neděle 3. března 2024

Nedělní miniglosy č.721

Po nějaké době jsem o tomto víkendu zase jednou vyjel daleko mimo Prahu, tentokrát na velmi zajímavou historicko-architekturní vyjížďku do Mostu a Litvínova. Ještě bude chvilku trvat, než zpracuji obrazový materiál, ale dnes musím zpracování fotek odložit, protože přednost mají pochopitelně Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a nedávno oslavil už své 15. narozeniny. Vítám vás tedy u dnešního 721. (a v letošním roce devátého) čísla.

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem opět stihl publikovat jen jeden nový blogový článek, kterým byla ne úplně tradiční vzpomínka Mé devětadvacáté únory, kde jsem uvažoval, co jsem asi mohl prožívat během každého ze svých prozatím čtrnácti "přestupných únorových dnů". Z předchozího týdne mohu připomenout speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha a ještě jednou přidám odkaz na svých 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz. Z archívu tentokrát povytáhnu 14 let starou úvahu O kvadratických a jiných rovnicích a článek z roku 2014 Chvála věcí, které nedávají smysl.

čtvrtek 29. února 2024

Mé devětadvacáté únory

Člověk nemá zas tak moc možností publikovat článek v "přestupný den", tak si říkám, že stojí za to tuhle příležitost využít; vždyť šance přichází jen jednou za čtyři roky, podobně jako olympiáda, a co já vím, jestli se na tu příští za další čtyři roky v obrovské lidské konkurenci vůbec kvalifikuji. Dnes je to teprve můj čtrnáctý devětadvacátý únor v životě a z toho teprve (nebo už, jak se to vezme) čtvrtý v éře blogu; ostatně to platí jen o extra vytrvalých sportovcích, že si za život střihnout čtvery olympijské hry. Tak jsem si řekl, že se zkusím podívat zpětně na všechny své 29. únory a zkusím odhadnout, co jsem v té době mohl dělat.  

29. únor 1968
Ve svých necelých dvou letech jsem samozřejmě ve Staňkově nadšeně přivítal polednové politické oteplování pomalu ústící ve střídavě opěvované a zatracované Pražské jaro. Kdybych tenkrát tušil, že za půl roku přijedou opravdické tanky, asi bych se na ně docela těšil, protože ty kovové obludy báječně rachotí a umějí otáčet hlavní; nechápal bych, že dospělí z nich nejsou tak nadšeni jako já.
 
29. únor 1972
Pomalu mi končí bezstarostný předškolní věk a já už vím, že se budu stěhovat do Plzně, kde budu chodit do školy. No, že bych se toho zrovna nemohl dočkat, to se nedá říct, mnohem radši jsem si hrál na velké staňkovské zahradě. Hlavně prý nemám říkat, že už dávno umím číst, abych svým učitelům nezkazil radost z toho, že mě můžou vzdělávat. Tak jo, radost z dobře vykonané práce nic nenahradí.
 

neděle 25. února 2024

Nedělní miniglosy č.720

 

Tento víkend jsem využil pro další vycházku s Pražskými domy, se kterými se právě pohybujeme v oblasti Soukenické ulice v tzv. Petrské čtvrti, což je mi jako Petrovi sympatické. Nějakou dobu si to budu užívat, protože budeme teď touto čtvrtí procházet tak, odhaduji,  rok a půl až dva roky, podle toho, jak nám to půjde od ruky :-). Tentokrát vlaky na rozdíl od minulého víkendu jezdí, takže dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", píšu opět z kavárny na Poříčí.z domova. 

Nebylo by ode mne hezké, kdybych zapomněl na to, že Nedělní miniglosy v tomto týdnu oslavily přesně 15 let od svého historického prvního vydání z 22. února 2009. Od té doby vyšlo 720 čísel, tedy v průměru 48 vydání do roka, což dobře odpovídá standardnímu režimu dvou letních a dvou zimních (Vánoce + Nový rok) dovolenkových přestávek. Jen drobná zajímavost z úplných počátků: První komentář se u NMg objevil až v čísle 22 a byl jím pouhý smajlík :-). První skutečné komentáře se začaly nesměle objevovat až cca po osmi měsících. Že budou tyhle texty vycházet i po 15 letech, to jsem si tehdy opravdu neuměl ani představit.

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem stihl v rušném týdnu, kdy jsem chodil domů až pozdě večer, publikovat jediný nový článek, kterým byla speciální fotoreportáž z prohlídky Kongresového centra Praha (dříve Palác kultury) Exkurze pakulturní anebo Kongresové centrum Praha. Připomenu však dva články z předchozího týdne, 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz, a článek o klasickém filmu francouzské nové vlny Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou) režiséra Godarda z roku 1965, který v mezidobí ještě přebral web Kritiky.cz. Ještě o něco starší (ale stále připomenutelný) je shrnutí statistik blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023. Z archívu tentokrát povytáhnu článek z roku 2014 Chvála věcí, které nedávají smysl.

čtvrtek 22. února 2024

Exkurze pakulturní aneb Kongresové centrum Praha

K bývalému Paláci kultury, dnešnímu Kongresovému centru Praha, mám dost nevyhraněný vztah. Byl jsem tam v životě snad desetkrát - na různých akcích, koncertech či přednáškách. Namátkou si vzpomínám na setkání s dalajlámou, to byl pro mě velký zážitek, taky jsem tu byl na koncertě Spirituál Kvintetu a taky si pamatuju, jak jsem jako chudý študent škudlil ze svého stipendia, abych mohl zahrát světáka a pozvat svou tehdejší vyvolenou na jeden opulentní večer s večeří a dobrým vínem do moc pěkných prostor s okouzlujícím výhledem (však ne nadarmo jsou právě Světáci jednou z mých nejoblíbenějších filmových komedií :-)). Od té doby, co obrovitá budova slouží oficiálně coby Kongresové centrum, už ale chodím spíš jen okolo, když se jdu projít po Vyšehradu nebo na Pankrác. Když se ale ozvala jedna moje známá průvodkyně, jestli se nechci přidat k prohlídce obrovské budovy na strategickém místě nad Nuselským údolím, dlouho jsem neváhal.

Vůči téhle "chaloupce" jsem byl vždycky dost chladný, což je ale jednoznačně dáno hlavním účelem, pro který byla v letech 1977 až 1981 postavena. De facto se jednalo o nový Sjezdový palác, který měl sloužit prioritně sjezdům a konferencím komunistické strany a jejích satelitních organizací (SSM, Svaz JZD, ROH, atd.). Provoz paláce, na jehož stavbě se opravdu nešetřilo a náklady dosáhly v tehdejších cenách astronomických 2,5 mld. korun, byl zahájen v dubnu 1981 XVI. sjezdem KSČ (ještě se pamatuji, jak jsme na gymplu museli přednášet na tohle téma referáty), což v očích mnohých lidí tuhle budovu naprosto znemožnilo a jen těžko si k ní pak kvůli téhle historické zátěži hledali cestu. Podobné to bylo i u mne, byť mám podezření, že kdybych na začátku věděl, že komunisté tu stihnou uspořádat jen dva své řádné slety, snášel bych i tuhle - jinak dost zajímavou - architekturu lépe.

Pozvání na prohlídku mi proto přišlo vhod a říkal jsem si, že bude dobré si v klidu a s foťákem v ruce projít interiéry, prohlédnout si architektonickou koncepci, aspoň část z celkového počtu 70 sálů a salónků a spoustu (celkově asi dvě stovky) uměleckých děl. A to jsem ještě netušil, že naše skupinka 25 lidí (i s průvodkyní) bude mít celé Kongresové centrum prakticky pro sebe, protože před námi se dveře komplexu odemkly a za námi zase zamkly, takže jsme vlastně během celé prohlídkové trasy nikoho nepotkali, pominu-li pána, který nás vpouštěl a po cca dvouhodinové procházce útrobami budovy nás zase vypouštěl ven. Ano, to je trochu jiný zážitek, než když jsou spolu s vámi uvnitř tisíce lidí.

Dnes, omlouvám se, tu bude o něco víc obrázků, ale věřím, že to pro vás bude ještě skousnutelná porce. Už takhle jsem musel hodně vybírat, fotek jsem si přinesl kolem dvou stovek, tak věřím, že šestnáct z nich jako ilustraci prohlídkového zážitku snesete.

neděle 18. února 2024

Nedělní miniglosy č.719

 

Měl jsem původně v plánu v uplynulém týdnu zajet si do Bratislavy na jednu zajímavou fotografickou výstavu, ale nakonec jsem tenhle plán z několika různých a navzájem nesouvisejících důvodů zrušil a zůstal jsem doma v teple, které teď panuje nejen v obýváku, když zatopím v krbu, ale i venku. A protože železnice mě na víkend poněkud odstřihla od mé "blogové" kavárny na Poříčí (dostanu se jen do Radotína, odkud musím dál autobusem, metrem a tramvají - a to ještě ku Praze nedorazily traktory zemědělců, jak se to chystá na začátek příštího týdne), dnes píšu Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", z domova. Klasický nedělní homeoffice :-).

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem publikoval dva nové články: V tom prvním jsem zdejším návštěvníkům zpřístupnil 45 vybraných fotek z roku 2023 ve formě nové malé online galerie na mém fotowebu www.petrvapenik.cz. V pátek jsem pak přidal článek o klasickém filmu francouzské nové vlny Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou) režiséra Godarda z roku 1965. Z předchozího času ještě jednou připomenu shrnutí statistik blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023, kde se mohli najít i mnozí z vás, a když už bilancujeme, přidám ještě jednou i odkaz na obsáhlý průřezový článek Patnácté blogové narozeniny, možná zčásti i proto, že v příštím týdnu oslaví 15. narozeniny i samotné Nedělní miniglosy, jejichž první číslo vyšlo 22. února 2009 a postupně jsme se propracovali až k dnešnímu číslu 719. No a protože rtuť v teploměru i po týdnu nadále atakuje rekordní teploty, třeba pro vás bude zajímavé si v archívním okénku ještě jednou připomenout, jak to vypadá, když celá Berounka zamrzne, jako tomu bylo právě v únoru před dvanácti lety; jako bonus přidám ještě 14 let starý text O devětadvacátém, kterak si můj dědeček z nějakého drobného dvacetistupňového mrazu nic nedělal, protože si dobře pamatoval, že "v devětadvacátém" bylo ještě mnohem, mnohem hůř.

pátek 16. února 2024

Bláznivý Petříček (Pierrot le Fou)

Během svých vysokoškolských studií jsem opravdu hodně času věnoval filmům. Chodil jsem na spoustu klubových představení hned do několika filmových klubů, o tom hlavním z nich - na pražském Českém vysokém učení technickém jsem tu dokonce už kdysi psal v článku Jak jsem našel svůj filmový klub. Viděl jsem tehdy kompletního Ingmara Bergmanna (většinou v původním švédském znění se simultánním překladem), notnou porci francouzské nové vlny, řadu tehdy obtížně dostupných filmů slavné československé nové vlny, průžez toho nejlepšího z moc zajímavých světových kinematografií. Někdy to byla nezapomenutelná paráda, jindy úplný úlet, tak už to bývá, když tvůrce i divák hledají. No a někam mezi parádu a úplný úlet (blíž tedy k druhému uvedenému) jsem si tehdy zařadil proslulý Godardův film z roku 1965 Bláznivý Petříček s Annou Karinou a Jean-Paulem Belmondem v hlavních rolích.

V posledních letech jsem si několikrát - bohužel hlavně v souvislosti s úmrtím tří hlavních osobností, které se na filmu podílely (Anna Karina zemřela v roce 2019, Jean-Paul Belmondo v roce 2021 a režisér Jean-Luc Godard v roce 2022) - na film vzpomněl a snažil jsem si ho vybavit z desetiletími značně zanesené paměťové buňky. Zůstaly tam jen střípky, hlavně úplný zmatek z viděného, neodbytný pocit nudy a jedna scéna, kdy se náhle hlavní mužský představitel otočí do kamery a překvapené partnerce to vysvětlí tak, že  chce jen pozdravit diváky; ostatně v jiné fázi filmu hovoří přímo k divákům i ženská postava, snad aby nějak vysvětlila (ovšem marně) své těžko odhadnutelné jednání. 

Mluvit o ději je u tohoto filmu, domnívám se, úplně zbytečné. Snad je možné říct, že mužská postava, onen bláznivý Petříček (byť vždy protestuje, že se jmenuje Ferdinand) odejde od své rodiny, nejspíš aby se rozžehnal s nudou a "šosáckou" společností, kterou levicoví intelektuálové co svět světem stojí považují za nejprudší jed, a vyrazí na nijak zvlášť zacílenou cestu s mladou milenkou. Jde o celkem normální cestu, takže se při ní kradou auta, trochu se střílí, trochu se miluje, hodně se čte a vedou se (často zcela mimoběžné) intelektuální řeči. Chvílemi to jde jen ve dvou, ale různorodým způsobem toxická společnost se připomíná, kolem páru se rojí divní lidé a sem tam je třeba někoho zabít, aby mohla show pokračovat, byť je předem jasné, že žádný velký happy end se čekat nedá.  

úterý 13. února 2024

Vybraných 45 fotek z roku 2023

Posteskla si mi nedávno jedna dáma, která už má doma na zdi koupené dva moje obrázky a právě zvažuje, zda se pořízením třetí fotky definitivně zařadit mezi mé sběratele, že mám na svém fotowebu málo novějších fotek. To má samozřejmě pravdu, protože udržovat webové stránky opravdu stále aktuální a průběžně je obohacovat o všechno, co se celkem vydaří, je bohužel nad mé možnosti časové i morálně volní. Aktualizace dělám - pokud vůbec - nárazově jednou za čas, maximálně přidám do konkrétní kolekce něco opravdu speciálního, jednu nebo dvě nové povedené nebo třeba oceněné fotky, ale nejde rozhodně o žádnou příliš soustavnou práci. K přísnější a systematičtější inventuře jednotlivých webových galerií se dostanu jednou za uherský rok, takže se při nich taky vždycky nedostane na nejnovější kousky. A přitom třeba vinaři své mladé produkty umějí dokonale marketingově využít, mají svoje legendární Beaujolais nouveau a vína svatomartinská, přičemž natěšení konzumenti se již dlouho předem nemůžou dočkat, až se ozve startovní výstřel a sezónní koštovačky a prodeje se náležitě rozjedou. 

A tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas naskočit na podobnou vlnu i se svými fotkami a připravil jsem pro všechny, kteří se na moje obrázky rádi koukají, čistě subjektivní autorský výběr 45 fotografií, které jsem pořídil v roce 2023 a které považuji za nejvydařenější nebo nejzajímavější. Vím, číslo 45 na první pohled vypadá trochu podezřele, ale jednak patří v posledním roce z čistě soukromých důvodů k mým oblíbeným, jednak to představuje (se zahrnutou dovolenou) přibližně jednu fotku týdně a jednak na webu používám jako grafický základ fotogalerie, které mají 9 snímků na obrazovce, takže je praktické vybrat si nějaký násobek devíti, aby nic nepřečuhovalo či naopak nedočuhovalo. Tuhle online "výstavu" jsem zařadil do záložky E-xpozice, kam dávám podobné příležitostné výběry, byť jsem i to posledních pár let dost zanedbával. Kdoví, třeba se z toho postupně na mém fotowebu stane tradice, podobně jako se to stalo s Beaujolais, a moji sběratelé i noví adepti na ně již budou několik týdnů předem nedočkavě vyhlížet nový roční příspěvek, aby jim nic opravdu zajímavého neuteklo, a budou se při tom samozřejmě i předhánět s objednávkami :-).
 

neděle 11. února 2024

Nedělní miniglosy č.718

 

Na minulý - veskrze jarní - týden jsem měl velké plány, které nakonec ustoupily pracovním povinnostem a hlavně ne úplně optimálnímu zdravotnímu stavu, byť se nakonec virové jacísi (snad) spokojili s tím, že mi na pár dní zabránili v mluvení (protože účelové skřehotání po dočasné ztrátě hlasu za mluvení opravdu nepovažuji). Ale aspoň jsem měl příležitost o víkendu dohnat pár fotografických a čtenářských restů (tedy, asi tak 2 % z nich) a vybrat zdravici pro "Haikukai", pondělní setkání příznivců haiku v japonské restauraci Miyabi, kam jsem byl pozván, ale na které v zájmu zdraví účastníků raději osobně nedorazím, aby se náhodou všichni tvůrci haiku - podobně jako já - v dalších dnech nuceně neodmlčeli :-). Nedělní tradiční program se ale nemění, takže je mi potěšením přivítat všechny pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky u dalšího, už 718. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem publikoval dva nové články: Prvním byl již tradičně v této době vycházející zevrubný vhled do blogových komentářů z celého roku 2023 v článku Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023, kde se mohli najít i mnozí z vás. A protože celý týden měl opravdu poctivé jarní parametry, druhý článek Fíkový otec a syn pojednává o mém jednoduchém "indikátoru příchodu jara", který propojuje krásný řecký ostrov Lefkada s mým dobřichovickým obývákem. Z předchozího období mohu ještě jednou nabídnout vzpomínku O hrdosti a (ne)dobíhání vlaku, obsáhlý průřezový článek Patnácté blogové narozeniny nebo svůj nový překlad Morgensternovy básničky Koleno.  No a když rtuť v teploměru právě atakuje rekordní teploty, třeba pro vás bude zajímavé si v archívním okénku připomenout, jak to vypadá, když celá Berounka zamrzne, jako tomu bylo právě v únoru před dvanácti lety. 

pátek 9. února 2024

Fíkový otec a syn

Jedno z mých nejoblíbenějších míst na Lefkadě je horský klášter Agia Paraskevi. Od přímořské planiny kolem Vassiliki se k němu musí vystoupat přes jednu podhorskou (Sivros) a jednu horskou (Agios Ilias) vesnici asi do nadmořské výšky 800 metrů, kde se doposud jednolité prudké stoupání cesty na chviličku "zlomí" a na malé plošince s velkolepým výhledem, obklopené několika majestátními duby, kterým musí být několik set let, je malá oáza zeleně s několika neobývanými klášterními budovami a samozřejmě kostelem, který byl před pár lety zrenovován a běžně se v něm konají víkendové bohoslužby. Každý poutník, který tudy pokračuje dál do nejvyšších hor ostrovního vnitrozemí, si zde může odpočinout a nabrat síly, což jsem učinil i já, když jsem tudy procházel poprvé, pěšky, ve žhavém srpnu 2003. Už tehdy mě zaujal zdejší obrovitý fíkový strom, který tvoří dominantní prvek malé klášterní zahrady (mimochodem, na podzim po deštích v ní rostou krásné hnědé hřiby).

Mám k tomu místu opravdu speciální vztah, je mi sympatické svou odlehlostí, atmosférou, svým zvláštním mikroklimatem, tichem, které zde po většinu času vládne (tedy mimo hlavní letní sezónu, kdy kolem přece jen čas od času projedou vozidla turistů, lačných po poznávání vnitrozemí), jindy je tu slyšet jen vítr přinášející pár zvuků ze vzdálené vesnice v údolí a tradičně i klinkání zvonců stáda koz, které se tu někde v okolí na horských svazích pase. Když jsem tu byl poprvé, kolem vedla jen úzká kamenitá pěšina. Teď tu vede široká asfaltka, která je ale v místech kláštera tradičně poseta spoustou kozích bobků. Rád tu sedávám vpodvečer, poslouchám zvuky hor a čichám vůně nepříliš úrodné horské půdy i všeho, co na ní roste. Kdybych se někdy rozhodl žít úplně mimo společnost, bylo by to tady.

úterý 6. února 2024

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2023

I letos mě samozřejmě kromě toho, co se vše událo v minulém roce (shrnul jsem to hned po Novém roce v článku Co mi také přinesl rok 2023?) zajímalo, jak to vlastně loni bylo s vašimi komentáři. Příprava "komentářové statistiky" je sice docela pracná (podklady si připravuji postupně po večerech tak, abych začátkem února byl připraven), ale zato je to velmi praktické ohlédnutí za celým rokem, protože musím vzít do ruky nejen každý napsaný článek, ale dokonce každý z tisíců komentářů, abych se podíval, který milý čtenář (ve většině případů to tak je, moc děkuji :-)) mi ho zanechal a co jím řekl nebo možná chtěl říct. Tak se pojďme zase jednou podívat na vaše komentáře očima statistika, který umí pracovat jen s kvantitou a nikoli s kvalitou, ale i tak jeho závěry snad mohou přinést některé zajímavé informace.

Jako obyčejně u tohoto typu článku začnu jednou metodologickou poznámkou: 
Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2023, které byly pořízeny do konce ledna 2024. Samozřejmě jsem zpracoval i komentáře ke starším článkům, kterých bylo tentokrát jen několik, ale tyto starší komentáře se v hlavní roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale pochopitelně do úvodních celkových čísel.

Když všechny komentáře, které na mém blogu v roce 2023 přibyly, spočítám dohromady, mohu říct, že v loňském roce se u mých článků objevilo celkem 3374 komentářů, což bylo o 5% méně než o rok dříve. Z uvedeného počtu bylo 1843 komentářů od vás - návštěvníků, dalších 1531 komentářů byly moje odpovědi, v tom poměru jsme se od minulého vyhodnocení prakticky neodchýlili. Do statistiky nezapočítávám zjevně spamové komentáře, které jsem během roku většinou co nejrychleji vymazal, což letos byly výhradně komentáře reklamní povahy a v minimálním počtu (určitě jich dohromady nebylo víc než 10). Hlavním rozdílem oproti předcházejícímu roku byl mizivý počet komentářů k starším článkům (za celý rok jich bylo pouhých 13). naproti tomu u 143 nových článků publikovaných v roce 2023 se celkem objevilo 3361 komentářů, což je i přes drobné snížení počtu článků v porovnání se stejně spočítanými hodnotami za rok 2022 o 1,1% více a odpovídá to průměrnému počtu 23,5 komentáře na každý článek.
 

neděle 4. února 2024

Nedělní miniglosy č.717

 

Zatímco se kvůli nedostatku sněhu ruší tradiční lyžařské závody, na přelomu ledna a února již začaly leckde vykukovat sněženky a počasí následujícího týdne by to nejspíš mělo jen podpořit. Přiznávám, že takový způsob zimy zdá se mi docela šťastným a klidně bych už těch pár týdnů do jara přeskočil, ale jsem přející a těm, kteří přes zimu vášnivě rádi lyžují, chci jejich potěšení v co největší míře dopřát, jinak s nimi mimo sezónu nebude k vydržení :-). Ale všechny, kteří nakonec dorazili sem, do virtuálního blogového světa, poprvé v měsíci únoru vítám u dalšího, už 717. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnes opět zdravím z pražské kavárny, kde už mě za ty roky docela znají a když jsem minulou neděli nedorazil, určitě z toho byli nervózní :-). 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem publikoval dva nové články: Prvním byl text O kovářově kobyle, který popisuje některé .důsledky mezi fotografy pozoruhodně rozšířené fóbie z vlastního pózování na fotkách. Druhý článek byl hlavně vzpomínkový, i když se tvářil, že pojednává primárně o lidské hrdosti; však se taky jmenoval O hrdosti a (ne)dobíhání vlaku. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout obsáhlý průřezový článek Patnácté blogové narozeniny, osobní vzpomínku na 35 let staré události tzv. Palachova týdne z ledna 1989 a svůj nový překlad Morgensternovy básničky Koleno. 
 

sobota 3. února 2024

O hrdosti a (ne)dobíhání vlaku

Je to už pár let, kdy jsem byl v Praze na moc zajímavé přednášce o historii výškových staveb. Přednášející byl charismatický pán, kunsthistorik, se kterým jsme se od vidění znali z občasného potkávání v Dobřichovicích, kde jsme oba bydleli. Já na něj byl připraven, protože jsem věděl, že o historickém oblouku vývoje staveb od starověkých pyramid až po nejmodernější současné budovy, které se svými věžemi zapichují do stále vyšších pásem mraků, bude přednášet právě on a na pár jeho přednáškách už jsem byl dříve. On na mě logicky připraven nebyl a i když jsem mu kohosi připomínal, neuměl si mě správně zařadit. Až po přednášce jsme si v přilehlém baru vysvětlili, že jsme vlastně téměř sousedi, ale dlouho jsme spolu nerozprávěli, protože přednášející měl v auditoriu kromě mne i celou řadu obdivovatelek, které si mého milého souseda po většinu barového času víceméně zprivatizovaly.

Nakonec jsme v přísálí vydrželi až do pozdních hodin a oba jsme nezávisle na sobě vyrazili na - toho večera předposlední - příměstský vlak do našeho společného domova. Znovu jsme se potkali na zastávce tramvaje, která tou dobou měla jet, ale z neznámých důvodů nejela, takže jsme tam nabrali zpoždění oproti plánu. Postupně začalo být sporné, jestli náš vlak stihneme nebo ne, což bylo celkem důležité, protože mezi předposledním a posledním vlakem toho dne zela více než hodinová mezera, kterou jsme už oba zčásti zamýšleli strávit doma ve vyhřátém kanafasu. A jak to v podobných situacích bývá, navíc jsme zjistili, že náš noční vlak je přistaven na odlehlém nástupišti, což pravděpodobnost, že ho stihneme, opět umenšilo.

středa 31. ledna 2024

O kovářově kobyle

Je to takový zvláštní paradox, který - jak jsem zjistil - sdílí víc fotografů: O co raději fotím, o to méně rád jsem focen. V době, která by se taky docela dobře dala nazvat dobou selfíčkovou, se většinu času mobilním autoportrétům vyhýbám velkým obloukem a pokud se dobře pamatuji, v posledních asi tak dvanácti letech vznikly za mého plného vědomí všehovšudy tři takové dvojportréty s mou účastí a jednou jedinkrát jsem mobilem vyfotil sebe samotného, když jsem před tím asi hodinu studoval, jak se to dělá, přičemž jsem postupně několikrát vyfotil prakticky všechno kolem dokola, jen sebe ne. 

Když jsem před pár dny oficiálně požádal o členství v ČFFU (Česká federace fotografického umění), ukázalo se, že vstupní rituály obsahují jen jedinou opravdovou překážku. "...a pošlete jednu podobenku na průkazku, formát 3x4 " stálo v informačním dopise úplně na konci a skoro pod čarou, protože se jaksi u normálních lidí nepředpokládá, že by s něčím takovým mohli mít problém. Ehmmm, ale já mám! Poslední skutečná podobenka, kterou jsem našel, mě totiž představuje jako jinocha v rozpuku, a to, že byla pořízena z dosud vedle přiloženého negativu, nebylo dáno tím, že jako "stará škola" dávám přednost starému dobrému analogu, ale tím, že tou dobou u nás ještě digitální fotografie neexistovala. Příslovečná kovářova kobyla v tomto případě opravdu chodí bosa. 

"To bude klidně stačit jen mobilem před bílou zdí," poradil mi vážený předseda zmíněné federace (mimochodem, vynikající fotograf, jehož krásnou knihu fotek pořízených v Bangladéši jsem si nedávno dal sám sobě pod stromeček), který osobně mou přihlášku vyřizoval, takže jsem začal váhat, jestli umění, které má federace v názvu, a umění, které občas pokouším já, budou kompatibilní. Ruka by mi musela upadnout, kdybych pro průkazkové foto měl použít své druhé životní solitérní selfie.

neděle 28. ledna 2024

Nedělní miniglosy č.716

 

Je to jen chvilka, kdy jsme slavili Štědrý den, a když jsem si zapálil tucet svíček na vánočním stromečku včera v noci, vypadal jsem v očích dobřichovických sousedů bezpochyby jako exot :-). Pestrý začátek roku pokračuje a já vás srdečně vítám u již 716 vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Dnes jsem se nevypravil do Prahy psát miniglosy do své tradiční kavárny, ale zůstal jsem doma, protože jsem byl včera v Praze celý den, tak uvidíme, jestli dnes budou podmínky pro to, abych se třeba odpoledne vypravil udělat zase jednou po delší době pár obrázků Berounky, kterou v lednu opravdu nefotím často. Kdybych vyrazil mezi úvodníkem a hlavním textem NMg, snad bych ještě mohl trochu využít zimní sluníčko, které se teď s neobyčejnou silou dobývá okny do mého obýváku a nepříjemně zviditelňuje dlouho neumytá okna :-). 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem sice stihl publikovat jediný nový článek, ale myslím, že byl docela "plnotučný", protože šlo o speciální výběr toho, co se na mém blogu objevilo v jednotlivých letech 2009 až 2023, kterým jsem si připomněl skutečnost, že 25. ledna oslavil můj blog Patnácté blogové narozeniny. Do článku jsem pro zvědavé čtenáře přidal celkem 33 odkazů na vybrané články z jednotlivých let, takže si dovolím tentokrát do úvodníku nedávat tradiční archivní okénko, protože odkazů do hlubokého i mělčího archivu je ve zmíněném článku víc než dost. Protože se ale souhrnný článek nevěnoval novým textům z roku 2024, mohu zde ještě připomenout tradiční bilanční text Co mi také přinesl rok 2023?, osobní vzpomínku na 35 let staré události tzv. Palachova týdne z ledna 1989 a svůj nový překlad Morgensternovy básničky Koleno. 
 

čtvrtek 25. ledna 2024

Patnácté blogové narozeniny

Dnes to bude trochu delší, aby si při dnešní speciální příležitosti mohli všichni pravidelní, občasní i naprosto náhodní návštěvníci vybrat právě to, co pro ně bude zajímavé a co se jim bude zdát sympatické. Ano, tou speciální příležitostí jsou dnešní patnácté narozeniny mého blogu. Podíval jsem se do jednotlivých blogových sezón a z každé jsem vybral dva nebo tři články, které mi připadlo příhodné dnes maličko zviditelnit. Zčásti jsem pro to využil i obdobný článek k desátému jubileu (možná těm z vás, co mají skvělou paměť, budou připadat některé formulace známé a již použité - to proto, že již před pěti lety použité byly).  

Tak žádné velké úvodníky a pojďme na to. Máme tu pěkně jeden rok za druhým - od toho prvního až k patnáctému:

 
Rok první (2009):
 
Tělem cloumá horečka, která snad částečně omlouvá mé noční konání. Ráno zjišťuji, že jsem si založil blog a zveřejnil na něm první článek. Nikdy jsem si nepsal deník a rozhodně nemám "literární sicflajš", tak jsem opravdu zvědavý, jak dlouho to vydržím. Ale co, když za měsíc odpadnu, nic se nestane, protože ze čtenářů, kteří ke mně nechodí, to logicky nikdo nepozná. A odpadá prý nejmíň devět z deseti... Měsíc? Proboha, o čem budu celý měsíc psát?

To je přece blbé psát o docela normální bouřce, ne? Už vidím ten majestátní nadpis: Můj fascinující zážitek s obyčejnou bouřkou. Párkrát zablýskne a pán hned běží k počítači a píše článek o tom, co každý zná a sám mockrát prožil. K čemu je něco takového? Proč psát o věcech opakovatelných a každému důvěrně známých? A dá se vůbec napsat něco o obyčejné bouřce, aby se to dalo přečíst třeba i za rok?
 

neděle 21. ledna 2024

Nedělní miniglosy č.715

 

V posledních dnech jsme si užili zajímavé rozmary počasí: Teplý déšť, ledovku, náledí, mrazivé zasněžené dny...; myslím, že si zatím nemůžeme stěžovat, že by letošní zima byla fádní. Za normálních okolností nemám leden moc rád - zimním sportům se nevěnuji, krásné vánoční svátky skončily (i když pro mě tak docela ne, zrovna včera jsem si zatopil v krbu a zapálil letos poprvé svíčky na stromečku :-)) a do jara je daleko. Letos je ale prozatím tento měsíc tak pestrý, že nuda nehrozí, čehož dokladem je i skutečnost, že minulý týden jsem psal Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", výjimečně už v sobotu, protože v neděli jsem měl návštěvu zdaleka, se kterou jsme se vydali poznávat krásy Prahy. Dnes se ale vše opět vrací do normálu a vy, moji milí čtenáři, dostáváte nové, už sedmisté patnácté vydání našeho nedělníku v normální den a normální dobu. 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem stihl publikovat dva nové blogové články: Prvním byl tradiční bilanční text Co mi také přinesl rok 2023?  a ve druhém jsem jako "očitý svědek" svou dost děravou pamětí zavzpomínal na 35 let staré události tzv. Palachova týdne z ledna 1989. Z předešlého období ještě připomenu shrnutí Co mi v roce 2023 přinesly mezinárodní fotografické soutěže? a svůj nový překlad Morgensternovy básničky Koleno. Výlet do bohatého blogového archivu pak připomene 12 let starý text O češtině do životopisu, ve kterém jsem se kdysi zamyslel nad tím, jaké jsou vlastně moje znalosti češtiny, a 9 let starou básničku Na vesmírnou dobrou noc.  
 

čtvrtek 18. ledna 2024

Palachův týden v lednu 1989

Individuální lidská paměť je, řekl bych, pěkně děravé nádobí. Soudím tak podle toho, že když jsem si řekl, že bych přece mohl jako očitý svědek událostí Palachova týdne v lednu 1989 na Václavském náměstí aspoň neoficiálně na tomto blogu napsat své svědectví jako malé připomenutí doby (naštěstí) dávno minulé, ukázalo se, že většina událostí těch několika dnů mi splývá v jeden nevábný studený kydanec bez viditelnější struktury. Protože jsem si nepsal deník a blogy tenkrát byly ještě dávno na houbách, zachovalo se mi v příslušných paměťových přihrádkách jen pár obrazů, odlesků skutečnosti, na které se navíc nemůžu stoprocentně spolehnout, i když ego se něčemu takovému vzpírá: Já si to přece všechno dobře pamatuju! snaží se ego překřičet kritický rozum, který se na každou "přesnou" vzpomínku starou 35 let dívá s apriorním podezřením. Nebylo to celé jinak, jinde, s někým jiným a vůbec - o něčem jiném? Nedotvořil jsem si náhodou mezery v objektivních faktech lepidlem mýtu, kterému jsem uvěřil? Všechno to je možné, a i proto když narazím na někoho, kde sebevědomě vypráví každičký detail o událostech starých dlouhá desetiletí, mám tendenci brát jeho detailní očité svědectví s rezervou. Ale zkusím aspoň pár střípků, které mi v paměti přece jen uvízly. Možná ty střípky spolu nebudou tvořit moc logický celek, ale nic lepšího na dané téma nabídnout nemohu:

1. K prvnímu dni palachiády jsme se dostali jako slepý k fujaře: Byla totiž neděle 15. ledna a my jsme se se spolubydlícím z koleje rozhodli, že půjdeme na Václavák do kina, protože v té době v Praze běžel populární Filmový festival pracujících, kde byly na programu tehdy doslova nevídané filmové kusy. Směřovali jsme, tuším, na skvělý film režiséra Rolanda Joffé Mise do kina Blaník v horní části Václaváku kousek od sochy svatého Václava. Hned když jsme vystoupili z metra, bylo jasné, že se ten den bude odehrávat další větší střet lidí především z neoficiálních (disidentských) struktur s komunistickou mocí. Když jsme viděli, že jde do tuhého a mezi účastníky jsme rozeznávali staré známé (ovšem nepovolené) tváře, raději jsme popoběhli, a byli tak v kině mezi prvními. Film byl krásný, ale jen pár metrů od nás za zdí právě probíhal násilný zákrok proti demonstraci.

úterý 16. ledna 2024

Co mi také přinesl rok 2023?

Před deseti lety jsem na svém blogu poprvé po Novém roce vydal bilanční článek shrnující některé události a zážitky právě uplynulého roku. Teď je rok 2024 a já přemýšlel, jestli má smysl něco podobného ještě jednou zopakovat, tím spíš, že při zpětném pohledu se toho u mne zdánlivě moc neudálo. V pracovních dnech chodím povětšinou do práce, večery a víkendy se snažím vyhradit tomu, co mě zajímá a naplňuje. Velmi fádní a nevzrušivý život, dalo by se říct. Zkusil jsem si načrtnout pár bodů a nakonec na takovém nestabilním základě už docela tradiční článek vznikl, byť opět jako obvykle neuvádí souhrn nejpodstatnějších událostí, ale spíš toho, co lehce ponovoroční slina na jazyk přinesla. Celý můj rok 2023 z toho výčtu opravdu dohromady nesložíte, nejspíš ho nesložíte ani z poloviny a kdoví, zda z desetiny. Přece nebudeme vytvářet zdání úplnosti tam, kde každou mezeru dokáže vyplnit fantazie a každý reálný tvar může být dotvořen sněním.  

1. Po čtyřech letech jsem konečně zase jednou zavítal na svou milovanou Lefkadu, kterou jsem měl opět příležitost vidět v jarním rozkvětu. Řecký výlet, který se ve směru TAM děl po povrchu (trvalo to dva dny) a ve směru ZPĚT letecky (trvalo to dvě hodiny), byl vlastně mou jedinou loňskou zahraniční cestou. Když si chci připadat jako v cizině, stačí se projít po Karlově mostě, což činím často.

2. Už do páté sezóny vstupuje můj speciální fotoweb administrovaný na platformě WIX. Z nabídky jazyků jsem na něm vyřadil francouzštinu, protože jsem nestíhal připravovat smysluplnou francouzskou verzi, ale nově jsem zařadil rubriku Co je nového? kterou se snažím udržovat opravdu aktuální.
 

neděle 14. ledna 2024

Nedělní miniglosy č.714


Myslím, že během dvou týdnů už jsme měli dostatek příležitostí zvyknout si, že už je rok s novou číslicí v názvu. Mně je číslo 2024 celkem sympatické a zvyká se mi na ně dobře, možná i proto, že jsem si s drobným zpožděním pořídil nový diář na zapisování zajímavých akcí či úkolů, což, myslím, bude při mé zapomnětlivosti  v tomto plánovaně rušném roce zapotřebí. Sice si sedám k napsání nového vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", výjimečně už v sobotu, protože v neděli mám důležitější program, vy, moji milí čtenáři, byste ovšem měli dostat sedmisté čtrnácté vydání nedělníku, který už nás doprovází déle než 14 let a který tradičně lehce, ale opravdu jen lehce pokřiveným zrcadlem odráží to, co se nám v našem světě děje, v běžném nedělním termínu, tak doufám, že vše zafungovalo a stalo se to. 

V období od posledního vydání Nedělních miniglos jsem tentokrát stihl jen speciální bilanční článek Co mi v roce 2023 přinesly mezinárodní fotografické soutěže?  což byl takový rychlý průlet desítkou fotosoutěží v různých částech světa, kterých jsem se v loňském roce zúčastnil. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout třeba nový příspěvek do rubriky Fotolaboratoř, který jsem nazval Na Gočárově schodišti, protože jsem v něm ukázal, jak jsem připravoval nový - v hlavě dávno vymyšlený, ale dosud nerealizovaný snímek ze schodiště slavného pražského kubistického domu U Černé Matky Boží. Také jsem již v novém roce zveřejnil přehled toho, Co jsem přečetl v roce 2023, a po půl roce jsem se opět vrátil k překladům Christiana Morgensterna, přičemž to tentokrát odnesla jeho básnička Koleno. Poprvé v novém roce dnes nahlédneme i do bohatého blogového archivu, ze kterého povytáhnu na světlo článek O češtině do životopisu, ve kterém jsem se před dlouhými 12 lety zamyslel nad tím, jaké jsou vlastně moje znalosti češtiny a jak se to dá srozumitelně napsat do životopisu :-). 
 
V příštím týdnu mě čeká několik večerů s různými přáteli, tak to taky asi nebude moc klidné období pro cizelování blogových textů. Je ale pravda, že stále neodbytnějším způsobem se dožaduje mé pozornosti téma, kolik vševědů máme na našich sociálních sítích. Tedy, oni jsou to sice experti na vše od virologie před fotbal až po zásahy proti šíleným střelcům, ale fascinující je pro mne skutečnost, že oni VŽDY VĚDÍ, zatímco já podstatnou část svého života protápu. Až se dostanu k psaní, nejspíš začnu právě tímhle tématem.
 
Přeji všem milým čtenářům Nedělních miniglos dobrý další lednový týden a ať se vám i v něm daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli. A pozor, budou-li i nadále trvat lednové mrazy, neolizujte zábradlí, opakuji... :-)
  
 
Pražský magistrát uzavřel kvůli havarijnímu stavu Hlávkův a Libeňský most pro tramvaje, pro kamiony a pro chodce s body mass indexem vyšším než 30. Protože bezprostřední příčinou zhoršení technického stavu byly nedávné silné mrazy, Český hydrometeorologický ústav zařadil mezi vyhodnocované výstrahy v předpovědi počasí kromě varování před silným větrem nebo nebezpečím vzniku požárů  i novou výstrahu před mrazem, při kterém mohou padat mosty.
----------------------
Podle vládní koalice by měli mít prodejci nobě zákonnou povinnost hlásit podezřelé nákupy zbraní. Experti soudí, že jestli bude tato povinnost opravdu zavedena, budou muset prodejci jako první nahlásit vládní nákupy zbraní zpětně za posledních 30 let.
----------------------
Česká pošta poté, co zjistila, že vláda chystá pro Čechy v cizině možnost korespondenční volby, která by mohla v příštích letech zvýšit počet poštovních zásilek, zvažuje, že zcela odejde z trhu doručovacích služeb a bude se raději specializovat na klidnější prodej omalovánek na přepážkách, což by spolu s příjmy z tantiém za písničku Jede, jede poštovský panáček mohlo udržet tradiční instituci funkční aspoň v omezeném režimu.
----------------------
Dva přívozy přes Vltavu na severu Prahy by se měly po opadnutí povodňové vody znovu vrátit do standardního provozu. Pražský radní pro dopravu Nedělním miniglosám potvrdil, že jeden přívoz se vrátí od Mělníka a druhý z Děčína.
----------------------
Severozápad USA zasáhla zimní bouře, která způsobila výpadky elektrického proudu a další problémy celkem ve dvanácti amerických státech. Meteorologové předpokládají o víkendu silný mráz a varují, že pocitovou teplotu ve státě Iowa ještě sníží až na -35°C tamější pondělní první klání republikánů o prezidentskou nominaci, vzhledem k tomu, kdo je jejich nejžhavějším kandidátem.
----------------------
Novou produktovou řadu mycích prostředků na silné znečištění, cílící tentokrát především na dlužníky z nízkopříjmových skupin obyvatelstva, uvedl tradiční český výrobce na trh pod názvem Insolvina.
----------------------
Aktivisté dlouhodobě usilující o zákaz nošení medvědích kožešin na tradičních čepicích britské královské gardy striktně požadují, aby byla přírodní kožešina nahrazena kožešinou umělou. Odmítli tak kompromisní návrh krále Kazisvěta VI., který z dosud neznámých pohnutek navrhoval s pomstychtivým výrazem ve tváři použít jako netradiční náhradu myší kožíšek.

 
 
Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co dosud za více než 14 let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry:
 
Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky nebo dokonce sloužící k experimentům jako fotolaboratoř. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.