Stojí to u vás taky někdy za starou veverku?

V Dobřichovicích občas na ulici potkávám paní, která se mě vždycky, když se zdravíme, zeptá, jak se pořád mám. Protože jsem zvyklý do svých případných aktuálních trablů nikoho dalšího moc nezatahovat, odpovídám vždy stejně: "Mám se pořád skvěle!" V tu chvíli paní vždy posmutní, vzdychne jen temné hrdelní "Hmmmmm..." a oba mlčky pokračujeme dál, každý svou cestou. Přitom je mi jasné, že kdybych byl jen trochu vstřícnější a pořádně jsem si postěžoval na vše, co se právě nedaří (a že toho bývá!), jak je to v našich krajích zvykem, mohli bychom si spolu báječně popovídat. Jenže jak si společně zanadávat na mizerné počasí, když je moje nebe zdánlivě bez mráčku? Vždycky té paní vidím na očích, že kdybych řekl osvědčené: "Ále, to víte, stojí to za starou belu, mladá paní!", hned by byla lepší nálada pro rozhovor plný vzájemného soucitného pochopení: "Cože říkáte? No to je strašné! Ale nebojte, třeba nakonec nebude tak zle. To já bych vám mohla vyprávět, jak jednou..." 

 

Použitím podobné varianty bych se ovšem vystavil - kromě řady jiných praktických nebezpečí - i riziku, že bych se místo vstřícného rozhovoru o ničem zahloubal spíš nad tím, co to vlastně ta "stará bela" je, že se dostala do takového neutěšeného sousloví. Vždyť "bella" přece znamená především "krásná", jak víme díky četným krásným vyhlídkám, krásným epochám, ti šťastnější možná díky krásným dámám a ti méně šťastní naopak třeba kvůli rulíku zlomocnému. A protože jsem přesvědčen, že krása se stárnutím neztrácí ale přinejhorším jen mírně proměňuje svou formu, zjevný protimluv "stará bella" se ukazuje být špatným směrem mého pátrání. 

 

Pilíře nejistého světa

Na konci roku jsem konečně stihl udělat to, k čemu jsem se už dlouho odhodlával: Odložil jsem si do archivu fotografie z celého období svých dva roky dlouhých verneovských prázdnin. Znamená to projít si jeden po druhém všechny dny, ve kterých jsem pořídil nějakou fotografii, a v rámci každého takového dne pak vymazat všechny fotky, které nestojí za to uchovávat, protože jen zbytečně zabírají místo na disku, a ostatní přenést do relativního bezpečí nejméně dvou nezávislých záloh. Možná vás to překvapí, ale těch fotografických dnů u mne nebývá nijak moc; pokud nejsem zrovna někde na dalekých cestách, fotím typicky tak jednou týdně, často ani to ne. Určitě bych se tedy jako fotograf nemohl zapojit do oblíbených akcí typu "každý den aspoň jednu fotku" nebo "vyfoť každý svůj běžný den". Dávám přednost tomu mít jen malé množství fotek, které pak ale chci využít a představit, jak se patří.

 

A tak jsem vzal - jako prodavač při inventuře - pěkně do ruky každou z udělaných fotek a musel jsem podobně jako kdysi v římském amfiteátru rozhodnout, kterým obrázkům ukázat palec dolů a už je víckrát nespatřit. Podobná zevrubná inventura má však i vstřícnou tvář: Můžete najít fotky, které vás kdysi na první pohled moc neoslovily, ale na pohled druhý v nich vycítíte nějaký potenciál; třeba je pro to nutné udělat nějaké drobné úpravy, udělat výřez, změnit formát, atd. A když to uděláte, fotka najednou začne žít vlastním dosud netušeným příběhem.

 

Nedělní miniglosy č.574

Vypadá to, že nový rok už se po počátečním váhavém přešlapování přece jen roztočil do běžných obrátek. I když jsme pořád ještě pod kuratelou různorodých protiepidemických opatření, život si mezi nimi postupně našel své cesty co nejnormálnějšího bytí ve zcela nenormálních podmínkách. A k normálnímu životu samozřejmě patří už více než jedenáct let i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás tedy u celkově již 574. vydání, věřím, že jste zdrávi a v rámci daných možností i co nejlepšího naladění a těší mě, že jste se i tentokrát rozhodli věnovat trochu svého času společné procházce místy poetickou a místy absurdní krajinou naší současnosti, kterou nejlépe ocení pozorovatel s dostatečným nadhledem.

 

O věcech přechodně nepodstatných

Ten telefonát byl jako malý zázrak: Dáma, kterou jsem nikdy předtím neviděl a nikdy jsem s ní nemluvil, mi volala, jestli by si mohla koupit jednu fotografii z výstavy na dobřichovickém zámku. Něco podobného se mi opravdu nestává často, spíš si občas něco koupí moji známí, kteří to, co dělám, sledují dlouhodobě. Ale úplně cizí člověk... Vždyť říkám - zázrak!

 

Navíc mám odedávna neblahou tendenci považovat obchod nikoli jako mnozí jiní za vrchol civilizačního rozvoje, ale jako věc sice z nějakých prapodivných příčin nezbytnou, ale vždy do jisté míry - obsahem, formou či okolnostmi - hanebnou, ať už jsem právě na straně nakupující či prodávající. Po řadě nejrůznějších školení prodejních dovedností a po zvládnutí nesčíslných teoretických faset psychologie prodeje dokážu sice vymyslet a - je-li to např. v mém zaměstnání nutné - i v praxi uplatňovat nejrozmanitější obchodní a marketingové postupy, ale jako soukromá osoba se snažím věnovat obchodu a doprovodným radovánkám jen po nejkratší nutný čas. Nečiní mi totiž žádné potěšení vybírat zboží, vyhodnocovat jeho parametry a hledat aktuální akce. Nejsem zrovna typ vhodný pro pohyb po arabských tržištích, protože se mi příčí smlouvat o ceně, kterou mám zaplatit. S některými lidmi se mi těžko hledá hodnotový průsečík, protože mi na to dostatečně nezajiskří oči, když vidím slevový leták, ani neshledávám nic obdivuhodného na siláckých historkách, kterak lidový vypravěč někoho různými úskoky donutil snížit cenu. Jako nakupující toužím být s nákupem hotov pokud možno hned, abych byl z obchodu co nejdřív pryč, jako prodávající mám zas sebedestruktivní nutkání "do obchodu" vůbec nevstoupit. Ano, i když vím, že je to v některých situacích nutné, je mi většinou zatěžko dělat si reklamu, vychvalovat své zboží a přemlouvat potenciální kupce, aby se z nich stali kupci skuteční. Ne proto, že to stojí námahu a čas, ne proto, že bych nevěděl, jak na to. Jen mi většina z používaných metod - nemůžu za to - v daných souvislostech připadá docela obyčejně nedůstojná.

 

Můj blog v roce 2020

Správnější by bylo tentokrát napsat "Moje blogy", protože jsem byl - jako ostatně řada z vás, kteří tento článek právě čtete - v létě donucen okolnostmi svůj původní blog, na kterém jsem strávil 11 a půl roku, vyměnit za jiný. Pochopitelně, právě tato změna je nejzásadnější blogovou informací uplynulého roku 2020. Myslím ale, že nemá žádný smysl se podrobněji vracet k důvodům a okolnostem zrušení velké blogové platformy blog.cz, to by bylo jen bezúčelné "ohledávání mrtvol". Jen si v této souvislosti dovolím ocitovat svůj komentář k tehdejšímu článku o ohlášeném zrušení platformy, který vyšel na serveru iDnes (mimochodem, o "důležitosti" této události nejlépe vypovídá, že k článku byl přidán právě jen tento můj komentář :-)): "Je to pozoruhodný postup: Napřed tím, že dlouhá léta nic neinvestuji do rozvoje (finančně ani myšlenkově), nechám systém ostudně zastarat, a pak ho s předstíraným politováním musím zrušit, protože je zastaralý." Krátké shrnutí svého mnohaletého angažmá na blog.cz jsem pak publikoval v článku Stručný souhrn 12 let s blogem. 

 

I když se ale k rušení starého blogu nechci moc vracet, není prostě možné se mu v tradičních statistikách nějak šikovně vyhnout. Konec platformy blog.cz totiž u mne loňský blogový rok zcela zřetelně dělí na dvě části, které se od sebe zásadním způsobem odlišují. Proto mi nejspíš nezbyde, než si pracovně rozělit loňský rok přinejmenším na období před velkým křachem a období "pokřachné". Ještě přesnější by pak bylo udělat rovnou období tři: 

 

Nedělní miniglosy č.573

Ani jsme ještě nestihli pořádně zamáčknout předstíranou slzu po starém roce a už tu máme v novém roce druhé Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".  Vítám vás u vydání s celkovým pořadovým číslem 573 a věřím, že se váš nový rok rozjel v rámci možností dobře a že ani neutěšená skutečnost pokračující epidemie nebezpečné nemoci, spojené se spoustou nařízení a zákazů, neubrala nic na naší chuti dívat se kolem sebe s nadhledem, optimismem a otevřenou myslí.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva články: Prvním bylo tradiční bilanční ohlédnutí za starým rokem Co mi taky přinesl rok 2020. Druhý článek s názvem Konec až na pátý pokus je napůl malou reportáží o tom, jak jsem likvidoval svou doposud nejrozsáhlejší a nejdelší fotografickou výstavu Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na zámku v Dobřichovicích, a napůl malým kalendáriem, připomínajícím, jak se napohled dlouhých 20 týdnů této výstavy (10 týdnů bylo otevřeno, 10 týdnů zavřeno) v období virové pandemie vyvíjelo. No a i když vánoční období už oficiálně skončilo, myslím, že stojí za to ještě naposledy připomenout i hlavní vánoční článek Setkání dvou generací vánočních stromečků, který se mimochodem v minulém týdnu stal prozatím nejčtenějším článkem na tomto novém blogu.

 

Konec až na pátý pokus

Kdo si na můj blog občas zajde počíst, nemohl se ani náhodou úplně vyhnout tomuto tématu: Posledních několik měsíců jsem totiž - chvílemi nadšeně, chvílemi zoufale, ale vlastně nepřetržitě - opravdu hodně žil svou fotografickou výstavou Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na dobřichovickém zámku. Protože dnes jsem po dlouhých dvaceti týdnech výstavu definitivně rozebral, je, myslím, pravý čas na to, abychom se společně podívali, jak čas výstavy šel, protože v době covidové je to celkem (ovšem nevyžádaně) pestré kalendárium:

17.- 19. srpna:  Instalace výstavy. Ano, opravdu mi to trvalo tři celé dny. Byly to tři nádherné tvůrčí dny a já byl s výsledkem nepokrytě spokojený až do dnešního (už pátého!) konce. Vlastně bych udělal jinak jen dvě věci, na jejichž opravu jsem byl ovšem příliš líný a taky byla velká pravděpodobnost, že bych těmi opravami nejspíš narušil něco jiného. Ale co by to bylo za výstavu, kdyby neměla aspoň pár chyb, ne?

Co mi také přinesl rok 2020

Jako obyčejně na začátku roku i letos přidám trojlístek článků bilancujících z různého pohledu uplynulý rok. Kdo už s těmito mými souhrnnými články má nějakou zkušenost, dobře ví, že jejich struktura není nijak pevná, jde spíš o takový jednoduchý pelmel událostí a zážitků, které jsem si z nějakého důvodu zapamatoval a roli tu hrají dokonce i události, které se vůbec neodehrály (a takových bylo loni ze známých důvodů opravdu dost). Výčet není seřazený ani podle důležitosti ani podle času, body půjdou tak, jak mi je slina přinesla na pomyslný jazyk, a budu se snažit, aby seznam nebyl příliš jednotvárný, i když loňský rok k tomu svým svérázným způsobem do značné míry svádí.

1. Loni jsem dokončil své dlouhé "tvůrčí prázdniny". Původně jsem měl v plánu si je udělat na rok, pak se mi na nich tak zalíbilo, že jsem dalšího půl roku přidal, a i když jsem do roku 2020 vstupoval s tím, že mé báječné prázdniny už bohužel musí co nevidět skončit, nakonec jsem nejen dotáhl verneovské "dva roky prázdnin" (které jsem vždy považoval za nejobtížněji splnitelnou vizi slavného fantasty), ale nakonec jsem k oněm dvěma rokům ještě tři měsíce přidal. Potěšilo mě, že naspořené prostředky původně plánované na rok života mi nakonec vydržely na více než dvojnásobný čas, i když jsem je občas přifukoval docela exotickými způsoby; např. skoro půl prázdninového roku jsem se regulérně živil nebo aspoň vydatně přiživoval sportovními sázkami, což je sice velmi nestabilní živobytí (tomu, kdo dává přednost životním jistotám, něco takového rozhodně nemohu doporučit) ale taky docela zajímavá krátkodobá zkušenost.

 

Nedělní miniglosy č.572

Po krátké vánoční přestávce vítám zpět všechny příznivce Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Věřím, že jste svátky strávili příjemným a přitom bezpečným způsobem a že vám v tomto období tradiční nedělněminiglosový nadhled moc nechyběl, ostatně běžná média v době kolem Štědrého dne, Silvestra a Nového roku taky trochu ubrala na intenzitě nekonečných špatných zpráv, což ovšem prvním pracovním dnem, předpokládám, skončí. Proto se domnívám, že i v novém roce 2021 bude zapotřebí utahovat si z absurdit světa, hledat v něm netradiční souvislosti a usmívat se nad projevy jeho (a ostatně i naší) umíněné hlouposti. 

 

V uplynulých dvou týdnech jsem publikoval celkem 4 nové články: Hlavním vánočním článkem bylo tentokrát Setkání dvou generací vánočních stromečků v rohu mého obýváku. Své kulaté 10. "volitelné narozeniny" jsem jako každý rok oslavil noční Jubilejní předvánoční malostranskou procházkou s fotoaparátem po Malé Straně. Protože svátky bez hudby by byly smutné, přidal jsem do kolekce vlastnoručně nahraných Bachových goldbergovských variací Další čtyři variace, už je jich teď dohromady (i s tématem) plný tucet. No a nakonec jsem přidal silvestrovský článek s vloženým obrazovým novoročním přáním Poslední den bláznivého roku.

 

Poslední den bláznivého roku

Popravdě, nejsem vůbec žádný silvestrovský "slavič". Silvestra většinou v posledních letech trávím sám a beru ho jako víceméně normální den, který jen má, chudák, tu smůlu, že vzbuzuje u spousty lidí touhu po zřetelném předělu mezi starou skutečností a novou nadějí. Je sice zvykem během tohoto dne halasit a veselit se, debužírovat a povznášet svou mysl látkami, které jsou takového - pohříchu většinou jen krátkodobého - povznesení schopny, ale dá se říct, že nemám žádný problém s tím podobných povyražení se vzdát.

 

Přistihuji se nejspíš v určitém stupni sucharství, když neshledávám nic až tak lákavého na tradičních formách stádní veselosti, na novoročním poopileckém bolehlavu a už vůbec ne na lomozících ohňostrůjných radovánkách. To ale neznamená, že bych si odepřel úplně všechno: Určitě nepominu půlnoční přípitek, i když se v mém případě tradičně nepotkává s mým nejdůležitějším přípitkářem ani v místě ani v čase, neodpustím si přání do nového roku, protože celkem věrně odráží to, co bych si pro své blízké, přátele a známé opravdu upřímně přál. Neodpustím si otevřenou láhev sektu, protože skutečného šampaňského by pro mne samotného byla, myslím, škoda, to si šetřím na mimořádnější příležitosti než ty, které nastávají pravidelně každý rok. A neodpustím si silvestrovské zatopení v krbu, protože v sálajícím teple chutná vychlazený sekt lépe než venku na mrazu a ke krbu se dá přistrčit křeslo s dobrou knížkou, s tužkou a prázdným papírem, nebo zcela bez propriet - jen s mou maličkostí v doprovodu novoroční optimistické obrazotvornosti. K tomu není zapotřebí ani inteligentní - natožpak pokleslá - televizní estráda, ani překotně oxidující směs v petardách či jiných produktech čínského pyrotechnického průmyslu, slynoucího pověstnou bezpečností, dokonce nejsou nezbytné ani domácí obložené chlebíčky či jednohubky.