Nedělní miniglosy č.801

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesunu do Prahy, kde budu "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti zase cca od 14 do 17 hodin a během té doby dopíšu hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po téměř svátečním, jubilejním a výběrovém vydání Nedělních miniglos č.800 z minulé neděle se opět vracíme do úplně normálního nedělního režimu, takže dnešní Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, budou už zase obsahově uměřené. Vítám vás tedy už u 801. vydání a na začátek se pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Nakonec se odehrálo úplně vše, co jsem v úvodníku jubilejního vydání (a velmi obsáhlého, přece jen stovka miniglos je mnohonásobně víc než normálních pět až sedm) ohlásil. V úterý jsem měl možnost přinést svoje dvě vybrané fotky na fotograficky požehnanou půdu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, v jehož monumentální knihovně jsem o nich (a nejen o nich) hovořil v rámci tamního Večera poezie. Ve středu jsem měl poslední ze tří oficiálních a plánovaných komentovaných prohlídek své malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna; pokud jste přijít chtěli a nestihli to, dejte mi vědět, buď vás tam vezmu po dohodě s pořadateli individuálně nebo se možná ještě ukáže další možnost veřejné komentované prohlídky, protože se nejspíš výstava o něco oproti původním záměrům prodlouží a jsem si skoro jistý, že Vánoce přežije, a přežije možná dokonce i Tři krále. V pátek jsem byl pro změnu na vernisáži výstavy Carlose Sardá Vidala v Komunitním centru Matky Terezy v Praze - Hájích (určitě doporučuji, např. jeho domácí fotoexperimenty jsou neobyčejně nápadité a skvěle provedené). No a včera jsem si udělal individuální výlet na Kočičákovu výstavu do Heřmanova Městce. Jenže dnes už je neděle, kterou jako obvykle věnuji mimo jiné i Nedělním miniglosám, tentokrát navíc (super!) bez pohrůžky pondělní ranní cesty do práce, když máme ten státní svátek :-). 

Minulé jubilejní Nedělních miniglosy č.800 byly tak rozsáhlé, že jsem si neuměl představit, že bych v týdnu publikoval víc než jeden nový článek. Byl jím fotočlánek Brněnské vodojemy ze stativu, ve kterém jsem  se vrátil skoro o dva měsíce zpět ke své druhé návštěvě úžasných vodojemů na brněnském Žlutém kopci (tentokrát dokonce vznikla jedna fotka, se kterou jsem celkem spokojený). Z předešlého období ještě jednou připomenu reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, (bude k vidění u synagogy v Heřmanově Městci ještě příští středu odpoledne a pak o víkendu, ale už jen do neděle 23.11.) a článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923). No a vrátím se i ke své vlastní nedávné vernisáži v článku Momentky z výstavy a japonská přísloví, protože mé tehdejší (byť zatím ničím neodůvodněné) a v článku lehce zmíněné dobré tušení se, aspoň v to věřím, snad začíná trochu naplňovat. Však co bychom byli za lidi, kdybychom nevěřili v dobré obraty...

Brněnské vodojemy ze stativu

Na jaře jsem už zde na blogu psal o své návštěvě úžasných brněnských vodojemů a ve svém tehdejším článku Brněnské vodojemy na Žlutém kopci jsem sice ukázal pro mě netradičních 18 (!) obrázků, které místní čtenáře docela zaujaly, ale zároveň jsem jasně uvedl, že mi nezbývá nic jiného, než se do této pozoruhodné památky vrátit ještě jednou se stativem, protože bez něj výsledek vzhledem k míře osvětlení vnitřních prostor za moc nestál. Fotky byly zajímavé tím, že ukazovaly krásné místo, to ano, ale to ještě automaticky vůbec neznamená, že je fotka dobrá, pokud nepřihodí do ohně své vlastní polínko kvality. Šlo opět jen o cestu "na otočku" (Dobřichovice - Brno - Dobřichovice) s asi tříhodinovou návštěvou tří objektů vodojemů, protože i když tehdy bylo ještě září (tady vidíte, jaký mám skluz ve zpracování a zveřejňování fotek) podmínky byly toho dne naprosto šílené - celý den intenzivně lilo a nejvyšší denní teplota nepřesáhla hranici 10 stupňů, prostě babí léto jako vyšité. A tak jsem zažil paradoxní skutečnost, že se ten den přicházeli zmáčení turisté do vodojemů schovat před vodou a taky aspoň trochu ohřát, protože ve vodojemech bylo asi o 5-6 stupňů tepleji než venku.

Rovněž jsem se opět po nějaké době vybavil vypůjčeným hodně širokoúhlým objektivem, který by mi dal možnost fotit z nevelkého odstupu i rozlehlé prostory. Ještě jsem se u pokladny pro jistotu zeptal, jestli nemají něco proti focení ze stativu, a neměli nic, jen mě požádali, abych při práci se stativem moc neomezoval skupiny s průvodcem a případné samostatné návštěvníky. Vyřešil jsem to tak, že jsem všem (nemnoha) návštěvníkům které jsem potkal, nabídl, aby - pokud bych jim nějak překážel v jejich focení nebo dokonce v pohybu - mi to neváhali povědět a já zmizím za nejbližším sloupem (z tohoto pohledu je vnitřek vodojemu velmi dobře vybaven, protože se v tom "slouporojení" většinou schováte celkem snadno). 

Pojďme už tedy rovnou na fotky, protože o historii vodojemů už jsem se trochu zmiňoval v jarním článku (odkaz nahoře); psaných poznámek k fotkám dnes bude jen docela málo :-). 

Nedělní miniglosy č.800

Poznámka: Původně jsem dnes ani nechtěl psát úvodník, když budeme mít jubilejní "maxičíslo" v rozsahu mnohonásobku běžné nedělní porce, ale některé pro mě podstatné skutečnosti mě přiměly ho nepominout. Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích a pak se jako skoro každou neděli přesouvám do Prahy, kde cca od 14 do 17 hodin "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti, přičemž večer zveřejním konečnou verzi textu.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden u mě byl celkem bohatý na události: V pondělí jsem byl v Berouně na malířské vernisáži, na které jsem se potkal se spoustou známých,  v pátek jsem dobrodružně pátral po artefaktech před mnoha lety vytvořených pro mého současného zaměstnavatele a v sobotu jsem měl druhou oficiální komentovanou prohlídku své aktuální fotovýstavy. Přesto ani jedna ze zmíněných akcí pro mě nakonec nebyla tím skutečným vrcholem týdne, tou se ukázalo být jedno úplně nenápadné automatické připomenutí na instagramu, ze kterého bývám normálně spíš rozčilený, protože mi za řadu let svého fungování nikdy nepřipomnělo nic, co by opravdu stálo za řeč, a kdybych ho uměl vypnout, už bych to ke své vlastní škodě dávno udělal. Tentokrát mi ale ta automatická a za normálních okolností dost otravná funkce zprostředkovala informaci pro mě tak důležitou a radostnou, že jsem jí zpětně za mnoho let odpustil stovky případů bezdůvodného obtěžování, protože mi rozsvítila i jinak mlhou zatažené dušičkové dny a dala mi novou chuť popasovávat se každý den s četnými větrnými mlýny kolem sebe i v sobě, i když to může z vnějšího pohledu často vyhlížet jako činnost pošetilá a iracionální.

Jako vždy, kdy Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, doputují k "velkému jubilejnímu kulatému číslu", vážně zvažuji, jestli nenastal ten správný čas s touhle obecně celkem nepřínosnou aktivitou v takový sváteční okamžik skončit. A i tentokrát jsem se nakonec rozhodl, že zkusím ještě jedno další číslo přidat a teprve pak se uvidí :-). Vítám vás tedy u speciálně rozšířeného jubilejního 800. vydání, které nepřináší žádné nové glosy (tedy, ne, že by nebyly žádné náměty, třeba takové snímání ukrajinské vlajky v Parlamentu by si vlastní glosu jistě zasloužilo, ale to můžeme příště napravit!), ale připomene to nejlepší z čísel 701 až 799, tedy konkrétně za období od 24. září 2023 do minulé neděle. 

I v uplynulém týdnu jsem zveřejnil na svém blogu dva nové články: V článku To se nám to publikuje, když o nás jiní píšou, najdete text kurátorky Lucie Váchové napsaný k mé aktuální malé fotografické výstavě v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Inspiraci pro jen zdánlivě veselý článek O velmi vytočených mužích mi opět poskytl Facebook a někteří jeho uživatelé (no, někteří, bohužel jich jsou stovky a nejspíš tisíce). Z předchozího období ještě jednou připomenu reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, která je k vidění až do 23. listopadu v Heřmanově Městci, kde autor žije (pojedu se na ni podívat ještě jednou v klidu příští sobotu, 15.11. dopoledne). Dál tu mám článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923); jak by řekli pánové Sovák a Horníček jako Dva písaři - "i s obrázky", a také říjnovou fotoreportáž pro změnu ze své vlastní vernisáže Momentky z výstavy a japonská přísloví.

O velmi vytočených mužích

Na facebooku svého známého jsem našel sdílený příspěvek jednoho velmi vytočeného muže. To samo o sobě není nic zvláštního; velmi vytočených mužů (i žen, jistě, abychom byli v reflexi skutečnosti vyvážení) a vytočených příspěvků je na sociálních sítích k přečtení (a k vlastnímu vytočení) opravdu dostatek. Někdy si říkám, že právě všeobecná vytočenost a vytočitelnost jsou tím pravým a na rozdíl od ropy prakticky nevyčerpatelným "palivem", na které tenhle obrovský celosvětový stroj jezdí, a právě skvělá sázka na tuto komůrku lidské psýchy vydělala "otcům zakladatelům" zasloužené miliardy dolarů.

Velmi vytočený pán vytočeně sdílel video s částí televizního rozhovoru jakéhosi mladého politika (už to samo o sobě, myslím, stačí podobným pánům k vytočení, protože "politik", protože "mladý" a protože "v televizi"), ve kterém při diskusi na téma tzv. dezinformací zazněla na závěr i věta "Jak už říkal T.G.Masaryk: Nevěřte všemu, co je na internetu!" Velmi vytočený muž totiž dospěl na základě svých nezpochybnitelných znalostí historie k jednoznačnému závěru: Když žil T.G.Masaryk, internet ještě prokazatelně neexistoval, což ví každé malé dítě, ale zjevně ne mladý politik v televizi. Ergo mladý televizní politik je úplný idiot, který nám, velmi vytočeným mužům z facebooku, nesahá inteligencí ani po kotníky. A velmi vytočený muž nelenil a na podporu svého vytočení přiložil podrobnou a obsáhlou časovou analýzu vývoje internetu i důležitá data z života T.G.Masaryka, kterými na pouhých několika stranách A4 jednoznačně prokázal, že T.G.M. a W.W.W. se opravdu bez podstatného narušení aktuálně uznávaných fyzikálních zákonů nemohli nikdy potkat. Vytočenost poháněná jasnými důkazy a tzv. zdravým selským rozumem zdánlivě triumfovala a usvědčila mladého televizního politika z pitomosti. Kam jsme se to proboha dostali? Takový blbec nás, rozumné a inteligentní lidi, chce vést?

To se nám to publikuje, když o nás jiní píšou

Kdo si na můj blog chodí pravidelně či aspoň občas číst, dobře ví, že to byl od začátku blog cíleně "autorský", tedy sestávající téměř výhradně z toho, co jsem sám napsal (ať už to byly fejetony, glosy, básničky, povídky, haiku, reportáže či cokoli jiného), nebo co jsem vlastnoručně vyfotil. Jen zcela výjimečně jsem používal delší citace z cizích zdrojů, např. ukázky z knížek nebo filmů, nebo převzaté obrázky, např. tam, kde jsem ze závažných důvodů nemohl použít svoje vlastní. Dnes ale pro účely blogového článku s potěšením využiju text, který napsal od začátku do konce někdo jiný. Jedná se o text kunsthistoričky Lucie Váchové, která pracuje především pro Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy a je též "dvorní kurátorkou" všech výstav v Divadle Kámen. Text doprovází moji aktuální fotografickou výstavu Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, kde budu mít v sobotu 8.11. od 17:00 a ve středu 12.11. od 19:30 dvě komentované prohlídky, takže si budu moct s návštěvníky pěkně podrobně popovídat o tom, jak vystavené fotky vznikly a předpokládám, že přidáme hovory o focení obecně, o zajímavých fototechnikách, o estetice nebo jen tak - o životě :-).

Připouštím, že nemám výslovné svolení autorky ke zveřejnění právě zde na blogu, ale vzhledem k tomu, že text je přímou součástí výstavy (visí na zdi) a je volně k dispozici i v informacích o výstavě na webových stránkách Divadla Kámen, řekl bych, že proti přetištění textu právě zde na mém blogu nebude mít paní kurátorka námitky.  

Tak věřím, že příliš nezlenivím, když protentokrát využiju toho, že si se sestavením textu lámal hlavu někdo jiný a já budu jen zlenivěle "točit mlejnek" a u toho se budu upejpavě usmívat. Slibuji, že veškerou takto uspořenou energii dám ve prospěch anoncovaných komentovaných prohlídek, tak se přijďte podívat, moc rád vás uvidím a věřím, že si užijeme zajímavý a příjemný večer.  

Nedělní miniglosy č.799

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Navzdory hnusnému počasí se pak přesunu do Prahy, kde budu "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti zase cca od 14 do 17 hodin a během té doby dopíšu hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden byl rozdělený státním svátkem na dvě hodně nestejně velké části. V pondělí jsem byl na rozdíl od mnohých normálně v práci a večer pak s přáteli na moc milé návštěvě. O svátečním dni normálně chodím po Praze a fotím, ale tentokrát bylo tak mizerné počasí, prakticky beze světla, že jsem nakonec nikam nejel a dodělával jsem aspoň některé z mnoha restů doma v Dobřichovicích (možná jsem stihl tak 1 % z toho, co by bylo třeba, takže opravdu nic moc...). No a pak už jsem sbíral síly na hektickou první půlku listopadu, která se, zdá se, ponese v duchu vernisáží, fotografických večerů a komentovaných prohlídek; prakticky každý večer bych měl být na nějaké kulturní akci, tak jsem zvědav, jak to půjde dohromady s normálním pracovním i soukromým fungováním. Neděle se mi zatím každopádně daří víceméně uchránit, takže se i dnes mohu věnovat Nedělním miniglosám, našemu tradičnímu blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 799. vydání a mohu už potvrdit, že pokud se nesemele něco opravdu závažného, příští týden přinesou NMg svůj osmý (a i tentokrát jsem přesvědčen, že už opravdu poslední) velký jubilejní výběr s tím nejlepším, co jste si mohli za poslední více než dva roky přečíst v číslech 701 až 799.

I v uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: Prvním byla reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, která je k vidění až do 23. listopadu v Heřmanově Městci, kde autor žije. V pátek jsem pak navázal na nedávnou blogovou fotohádanku a publikoval jsem článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923), a ukázal jsem, že i když v praxi tehdy převládal porcelán hnědý, mohli jste v místním peněžním oběhu narazit na opravdu nejrůznější barvy. Ještě jednou připomenu fotoreportáž pro změnu ze své vlastní nedávné vernisáže Momentky z výstavy a japonská přísloví, byť fotky jsem si tentokrát musel vypůjčit od jiných účastníků moc příjemného večera a vložená japonská přísloví pro změnu z jedné knížky, kterou jsem na vernisáži dostal, a z ještě dřívější doby i článek O volebních vítězstvích a prohrách.

Porcelánové mince z období velké inflace v Německu (1920 - 1923)

V minulém týdnu jsem publikoval na blogu Malou mincovní hádanku: Ptal jsem se, z jakého materiálu byl vyroben vyfocený 25 pfennig z města Münsterberg (dříve město v pruském Slezsku, po válce přičleněné k Polsku pod názvem Ziebice). Správná odpověď je možná trochu překvapující: Mince byla totiž z porcelánu. Každý z nás asi intuitivně cítí, že není úplně normální dělat mince z porcelánu; však to taky byla dost nenormální doba, kdy právě pro takový nenormální krok vznikly souhrou neblahých důvodů vhodné podmínky. Pojďme si o těch podmínkách něco říct, než ukážu na fotkách pár různobarevných ukázek takových porcelánových mincí.

Na konci 1. světové války byl v poraženém Německu velký nedostatek kovu. Za války se jeho obrovská množství spotřebovala pro válečný průmysl a na výrobu zbraní a munice se zrekvírovalo prakticky vše, co šlo. Veškerý dostupný kov se využíval pro průmyslovou výrobu, na výrobu drobných mincí se ho ale nedostávalo. Zároveň hospodářské problémy začaly roztáčet spirálu tzv. velké inflace (především v letech 1920 až 1923), kdy vyrobit minci z kovu by znamenalo, že cena kovu velmi brzy překročí deklarovaný nominál mince. Chybějící oficiální kovové drobné oběživo se proto začalo nahrazovat nouzovými mincemi z nejrůznějších náhradních materiálů. No a právě v Německu (především v Sasku a Slezsku) měly velkou tradici tamější porcelánky, které se naopak po válce potýkaly z nedostatkem zakázek na svůj původní sortiment. Ukázalo se, že mince jdou z porcelánu dělat docela dobře a když je zrovna neroztlučete kladivem, slušně drží tvar i detaily nápisů a obrazů v ploše. Především velké zavedené porcelánky (Míšeň, Berlin) proto začaly chrlit drobné mince pro lokální potřebu jednotlivých měst, ale - jak uvidíme - zapojily se i drobné místní výrobny.

Honza "Kočičák" Kočí: Za hranicí slov

O Honzovi Kočím alias Kočičákovi, jednom z - podle zdaleka nejen mého soudu - nejlepších českých fotografů už jsem na začátku tohoto roku celkem podrobně psal v několika článcích v souvislosti s jeho chrudimskou výstavou "Okem Kočičáka". Když se teď chystám psát o jeho další docela velké výstavě, která se tentokrát koná v centru Heřmanova Městce, kde Honza žije, samozřejmě bych se nerad moc opakoval, i když to asi bude těžké, protože svůj pohled na jeho fotky i na něj osobně jsem už vepsal do tří blogových článků a celkem na nich ani po návštěvě vernisáže jeho další výstavy nemám moc co změnit. Tak se možná dnes spolehnu víc na fotky z vernisáže než abych otevíral nějaké nové "kritické okénko", kam bych zas musel napsat pochvaly velmi podobné těm, které už jsem napsal dříve, a přidám odkazy na již napsané články:

Byly to následující texty: 

16. ledna 2025 jsem zveřejnil článek Za Kočičákem do Chrudimi, ve kterém jsem popsal, jak jsem se s tímhle Panem fotografem potkal (jak jsem si právě teď ověřil v jedněch loňských Nedělních miniglosách, je to dnes přesně jeden rok a dva dny a myslím, že na tak krátkou dobu už jsme toho zažili spoustu :-)) a co mě na jeho fotkách upoutalo dokonce ještě dávno před tím, než jsme se poprvé setkali.

Nedělní miniglosy č.798

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden se u mne nesl v duchu fotografických akcí, z nichž asi nejzajímavější byl čtyřlístek vetknutý mezi čtvrtek a sobotu: Ve čtvrtek jsem jednak měl první oficiální komentovanou prohlídku své výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna (nakonec jsem stihl ještě jednu polosoukromou nedlouho před půlnocí), jednak jsem se pak ještě zúčastnil ve vedlejším divadelním sále fotoprezentace z kunsthistoricky a historicky zaměřeného putování okolím Gdaňsku; mimochodem já mluvil o svých devíti vystavených fotkách asi hodinu, kolegové pak o svých asi pěti stovkách fotek asi hodiny dvě :-). V pátek jsem s přáteli vyrazil na vernisáž opět výborné výstavy mého kamaráda a skvělého fotografa Honzy "Kočičáka" Kočího, která se koná v centru Heřmanova Městce (doufám, že vám o této akci taky budu moct v příštích dnech něco napsat a ukázat). No a v sobotu jsem se zašel podívat na dobřichovický zámek, kde mi manželé Čapkovi dali dobrou lekci, jak dostat do mně dobře známého výstavního sálu místo běžných třiceti fotek sto osmdesát snímků. Ale na neděli kupodivu žádný fotografický program nemám - pominu-li samozřejmě zpracování fotek z uvedených akcí, ke kterému jsem se ještě nedostal, proto se mohu věnovat Nedělním miniglosám, našemu tradičnímu blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 798. vydání, takže už zbývá jen jediné "normální" číslo a bude tu osmý velký jubilejní výběr, který by podle prozatímního plánu měl vyjít 9. listopadu.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: První obsahoval kromě fotek z nedávné vernisáže mé aktuální výstavy (tentokrát fotky nejsou moje, protože jsem na focení v nabitém programu vernisáže vůbec neměl čas, ale poskytly mi je k mé velké radosti dámy Dita Kozáková a Helena Macháčková) i vložená japonská přísloví (jakou mají japonská přísloví souvislost s mou vernisáží se dozvíte v článku), a proto je jeho název Momentky z výstavy a japonská přísloví. Ve druhém článku jsem položil po dlouhých dvou a půl letech zase jednou svým čtenářům hádanku, byť ne typickou hádanku fotografickou, jak na ni zde byli místní čtenáři blogu zvyklí; tentokrát jde o Malou mincovní hádanku. Z dřívější doby mohu ještě jednou připomenout Haiku z doby kamenné, článek O volebních vítězstvích a prohrách, nebo fotočlánek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil.

Malá mincovní hádanka

Dnes to bude velmi krátký článek, protože je půlnoc, teprve před chvílí jsem se vrátil z vernisáže krásné fotografické výstavy v Heřmanově Městci, o které si tady taky časem řekneme, a ještě potřebuji zpracovat pár tam pořízených fotek. Ale vzpomněl jsem si na to, jak jsem na svém starém blogu občas zveřejňoval tzv. Fotohádanky. Ta dnešní fotohádanka (zjistil jsem, že zatím poslední řádnou fotohádanku jsem zveřejnil před cca dvěma a půl rokem) ovšem nebude držet původní zažitou strukturu, kde čtenáři vždycky hádali, co na dané fotografii je a já jim k tomu dával několik indicií, které jim měly v hádání napomoci nebo je naopak něčím znejistit nebo svést na scestí.

Dnes budu mít ale otázku mincovní: Co myslíte, z jakého materiálu byla vyrobena mince, která je na dvou následujících obrázcích (z líce i z rubu) . Myslím že odpověď bude i bez dopsaných indicií velice jednoduchá, ale abyste si na mě nestěžovali, že jsem vám nevyšel nijak vstříc, řeknu aspoň pár základních informací: Jde o nominál 25 pfennigů, mince byla vyrobena ve městě Münsterberg a i když na ní není žádný letopočet, z některých informací o tehdejším dění ve společnosti se dá předpokládat, že byla nejspíš vyrobena v roce 1921. 

Kdo přijde na správnou odpověď (a řekl bych, že to budou všichni, kdo se ozvou), mohl by ještě pro zajímavost připojit informaci, jak na to přišel, to jen kvůli mé zvědavosti.  

Správnou odpověď sem připojím... Ehmmm, jak ono to bylo v tom klasickém filmu z roku 1960? Aha, přece "V sobotu večer, v neděli ráno!" :-). Odpověď nám pak otevře dveře pro podrobnější článek , kde vám představím takových mincí víc.

Momentky z výstavy a japonská přísloví

Jak jsem i tady na blogu už několik týdnů avizoval, minulý čtvrtek se uskutečnila vernisáž mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Pro mě to byl večer dlouhý, plný milých setkání a velmi, velmi příjemný. Celkově se do prostoru malého divadelního studia vecpalo 53 lidí (to jsou tedy ti, které jsem si zapamatoval nebo zatím identifikoval na fotografiích), kteří se v divadelní kavárně a přilehlých prostorách sešli, aby spolu se mnou odstartovali tříměsíční výstavu devíti černobílých a minimalisticky laděných obrazů. 

Pozn.: Dnes si dovolím zcela nestandardně použít výhradně cizí reportážní fotky. Sice jsem si s sebou na vernisáž svůj foťák vzal, ale za celý večer jsem ho nestihl pro samé vítání a povídání ani vyndat z batohu, takže jsem se musel tentokrát spolehnout na jiné fotografy. Naštěstí se jich v prostoru divadelní kavárny několik našlo, jak ostatně na fotkách uvidíme. Od obou autorek, které mi již pořízené fotky ukázaly, mám k využití jejich fotek zde na blogu souhlas, za který ještě jednou děkuji. 

Byl jsem moc rád za tak početnou návštěvu, která na výstavách v tomto divadle rozhodně není běžná. Úplně spokojený bych samozřejmě byl, kdyby účastníků bylo 54; jeden pro mě podstatný člověk, kterého bych na výstavě moc rád přivítal tím nejsrdečnějším možným objetím, totiž bohužel mezi návštěvníky opět být nemohl, byť v mých očích byl přítomen v každém kousku lidmi nahuštěného prostoru.  

Program zahájila kurátorka výstavy Lucie Váchová, která výstavě dala teoretický rámec a o mně řekla spoustu pěkných věcí, až se mi někdy obočí zcela samovolně pozvedalo radostným údivem. (Ši mo šita ni ojobazu - Ani čtyři koně nechytí to, co bylo jednou vyřčeno).

 

Foto: Helena Macháčková, Divadlo Kámen 

 

 

Nedělní miniglosy č.797

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden načal podzimní notně rušné období, na které se mi dost zaplnil kalendář a často navazuje jedna akce na druhou, takže zatím netuším, kdy budu taky chvílemi normálně žít. Hlavním bodem programu pro mě byla jednoznačně vernisáž (a oficiální start) mé maličké fotografické výstavy Černobílá minima, která je nainstalovaná v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Ve čtvrtek večer to vypuklo a malé divadelní studio mělo co dělat, aby do své náruče pojalo všechny návštěvníky, kterých jsem ve své paměti a na několika reportážních fotkách zatím napočítal 52 (jako obyčejně - když se nic moc neplánuje a všemu se nechá skoro volný průběh, vyjde vše - působením nepochopitelných přírodních sil - téměř přesně podle ideálních očekávání :-)). V pátek jsem si vzal volno, abych se po příjemném večeru nedostal zase hned do mlýnice pracovních problémů, a v sobotu jsem při své vůbec první letošní zahraniční vyjížďce navštívil podzimní Drážďany. No a po tomhle neobyčejném vykolejení běžného týdenního programu je, myslím, nejvyšší čas, aby aspoň v neděli zůstalo vše při starém a bylo možné$jako\; obvykle$napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 797. vydání, což naznačuje, že už jen dvě "normální" vydání chybějí do dalšího, již osmého velkého jubilejního čísla, které by podle prozatímního plánu mělo vyjít 9. listopadu.

V uplynulém týdnu jsem v tom kvasu stihl zveřejnit pouze jediný (a ještě kraťoučký) článek: Haiku z doby kamenné, doprovozený závěrečným pozváním na vernisáž. Plánovaný páteční článek jsem sice rozepsal, ale nedokončil, tak si ho odložím k asi desítce dalších nehotových textů do rozpracovaných položek na neurčito. Z předešlého období tak ještě jednou připomenu např. článek O volebních vítězstvích a prohrách, ve kterém jsem se vrátil k parlamentním volbám z prvního říjnového víkendu a zdaleka nejen k těm, protože jsem lehce zavzpomínal i na své úplně první "volby" z roku 1986, nebo fotočlánek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil.

Haiku z doby kamenné a pozvání na vernisáž

 

Haiku z doby kamenné

Staletí vzniká

v přítmí jeskynního ticha

obraz v kameni. 

 

Oproti dnešnímu haiku, mé vlastní fotografické a tentokrát striktně černobílé "obrazy v Kameni" (tedy konkrétně na mé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna) nevznikaly po staletí ale nejvýše několik minut, byť v dnešní uspěchané době i to je na fotky docela dost. 

Vystavené obrazy nejsou umístěny v zakouřené a nevlídně vlhce studené paleolitické jeskyni, ale v příjemném prostoru divadelní kavárny, kde se ve čtvrtek 16. října od 18:00 uskuteční vernisáž této malé ale formálně i tématicky, myslím, docela kompaktní výstavy. Na místě bude devět "obrazů v Kameni", kurátorka výstavy Lucie Váchová a taky já jako autor. No a kdoví, třeba i vy :-). 

 Nejdelší expoziční čas byl osm a půl minuty u obrazu Jin a jang.

A kdybyste výstavu chtěli vidět v mém doprovodu a vernisáž nestihli, nic se neděje, už teď mám domluvené termíny tří komentovaných prohlídek, na kterých každého z vás moc rád přivítám. 

 

Nedělní miniglosy č.796

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Několikrát během tohoto týdne jsem se dostal do "kvantové pasti": Měl (a chtěl) jsem být na dvou místech zároveň, ale bránila tomu - podle kvantové teorie - moje přílišná hmotnost. Potřeboval bych prostě něco shodit, asi tak na cílovou hmotnost 10^-20 $kg\; a\; ne\; mít\; něco\; přes\; metrák.\; Tak\; jsem\; musel\; některé\; akce,\; na\; které\; bych\; býval\; přišel\; rád,\; obětovat\; pro\; jiné,\; snad\; jsem\; tím\; nikoho\; příliš\; nenaštval.\; V\; týdnu\; jsem\; se\; tak\; např.\; vyjel\; na\; milé\; pozvání\; podívat\; na\; jednu\; zajímavou\; kulturní\; akci\; do\; Sadské,\; kde\; jsem\; byl\; vůbec\; poprvé\; v\; životě,\; což\; znamená,\; že\; podle\; ústně\; tradované\; a\; žádnými\; hmatatelnými\; důkazy\; nepodpořené\; legendy\; už\; mi\; jen\; jedna\; návštěva\; schází\; k\; tomu,\; abych\; dorovnal\; Wolfganga\; Amadea\; Mozarta,\; který\; ovšem\; ve\; své\; době\; nejspíš\; přijel\; z\; Prahy\; přímým\; spojem,\; kdežto\; já\; musel\; dvakrát\; přestupovat.\; Celou\; sobotu\; jsem\; pak\; byl\; v\; Praze,\; napřed\; na\; speciální\; návštěvě\; kostela\; sv.\; Jana\; na\; Skalce,\; pak\; jsem\; se\; opět\; zastavil\; na\; fotografické\; výstavě\; Garika\; Avanesjana\; a\; Ivana\; Mikšíka\; v\; ambitu\; u\; Panny\; Marie\; Sněžné\; a\; pak\; jsem\; se\; setkal\; s\; přáteli\; v\; jedné\; pražské\; hospůdce,\; což\; mi\; bohužel\; znemožnilo\; setkat\; se\; v\; týž\; večer\; s\; jinými\; svými\; přáteli\; v\; hospůdce\; plzeňské.\; Ještěže\; aspoň\; v\; neděli\; mám\; zatím\; jen\; jeden\; plán,\; a\; to\; jako\; obvykle$napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 796. vydání, což naznačuje, že další velké jubilejní vydání NMg už ťuká na dveře :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: V prvním jsem vám několika obrázky představil svou novou, již od minulého víkendu nainstalovanou fotografickou výstavu Černobílá minima na pražské Invalidovně (pozor, Invalidovna není jen budova, ale taky sídliště), jejíž vernisáž vypukne ve čtvrtek 16. října od 18:00 v pražském Divadle KÁMEN. Je to výstava maličká: jediná místnost (divadelní kavárna) a pouhých devět černobílých obrazů, ale i tak věřím, že ve čtvrteční večer bude stát za to přijít se podívat. Ve druhém článku O volebních vítězstvích a prohrách jsem se vrátil k parlamentním volbám z minulého víkendu a zdaleka nejen k těm, protože jsem lehce zavzpomínal i na své úplně první "volby" z roku 1986. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout článek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil, nebo Článek, který vlastně vůbec není o hadech, kde jsem na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti ukázal, jak může vzniknout obrovitá "černá díra", která si postupně přitáhne komentátory i čtenáře ze širokého okolí. 

O volebních vítězstvích a prohrách

Ve volbách jsem vlastně jako volič opravdu drtivě vyhrál jen úplně poprvé a byla to výhra, kterou si nesu už skoro 40 let jako první opravdu velkou hanbu svého dospělého života (nikoli poslední, ale tolik jich snad zase naštěstí nebylo). Psal se rok 1986, mně bylo dvacet, právě jsem dokončoval druhý ročník VŠCHT, byl jsem čerstvě zamilovaný do ženy, se kterou jsem byl tehdy odhodlaný prožít celý život (což se posléze ukázalo jako plán až příliš ambiciózní) a moje volební místnost byla přímo na naší vysokoškolské koleji. V procesu "voleb" do tehdejšího komunistického Federálního shromáždění byla opravdová volba fakticky jen jedna - jestli k volbám jít nebo nejít. Přemýšlel jsem o tom snad týden a nebylo to žádné příjemné přemýšlení: proti sobě stála varianta stát se bezprostředním spoluviníkem na v principu zrůdném fungování tehdejšího politického systému a pak varianta individuálního odporu se všemi logickými důsledky pro můj život i pro život mých blízkých. Zvolil jsem hanbu.

Do volební urny jsem vhodil - stejně jako 99,94 % tehdejších oprávněných voličů - kandidátku tzv. Národní fronty a rovnou z volební místnosti jsem se šel na pokoj opít. Připadal jsem si jako romantická mladá dívka, která si vysnila nádherný zážitek svého prvního milování a o panenství pak přišla s ožralým násilnickým prasetem. V televizi se juchalo na oslavu společného velkolepého vítězství a mně z toho bylo šoufl a opravdu vážně jsem přemýšlel o tom, že se po vzoru mnoha podobně špatně přizpůsobivých nevděčníků přemístím někam na druhý konec světa, co nejdál od podobných vítězství. Nakonec jsem se rozhodl zkusit dostudovat s tím, že se to snad do té doby nějak vystříbří, no a ono se to nedlouho po naplnění toho cíle opravdu vystříbřilo.

Černobílá minima na pražské Invalidovně

Ještě se mi nikdy nepodařilo mít výstavu nainstalovanou skoro dva týdny před vernisáží. Naopak, většinou se šturmuje na poslední chvíli a při několika výstavách jsem vše dokončoval opravdu v posledních minutách před tím, než byli na výstavu vpuštěni první natěšení návštěvníci.

Moje současná výstava s názvem Černobílá minima, která bude k vidění v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna až do konce roku, je ale v mnohém specifická: Jednak je to výstava malá, aby se vešla do prostoru tamější divadelní kavárny; sestává z pouhých devíti obrazů. Jednak je to výstava striktně černobílá, což je také novum, zatím jsem vždy měl kombinaci barevného a černobílého podání, a jde o výstavu tematicky a formálně dost kompaktní, což je např. v přímém protikladu k mé předchozí berounské výstavě Minicykly, která měla základních témat hned šest. No a jednak je to výstava v prostoru, který sdílí řada souborů, kavárna tedy nemá přesnou oficiální otevírací dobu a vše je podřízeno divadelnímu provozu.

Protože prostor kavárny je barevně i tvarově rozmanitý, těch devět fotek jsme připravovali skoro tři hodiny, než jsme s provozovateli divadla a s paní kurátorkou Lucií Váchovou byli s podobou výstavy spokojeni. Těsně po dokončení jsem udělal pár ilustračních fotek, abych mohl lákat další dušičky na vernisáž, která se uskuteční ve čtvrtek 16. října od 18:00. No a samozřejmě lákat budu i své milé čtenáře zde na blogu. Můžete tedy spolu se mnou nakouknout, jak výstava vypadá. vernisáž bude událostí nejen společenskou, ale ke každé z vystavených fotek si řekneme i nějaké ty drby - jak a kde vznikla, co všechno způsobila a třeba i to, jestli by šla dnes vyfotit stejně.

Nedělní miniglosy č.795

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden, především tedy jeho závěr, pro mě byl opravdu rušný. Ve středu jsem se po pár dnech volna opět vrátil do práce, abych zjistil, že na mě celá věrně počkala. V tentýž den večer jsem navštívil vernisáž výstavy obrazů paní přednostky Neurologické kliniky Vinohradské nemocnice Ivany Štětkářové v KC Kaštan na Břevnově, v pátek jsme instalovali mou malou výstavu v kavárně Divadla Kámen na pražské Invalidovně a já se dostal domů až o půlnoci, abych v sobotu už v půl páté vyrazil na otočku odvolit do Plzně a abych pak ještě stihl navštívit své dobré pražské známé a pak diskutovat s přáteli o fotkách, o volbách i o mnoha dalších tématech až do pozdního večera. Až neděle přinesla určité uklidnění, právě včas, abych mohl napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 795. vydání, takže další velké jubilejní vydání NMg už začíná být vidět na obzoru, dokonce i skrz podzimní mlhu :-).

Není tedy divu, že jsem během týdne tentokrát stihl zveřejnit pouze jeden nový článek - O posledním snímku. Nebojte, nešlo o můj poslední snímek, ale o poslední snímek pořízený "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal (docela často) víc než 12 let, a na začátku tohoto týdne jsem si ho vlastnoručně rozbil. Druhý článek jsem sice odvážně rozepsal asi do poloviny, ale nestihl jsem ho v tom mumraji dokončit. Ale aspoň si můžeme v klidu připomenout několik dalších článků z poslední doby, např. Článek, který vlastně vůbec není o hadech, kde jsem na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti ukazoval, jak může vzniknout obrovitá "černá díra", která si postupně přitáhne komentátory i čtenáře ze širokého okolí, varování Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, nebo fotočlánek Červánková řeka. 

O posledním snímku

Pořídil jsem si ho někdy před 12 lety ke svému (tehdy) novému foťáku (fotím s ním doposud), jehož objektiv měl - na rozdíl od toho předchozího - průměr 77 mm, a navázal jsem s ním na zajímavé dřívější zkušenosti se starším infračerveným filtrem o menším průměru.

Udělal jsem s ním spoustu fotek, kolik, to už nikdy nespočítám, ale o těch nejlepších či nejzajímavějších mám docela přehled, protože jsem je použil na různých výstavách a soutěžích a mám o nich docela slušnou evidenci. 

Absolvoval se mnou mou druhou velkou japonskou cestu, během které mi na Hokkaidó spadl do sopečného kráteru, což jsem přikládal jeho snaze vrátit se natrvalo do své domoviny; pocházel totiž právě z Japonska, protože ho vyrobila japonská společnost Hoya. Útěk se mu ale nezdařil, protože jsem pro něj vlezl do přísně zakázané zóny, čímž jsem ho odsoudil k dalším 11 letům spolupráce se mnou. 

Moc jsem se s ním při práci nemazal a dostalo se mu ode mne docela spartánského zacházení: potkal se opakovaně s mořskou slanou vodou, několikrát si "ustlal" na řeckých kamenitých cestách. Měl na sobě pár jizev, které ale nezasahovaly do zprostředkovávaného obrazu. Čistil jsem ho jenom občas, když už opravdu nebylo zbytí, abych ho zbytečně nerozmazloval. 

Nedělní miniglosy č.794

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl pro mě velmi netradiční, protože dovolenkový. Nejel jsem nikam k moři ani do hor, na to je podle mě týden příliš málo času. Pustil jsem se ale do věcí, které jsem dlouhodobě odkládal, a taky jsem si udělal pár výletů po našich tuzemských luzích a hájích, byť jim chladné a deštivé počasí, které velmi hbitě vystřídalo letní vedra, zrovna moc nepřálo. Původně jsem plánoval dovolenkovou přestávku i v případě Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Nakonec jsem si ale řekl, že kombinaci neděle a státního svátku oslavím nejlépe tak, že vás dnes přivítám už u 794. vydání. Ano, další velké jubilejní vydání NMg už začíná být vidět na obzoru :-).

Během týdne jsem zveřejnil dva nové články: Nejdříve jsem v článku Tradiční pařížský konec léta ohlásil zajímavé ocenění, kterého se pěti mým fotkách dostalo na velké pařížské fotografické soutěži Prix de la Photographie Paris (Px3). V Článku, který vlastně vůbec není o hadech, jsem pak dokumentoval zvláštnosti naší doby na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti, který se postupně stal mediálním Otesánkem. Z předchozího období ještě jednou připomenu varování Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, fotočlánek Červánková řeka, který, věřím, ukazuje Berounku u Dobřichovic zase trochu jinak, než jak už jsem ji fotil - v rámci svého dlouhodobého cyklu Říční variace - mnohokrát, a snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? 

Článek, který vlastně vůbec není o hadech

Jsem dalek toho nadávat na současnost a nostalgicky vzdychat při vzpomínce, kterak to kdysi bylo vše ještě normální; z pohledu dřívějška žádná současnost normální není a je to úplně normální, protože jde o princip, na kterém je založen vývoj. Občas mě samozřejmě současnost štve a občas mi připadne úsměvná. Jako když se např. začtu do diskuse k některému zcela nenápadnému příspěvku na facebooku. Už jsem pochopil, že prostor sociálních sítí je především rejdištěm těch, kteří sice o věci samé nic nevědí, natožpak o její podstatě, ale o to silnější je jejich nutkání se nějak projevit, protože jinak by to nebyla ta pravá svoboda a demokracie. Čím více o daném tématu sám vím, tím otevřenější údivem bývají moje ústa při čtení, protože 95 % připojených komentářů bývá z pohledu faktů úplně mimo (to si užívám třeba pokud jde o numismatiku, o jejíž některých oblastech určitou povědomost mám a nad "dobrými radami", kterými se to v komentářích jen hemží, mi zůstává rozum stát).

Nedávno jsem na facebooku zaregistroval fotku hada, kterého kdosi vyfotil na své zahradě a obrázek zveřejnil, protože se chtěl dozvědět, cože se mu to potuluje po jeho pozemku a jestli to náhodou není nebezpečné. Položil tedy jednoduchou otázku, jestli by mu některý hadů znalý čtenář neporadil. Následoval stručný komentář jakéhosi herpetologa, který věcně odpověděl, že jde o užovku hladkou, a z osvětových důvodů doplnil i několik stručných informací, jak se k takovému závěru dá jednoduše dobrat. Potud vše v pohodě, jedna otázka, jedna fotka, jeden fundovaný komentář, dalo by se tedy očekávat, že se za tímto mediálně obtížně využitelným příspěvkem brzy zavře voda sociálních sítí, maximálně si pár lidí vezme ponaučení, jak se dá tahle užovka rozeznat od zmije, což může být pro případné setkání s tímto tvorem v přírodě celkem užitečná informace. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tentýž příspěvek uviděl o pár dní později: Stejná fotka, stejný dotaz, stejná první (a správná) odpověď. Navrch však k tomu přibylo několik set nových komentářů. Nuže, neodolal jsem a nakoukl do diskuse a za chvíli jsem nevěděl, jestli mám propadat záchvatům smíchu nebo beznaděje.

Tradiční pařížský konec léta

V minulých letech to bývalo na konci srpna, letos se to celé trochu opozdilo, tak správný čas nastal až v půlce září, ale přicházívá to nakonec dříve či později každý rok: Konec léta je pro mě už tradičně spojený i s prezentací nejlepších fotografií z velké mezinárodní soutěže v Paříži, která - jak už jsem kdysi blíže vysvětlil v článku Prix de la photographie Paris aneb Berounku mají v Paříži rádi - má pro mě i velmi osobní význam, takže ji už od roku 2020 pravidelně obesílám. I když jsem si letos naordinoval fotografickou soutěžní dietku, dvě světové "štace", ke kterým mám těsný soukromý vztah, přece jenom nevynechám - Paříž a Tokio. Tokijská světová soutěž většinou vrcholí až v období kolem Vánoc, ale Paříž přichází na řadu právě koncem léta.   

Tentokrát jsem se rozhodl udělat soutěžní kolekci z osmi fotek, které jsem ještě nikdy nikam neposlal; ostatně všechny vznikly až v roce roku 2024, některé dokonce v samotném jeho závěru, tak jsem to ani nestihl, protože od té doby jsem se žádné větší soutěže nezúčastnil. No a přestože to tentokrát po třech "medailových" letech v Paříži přímo necinklo, kolekce pobrala hned pět čestných uznání ve čtyřech navzájem hodně odlišných kategoriích (Architektura, Krajina, Noční foto, Abstrakce), což mě blaží, protože to snad něco vypovídá o celkové slušné úrovni toho, co jsem vybral.

Nedělní miniglosy č.793

Poznámka: Protože jsem měl včera milé setkání se svými bývalými studenty, dopolední úvodník tentokrát píšu v Plzni. Pokud nějak zásadně neselžou České dráhy, hlavní miniglosový text bych měl už ale opět dopsat jako obvykle mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy budu zase "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl pro mě hodně pracovní, domů jsem jezdil až za tmy, takže nebylo moc času na jiné aktivity, ale částečně to souvisí s faktem, že budu mít celý příští týden dovolenou, tak jsem nechtěl kolegům nechat víc rozpracovaných věcí, než je slušné. V sobotu jsem si odskočil do Plzně na sraz svých bývalých studentů, z nichž část jsem neviděl poctivých 28 let, ale v neděli, která - jak se zdá - bude tentokrát posledním letním dnem, už jsem zase připravený pokračovat ve více než 16 let dlouhé tradici psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 793. vydání. 

Přes pracovně velmi nabitý týden se mi i tentokrát nakonec podařilo zveřejnit dva nové články: Nejdříve jsem v článku Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, ukázal, že dnes už v ranním příměstském osobním vláčku na doktora jen tak běžně nenarazíte. Až v sobotu ráno jsem pak stihl dodělat článek Červánková řeka, který, věřím, ukazuje Berounku u Dobřichovic zase trochu jinak, než jak už jsem ji fotil - v rámci svého dlouhodobého cyklu Říční variace - mnohokrát. Z předchozího období mohu ještě připomenout třeba fotočlánek "z ulice" Kolik barvy si pustíme do obrázku, text popisující mou nechuť k finančním investicím téměř všeho druhu O výnosné investici do alkoholu nebo snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? 

Červánková řeka

Minulý pátek jsem pracoval z dobřichovického domova a protože se toho sešlo teď, před mou nedlouhou dovolenou, víc, byl jsem zavalený prací až tak do půl šesté. Venku bylo celý den celkem hnusně, bylo zataženo oblačností tak nízkou, že se i okolní nevysoké kopce ztrácely v mracích, a do toho co chvíli hustě zapršelo. Když jsem ale vpodvečer zvedl hlavu od pracovního notebooku, zdálo se mi, že se hustý oblačný příkrov začíná trochu trhat. S takovými večery mám celkem dobré zkušenosti, protože když slunce vykoukne těsně před svým západem a může napřít své poslední barevné paprsky do potrhaných mraků, bývají z toho zajímavá oblačná červánková představení. Co když se takové představení chystá právě dnes?, pomyslel jsem si a i když se mi pro samou lenost ven k řece moc nechtělo, nakonec jsem se přesvědčil. Stejně jsem posedával celý den doma, tak mi malá procházka na mé oblíbené místo na levém břehu Berounky, kde už deset let fotím své různorodé "Říční variace", jedině prospěje.

 

Než jsem sám sebe přesvědčil, že na lenost mám ještě dost času, uplynula půlhodinka. Z domova to mám na zmíněné místo mezi Dobřichovicemi a Mokropsy asi další půl hodiny, cestu už mám za ty roky nacvičenou, že bych mohl jít poslepu. V půl sedmé jsem tedy mohl postavit na břehu řeky stativ, vše správně namontovat a začít snímat. Přesně tak jsem i učinil, jen to očekávané zajímavé světlo se jaksi nedostavilo. Fotil jsem tedy jako obyčejně na dlouhou expozici s různými filtry, člověk si může vypomoci slušnou kompozicí a netradičními postupy při snímání, ale mezi námi - bez pořádného světla to prostě nikdy není úplně ono. 

Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem

První zářijový den, po prázdninách, kdy každé ráno jezdil náš přípražský vlak pěkně dlouhý, se šesti vagóny, tedy celkem pohodlně poloprázdný, přijel na dobřichovické nádraží, přecpané žáky a studenty, natěšenými na to, až jim bude opět konečně dovoleno zasednout do škamen, jen vláček poloviční délky. Pravda, vecpali jsme se nakonec všichni (tedy všichni z Dobřichovic, za Černošice nemohu ručit), ale hned nám bylo jasné, že dnes k sobě budeme mít o dost blíž, když už ne názorově, což, myslím, před volbami nehrozí, tak aspoň fyzicky. My, kteří jsme ukořistili jen lístek k stání, jsme temně mručeli svou okamžitou nepřízeň vůči našemu národnímu dopravci a navzájem jsme se častovali povzbudivými pohledy, že tu půlhodinku ve stoji na cizí noze přece bez problémů vydržíme. Po chvilce, když jsme zastavili na mezi, naše představy upřesnil pan strojvůdce, který nám oznámil, že budeme muset vydržet ještě asi o čtvrthodinku déle, neb na rekonstruovaném Smíchovském nádraží - právem silnějšího - staví jako první stavaři a pak teprve vlaky. "Dneska je tu k padnutí," ulevila si paní visící jako gibon na tyči kousek ode mne, natěsno mezi námi ostatními gibony. A taky že ano!

Nedělní miniglosy č.792

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu tradičně doma v Dobřichovicích, abych hlavní miniglosový text dopsal jako obvykle mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy budu opět "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden už byl po drobném vykolejení celkem tradiční a trávil jsem ho většinou mezi svým zaměstnáním a bydlištěm. No a každý "normální" týden uzavírám už víc než 16 let Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 792. vydání. 

I tento týden se mi nakonec podařilo zveřejnit dva nové články: Nejprve jsme si na chvilku zašli do naší Fotolaboratoře, kde je v rámci testování dovoleno i mnohé z toho, co normálně neděláme, abychom si z různých předložených variant vybrali, Kolik barvy si pustíme do obrázku.  V pátek jsem se vám přiznal ke své nechuti k investicím skoro všeho druhu (o těch citových to samozřejmě neplatí ;-)) v článku O výnosné investici do alkoholu. Z o něco starších článků ještě jednou připomenu např. text Zapomeňte na uřknutí, v němž jsem představil malý dárek, který mi známí přivezli z ostrova Thassos, snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? a svůj nedávný nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové. 

O výnosné investici do alkoholu

Zase mi nedávno volal nějaký dobrý člověk, jemuž leží na srdci moje finanční situace, se kterou se rozhodl mi pomoci. "Jak chráníte své úspory proti inflaci?" ptal se mě poradcův sametový hlas. "Než mi z nich stihne inflace ukousnout, rozfofruju je," odpovídám po pravdě. Bere to jako vtip. Klade mi další otázky a opět mým pravdivým odpovědím sice nevěří, ale nenechá se jimi zaplašit. Teprve až poprvé zalžu a řeknu mu, že si jeho výklad o úžasných možnostech investice do kryptoměn moc rád vyslechnu, protože tyhle zkazky sbírám, abych je jednou po vzoru Němcových a Jirásků vydal jako Investiční pohádky nebo třeba jako Staré pověsti investiční, sametový hlas pochopil, přeskočil dalších několik odstavců komplexního telefonního skriptu a rozloučil se. 

Moje chuť nějaké prostředky investovat s myšlenkou na budoucí výnos byla vždycky omezena, i když jsem míval před sebou zářivou a zdánlivě nekonečnou budoucnost, natožpak teď. Šavlovačku desetin procent ve srovnávacích tabulkách výnosnosti termínovaných vkladů jsem nedokázal přejít s vážnou tváří a svého regulérního finančního poradce jsem zaskočil dotazem jestli si myslí, že ten jeho v úžasných optimistických barvách vyvedený graf nepřetržitého a bezproblémového růstu majetku v penzijním fondu používali i jeho předchůdci v roce 1947. Nikterak mě prostě nikdy neohromovala představa, že když dám každý měsíc stranou stovku, za pouhých 148 let budu mít na kontě milióny a budu za vodou nebo, budu-li tou dobou zrovna někde jinde, se slzou vděčnosti na mě vzpomenou aspoň moji potomci.

Kolik barvy si pustíme do obrázku?

Je docela zajímavé zjišťovat, kdo dává přednost fotkám barevným a kdo černobílým, a ještě zajímavější by mohlo být PROČ. Někdo bere fotky ve stupnici šedi jako klasiku, která ho stále inspiruje, někdo nad černou a bílou zase mávne rukou a řekne: Vždyť svět je tak krásně přirozeně barevný, proč mu stavět černobílé mantinely? Někdo se v černobílém podání našel natolik, že jiné fotky prakticky nedělá, a možná si dokonce pořídí speciální drahý foťák, který ani barevnou fotku vyfotit neumí. Jiného naproti tomu barvy přitahují natolik, že neodolá příležitosti si v počítačové postprodukci trochu barev přidat, navzdory tomu, že zádumčivá podvečerní krajina se v jeho podání doslova převtělí v exotického papouška.

Když už jsem si pro dnešek vybral tohle téma, nezbývá mi nic jiného, než se taky zamyslet, jak to vlastně mám s barvami a šedým spektrem na svých fotkách. Asi vás nepřekvapí, že se nechci cíleně zbavit ani barev ani klasického převodu do stupňů šedé. Fotím obojí a opravdu často výsledek zkouším zpracovat v obou podobách a teprve pak se rozhoduji, které variantě dám přednost. Myslím si totiž, že každému obrázku to nejlépe sluší jinak. Samozřejmě, pokud mě nějaká scéna naláká svou barevností, abych stiskl spoušť, nejspíš černobílá v tomto případě nebude mít moc šancí (i když, popravdě, taky se mi už párkrát stalo, že nakonec nečekaně vyhrála; i napohled jasné barevné případy není špatné vyzkoušet, jestli v nich nedříme správný černobílý duch :-)). Naopak, jsou někdy úplně jasné situace, že jsem si finálním černobílým podáním už při zaostřování úplně jistý a ani nemá cenu se obtěžovat zkoumáním barevnosti.

Nedělní miniglosy č.791

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už opět - po minulém vykolejení z tradičního řádu - píšu doma v Dobřichovicích. A dnes odpoledne nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. budu už opět "úřadovat", tzn. i dopisovat hlavní miniglosový text, jako obvykle v kavárně naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

V pondělí jsem oficiálně předal ve správném počtu všechna zvířata, která jsem měl v předchozím týdnu na starosti, zpět jejich rodině, která se navrátila z dovolené v Řecku, takže tento týden už byl pro mě zase o něco "normálnější" než ten předchozí. No a je-li týden "normální", končívá standardně Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 791. vydání. 

Po návratu do normálního rytmu se mi v týdnu podařilo zde na blogu publikovat opět dva nové články: Nejprve jsem v článku Zapomeňte na uřknutí představil malý dárek, který mi známí přivezli z ostrova Thassos. Ve druhém článku jsem pak ukázal pracovní verzi letáčku/pozvánky k příležitosti  své nové malé fotografické výstavy v Divadle KÁMEN na pražské Invalidovně. Z minulého období mohu ještě jednou připomenout Úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké, neobyčejné ženy, která se zasloužila o vydání více než dvou stovek knih, jež měly původně být kvůli svým autorům nebo zpracovávaným tématům odsouzeny k zapomenutí, dále snad ne úplně tradiční předvolební textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? a svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové. 

Moje nová výstava na pražském sídlišti Invalidovna

Už jsem to tu jednou ohlásil minulý týden v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Kdo si článek přečetl, dozvěděl se v textu, že šlo vlastně o způsob, jak ne úplně tradičně ohlásit mou novou, už dvanáctou výstavu fotografií, kterou se vracím na místo, kde už jsem jednou (před pěti lety) vystavoval, totiž do prostoru kavárny Divadla KÁMEN na pražském sídlišti Invalidovna, jen kousek od stejnojmenné rozsáhlé barokní památky.

Potěšilo mě, že lidé z divadla mě sami oslovili, jestli se nechci ucházet o podzimní termín. Ono slovo "ucházet se" v tomto případě znamenalo připravit návrh konceptu výstavy, který pak posuzuje místní kurátorka, Lucie Váchová. A protože mě znáte, že jsem ve věcech fotografických pro každou špatnost, opravdu jsem koncept vytvořil, přihlásil jsem se s ním a klaplo to. No a ještě větší radost mi udělalo, že jsem vlastně vůbec prvním vystavujícím, který v tomto prostoru bude mít výstavu podruhé. Ta první výstava byla v lecčem specifická a pro mě jako vystavujícího mimořádně zajímavá (spíš společensky než umělecky) protože "slízla" druhou, pokročilou fázi covidu, takže to celé mělo některé obtížně zapomenutelné undergroundové prvky, které jsem si v demokratické společnosti vůbec neuměl představit a domníval jsem se, že už jsme jim listopadem 89 dali definitivní vale. Teď bude, věřím, situace normálnější; však výstava taky nepotrvá mimořádných 11 měsíců jako před pěti lety, ale v daném místě standardní čtvrtrok. 

Zapomeňte na uřknutí!

Jak už jsem se zmiňoval v úvodníku k minulým Nedělním miniglosám, uplynulý týden jsem měl trochu rozježděný, protože jsem pendloval mezi Bulovkou, kde pracuji, Dobřichovicemi, kde bydlím, a Jílovým u Prahy, kde jsem pečoval dovolenkujícímu se kamarádovi a jeho rodině o trochu té domácí zvěře. Hezky jsem si to plánoval, že ve vlaku a pak po večerech v cizím domě stihnu spoustu věcí, ale nic nevycházelo ani zdaleka podle plánu, naopak, všechno rozdělané jsem odložil ještě na později a nové aktivity jsem většinou odpískal ještě před startem, takže množství restů mi spíš narostlo, než aby se vlídně umenšilo. Menší komplikací pro mě tentokrát byly Dobřichovické vinařské slavnosti, na které jsem měl pozvané své milé přátele - fotografy, se kterými budeme mít na dobřichovickém zámku v příštím létě společnou výstavu, a ještě pár dalších známých, stejně tak situaci mírně zauzlila i výluka vlaků mezi pražským Hlavním nádražím a Smíchovem, takže když jsem chtěl přejet hromadnou dopravou z Jílového do celkem nedalekých (ovšem, pohříchu, jen vzdušnou čarou) Dobřichovic, zabralo mi to tři a půl hodiny, za které bych byl Concordem skoro v New Yorku.

Ale všechno dobře dopadlo, rodina se v pondělí - odpočinuta a nadšena z krásného moře - vrátila z Řecka, já předal všechny svěřené tvory živé a v rámci možností v dobré náladě, dům nikdo nevykradl ani do něj při pátečních bouřích neudeřil blesk a nenatekla voda, ani na opečovávanou zahradu neudeřily kobylky, takže jsem se na tento týden mohl vrátit domů celkem spokojen. Pravda, s břemenem mnoha nedodělků a zpoždění, což mi zvlášť v časově napnutém zářijovém čase, kdy mám kompletně připravit svou - byť jen malou, ale i s tou jsou starosti - podzimní fotografickou výstavu (pevné termíny a místa instalace a vernisáže už jsem oznámil v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu?), ještě nejspíš přidělá pár vrásek, ale však ty se ještě na mou tvář jistě vejdou.