O soužití s černou obrazovkou

Zajímavé, jak rozličně člověk vnímá čas. Třeba poslední rok mi z jednoho konkrétního úhlu pohledu připadá až děsivě dlouhý, nepříjemně se táhnoucí jako med. Zato celkem nedávno jsem přemýšlel o tom, jestli moje televize náhodou ještě není v záruce, a díky blogovému článku Jak jsem vybíral novou televizi jsem zjistil že po skoro sedmi letech mi už opravdu nikdo žádnou záruku neuzná. Jako kdybych tu televizi vybaloval a instaloval teprve před pár týdny, tak mi to s ní uteklo.

Jednou se takhle dívám večer na zprávy a udělalo to "blik" a obrazovka šmahem zčernala a přestala zprostředkovávat obraz. Napřed jsem se domníval, že chyba je odstranitelná, ovšem když selhal jediný postup, který jsem schopen pro generální opravu použít, tedy televizi vypnout ze zásuvky a po nějaké době opět zapnout, pochopil jsem, že se se mnou rozžehnala jedna z LED diod, přičemž ostatní s ní jsou - jako kdyby to byly nadšené odborářky - hned připraveny držet basu. "Stávkujem, holky! Dneska se nemaká!! Ať si ten starej otrokář trhne!!!" slyším revolučně natěšené hlasy z křemíkových integrovaných obvodů a jediné moje štěstí je, zdá se, že v Dobřichovicích nemáme náměstí Svornosti.

Nedělní miniglosy č.783

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po týdenní dovolené jsem se opět vrhl do soukolí své běžné práce, což poněkud znesnadňovala tropická vedra. Zároveň jsem po večerech trochu pracoval na kultivaci svého bytu, který je doposud vykolejený tím, že jsem si z ložnice udělal cosi jako ateliér (ještě na to mám 2 týdny času než dorazí první ohlášená návštěva zájemců o moje fotky). Třeba skoro celou sobotu až do půlnoci jsem věnoval vyklízení prostor, na které 15 let nikdo nesáhl a připouštím, že se mi to nedělalo úplně snadno. Ale neděle samozřejmě patří primárně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 783.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byla fotoreportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř. Druhým článkem bylo Časoprostorové haiku s pro mě celkem netradiční fotografií. Z předchozího období přidám ještě svérázný "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům, a ještě jednou připomenu i to, jak jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu nedávno představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi).  

Časoprostorové haiku

 

Časoprostorové haiku 

 S křídly od tebe

na vlnách gravitace

spěchám za světlem. 

Surfařka (2025) 

 

 

Šidélko (potenciální vážkologové by mi mohli poradit správné označení druhu), 

foceno na břehu Berounky těsně před západem slunce

 

Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim

Můj vztah k vynikajícímu trumpetistovi Lacovi Déczimu má celkem bohatou historii. Když pominu, že se mi jeho muzika (i on sám v malé roli) líbila už kdysi dávno ve filmu Kalamita (rež. Věra Chytilová) a že mi imponoval nejen svou hrou na nástroj ale i svou svobodomyslností, která vyústila v jeho emigraci z Československa v půlce 80. let a ve skutečnost, že je z něj - encyklopedickým jazykem - americký jazzový hudebník slovenského původu, osobně jsem se s ním seznámil až v okamžiku, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku v roce 2013 právě v okamžiku, kdy v patře zámku běžela moje první (a tehdy jsem byl jednoznačně přesvědčený, že i poslední) fotografická výstava. Mimochodem, to už jsem měl docela dlouho i svůj blog, na kterém se tehdy objevila fotoreportáž Koncert Laca Décziho. 

Pak jsem pár let o tomto jazzmanovi měl informace spíš z doslechu od jednoho z věrných návštěvníků jeho koncertů (např. ze šňůry akcí k Lacovým 80. narozeninám) a ze sociálních sítí, ale loni v červnu se Laco Déczi objevil v Dobřichovicích znovu, což jsem si jako divák opět nenechal ujít a jako bloger jsem to znovu zaznamenal "pro lepší zapamatování", tentokrát v článku Laco Déczi opět v Dobřichovicích.  Tehdy jsem se soustředil hlavně na focení a za živým muzikantem jsem ani nezašel, protože byl pořád obkroužen bohatou společností, kterou jsem nechtěl rušit už jistě tolikrát vyslechnutým vemlouvavým příběhem typu "hele bratranče, před jedenácti lety jsme si tady na zámku pěkně pokecali, určitě si na mě dobře pamatuješ..." :-).  

Nedělní miniglosy č.782

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tak jsem si myslel, že týdenní dovolená pro mě bude odpočinková ve všech směrech, ale byla to opravdu naivní představa. Začátek týdne jsem věnoval rozvozu objednaných fotoobrazů z výstavy, z čehož vyplynuly dva velmi příjemné večery s přáteli, kteří si fotky objednali, a dokonce ještě jedna další objednávka. No a když jsem měl trochu času, pustil jsem se do změny uspořádání bytu: V původní ložnici vznikne cosi jako ateliér, kam budu moct zatahovat nebohé zájemce o moje fotky, aby některé z nich mohli vidět na vlastní oči. A v pokoji, který zatím obsahoval jen za asi 15 let namamoněný binec všeho druhu, vznikne regulérní knihovna a zázemí pro zmíněný ateliér. Samozřejmě - podle příslušných zákonů zachování hmoty a energie se binec neztratil, ale zachoval, momentálně je v obýváku, kde od něj každý den trochu ukrajuji, ale bude to ještě trvat. První návštěvu, pro kterou ateliér využiju, mám hlášenou za tři týdny, tak do té doby musí být vše připravené. Nějakou dobu jsem dokonce zvažoval, že bych si udělal úplně volnou a "dovolenkovou" aspoň neděli, ale nakonec jsem se rozhodl ji opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 782.

V době volna jsem paradoxně měl čas na zveřejnění pouze jediného blogového článku, kterým byl právě svérázný "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům (jen pozor, abyste jim pak nemuseli platit bolestné za případný úraz). Z předešlého období připomenu ještě jednou , jak jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi). No a můj osobní dárek v podobě krátkého videa ze setkání s Lacem Déczim a jeho přáteli Jen si tak zahrát a potěšit taky pořád platí a bude platit pořád, i když ho v tomto pravidelném ohlédnutí nebudu připomínat. 

Jak si o dovolené uklidit byt...

Zjistil jsem hroznou věc: Já, odvěký nepořádník, jsem chvílemi zatoužil po úklidu. Samozřejmě především verbálně, protože spoléhám na svůj oblíbený nedostatek času, že mi dopřeje kýženou výmluvu, že bych opravdu velmi rád, ale z objektivních důvodů to jaksi nejde. Když jsem si ale na tento týden vzal dovolenou, aniž bych někam hodlal vycestovat, musel jsem připustit, že část z ní by mohla padnout i na uvedení domácnosti aspoň do takového stavu, abych mohl případnou návštěvu vzít do obýváku, aniž bych jí před vstupem musel uzavřít speciální úrazové připojištění. Aspoň pár hodin na setření těch nejsilnějších prachových vrstev, naházení věcí, které nezbytně nepotřebuji při ruce, do "odkládacího pokoje" (snad půjdou jeho dveře ještě zavřít, už je tam těch odložených věcí dost) a na závěr pak slavnostní vytření podlahy v obýváku, i když připouštím, že i prosté zametení by nejspíš splnilo páně Paretových 80 % z kýženého výsledku.  

V pondělí po obědě (a před odpolední velmi inspirativní schůzkou se svým známým, černošickým fotografem) jsem si ve slunečném odpoledni zopakoval to, o čem přemýšlím už několik měsíců, přesně od té doby, co jsem si potvrdil, že jaksi není v mých standardních možnostech pořídit si déledobě k bytu i cosi jako ateliér, kam bych mohl případně zatahovat zájemce o své fotky a přesvědčovat je na konkrétních příkladech, jak jsou moje obrazy nejen krásné, ale stojí za to si je za nemalé peníze pořídit domů. Ale když už nemůžu mít ateliér v Praze, co kdybych si podobný prostor zařídil přímo ve svém dobřichovickém bytě? Vždyť třeba takový už zmíněný "odkládací pokoj" by se možná dal k něčemu takovému využít. Jenže to by se musel celý vyklidit... Ne, do něčeho takového se mi dnes nechce, zkusil jsem se bláznivé myšlence ubránit, to až na to někdy budu mít dost času. Ale kdy vlastně můžu mít víc času, než mám o své dovolené, kdy neplánuji nikam cestovat?

Nedělní miniglosy č.781

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích v astronomy již oficiálně posvěceném létě. Vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl u mne doslova jako nespoutané rozvlněné moře, od úterka každý den přinesl novou velikou vlnu: V úterý jsem se po dlouhé době viděl se svým dávným spolubojovníkem z vojny, se kterým se nám tak skvěle povídá na různá aktuální i obecná témata, že nám tři a půl hodiny v kavárně utekly snad za čtvrthodinku. I když jsem si to neuměl představit, hned středa úterní zážitky ještě trumfla, protože strávit podvečer a večer až po okraj noci s nepočetnou společností kolem legendárního trumpetisty Laca Décziho a samozřejmě především s ním samotným, s jeho hudbou a jeho obrazy, to je opravdu zážitek, na který - doufám - ani pan Alzheimer, přijde-li v dohledném budoucnu ke mně na návštěvu - nedosáhne. V pátek jsem byl v jedné žižkovské hospodě/restauraci na komentované prohlídce - v takovém prostoru - překvapivě introvertně sevřené výstavě fotografky Zuzany Málkové a seznámil jsem se s řadou zajímavých žižkovských usedlíků obývajících nebývale pohledné starodávné pavlačové prostory. V pátek jsem se sešel s výborným kamarádem, který většinu času tráví v USA a neviděli jsme se řadu let (jestli to tu opět čte, moc zdravím a děkuji za dlouhodobou přízeň :-)) a v sobotu jsem ten celý košatý program završil tím, že jsem přebíhal mezi vycházkou Pražských domů Klimentskou a Lannovou ulicí a hojně navštívenou vernisáží velké fotografické výstavy WOMEN v ambitu kláštera Panny Marie Sněžné. V mezidobí jsem si domluvil dvě další vlastní výstavy, připravil jsem k převzetí autorské tisky objednané v průběhu berounské výstavy a taky jsem jen tak mimochodem každý den chodil normálně do práce. Takže není divu, že jsem si na příští týden vzal volno, abych všechny podněty uplynulého týdne vstřebal a nějaké nové zase pořídil :-). Neděli ovšem neokupuje žádný jiný program, tak ji mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 781.

I když jsem se ke svému blogu dostal po minulých Nedělních miniglosách až v pátek, stihl jsem nakonec přidat dva příspěvky: V prvním jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi). V sobotu jsem pak k příležitosti jednoho velmi nechtěného výročí přidal malý osobní dárek v podobě krátkého videa ze setkání s Lacem Déczim a jeho přáteli Jen si tak zahrát a potěšit. Z předešlého období ještě jednou přidám několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice a článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku. 

Jen si tak zahrát a potěšit

I blbé zprávy mají svá výročí a my bychom si je měli připomínat tak dlouho, dokud nepominou. Přemýšlel jsem, jak si jedno takové pro mě asi nejpodstatnější připomenout, a napadlo mě, že by třeba vhodným způsobem bylo udělat po cca 12 let intenzivního používání a po desetitisících fotek svůj úplně první pokus o krátké video, přičemž jeho cílem by bylo uchovat malý kousek skutečnosti, který nejspíš nedochoval z těch pár přítomných nikdo jiný, a potěšit tím (nejméně) jednoho z těch, kteří přítomní být nemohli. 

A tak se přenesme do prostoru malé dejvické galerie a zároveň starožitnické dílny, kde se sešlo na speciální a občas možná i jen náhodná pozvání jenom pár lidí, kteří mohli strávit při srdečném povídání a popíjení dobrého vína víc než 4 hodiny v neuvěřitelné společnosti obrazů, hudby a originálních osobností. 

Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi

Myslím, že budete znát jeden z nejúspěšnějších českých popřevratových filmů (10 českých lvů)  Je třeba zabít Sekala, který vznikl v roce 1998 v režii Vladimíra Michálka podle námětu a scénáře Jiřího Křižana. Filmové drama popisuje život v hanácké vesnici za Protektorátu v roce 1943 a ve vztahu dvou hlavních postav - kováře Jury Barana a sedláka a udavače Ivana Sekala personifikuje až westernově klasický souboj dobra se zlem. Ale jak tomu ve filmu bývá, nic není takové, jaké se to zdá být, takže typická hanácká vesnice (ve filmu se jmenuje Lakotice), kde se film natáčel, ve skutečnosti neleží na Hané, ale až v dalekém jihočeském Varvažově (nedaleko od Zvíkova).

Na následujícím záběru z filmu nejsou filmové kulisy, ale zcela reálné místo v jihočeském Varvažově s kostelem, farou a přilehlým dvorem, prostě tak, jak tomu za okupace na typických hanáckých vesnicích bývalo :-).

 

Nedělní miniglosy č.780

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už zase píšu v Dobřichovicích u otevřeného okna, z něhož na mě dýchá nefalšované léto. Vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, jestli tam tedy v tomhle vedru dojedu a neponořím se raději někde cestou do chladivé kašny :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden se rozvíjel poznenáhlu, ale jeho závěr byl přebohatý: Ve čtvrtek jsem byl přizván jako divák k neobyčejnému divadelnímu představení AMEN na Žižkově, v pátek jsem se v centru Prahy sešel u výborného vína s několika přáteli - fotografy, se kterými jsme se během báječného večera dohodli na možné zajímavé formě spolupráce (už se na ni těším!) a v sobotu jsme měli v Dobřichovicích tradiční food festival Všechny chutě světa, navíc s vystoupením mého oblíbeného jazzového trumpetisty Laca Décziho. Když jsem mu řekl, že jsem jednu jeho fotku z loňského dobřichovického koncertu poslal do pařížské fotosoutěže, pozval mě na vernisáž své vlastní výstavy obrazů, tak jsem moc zvědavý, co uvidím a zažiju. Příští týden budu mít program nejspíš ještě bohatší, tak využívám mírného přechodného uklidnění, a neděli tak mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u "mírně kulatého" vydání s číslem 780.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: V prvním jsem napsal několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice kterou jsem tentokrát nejen slyšel ale i viděl, protože jsem měl slušnější vstupenku než při prvním pokusu. Druhým článkem Svátek, co je v pátek, jsem připomněl jedny pro mě už provždycky důležité jmeniny, ke kterým aspoň potichu přeju všechno nejlepší, když už to právě nejde tak nahlas, jak bych si přál. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku, fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami na kolotoči svézt, a výběr návštěvnických reakcí z mé květnové berounské výstavy Perličky z návštěvní knihy. 

Svátek, co je v pátek

Všeobecně se o mně ví, že "na svátky jsem špatnej". Nemyslím teď svátky vánoční, na ty se těšívám jak malé děcko, nebo svátky státní, které světím poslušně podle zákona a rozhodně nepořádám demonstrace na jejich odstranění z kalendáře v zájmu zvýšení objemu hodnot vytvořených naší prací. Myslím tím svátky, které nám byly "přiděleny" spolu s našimi jmény podle svátku příslušných světců (jsou-li v církevních seznamech tací), tedy tzv. jmeniny. 

Hlídat, kdo má v daný den svátek, je v současnosti celkem snadné: Mnohé zpravodajské internetové stránky tímto údajem dokonce začínají: "Dnes má svátek Gita" informuje pak např. náš vyhledávač či "noviny", které na webu prohlížíme (a to ani nemluvím o výlohách květinářství, která jsou na jmeninách životně závislá), a je tedy zřejmé, že máme dobrou příležitost všem případným Gitám, které známe (já jednu) popřát formálně či osobněji něco pěkného, co by jim udělalo radost. Nemůžeme se vymlouvat, že jsme si nevšimli, že jsme zapomněli. Někdy to dokonce nárazově učiním, popřeju náhodně třeba Helenám či Tomášům, většinou v krátkodobém přesvědčení, že se polepším a začnu s daty jmenin pracovat nějak systematičtěji. Ale víte nejspíš sami, jak to s takovým polepšováním bývá: Kupříkladu v návalu špatného svědomí přicházejícího s depresivnějším podzimem popřeju Renátám, Agátám a Terezám, ale u Galin a Hedvik začnou smělá předsevzetí skřípat, na Lukáše a Michaely už se dostane jen zřídka a Vendelínové, Brigity a Sabiny už většinou mají smůlu. Ne, není v tom nic osobního, nemám nic proti Sabinám (třeba tu Prodanou nevěstu spíchly kdysi moc dobře), ale chybí mi v tomhle směru vytrvalost a jakmile se jen trochu soustředím na něco jiného, jmeniny ostrouhávají jako jedny z prvních.

Semaforská Kytice

Letos v předjaří jsem podnikl trochu uspěchanou návštěvu na představení Kytice v pražském divadle Semafor (jedním z pozůstatků po něm byl i dubnový blogový článek Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...). Zmíněná uspěchanost se projevila např. tím, že jsem vzal zavděk posledním volným místem na jednom z představení, což - jak se ukázalo - nebyla tak docela náhoda, protože z toho místa jsem viděl sotva třetinu jeviště a to jsem se ještě musel dost "vytahovat", což zrovna zážitek z představení neumocňovalo. Hned po příchodu domů jsem se proto rozhodl složit reparát a objednal jsem si lístek na začátek června - na místo, ze kterého by měl být nesrovnatelně lepší výhled. Tentokrát jsem beze spěchu "dočkal správného času" a byl jsem odměněn krásným představením, které dalo ve všech ohledech tomu prvnímu zážitku s bolavým krkem "flek". 

Je nutné poznamenat důležitou věc: Původní verzi šesti balad semaforské Kytice z roku 1972 znám díky gramofonové nahrávce snad ještě lépe než svoje boty, zůstala mi z dětství a let teenagerských zažraná do paměťových záhybů a doufám, že tam snad ještě aspoň po nějakou dobu pobude. Legendární představení z dob počínající normalizace, pozoruhodný ostrůvek svobody, imaginace a humoru v nepříliš veselých společenských kulisách, divadlo těžko zapomenutelné pro aktéry z jeviště i z hlediště, okamžik, kdy se z nepochopitelných příčin pouhým dopuštěním múzy Thálie všechno dobré spojí v centru dění a všechno špatné poodstoupí do stínu ústraní. Současné nové nastudování pro rok 2025 je už čtvrté v pořadí a vychází z jednoduchého a dobře odůvodněného předpokladu, že čím blíž se podaří dostat k původní verzi, tím lépe. Sám jsem se k představení snažil přistupovat jako poučený vstřícný návštěvník a nikoli nesmiřitelný fanoušek, který odmítá předem každé odchýlení od svého milovaného originálu. Připouštím, není to lehké.

Nedělní miniglosy č.779

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který tentokrát píšu netradičně v Plzni, kde jsem měl včera setkání se spolužáky z gymnázia. Vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - nejspíš opět v kavárně naproti Bílé labuti, jestli se mi tam tedy podaří přesunout a neuvíznu ve vlaku někde v půli cesty :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden jsem stihl zajistit v tiskárně výrobu fotografií, které si u mě rezervovali návštěvníci mé květnové výstavy MINICYKLY, tak věřím, že někdy na konci týdne budu mít vše pohromadě a budu moct začít tyhle "pozdravy z výstavy" odpovědně rozvážet zájemcům. Momentálně nemohu pro zdar věci udělat víc (fotky jsou v rukou zkušených profesionálů), tak můžu neděli opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 779.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: Prvním byla reflexe zajímavého zážitku z ranního vlaku o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou - Černošický Banksy. V pátek jsem přidal fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami svézt na kolotoči :-). Ke své květnové fotovýstavě se mohu vrátit v jednoduchém bilančním textu Berounská výstava v několika číslech a ve výběru návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období pak ještě připomenu básničku Psaní neviditelným inkoustem a text O (ne)motoristickém Čerfovi.

Na letenském kolotoči

Já vím, neměl bych zapomenout na to, že vlastně nefotím lidi :-). Ale když v téhle situaci nešlo odolat. Jaký je za touto černobílou fotkou schovaný příběh? Jednoduchý a přitom překvapivý:

 

Na státní svátek 8. května jsem měl se svou známou, průvodkyní, domluveno, že se zúčastním její naučné procházky po pražské Letné. Mám ten kout Prahy rád, často se tam vracím a na každém druhém rohu mám nějakou "rozfocenou fotku", což je ten případ, že už odtud fotku sice mám, ale buď jsem si ji posléze rozmyslel udělat jinak nebo aspoň o něco lépe. Na taková místa se pak průběžně klidně i několik let vracím a snažím se udělat lepší kousek než ten, který už mám. 

 

Došli jsme postupně až k letenskému kolotoči, který je původně už z roku 1892, a podle tety Wiki je prý tak nejstarší v Evropě. Pamatuju se, jak byl kolotoč dlouhá léta mimo provoz; ony totiž ti jeho koně jsou potažení skutečnou koňskou kůží, takže jejich rekonstrukce byla náročná, ale od roku 2022 už se kolotoč po důkladné opravě opět roztáčí. Samozřejmě většina lidí jaksi předpokládá, že kolotoč je určen především dětem, ale to u letenského kolotoče tak docela neplatí, protože ten prý počítá i s dospělými návštěvníky. 

 

Když jsme se tuhle informaci od obsluhy kolotoče dozvěděli, bylo vidět, že naší paní průvodkyni zajiskřily oči: "Jak dlouho trvá jedna jízda?" zeptala se. Prý přesně pět minut. Otočila se k naší asi dvacetihlavé skupině: "Počkali byste na mě pět minut?" Prostě okamžitý nápad.

 

Černošický Banksy

Když se to ozvalo poprvé, myslel jsem, že jsem se přeslechl. Rána jsou cestou do práce občas ospalá a člověk může snadno podlehnout krátkodobým vidinám. A když si můžeme dopřát vidiny, proč ne i slyšiny?

 

Naproti tomu telefonát naproti sedícího muže byl neoddiskutovatelný a nepřeslechnutelný: Zvučný baryton vykazoval všechny známky, kvůli kterým mám občas chuť své méně omalené spolucestující trhnout mezi dveřmi. Proč mám sakra místo toho, abych se soustředil na četbu zajímavé knížky, nuceně poslouchat jeho soukromý rozhovor? "Halóóó!! Áhojjj miláčku!!! Tak co?? Už jsi vzhůru, huahuahua?? A jak se ti dneska spinkalo?" Delikátní knižní zápletka se roztřese jako sen po prvním zazvonění budíku, jako hradby Jericha pod prvním zaburácením válečných žesťů. Chlapíkovi je naprosto jedno, že je slyšet snad i do sousedních vagónů. Ten typ, co je třeba ho požádat o minutu ticha, aby bylo možné zaslechnout ohlušující hřmění přímo před námi se do údolí valících Niagarských vodopádů.

 

Ten druhý hlas je slabší, přichází z jiného směru, ale překvapivě plynule navazuje a odpovídá:

"Halóóó!! Áhojjj miláčku!!!" - "No to je dost že taky jednou zavoláš!"

Zaskočený zvukem té odpovědi, která se normálně skrývá před zvědavostí nedobrovolně či naopak ochotně nastražených uší hluboko ve sluchátkách, rozhlížím se kolem sebe a hledám zdroj toho slabšího hlasu. Těkající oči mých sousedů mlčky naznačují, že nehledám sám.

 

Nedělní miniglosy č.778

Poznámka: Jak už je v posledních týdnech běžné, i dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden jsem jednak ještě vstřebával podněty vzešlé ze své květnové fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům, jednak jsem využil přece jen poněkud volnější večerní program k tomu, abych navštívil koncert, divadlo, velkou malířskou výstavu i soukromou oslavu narozenin. Ano, byl to kulturně a společensky dost bohatý týden, zároveň jsem si udělal trochu pořádek v objednávkách fotek z výstavy, kterých je o dost víc, než jsem byl zvyklý u předešlých akcí. Tento týden tedy navštívím tiskárnu a zajistím přípravu všeho, co si u mě návštěvníci výstavy rezervovali. Ale to bude až od pondělka, neděli mám jako tradičně rezervovanou především pro Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 778.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové články, které se ještě vztahovaly ke skončené výstavě: Prvním byl jednoduchý bilanční text Berounská výstava v několika číslech, druhým (ke kterému jsem se ovšem stihl dostat netradičně až v sobotu) pak byl výběr návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období mohu připomenout básničku Psaní neviditelným inkoustem nebo "čistě nevýstavní" text O (ne)motoristickém Čerfovi, ve kterém jsem ukázal, že i tak zatvrzelý neřidič jako já může najít kolektiv, ve kterém bude v oblasti řízení motorových vozidel tím nejzkušenějším. 

Perličky z návštěvní knihy

Před týdnem skončila moje jedenáctá samostatná výstava fotografií s názvem MINICYKLY, která se konala v galerii Holandský dům v Berouně. Už jsem tu měl článek Berounská výstava v několika číslech, který podal jednoduché kvantitativní shrnutí, takže co šlo spočítat, to jsme skončené výstavě spočítali. Dnes společně nahlédneme do návštěvní knihy a vybereme něco z pořízených 95 zápisů, abychom přidali i část toho, co jednoduše sečíst, odečíst či pronásobit nelze. Nebudu uvádět konkrétní jména těch, co zápis v knize provedli, i když skoro ve všech případech jsou k zápisu připojena. Jen si párkrát dovolím vysvětlující nebo doplňující poznámku (bude takto barevně odlišena) nebo přidám obrázek toho, o čem je v záznamu řeč.

 

Tvoje fotky inspirují i moje čím dál rozmazanější obrázky :-). Výstava - skvělý nápad minicyklů a výborné provedení. P.S.: Stále hledám doma kus volné zdi

 

Krása snoubená s kvalitou, jako vždy.

 

Maximální zážitek z minicyklů. 

Během vernisáže se objevil i záznam "v řeči vázané", který mě nejen potěšil, ale i notně rozesmál. Jen ho jednoduše přepsat do běžného textu by ho zbavilo části kouzla, tak ho tentokrát uvedu výjimečně v přesné podobě, jak byl zapsán. Mimochodem, co by asi teprve autorka veršů říkala, kdybych vystavil minicyklus Říční akty? :-).

 

 

Berounská výstava v několika číslech

Dnes to bude jen stručný souhrn různorodých a navzájem se doplňujících čísel, přičemž všechna uvedená čísla se nějak týkají mé květnové fotografické výstavy v berounské galerii Holandský dům.

Moje 11. samostatná výstava

120 předaných osobních pozvánek 

244 individuálních a 5 hromadných mailových pozvánek

15 efektivních výstavních dnů (v neděli, ve svátek a v sobotu odpoledne bylo zavřeno), 8 z nich jsem byl v galerii aspoň část dne přítomen

6 minicyklů /fotosérií, každý se skládal z 5 až 7 fotek

39 vystavených fotografií, 22 z nich vystavených poprvé veřejně v ČR (3 z nich už byly vystavené v jiné zemi)

5 spolupracujících osob na straně pořadatele (Městské kulturní centrum Beroun)

57 hostí na vernisáži

6 komentovaných prohlídek s celkem 72 návštěvníky 

Nedělní miniglosy č.777

Poznámka: Jak už je v posledních týdnech běžné, i dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Včera jsem závěrečnou šestou komentovanou prohlídkou uzavřel svou fotografickou výstavu MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Výstavu jsme hned po zavření galerie rozebrali a dnes už jsou vystavené obrazy zase u mne doma v dobřichovickém obýváku. Shrnutí výstavy si určitě nenechám pro sebe a bude to nejspíš jeden z článků příštího týdne. Zpočátku to vypadalo, že likvidace výstavy zabere i celou neděli, ale nakonec jsme uspořili nějaký čas, takže se mohu v tradičním termínu pustit do Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem tomu rád, tím spíš, že nás dnes čeká vysloveně magické vydání číslo 777 :-).

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem publikoval fotoreportáž Z jedné moc fajn berounské komentované prohlídky, které se zúčastnili i celkem věhlasní čeští fotografové, na jejichž fotkách článek stojí. V pátek jsem doplnil další drobnost "v řeči mírně vázané", básničku Psaní neviditelným inkoustem. Z předchozího období připomenu ještě text O (ne)motoristickém Čerfovi, ve kterém jsem ukázal, že i tak zatvrzelý neřidič jako já může najít kolektiv, ve kterém bude v oblasti řízení motorových vozidel tím nejzkušenějším, a jeden o něco starší článek z oblíbené rubriky Jazykové hrádky s trochu podivným názvem O rypáku, který provozoval lesbu. 

Psaní neviditelným inkousem

Bezbarvým inkoustem

vyznám ti lásku,

stvrdím ji kaňkou

v srdci podpisu.

 

Zdánlivě prázdný list

girlandy písma

něžných obrysů

i popaměti voní

po tvém objetí.

Naděje ještě žije:

Copak jde hodit

jen tak do smetí

jen proto, že se nesmí číst?

 

Kalamář (pro moje oči)

barvu má jako kdysi.

Inkoust bez barvy

je produkt alchymie.

 

Duběnky odfrkly si.

Pozn.: Zítra, v sobotu 24. května ve 12:00 končí moje výstava v berounské galerii Holandský dům. Její závěrečnou akcí je poslední, šestá komentovaná prohlídka, která začíná v 10:00 a bude trvat cca hodinu až hodinu a čtvrt podle toho, jak se rozkecám a jak bude spolupracovat skupina návštěvníků :-). Ostatně jeden z vystavených obrazů - fotka Vyznání ve žluté obálce ze série Covidové koláže - mě před pár hodinami při cestě vlakem z výstavy inspiroval k dnešnímu příspěvku "v řeči mírně vázané"...