neděle 13. června 2021

Nedělní miniglosy č.594

Období kolem letního slunovratu je v roce asi moje nejoblíbenější, protože mám prostě rád, když je dlouho světlo. Za normálních okolností jsem si touto dobou brával týden dovolené a vyrážíval jsem někam do hor, po kterých šlo rázovat až pomalu do desáté večer, ale normální dnešní situace pořád ještě ani zdaleka není. I když mám očkovací certifikát, ani v nejmenším se mi nechce někomu dokazovat, že jsem oprávněn sednout si k restauračnímu stolu, objednat si pivo nebo dokonce někam odjet. Jsem trpělivý (rozuměj tvrdohlavý) a počkám si, jak se situace s různými "covidpardony" a "covidpasy" vystříbří, a teprve pak se opět - bude-li to aspoň částečně odpovídat mé představě fungování svobodného světa - vydám na cesty. To v případě Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", na nastolení normální situace trpělivě čekat nemusíme: Tento nejspíš nejdéle vycházející český blogový nedělník vychází po celou nenormální dobu zcela normálně, jako tomu bylo po celých více než 12 let, co už si v něm skoro každý týden můžete číst. Vítám vás dnes u jeho 594. vydání. Vida, jubilejní šestisté číslo už začíná pomalu prosvítat na obzoru mezi stromy :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: Prvním byl článek Hvězdolet u rezavé zlaté kotvy, dokladující, jak jsem svým fotoexperimentem vystrašil několik majitelů pod Vyšehradem zaparkovaných automobilů. Ve druhém jsem pak představil několik předválečných pokusů najít český ekvivalent ke slovu víkend (snad od vás nedostanu pomyslnou sardel z češtiny, když se článek jmenuje Krásný výkend nebo krásné zotavisko?). Z předešlého týdne pak mohu ještě jednou připomenout praktický pražský fotografický pokus, jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA a z ještě starších článků pak pokus o vlastní překlad další básně Christiana Morgensterna Mezi časy
 

pátek 11. června 2021

Krásný výkend nebo krásné zotavisko?

Chtěl jsem původně zdejším milým čtenářům jen docela jednoduše popřát krásný víkend, ale zarazil jsem se: Když máme vedle kompjůtru v češtině i počítač, vedle rádia i rozhlas, vedle fotbalu i kopanou a vedle furtu i pořád, není divu, že jsem byl docela vedle z toho, že vedle víkendu už nic dalšího není. Víkend je prostě víkend a basta, žádný pořádný a rozšířený český ekvivalent k víkendu nemáme, stejně ovšem jako třeba nemáme žádný pořádný ekvivalent k ekvivalentu. Tak už to chodí, že se moc nenamáháme hledat plnohodnotnou náhradu, když lidé cizímu termínu uvyknou. Ostatně víkend je braný většinou velmi pozitivně, a když je člověk naladěný pozitivně, přilne snadno i k jazykové naplavenině, zatímco takové pondělí může být české až na půdu a přesto nejspíš v oblibě Čechů víkend nepředběhne.

No řekněte sami, nezasloužil by si víkend nějakou českou alternaci, aby mohl občas v klidu odjet na dovolenou (třeba na nostalgickou návštěvu své domoviny) bez obav, co si tu lidé bez něj v té době počnou, někoho, kdo se naučí jeho roli a když pak na něj režisér ukáže prstem, talentovaný náhradník na jevišti našeho bohatého jazyka zazáří tak, že i kritici ve víkendových přílohách budou nadšením omdlévat?

čtvrtek 10. června 2021

Hvězdolet u rezavé zlaté kotvy

Někdy se to tak uděje, že původně chcete vyfotit celkem normální dům. Taky to uděláte a ne jednou, ale zjistíte, že ať dům vyfotíte z kterékoli strany, vypadá to obyčejně, popisně a nezajímavě. K takovému ilustračnímu obrázku je pak samozřejmě možné dohledat kompletní historii domu, sepsat informačně hutný text, publikovat to v podobě blogového článku a vypadat skoro jako odborník. Jenže... Jenže jsem pyšný a dělat takové fotky mi nestačí. To je pak těžké.

Tenhle konkrétní dům, který se mi vcelku vyfotit rozumným způsobem nepovedlo, stojí pod Vyšehradem. Zaujal mě tím, že se skládá ze dvou zcela odlišných částí: Z dolní dobře udržované a opravené části, ve které je  restaurace se zahrádkou, a z horní části, která už zdaleka tak pěkně udržovaná není, naopak - je oprýskaná a místy dokonce opadaná, občas jakoby nouzově sflikovaná, prostě dohromady nic moc. Na restauraci se ovšem skví optimistický velký nápis U zlaté kotvy

neděle 6. června 2021

Nedělní miniglosy č.593

Vypadá to, že s mrazy jsme se pro letošní jaro už konečně rozžehnali, a na řadu se tak dostávají rovnou letní bouřky. Města, silnice i vlaky se znovu zaplnily lidmi, kteří nejenže opět chodí do práce, do hospod  a do divadel, ale dokonce si o překot plánují své dovolené u moře. Snažíme se dohnat aspoň část toho, co jsme byli donuceni zmeškat, a v tom návalu "šeříkové radosti z osvobození" vytěsňujeme to, co se už dohnat nedá. I nadále ovšem existují pevné body, které kdyby býval měl svého času k dispozici Archimédes, jistě by naplnil svou hrozbu a pohnul by Zemí, třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a pravidelně se v něm o nedělích dozvídáme, co nového se odehrálo ve světě kolem nás. Všechny milé návštěvníky srdečně vítám už u 593. čísla nejspíš nejdéle vycházejícího českého blogového nedělníku :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: První byl fotograficky experimentální a prakticky jsme si v něm v prostředí večerní a noční staré Prahy vyzkoušeli a předvedli, co je a jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA. V pátek jsem pak přidal naopak velmi krátký článek s Miniaturou o geografických předsudcích, ve kterém se v hutné zkratce odrážejí mé - obtížně vysvětlitelné a čistě na emocích postavené - cestovatelské preference. Z minulého týdne ještě jednou připomenu svou čerstvou "šlechtitelskou zkušenost" v článku Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží a pro milovníky imperfekt, futur či kondicionálů i pokus o vlastní překlad další básně Christiana Morgensterna Mezi časy
 

pátek 4. června 2021

Miniatura o geografických předsudcích

Dnešní miniatura bude dělat čest svému jménu, neb jde opravdu o jeden z nejkratších textů publikovaných na tomto blogu, zvlášť když si odmyslíte neveršovanou omáčku.
 
 
 Miniatura o geografických předsudcích
 
Nagano
 
ty ANO.
 
Ty, Houstone,
 
JUST NE! 
 
 
Měl bych slušné předpoklady být v této věci nestranný, protože jsem nebyl ani v Naganu ani v Houstonu. Jak je ovšem známo a vyzkoušeno, emoci rozumem neporučíš, tak musím přiznat, že do Nagana jsem se ne zas tak dávno (a nakonec hlavně zbytečně) chystal, kdežto do Houstonu just ne :-). 
 
Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

středa 2. června 2021

Jak dlouho trvá modrá hodinka?

Párkrát už jsem tady na blogu fotky pořízené během tzv. modré hodinky představoval a i tento víkend jsem vyrazil do Prahy až na večer (jen "nalehko" bez stativu), abych mohl využít neobyčejného spojení modré oblohy a zlatých světel velkoměsta, protože právě ve městě se dají o modré hodince pořídit asi nejzajímavější obrázky.  Modrá hodinka je totiž - aspoň pro sovy mého typu, které by ani nenapadlo využít analogické světelné podmínky ráno před slunce východem - takové to období, když den už skončil, ale ještě nestihla nastat úplná tma. Máte-li vše dobře domluveno s Elektrickými rozvodnými závody případně s kolemjdoucími lampáři, v přibližně tutéž dobu se rozsvěcejí pouliční lampy a vy máte asi tak půl hodiny (ta "hodinka" je v názvu spíš z marketingových důvodů, ve skutečnosti to bývá o dost kratší čas), na focení. Rozhodně se tedy vyplatí vyhlédnout si vhodné motivy pro fotky předem, protože čas je limitován, na sebesrdceryvnější žádosti o prodloužení není brán zřetel a i tak pomalým fotografům, jako jsem já, musí focení docela odsejpat. Já si tentokrát předem vyhlédl hlavně staroměstské předmostí Karlova mostu, které - jsou-li slušné podmínky - může nabídnout zajímavý kontrast zlatě osvětlených budov a sytě modré oblohy. Procházku po Praze jsem pak časově přizpůsobil tak, abych na Karlův most přicházel těsně před tím, než se na něm rozsvítí světla pouličních lamp, tzn. v tomto období kolem deváté.

neděle 30. května 2021

Nedělní miniglosy č.592

Zatímco v posledních letech bylo jaro poněkud upozaděné a dlouhá mírná zima se po pár dnech proměnila v plné horké léto, letos si postupně se rozvíjející (pravda, trochu opožděné) jaro celkem můžeme užívat. I když je venku ještě pořád dost chladno a mokro, dnešní číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", už je pro letošek posledním květnovým vydáním. Pojďme se tedy opět po týdnu s nadhledem podívat, co nového se odehrálo ve světě kolem nás. Všechny milé návštěvníky srdečně vítám u 592. čísla nejspíš nejdéle vycházejícího českého blogového nedělníku :-).

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil dva nové články: První se zařadil do vzpomínkové rubriky Po paměti a popsal jsem v něm, jak jsem před mnoha lety náhodou našel svůj filmový klub, a otevřel si tak cestu k řadě filmových skvostů. Moc rád píšu o nejrůznějších nenápadných ale stěží uvěřitelných příbězích, hraničících se zázraky, a tentokrát jsem ten nejčerstvější popsal v článku Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu netradiční zážitek z pokusu o vlastní překlad velmi zvláštní a originální básně Christiana Morgensterna Mezi časy
 

pátek 28. května 2021

Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží

Člověk někdy jen žasne, jak se prachobyčejná skutečnost může ubírat cestami, na které je asi i největší fantazie krátká a které dokážou hraničit se zázrakem. Jako třeba můj čerstvý příběh o tom, kterak jsem se já jako naprostý bezzemek a nepěstitel dostal do společnosti vážených pěstitelů a milovníků růží. Nevěříte? Však jsem taky nevěřil. Ale stalo se!

Je to už víc než dva měsíce, co jsem v době nejtvrdšího lockdownu využil toho, že jsou kromě potravin otevřena i květinářství, a pořídil jsem jako narozeninový dárek jednu růži. Protože jsem ovšem kytičku nemohl předat obdarovanému osobně, aspoň jsem ji vyfotil a k fotce jsem připsal zde na blogu narozeninové haiku. A protože růžička byla krásně barevně rozkvetlá ještě pěkných pár dní, ještě z toho následně vznikl fotočlánek Cesta do růže

I když většinou celá květina poměrně rychle uschne, v tomto případě uschnul jen květ a několik listů, ale jinak se mi růžička zdála být pořád celkem ve formě, tak jsem ji ve váze nechal přesluhovat. Asi po měsíci z horní části stonku těsně pod uschlým květem vyrostla nová větvička s asi deseti lístky a dole ve váze se objevilo pár tenounkých kořínků. A protože živá růže, navíc růže dárková, se samozřejmě vyhodit nedá, čekal jsem, jestli se něco bude dít dál. Po dalších skoro šesti týdnech se teď objevily zárodky dalších pěti větviček, tentokrát po celé délce stonku, takže se růžička nejspíš chystá znovu zazelenat. 

středa 26. května 2021

Jak jsem našel svůj filmový klub

Když jsem začal chodit na vysokou školu (šlo o Vysokou školu chemicko-technologickou v pražských Dejvicích), nemůžu říct, že bych byl velkým filmovým fanouškem. Sice jsem měl ze starých časopisů načtenou spoustu informací o filmech slavné československé filmové vlny 60. let, ale ty stejně většinou nebyly zařazovány do běžného programu. Do kina jsem chodil spíš nahodile, když mě v programu něco vysloveně zaujalo, takže jako filmový divák jsem rostl tak trochu jako dříví v lese. Občas jsem se nechal zlákat reklamou na nějaký ten výjimečný velkofilm, takže jsem třeba jako výrostek pochopitelně nemohl vynechat slavné Dobyvatele ztracené archy, kteří pronikli daleko za tehdejší železnou oponu (film jsem viděl v plzeňském kině Hvězda, o kterém jsem na blogu už psal v článku O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda). Pak jsem ale pochopil, že nikdy nebudu mít takovou fazónu a takový bič jako archeolog Indiana Jones, aby ze mne dívky omdlévaly touhou při prvním letmém setkání, takže se nejspíš budu muset uchýlit spíš k intelektuálnější nabídce plzeňského (také už 15 let neexistujícího) Minikina, které se svými 42 místy bývalo nejmenším kinem v zemi a repertoár tomu odpovídal.  

Ještě v prvním semestru na vysoké jsem se věnoval spíš studijním povinnostem než kulturním a jiným radovánkám, protože zachytit od začátku nasazené zběsilé tempo přednášek, seminářů a laboratoří pro mě - uvyklého doposud nijak zvlášť se na nic nepřipravovat - nebylo úplně jednoduché, však se taky škola hned v prvním ročníku rozžehnala s mnohými z mých nových spolužáků. Ale ten únorový večer roku 1985 si dodneška trochu vybavuji: Odcházel jsem už za tmy z anorganických laborek, třeštila mi hlava z celodenní porce různorodých pachů, kterým byl člověk od časného rána při práci vystaven, a neuměl jsem si vůbec představit, že bych šel někam jinam než domů. Jenže když jsem vyšel před školní budovu, zjistil jsem, že zatímco touto dobou většina lidí ze školy odchází, do budovy ČVÚT naproti naopak proudí zástupy. No a protože jsem tvor zvědavý, nakouknul jsem.

neděle 23. května 2021

Nedělní miniglosy č.591

Po svérázném staňkovském "odloženém vánočním víkendu" jsme se v redakci opět vrátili do normálního května podobně jako se vrátily po vytrvalých jarních deštích rozlité řeky do svých koryt. Mohu vás tedy opět všechny srdečně přivítat u nového vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", tentokrát konkrétně u jeho už 591. čísla, ve kterém se - jako skoro každou neděli už víc než 12 let - opět s nadhledem podíváme, co nového se odehrálo ve světě kolem nás.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu stihl publikovat dva nové články: V prvním jsem překvapeně zaznamenal, že se moje fotografie zimního dobřichovického zámku dostala na plakát zvoucí na výstavu snímků z letošní fotosoutěže "Dobřichovice vaším objektivem". Ve druhém článku jsem se už potřetí vypravil do říše fantazie Christiana Morgensterna s úmyslem vytvořit vlastní nový překlad některé z jeho originálních básní. Tentokrát to odnesla básnička Mezi časy, jejíž novou verzi si opět můžete srovnat s originálem i s vybranými českými překlady klasických morgensternovských překladatelů. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek O hrdosti a nakupování, tak trochu oživující původní styl stručnějších kompaktních textů, kterými jsem kdysi na blog.cz začínal.