Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. Velký rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem

Poslední příspěvek ve zdejší rubrice Hovory je starý už pět let, tak jsem si řekl, že bych mohl tuhle rubriku po létech maličko resuscitovat a využít pro to, abych zdejším čtenářům formou osobního rozhovoru postupně představil tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž mají spoustu informací o mně a o mém pohledu na focení a vystavování, ale zatím nevědí skoro nic o ostatních vystavujících, což je, myslím, velká škoda a rád bych to napravil, aby všichni ti, kdo se na výstavu chystají přijít podívat, věděli, na co a na koho se můžou těšit, a ti, kdo se na výstavu třeba nedostanou, se aspoň dozvěděli nějaké informace o velmi zajímavých lidech.

Prvním ze zmíněné fotografické trojice je španělský fotograf Carlos Sardá Vidal. Sešli jsme se k rozhovoru v kavárně o nedělním odpoledni a byla z toho moc příjemná hodinka povídání, jejíž jen velice mírně učesaný záznam si vám tu dovolím nabídnout. Během té hodinky jsme se postupně věnovali tomu, jak se z roduvěrného Španěla může stát celoživotní Pražák, jak se člověk taky může stát fotografem, co Carlose na fotkách a na focení baví a co návštěvníkům chystané výstavy na svých fotografiích nabídne. 

 

(Fotografii pro článek poskytl Carlos Sardá Vidal)

 

Nedělní miniglosy č.819

Poznámka: Dnešní neděle bude mít trochu jiný než běžný "miniglosový průběh". Ve 14 hodin totiž začne v mé "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti příprava rozhovoru s jedním z mých červnových spoluvystavujících fotografů, Carlosem Sardá Vidalem, který bych rád publikoval na svém blogu příští týden. Proto píšu tentokrát úvodník v Dobřichovicích už brzo ráno a v kavárně budu už někdy po poledni, abych připravil vše potřebné, Hlavní text pak doplním vpodvečer, abych ho mohl večer publikovat.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po velikonoční přestávce vás opět všechny vítám u Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Dnes tu máme už 819. vydání asi nejvytrvalejšího českého blogového nedělníku. Nebo víte o nějakém vytrvalejším? Jestli ano, dejte mi vědět, ke konkurenci se rád podívám :-).

Velikonoce dělily tentokrát čas mezi dvěma vydáními NMg na dvě poloviny. V té první jsem se byl mimo jiné podívat v Berouně na vernisáž výstavy fotografií Dáši Ultzenové na závažné téma paliativní péče. Na Velký pátek jsem zajel na krátkou návštěvu za rodinou do Staňkova, což byla nejen vzácná příležitost vyfotit něco nového do série Kouzelná zahrada, ale byl jsem také pozván, abych se zúčastnil velkopátečních obřadů ve staňkovském kostele. V týdnu po Velikonocích jsem byl na vernisáži velmi zajímavé výstavy fotografií Zuzany Málkové Mezi řádky ve Veltrusech a hlavním bodem sobotního programu byla pro změnu komentovaná prohlídka jediné soukromé rezidence na Pražském hradě, starodávného Lobkovického paláce.  

O dnu české vlajky

Původně jsem zamýšlel mít nadpis klasicky v prvním pádě. Nakonec jsem se ale vrátil k modelu na tomto blogu použitému již mnohokrát (a v dobách dřevních téměř monopolně), tedy k pádu šestému: O kom, o čem, o dnu. Nejspíš proto, že tento DEN pro mne v aktuální narychlo upečené a ryze politicky proklamační podobě představuje zároveň DNO, jehož dosažení české vlajce, kterou mám sám ve velké úctě, opravdu nepřeju. 

Tento krok nedal politikům žádnou práci a oplátkou přináší okamžitý efekt, tedy aspoň v očích samozvaně vlasteneckých. Pomiňme, že 30. březen má s českou vlajkou jen nepřímou souvislost, protože jde o den oficiálního schválení současné české vlajky jako státní vlajky Československé republiky (stalo se tak v roce 1920), ostatně máme i jiný takový "československý" svátek a je celkem bezproblémový a většinově akceptovaný. Pomiňme i lehce absurdní konstelaci, při které nejhlasitějšími protagonisty tohoto náhlého (a ryze účelového) vlasteneckého vzedmutí jsou lidé přišedší "zvenku" nezřídka využívající ve své politické praxi lež a dmýchání do lidské závisti a nenávisti (původně jsem chtěl napsat Slovák a Japonec, ale uznávám, že by to v takovéto hutné zkratce nebylo úplně korektní, navíc v tom nejsou sami).

Červené koniklece

 

Haiku červených konikleců 

Velikonoce. 

Červené koniklece

letí do Říma.

 

Foto z dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, Staňkov, Velikonoce, Velký pátek, duben 2026 

 

Velikonoční pozdrav z kůru staňkovského kostela

Ve staňkovském kostele sv. Jakuba Většího jsem byl nesčíslněkrát už od nejútlejšího věku (např. jsem tu byl pokřtěn), nikdy ovšem na kůru, kam chodí povětšinou jen hudebníci a zpěváci. Tentokrát mi ale bylo dovoleno připlést se mezi místní zpěvačky (jednou z nichž je moje milá sestra, takže jsem měl protekci) a strávit zde velkopáteční obřady Umučení Páně. Protože obřady na Velký pátek jsou velmi tiché, snažil jsem se nerušit přecházením s fotoaparátem a rachotem spouště a jako člověk pohybující se po většinu svého života na křehké hranici mezi neznabohem a velmi umírněným znabohem pokud možno neprovokovat focením průběhu obřadu, byť tento den nejde o mši svatou v pravém smyslu toho slova. Hlavním smyslem mé návštěvy kostela tentokrát nebylo focení, ale spíše příležitostné sváteční "usebrání", poslech a rozjímání přesto jsem pořídil pár spíše ilustračních obrázků.

Zvony odletěly do Říma a domníval jsem se, že klíč od manuálu staňkovských kostelních varhan s nimi, protože varhany tentokrát zůstaly zavřené.  

 

 

Jedenáct popůlnočních nádražních zastavení

Pozn.: Ve zdejší blogové fotolaboratoři se občas díváme na různé varianty nějakého záběru a povídáme si o tom, která z nich dobře odpovídá mým představám a očekáváním a která se naopak ukáže být slepou cestou. I když jsem při přípravě podrobněji popisovaného záběru udělal celkem víc než 20 obrázků, pro účely dnešního článku jsem jich záměrně vybral právě jedenáct. Jednak je na těch jedenácti snímcích nejlépe vidět, jak jsem při focení uvažoval a kam jsem se chtěl dostat, jednak má ta dnešní jedenáctka pro mě i velmi osobní soukromý reálný i symbolický význam, byť spočívá v něčem úplně jiném než ve focení. Nedávno jsem tu zveřejnil narozeninový dárek v podobě "narozeninové haikutanky" s osmačtyřiceti slabikami. No a protože haiku s jedenácti slabikami zatím ještě nikdo nevymyslel, máme tu dnes aspoň fotočlánek s jedenácti fotkami a pro připomenutí jednu přesně jedenáct let starou básničku :-). 

Dnes vás pozvu na místo, kde fotím poměrně často - na pražské Hlavní nádraží. Dostal jsem se tam v sobotu v souvislosti s Nocí divadel, během které jsem navštívil představení Dešťová hůl v Divadle Kámen a následnou zajímavou diskusi tvůrců s diváky. K tomu se přidalo pár rozhovorů nad sklenkou vína na divadelním baru a výsledkem byla celkem nepřekvapivá skutečnost, že abych se dostal domů do Dobřichovic, stihnu už jen poslední popůlnoční vlak na Beroun. Na nádraží jsem se dostal skoro přesně o půlnoci a protože jsem měl do odjezdu vlaku půlhodinku času, vytáhl jsem z batohu fotoaparát. Původně jsem si chtěl vyfotit jen osvětlenou kupoli vestibulu historické Fantovy budovy, ale když jsem tak ve starém vestibulu postával, zaujal mě průhled do podchodu, kudy se prochází k jednotlivým nástupištím. 

Nedělní miniglosy č.818

Poznámka: I když nám přechod na letní čas sebral celou hodinu, takže se od rána snažím tu chybějící hodinu nějak dohnat (moc se mi to ovšem nedaří, protože jsem přijel domů z Noci divadel až kolem druhé - tedy vlastně teď už třetí - ráno) pokusím se udržet i tentokrát klasický miniglosový rytmus, takže opět dopoledne v Dobřichovicích píšu úvodník a v Praze ve své "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, budu zase jako tradičně psát hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin. Ten už ale určitě neudržím příští týden, kdy Nedělní miniglosy budou mít plánovanou Velikonoční přestávku.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Jaro si po původním rozhodném nástupu v minulém týdnu přece jen trošičku odfrklo, takže jsem svou zimní bundu odložil právě jen na jeden testovací den a zase jsem se k ní pokorně vrátil. Máme tak aktuálně zimní teploty, jarní kalendář a teď už i letní čas, takže je v těch ročních obdobích trošku hokej (zatím ještě stále lední, aspoň tedy po ránu). Mám-li si ale vybrat, řekl bych, že Nedělní miniglosy, náš vytrvale vycházející blogový nedělník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, má aktuálně jarní povahu, ať už právě mrzne nebo žhne stále silnější slunce. Konkrétně vás dnes všechny srdečně vítám u 818. vydání asi nejvytrvalejšího českého blogového nedělníku. Nebo víte o nějakém vytrvalejším? Jestli ano, dejte mi vědět, ke konkurenci se rád podívám.

Pokud jde o kulturní a společenské akce, tentokrát jsem se v pondělí zúčastnil v Jindřišské věži vernisáže tradiční charitativní výstavy Všechny krásy Prahy (v rámci projektu Miluju Prahu je to letos tuším už jedenáctý ročník), kde jsem se měl příležitost potkat s řadou přátel, ať se letos výstavy účastní aktivně jako fotografové nebo jen pasivně jako diváci (výstava je k vidění až do 27. května). V úterý se čtvrtým dílem uzavřel cyklus přednášek japanoložky Denisy Vostré o Japonsku a jeho kulturních a společenských tradicích, tak tam jsem taky nemohl chybět. No a v sobotu mě Noc divadel vytáhla ze sluníčkem vyhřátého dobřichovického obýváku do Divadla Kámen na představení Dešťová hůl (o knížce Jiřího Hájíčka, která byla předlohou velmi vydařené inscenace, jsem psal kdysi podrobně ve speciálním článku Jiří Hájíček: Dešťová hůl), které bylo spojeno s následnou diskusí o této inscenaci i o dalších souvislostech, jíž se přímo na jevišti divadla zúčastnili jak tvůrci inscenaci, tak i všichni diváci :-). 

Na minutu přesně

Ten večer jsem byl na závěrečné ze čtyř přednášek o vývoji japonské kultury a společnosti, takže jsem byl dobře naladěný a představoval jsem si, jak si udělám příjemný večer, však bylo teprve něco po osmé. Ještě jsem si na Starém Městě zašel na něco malého k snědku a plynutí času jsem tak trochu pustil ze zřetele. Kruci, už je tři čtvrtě na devět, ještěže jsem si toho všiml, protože jestli chci stihnout vlak do Dobřichovic ve 21:16 z Hlavního nádraží, mám to ze Staroměstské akorát, když se v metru musí přestupovat. Hlava naplněná čerstvými informacemi o éře Tokugawa mi bryskně spočítala, že když na ulici jen trochu zrychlím krok, tak i když mi metro ujede, měl bych být na Hlavním nádraží na minutu přesně, abych ještě stihl nastoupit.

Ano, bohužel, když jsem dorazil na stanici Staroměstská, vlak mi opravdu ujel, to je v takových situacích, kdy člověk pospíchá, skoro pravidlo. Ještěže mám v hlavě svůj přesně spočítaný plán: Metro musí dorazit nejpozději do tří minut, abych dorazil na hlavák na minutu přesně ke svému dobřichovickému vlaku.

Kruci, kde to metro je? V opačném směru už projela druhá souprava a v tom mém pořád nic... Jestli budu čekat ještě déle než minutu, budu muset vymyslet jiné řešení. Co třeba kdybych vystoupil z metra už na Můstku, přeběhl na žlutou trasu B a jel na Smíchovské nádraží. Tím by se pár minut ušetřit dalo, metro zvládne projet pod městem o něco rychleji než vlak po povrchu. Když to tak udělám, měl bych dorazit k vlaku na Smíchově na minutu přesně, možná s minutovou rezervou. Zaplaťpánbůh, metro už je tu...

Nádražní šachovnice

Letošní zima se obešla téměř bez slunce. 

"Samozřejmě, to dělá klimatická změna", řekli mi ekologičtí aktivisti. 

"Kdepak, to je tím sajrajtem, co na nás sypou z ajroplánů," odhalili mi milovníci chemtrailu a dvojhlásky "aj".

"Takhle zataženo bude celou dobu, co bude u lizu tahle vláda. Prostě doba temna," prozradil mi pravicový obdivovatel Jiráska.

"To oni dělají schválně, aby měli lidi deprese a zlikvidovali se navzájem," dodal milovník spikleneckých teorií, "mluvilo se o tom už přece kdysi dávno v Davosu!" 

"Když mohlo kdysi 40 dnů v kuse pršet, proč by nemohlo být 40 dnů takhle zataženo?", pravil usměvavý vykladač bible a vtiskl mi do ruky vizitku, kdybych si chtěl o věci pohovořit podrobněji .

Ještě ten den ráno byla hustá mlha a dlouho to vypadalo jen na další zasmušilý den.

A pak jsem přijel do Prahy a po vystoupení z vlaku mě přivítalo pravé únorové slunce, které v konjunkci s členitou prosklenou střechou nádražní haly proměnilo první nástupiště v šachovnici. Chyběl jen nějaký ten Aljechin či Capablanca nebo aspoň náš starý dobrý místní Steinitz. 

Cestující, zdálo se mi, se po světelné šachovnici pohybovali chaoticky, nebrali v potaz systematický rozvoj figur, místní kapsáři dovedně brali mimochodem a ti, co čekali na zpožděné spoje, z nudy rochovali.

Nedělní miniglosy č.817

Poznámka: Tento víkend byl pro mě prodloužený o páteční den dovolené, i když musím říct, že jsem stejně nestihl ani zdaleka vše, co jsem si pro něj původně předsevzal. Neděle ale bude mít klasický miniglosový rytmus, takže opět dopoledne v Dobřichovicích píšu úvodník a v Praze ve své "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, budu zase jako tradičně psát hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to půjde.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Moje soukromé jaro odstartovalo už začátkem týdne a o víkendu pak začalo i astronomům, kteří se oproti mně tradičně o pár dní zpožďují. Jak já se vždycky těším! Máme tu tedy logicky i letošní první jarní Nedělní miniglosy, náš vytrvale vycházející blogový nedělník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Konkrétně dnes jde o 817. vydání, u kterého mám to potěšení vás osobně přivítat.

Pokud jde o kulturní a společenské akce, tentokrát mě čekala především bohatá sobota s první vyšehradskou vycházkou v rámci dlouhodobého projektu Pražské domy. V pátek jsem si ovšem vzal volno, abych mohl připravit a v tiskárně objednat tisk deseti nových obrazů pro společnou výstavu Viděno čtyřmi, která se bude konat v červnu na zámku v Dobřichovicích. Z oněch deseti obrazů je jich sedm úplně nových, jde tedy o fotky, které jsem ještě nikde nevystavoval, u tří fotek jsem moc rád musel nechat vyrobit nové tisky, protože ty starší si někdo koupil a těší se z nich doma.

Fotíte se se známými osobnostmi?

Ano, toho člověka jsem si všiml, šel po ulici stejným směrem jako já, přibližně stejně rychle, kousek ode mne. Nebudu ho jmenovat, ale byl to člověk, který se čas od času objevuje v médiích a dalo by se o něm - možná s určitou dávkou nadsázky - říct, že je veřejně známý. Žádná hvězda, před kterou by poklekaly řičící dospívající fanynky, ale člověk s rozeznatelnou a někdy hned, jindy po kratším zapřemýšlení, i přiřaditelnou tváří. Netuším, jestli byl v centru města na nákupech (i lidé se známou tváří, domnívám se, občas nakupují), na schůzce v kavárně, byl tu pracovně nebo "jen tak". Ale jen za tu chvilku, co jsme sdíleli stejnou pražskou ulici, ho dva kolemjdoucí požádali, jestli se s ním můžou vyfotit.

Týž večer jsem si zašel na vernisáž výstavy fotografií mého známého. Sešlo se nás tam dohromady jen pár, asi deset, a jedním z návštěvníků byl i docela známý herec. Přišel trochu později, asi rovnou z divadla, a když se objevil ve dveřích, někteří hosté (asi to vzhledem k omezené velikosti "vzorku" není důležité, ale shodou okolností to byly všechno ženy) se rázem přestali zajímat o vystavené fotky a to hlavní, o co začali usilovat, bylo selfíčko s celebritou. Večer pro ně mohl pokračovat až "po fotce". A herec byl zjevně na něco podobného zvyklý, pousmál se několikrát profesionálně do hledáčku a teprve potom, "po splnění mediálních povinností", si šel prohlédnout vystavené obrazy.    

Narozeninová haikutanka

Ten složený název vlastně v češtině vůbec nezní špatně: Haikutanka... (kdybych neznal souvislosti, mohl bych si myslet, že jde o domorodou obyvatelku pohoří Haikutan). Ovšem, tahle básnická forma v japonské poezii výslovně neexistuje, nebo se aspoň v silné historické konkurenci dosud neprosadila. Kdo nám ale zakáže namíchat si ji pro jednou jako chutný formální koktejl, kterým lze při tak dobré příležitosti, jakou je tradiční začátek mého soukromého jara, připít na zdraví - jednou, dvakrát, pak potřetí a dál už nejspíš bez počítání, protože dál už se to pak stejně plete. 

Ano, je to dnes příležitostný narozeninový rytmus 5-7-5-7-7 (potud tedy tanka) následovaný dovětkem v podobě 5-7-5 (tedy haiku). Dohromady haikutanka (protože obráceně, jak by to správně sledovalo posloupnost veršů, to bohužel jednoslovně zdaleka tolik nefunguje), která má 4x5, tedy dvacet, plus 4x7, tedy dvacet osm, celkem přesně osmačtyřicet slabik. Co rok, to slabika, jedna libozvučně jásavá, jiná zas skřípající tak, že při jejímž vyslovení přejede člověku po zádech mráz, jak tak různorodě život jde. No vida, matematici by dokázali říct, že to číslo je báječně dělitelné - dvěma, třemi, čtyřmi, šesti, osmi, dvanácti, šestnácti a čtyřiadvaceti, ale že se dá složit i z japonských pěti a sedmislabičných veršů (všímáte si, že mezi vhodnými děliteli právě pětka a sedmička chybí?), to nám exaktní matematici zatajili; na to holt musí přijít emotivní básníci! :-)   

Nedělní miniglosy č.816

Poznámka: Tento víkend je pro mě povýtce pracovní, část nezbytností do práce jsem stihl včera, část přijde na řadu ještě dnes večer, ale neděle bude mít i tentokrát své speciální miniglosové okénko, takže opět dopoledne v Dobřichovicích píšu úvodník a v Praze ve své "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, budu zase jako tradičně psát hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to půjde.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Za okny bylo tento týden příjemné předjaří (pro mne opravdové, protože místní štamgasti vědí, že pro mě začíná mé soukromé jaro s malým předstihem oproti astronomům už 16. března, tedy zítra) a já mám to potěšení vás dnes přivítat už u 816. vydání našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Tento týden u mne byl přece jen o něco méně zavalený večerními akcemi než ten minulý, o to dramatičtější byl v mé práci, kde podle očekávání dochází k celkem převratným změnám a o tom, jakým směrem se vše bude ubírat do budoucnosti, se rozhodne v následujících dvou týdnech. 

Tváří v tvář

Vždycky o sobě při komentovaných prohlídkách říkám, že jsem mimořádně pomalý fotograf. Můj ideál je - pomohu si analogií z horolezectví - expediční styl: Vybudovat tábor, dlouho se aklimatizovat a rozhlížet se, pomaličku si vybírat záběr podle svého gusta, pak zkoušet ze stejného místa řadu variant, navrch nejlépe každou s dlouhou expozicí... Když už někde rozbiju svůj fotografický stan, tam už pak většinou notně pobydu a kolemjdoucí bývají překvapeni, že když se po několik hodinách vracejí z procházky nebo z oběda, jsem pořád tam, kde jsme se zdravili ráno :-).

Nejsem tedy moc na reportážní "střelbu", ale někdy to opravdu jinak nejde. Kupříkladu na hojně navštívené vernisáži výstavy Czech Art Photo s názvem WOMEN v pražském Divadle Bez zábradlí (dorazili tentokrát zdaleka nejen Pražáci a přípražští, ale i dost lidí z Moravy, Slezska či Slovenska) se mi opravdu velmi líbila jedna fotka od skvělé fotografky Karin Petrskovské: Na černobílé fotografii (ostatně všechny vystavené fotografie na zmíněné výstavě jsou černobílé) s nádherným světlem je zachycena krásná žena s holou hlavou a uhrančivým pohledem; kolem téhle fotky se vstupuje do výstavního prostoru a myslím, že kolem ní není dost dobře možné projít bez zastavení a obdivného zamručení. Dáma z fotky byla na vernisáži rovněž přítomna a není divu, že se během večera s fotkou a sebou samou na ní nesčíslněkrát fotila, protože obdivovatelů z řad fotografů bylo nepočítaných a spouště cvakaly ostošest.

Týden plný vernisáží a jedno haiku k tomu

Protože situace nazrála tak, že jsem nucen opět po nějaké době přemýšlet, čím bych jednou v životě chtěl být, napadlo mě, zdali by se člověk nemohl živit jako profesionální návštěvník vernisáží. Minulý týden jsem totiž měl každý večer jednu kulturní akci, přičemž čtyři z nich byly vernisáže. Totiž taková dobře vyvedená vernisáž (a musím připustit, že takové byly minulý týden všechny čtyři) obsahuje též fázi občerstvení, takže pokud jde o různá ta zakousnutí a popití, daly by se vernisážovou nabídkou docela slušně pokrýt večeře a u těch skromnějších účastníků i oběd. Uplatňuji ale prozatím jednu hojně rozšířenou začátečnickou chybu: To první, co mě na vernisáži zajímá, bývají vždycky vystavené artefakty a zúčastnění návštěvníci, takže než si všechno prohlédnu, než popovídám s každým známým a než si potykáme s těmi zajímavými do té doby neznámými, občerstvení je většinou fuč, protože ho popadli ostřílení vernisážoví profíci, kteří už dobře vědí, že fotky a obrazy na stěnách galerie zůstanou a nikdo je v půlce akce neodnese, kdežto po jednohubkách a chlebíčcích se jenom zapráší. Prostě, neměl jsem studovat VŠCHT, ale vybrat si spíš nějakou VŠV (Vysokou školu vernisážovou), bez jejíhož speciálního know-how se člověk, který se chce v oboru zprofesionalizovat, jednoduše neobejde, takže mi asi nezbyde nic jiného, než se jako doposud živit prací.

Abych učinil jednoduchý přehled toho, co jsem vše v minulém týdnu absolvoval: 

Nedělní miniglosy č.815

Poznámka: Tato neděle by měla mít celkem klasický průběh, takže úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se postupně přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Narozeninové "oslavy" Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, máme čerstvě za sebou a v mezidobí přišly toužebně očekávané první slunečné předjarní dny. Jsme tedy zase o jeden týden blíž ke skutečnému jaru (místní štamgasti vědí, že pro mě začíná jaro s malým předstihem oproti astronomům už 16. března) a já mám to potěšení vás dnes přivítat už u 815. vydání vytrvale vycházejícího blogového nedělníku. 

Jak jsem avizoval už minulou neděli, tento týden byl pro mě opravdu zvláštní tím, že jeden každý večer byl obsazen nějakou kulturní akcí: V pondělí jsem byl v Berouně v galerii Holandský dům na vernisáži černobílých fotografických aktů autorky Kateřiny Janišové. V úterý jsem v knihovně Umělecko-průmyslového muzea navštívil přednášku japanoložky Denisy Vostré o japonské básnické formě haiku, kde jsme si na navazujícím workshopu zkusili vymyslet, napsat a ozdobit vlastní haiku. Ve středu jsme si na vernisáži výstavy jeho fotografií v městské knihovně na Pohořelci připomněli zesnulého fotografa a kamaráda Antonína Nádvorníka. Ve čtvrtek jsme se zašli s mými přáteli, se kterými připravujeme společnou červnovou výstavu "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích (vernisáž se bude konat v pátek 5. června od 17:00), podívat přímo na "místo činu" na vernisáž výstavy členů berounského fotoklubu. No a v pátek jsem celý ten úžasný kulturní týden završil účastí na spoustou výborných českých fotografů hojně navštívené vernisáži fotografické výstavy WOMEN v Divadle Bez zábradlí. Když to dobře dopadne, rád bych se k té kulturní smršti příští týden v nějakém článku na blogu nějakou formou vrátil.

Příští týden by večery měly být přece jen o dost klidnější, akce mám naplánované asi "jen" dvě, o to rušnější to nejspíš bude v práci, kde by se mělo mnohé vyjasnit o dalším osudu činností, kterými jsem se zabýval v posledních pěti letech, přičemž se nejspíš taky dozvím, jestli si na naši červnovou výstavu budu muset brát dovolenou :-).

Masaryčka s černou oblohou

Napsané jako v dnešním titulku to zní skoro jako nějaká speciální součást slavnostního menu. Ale "Masaryčku s černou oblohou" jsem si zajel minulou sobotu vyfotit do Prahy naprosto cíleně. Byl totiž po velmi dlouhé době zase jednou krásný slunečný den s nebem téměř bez mráčku, což jsou při použití mého oblíbeného černého infrafiltru optimální podmínky, když chci mít nějaký venkovní výjev na velmi tmavém až černém pozadí, ve které se v tomto podání transformuje sytě modrá obloha. A protože tyhle fotky vyžadují velmi dlouhou expozici, vzal jsem s sebou samozřejmě i stativ, bez kterého se snímání neobejde, a takto vybaven jsem vyrazil z Dobřichovic do Prahy s plánem vyfotit si moderní a vlastně teprve celkem nedávno dostavěnou budovu tzv. Masaryčky bezprostředně sousedící s historickým objektem nejstaršího pražského nádraží, kterému se dnes už zase říká Masarykovo.

Když jsem k budově došel, hned mi bylo jasné, že ještě nějakou dobu fotit nepůjde; rozdíly mezi světly a stíny ve slunečném dni byly moc silné a objevovaly by se na snímané budově jako ostrá rozhraní mezi světlými a tmavými plochami, což pro výtvarnou fotografii snad může být v něčem zajímavé, ale já chtěl tentokrát fotit především zajímavou architekturu a ne nějaké výtvarné experimenty s expozičními gradienty. Obhlédl jsem tedy okolí a odhadl jsem, že lepší by to mohlo být tak za hodinku, za hodinku a půl, kdy bude předjarní odpolední slunce svítit z trochu jiného směru a jiné výšky. Optimální čas pro malý oběd kousek odtud.

Nedělní miniglosy č.814

Poznámka: Tuto neděli považuji zatím za celkem klasickou, takže úvodník článku píšu ráno v Dobřichovicích a pak se (s několika mezipřistáními) přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Minulou neděli oslavily Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, své 17. narozeniny, které jsme si připomněli i odkazem na "historicky významné" (aspoň z pohledu tohoto blogu) Nedělní miniglosy č.1. Ale čas se nezastavuje ani na podobných "občerstvovacích stanicích";  jsme zase o týden dál (a o týden blíž k jaru) takže mám to potěšení vás dnes přivítat už u 814. vydání vytrvale vycházejícího blogového nedělníku. 

Minulý týden se u mne nesl dominantně v rytmu určovaném mým zaměstnáním, které mi už začíná trochu neomaleně dávat najevo, že pět let, která jsem v něm strávil, se nebude natahovat donekonečna. Kromě pracovních věcí jsem během uplynulého týdne stihl např. další moc příjemné setkání s mými třemi fotografickými přáteli, se kterými připravujeme společnou červnovou výstavu "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích (vernisáž by měla být v pátek 5. června od 17:00). Dá se říct, že tento týden byl i určitou možností se pořádně nadechnout, protože naopak příští týden má už teď obsazené všechny večerní chlívečky, takže každý večer se budu účastnit nějaké zajímavé akce, vernisáže, přednášky nebo workshopu. Jak to v takovém cvrkotu bude s přidáváním nových blogových článků, to mi zatím vůbec není jasné, ale však ono to nějak dopadne. 

Jen co bude volnějc...

Taky máte připravené plány na případnou dobu, kdy bude stát méně času všechno to, co tak zvaně "je třeba", takže na řadu bude moc přijít i to, co je za normálních okolností zcela zbytné a na hranici pošetilosti, a navíc to samo nejspíš zabere spoustu času, a to vše zcela bez záruky jakéhokoli výsledku, kterým by snad bylo možné se pochlubit (mezi námi - jako kdyby snad právě o to šlo...)? Já mám takových věcí v záloze spoustu a upřímně - nevím, nevím, jestli někdy opravdu nastane jejich čas, ale ony jsou to věci krásné, tajemné a obohacující dokonce i ve stadiu nerealizovaného přání. 

Jedna z těch věcí je celkem nevelká, skládací, má efektivní formát negativu 10x15 cm a jestli na ni vůbec kdy vybyde nějaký čas, má potenciál opět po velmi dlouhé dlouhé době rozvonět domácí prostor skutečnou fotografickou chemií, která už byla v poslední době skoro stoprocentně nahrazena asepticky bezkontaktní "fotografickou fyzikou". Foťák byl vyroben v Drážďanech někdy v polovině 20. let 20. století, tedy bude mu právě kolem jubilejní stovky, není to ovšem žádná vzácnost, továrna tehdy chrlila těchto přístrojů tisíce a tisíce. Objektiv je od pana Carla Zeisse, má světelnost 1:6,8 a ohnisko 16,5 cm.

 

Celý komplet je dochovaný velmi pěkně včetně matnice na zaostřování, i když samozřejmě v tomhle věku trpí už řadou neduhů, které by bylo třeba napřed odstranit a to ani nemluvím o tom, že by se musely speciálně připravit na míru nařezané plan filmy, protože - pokud vím - skleněné desky potřebného formátu už se do našeho fotolabu na rohu ulice pěkných pár desítek let nezavážejí. 

Nu, nevím, jestli se mi to podaří ještě za tohoto života, ale jednou bych se do toho pustit chtěl. Víte, ona ta vůně vývojky, hlasité tikání hodin pro dobré odměření správného expozičního času a poblikávání tmavě červeného světýlka umějí být pohromadě pěkně opojné vjemy, i když z toho všeho nakonec celkem houby vyjde :-). 

O pamětnících Vítězného února

Netuším, proč chodili dva, protože mluvil jen jeden z nich. Staří chlapi (ale taky jim mohlo být klidně jen padesát, svýma tehdejšíma necele čtrnáctiletýma očima jsem v nich už dávno viděl starce). V osmé třídě nám kvůli těm dvěma odpadla jedna únorová hodina chemie; ani mě tenkrát nenapadlo, že zrovna tenhle předmět bych mohl jednou vystudovat, natolik se mi zdál nezajímavý. Představili nám je jako pamětníky, kteří nám budou vyprávět o Vítězném únoru. Ale nepleťte si to, prosím, s Naganem, do něj v době událostí, o kterých měli pamětníci pamětničit, chybělo poctivé půlstoletí. 

"Tenkrát v únoru byla děsná zima, viď Franto?!" začal první, mluvnější pamětník. Nemluvný Franta se zamračil, vyšpulil pusu a několikrát horlivě přikývl. Během té náhradní pamětnické hodiny za hodinu začátečnické chemie sice neřekl ani slovo, ale přikývl ještě mnohokrát. Tenhle začátek si pamatuji přesně a víc už nic, protože mezi námi tehdy právě frčely piškvorky, ve kterých jsem byl opravdu dobrý a které bohužel při běžné hodině chemie moc provozovat nešly, ale při mimořádné hodině Vítězného února to šlo docela dobře. Pamětník nejspíš vyprávěl o tom, jak tehdy v Únoru v Praze se svými kumpány nadšeně vítali tzv. nenásilné převzetí moci ve státě a začátek proměny tradičně demokratické země (ale je vůbec možné krátké období 30 let, přervané navíc světovou válkou a Protektorátem, považovat za nějak významnou tradici?) v sovětský komunistický pašalík. 

Nedělní miniglosy č.813

Poznámka: Tato neděle bude zase po nějaké době úplně klasická, takže úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Právě dnes slaví Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, své 17. narozeniny. Ano, přesně před 17 lety, 22. února 2009 vyšly Nedělní miniglosy úplně poprvé, dokonce se na poslední chvíli měnil jejich název, protože byly připraveny pod názvem Miniglosy 8. týdne, z čehož je vidět, že se opravdu nepočítalo s tím, že by vycházely dlouho. Nakonec vyšly jako Nedělní miniglosy č.1 a když si je zpětně přečtu, obsahují už mnohé z toho, co dnes považuji za jakousi "miniglosovou poetiku", samozřejmě na textu je patrné, že ještě nebylo jasné, kudy se bude nový formát ubírat, ale už se v něm odráží chuť kombinovat absurdní situace popisované médii v někdy dost drsné a jindy zase v celkem vlídné zkratce se slovními hříčkami (třeba jedna z prvních miniglos: "Proti návrhu Národní Ekonomické Rady Vlády (NERV) zrychlit odpisy protestovaly v Praze na Staroměstském náměstí tisíce lidí, kteří jsou na odpis." by se úplně v pohodě uplatnila i teď, kdyby ovšem ještě existoval NERV :-)). Ale jsme o 17 let dále a já mám to potěšení vás dnes přivítat už u 813. vydání vytrvale vycházejícího blogového nedělníku. 

Na začátek se jako obvykle pokusím shrnout, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo: V pondělí večer jsem se byl podívat na vernisáži moc pěkné výstavy Petra Svoreně Každodennosti v centru FotoŠkoda ve Vodičkově ulici (Petr fotí opravdu cíleně každý den černobíle svět kolem sebe a jeho výstavní výběr mě moc potěšil; znali jsme se jen přes sociální sítě, což jsme v pondělí s chutí napravili :-)). V úterý jsem byl na druhé ze série přednášek japanoložky Denisy Vostré v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, tentokrát o japonských esteticko - společenských konceptech.

Na skok v Athénách na velkém fotofestivalu

Poslední dva roky jsem se kvůli fotkám do Řecka nedostal (nejradši tam jezdím v květnu, a to jsem měl loni výstavu v Berouně a předloni jsem chystal výstavu v chotěšovském klášteře), tak beru jako malou oplátku skutečnost, že jedna fotka mě tentokrát aspoň symbolicky a v duchu přenesla do mých oblíbených Athén. Právě v Athénách se totiž v kulturním centru Serafio konal už čtvrtý ročník velkého mezinárodního festivalu černobílé fotografie, pro který bylo už na podzim vybráno více než 300 fotek autorů z celého světa. No a právě minulý víkend prodloužený o pondělí se celá akce odehrála.

 

O ztracené lítačce

Ve čtvrtek jsem prožil velmi příjemný dlouhý večer, který se skládal z divadelního představení, návštěvy výstavy moderních maleb a ještě z příjemného setkání nad dobrým vínem s dávnými i zcela nově získanými přáteli, prostě príma večer, jakých se člověku během roku nepřihodí moc. Jenže pak jsem - už vlastně ani nevím z jakého důvodu - sáhl do zadní kapsy kalhot, tam, kde za normálních okolností nosívám kartičku na pražskou MHD (zrovna nedávno jsem pořizoval novou celoroční) a taky příměstský vlak. Kartička ovšem na místě, kde už ji nosím desítky let, aniž bych ji jednou jedinkrát z kapsy dokázal vytrousit, bohužel nebyla. Rázem se pro mě charakter večera proměnil: Místo toho, abych rozprávěl se známými a rozebíral kriticky či nadšeně čerstvé umělecké zážitky nebo politická či společenská témata dne, snažil jsem se nenápadně prosmejčit divadlo, jestli mi tam někde kartička nevypadla, a na mysl se mi začala vkrádat ponurá představa, kterak budu muset co nejdříve zajít kamsi na úřad nastalou situaci řešit, pořídit úplně novou kartu, cosi kdesi aktivovat či registrovat, zajišťovat přenos ne zrovna levných kupónů, atd., atd. Nehledě na to, že jsem si na již třetí půlnoční cestu toho týdne mezi pražskou Invalidovnou a Dobřichovicemi tentokrát - nemaje průkaz s předplaceným kupónem - musel zakoupit v automatu při vstupu do metra jízdenku (kolik má mít sakra pásem, takovou jízdenku jsem si nekupoval už dlouhé roky?!). Cestu jsem absolvoval zdárně, ale celá věc mi samozřejmě vrtala hlavou. Kde jsem mohl kartičku ztratit? Pokoušel jsem se vybavit si průběh celého dne od ranní cesty vlakem do práce a vytipovat varianty potenciálního vysvětlení.

Nedělní miniglosy č.812

Poznámka: Po trochu "ujeté" minulé neděli, kdy jsem měl jako hlavní téma jeden závažnější úkol do práce, se vracím k běžnému nedělnímu rytmu, který je dán především naším tradičním blogovým nedělníkem. Úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Už se mi dlouho nestalo, abych se tři dny z týdne vracel domů po půlnoci, jako tomu bylo tentokrát. Tím spíš si užiju tradiční a věřím, že i celkem klidnou neděli s Nedělními miniglosami, naším blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 812. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

V pondělí večer jsem ukončil a zlikvidoval svou malou fotografickou výstavu Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně a uvolnil jsem tak prostor pro novou expozici. Pokud jste se nestihli přijít podívat, třeba vás potěší, že jsem na svém fotowebu připravil e-katalog z této výstavy (po prokliknutí najdete u každé z devíti fotek z výstavy všechny nezbytné základní informace). Ve středu jsem vůbec poprvé v životě absolvoval dvě vernisáže během jednoho večera: Napřed jsem mohl v Písecké bráně osobně pogratulovat ke krásné výstavě cestovatelských fotek Z CEST Radaně Kuchařové (kterou už jsem znal z předloňské společné výstavy u Panny Marie Sněžné) a Miroslavu Frantovi (se kterým jsme se sice zatím neznali, ale při vernisáži jsme si pěkně popovídali třeba o Japonsku). Pak jsem přejel na Invalidovnu, kde byla v prostorách, které jsem v pondělí vyklidil, zahájena v osm večer výstava EXPERIMENTS malíře Jerryho Svobody, se kterým se taky už pěkných pár let známe. Ve čtvrtek jsem byl na stejném místě (už jsem tam tnto týden chodil jako domů) pro změnu na divadelním představení, na kterém se mně a dalším divákům (do hlediště se musely přidávat židle) dostalo pořádně drsné porce divadelního minimalismu v obnoveném starším představení Asi ani zahrada. No a v sobotu jsem vše završil návštěvou festivalu japonského filmu a kultury Eigasai, kde jsem na malém a hodně zaplněném prostoru galerie Lucerna potkal spoustu známých z kruhů milovníků Japonska.  

Sice to ještě před pár dny vypadalo, že příští týden bude volnější, měl jsem v plánu pouze v úterý zajít na další z cyklu přednášek Denisy Vostré o japonské kultuře do knihovny Uměleckoprůmyslového muzea. Ale diář už se zase povážlivě plní, tak uvidíme. 

Že prý jen sen...

Pozn.: Kdy jindy než právě dnes by tu letos poprvé mělo přibýt aspoň trochu té "řeči mírně vázané" ;-).  

 

Že prý jen sen 

 

Že prý jen sen...

Nokturno zvenku hrály 

žluté podběly. 

O srdce ses mi

opírala tváří 

a ohně pod víčky ti 

jasně hořely.

 

Že prý jen sen...

Těžko to říct slovy. 

Zas mi z něj kousek tebe

zůstal na polštáři.

Stačí přivonět

a hned mám nový 

důvod pro rozbřesk.

 

Že prý jen sen... 

když tak hraje, hoří, voní

celičký můj svět,

ať je právě matný 

či předstírá lesk.

 

Že prý jen sen... 

Kdoví? 

  

O radosti z úklidu

Minulý víkend jsem doma trochu uklízel. Tedy, na první pohled by se mohlo zdát, že nejde zas o tak mimořádný jev. Doma uklízí kdekdo, aniž by na tak plytké a v praktickém životě tolikrát opakované téma psal blogový článek, takže ušetřený čas pak může věnovat něčemu hodnotnějšímu, třeba vyfocení svého jídla, jeho vystavení na sociální sítě a originálnímu poděkování za každé z četných došlých přání dobré chuti. Pro mne ale šlo o krok celkem významný a pozitivní. Naposledy jsem totiž doma uklízel někdy na konci října – s vizí, že před Vánoci úklid udělám – ne snad pořádně, na to je život opravdu krátký, ale přece jen o stopičku poctivěji než normálně. Leč – v listopadu jsem si pohnul se zády a měsíc a půl jsem měl potíž udělat krok, pootočit se či se nedejbože předklonit, což domácí exhibici s mopem po dlažbě mého dobřichovického obýváku nebo čištění mastnoty ze sporáku v koutě kuchyňském moc nesvědčí.

Záda se napřed měsíc nelepšila ani náznakem a já po konzultaci s několika lékaři a v tichém zadumání nad ponuře vyhlížejícím rentgenovým snímkem své v rozporu s dobrými mravy a zvyklostmi zprohýbané páteře postupně nabyl dojmu, že k předvánočnímu lehkému úklidu vlastními silami u mě nejspíš už nikdy nedojde. Binec, který se postupně v mém bytě do Vánoc a během nich nahromadil, sice v principu nemá komu bezprostředně vadit, ale dokonce i já už byl se situací nespokojen, přestože mi běžný ani drsnější pracovní nepořádek opravdu nevadí. Celkem obstojně to vypadalo pouze v pokoji, který v zimě prakticky nevyužívám a za běžných okolností do něj naopak v případě nouze dokážu v rychlosti spoustu věcí přesunout, aby jejich absence v normálně obývaných prostorách budila aspoň vzdáleně dojem pořádku. Ovšem, opomněl jsem říct, že mým zádům nedělalo dobře ani přenášení předmětů. 

Nedělní miniglosy č.811

Poznámka:  Dnes mám sice spoustu práce na pondělí do mého zaměstnání, ale to neznamená, že by se zásadně změnit rytmus "miniglosové neděle": Úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Pominuly největší mrazy a v únorovém vlhkém povětří začíná být cítit předjaří. To se hned lépe píšou i Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 811. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

V končícím týdnu jsem byl na dvou večerních vernisážích pražských fotografických výstav: V galerii In Arte Veritas na Tržišti na Malé straně vystavují svoje fotografie a obrazy z putování skotskými kanály na vypůjčené lodi čtyři výtvarně činní pánové - fotografové i malíři (včetně Richarda Horáka, se kterým se už nějakou dobu známe a který mě na vernisáž pozval). V pátek pak byla v paláci Adria v divadle Bez zábradlí zahájena výstava PORTRÉT na fotkách nezávislých fotografů sdružených do Czech Art Photo, mezi kterými mám řadu přátel, takže setkání se starými známými a skrze ně i poznávání nových známých ve foyeru divadla byla velmi radostná a inspirující. Obě výstavy jsou otevřené po celý únor. V sobotu jsem s dlouhodobým projektem Pražské domy pro změnu absolvoval poslední vycházku po pražském Novém Městě. V této souvislosti je dobré poznamenat, že důkladné poznávání všech domů Nového Města začalo v listopadu 2013 a skončilo po více než 12 letech, přičemž v březnu budeme pokračovat první vycházkou vyšehradskou. 

V pondělí večer budu likvidovat svou malou fotografickou výstavu Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Ještě tentýž den budou moje fotky nahrazeny malbami nového vystavujícího, malíře Jerryho Svobody, se kterým se už taky řadu let známe a na své výstavy si vzájemně chodíme. Jako pozůstatek po své výstavě bych chtěl vytvořit aspoň malý e-katalog na webové stránky, jen co na to bude trochu času. No a když to dobře dopadne, ve čtvrtek večer bych měl dostal v malém divadelním sále tamtéž maximální dávku jevištního minimalismu při sledování mimořádného představení jedné starší hry. Kdo prý tuhle drsně minimalistickou hru neviděl, neví, co je to Kámen!! Tak jsem zvědav :-).

Pozvání na výstavu do Vermontu

Už jsem tu na konci listopadu loňského roku měl článek O druhém lednu a vyplňování rámu, ve kterém jsem se zdejším čtenářům svěřoval, jak mě účast na výstavě Filling the Frame ve PhotoPlace Gallery ve vermontském městečku Middlebury tak trochu vyšoupla na prosincový mráz z mé vyhřáté komfortní zóny operací na dálku přes počítač, kterými se dá většinou vše kolem fotek skoro bezproblémově vyřídit prostřednictvím internetu nehledě na vzdálenost, aktuální počasí a počet hor, moří a údolí stojící v cestě. Tohle totiž nebyla žádná online výstava, ale výstava sestávající ze skutečných fyzických fotografií, takže bylo nutno dohodnout s pořádající galerií, jak zařídit, aby se moje fotka objevila už před Vánoci na správném místě, ve správné velikosti a správné kondici, aby mohla být hned druhého ledna večer součástí slavnostní vernisáže výstavy. 

Abych byl přesný, každá výstava pořádaná touto americkou a mezi fotografy celkem populární galerií se skládá ze dvou částí: Skutečnou "kamennou" výstavu, která vždy trvá v galerii celý měsíc, tvoří 35 fotek vybraných konkrétním kurátorem (v tomto případě to byl americký fotograf, pedagog a spisovatel Dallas Crow) ze snímků zaslaných na dané téma z celého světa. Tato hlavní výstava je pak doplněna dalšími cca 40 fotkami vybranými do doprovodné online výstavy. Do online části jsem se dostal už dvakrát (v říjnu 2019 při výstavě Personal Narrative s fotkou Přísně střežená a v červnu 2020 to byla pro změnu výstava Dreamscapes and Visions, kde začala pro mě dost neuvěřitelná mezinárodní "kariéra" mé fotky Návrat z výletu do černobílého světa), ale pokud jde o zapojení do skutečné výstavní kolekce, byla to tentokrát moje premiéra.

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2025

Jak už je zde na blogu tradicí, připravil jsem opět celoroční shrnutí všech loňských komentářů, které jste mi u celkem 141 nových článků zanechali. I když je příprava tohoto článku asi nejpracnější a časově nejnáročnější ze všech článků za celý běžný rok, je zároveň i dobrou záminkou k tomu, abych si prošel, co se vlastně během roku na mém blogu odehrálo, a abych si s potěšením zpětně přečetl některé články i vaše komentáře k nim. Dál už to jsou jen jednoduché (a občas velmi napínavé) počty a statistika. Pojďme se tedy podívat na to, jaké komentáře se na mém blogu objevily a kdo mi je pod články zanechal.

Jako obyčejně u tohoto typu článku začnu standardní a opakovanou metodologickou poznámkou: 

Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2025, které byly pořízeny do konce ledna 2026. Samozřejmě jsem zpracoval i komentáře ke starším článkům, kterých bylo opět jen několik (přesně 24), ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel.

Když všechny komentáře, které na mém blogu v roce 2025 přibyly, spočítám dohromady, mohu říct, že v loňském roce se u mých článků objevilo celkem 2065 komentářů, což bylo asi o 30 % méně než o rok dříve a průměrně 14,6 komentáře na každý nový článek. Sestupný trend - jak meziroční, tak i v průběhu kalendářního roku - je zřejmý a odpovídá odlivu uživatelů z již dávno nemoderních blogových platforem na sociální sítě. Už si zvykám, že když má text víc než jeden odstavec (což se u mých článků občas stává :-)), je už pro unavené (především) mladé oko z definice nečitelný. Ale pár desítek čtenářů, kteří mají před nudnými dlouhými články pro strach uděláno, si sem nadále chodí pravidelně nebo aspoň občas číst a také komentovat: Celkem jsem zaznamenal 1173 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 892 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám zjevně spamové komentáře, které jsem během roku většinou co nejrychleji vymazal; letos šlo ponejvíce o nabídky služeb jakéhosi jasnovidného lékaře, který mi už jednou provždy zajistí štěstí a lásku, takže se pak nemůžu divit, že žiju tak, jak žiju :-). Prakticky všechny komentáře z roku 2025 směřovaly k novým článkům. Nezaregistroval jsem žádné systematičtější komentování starších článků, pár jednotlivých komentářů - většinou u článků, na které vedly nové odkazy, přičinili např. Ian Dury nebo Nominek.

 

Protože jsem se celkem úspěšně vyhýbal třaskavým politickým tématům, která mívají největší komentářový potenciál, v kategorii Nejkomentovanější článek tentokrát vyhrály Nedělní miniglosy č.768 s 37 komentáři. Tento článek měl ovšem jen 12 různých komentátorů; zatímco např. historický exkurs O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice (k tomuto rozpracovanému příběhu už připravuji pokračování), nebo obyčejnou a všeobecně pochopitelnou Únorovou "rýmičku" okomentovalo 15 různých komentátorů, i když celkový počet komentářů byl 31 resp. 32.

Nedělní miniglosy č.810

Poznámka:  Dnes se po minulém drobném vykolejení opět vrátím ke klasickému časovému programu většině svých nedělí: Úvodník článku píšu dopoledne v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy do své "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kde tradičně píšu hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to v daný den jde od ruky.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Sláva, leden, který je pro mě tradičně nejméně oblíbeným (a tedy i pocitově nejdelším) měsícem roku, je za námi a nastává únor, který už vnímám jako předjaří, tedy mnohem optimističtější období. Hned první den nového měsíce přináší další "mírně jubilejní" číslo Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už téměř 17 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 810. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrálo. 

Minulý týden byl pro mě dost intenzivně pracovní, protože jsem musel do pátku připravit celkem důležitý a také pracný materiál (už aby tyhle věci přebrala ta vzývaná umělá inteligence!). Zároveň jsem měl na tři večery zcela nepracovní program: V úterý jsem byl v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea na první ze série přednášek Denisy Vostré o japonské společnosti a kultuře, ve čtvrtek jsem v jednom smíchovském pivním baru ochutnával různé produkty místních pivovárků při dobré večeři a povídání s jednou dávnou známou, a v pátek jsem se opět sešel s přáteli fotografy, se kterými budeme mít v červnu společnou výstavu na zámku v Dobřichovicích (nezapomeňte, vernisáž bude v pátek 5. června!). Včera skončila mezinárodní fotovýstava Filling the Frame  ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu, kde byl mezi 35 vystavenými fotkami z celého světa i můj snímek Struktura okna. Zároveň mě čeká poslední týden mé malé fotografické výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, poté budou moje fotky nahrazeny malbami nového vystavujícího (měl by to být malíř Jerry Svoboda, se kterým se už řadu let známe a na své výstavy si vzájemně chodíme). Žádnou širší komentovanou prohlídku své končící výstavy už pořádat nebudu, ale pokud by někdo chtěl ještě stihnout mimořádnou individuální prohlídku, dejte mi prosím vědět co nejrychleji, možná to ještě půjde zařídit. 

V příštím týdnu se chystám na nejméně dvě fotografické vernisáže (pondělí a pátek), na sobotní vycházku s Pražskými domy a taky na to, že možná budu muset zase po pěti letech začít přemýšlet, čím bych jednou ve svém pracovním životě chtěl být :-).