čtvrtek 29. července 2021

Spolu a přitom každý sám

Jednoho z nedávných letních večerů jsem s foťákem opět zavítal do centra noční Prahy. Nevyšla mi sázka na to, že by mohlo být tou dobou těsně po bouřce, takže budou zajímavé odrazy na mokré pražské dlažbě; pršelo jen na předměstí, ale centrum bylo suché, tak jsem změnil cíl a pokusil jsem se najít a vyfotit nějaké zajímavé odrazy v tamějších výlohách. Pár takových odrazů už mám z dřívějška, ostatně několik takových je i na mé pomalu končící fotovýstavě v pražském Divadle Kámen.

Neměl jsem s sebou žádné extra vybavení, jen základní zoomový objektiv a pak hodně světelnou pevnou padesátku pro případ, kdy by bylo třeba využít hodně nízkou clonu třeba kvůli malé hloubce ostrosti. Neměl jsem ani stativ, takže bylo předem jasné, že se nedá počítat s žádnými pěkně vybroušenými ostrými fotkami, ale to při focení odrazů ve sklech výloh opravdu nevadí, protože obraz je stejně různě deformovaný; můžeme si tedy dovolit fotit "z ruky" i na poměrně dlouhé časy (což by samozřejmě nemělo být alibi pro odfláknutou práci :-)).

neděle 25. července 2021

Nedělní miniglosy č.599

I když jsem - jak zdejší pravidelní čtenáři dobře vědí - na nějaké to zpoždění kvůli dlouhodobé opravě železniční trati mezi Radotínem a Velkou Chuchlí zvyklý, roční zpoždění je přece jen i na mě trochu silná káva. Právě tento týden totiž začala o rok odložená loňská olympiáda v dalekém Tokiu. Můj pozitivní vztah k Japonsku i právě k Tokiu je dobře známý, takže spoustu míst, kde se olympionici ocitají, jsem mohl díky svým dvěma japonským cestám vidět na vlastní oči. O to víc mě mrzí, že kvůli pandemii se olympijská sportovní klání odehrávají bez diváků, což je podle mě zcela proti duchu novodobých olympijských her. Dá se samozřejmě předpokládat, že ani Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", ve svém novém 599. vydání podivnou tokijskou olympiádu nepominou. Vítám vás všechny u dnešního čísla, které předchází velkému jubilejnímu 600. číslu; to bude jako už tradičně obsahovat výběr nejlepších a nejvtipnějších miniglos z poslední stovky vydání (viz dřívější jubilejní výběry, které jsou přiloženy na konci článku).

Tento týden vyšly zde na blogu dva nové články: Prvním byla asi celkem obtížně přeložitelná básnická miniatura Causa Racek chechtavý kontra bulvár, doprovozená novou fotkou z rušného centra noční Prahy. Ve druhém článku s vlezle pouťovým sloganem Poslední prodloužená zrychlená jízda v názvu jsem zdejší čtenáře pozval na svou aktuální pomalu končící fotografickou výstavu v Divadle Kámen. A z minulého týdne ještě jednou rád připomenu článek, který se stal tento týden nejčtenějším na tomto přibližně rok starém blogu, nový překlad básničky Christiana Morgensterna "Estetická lasička", ve kterém jsem se pokusil popsat cestu, jak postupuje laik jako já při překladu z jazyka, který navíc neovládá. 

čtvrtek 22. července 2021

Poslední prodloužená zrychlená jízda

Když bývala u babičky ve Staňkově pouť, jako dítě jsem se jí nemohl dočkat a byl to pro mě vždy jeden z vrcholů prázdnin, a teď - jako mírně přezrálého dospělého - mě spíš obtěžuje a vyhýbám se jí. Ale na tenhle způsob pouťové reklamy si dobře pamatuji: Aby se podařilo nalákat dostatek zákazníků na dýchavičné atrakce, už od časného odpoledne se ohlašovala "opravdu poslední prodloužená zrychlená jízda". Ta až na zřídkavé případy bývala stejně krátká a pomalá jako všechny ostatní jízdy (někdy kratší) a zdaleka nebyla (tedy až na jedinou výjimku denně) poslední, protože po ní zpravidla následovala celá řada dalších "posledních" jízd. Nějakou dobu se mi to zdálo jako podvod, ale pak jsem pochopil, že to prostě k pouťovému prostředí patří, všichni vědí, o co jde, a jaká jsou pravidla této hry - asi jako když posloucháme předvolební sliby politiků, o kterých předem dobře víme, že se nenaplní (tedy ty sliby, nikoli politici - ti se naopak často naplní až po okraj). Aktéři podvádějí, je jim jasné, že to lidé dobře vědí, a většina zákazníků se jen naoko tváří, že jim to baští.

Když mě moji přátelé z Divadla Kámen v lednu oslovili, jestli si nechci v kavárně jejich divadla vystavit pár svých fotek a občas k nim dělat pro pár zájemců komorní komentované prohlídky, věděli, že na to kývnu: Mám rád publikum svých výstav, rád jsem s ním v kontaktu, nejradši bych každého návštěvníka osobně provedl, seznámil se s ním a rozebral s ním podrobně všechno kolem fotek a focení, což je pozoruhodný kontrast k mému běžnému fungování, kdy se ve společnosti držím spíš stranou a notnou chvíli mi trvá, než se před dosud neznámými lidmi aspoň trochu uvolním. Výsledkem bylo prozatím třináct moc příjemných setkání se zajímavými a zvídavými lidmi, většina z nich v době, kdy se žádné kulturní akce pořádat nedaly, vždy jen pro několik lidí, ale zato často v celovečerní verzi, protože člověk, zdá se, je tvor společenštější, než je ochotna většina epidemiologů připustit.

úterý 20. července 2021

Causa Racek chechtavý kontra bulvár

Jak jsem byl minulý týden zažraný do překladu básničky Christiana Morgensterna Estetická lasička, řekl jsem si, že zkusím napsat vlastní malou jazykově lehce absurdní básničku s více možnými významy, která by se - kdyby se toho ovšem chtěl někdo v budoucnu chopit poté, co nabudu posmrtného uměleckého věhlasu :-) - obtížně překládala.

 

Causa Racek chechtavý kontra bulvár

 

Moje známá paparazzka

vyfotila tajně Racka,

ten však není kdejaký:

 

Nepřátelsky na ni syče

pro Antona Pavloviče

požaduje chechtáky. 


Foto: Vodičkova ulice poblíž Václavského náměstí, červenec 2021, na rodinku na noční procházce jsem si trpělivě počkal, abych měl v ploše odrazu nějaký fotogenický objekt. To jsem ovšem ještě v té době netušil, že mě k obrázku napadne i rýmovačka :-).

 
Upozornění: 
V pondělí 26. července se od 18:00 hodin v Divadle Kámen na pražské Invalidovně koná nejspíš poslední komentovaná prohlídka mé výstavy Začátek velké cesty. Pokud by někdo z vás měl chuť a čas, rád se s vámi při této příležitosti potkám osobně. Povídání je to asi na hodinu, protože pokud jde o fotky, jsem na rozdíl od střízlivých několikařádkových rýmovaček na blogu nesmírně ukecaný :-).

neděle 18. července 2021

Nedělní miniglosy č.598

Čtvrtina prázdnin je za námi, lidé jezdí vesele na dovolené, jako by se nechumelilo (jakože se na severní polokouli v létě obvykle nechumelí), příměstské vlaky, které se na konci školního roku přechodně zaplnily, opět zejí prázdnotou skoro jako během jarní krize, a tramvaje a metro jezdí podle prázdninového jízdního řádu. To Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nemají žádný speciální "prázdninový jízdní řád", ale vycházejí zcela normálně téměř každou neděli, takže vás i dnes vítám u jejich už 598. vydání. Ano, už jen čtrnáct dní nás dělí od velkého jubilejního 600. čísla, které bude jako už tradičně obsahovat výběr nejlepších a nejvtipnějších miniglos z poslední stovky vydání (viz dřívější jubilejní výběry, které jsou přiloženy na konci článku).

Hlavním článkem tohoto týdne byl nový překlad básničky Christiana Morgensterna "Estetická lasička", ve kterém jsem se pokusil popsat cestu, jak laik jako já při překladu postupuje, a vysvětlit tak částečně, proč se různé překlady téže básně od sebe tolik liší. Tento článek jsem doplnil drobnějším fotočlánkem Za zástěnou se dvěma průhledy do zastíněných pražských interiérů. Z minulého týdne znovu připomenu rozsáhlý článek Obrazy a příběhy z židovského hřbitova v Mořině a přidám i ještě o něco starší tematickou glosu Tři setkání s tornády a jedno haiku k tomu
 

pátek 16. července 2021

Za zástěnou

Tento týden už jsem svůj hlavní příspěvek publikoval. Překlad básničky Christiana Morgensterna Estetická lasička nezklamal a vypadá to, že se přiřadí k nejčtenějším článkům na tomto novém blogu, což je pro poezii vždycky věc netradiční, spíš by se to dalo čekat od nějakého článku s bombastickým názvem, kterých tady ale za těch 12 a půl roku blogování zase tolik nebylo (mimochodem článek právě na tohle téma už se v mé hlavě na základě prakticky permanentní zkušenosti z médií všeho druhu prodírá frontou na jednu z nejvyšších pozic, takže se dá očekávat jeho sepsání a publikování v nejbližší době :-)). 

Dnes si dovolím využít krátký čas do tradičních Nedělních miniglos k tomu, abych tu představil dvě fotky z nedávné doby: Vyfotil jsem je při červnové procházce centrem města s Pražskými domy, kdy jsme procházeli ulicemi v bezprostředním sousedství Václavského náměstí. Jako celek to tedy není zrovna klidné prostředí, ale má své pozoruhodně klidné nenápadné kouty. Tak klidné, že se tam dá fotit moje oblíbená disciplína, ve které se průhled do interiéru mísí s odrazem ve skle a zároveň s obrazem závěsů či rolet, kterými je okno vybaveno. Takto vzniká na jedno stisknutí spouště zvláštní "trojitá expozice", která umí přinést ne úplně tradiční obrazy, aniž by jakkoli manipulovala s realitou. 

První záběr vznikl ve Štěpánské pasáži spojující ulice Ve Smečkách a Štěpánskou. Ani jsem si pořádně nevšiml, co to je za podnik, nejspíš jakási restaurace, která má asi kvůli většímu soukromí svých zákazníků zastíněná okna, takže z vnitřku rozsvícených místností je vidět jen maličko. Celý záběr se mi líbil nejen prolínáním obrazů - v odrazu jsou vidět obrysy vzácných orientálních koberců ze specializovaného obchůdku naproti a dalo mi docela práci, abych z obrazu dostal sám sebe, protože jsem do záběru pořád z boku zvědavě nakukoval - ale i barevně, což asi způsobily zvláštní vnitřní "semaforové" lampy.


Přesunuli jsme se jen o kousek dál, do Štěpánské ulice, ale zároveň jsme z barevného světa na chviličku zběhli do světa ostrých černobílých kontrastů. Opět jsou v jediném záběru pohromadě světla uvnitř kanceláře jakési společnosti, šikmé linie vnitřních žaluzií i balkóny a oblouky s okny na protější budově, o které v tu chvíli zasvěceně hovořil náš věrný průvodce, kunsthistorik Jakub Synecký. Přiznávám, pár vět jsem nedával pozor, abych si dobře nastavil záběr, ale fakt jenom pár vět, hned jsem se zase chytil :-).

 

Dnes všechny své věrné čtenáře nechám po náročné morgenternovské "horské etapě" trochu odpočinout, a proto u těchto dvou fotek "za zástěnou" zůstane. Těším se na shledanou opět v neděli u Nedělních miniglos a všechny zájemce o mé fotky upozorňuji, že v pondělí 26. července se od 18:00 hodin v Divadle Kámen koná nejspíš poslední komentovaná prohlídka mé výstavy Začátek velké cesty. Pokud by někdo z vás měl chuť a čas, rád se s vámi při této příležitosti potkám osobně.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.


 

úterý 13. července 2021

Estetická lasička (Christian Morgenstern)

Naše železniční trať mezi Prahou a Berounem, na které leží "moje" Dobřichovice, se už asi rok v Radotíně a v Chuchli za provozu předělává, takže o zpoždění a různé rozčilující mimořádnosti nebývá nouze. Když se mi před pár dny opět stalo, že jsem na cestě, která má podle jízdního řádu trvat půlhodinku, strávil o hodinu víc, tentokrát jsem nespotřeboval veškerý čas na rozmrzelé a celkem neefektivní nadávání na České dráhy, ale rozhodl jsem se pokračovat v překládání klasických básniček Christiana Morgensterna. Už jste si tady mohli přečíst mé pokusy o vlastní překlad básní Trychtýře, Tři zajíci a naposledy pak Mezi časy. Tentokrát to odnesla báseň Estetická lasička a protože - jak víte - nejsem nijak zkušený překladatel, ani celkem velké zpoždění mi na úplné dokončení překladu nestačilo, ba dokonce jsem se přistihl při kacířské myšlence, že by vlak měl jet pomaleji a ještě častěji zastavovat, aby na básničku bylo více času. Stejně jsem si rozepsaný kousek nakonec odnesl z nádraží domů, kde jsem mu v noci věnoval dalších několik hodin a šest zcela odlišných kompletních verzí. Tentokrát jsem si zkusil pracovat výhradně s originálním německým textem a různé české překlady jsem si postupně našel až s odstupem, abych měl finální srovnání se svou vlastní verzí (při internetové rešerši jsem čerpal především z informací na stránkách http://www.iliteratura.cz/Clanek/28933/morgenstern-christian-preklady-egona-bondyho).

Originální text:

DAS AESTETISCHE WIESEL

Ein Wiesel
saß auf einem Kiesel
inmitten Bachgeriesel.

Wisst Ihr
weshalb?

Das Mondkalb
verriet es mir
im Stillen:

Das raffinier-
te Tier

tat´s um des Reimes willen.

neděle 11. července 2021

Nedělní miniglosy č.597

Prázdniny už se pevně usalašily ve svém přechodném panovnickém křesle a i lidem, kteří přes léto pracují, mohl uplynulý týden s dvojicí svátků aspoň malé prázdniny připomínat. Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", ale vycházejí i o prázdninách, takže vás i dnes vítám u jejich 597. vydání. Už jen tři neděle nás tak dělí od jubilejního 600. čísla, které bude jako už tradičně obsahovat výběr nejlepších a nejvtipnějších miniglos z poslední stovky vydání (viz dřívější jubilejní výběry, které jsou přiloženy na konci článku).

Tento týden jsem sice stihl připravit dva články, ale publikoval jsem jen jediný, ale o to obsažnější: Plných 18 fotek a několik souvisejících mikropříběhů obsahoval článek Obrazy a příběhy z židovského hřbitova v Mořině. Druhý článek - nový překlad básničky Christiana Morgensterna "Estetická lasička" - mám připravený na úterý, protože publikovat ho v pátek večer nebo v sobotu těsně před Nedělními miniglosami, navíc v období, které je tradičně návštěvnicky nejslabším za celý rok, by moc nedávalo smysl. Aspoň ale mohu připomenout dva články z předešlého týdne - tematickou glosu Tři setkání s tornády a jedno haiku k tomu a také vzpomínku na dávnou docela velkou vědeckou příležitost O studiích v Oxfordu o tom, jak jsem před 30 lety dost narychlo rozhodoval o své profesní a nejspíš i životní budoucnosti.
 

středa 7. července 2021

Obrazy a příběhy z židovského hřbitova v Mořině

Fotografickou výpravu na židovský hřbitov v Mořině jsem odkládal dlouhá léta a o svátečním pondělku to konečně přišlo. Když jsem se v neděli před dvojitým státním svátkem začal jako nemotorista pídit po možnosti vypravit se s foťákem a stativem na místo, hodně mě překvapilo, že existuje přímé autobusové spojení mezi Dobřichovicemi a Mořinou, dokonce i v den státního svátku: Považte: V 9:22 odjezd z Dobřichovic, za necelou půlhodinu na místě (jedna z autobusových zastávek je asi 5 minut od hřbitůvku), hodina a půl focení (pro mě tak akorát), stejným spojem zpět a lehce po poledni opět doma. Zdálo se mi to až podezřele hladké, a čekal jsem nějaký podraz, ten ale kupodivu nepřišel a všechno klaplo dokonale.

Židovský hřbitov je na svahu nad obcí (v údolí pod ním teče Budňanský potok) a vede k němu velmi nenápadná odbočka ze žluté turistické trasy vedoucí ke známému lomu Velká Amerika. Popravdě, hřbitůvek jsem se neúspěšně snažil najít už při své nedávné rychlé návštěvě, ale měl jsem na to jen málo času, protože to byla součást mého asi třicetikilometrového pěšího výletu kolem Dobřichovic, ze kterého jsem se chtěl odpoledne vrátit včas na finále tenisového Rolland Garros (ono kdy se zase podaří fandit ve finále české tenistce, navíc úspěšně!). Tentokrát už jsem nespoléhal na náhodu a svůj orientační smysl a byl jsem o něco lépe informačně vybaven, a navíc mě finálně nasměroval jeden ochotný "domorodec".
 

neděle 4. července 2021

Nedělní miniglosy č.596

Minulou neděli jsme se nad těmito stránkami nesešli, protože redakce měla mimořádnou přestávku. Tentokrát ale Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vycházejí, i když je víkend prodloužený o dva sváteční dny; vítám vás proto u jejich 596. vydání. Už jen čtyři neděle nás tak dělí od jubilejního 600. čísla, které bude jako už tradičně obsahovat výběr nejlepších a nejvtipnějších miniglos z poslední stovky vydání (viz dřívější jubilejní výběry, které jsou přiloženy na konci článku).

Ve dvou týdnech uplynulých od posledních Nedělních miniglos přibyly na mém blogu celkem čtyři nové články: V článku Jak jsem soutěžil na "svém" zámku, jsem vás zpravil o výsledcích naší jarní dobřichovické fotografické soutěže, která se aktuálně převtělila ve společnou výstavu fotografií na dobřichovickém zámku. Katastrofální tornádo na Hodonínsku mě přimělo připomenout si situace, kdy jsem se s tornády nebo zajímavými informacemi o nich ve svém životě setkal; výsledek si můžete přečíst v článku Tři setkání s tornády a jedno haiku k tomu. Když jsem minulý víkend vynechal Nedělní miniglosy, aspoň jsem využil čas k dalšímu rozšíření svého nejdéle fungujícího fotografického projektu a výsledkem byl článek Kouzelná zahrada tentokrát se zahradní slavností (několik nově pořízených fotek už jsem dokonce stihl zařadit do fotocyklu Kouzelná zahrada na svém webu). No a v prozatím posledním článku O studiích v Oxfordu jsem se vrátil k tomu, jak jsem před 30 lety musel dost narychlo rozhodnout o své profesní a nejspíš i životní budoucnosti. Z předchozího týdne pak ještě naposledy připomenu článek Co se mi vybaví, když se řekne Libuška Šafránková