Nedělní miniglosy č.827

Poznámka: V červnu bude s mými nedělemi všechno jinak než obvykle: Obvykle píšu svůj pravidelný nedělní blogový příspěvek ve své "miniglosové kavárně" naproti pražské Bílé labuti. V pátek však vernisáží začala naše společná fotografická výstava Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku, a např. dnes budu mít na výstavě dvě ohlášené návštěvy, jednu za chvíli v půl jedenácté, druhou odpoledne od tří. Zároveň říkám svým známým, že se o červnových víkendech budu snažit být poblíž (z domova to mám na zámek čtvrthodinku, tak by to neměl být problém), takže budu i cosi jako "průvodce na zavolání". Do kavárny se tak nejspíš vrátím až v červenci, poté, co naše výstava skončí. Ale i když dnes budu mít trochu frmol, miniglosy by měly být připraveny k večerní publikaci.

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u 827. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Uplynulý týden už byl naplno zasvěcen výstavě fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích: V pondělí a úterý jsem si vše připravoval, balil, případně dokupoval potřebné věci, ve středu a ve čtvrtek jsme s mými přáteli a spoluvystavujícími výstavu instalovali, v pátek dopoledne jsme dělali poslední úpravy a od čtvrt na pět už se začali scházet hosté vernisáže, kterých nakonec dorazilo kolem 120. V sobotu pak začal normální život výstavy, kdy jsou sál a přilehlá zámecká chodba, aktuálně dohromady se 103 obrazy, pro všechny návštěvníky volně přístupné každý den od 9 do 20 hodin. Měl jsem celý týden dovolenou, která mi dnes končí (popravdě, právě teď bych si potřeboval po tom hektickém ale krásném týdnu trochu odpočinout :-)). Dokonce jsem nějaký čas uvažoval o tom, že tentokrát Nedělní miniglosy vynechám, ale asi pro to není žádný podstatný důvod kromě mé lenosti.

Právě se vracím ze zámku...

Ano, přesně tuhle větu jsem si mohl říct dnes vpodvečer kolem šesté, když jsem se vracel z instalace naší společné výstavy Viděno čtyřmi v dobřichovickém zámku, třeba i s dikcí dávného potentáta, který se pro změnu v jiných mediálně vděčných souvislostech vracel z hradu. Středa a čtvrtek totiž pro nás čtyři spoluvystavující byly plně věnované instalaci fotografií ve výstavním sále zámku a v přilehlé zámecké chodbě. Přiznávám, bláhově jsem se domníval, že touto dobou - protože vernisáž začíná zítra v pět odpoledne - už budeme mít všechno hotovo a už budeme jen nedočkavě v myšlenkách posouvat hodiny vpřed, aby se předstartovní horečka zbytečně neprotahovala a skočili jsme pokud možno rovnýma nohama do podvečera, který má v našem kalendáři zapsané velké P. Jenže...

Protože jsme celkem důsledně využívali závěsný systém v sále pro zavěšení dvou fotek pod sebou, běžnou kapacitu chodby a sálu, která při standardním "jednovrstvém" zaplnění stěn činí něco kolem pětapadesáti obrazů, jsme skoro zdvojnásobili; aktuálně jsme na 101 fotkách. A protože i při více než stovce pověšených fotek zůstalo na chodbě pár volných míst, která by bylo hřích nezaplnit, zítra dopoledne ještě pošupačím na zámek se dvěma dalšími fotkami, abych je těsně před vypuknutím vernisáže ještě do výstavní kolekce doplnil. Nemám sice tyhle "last minute" dodělávky moc rád, ale fotky mám hotové a připravené, jen se původně do výstavního výběru nekvalifikovaly (tenisti by řekli, že jde o tzv. lucky losery, tedy hráče, kteří sice v kvalifikaci nevyhráli, ale přesto se kvalifikovali :-)). Takže pěkně připravit, očistit, zabezpečit proti poškrábání a dešti (prý má zítra pršet) a "v bublinkách" ráno přenést do zámku.

V dost dobré barevné společnosti...

I když mám tento týden dovolenou, nemůžu říct, že bych měl dost času: V pátek je vernisáž naší společné výstavy "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích, takže vše, co tento týden tropím, směřuje ku výstavě; dnes a zítra instalujeme a pozítří, v pátek, výstavu zahájíme. Mám připraveno 24 fotografických obrazů, z nichž nakonec přesně třetina by měla svou výstavní premiéru, ale nejspíš bude třeba výstavní kolekci ještě omezit na takových 16-18 kousků, to uvidíme právě při instalaci, co všechno půjde a co už ne.  

Logicky teď věnuji hodně času přemýšlení o výstavě, nicméně nedávno jsem si udělal jeden večer úplně bez lámání hlavy a přijal jsem pozvání od jednoho člověka, který - dá se říci - sbírá mimo jiné i moje fotky. Trochu teď rekonstruoval svůj pražský byt a v rámci té rekonstrukce si udělal malou trvalou výstavu artefaktů, které si pořídil (malý byt = malá výstava), takže se chtěl pochlubit, jak to s mými fotkami, které si ode mne v minulém roce koupil, nakonec dopadlo. 

Ono by to samozřejmě chtělo trochu širší kontext - třeba jak jsme se poznali, jak se vyvíjel jeho vztah k mým fotkám, nebo proč je najednou, poté, co je znal a uznával už dlouhé roky, začal i nakupovat, ale na jakékoli širší kontexty teď nemám dost prostoru, cca za 4 hodiny začínáme na zámku instalovat, takže dnes to bude pouhé malé nakouknutí do cizího bytu, kde - shodou příznivých okolností - můžete najít i stejné snímky jako na mých výstavách. Mimochodem, na té aktuálně připravované výstavě žádný ze tří mých obrazů ze zrekonstruovaného bytu nebude, tam dám zase přednost jiným, které zatím neměly takové štěstí, aby byly součástí trvalé expozice :-).

Nedělní miniglosy č.826

Poznámka: I poslední z pěti letošních květnových nedělí se, zatím (soudím ráno) celkem vyvedla, i když pro mě je pouze vyvrcholením opravdu rušného týdne, během kterého jsem spoustu věcí nestíhal (např. články na blog :-)) I právě teď jsem trochu v časové tísni, ale vypadá to, že tradiční úvodník přece jen stihnu napsat ještě dopoledne v Dobřichovicích, nejpozději ve vlaku do Prahy. Ve své pražské miniglosové kavárně bych měl být k dispozici opět někdy kolem druhé hodiny, dnes možná i trochu dřív, uvidíme, musím v Praze zařídit pár věcí pro výstavu kterou začneme instalovat ve středu a odstartujeme ji vernisáží v pátek (podrobněji v textu úvodníku). Miniglosy budou připraveny ke zveřejnění jako tradičně někdy vpodvečer. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u 826. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jak se dalo předpokládat, do programu mých běžných dní stále neodbytněji promlouvá výstava fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích, která naprosto ovládne příští týden, protože ve středu a ve čtvrtek výstavu instalujeme a v pátek vpodvečer (od 17 hodin) ji slavnostně zahájíme. Rozmýšlím tedy definitivní složení své části výstavní kolekce (každý večer mi to mimochodem vychází jinak :-)), připravuji popisky a doprovodné materiály a zároveň se snažím dávat o výstavě vědět co nejširšímu okruhu potenciálních zájemců. A jako obvykle pár dní před zahájením přichází období "na houpačce", kdy to chvilku vypadá, že návštěvníci páteční vernisáže svou masou zboří dobřichovický zámek, a chvilku zase, že dorazí jen pár náhodných kolemjdoucích :-).

Správný český vlastenec

V poslední době jsem na sociálních sítích dostal několik užitečných lekcí v pravém českém vlastenectví, některé přímo, jiné jsem si dovolil dovodit. Posuďte sami, milí čtenáři, co mi zatím vyšlo, a případně doplňte ze svého úhlu pohledu, co jsem opomněl:

Správný český vlastenec má jasný žebříček úhlavních nepřátel, na jehož prvních třech místech jsou Sudeťáci, Ukrajinci a shoda podmětu s přísudkem.

Správný český vlastenec jasně rozpoznává, které politické síly jsou vlastenecké a které zaprodané a komu. Většinou se nezdržuje vlastním úsudkem, ale spolehne se na doporučení jiných správných českých vlastenců. 

Správný český vlastenec nerozumí tomu, proč bychom měli někomu pomáhat, když sami máme málo. A málo máme pořád, protože vždycky je možné mít víc.

Správný český vlastenec je hrdý na správné vlastenecké události, zatímco ten, co se za vlastence jen podloudně vydává, je hrdý bůhvínaco. 

Správný český vlastenec ani na základě detailního čtvrthodinového studia genetiky nechápe, kde tak báječný český panovník, jakým byl Karel IV., přišel zčistajasna k Lišce ryšavé.

Nedělní miniglosy č.825

Poznámka: Od začátku měsíce říkám, že neděle jsou letos v květnu jako malované, ta čtvrtá a předposlední možná až trochu moc, protože tropy ťukají dost směle na dveře dávno před létem. Tato neděle je pro mě poněkud hektická jako ostatně celý tento týden (v textu se rozepíšu podrobněji). Ale vypadá to, že tradiční úvodník přece jen stihnu napsat ještě dopoledne v Dobřichovicích (mám na něj 40 minut, to by mohlo klapnout :-)) Do své pražské miniglosové kavárny tentokrát dorazím o něco později, nejspíš lehce před třetí hodinou a tam pak zase logicky pobudu úměrně déle. Věřím nicméně, že miniglosy budou připraveny ke zveřejnění jako tradičně někdy vpodvečer. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u mírně kulatého 825. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Jestli jsem tu minule psal, že "...můj uplynulý týden byl celkem rušný...", tentokrát radši zvolím příhodnější slovo hektický. Dvakrát v týdnu jsem se dostal domů až po půlnoci, potřetí do ní nechybělo mnoho. A to jsem si ještě na pátek vzal volno, protože bez něj by se vůbec nedalo stihnout, co jsem si na tento týden předsevzal. V pondělí jsem navštívil vernisáž výstavy fotografických mandal od Michaely Klobušické a během večera jsem si na vlastní kůži vyzkoušel docela zajímavou formu meditace. Ve středu jsem se byl v Divadle Kámen na opravdu "drsně minimalistickém představení" Asi ani zahrada, a protože se ještě dlouho po divadle diskutovalo s tvůrci i návštěvníky v přilehlé kavárně a na divadelním baru, večer se podle očekávání trochu protáhl. Na čtvrtek jsem byl pozván do čerstvě zrenovovaného bytu svého známého, který sbírá malby Josefa Mžyka a fotografie Petra Vápeníka :-), tak věřím, že z fotek, které jsem v bytě pořídil, bude i zajímavý blogový článek. No a v mezidobí jsem po volnějších půlhodinkách - tu v metru, tu ve vlaku, dokonce i v tramvaji - připravoval ke zveřejnění obsáhlý rozhovor se Zuzanou Terešovou, který se nakonec podařilo v pátek ráno (mimochodem, cestou do tiskárny pro poslední dva obrazy pro červnovou výstavu fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích) zveřejnit na blogu a upoutávku i na sociálních sítích.

Zuzana Terešová: Vždycky jdu radši blíž k lidem. Třetí velký fotografický rozhovor.

V dubnu jsem tu slíbil zdejším čtenářům, že formou osobního rozhovoru postupně představím tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž už z mnoha mých fotočlánků i návštěv v mé blogové fotolaboratoři mají dost informací o mně a o mém pohledu na fotky a focení, ale zatím nevěděli skoro nic o ostatních vystavujících, což se sérií rozhovorů pokouším napravit. Prvním článkem ze třídílné série byl rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. Ve druhém rozhovoru jsem představil fotografa Pavla Vidlaře - Pavel Vidlař: Pozitivní pocity, o ty mi jde. No a "trojkorunu" rozhovorů teď zkompletujeme povídáním s jedinou dámou v naší čtyřčlenné skupině, fotografkou Zuzanou Terešovou.

 

 

 

Fotografii pro článek poskytla Zuzana Terešová  

Je libo trochu platiny z Londýna?

S platinou, jak už slibuje její pověst opravdu drahého kovu, se člověk v praktickém životě nepotkává moc často. Já se s ní setkal poprvé ve formě zpočátku apartního lesklého platinového kelímku pro zahřívání na vysoké teploty v akademické laboratoři. Kelímek měl být prakticky nezničitelný, takže jsem byl trochu rozpačitý, když jsem ho zničil; odevzdal jsem ho v den odchodu mimo svět výzkumníků, pípajících analytických přístrojů a grantů, svému zsinalému šéfovi jako podivný spečenec, který připomínal spíš moderní miniskulpturu symbolizující bloudění než nástroj pro vážnou vědeckou práci.

Podruhé jsem si mohl platinu ohmatat na numismatické aukci, kde byla jednou k mání (pro mne ovšem za zcela nedostupnou cenu) stará třírublová platinová mince cara Mikuláše I. Ano, byla pěkná, do mé improvizované sbírky rozličných mincovních materiálů by se jistě hodila, ale olízl jsem si pavlovskou slinu a minci opět čestně vrátil do přihrádky, odkud si ji na konci aukce vyzvedl nějaký movitější kolega.

Kromě toho jsem samozřejmě potkal pár platinových blondýn, které mne ovšem bez větších následků minuly, aniž by mi zanechaly v mém bytě jediný svůj drahý vlas, kterým bych si snad mohl k stáru nějak přilepšit. 

Nedělní miniglosy č.824

Poznámka: I do třetice je květnová neděle slunečná, což se mi líbí. Jako obyčejně píšu úvodník dopoledne ještě v Dobřichovicích a pak se přesunu do Prahy tak, abych nejpozději kolem 14:00 byl ve své miniglosové kavárně naproti Bílé labuti, kde dnes nejspíš pobydu déle, protože mě kromě miniglos čeká spousta další práce. Věřím ale, že miniglosy budou připraveny ke zveřejnění jako tradičně někdy vpodvečer. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u již 824. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Můj uplynulý týden byl celkem rušný: Ve středu jsem měl už třetí a závěrečný z rozhovorů, v nichž vám postupně představuji své spoluvystavující na chystané červnové výstavě fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích. (vernisáž, která se koná v pátek 5. června od 17:00, se už blíží!!). Tentokrát jsme si povídali s fotografkou Zuzanou Terešovou, jen se mi ještě nepodařilo dostat se k přepisu (snad) pořízeného zvukového záznamu. Ve čtvrtek jsem měl schůzku s jedním velmi inspirativním kamarádem (kdysi dávno jsme spolu pobývali na vojně v Janovicích nad Úhlavou), v pátek jsem byl na vernisáži své bývalé kolegyně z České spořitelny, malířky Martiny Januškové na zámku v Cholticích a celou sobotu až do pozdního večera jsem věnoval projektu Pražské domy a lidem kolem něj.

Jízdenka do jiného světa

Rozbil se mi doma jeden ze šuplíků s mým archívem. Jak byl plný drobných zbytečností které mají význam jen pro mne a pro nikoho jiného, ztěžkl a drobátko se ve skříňce vzpříčil, takže nešel dovřít. Několik dní mě pak svou nedovřitelností vybízel k nápravě; to přece nebude nic těžkého, většinou stačí všechny věci ze šuplíku vyjmout, polohu napravit a vyjmuté věci - samozřejmě po náležitém probrání a vyhození všeho, co se časem stalo postradatelným i z pohledu vzpomínek - opět do šuplíku vložit. A tak jsem na dva večery zabředl do archiválií různého druhu i stáří.

Našel jsem toho nepřeberně, s velmi rozdílnou mírou významu, řadu věcí jsem už ani nedokázal přiřadit k nějaké konkrétní akci. Pak jsem ale narazil na starý, rukou psaný kousek papíru. Je z 28. července 1992 a nějaká paní Jarošová nebo Jarošková nebo možná Janošková mi na něm vystavila jízdenku na přímý autobus z Prahy do jihofrancouzského Avignonu, jízdenku, která pro mě v té době byla doslova jízdenkou do jiného světa. Jízdenku, o které snad stojí za to napsat i sem, do zatím nepříliš košaté rubriky Perličky z archivu.

V roce 1990, kdy se konečně zase začalo dát volně cestovat za západní hranice, jsem bohužel dlel na vojně, o rok později jsem na pár dnů zkušebně vyjel do Paříže (což byl jen o pár měsíců dřív ještě zdánlivě nesplnitelný sen mých mladých let), do Vídně a nakoukl jsem i kousek do západního Německa, vždycky znovu a znovu překvapený tím, že to jde, a nervózní z toho, jestli to zase není jen na chvilku - zlehýnka přičichnout a pak zase marš domů za ostnatý drát, jako tomu bylo dřív.

Pozvánka na výstavu pro všechny, které neumím pozvat jinak

Mezi 24. dubnem a 8. květnem jsem postupně rozeslal 406 e-mailových zpráv, ve kterých jsem různé své známé, na které mám e-mailovou adresu - příbuzné, kolegy či bývalé kolegy z práce, dávné spolužáky, studenty, fotografy, sousedy, zájemce o kulturu všeho druhu, prostě všechny možné adresáty - pozval na červnovou výstavu na zámek v Dobřichovicích. Protože ale existují i takoví čtenáři blogu, jejichž e-mailovou adresu buď neznám, nebo jsem se jim z nějakého důležitého důvodu zavázal ji nepoužívat, rozhodl jsem se stejnou pozvánku se stejným textem, snad jen o pár dní informačně pokročilejší, připojit i sem. Uveřejňuji variantu "vykací", byť těch "tykacích" jsem v reálu použil víc, ale beru to jen jako otázku formy, v obsahu e-mailů nebyl žádný rozdíl.

------------------------------------------------------- 

Dobrý den 

rád bych Vás informoval, že poté, co byly moje dvě fotky v lednu a únoru součástí větších výstav v americkém Vermontu a v řeckých Athénách, a byla ukončena moje malá samostatná výstava minimalistických fotek Černobílá minima v pražském Divadle Kámen, v červnu se uskuteční vůbec první skupinová fotografická výstava, jejíž součástí budou moje fotky ve větším počtu (bude jich na místě k vidění kolem dvaceti). Název výstavy je „VIDĚNO ČTYŘMI“ a bude ji hostit můj téměř domovský (přece jen, měl jsem tam už tři úspěšné sólové výstavy v letech 2013, 2018 a 2020) zámek v Dobřichovicích. Výstava začne vernisáží v pátek 5. června 2026 od 17:00 v zámeckém výstavním sále a přilehlé chodbě a bude trvat až do 3. července.   

Nedělní miniglosy č.823

Poznámka: Nedělím se zatím v květnu docela daří, i ta dnešní je jako malovaná. Úvodník dnešního vydání Nedělních miniglos píšu dopoledne u otevřeného okna obýváku v Dobřichovicích a hlavní text doplním opět z kavárny, kde bych měl být v běžné "provozní době" cca od 14 do 17h, takže dnešní vydání bude vpodvečer připraveno k definitivnímu zveřejnění. 

 --------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u již 823. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Můj uplynulý týden měl jako jeden z hlavních bodů programu další rozhovor (po prvním, dubnovém, rozhovoru se španělským fotografem Carlosem Sardá Vidalem), představující postupně všechny tři mé spoluvystavující na chystané červnové výstavě fotografií VIDĚNO ČTYŘMI na zámku v Dobřichovicích. (vernisáž, která se koná v pátek 5. června od 17:00, se už blíží!!) V pondělí jsme se nad ním s fotografem Pavlem Vidlařem sešli (mimochodem, ve stejné kavárně, kde tradičně píšu tyhle své miniglosy), v úterý a ve středu jsem ho přepisoval, pak několikrát přečetl, pak poslal k autorizaci a upravil k publikaci, takže než jsem se nadál, byl konec týdne :-). To mi ale nezabránilo ve středu zajít do Galerie a kavárny Velryba na pražském Starém Městě, kde jsem se zúčastnil zajímavé vernisáže výstavy maleb svého kamaráda Jerryho Svobody, no a ve čtvrtek jsme měli předposlední (a tentokrát logicky hlavně pracovní) setkání kvůli dobřichovické výstavě, protože je milión věcí, na kterých bychom se měli optimálně dohodnout (a to si ještě na druhý milión vůbec nevzpomeneme :-)). Přiznávám, docela jsem tentokrát přivítal volný pátek, kdy jsem se věnoval hlavně spoustě restů, které se mi kupí a z jejichž hromady v běžném pracovním týdnu moc neubývá. 

Pavel Vidlař: Pozitivní pocity - o ty mi jde. Druhý velký fotografický rozhovor.

V půlce dubna jsem tu slíbil zdejším čtenářům, že formou osobního rozhovoru postupně představím tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž mají z mnoha mých fotočlánků i návštěv v mé blogové fotolaboratoři spoustu informací o mně a o mém pohledu na fotky, ale zatím nevěděli skoro nic o ostatních vystavujících, což je, myslím, velká škoda a rád bych to napravil, aby všichni ti, kdo se na výstavu chystají přijít podívat, věděli, na co a na koho se můžou těšit, a ti, kdo se na výstavu třeba nedostanou, se aspoň dozvěděli nějaké informace o velmi zajímavých lidech. Prvním článkem ze třídílné série byl rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. 

V pondělí vpodvečer jsme se pro změnu sešli - bezprostředně po jeho návratu z neobyčejně zajímavého a inspirativního holandského fotovýletu - s Pavlem Vidlařem, který doplňuje mužskou část naší čtyřčlenné fotografické skupiny na trojici. I s Pavlem jsme si povídali asi hodinu v kavárně naproti Bílé labuti, abychom probrali jeho přístup k focení a k vystavování a ujasnili si, co očekává od červnové dobřichovické výstavy. V následujícím textu vám nabízím jen velmi mírně učesaný záznam naší osobní rozpravy: 

 

 

Fotografii pro článek poskytl Pavel Vidlař 

 

Nedělní miniglosy č.822

Poznámka: První opravdu letní neděle tohoto roku bude celkem tradičně "miniglosová": Úvodník píšu  opět dopoledne v Dobřichovicích a hlavní text doplním z kavárny, kde bych měl být v běžné "provozní době" cca od 14 do 17h, takže dnešní vydání bude vpodvečer připraveno k definitivnímu zveřejnění. V kavárně mě ale asi čeká i další program, protože dnes by měly odejít další osobní pozvánky na červnovou výstavu "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích, a protože mám v pondělí jeden den volna, budu dnes muset dodělat i jednu pracovní analýzu na úterý.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u již 822. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Uplynulý týden jsem měl v plánu několik večerních akcí, na žádnou ale nakonec nedošlo, protože jsem se docela efektivně zabavil vlastními úkoly, kupříkladu jsem svůj vlastní počítačový "fotografický CRM systém" naučil pracovat se zásobami v podobě adjustovaných autorských tisků, které se mi doma postupně nakumulovaly jako výsledek různých výstav a prezentací. Zatím jsem ve svém účetnictví se zásobami nikterak nepracoval, což by se od letošního roku mělo změnit. No a během "čarodějnic" jsem nepobíhal nikde kolem vater, ale připravoval jsem letošní kolekci pro asi nejvýznamnější světovou fotografickou soutěž International Photography Awards (IPA) 2026. Předloni jsem tam dosáhl svého dosud největšího (a v budoucnu nejspíš už těžko zopakovatelného) fotografického úspěchu, 2. ceny v kategorii Architecture, což se samozřejmě neděje mockrát za život, loni jsem tuhle soutěž vynechal a letos už jsem začal zase mít roupy, takže jsem si pro radost připravil kolekci sedmi kousků z novějších fotek.  

Prvomájové haiku

Jedna podmínka dodržení oblíbené prvomájové tradice by letos naplněna byla: Krásný kvetoucí strom je, jak je vidět z přiloženého obrázku, k dispozici a není u něj, jak tak vyhlížím z okna, zatím ani žádná velká fronta. S druhou nutnou podmínkou je to ovšem už nějakou dobu horší. Ale jak praví klasická filmová replika: "Na západě už od toho dávno upustili; a potom se divíme, že jsou u nás chřipkový epidemie! :-) 

 

Přeji všem zdejším návštěvníkům opravdu vydařený první máj...

 

 

  

Prvomájové haiku

 

Zas první květen.

Vyprahlou zem dnes skrápí

sakurový déšť. 

 

Komín na románské rotundě

Pozn.: Na úvod dnešního článku musím bohužel sdělit zdejším návštěvníkům smutnou zprávu: V neděli 26. dubna zemřel dlouholetý a známý bloger Miloš Šeda, autor blogu "Mish-mash". Bylo to 10. února, co na svém blogu oznámil, že jeho život končí, a zvažoval, kolik času mu bude v závěrečném stadiu těžké nemoci ještě dopřáno. Nakonec od té doby stihl ještě svým vytrvalým tempem tří článků měsíčně (toto tempo udržoval nepřetržitě posledních 12 let) zveřejnit pět nových textů, především o svém oblíbeném výtvarném umění a o zajímavých místech světa. Od 4. dubna již neodpovídal na nové komentáře, a tak jsem se trochu obával, když jsem se mu o víkendu chystal poslat pozvánku na svou červnovou dobřichovickou výstavu. Ale pozvánku jsem mu slíbil, koneckonců ze tří mých sólových výstav na dobřichovickém zámku osobně navštívil dvě, přestože to měl z Brna pěkně z ruky. Dnes jsem se na chvilku zaradoval, když z jeho e-mailové adresy přišla odpověď, bohužel byla to zpráva od jeho paní, že Miloš v neděli zemřel a v pondělí 4. května bude pohřeb.

Miloš patřil k nejvěrnějším návštěvníkům mého blogu, celkem zde zanechal víc než 2 tisíce komentářů (!!!), některé nadšené, některé uštěpačné (to většinou, když šlo o politiku, ve které jsme měli dost odlišné pohledy na svět), často ale obsažné a nezřídka i velmi vtipné. Zvažoval jsem, jaký typ článku by se dnes nejlépe hodil k malé vzpomínce: Speciální článek o tom, jak jsme se čas od času měli možnost potkat osobně? Nebo snad mimořádné Nedělní miniglosy, nad kterými jsme se místy i celkem drsně pošťuchovávali a spořívali? A vzpomněl jsem si na to, jak se Milošovi líbila rubrika Pražské drobnůstky, a jak jsme spolu dokonce plánovali speciální komentovaný výlet pro blogery po pražských drobnůstkách z mých článků, než nám do těchto plánů "hodil vidle" covid.

A tak jsem si řekl, že by Miloše třeba potěšil nový článek do této rubriky, tím spíš že poslední příspěvek v ní (text O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice) je už rok a čtvrt starý. Tak tedy, milý Miloši, jestlipak víš, že jedna pražská románská rotunda měla regulérní komín a zbytek po něm je dodnes jasně patrný? Že ne? To nejsi sám, já to do soboty taky nevěděl, ale byl jsem na vycházce po Vyšehradě s Pražskými domy, však víš...  

------------------------------------------------------ 

O jedné rotundě jsem už v téhle rubrice kdysi psal. Šlo o rotundu Nalezení svatého Kříže na pražském Starém Městě a přispěla do naší rubriky svou roztomilou drobnůstkou v podobě neuvěřitelných románských reproduktorů, které dodnes můžete v interiéru kostela vidět, jen si jich málo lidí bez upozornění všimne. Dnes se spolu podíváme na jinou pražskou rotundu - kostel svatého Martina na Vyšehradě, která, řekl bych, je asi z celé Prahy nejznámější, protože se nalézá v příjemném prostředí vyšehradského parku na celkem volném prostranství. Já šel kolem ní už opravdu mnohokrát a skoro vždycky jsem si tuhle drobnou církevní stavbu zvědavě prohlížel, ale až teď jsem se konečně poprvé dostal při vycházce s Pražskými domy i dovnitř.

 Vchod do rotundy byl sice původně jinde, ale od rekonstrukce v 19. století už je na dnešním místě.

  

 

 

Nedělní miniglosy č.821

Poznámka: Tentokrát by pro mě měla být neděle celkem klasická, aspoň zpočátku: Úvodník totiž píšu dopoledne v Dobřichovicích a hlavní text doplním z kavárny, kde bych měl být v běžné "provozní době" cca od 14 do 17h, takže dnešní mírně jubilejní vydání bude vpodvečer připraveno k definitivnímu zveřejnění. Poté ovšem nejspíš v kavárně ještě zůstanu, protože zároveň již rozesílám osobní pozvánky na červnovou výstavu Viděno čtyřmi na zámku v Dobřichovicích, takže jestli na vás mám e-mailový kontakt, nejspíš vám tahle pozvánka v nejbližších dnech taky dojde.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u již 821. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Ani uplynulý týden se neobešel bez kulturního povyražení: V úterý večer jsem navštívil vernisáž výstavy fotoobrazů Dity Kozákové Pod kůží ticha ve Spolku Dobrá Šatlava v Praze na Uhelném trhu. Včera jsem pak měl poprvé příležitost podívat se dovnitř rotundy sv. Martina na Vyšehradě a také na zbytky románské baziliky sv. Vavřince tamtéž, obojí v rámci druhé naučné vyšehradské vycházky projektu Pražské domy. No a v mezidobí jsem postupně nanosil domů deset nových fototisků na dibondových deskách pro červnovou dobřichovickou výstavu; doma jsem si všechny fotky rozvěsil či rozložil a budu z nich postupně vybírat cca dvacítku výstavních "reprezentantů", což je činnost radostná sice, leč nikoli úplně snadná. 

Zuzana Málková: Fotografická výstava Mezi řádky

Člověk někdy dostane skvělý tip ze strany, z které by to vůbec nečekal: Vůbec to není tak dávno, před necelým rokem, mě oslovil můj dávný kolega z práce, kterého jsem pořád dokola zval na nějaké své výstavy a on na ně pořád dokola nechodil. Teď prý tedy jednou, pro změnu a jako omluvu za všechno to nechození, pozve na nějakou výstavu on mne. A protože neměl k dispozici výstavu vlastní a protože žije v Kralupech, pozval mě na výstavu své známé, kralupské fotografky Zuzany Málkové. Ta výstava se tehdy konala na Žižkově, takže mi přišla naproti mnohem víc než na půl cesty a moc mě tenkrát potěšila - jak skvělým a přitom vážným povídáním o fotkách a focení, tak přátelskou a veselou kralupskou partou, no a hlavně neobyčejnými fotkami, které jako kdyby byly čerstvě vytažené z lidské duše: Nikdy povrchní, ničím se nepodbízející, fotky, u nichž nic není jednoduše nasnadě a na dosah ruky, o to více lákající nahlédnout do nejednoznačných příběhů na nich zachycených. Nestává se mi často, že mi - jako tehdy na Žižkově - nějaká z vystavených fotek uvízne v hlavě a pak se i s dlouhým odstupem v různých situacích opakovaně připomíná a vtahuje mě do kolotoče příběhů a interpretací. Tohle se, jsem přesvědčen, děje jen u zatraceně dobrých fotek, a zatraceně dobré fotky většinou dělají zatraceně dobří fotografové, kteří o tom, co se chystají vyfotit, ale i o tom, co už vyfotili, přemýšlejí a hledají - často nesnadnou - cestu zákruty své imaginace. 

Když jsem se dozvěděl o konání druhé výstavy, tentokrát ve Veltrusech, výstavy zaměřené na obrazy žen, což je jedno z hlavních tvůrčích témat, kterými se Zuzana Málková zabývá, bylo mi jasné, že se na výstavu určitě přijedu podívat. Tím spíš, že jde o žánr, kterému se sám nevěnuji a neumím ho, o to raději se okouzlenýma očima dívám na výsledky práce někoho, kdo to umí.  

 Plakát k výstavě 

 

 

Nedělní miniglosy č.820

Poznámka: Po minulé neděli, kdy - i když vznikly - nebyly Nedělní miniglosy hlavním bodem programu, protože jsem ve své "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti připravoval rozhovor s fotografem Carlosem Sardá Vidalem (pět miniglos jsem stihl napsat před rozhovorem, dvě zbylé až po něm), vracíme se dnes ke klasickému modelu: Úvodník píšu dopoledne v Dobřichovicích a hlavní text doplním z kavárny, kde bych měl být v běžné "provozní době" cca od 14 do 17h, takže dnešní mírně jubilejní vydání bude vpodvečer nebo večer připraveno k definitivnímu zveřejnění. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Je úžasné, jak čas letí: Zdá se to být nedávno, co jsme tu měli velké jubilejní osmisté číslo Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. No a dnes jsme o mírně kulatých dvacet čísel dál a máme tu 820. vydání asi nejvytrvalejšího českého blogového nedělníku :-).

V končícím týdnu jsem měl v úterý příležitost navštívit přivítání nové knížky poezie paní Běly Janoštíkové Chryzantémy v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea na pražském Starém Městě. V pátek odpoledne jsem měl zase jedinečnou příležitost potkat se a popovídat si se spoustou báječných českých fotografek a fotografů na hojně navštívené vernisáži výstavy WOMEN v rámci projektu 60tina spolku Czech Art Photo. A protože v sobotu přišel dlouho odkládaný den, který jsem musel věnovat své dost neoblíbené činnosti - daňovému přiznání a různým souvisejícím hlášením pro státní úřady, už se těším na něco kreativnějšího než vyplňování formulářů. Vidíte, to by bylo pěkné, napadá mě, kdybychom udělali z Nedělních miniglos taky interaktivní formulář: Vložilo by se číslo vydání, hlavní události týdne, propojili bychom to s umělou inteligencí a NMg by byly hotové na stisknutí tlačítka... Ne, nebojte, tahle zrůdná vize se pravdu nenaplní, aspoň ne na stránkách tohoto blogu :-).

Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. Velký rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem

Poslední příspěvek ve zdejší rubrice Hovory je starý už pět let, tak jsem si řekl, že bych mohl tuhle rubriku po létech maličko resuscitovat a využít pro to, abych zdejším čtenářům formou osobního rozhovoru postupně představil tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž mají spoustu informací o mně a o mém pohledu na focení a vystavování, ale zatím nevědí skoro nic o ostatních vystavujících, což je, myslím, velká škoda a rád bych to napravil, aby všichni ti, kdo se na výstavu chystají přijít podívat, věděli, na co a na koho se můžou těšit, a ti, kdo se na výstavu třeba nedostanou, se aspoň dozvěděli nějaké informace o velmi zajímavých lidech.

Prvním ze zmíněné fotografické trojice je španělský fotograf Carlos Sardá Vidal. Sešli jsme se k rozhovoru v kavárně o nedělním odpoledni a byla z toho moc příjemná hodinka povídání, jejíž jen velice mírně učesaný záznam si vám tu dovolím nabídnout. Během té hodinky jsme se postupně věnovali tomu, jak se z roduvěrného Španěla může stát celoživotní Pražák, jak se člověk taky může stát fotografem, co Carlose na fotkách a na focení baví a co návštěvníkům chystané výstavy na svých fotografiích nabídne. 

 

(Fotografii pro článek poskytl Carlos Sardá Vidal)

 

Nedělní miniglosy č.819

Poznámka: Dnešní neděle bude mít trochu jiný než běžný "miniglosový průběh". Ve 14 hodin totiž začne v mé "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti příprava rozhovoru s jedním z mých červnových spoluvystavujících fotografů, Carlosem Sardá Vidalem, který bych rád publikoval na svém blogu příští týden. Proto píšu tentokrát úvodník v Dobřichovicích už brzo ráno a v kavárně budu už někdy po poledni, abych připravil vše potřebné, Hlavní text pak doplním vpodvečer, abych ho mohl večer publikovat.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po velikonoční přestávce vás opět všechny vítám u Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Dnes tu máme už 819. vydání asi nejvytrvalejšího českého blogového nedělníku. Nebo víte o nějakém vytrvalejším? Jestli ano, dejte mi vědět, ke konkurenci se rád podívám :-).

Velikonoce dělily tentokrát čas mezi dvěma vydáními NMg na dvě poloviny. V té první jsem se byl mimo jiné podívat v Berouně na vernisáž výstavy fotografií Dáši Ultzenové na závažné téma paliativní péče. Na Velký pátek jsem zajel na krátkou návštěvu za rodinou do Staňkova, což byla nejen vzácná příležitost vyfotit něco nového do série Kouzelná zahrada, ale byl jsem také pozván, abych se zúčastnil velkopátečních obřadů ve staňkovském kostele. V týdnu po Velikonocích jsem byl na vernisáži velmi zajímavé výstavy fotografií Zuzany Málkové Mezi řádky ve Veltrusech a hlavním bodem sobotního programu byla pro změnu komentovaná prohlídka jediné soukromé rezidence na Pražském hradě, starodávného Lobkovického paláce.  

O dnu české vlajky

Původně jsem zamýšlel mít nadpis klasicky v prvním pádě. Nakonec jsem se ale vrátil k modelu na tomto blogu použitému již mnohokrát (a v dobách dřevních téměř monopolně), tedy k pádu šestému: O kom, o čem, o dnu. Nejspíš proto, že tento DEN pro mne v aktuální narychlo upečené a ryze politicky proklamační podobě představuje zároveň DNO, jehož dosažení české vlajce, kterou mám sám ve velké úctě, opravdu nepřeju. 

Tento krok nedal politikům žádnou práci a oplátkou přináší okamžitý efekt, tedy aspoň v očích samozvaně vlasteneckých. Pomiňme, že 30. březen má s českou vlajkou jen nepřímou souvislost, protože jde o den oficiálního schválení současné české vlajky jako státní vlajky Československé republiky (stalo se tak v roce 1920), ostatně máme i jiný takový "československý" svátek a je celkem bezproblémový a většinově akceptovaný. Pomiňme i lehce absurdní konstelaci, při které nejhlasitějšími protagonisty tohoto náhlého (a ryze účelového) vlasteneckého vzedmutí jsou lidé přišedší "zvenku" nezřídka využívající ve své politické praxi lež a dmýchání do lidské závisti a nenávisti (původně jsem chtěl napsat Slovák a Japonec, ale uznávám, že by to v takovéto hutné zkratce nebylo úplně korektní, navíc v tom nejsou sami).

Červené koniklece

 

Haiku červených konikleců 

Velikonoce. 

Červené koniklece

letí do Říma.

 

Foto z dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, Staňkov, Velikonoce, Velký pátek, duben 2026 

 

Velikonoční pozdrav z kůru staňkovského kostela

Ve staňkovském kostele sv. Jakuba Většího jsem byl nesčíslněkrát už od nejútlejšího věku (např. jsem tu byl pokřtěn), nikdy ovšem na kůru, kam chodí povětšinou jen hudebníci a zpěváci. Tentokrát mi ale bylo dovoleno připlést se mezi místní zpěvačky (jednou z nichž je moje milá sestra, takže jsem měl protekci) a strávit zde velkopáteční obřady Umučení Páně. Protože obřady na Velký pátek jsou velmi tiché, snažil jsem se nerušit přecházením s fotoaparátem a rachotem spouště a jako člověk pohybující se po většinu svého života na křehké hranici mezi neznabohem a velmi umírněným znabohem pokud možno neprovokovat focením průběhu obřadu, byť tento den nejde o mši svatou v pravém smyslu toho slova. Hlavním smyslem mé návštěvy kostela tentokrát nebylo focení, ale spíše příležitostné sváteční "usebrání", poslech a rozjímání přesto jsem pořídil pár spíše ilustračních obrázků.

Zvony odletěly do Říma a domníval jsem se, že klíč od manuálu staňkovských kostelních varhan s nimi, protože varhany tentokrát zůstaly zavřené.  

 

 

Jedenáct popůlnočních nádražních zastavení

Pozn.: Ve zdejší blogové fotolaboratoři se občas díváme na různé varianty nějakého záběru a povídáme si o tom, která z nich dobře odpovídá mým představám a očekáváním a která se naopak ukáže být slepou cestou. I když jsem při přípravě podrobněji popisovaného záběru udělal celkem víc než 20 obrázků, pro účely dnešního článku jsem jich záměrně vybral právě jedenáct. Jednak je na těch jedenácti snímcích nejlépe vidět, jak jsem při focení uvažoval a kam jsem se chtěl dostat, jednak má ta dnešní jedenáctka pro mě i velmi osobní soukromý reálný i symbolický význam, byť spočívá v něčem úplně jiném než ve focení. Nedávno jsem tu zveřejnil narozeninový dárek v podobě "narozeninové haikutanky" s osmačtyřiceti slabikami. No a protože haiku s jedenácti slabikami zatím ještě nikdo nevymyslel, máme tu dnes aspoň fotočlánek s jedenácti fotkami a pro připomenutí jednu přesně jedenáct let starou básničku :-). 

Dnes vás pozvu na místo, kde fotím poměrně často - na pražské Hlavní nádraží. Dostal jsem se tam v sobotu v souvislosti s Nocí divadel, během které jsem navštívil představení Dešťová hůl v Divadle Kámen a následnou zajímavou diskusi tvůrců s diváky. K tomu se přidalo pár rozhovorů nad sklenkou vína na divadelním baru a výsledkem byla celkem nepřekvapivá skutečnost, že abych se dostal domů do Dobřichovic, stihnu už jen poslední popůlnoční vlak na Beroun. Na nádraží jsem se dostal skoro přesně o půlnoci a protože jsem měl do odjezdu vlaku půlhodinku času, vytáhl jsem z batohu fotoaparát. Původně jsem si chtěl vyfotit jen osvětlenou kupoli vestibulu historické Fantovy budovy, ale když jsem tak ve starém vestibulu postával, zaujal mě průhled do podchodu, kudy se prochází k jednotlivým nástupištím. 

Nedělní miniglosy č.818

Poznámka: I když nám přechod na letní čas sebral celou hodinu, takže se od rána snažím tu chybějící hodinu nějak dohnat (moc se mi to ovšem nedaří, protože jsem přijel domů z Noci divadel až kolem druhé - tedy vlastně teď už třetí - ráno) pokusím se udržet i tentokrát klasický miniglosový rytmus, takže opět dopoledne v Dobřichovicích píšu úvodník a v Praze ve své "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, budu zase jako tradičně psát hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin. Ten už ale určitě neudržím příští týden, kdy Nedělní miniglosy budou mít plánovanou Velikonoční přestávku.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Jaro si po původním rozhodném nástupu v minulém týdnu přece jen trošičku odfrklo, takže jsem svou zimní bundu odložil právě jen na jeden testovací den a zase jsem se k ní pokorně vrátil. Máme tak aktuálně zimní teploty, jarní kalendář a teď už i letní čas, takže je v těch ročních obdobích trošku hokej (zatím ještě stále lední, aspoň tedy po ránu). Mám-li si ale vybrat, řekl bych, že Nedělní miniglosy, náš vytrvale vycházející blogový nedělník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, má aktuálně jarní povahu, ať už právě mrzne nebo žhne stále silnější slunce. Konkrétně vás dnes všechny srdečně vítám u 818. vydání asi nejvytrvalejšího českého blogového nedělníku. Nebo víte o nějakém vytrvalejším? Jestli ano, dejte mi vědět, ke konkurenci se rád podívám.

Pokud jde o kulturní a společenské akce, tentokrát jsem se v pondělí zúčastnil v Jindřišské věži vernisáže tradiční charitativní výstavy Všechny krásy Prahy (v rámci projektu Miluju Prahu je to letos tuším už jedenáctý ročník), kde jsem se měl příležitost potkat s řadou přátel, ať se letos výstavy účastní aktivně jako fotografové nebo jen pasivně jako diváci (výstava je k vidění až do 27. května). V úterý se čtvrtým dílem uzavřel cyklus přednášek japanoložky Denisy Vostré o Japonsku a jeho kulturních a společenských tradicích, tak tam jsem taky nemohl chybět. No a v sobotu mě Noc divadel vytáhla ze sluníčkem vyhřátého dobřichovického obýváku do Divadla Kámen na představení Dešťová hůl (o knížce Jiřího Hájíčka, která byla předlohou velmi vydařené inscenace, jsem psal kdysi podrobně ve speciálním článku Jiří Hájíček: Dešťová hůl), které bylo spojeno s následnou diskusí o této inscenaci i o dalších souvislostech, jíž se přímo na jevišti divadla zúčastnili jak tvůrci inscenaci, tak i všichni diváci :-). 

Na minutu přesně

Ten večer jsem byl na závěrečné ze čtyř přednášek o vývoji japonské kultury a společnosti, takže jsem byl dobře naladěný a představoval jsem si, jak si udělám příjemný večer, však bylo teprve něco po osmé. Ještě jsem si na Starém Městě zašel na něco malého k snědku a plynutí času jsem tak trochu pustil ze zřetele. Kruci, už je tři čtvrtě na devět, ještěže jsem si toho všiml, protože jestli chci stihnout vlak do Dobřichovic ve 21:16 z Hlavního nádraží, mám to ze Staroměstské akorát, když se v metru musí přestupovat. Hlava naplněná čerstvými informacemi o éře Tokugawa mi bryskně spočítala, že když na ulici jen trochu zrychlím krok, tak i když mi metro ujede, měl bych být na Hlavním nádraží na minutu přesně, abych ještě stihl nastoupit.

Ano, bohužel, když jsem dorazil na stanici Staroměstská, vlak mi opravdu ujel, to je v takových situacích, kdy člověk pospíchá, skoro pravidlo. Ještěže mám v hlavě svůj přesně spočítaný plán: Metro musí dorazit nejpozději do tří minut, abych dorazil na hlavák na minutu přesně ke svému dobřichovickému vlaku.

Kruci, kde to metro je? V opačném směru už projela druhá souprava a v tom mém pořád nic... Jestli budu čekat ještě déle než minutu, budu muset vymyslet jiné řešení. Co třeba kdybych vystoupil z metra už na Můstku, přeběhl na žlutou trasu B a jel na Smíchovské nádraží. Tím by se pár minut ušetřit dalo, metro zvládne projet pod městem o něco rychleji než vlak po povrchu. Když to tak udělám, měl bych dorazit k vlaku na Smíchově na minutu přesně, možná s minutovou rezervou. Zaplaťpánbůh, metro už je tu...

Nádražní šachovnice

Letošní zima se obešla téměř bez slunce. 

"Samozřejmě, to dělá klimatická změna", řekli mi ekologičtí aktivisti. 

"Kdepak, to je tím sajrajtem, co na nás sypou z ajroplánů," odhalili mi milovníci chemtrailu a dvojhlásky "aj".

"Takhle zataženo bude celou dobu, co bude u lizu tahle vláda. Prostě doba temna," prozradil mi pravicový obdivovatel Jiráska.

"To oni dělají schválně, aby měli lidi deprese a zlikvidovali se navzájem," dodal milovník spikleneckých teorií, "mluvilo se o tom už přece kdysi dávno v Davosu!" 

"Když mohlo kdysi 40 dnů v kuse pršet, proč by nemohlo být 40 dnů takhle zataženo?", pravil usměvavý vykladač bible a vtiskl mi do ruky vizitku, kdybych si chtěl o věci pohovořit podrobněji .

Ještě ten den ráno byla hustá mlha a dlouho to vypadalo jen na další zasmušilý den.

A pak jsem přijel do Prahy a po vystoupení z vlaku mě přivítalo pravé únorové slunce, které v konjunkci s členitou prosklenou střechou nádražní haly proměnilo první nástupiště v šachovnici. Chyběl jen nějaký ten Aljechin či Capablanca nebo aspoň náš starý dobrý místní Steinitz. 

Cestující, zdálo se mi, se po světelné šachovnici pohybovali chaoticky, nebrali v potaz systematický rozvoj figur, místní kapsáři dovedně brali mimochodem a ti, co čekali na zpožděné spoje, z nudy rochovali.

Nedělní miniglosy č.817

Poznámka: Tento víkend byl pro mě prodloužený o páteční den dovolené, i když musím říct, že jsem stejně nestihl ani zdaleka vše, co jsem si pro něj původně předsevzal. Neděle ale bude mít klasický miniglosový rytmus, takže opět dopoledne v Dobřichovicích píšu úvodník a v Praze ve své "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti, budu zase jako tradičně psát hlavní text v době od cca 14 do 17-18 hodin, podle toho, jak mi to půjde.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Moje soukromé jaro odstartovalo už začátkem týdne a o víkendu pak začalo i astronomům, kteří se oproti mně tradičně o pár dní zpožďují. Jak já se vždycky těším! Máme tu tedy logicky i letošní první jarní Nedělní miniglosy, náš vytrvale vycházející blogový nedělník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Konkrétně dnes jde o 817. vydání, u kterého mám to potěšení vás osobně přivítat.

Pokud jde o kulturní a společenské akce, tentokrát mě čekala především bohatá sobota s první vyšehradskou vycházkou v rámci dlouhodobého projektu Pražské domy. V pátek jsem si ovšem vzal volno, abych mohl připravit a v tiskárně objednat tisk deseti nových obrazů pro společnou výstavu Viděno čtyřmi, která se bude konat v červnu na zámku v Dobřichovicích. Z oněch deseti obrazů je jich sedm úplně nových, jde tedy o fotky, které jsem ještě nikde nevystavoval, u tří fotek jsem moc rád musel nechat vyrobit nové tisky, protože ty starší si někdo koupil a těší se z nich doma.

Fotíte se se známými osobnostmi?

Ano, toho člověka jsem si všiml, šel po ulici stejným směrem jako já, přibližně stejně rychle, kousek ode mne. Nebudu ho jmenovat, ale byl to člověk, který se čas od času objevuje v médiích a dalo by se o něm - možná s určitou dávkou nadsázky - říct, že je veřejně známý. Žádná hvězda, před kterou by poklekaly řičící dospívající fanynky, ale člověk s rozeznatelnou a někdy hned, jindy po kratším zapřemýšlení, i přiřaditelnou tváří. Netuším, jestli byl v centru města na nákupech (i lidé se známou tváří, domnívám se, občas nakupují), na schůzce v kavárně, byl tu pracovně nebo "jen tak". Ale jen za tu chvilku, co jsme sdíleli stejnou pražskou ulici, ho dva kolemjdoucí požádali, jestli se s ním můžou vyfotit.

Týž večer jsem si zašel na vernisáž výstavy fotografií mého známého. Sešlo se nás tam dohromady jen pár, asi deset, a jedním z návštěvníků byl i docela známý herec. Přišel trochu později, asi rovnou z divadla, a když se objevil ve dveřích, někteří hosté (asi to vzhledem k omezené velikosti "vzorku" není důležité, ale shodou okolností to byly všechno ženy) se rázem přestali zajímat o vystavené fotky a to hlavní, o co začali usilovat, bylo selfíčko s celebritou. Večer pro ně mohl pokračovat až "po fotce". A herec byl zjevně na něco podobného zvyklý, pousmál se několikrát profesionálně do hledáčku a teprve potom, "po splnění mediálních povinností", si šel prohlédnout vystavené obrazy.