Nedělní miniglosy č.761

 

Uplynulý týden jsem se po večerech věnoval mimo jiné rozmýšlení, které fotky bych rád představil na své květnové výstavě v Berouně. Už teď je jasné, že to bude zase tak trochu "směs" témat a stylů, rád bych si ale tentokrát stanovil nějaké tematické mantinely; nejspíš se omezím na výběr z několika pozvolna rostoucích dlouhodobých cyklů. Mám zatím vybranou asi polovinu a musím začít nechat vybrané nové věci tisknout. Čtvrt roku se sice zdá být jako dlouhá doba, ale tolik už díky dřívějším výstavám vím, aby mi bylo jasné, že čas se začne s blížícím startem postupně zrychlovat a ani se nenaděju a "pátého pátý v pět" se v berounské galerii Holandský dům ozve startovní výstřel. No a stejně tak tento týden jsem se ani nenadál a je tu zase neděle, která je pro mě už dlouho spojena s Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Po minulém "mírně kulatém" vydání je tu už číslo 761, třetí v novém roce.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil opět dva nové články: Ve středu jsem přidal výběr ze svých průběžných poznámek v článku Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami. Ve čtvrtek v noci jsem pak představil pro mě moc zajímavého fotografa Honzu Kočího (řečeného Kočičák) v textu Za "Kočičákem" do Chrudimi, protože bych se příští pátek - když to bude jen trochu možné - rád vypravil na vernisáž jeho chrudimské výstavy. Z předchozího období připomenu souhrn Co jsem si přečetl v roce 2024, ve kterém je základní informace o všech 35 knížkách, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec, nedávné nakouknutí do naší Fotolaboratoře v článku Postava v záběru a fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin. 

Za "Kočičákem" do Chrudimi

Fotografa Honzu Kočího alias Kočičáka jsem donedávna neznal. Když jsme se s několika přáteli - pražskými fotografy - v říjnu dohodli, že společně vyrazíme na pražské Výstaviště na veletrh Open Art Fest, kde kromě stovek výtvarníků měli vystavovat i zajímaví fotografové, lákali mě tehdy, jako by to měl být hlavní motiv pro mé rozhodování a jednoznačný vrchol celého programu: "A taky by tam prý měl být Kočičák!" Nu proč ne, řekl jsem si. Rád "pana Kočičáka" poznám a na jeho fotky se podívám, proto se přece výstavy konají, abychom něco viděli a někoho poznali, že? 

Když jsme dorazili do stísněných veletržních kójí obložených fotkami, řada autorů byla právě na výzvědech u kolegů a většina boxů byla prázdná. Docela mě zajímalo, čím ten Honza Kočí mé přátele tak uhranul, a těšil jsem se to, že uvidím zajímavé snímky, ale prázdnými boxy jsem zpočátku bloudil nazdařbůh. Až jsem přišel do jednoho, který byl plný něčeho, co vypadalo už na první pohled jako černobílá nádhera. Šel jsem od jednoho obrázku ke druhému, u některých jsem pochvalně mručel, u některých jsem se navíc i zasmál a u dalších mi zase pro změnu stouply slzy do očí. No jasně, byla to Kočičákova kóje. Brzy bylo úplně jasné, že lákání ze strany mých přátel nebyla jen planá reklama, ale ten člověk je opravdu fotografická persóna. A ta persóna pak do svého boxu přišla, měla podobu nevysokého "udělaného" potetovaného a usměvavého chlapíka, který vyfotil všechnu tu krásu, která na těch pouhých pár metrech čtverečních visela. Jasně, Kočičák!

  

 

Rok 2024 v zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami

Podobně jako jsem to udělal v loňském roce, i letos si zkusím připomenout uplynulý rok zrcadlem svých průběžných záznamů v "zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami"; zdejší čtenáři dobře vědí, že to je věc, kterou nosím vždy při sobě, abych si mohl poznamenat, co zajímavého slyším, vidím, čtu, cítím, o čem se mi zdá nebo co mě jen tak napadne. Loňský rok byl zvláštní v tom, že navenek nejspíš vyhlížel o mnoho optimističtěji, než jaký pro mě ve své podstatě byl a mohl být, ale opět - ti, co si sem občas chodí číst, už dobře vědí, že se snažím moc nešířit "blbou náladu", i když mnou právě sebevíc cloumá, protože tuším, že cloumá z rozličných důvodů kdekým, a kam bychom přišli, kdybychom si spolu navzájem vyměňovali hlavně informace o takovém cloumání. A tak se mi podařilo - v některých lidech a v rozporu s realitou - vzbudit dojem, že loňský rok byl u mne skoro bezvýhradně báječný, vyšlo mi všechno, co jsem si zamanul, ba co víc, na co jsem si pomyslel, ba co víc, snad i to, co mě ani nenapadlo. Pokud takové zdání vzbuzuji, je to asi v pořádku a jsem tomu rád, i když si občas připadám maličko jako podvodník. Ale kéž by, říkám si zas, když si třeba čtu různé internetové či mailové nabídky, lidé podváděli právě jen takto!

Pojďme tedy nahlédnout do zápisků z "podvodně báječného" roku 2024. Opět to bude velmi rychlý a nesystematický průlet vedoucí k nepříliš reprezentativnímu vzorku myšlének, většinou převzatých od jiných podobných podvodníků :-).

Nedělní miniglosy č.760

 

Po mém tradičním neoblíbeném začátku ledna se už nový rok přece jen trochu rozběhl, začal jsem opět trávit dost času v práci, takže nemám v průběhu týdne tolik příležitostí myslet na věci ne úplně příjemné, a o víkendech jsem začal konečně trochu rozmýšlet svou letošní berounskou fotovýstavu a upravovat stránky svého dost zanedbávaného fotowebu. Do toho mi přišly dobré zprávy ze soutěže Tokyo International Foto Awards, ze které se mi vrátily čtyři z pěti zaslaných fotek s nějakým oceněním včetně jedné bronzové medaile, a tuhle neděli mám od rána do pozdního večera doslova nabitou událostmi, byť samozřejmě Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, nemohou přijít zkrátka. Vítám vás tedy už podruhé v novém roce nad textem tradičního blogového nedělníku, konkrétně u kulatého 760. vydání.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem v článku Co jsem si přečetl v roce 2024 krátce shrnul základní dojmy ze všech 35 knížek, u kterých jsem se jako čtenář loni dostal až na konec. V pátek jsem pak rozšířil naši Fotolaboratoř; tentokrát jsem se podíval na příkladu focení širokoúhlým objektivem u Národního divadla na to, jak může být důležitá Postava v záběru. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout malé ohlédnutí za tím, co jsem doma vyváděl na Štědrý večer, v článku Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova a fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin. A dnes ráno jsem se znovu přesvědčil, že výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která měla původně končit 9. prosince, pořád ještě nikdo nerozebral, takže fotky jsou v jednom z křídel historické Fantovy budovy stále ještě k prohlédnutí :-) - update z pondělí 13.1. - tak už to není pravda, výstava byla během pondělka odinstalována.

Postava v záběru

I v novém roce 2025 bych vás rád občas pozval do své blogové fotolaboratoře, ve které se snažím dávat najevo, jak o fotkách a focení přemýšlím, aby to čas od času přineslo zajímavý výsledek. Dnes se vrátíme do poslední adventní neděle, dva dny před Štědrým dnem, která byla druhým ze dvou dnů, na které jsem měl půjčený speciální širokoúhlý objektiv Canon EF 11-24 mm. Jedno z mnoha míst, která jsem měl vytipovaná pro focení s tak širokým sklem, byl i průchod Novou scénou na náměstí Václava Havla. Říkal jsem si že právě tady by se dal širokoúhlý objektiv uplatnit, protože ten je dobrý do všech sevřených a stísněných prostorů podobného typu. Chtěl jsem to prostě zkusit a ještě jsem to stihl před tím, než se pak odpoledne hodně silně rozpršelo (za deště se tam chci mimochodem ještě vrátit, protože když se fotí zevnitř, fotograf je v suchu a dlažba se pěkně leskne :-)).

Napřed jsem to zkusil bez lidí, nebo téměř bez lidí, ti v dálce jsou - snad se neurazí - z kompozičního pohledu bez významu. Ehhmmm... Jak se to druhdy říkalo v pořadu Zavěste prosím, volá Semafor: Je to jako když koukáte z okna a nikdo nejde! V tomto případě nikoli obrazně ale doslova. Tohle zjevně není dobrá cesta.

  

Co jsem si přečetl v roce 2024

I v roce 2024 jsem si dělal průběžné poznámky, které knížky jsem přečetl. Podruhé tedy přidávám na začátku roku souhrn všech zaznamenaných položek, někdy se stručnou poznámkou či krátkým citátem. Opět v tom hrála docela významnou roli dobřichovická nádražní knihobudka, což moje vlastní domácí knížky trochu nelibě nesou. Musím se jich zeptat, jestli jejich vztah ke "knižním migrantům" náhodou nehraničí s xenofobií.

Josef Škvorecký - Mirákl, Atlantis Brno 1991 (1. vydání na našem území, před tím vyšlo jen u Škvoreckých v Torontu)

Mnohovrstevnatý příběh s řadou vzájemně se proplétajících dějových linek, inspirovaný čihošťským zázrakem, ale sledujícím dlouhé období mezi lety 1949 až 1970. Velmi dobrý rozjezd nového čtenářského roku.

"Realita normalizace: Nikdo tomu nevěřil, ale každý předstíral víru."

 

Olga Tokarczuková - Bizarní povídky (Opowiadania bizarne), Host Brno, 2021

Povídky jsou to občas opravdu bizarní. Je tam řada dobrých nápadů, ale celkově jsem od nositelky Nobelovy ceny čekal víc. Občas mi do textu probleskoval celkem nepříjemný odstín "preference opravdu správného způsobu žití".

Zdena Salivarová - Pánská jízda, Československý spisovatel Praha, 1968

Krátký text vydaný v moc zajímavé dobové edici Život kolem nás, která mezi spisovatele přivedla spoustu mladých talentů. Ale nikdy bych neřekl, že cesta Zdeny Salivarové povede přes tyhle tři drobné povídky k tak skvělému textu jakým je její budoucí román Honzlová. 

Nedělní miniglosy č.759

 

Neumím říct přesně proč, ale vůbec nemám rád první dny nového roku. Když to jen trochu jde, beru si v práci volno a zůstávám doma, snad jako kdyby na mě dolehla skutečnost, že se po radostných Vánocích zase musíme vrátit k normálnímu běhu věcí a navíc jsme konfrontováni s realitou pošmourných zimních dnů, které jako kdyby vůbec neodpovídaly představě krásných a úspěšných dnů, jež si navzájem přejeme při vstupu do nového roku. Tentokrát jsem se na celé tři první dny roku zavřel doma o samotě se svými neučesanými myšlenkami a se svými mnohačetnými resty; něco málo jsem stihl napravit, učesat a dohnat, většinu ovšem ne. Ale Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, se neptají, jestli je člověku právě báječně nebo naopak pod psa; je prostě neděle a ta bývá na mém blogu spojená s dalším dílem nedělníku, od kterého zdejší návštěvníci očekávají nějaké nápady, humor a dobrou náladu, takže není možné jednoduše říct - pro dnešek nic nebude, anžto do vtipkování se mi fakt nechce. Sice mi nic nebrání to tak udělat, ale přece nenechám "nenáladu cloumat svým majestátem", že?  The show must go on!

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Na silvestra to bylo očekávatelné Přání do nového roku 2005 aneb šestnácté péefko do série, v pátek jsem připojil malé ohlédnutí za tím, co jsem doma vyváděl na Štědrý večer, v článku Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova. Z předešlého vánočního období znovu připomenu fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin či pozvání do budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a připomenu i úvahu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která měla původně končit 9. prosince, pořád ještě nikdo nerozebral, takže jsem si ji mohl včera večer při návratu z České Třebové  při čekání na vlak domů znovu projít :-).

Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova

Hned na začátek musím všechny čtenáře varovat: Toto není a nemá být žádný návod, jak postupovat v životních krizích, na to je - obávám se - k dispozici dostatek jiné literatury. Tento článek je jen takovou malou ukázkou, co se taky může stát, když se do vyhlášených svátků klidu ponoříte poctivě a s dostatečnou fantazií. 

Ano, Vánoce jsou jaksi z definice považovány za svátky klidu, byť se musí často odhlédnout od hektických příprav, náruživého úklidu, běhání po obchodech s dárky, plného vyhrocených situací a zvýšeného tlaku. Ano, Štědrý večer si většinou chceme užít v klidu, i kdybychom měli v přípravě klidného vánočního spočinutí vypustit duši. Dnes, ve svém pokročilém věku, už nesdílím ani stopu názoru, že klid svátečního večera je třeba si předem odpracovat, ale jsem si jistý, že Vánoce mohou báječně proběhnout i v nedostatečně vycíděném bytě s neumytými okny, bez napečeného cukroví a bez zcela vyčerpané prachovky, která byla posledních několik dní ve smrtící permanenci. 

Štědrý večer trávím tradičně sám a opravdu bývám naladěný na pokojnou a přitom optimistickou sváteční frekvenci; ano, vykonávám určité vánoční rituály, to ano, ale jejich dlouhý a nudný popis by byl výrazně nad rámec dnešního tématu, byť i ony jistě skýtají řadu možností nešťastnou náhodou ukončit svůj život - ať už by se člověk nechal při zdobení zavalit třímetrovým vánočním stromem (máte-li doma vysoké stropy) nebo uhořel po manipulaci s neelektrickými retrosvíčkami (neměl by, sakra, být u sirek odborný návod, jak správně škrtat?). Já si svých pár minut slávy a téma na první blogový článek v novém roce nechal na tradiční domácí odlévání olova. 

Přání do nového roku 2025 aneb šestnácté péefko do série

Jako obvykle jsem si před Vánoci prošel své fotky pořízené během končícího roku a jeden z obrázků jsem si vybral jako námět pro novoroční přání. Tentokrát tenhle tradiční interní konkurs vyhrála fotka s názvem Zelená tanečnice, kterou jsem pořídil letos v létě chvíli poté, co jsem nedlouho před úžasnou vernisáží nainstaloval svou výstavu v chotěšovském klášteře (pokud byste si ji ještě někdo chtěl prohlédnout přímo v prostředí výstavního sálu, můžete využít stále přístupnou virtuální prohlídku na odkazu https://www.virtualni-prohlidky.online/vpo-petrvapenik-povznaseni-2024). Fotografie rozšířila můj dlouhodobý cyklus Kouzelná zahrada, který už na staňkovské zahradě svých rodičů a prarodičů fotím stejných dlouhých 15 let jako rozesílám svá fotopéefka, takže mě při zpětném pohledu docela překvapilo, že se fotka z tohoto cyklu objevuje na novoročním přání teprve potřetí.

Sám nejsem žádným nadšeným tanečníkem; popravdě, tanci se vyhýbám, byť jsem svého mladého času občas s chutí provozoval i takové tance jako charleston či rokenrol, leč už řadu let jaksi "nepraktikuji". Ano, jeden konkrétní a technicky nijak náročný tanec bych si ještě do konce života rád "střihnul", ale to má bohužel spoustu podmínek, které - obávám se - vyžadují nejméně pohádkovou součinnost všech možných mravenců, holoubků, koníčků Jurášků, mušek s dobrou orientací, chytrých soviček a kdybych jen trošku mohl, přidal bych i butylku pořádně živé vody. Tak aspoň v silvestrovském křesle u rozpáleného krbu tiše přemýšlím, jaký asi tanec právě tančí ona zelená tanečnice na fotce a vychází mi to na něco hodně žhavého a dynamického, jako je třeba paso doble, čardáš nebo - když už máme tu genderovou rovnoprávnost - dámský odzemek :-).

Nedělní miniglosy č.758

 

Původně jsem si říkal, že si tentokrát Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, udělají "vánoční přestávku", ale po vánočních svátcích se už u mne vše rozjelo neodbytným tempem - v pátek už jsem byl v práci, totéž mě čeká v pondělí a v úterý, takže beru tuto neděli jako veskrze "obyčejnou", ke které už Nedělní miniglosy víc než 15 let patří. Úvodník ještě píšu ráno doma v Dobřichovicích a přičichávám k tomu vůni vánočních františků, na hlavní text mám v plánu se jako tradičně přesunout do kavárny v Praze na Poříčí, kde to asi dnes protáhnu do večera, protože v sobotu jsem se setkal s několika dávnými spolužáky, prošel jsem se s nimi po denní i večerní Praze a po dobrých pražských "svařácích a vínech", takže nic moc jiného jsem o víkendu udělat nestačil, přitom v plánu toho mám na nastávající týden spoustu.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Na Štědrý den jsem na blog přidal Zázračné vánoční přání se soukromým dovětkem a těsně po svátcích jsem zveřejnil Čtrnáct fotek z mých čtrnácti volitelných narozenin, které byly tentokrát spojeny nejen s tradiční procházkou po Malé Straně a přemýšlením o tom, co pro sebe vnímám jako opravdu důležité, ať už to právě mám na dosah či až někde na druhém konci světa nebo dokonce ještě dál, ale i po spoustě dalších pražských míst, které jsem měl předběžně vybrané pro fotky dělané vypůjčeným širokoúhlým objektivem. Z předešlého období vás mohu ještě jednou pozvat do budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a připomenu i článek O narychlo pořízeném vánočním stromečku a malou úvahu o světě, který nás obklopuje, v textu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která už měla být tři týdny ukončená, pořád ještě nikdo nerozebral :-).

Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin

Už několikrát jsem na svém blogu psal o svých "volitelných narozeninách", které si připomínám vždy těsně před Vánoci, 21. prosince, jako den, který mi kdysi nenápadně ale od základů proměnil do té doby celkem obyčejný život a dal mi řádně pocítit to, v co jsem vlastně tak docela nevěřil, že může skutečně existovat. Před pár dny jsem "oslavil" své volitelné narozeniny tradiční fotoprocházkou po Praze už počtrnácté. Tentokrát jsem si k takové vzácné příležitosti udělal radost a půjčil jsem si z půjčovny fototechniky speciální ultraširokoúhlý objektiv Canon EF 11-24 mm, což je zařízení využitelné především v uzavřených prostorech, které dokáže předvést jaksi kompaktněji a zdánlivě z většího odstupu, než to umí většina normálních objektivů. 

Tento veliký a docela těžký objektiv jsem už testoval jeden den loni a asi nejzajímavějším výsledkem bylo tehdy pořízení fotografie Schodiště sovího hradu, která letos v obrovské konkurenci prestižní celosvětové fotosoutěže International Photography Awards (IPA) získala 2. cenu v kategorii Architektura, což je doposud nejvýznamnější ocenění, kterého se mi podařilo ve světě fotografie dosáhnout (podrobněji jsem o tom psal v článku O puntičkaření aneb Kdy to je a není ONO). No a protože loni jsem za výpůjčku ve výši cca 1000 korun toužil udělat jednu slušnou fotku, tentokrát jsem si objektiv půjčil na celý víkend, takže bych - budu-li postupovat podle stejného algoritmu - potřeboval jako výsledek hned dvě a půl slušné fotky :-). Tak se pojďme podívat do dnešní obrazové přílohy, jestli se z ní dá zmíněný cíl splnit. Mimochodem, fotek nakonec vzniklo během víkendu kolem čtyř set, v archivu k pozdějšímu použití jich zůstane kolem stovky a těch vybraných pro praktické využití bude nejvýše deset (tedy i z těch dnes publikovaných některé určitě vypadnou).

Zázračné vánoční přání se soukromým dovětkem

Jako obyčejně jsem na své (tentokrát už čtrnácté) volitelné narozeniny 21. prosince navštívil i svůj oblíbený dům U obrázku Panny Marie, kde mě opět místní rodina, pečující o krásný balkónek směřující ke Karlovu mostu, umožnila udělat si aktuální fotky. Zkoušel jsem to jako vždycky, když tu mám možnost fotit, různými způsoby: aby výhled byl co nejhezčí, aby se okolní fascinující památky co nejméně překrývaly, aby v záběru byly všechny tři lampičky s různobarevnými skly, aby se stojany lampiček "nekácely" a nedeformovaly, aby bylo vidět i vánočně vyzdobené zábradlí balkónku a kamenné schodiště Karlova mostu pod ním, atd., atd. - těch požadavků na "dokonalost" je samozřejmě spousta. Chodím sem v tomto těsně předvánočním čase už řadu let, vyzkoušel jsem při focení různé způsoby, úhly a techniky a vím, že ideálu ani zde dosáhnout nelze. Jako fotografa mě to samozřejmě štve, protože vždycky bych rád do fotografie převedl své ideální představy. Ale kdoví, třeba pro mě má být právě tenhle balkónek určitou lekcí pokory, místem, kde si člověk dobře uvědomí, že prostě nemůže dosáhnout všeho, po čem touží a že podobně jako náš svět na kvantové úrovni má i náš život jasná principiální omezení, která nejde žádným způsobem pominout a obejít.

Ale pak - když jsem stál na balkónku u tří zdejších lampiček, se kterými jsou prokazatelně spojené zázraky, došlo mi, že touha po pomíjivé dokonalosti je jednoznačně vedlejší a to hlavní je tentokrát nejspíš šance na místě spojeném se zázraky se za pár dalších zázraků přimluvit. Několik neveřejných adeptů na prosbu o zázrak si pořád nosím s sebou - jednak proto, že souvisejí s tím, co je pro mě opravdu podstatné, a nemohu to tedy jen tak "nechat doma v lednici", a jednak proto, že člověk nikdy předem netuší, jestli náhodou někde nenarazí na zlatou rybku nebo na nějakou jinou možnost takový zázrak naplnit. A tak jsem docela obyčejně v přítomnosti zázračných lampiček na dohled od Karlova mostu odložil fotografické propriety a své prosby nahlas vyslovil.

Nebudu sem pochopitelně psát, o co jsem zázračné lampičky v sobotu požádal, ale myslím, že můžu aspoň popřát, abyste pod vánočním stromečkem dnes nebo kdykoli později našli také nějaký splněný sen nebo prosbu o zázrak. Protože kdy už jindy by se měly podobné zázraky dít než právě o Štědrém dni a o vánočních svátcích?

Přeji vám všem požehnané Vánoce.

 

 

 

Tentokrát mám ještě jeden speciální a čistě soukromý obrazový dovětek, který se týká jediného konkrétního návštěvníka těchto blogových stránek. Nemám totiž - ač to v dnešní "době komunikační" vypadá jakkoli nepravděpodobně - aktuálně žádnou použitelnou možnost poslat mu obrázek jinou cestou, tak to zkusím aspoň takto, protože tento obrázek je - byť zdánlivě ve zcela veřejném prostoru - skutečně jen a jen pro něj a pro jeho oči: Tohle o Vánocích vykvetlo u nás v Dobřichovicích, tak tuhle jemnou kytičku přikládám jako aspoň maličký soukromý vánoční dárek. Sice není zabalený, nemá přes sebe mašli a není u něj ani vánoční jmenovka, ale i tak si myslím, že může dorazit do těch správných rukou.

 

Nedělní miniglosy č.757

 

Pokud se před Vánoci nudíte, můžete si samozřejmě podle rady strýce Pepina koupit medvídka mývala, ale špatné není ani připravit si zcela nevánoční program až do posledního dne. Já jsem si kupříkladu - místo abych pekl cukroví, psal vánoční přání nebo pořídil aspoň nějaké dárky - na poslední adventní víkend půjčil velmi širokoúhlý objektiv, se kterým jsem fotil už jeden den loni a jedna z pořízených fotek mi přinesla zatím vůbec největší mezinárodní fotografický úspěch v podobě druhé ceny na jedné z největších světových soutěží International Photography Awards - IPA 2024 (blíže jsem o tom psal v článku O puntičkaření aneb Když to je a není ONO), takže chci omezený čas zápůjčky využít co nejlépe. Popravdě, moc s tím tentokrát nejde dohromady ani psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, takže dnes bude mít tradičně podvečerní článek asi zpoždění. Objektiv vracím v půl sedmé, tak hned poté bude konečně čas na psaní, jen jestli budou mít v nedaleké kavárně ještě otevřeno :-).

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Pozval jsem vás na návštěvu do velmi zajímavé budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a napsal jsem i O narychlo pořízeném vánočním stromečku, který už u mě v obýváku zdobí tradiční vánočněstromečkový roh. Z předešlého období můžeme ještě jednou zopakovat výpravu do tajuplného staroměstského podzemí v článku Andělská kolej na pražském Starém Městě a nabídnout můžu i malou úvahu o světě, který nás obklopuje, v textu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, překvapilo mě, že pořád ještě běží (aspoň v sobotu, když jsem šel v noci kolem na vlak, ještě běžela) výstava WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která už měla být dva týdny rozebraná, ale pořád je ještě na místě.

O narychlo pořízeném vánočním stromečku

Pořád jako by mi jaksi nedocházelo, že jsou za pár dní Vánoce. Dárečky zatím nemám žádné, rodina nejspíš letos ostrouhá. No a vánoční stromeček zatím taky nemám! Sice mi doposud v dobřichovickém bytě stojí ten loňský, ale ten už se těší na konec celoroční šichty a na vejminek. Přemýšlím, kdy a kde budu nový stromek shánět: V pondělí třiadvacátého jdu normálně do práce a budu mít dost starostí s tím sehnat na poslední chvíli kapra. O víkendu budu běhat po centru Prahy s foťákem, což naštěstí nejde dohromady s postáváním ve frontách v narvaných obchodech. Ani jsem nemusel přemítat dlouho a došlo mi, že mám vlastně jedinou šanci pořídit si stromeček právě teď, a to pokud možno rychle, protože už je večer. V Jindřišské ulici u kostela se prodávají stromky každý rok a je to jen kousek od Hlavního nádraží, tak stromeček snadno dostanu na dobřichovické nádraží a odtud to pak mám jen asi deset minut domů. Jenže - je právě 17:50, tma jako v ranci a otevřeno mají do šesti. Mám tedy deset minut, abych našel tu správnou jedličku, což - jak víte - je v mém případě odpovědná činnost, protože nehledám stromeček, který na Tři krále vyhodím na smetiště, ale parťáka a spolubydlícího, který se mnou bude sdílet obývák nejspíš po celý rok. Něco takového by se odfláknout nemělo!

Přicházím do ohrady přiléhající ke kostelní zdi a na místě mezi voňavými stromečky je, damned, dlouhá fronta lidí. Naštěstí se ukazuje, že všichni ti lidé si přišli pro jediný "vánoční strom", který má asi čtyři metry a je úplně nejvyšší z místní aktuální nabídky. Lidičky s těžkým a neforemným nákladem chvíli zápasí a nakonec se jim s ním podaří vymanévrovat ze stísněné ohrady a zařadit se do proudu chodců. Celou ohradu se stromky mám na sklonku otevírací doby najednou nečekaně sám pro sebe.

Fantova budova Ministerstva průmyslu a obchodu (1928-34)

Abychom byli historicky přesní, správně by to tedy v době vzniku měl být "Palác Ministerstva průmyslu, obchodu a živností a Patentního úřadu", ale Ministerstvo průmyslu a obchodu je to dodnes. Po setmění je prostorná budova na nábřeží Vltavy poblíž Štefánikova mostu prakticky nepřehlédnutelná, hlavně díky své osvětlené kopuli, která nad Vltavou svítí jako výkonný maják. Asi vám tedy nemusím vysvětlovat, že když se přede mnou náhle objevila možnost si projít interiér budovy, aniž bych se na tomto ministerstvu nutně musel stát úředníkem, na nabídku jsem co nejrychleji kývl, i když se prohlídka uskutečnila jen pár dní před Vánoci. Trochu jsem se obával, jestli bude uvnitř možné volně fotit a v dlani jsem nervózně žmoulal svou oficiální "PRESS" kartičku, kterou se snažím nezneužívat, ale pro tento účel by se mohla hodit, ale nakonec bylo focení bez problémů, jen jsem musel slíbit, že snímky nezveřejním v žádných oficiálních médiích, protože to by musel posvětit příslušný útvar komunikace a PR, i proto jsem ostatně žádnou fotku z interiéru nevyvěsil ani na sociálních sítích, kde se příspěvky snadno a často bezmyšlenkovitě sdílejí. Myslím, že u mě na blogu bude z tohoto pohledu celkem bezpečno, protože sem chodí jen pár věrných návštěvníků, kteří už pochopili, že se zde nedočtou nic senzačního ani převratného, a taky bude možné fotky doprovodit vysvětlujícím komentářem. Na druhou stranu aspoň pár záběrů ukázat chci, protože předpokládám, že se většina z vás do těchto prostor běžně nedostane, tak se soustředíme na pár zajímavostí, které snad nepůjdou jednoduše zneužít k nějakým nekalostem.

Nedělní miniglosy č.756

 

Už jsem se smířil s tím, že můj byt bude na Vánoce ve stavu, který dokážu považovat za uklizený jen já sám, protože mám z léta a podzimu letošního roku nelichotivé srovnání. Nepočítám ovšem naštěstí s žádnými dobřichovickými návštěvami, snad kromě pár lidí, kteří si přijdou vyzvednout své objednané obrazy, a těm svůj byt představím jako místo, které je především mou kanceláří a zároveň ateliérem, což by mohlo příslušná estetická očekávání snížit na únosnou mez. Do těch pár zbývajících dnů (především pak večerů) bych ještě rád včlenil pondělní prohlídku budovy Ministerstva průmyslu a obchodu, páteční předvánoční setkání vážené stolní společnosti, jejímž členem jsem se v uplynulé sezóně stal, sobotní návštěvu v domě U obrázku Panny Marie na Kampě, kam tentokrát dorazím až na sedmou večerní a budu mít asi hodinu na zapálení světel v zázračných lampičkách na tamějším balkónku a na související focení, tradiční večerní malostranskou fotovycházku o svých "volitelných narozeninách" a samozřejmě i nedělní psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jestli v tom plánu postrádáte vyčleněný čas na pořízení vánočních dárků a usuzujete z toho, že dárky už mám, ta první úvaha je správná, bohužel z toho plynoucí úsudek nikoli. Co s tím budu dělat, případně jak to svým blízkým vysvětlím, ještě nevím, snad s politováním přesunu plnou odpovědnost na Ježíška, ten se snad nebude bránit soudně. 

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Pozval jsem vás do pozoruhodného románského staroměstského podzemí v článku  Andělská kolej na pražském Starém Městě a po celkem dlouhé době jsem pustil na špacír své úvahy o světě, který nás obklopuje, v textu Co vědí šatní moli o Austrálii. Z předchozího období ještě jednou připomenu svůj životní rekord, představující Dvě kávy během jednoho dne, fotografickou výstavu Jana Šibíka - Severní Korea , která byla v pražském Karolinu prodloužena do úterý 17. prosince, a svůj jubilejní desátý překlad básničky Christiana Morgensterna, kterým tentokrát byly Dvě flašky.

Co vědí šatní moli o Austrálii?

Kdysi jsem někde četl jako přirovnání pro něco, co už principiálně nemůžeme pojmout do našeho chápání, protože by to vyžadovalo o několik úrovní větší rozhled a nadhled, než je nám reálně dán, formulaci "... je to jako kdyby si takový obyčejný mol šatní, který právě žere svetr z australské vlny, podle toho dokázal představit Austrálii" (citát jistě není přesný, ale obsahově sedí). To přirovnání mi uvízlo v hlavě. Ano, moli šatní jsou, myslím, jednoduší tvorové, kteří nám celkem nijak neubližují, jen jim chutnají naše svetry, libo z kterého kontinentu. Ty vlněné asi o něco víc než nějaká asijská umělotina. A z těch vlněných, kdoví, možná, jsou ty australské nejchutnější; to neumím posoudit nejsa vybaven molím apetitem. 

Abych dokázal jako přemýšlivý mol propojit chuť požírané vlny s krásami a majestátem Austrálie, musel bych urazit dost dlouhou cestu: musel bych se prokousat k takovému tomu kousku látky, na kterém je uvedeno, jak se svetr pere (brrr, každé praní ubere kousek té báječné originální chuti...), protože tam nejspíš bude napsané "Made in Australia". Pak bych se samozřejmě musel naučit číst, abych se o té napsané Austrálii dozvěděl. Pak bych musel přijít na to, co slovo Austrálie znamená. Pak bych musel zatoužit onu Austrálii poznat. No a nakonec by bylo optimální neodbýt se nějakým dokumentem v televizi, ale chtělo by to se na místo opravdu vypravit, aby se kruh poznávání podivných souvislostí mezi chutí svetru v tmavé dobřichovické skříni a úžasně rozmanitým  kontinentem v jižní dálavě uzavřel. Řeknu vám, na mola šatního by to byl docela výkon, a dokonce jsem přesvědčen, že nejen na něj.

Andělská kolej na pražském Starém Městě

Po centru Prahy se toulám docela často a - i když bych si rozhodně netroufl tvrdit, že z něj znám každý kout - myslím, že se tam docela slušně orientuji a celkem trefím. Když jsem ale dostal nabídku navštívit Andělskou kolej, zaváhal jsem. Co to je? Kde to najdu? Nikdy jsem ten název v souvislosti s Prahou neslyšel, o to víc mě překvapilo, když jsem zjistil, že to má být na Starém Městě snad jen pár metrů od nároží Kaprovy ulice a náměstí Franze Kafky kousek od Staromáku, tedy v místech, kde jsem byl už nesčíslněkrát a domníval jsem se naivně, že to tam znám jako své boty. Nu, mám asi dobrý důvod popřemýšlet, jsou-li moje boty černé, hnědé nebo spíš modrožluté.

Pes byl zakopán v tom, že je to skutečně jen pár metrů od míst, která dobře znám a kudy jsem už prošel snad tisíckrát, jenže - pár metrů směrem kolmo dolů. Ano, Andělská kolej se před zraky turistů i místních schovává pod staroměstskou dlažbou. A protože nejspíš dobře zná mou nechuť k turistickým mucholapkám typu "Muzea Franze Kafky", dobře ví, že tam dole, kam je přístup právě jen po schodech zmíněného muzea, je přede mnou za normálních okolností v naprostém bezpečí :-). Kdybych byl sám, tohle místo bych obešel velkým obloukem, ale přihlásil jsem se na oficiální prohlídku s průvodkyní, tak mě pohltila početná skupina zájemců o podzemní zážitky a společně jsme přitažlivým i odpudivým silám podivné turisticko - kulturní instituce odolali, u pokladny jsme zahnuli doleva a místo do expozice, ze které by měl zeměměřič K. jistě radost, jsme došli do podzemního románského paláce.

Nedělní miniglosy č.755

 

Postupně zjišťuji, že letos prakticky nemám šanci se odpovídajícím způsobem připravit na Vánoce. Během týdne se dostanu domů většinou někdy po osmé (když tedy pominu páteční flamendrovský návrat v půl druhé ráno z divadla) a víkend mi na uvedení mého bytu, který jsem zanedbával prakticky od června a vršil jsem a vršil, opravdu nestačí, tím spíš, že o nedělích má prioritu psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. A už teď je zřejmé, že o dalších dvou předvánočních víkendech to nebude lepší: příští sobotu odpoledne mě čeká prosincová vycházka s Pražskými domy a pravděpodobně dlouhé podvečerní, večerní a noční posezení naší "stolní společnosti", ve které se potkávám s neobyčejnými a inspirativními lidmi, v sobotu 21. prosince si jako každoročně připomenu večerní malostranskou fotovycházkou své "volitelné narozeniny" a mám na ten den domluvenou i tradiční návštěvu v domě U obrázku Panny Marie na Kampě, kam tentokrát dorazím až na sedmou a budu mít asi hodinu na zapálení světel v zázračných lampičkách na tamějším balkónku a následně i focení těsně předvánoční atmosféry okolí Karlova mostu. Prostě bych letos potřeboval, aby Vánoce byly nejdřív někdy kolem půlky února, což, obávám se, náš parlament už nestihne prohlasovat.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Pozval jsem vás do historické Fantovy budovy Hlavního nádraží v Praze na neobvyklou fotografickou výstavu projektu 60setina Czech Art Photo s jednoduchým ale výstižným názvem WOMEN (výstava by měla končit zítra, tedy 9.12.).  Ve druhém článku jsem pak popsal, jak se mi podařilo dosáhnout svého životního rekordu tím, že jsem - jsa typickým "čajařem" - vypil Dvě kávy během jednoho dne. Z předešlého období ještě jednou připomenu článek o výstavě známého fotoreportéra Jana Šibíka - Severní Korea (mimochodem, výstava už měla být touto dobou ukončená, ale byla prodloužena do 17. prosince), dvoudílnou vzpomínku na to, jak si pamatuji svůj osobní 17. listopad 1989, a svůj jubilejní desátý překlad básničky Christiana Morgensterna, kterým tentokrát byly Dvě flašky.

Dvě kávy během jednoho dne

Jsemť člověk čajový a jako takový počítám své vypité kávy během běžného roku spíše v jednotkách než v desítkách. Občas dokonce jen s velmi mírnou nadsázkou odmítám pozvání na kávu s vysvětlením, že letos jsem už jednu měl. Sice o nedělních odpolednech bývám pravidelně k zastižení v kavárně na Poříčí, kde trávívám dost času při vymýšlení a psaní blogových Nedělních miniglos, leč pohříchu v kavárně macdonaldovského typu, kterou když si představí jen trochu vznětlivější pravověrní vyznavači ušlechtilých arabik, snadno hned sahají po zbrani či aspoň po Zyrtecu. A přestože - ač nepivař - za zvlášť příznivých okolností dokážu v inspirativní společnosti urazit až šest piv či půldruhého litru vína, vím bezpečně, že jsem doposud ve svém životě nikdy neměl dvě kávy během jediného dne. Nikdy - až do minuté soboty! 

Minulou sobotu mne vytáhla jedna pozoruhodná osobnost z prostředí pražské fotografické scény na schůzku v útulné kavárně na Starém Městě, která ani u kávoexperta kopřivku rozhodně nevyvolá, aby mě seznámila s nějakými návrhy na možnou budoucí spolupráci; dotyčný viděl nějaké moje fotky a nejspíš usoudil, že by taková spolupráce mohla k něčemu zajímavému vést, přestože jsem ho poctivě varoval, že jsem jako fotograf spíš solitérní typ, mému extrémně pomalému tempu focení málokdo stačí a když se společně zarazíme na dvě, tři hodiny na místě, které mi připadá zajímavé, a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se do klekání opět rozpohybovali, moji fotospolečníci a fotospolečnice se náhle rozpomínají na to, že vlastně ještě musí vyzvednout prádlo z čistírny, vyfotit vesnické babičce pražský orloj nebo něco podobně neodkladného.