neděle 16. června 2024

Nedělní miniglosy č.735

 

Letí to až neuvěřitelně, protože dnešní 735. číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usiluje o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou, je posledním jarním vydáním před letním slunovratem. Letošní jaro bylo opravdu přepestré a já věřím, že léto za ním v tomto směru nezaostane.
 
V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové texty: Prvním byl článek I na individualistu jednou dojde, ve kterém jsem ohlásil svou účast na jedné podzimní skupinové fotografické výstavě v centru Prahy. Druhým byla malá fotoreportáž V příbytku svaté Agnes ze společné návštěvy Anežského kláštera v Praze. Z předešlého období ještě jednou připomenu teprve druhý text z rubriky Divadlo, ve kterém jsem vás zavedl na představení Můj bratr mesiáš Divadla Kámen, a článek o chystané fotografické výstavě Abstraction in Photography v dalekém čínském Čchung-čchingu: Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang.
 
Z archivu dnes podruhé povytáhnu jeden dávný a snad celkem upřímný pokus o záznam toho, co mi kdysi letělo hlavou při tréninku na maratón: O nepřekonatelném rekordu, a přidám malou básničku Svítání z roku 2011.

pátek 14. června 2024

V příbytku svaté Agnes

Minulou neděli jsem byl pozván, abych s podobnou skupinou lidí, se kterou jsem v listopadu zažil nesmírně zajímavou dušičkovou večerní naučnou návštěvu Břevnovského hřbitova, absolvoval prohlídku Anežského areálu v Praze. S Anežským klášterem mám spojenou spoustu krásných vzpomínek, kupříkladu jsem si tu v osmdesátých letech mohl projít téměř všechna zákoutí, do kterých se tehdy dalo vkročit, protože jsem měl velmi vážnou známost s jednou z místních průvodkyň, za kterou jsem občas mohl do zázemí kláštera docházet a účastnil jsem se i několika jejích prohlídek. Popravdě, po tolika letech už jsem si nepamatoval moc podrobností, je ale pravda, že při nedělní návštěvě se mi na některých místech v hlavě rozsvěcovaly a bylo moc zajímavé pozorovat, kterak se noří ze zaprášených hlubin paměti.

Prohlídka s touhle partou kreativních lidí není nikdy obyčejná. I tentokrát byla doprovozena ne úplně tradičními prvky - třeba recitací dobové poezie či vzpomínek očitých svědků, na zahradě areálu jsme si dokonce sehráli divadelní výstup s předem připraveným scénářem vycházejícím z dobové literatury. Samozřejmě, během prohlídky byla zmíněna spousta informací, které v tomto článku nepovažuji za nutné reprodukovat; data spojená s neobyčejným životem svaté Anežky České jsou k dispozici leckde na internetu. Spíš se pokusím fotkami zprostředkovat místní atmosféru. A taky se přiznám k tomu, že jsem vůbec netušil, jak rozsáhlé vnitřní prostory anežského areálu jsou přístupné bez placení vstupného, které se omezuje na galerijní prostory. Přitom do zahrad areálu chodím celkem často a několikrát jsem už i zde na blogu čerpal inspiraci z toho, co jsem zde měl možnost vidět a zažít.

úterý 11. června 2024

I na individualistu jednou dojde

Právě v těchto dnech začíná opravdu finišovat příprava mé chotěšovské výstavy. Když se podívám na to, co ještě musím zařídit v následujícím měsíci, resp. do 19. července, kdy se bude konat v krásných prostorách budovy konventu úvodní vernisáž, je toho spousta: Především musím vytisknout posledních šest obrazů, které mi ještě ve výstavní kolekci chybějí. Musím připravit kompletní popisky a webové informační stránky, každou fotku bych rád vybavil QR kódem, aby si každý návštěvník mohl k fotce dohledat podrobnosti. Musím sehnat - docela důležité!! - nějaký odvoz z Dobřichovic do Chotěšova pro 28 ne zrovna malých obrazů, kterým je ještě zapotřebí zajistit "pelíšek" z bublinkové fólie. Rád bych oslovil několik stovek svých známých, aby o téhle výstavě věděli, byť pro ně výstava možná bude trochu z ruky, a chci rovněž do propagace zapojit sociální sítě. Měl bych taky - damned - dát dohromady nějaký rozumný materiál o sobě, který bude k dispozici ve výstavním sále (to je vždycky docela problém a hlavně mě to na rozdíl od výstavních fotografií vůbec nebaví :-)). No a to nemluvím o "drobnostech", jako jsou nové vizitky, tradiční divácká soutěž, návštěvnická kniha nebo oficiální podpis smlouvy.   

Bude toho prostě ještě dost k dodělání, aby mohlo všechno v pátek 19. července vypuknout, a to si ještě schovávám v záloze jedno - snad milé - překvapení, které ovšem odtajním, až bude výstava v běhu.

A protože teď bude, jak vidno, náležitý šrumec, je, myslím, ten správný čas, maličko to celé znepřehlednit a ohlásit jednu úplně novou akci už na dobu poprázdninovou. Jak už jsem v poslední době několikrát naznačoval, budu mít na podzim jedinečnou příležitost ukázat pár obrázků i na krásném, dobře dostupném a turisticky hojně navštěvovaném místě v centru Prahy. Ne, tentokrát to samozřejmě nebude výstava sólová, tím spíš, že do toho báječného výstavního prostoru se klidně vejde kolem 80 velkých fotek, ale bude to naopak poprvé, kdy se i takový individualista, jako jsem já, zapojí do české skupinové výstavy. Mělo by nás vystavovat 27, takže výstava bude, jsem přesvědčen, přepestrá - žánrově i stylově; já bych měl mít na výstavě podle aktuálního rozpisu 7 fotek formátu 60 x 80 cm. 

neděle 9. června 2024

Nedělní miniglosy č.734

 

Malé povodňové intermezzo máme snad za sebou a na dohled začíná být vidět (a na vlastní zahřátou kůži cítit) opravdové léto. Emoce spojené s hokejovým titulem mistrů světa jsme nechali pěkně u ledu, aby nám vydržely čerstvé, mohli jsme si zase po nějaké době oficiálně zavolit ve volebních místnostech a teď si po té mnohačetné námaze můžeme ještě přečíst Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které vycházejí už déle než 15 let. Vítám vás dnes opět nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.
 
Po týdnu zaměřeném více na fotografie, jsem tentokrát zveřejnil dva nové články orientované trochu jinak: Ten první byl po dvanácti a půl roce (!) teprve druhým textem přiřaditelným do rubriky Divadlo a zavedl jsem vás v něm na představení Můj bratr mesiáš Divadla Kámen. Druhým článkem byla pak rozverně absurdní rýmovaná miniatura O opilém dikobrazu. Z předešlého týdne připomenu článek o chystané fotografické výstavě Abstraction in Photography v dalekém čínském Čchung-čchingu na třetí nejdelší řece světa, kde bych měl mít taky nějaký svůj obrázek, byť zatím nevím který: Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang. A přidám ještě fotoreportáž z návštěvy chotěšovského kláštera Jak to vypadá v místě mé letní výstavy, protože mi zbývá už jen necelých šest týdnů do zahájení mé tamější letní sólové výstavy s názvem POVZNÁŠENÍ., na kterou samozřejmě srdečně zvu i všechny zdejší návštěvnice a návštěvníky.
 
Z archivu dnes podruhé povytáhnu malou básničku Přelétavý den, která v pouhých několika verších ukazuje, že i zdánlivý přelétavec může být za určitých okolností téměř ztělesněním věrnosti :-). A přidám jeden dávný, myslím, ne úplně laciný a dost upřímný pokus o záznam toho, co mi letělo hlavou při tréninku na maratón: O nepřekonatelném rekordu.

pátek 7. června 2024

O opilém dikobrazu

Minule jste tu měli nefalšované divadelní a ještě navrch knižní umění, tak tentokrát nic takového nečekejte, protože v zájmu dobrého vyvážení následuje naopak lehce infantilní rýmovaná miniaturka. Zkusil jsem totiž, jestli vyhledávač objeví na mém blogu slovo dikobraz, a nebyl jsem úspěšný. Tak příště už budu! :-) 

 

Opilý dikobraz

Spadl na mě dikobraz,
opilý až pod obraz.
Šťastný ležel pod obrazem,
že nespadl rovnou na zem.

Když ve víně rozum ztrácí,
touží létat jako ptáci
a pak vždycky dorazí
ke mně, mezi obrazy.
 
Opilý, leč nevinný,
pro přírodu velmi cenný,
mou náručí zachráněný
před frakturou bodliny,
škytne něco o Bohu.
 
Věrný zvyku dikobrazů
zaleze si do obrazu
brázdit ve snech oblohu.

úterý 4. června 2024

Můj bratr mesiáš

Říkala mu "Blázínku!" Říkala mu to takovou barvou hlasu a s takovou dikcí a přídechem emoce, že by, myslím, každý muž dal mnohé za to, aby to byl právě on, kdo je tak osloven. Natožpak muž, který má podstatnou část života už za sebou, života, který skoro celý zasvětil odkazu svého dávno zemřelého bratra. Bratra, který byl - tedy snad, všechno tomu nasvědčuje, i když co my víme, že? aspoň v očích a srdcích těch, co ho následovali a doposud i dávno po jeho smrti následují - mesiášem. "Blázínku", říkala mu a přišla za ním s tím oslovením a masérskými vodičkami a mastičkami do Nových Vinohrad až z dalekého Dubrovníku, kde se narodila ve stejné době, kdy na tomtéž místě Eli, jeho bratr, považovaný za  mesiáše, kdysi zemřel. Náhoda? Nu, vždyť náhoda je jen obecně přijatelný výraz pro to, pod co se ON z nějakého dobrého důvodu zdráhá veřejně podepsat. Marek, mesiášův bratr, už zestárnul dlouholetou péčí o bratrův odkaz. Ale ani on snad ještě úplně nezapomněl sám na sebe a dokáže si připomenout jinotaje hlasu. "Blázínku!" říká mu ta žena pokorně, ale i naléhavě a smyslně. Ne, nepřišla z Dubrovníku za mesiášem jako ostatní, ale za mesiášovým bratrem, ona, Natálie z Dubrovníku. Není to tak trochu urážka mesiáše - nepřijít za ním, když už je zdánlivě tak blízko? Ale kdo jiný by to měl pochopit lépe než on, je-li opravdu tím, za koho jej ostatní považují? Marek mesiášem není, ale vydává o něm - o svém dávno mrtvém bratrovi - poselství. Tomu zasvětil svůj život a už si asi ani neuměl představit, že by to mohlo být i jinak.

Říkáte si, že z Dubrovníku do Nových Vinohrad je to děsná štreka, když přímý spoj Českých drah už v době, kdy se příběh odehrává, evidentně přestal jezdit? To určitě je, ale Nové Vinohrady nejsou ani v Praze, ani nikde v Texasu či u Čermákova Chicaga, právě teď asi nejsou vůbec nikde, ale jednou budou, rozhodně budou, až se doma nebude dát žít, budou kdesi u moře v Řecku, na místě, do kterého se uchýlili příbuzní a přátelé zemřelého mesiáše, aby zde žili podle zásad, které hlásal, a které už skoro všichni znají jen z interpretací jeho blízkých a dalších očitých svědků. Nikdo neví, jestli jsou to správné zásady, ale ON zlehka napovídá tím, že v tomto společenství se ještě rodí děti. Jinde tomu tak není a lidstvo jako celek nemá zrovna zářivou perspektivu (ale mělo ji vůbec někdy?); kde nejsou lidé, bude brzy nouze i o voliče a daňové poplatníky, takže řádu světa nezbývá než se razantně od základů proměnit. Jsou uctívači Eliho - mesiáše vyvolení nebo je to všechno jen podivná shoda náhod? Ehmmm, opět ty náhody - jako nepodepsaná psaní, která ale dobře poznáváme podle rukopisu.

neděle 2. června 2024

Nedělní miniglosy č.733

 

Není asi nic, na čem by byla lépe vidět teorie privatizace úspěchu, jako když čeští hokejisté získají titul mistrů světa. "My jsme mistři a všichni jsme se o to zasloužili," praví hlas fanoušků, namísto pravdivějšího "Oni jsou mistři a nám bylo dovoleno tomu přihlížet". Popravdě, nemyslel jsem si, že se ještě někdy podobného zážitku dočkám, domníval jsem se, že v této a následující generaci půjde úroveň českého hokeje i jeho výsledků spíš nezadržitelně (a taky nevratně) dolů a vzpomínky na mistrovské tituly se stanou příběhem z filmů pro pamětníky, podobně jako tomu bylo v basketbale, volejbale či házené. Je neuvěřitelné, že když čeští hokejisté získali v roce 2010 mistrovský titul naposledy, Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" už byly u toho (viz dnešní speciální vzpomínková miniglosa), protože vycházejí už déle než 15 let. Vítám vás dnes opět nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.
 
Tentokrát jsem v týdnu zveřejnil dva nové články zaměřené navzdory původním záměrům více na fotografie, protože jsem chtěl co nejpohotověji zareagovat na jednu překvapivou a pro mě potěšující zprávu z daleké Číny. Ještě před tím jsem publikoval článek O pindruších a tvrdohlavosti, ve kterém ukazuji a na fotkách dokladuji, jaký jsem dal nový slangový význam slovu "pindruše". No a pak už jsem popustil uzdu chlubení a pozval jsem vás do míst, kam se s jistotou nikdy osobně nepodívám a myslím, že většina z vás taky ne - do města Čchung-čching na třetí nejdelší řece světa: V článku Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang se dozvíte, že by měla některá z mých fotek být součástí tamější výstavy Abstraction in Photography, pokud ovšem někdo do té doby přičinlivě neupozorní pořadatele na to, že má Česká republika podezřele vřelé vztahy s Tchajwanem, takže nejenže si nezasloužíme vlastní pandu, ale ani vlastní místo na mezinárodní fotovýstavě. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout fotoreportáž z návštěvy chotěšovského kláštera Jak to vypadá v místě mé letní výstavy, protože mi zbývá už jen pár týdnů do zahájení a vypravil jsem se podívat na "místo činu", jak tam probíhá vernisáž a jak přesně vypadá výstavní sál, který jsem zatím znal jen z technického plánu. A protože jsem minulý týden opět jednou přijal pozvání na setkání českých a japonských autorů básniček haiku, dám sem odkaz i na článek o své první zkušenosti z netradičního prostoru i společnosti - Japonský večer s haiku v pražském zenovém domečku.
 
Z archivu dnes podruhé povytáhnu 13 let starý článek O rozesmívání Boha, který mi připomíná, že se vlastně za tu dlouhou dobu moje opravdu hlavní priority a nejoblíbenější snová témata zásadně nezměnila, i když se nad nimi nejvyšší instance občas chechtá tak, že skoro nemůže popadnout dech. A jako bonus přidávám i malou básničku Přelétavý den, která v pouhých několika verších ukazuje, že i zdánlivý přelétavec může být za určitých okolností ztělesněním věrnosti :-).

pátek 31. května 2024

Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang

Se svými fotkami už jsem si zasoutěžil leckde. Celkem tradičně něco posílám do velkých soutěží v Paříži a Tokiu, což jsou dvě neobyčejná města, ke kterým mám dlouholetý osobní vztah, ale taky do soutěží v Londýně, New Yorku, San Franciscu, či Glasgow, kam jsem zatím ještě osobně nezavítal, byť v duchu mockrát. Asi před měsícem jsem se náhodou podíval na webovou stránku, kde je možné najít skoro každou významnější fotografickou soutěž světa, a zaujal mě banner akce v nějakém pro mě zcela neznámém čínském městě, který lákal na zajímavé téma Abstrakce. Když jsem si našel podrobnosti, zjistil jsem, že jde o takový typ soutěže, kde se nerozdávají ceny, medaile či čestná uznání, ale odměnou úspěšným je skutečnost, že vybrané fotografie se stanou součástí reálné výstavy, v tomto případě výstavy s názvem "Abstraction in Photography" (čínskou variantu názvu sem dávat nebudu, aby to nebyla pro blogspot příliš náročná zatěžkávací zkouška). Za spíše symbolický poplatek (v porovnání s výše uvedenými renomovanými soutěžemi) bylo možné poslat až šest fotek, které by se k tématu Abstrakce dobře hodily.

Zkoušel jsem nakouknout do archivu, jestli bych dokázal z tamější nabídky dát dohromady něco, za co bych se sám nestyděl, a po dva večery jsem doma vybíral a ladil malou kolekci na míru tomu, co si z české dálavy naivně představuji jako příhodné pro čínské podmínky. S Čínou nemám ovšem žádnou osobní zkušenost, s jedinou výjimkou - když jsem asi 3 hodiny přelátal vysoko nad širou čínskou zemí při cestě z Ósaky do Dubaje. Kdybych měl soudit jen ze zpráv západních médií, od tamějších lidí bych kůrku nevzal, což mi připadne jako hloupost, protože 1,4 mld. lidí je, myslím, dostatečný vzorek na to, aby v něm zafungovaly základní statistické zákony, takže tam nejspíš bude i pár těch, kteří se na fotky rádi dívají a třeba by je mohly zaujmout i ty moje z dalekých Čech, byť i čistě vnitročínská konkurence bude nejspíš dostatečná :-). Nu, vybral jsem tedy: Šest fotek namíchaných tak, aby nabízely co nejširší pokrytí výtvarných chutí.

čtvrtek 30. května 2024

O pindruších a tvrdohlavosti

Není to tak dávno, co jsem v Plzni přecházel starodávný Saský most (on se teď tedy oficiálně jmenuje Rooseweltův, ale já mu pořád říkám jeho původním jménem a zdá se mi, že na ně na oplátku pořád slyší). Bylo květnové ráno, slunce svítilo ostošest a bylo zaděláno na krásný den. Protože jsem měl s sebou foťák a při procházce s foťákem jsem zvyklý se pozorně dívat kolem sebe, nemohl jsem si nevšimnout docela zajímavého stínu, který starý kamenný most vrhal na hladinu řeky Mže. Na výsledném obrázku jsem udělal stín šikmo a jeho součástí je zábradlí, dvě lampy, kamenné sousoší s křížem a taky (pěkně vlevo dole) moje  maličkost. Do toho odraz stožáru a příbřežních stromů, osvětlená cesta... Dohromady docela obstojný záběr, který jsem se rozhodl udělat v černobílém ladění. Jen ty... pindruše!

Slovo "pindruše" jsem poprvé objevil v jednom starém Čtyřlístku, který vyšel v době, kdy mi byly čtyři roky. Netuším už dávno, o čem ten pohádkový příběh byl, ale "pindruše" mi z něj jaksi zůstaly ve slovníku. A když jsem začal fotit, dostalo u mě tohle sympatické slovíčko nový obsah: Začal jsem si jím totiž pro sebe označovat nejrůznější nečistoty v obrazu - flíčky, prach nebo chloupky na negativu (nebylo vůbec snadné očistit nabitý plastový svitek filmu tak, aby se na něj pindruše nelepily jako zlatokopky na miliardáře), vypadlé pixely v digitálním obrazu anebo někdy dokonce skutečný čurbes v záběru. A přesně ten poslední druh pindruší přinášela o překot tekoucí řeka Mže v Plzni u Saského mostu. Nečistoty na hladině řeky byly už při snímání jasně viditelné. Nebylo třeba čekat na to, až odplavou, řeka je jimi "vyzdobená" kontinuálně. Bílé fleky, co nikdy nekončí. 

neděle 26. května 2024

Nedělní miniglosy č.732

 

Kdyby mi někdo v době mého mládí a vrcholícího fanouškovského zájmu o sport řekl, že jednou nebudu mít plnou hlavu hokejového šampionátu, který se navrch koná ve městě, kde žiju, nevěřil bych mu. Ano, občas kouknu na kousek zápasu, zaslzím při hymně, ale někdy si jen večer přečtu výsledky a přitom netuším, kdo vede tabulku kanadského bodování, ani kdo dal náš rozhodující gól. Nu, priority se proměňují. Leč, nedělní priorita Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a vychází už déle než 15 let, zůstává setrvalá ( i když - mezi námi - taky netuším, kdo v NMg právě vede kanadské bodování :-)). Vítám vás dnes opět nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.
 
Tentokrát jsem stihl v týdnu publikovat jediný nový článek, fotoreportáž z návštěvy chotěšovského kláštera, Jak to vypadá v místě mé letní výstavy. Zbývají mi už jen necelé dva měsíce do zahájení, tak jsem se vypravil podívat na "místo činu", jak tam probíhá vernisáž a jak přesně vypadá výstavní sál, který jsem zatím znal jen z technického plánu s rozměry zdí a oken. Tak aspoň ještě připomenu fotočlánek Barevné vltavské fotoexperimenty, v němž jsem předvedl (snad) poněkud netradiční obrazové náměty, které je překvapivě možné fotit přímo v centru Prahy, a po dlouhé době i jeden článek na politické téma, konkrétně text  O korespondenční volbě. Zmínit se můžu i o nedávném příspěvku do rubriky o češtině Jazykové hrádky, tentokrát zaměřený na to, čemu říkám Neposedná čísla.
 
Z archivu dnes povytáhnu Miniaturu z roku 2016 Ptakopysk na pražském sídlišti, reflektující podle dobového podtitulu "... frustraci nadšeného zoologického experimentátora ze zoufale malých českých poměrů", a nově i 13 let starý článek O rozesmívání Boha, který mi připomíná, že se vlastně za tu dlouhou dobu moje opravdu hlavní priority a nejoblíbenější snová témata zásadně nezměnila, i když se nad nimi nejvyšší instance občas chechtá tak, že skoro nemůže popadnout dech. Ovšem, co bych neudělal pro to, aby ve společnosti panovala dobrá nálada... :-)

čtvrtek 23. května 2024

Jak to vypadá v místě mé letní výstavy?

Mám takový zvyk, že když mám mít někde výstavu s vernisáží, snažím se zajít se podívat na vernisáž výstavy, která se v tom sále koná přede mnou, abych viděl místní zvyklosti, které se můžou místo od místa velmi lišit - jak pokud jde o průběh vernisáže (průvodní slovo, kulturní program,...), tak pokud jde o občerstvení. Někdy probíhá vše v režii pořadatele, jindy je zase všechno na vystavujícím, no a ten zbytek jsou různé varianty s kombinovanou odpovědností. No a protože se 19. července bude konat vernisáž mé výstavy v chotěšovském klášteře (zdá se být ještě dost času, ale je ještě spousta věcí, které před zahájením musím zařídit, např. taková drobnost jako vytištění a adjustace části vystavených fotek :-)), zajel jsem se podívat na to, jak probíhá taková vernisáž, ke které nemám žádný osobní vztah, takže si můžu dovolit hlavně pozorovat a nasávat informace, abych pak nebyl v den D zaskočený nějakou překvapivou skutečností.  

A hlavní překvapivý bod mě čekal hned na začátku: V Chotěšově je totiž zvykem zahajovat rovnou dvě výstavy naráz! Výstavních sálů je tu totiž víc, v některých jsou instalované stálé výstavy (velmi zajímavá je třeba ta, která ukazuje, které filmy se v areálu kláštera natáčely - od Kunderova Žertu režiséra Jaromila Jireše až třeba po Bad Company s Anthony Hopkinsem) a dva jsou určené pro výstavy "sezónní". No jo, ale umíte si představit něco jako společnou vernisáž určenou pro dvě úplně rozdílné výstavy, které se navíc odehrávají v různých sálech? Já to neuměl, tak jsem se byl v Chotěšově poučit.

neděle 19. května 2024

Nedělní miniglosy č.731

 

Tento týden byl pro mě doslova nabitý událostmi a i když vlastně všechny byly skvělé, neobyčejné a obohacující, docela se těším, až zase nastane nudnější období, během kterého budu mít čas nejen přemisťovat se v rychlosti z místa na místo, potkávat spoustu báječných lidí a vršit zážitky, ale taky se k tomu všemu v duchu vrátit, v klidu se zamyslet a zpracovat a utřídit vše, jak se patří a jak si to zaslouží. Hodně věcí jsem v poslední době odložil a zařadil mezi resty (což doufám, postupně napravím). Aspoň že zbyla (byť tentokrát nikoli v klidu kavárny ale v rušném vlaku) trocha času na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a vychází už déle než 15 let. Vítám vás tedy opět nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.
 
Navzdory zmíněnému kalupu jsem i v minulém týdnu zde na blogu publikoval dva nové blogové články (resp. rozpracoval a dotáhl dříve rozepsané koncepty): Tím prvním byl fotočlánek Barevné vltavské fotoexperimenty, ve kterém jsem předvedl (snad) poněkud netradiční obrazové náměty, které je překvapivě možné fotit přímo v centru Prahy. Ve druhém článku O korespondenční volbě jsem po notné době otevřel jedno aktuální politické téma, o kterém se dost diskutuje a mnoho lidí je (na rozdíl ode mne) považuje za naprosto zásadní, přičemž pohledy dvou hlavních názorových bloků a jejich příznivců jsou jako obyčejně diametrálně odlišné. Z nedávných článků ještě jednou připomenu čerstvý příspěvek do rubriky o češtině Jazykové hrádky, tentokrát zaměřený na Neposedná čísla a za zmínku snad stojí i plakát mé Jubilejní desáté sólové fotovýstavy v chotěšovském klášteře, která bude mít název POVZNÁŠENÍ a na kterou vás samozřejmě všechny srdečně zvu.
 
Z archivu dnes kromě 11 let starého článku Kostra čaje, určeného především pro milovníky přesmyček a kritického oka, povytáhnu i Miniaturu z roku 2016 Ptakopysk na pražském sídlišti, reflektující podle dobového podtitulu "... frustraci nadšeného zoologického experimentátora ze zoufale malých českých poměrů."

pátek 17. května 2024

O korespondenční volbě

Kdybychom byli zvídavým ufonem, který spadl z intergalaktické dopravní trasy rovnýma nožkama do pozemské současnosti, shodou gravitačních okolností právě v oblasti české kotlinky, mohlo by nám připadat, že nejzásadnějším politickým problémem, který dnes hýbe českou společností, je to, zda je možné připustit pro Čechy žijící v zahraničí účast ve volbách na dálku nebo ne. Tedy, ne, že by nešlo o systémově důležitou skutečnost. Žijeme ve 21. století a na dálku je možné dělat a zařizovat kdeco: Můžete si koupit lístky na hokej, můžete podat daňové přiznání, můžete vydražit za desítky miliónů obraz od Toyen nebo můžete poslat peníze ze svého účtu na podporu výzbroje ukrajinské armády nebo na šití transparentů s mírovými hesly a holubicemi přesně podle toho, co vy sami pro Ukrajinu považujete za přínosnější. A někdy nejenže můžete, ale dokonce musíte, což vědí např. živnostníci, kterých se na jejich názor nikdo neptal a dostali digitální plnění většiny svých povinností befelem a bez pardonu. U korespondenční volby je ale situace dramaticky odlišná: Volit na dálku bez osobní přítomnosti ve volební místnosti prostě zatím nejde a jak už je to v kraji zvykem od lipanských dob, na bitevním poli se sešikovala dvě vojska, mluvící sice zdánlivě stejnou řečí ale ve skutečnosti si navzájem nerozumějící, která na sebe zpoza nedobytných vozových hradeb metají fekálie a mršiny, aby těm odnaproti co nejvíc zpříjemnila čerstvé jarní povětří.

středa 15. května 2024

Barevné vltavské fotoexperimenty

Na facebooku jsem v uplynulých dnech postupně ukázal několik fotoexperimentů s barvami a tvary a celkem mě překvapilo, jaký měly zveřejněné obrázky mezi návštěvníky pozitivní ohlas. Je pravda, že v experimentování s barevnými odrazy na vltavské hladině nejsem úplný začátečník, minimálně přes prvních pár lekcí jsem se postupně přehoupl a nakonec jsem si i vytipoval několik míst, které z tohoto pohledu, myslím, stojí za to občas navštívit; neskromně se domnívám, že díky bohaté zkušenosti s focením odrazů všeho druhu už umím celkem slušně odhadnout, kde by se mohlo něco vizuálně zajímavého "urodit". Je ale pravda, že na sociálních sítích jsem se zrovna nepřetrhl s tím, abych veřejně vyzvonil přesné místo a způsob focení; přece jen mi nějakou dobu trvalo, než jsem si na to přišel, a nemám úplně důvod pozotvírat cestou v potu tváře všechny těžké dveře, aby ti, co jdou za mnou, prošli pokud možno s co nejmenší námahou :-).

Sem na blog ale moc náhodných kolemjdoucích fotografů nechodí, spíš štamgasti, kteří se sem už docela dlouhou dobu vracejí, a těm nemám důvod nic (snad kromě jedné věci, jež nemá s focením vůbec nic společného) tajit. Mohu tedy prozradit, že mým oblíbeným rajónem je oblast dvou vltavských lodí, které dlouhodobě dlí u těšnovského břehu poblíž Štefánikova mostu: Albatros a Bukanýr, tedy přesněji botel Albatros s převažující červenou barvou a music bar U Bukanýra, který je pro změnu laděný do zelena. Když jsou lodě v pozdním slunečném odpoledni optimálně nasvíceny postupně měknoucím světlem a na řece nejsou příliš velké vlny, takže se barevné reflexe na vodě přelévají a proměňují s každým novým zachvěním hladiny, s každým zafoukáním mírného větru, dají se fotit neustále se proměňující barevné tvary, do kterých se obě lodě převtělí. Pak už jde jen o to, co přesně se vám podaří zachytit, protože každý zlomek vteřiny se obraz proměňuje. Zkoušel jsem ze zvědavosti exponovat dva snímky velmi rychle po sobě (nedělila je ani jedna sekunda) a výsledky byly naprosto odlišné. To je důvod, proč se sem vracím a proč, myslím, focení v téhle lokalitě má smysl pro všechny, kdo si rádi hrají a těší je experimentovat.

neděle 12. května 2024

Nedělní miniglosy č.730

 

Vypadá to, že mrazy se nám až do podzimu podařilo zapudit, však škod nadělaly dost a až si budeme na podzim pochutnávat na jablkách z Uruguaye a v duchu si představovat (a z kapsy platit) jejich uhlíkovou stopu, možná si na to ještě vzpomeneme. Důležité je, že nám nepomrzly i Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a vychází už déle než 15 let. Vítám vás tedy opět zčásti ze svého dobřichovického obýváku, kde ráno píšu tento úvodník, a zčásti z přítmí kavárny na pražském Poříčí naproti Bílé labuti, kde v neděli odpoledne psávám hlavní text, nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.
 
I v minulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové blogové články: Tím prvním byl nový příspěvek do rubriky o češtině Jazykové hrádky, tentokrát zaměřený na Neposedná čísla. Ve druhém jsme po dlouhých dvou letech znovu rozšířili i pozapomenutou rubriku Miniatury čtyřverším Slovní příklad. Z předchozího období ještě jednou připomenu, jak vypadá plakát mé Jubilejní desáté sólové fotovýstavy v chotěšovském klášteře, která bude mít název POVZNÁŠENÍ a na kterou jste samozřejmě všichni srdečně zváni, a taky malý výlet do českého rockového dávnověku v článku Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku..., ve kterém jsem zavzpomínal na to, jakým zjevením pro mě byla začátkem roku 1986 energická mladá zpěvačka Bára Basiková a celé tehdy vzniklé seskupení kytaristy Michala Pavlíčka s výbušným názvem Stromboli.
 
Z archivu dnes povytáhnu 11 let starý článek Kostra čaje, takže lidé, kteří mají rádi přesmyčky, mě možná přestanou považovat (tedy pokud vůbec někdy považovávali) za celkem slušného člověka; já ovšem tvrdím, že tento výraz má velký duševně-hygienický význam a mělo by se o něm vědět.

sobota 11. května 2024

Slovní příklad

 Víc než dva roky tu nebyla žádná Miniatura, tak sem dnes dám jedno rychlé "mezioborové" čtyřverší:

 

Vhodný příklad změní v mžiku

přírodopis na matiku:

Co se stane, když se spáří

s drabařkami dromedáři?

středa 8. května 2024

Neposedná čísla

Čas od času v textu nějakého článku narazím na cosi, čemu říkám "neposedná čísla". Většinou jsou svými autory dobře míněná, ale protože jsou neposedná, původní úmysl dokážou snadno znejasnit nebo rovnou pokazit. Dnes jsem si třeba přečetl článek o záměru vybudovat podmořský tunel mezi Evropou a Afrikou kdesi poblíž Gibraltaru. Pro mě za mě, ať je to klidně tunel až do Austrálie! Míru efektivity takového projektu a jeho potenciální pozitivní a negativní dopady musí posoudit ti, co k němu budou mít přesnější informace, než mám já; takové rozhodování jim milerád přenechám. Co mě ale zaujalo, byla informace tiskové agentury o ceně projektu, která má činit "odhadem v přepočtu kolem 149 978 395 000 korun".  

Ano, nemáme úplně přesná čísla, částku jen odhadujeme, navíc používáme přepočty mezi měnami. Když někdo v takové situaci napíše výši odhadu kolem 150 miliard, připadne mi to uměřené. Když někdo jiný přidá v odhadu dvě platná čísla a vyjde mu odhad 149,98 miliardy, budu to považovat za troufalé, ale smířím se s tím, jen si pomyslím, že projekťák je buď pedant nebo (to spíš) chce před sponzory vypadat, že číslo, které ve skutečnosti vylovil z mlhy předvěkých věšteb neexistující evropské Libuše a ve skutečnosti může být klidně až pětinásobné, je výsledkem zevrubné multikriteriální analýzy, kterou jen tak někdo udělat nedokáže (sám ostatně tuhle osvědčenou metodu občas používám a psychologicky velmi dobře funguje). Když ale někdo napíše, že to bude "odhadem kolem 149 978 395 000", je na první pohled jasné, že věcná hodnota tohoto údaje je nulová a jde jen o čistý "kalkulačkový efekt". Stačí vydělit sumu aktuálním kursem dolaru a vyjde nám, že původní odhad mohl činit celkem rozumných 6,4 mld. amerických dolarů nebo (ještě pravděpodobněji, protože jsme v Evropské unii) asi 6 mld. EUR. Když takové číslo dáte do kalkulačky a vynásobíte ho aktuálním kurzem na slušný počet desetinných míst, to by bylo, aby nevyšlo něco pěkného, čím čtenáře ohromíme. Ale my dobře víme, že jde jen o jeden z možných projevů mých oblíbených neposedných čísel.

neděle 5. května 2024

Nedělní miniglosy č.729

 

Škoda, že ovocné stromy a keře vinné révy jsou náchylné nechat se zničit jarními mrazy, a lidská hloupost je přitom, zdá se, mrazuvzdorná. Ale zase - kdyby neexistovala, třeba by nemohly existovat ani Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a vychází už déle než 15 let. Vítám vás tedy opět zčásti ze svého dobřichovického obýváku, kde ráno píšu tento úvodník, a zčásti z přítmí kavárny na pražském Poříčí naproti Bílé labuti, kde v neděli odpoledne tradičně píšu hlavní text, nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech.
 
I v minulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové blogové články: V tom prvomájovém jsem vám ukázal, jak vypadá plakát mé Jubilejní desáté sólové fotovýstavy v chotěšovském klášteře, která bude mít název POVZNÁŠENÍ. Těsně před páteční půlnocí jsem pak přidal nový příspěvek do zdejší blogové Fotolaboboratoře, článek Rytmus moderní architektury, kde jsem opět připravil malého fotoprůvodce, jak vznikala jedna z mých posledních fotek z betonové korporátní džungle na pražském Rohanském nábřeží. Z minulého období ještě jednou připomenu výlet do českého rockového dávnověku v článku Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku..., ve kterém jsem zavzpomínal na to, jakým zjevením pro mě byla začátkem roku 1986 energická mladá zpěvačka Bára Basiková a celé tehdy vzniklé seskupení kytaristy Michala Pavlíčka s výbušným názvem Stromboli. Jen pro vaši informaci mohu doplnit, že úžasný pozapomenutý obraz Tajemství míst (z roku 1961) od surrealistické malířky Toyen, který jsem měl to potěšení nedávno vidět na vlastní oči a zprostředkovat vám ho v článku Odpoledne s opravdu mimořádným obrazem, se na velké aukci v Obecním domě nakonec prodal za 49 600 000 Kč (podle mě pro investory dobrá cena, což uvidíte tak za za 20-30 let, kdy si na mou dávnou věštbu vzpomenete :-)). A ještě jednou vám tu mohu nabídnout speciální fotoreportáž do běžně nepřístupného světa Uvnitř pražského orloje.
 
Z archivu ještě naposledy povytáhnu dva články související s prvním májem, které se asi jeden od druhého nemohou lišit víc: Popis, jak komplikovaně vznikala v době velké covidové karantény ne úplně tradiční barevná fotokoláž Vyznání ve žluté obálce, a mírně hororovou vzpomínkou na dobu rádobyrozvinutého socialismu O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu.

pátek 3. května 2024

Rytmus moderní architektury

Vítám vás zase jednou ve zdejší blogové fotolaboratoři, kde se dnes budeme věnovat tomu, jak je taky možné na obyčejné prvomájové procházce fotit moderní architekturu. Máte rádi takové ty současné železobetonovoskleněné baráky, které se staví o překot různým velkým firmám? Vím, většinou to není na fotkách nic moc zajímavého, byť třeba skleněné fasády docela pěkně odrážejí svoje okolí (povětšinou ovšem taky nijak zvlášť hezké). Ale když už jsem o prvním máji trapně místo na Petřín pod nějaký rozkvetlý strom zavítal s foťákem na nepříliš fotogenický okraj Rohanského nábřeží, které zrovna parkovou zelení neslyne, ale zato je tu notně asfaltu na křížení několikaproudých silnic, podíváme se, jestli tu nejde cvaknout něco podnětného, co by si naše blogová fotolaboratoř mohla vzít do parády.

 Jedna místní moderní budova mě docela zaujala (z druhé strany je vidět, že patří firmě Allianz). Ani ne tolik nablýskanými skleněnými stěnami jako spíš zajímavě udělanými balkóny, ze kterých je z tohoto úhlu v každém patře vidět jen malý kousek a bezprostřední odraz v zrcadle fasády, takové do skla zakousnuté zoubky.

středa 1. května 2024

Jubilejní desátá sólová fotovýstava - klášter Chotěšov

Však to není tak dávno, pouhých 11 let, kdy jsem zde na blogu trochu bojácně ohlašoval první (a byl jsem naprosto přesvědčen, že i poslední) výstavu svých fotek, pěkně doma, na dobřichovickém zámku. Vůbec jsem si to tehdy neuměl představit a - jen lehce parafrázuje slova doktora Štrosmajera - řekl bych, že kdyby nervozita nadnášela, vznášel bych se tou dobou jako holubička nebo aspoň jako sestra Huňková. Teď jsme o pár let a pár výstav dál, s fotkami jsem si už v mezidobí užil spoustu radosti domácí i zahraniční, ale co naplat, už teď je jasné, že s tou nervozitou to nejspíš nebude jiné než na úplném začátku. Mám už sice o dost přesnější představu, jakou chci výstavu mít, ale v mnoha ohledech jdu zase do neznáma a dost věcí pro mě bude i letos poprvé, aspoň tedy doufám :-).

Sice je (zdánlivě) ještě pořád dost času, protože výstava začne až o letních prázdninách, ale znáte to - doba je hektická, na krku máme květen a - pro změnu slovy písně Karla Gotta - čas letí jako bláznivý. Dnes tu všem zdejším milým čtenářkám a čtenářům ukážu oficiální oznámení a zároveň (ovšem v mnohem větším formátu) i plakát, který slouží jako první informativní pozvánka, aby si všichni, kdo by chtěl moje fotky vidět naživo i na trochu odlehlejším místě, než bylo doposud zvykem, mohli udělat aspoň předběžný rámcový plán na prázdninový historicko - umělecký výlet.