívat, stáli davové. Kdybych byl v takové situaci v Praze a chtěl mermomocí fotit, nejspíš bych zašel na Olšany, a tak jsem si řekl, že jsem vlastně ještě nikdy nebyl na slavném hřbitově Père-Lachaise, možná právě proto, že jsem doposud nikdy nebyl v Paříži v listopadu. Šel jsem pěkně v klidu pěšky, abych lépe cítil sounáležitost s městem a jeho obyvateli, nakukoval jsem do dvorků, do průchodů, do zajímavých obchůdků, do výkladů s hromádkami ústřic, s vůněmi desítek francouzských sýrů či s lahvemi nebo dokonce soudky s produkty francouzských vinic. Ta hodinka a půl pěší cesty mi příjemně a zajímavě utekla.
Před vstupem na hřbitov jsem viděl malý stánek s improvizovanou pokladnou. Ne, nebojte se, nikdo sem nezavedl vstupné, stále zde můžete pobýt zcela zdarma, ale můžu vřele doporučit investovat 3 eura a koupit si plánek hřbitova, který je nečekaně rozlehlý, takže moje původní představa, že ho projdu křížem krážem a budu se pozorně rozhlížet, vzala brzy za své; to bych nejspíš křižoval do Vánoc. Mapka je přehledná a upozorňuje na zajímavé hroby či osobnosti, které v nich odpočívají. Když jsem se tedy rozhodl, že chci vidět hroby dvou českých rodáků, kteří na tomto hřbitově leží, najít správné místo v mapce bylo otázkou několika vteřin.
Vlastně až na hřbitově Père-Lachaise jsem si plně uvědomil barvy listopadu, protože jimi byly krásně vybarvené celé aleje i cestičky pod nimi.
