Po pařížských výstavách

"Proč si ještě nenapsal nic o té velké pařížské Cézannově výstavě, kde jsi se byl podívat?" dostal jsem včera otázku. Potíž je v tom, že během jednoho každého dne zažívám v Paříži náměty ke třem, čtyřem článkům, takže po vzoru cimrmanovských horníků se mi náměty začínají v dole kumulovat a kdybych měl o všem napsat, budu celý den jen psát na hotelovém pokoji, a to zase budu radši pěkně v duchu kumulovat, protože něco takového by si Paříž určitě nezasloužila. Pořád věřím, že k některým námětům se lze vrátit i po návratu do Čech, byť to už nebude úplně "v přímém přenosu". Včera jsem kupříkladu přestal stíhat i obyčejné stahování fotek, natož abych fotky odpovědně vybral a náležitě upravil k publikaci. A to ani nemluvím o tom, že jsem zatím neztratil ni slova o svém hlavním pařížském bodu programu, i když na něj taky samozřejmě dojde. Vypadá to, že tahle Paříž se nám na blogu ještě trochu protáhne, nevadí? :-).  

1. Paul Cézanne "Cézanne et nous" v Grand Palais - otevřena do 17. 1 2027, plné vstupné 19 EUR

V Paříži právě běží dvě velké malířské výstavy, na které je nutné si návštěvu předem rezervovat, protože zájem o ně je obrovský. Monetovu výstavu, probíhající v Oranžérii, "Monet, peindre le temps" tedy Monet, malování času, jsem prošvihl, když jsem zjistil, že nejdříve si lze vstupenku rezervovat až na den, kdy už budu zpátky v Čechách :-(. Ale v případě výstavy Paula Cézanna "Cézanne et nous" (tedy Cézanne a my) jsem byl úspěšnější a do Francie jsem už přijel se zakoupenou vstupenkou, jen jsem si musel uzpůsobit pařížský program tak, abych do majestátního Grand Palais, kde se výstava koná, dostal na půl pátou, což se mi nakonec po určitých peripetiích, plynoucích z přílišné důvěry v navigační schopnosti Google Maps, podařilo.

Procházka po hřbitově Père-Lachaise

Na Paříž se snesla mlha, taková, že nebylo lze dohlédnouti ani špičky Eiffelovy věže. Sluníčko si ze mne vzalo příklad a vybralo si nastřádanou dovolenou. Některé budovy se poschovávaly, jiné rozostřily své kontury, ovšem ne tak, jak je mi to na fotkách milé. Před katedrálou Notre Dame, do které se chci po velké opravě po požáru podívat, stáli davové. Kdybych byl v takové situaci v Praze a chtěl mermomocí fotit, nejspíš bych zašel na Olšany, a tak jsem si řekl, že jsem vlastně ještě nikdy nebyl na slavném hřbitově Père-Lachaise, možná právě proto, že jsem doposud nikdy nebyl v Paříži v listopadu. Šel jsem pěkně v klidu pěšky, abych lépe cítil sounáležitost s městem a jeho obyvateli, nakukoval jsem do dvorků, do průchodů, do zajímavých obchůdků, do výkladů s hromádkami ústřic, s vůněmi desítek francouzských sýrů či s lahvemi nebo dokonce soudky s produkty francouzských vinic. Ta hodinka a půl pěší cesty mi příjemně a zajímavě utekla.

Před vstupem na hřbitov jsem viděl malý stánek s improvizovanou pokladnou. Ne, nebojte se, nikdo sem nezavedl vstupné, stále zde můžete pobýt zcela zdarma, ale můžu vřele doporučit investovat 3 eura a koupit si plánek hřbitova, který je nečekaně rozlehlý, takže moje původní představa, že ho projdu křížem krážem a budu se pozorně rozhlížet, vzala brzy za své; to bych nejspíš křižoval do Vánoc. Mapka je přehledná a upozorňuje na zajímavé hroby či osobnosti, které v nich odpočívají. Když jsem se tedy rozhodl, že chci vidět hroby dvou českých rodáků, kteří na tomto hřbitově leží, najít správné místo v mapce bylo otázkou několika vteřin. 

Vlastně až na hřbitově Père-Lachaise jsem si plně uvědomil barvy listopadu, protože jimi byly krásně vybarvené celé aleje i cestičky pod nimi. 

 

 

Setkání po třiceti letech

Bylo to jako když se po 30 letech zase setkáte se svou první láskou, pokud jste to s ní tedy tehdy poprvé mysleli upřímně. Je i po spoustě let pořád krásná a šaramantní, ale to není to hlavní, proč jste jí kdysi dávno propadli. Když se po listopadu 1989 otevřely hranice a lidé mohli vyrazit podívat se do světa, měl jsem celkem jasno: Nepotřeboval jsem jet nakupovat do Vídně, podívat se na benátské gondoly ani letět se načichat svobody do New Yorku (kdeže jsou ty doby). Vlastně ani nevím přesně proč, bylo naprosto jasné, že moje první cesta na čerstvě povolený Západ povede do Paříže. Nedokážu ani zpětně vysvětlit, proč to tak bylo. Francouzsky jsem se začal učit na gymplu vlastně náhodou a bez toho, že bych měl pro získané znalosti nějaké použití. Ale Francie mi byla čímsi nevyslovitelným blízká, podobně jako často nedokážete vysvětlit (copak jiným, ale někdy ani sám sobě), proč jste se zamilovali právě do té jedné jediné ženy, když těch jiných dostupných jsou na světě milióny. Zafungovala jakási tajuplná chemie. Dodnes si vzpomínám na tu neuvěřitelnou směsku pocitů, když jsem poprvé vystoupil z rozvrzaného českého autobusu a kolem mě byla Paříž: I když to byla Paříž v té nejhutněji turistické podobě (Eiffelovka, Moulin Rouge, Sacre Coeur a další stránky z nablýskaných listů katalogu cestovních kanceláří), i tak byla tahle ženská naprosto nesrovnatelná se všemi našimi českými kráskami. Stačilo jedno nadýchnutí zasviněného velkoměstského vzduchu, zaslechnutí troubení aut uvízlých ve zdejších dopravních zácpách, nasátí těžko popsatelné místní atmosféry, a byla z toho láska. Co na tom, že jsem si pak časem našel jiné lásky: Řecko či ve vzácných okamžicích vzdálené Japonsko. Francie a Paříž byly první.

Noční chodci

Přes léto jsem se v Praze jen málokdy zdržel hluboko do noci, takže noční focení přišlo tentokrát zkrátka. Pozdně říjnové a časně listopadové rychlé zkracování dne ale nočním rejům nahrává, takže když se v sobotu odpoledne na výstavu v Ambitu kláštera Panny Marie Sněžné přišlo podívat několik mých známých, které jsem měl to potěšení po výstavě provést, a zašli jsme pak ještě rozradostněně na pár žejdlíků dobrého moselského moku a trochu toho popovídání o věcech povýtce světských, ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat a bylo deset večer. No a protože do křivolaké cesty z vinárny u Národního divadla směrem ku Hlavnímu nádraží se mi připletlo jedno místo, kde v noci fotím rád a opakovaně, nedalo mi to, přátele jsem poslal napřed a nějakou dobu jsem zkoušel najít zajímavé záběry opticky deformovaných postav pražských nočních chodců, jimž milosrdná noční reflexe na pololesklé ploše povětšinou odňala občasné hororové halloweenské atributy. 

Kdoví, třeba něco podobného při svých toulkách Prahou na jaře 1902 vídal i Guillaume Apollinaire a kdyby měl s sebou fotoaparát, jistě by to zpodobnil nejen literárně ve své povídce Pražský chodec, ale i obrazově na svých snímcích. Ale žádné takové snímky se bohužel nedochovaly, tak nám nezbývá, než si vytvořit vlastní :-). Přidávám dnes s cílem oslavit ducha pražských nočních chodců, jdoucích neuspořádaně "ze století do století", čtyři kousky na ukázku, kterak to o sobotní dušičkové noci vypadalo v turisticky rušném prostoru poblíž staroměstsko-novoměstské hranice.  

 

 

 

Nedělní miniglosy č.845

Poznámka: Úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět ráno doma v Dobřichovicích a asi tak mezi 14. a 16. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u půlkulatého 845. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Minulý týden byl z mého pohledu především neuvěřitelně dlouhý; když se dnes ohlédnu za pondělkem, připadne mi to strašně dávno. V pondělí večer jsme totiž nanosili do ambitu kláštera Panny Marie Sněžné víc než stovku fotek od 33 autorů a předběžně jsme je zavěsili (tedy ty fotky, nikoli autory). V úterý během dne pak přišla obměněná parta (já už musel být normálně v práci), která provedla finální úpravy a vyměření, takže od 17:00 mohla vypuknout velkolepě navštívená vernisáž; celý prostorný ambit a dokonce i přilehlý refektář kláštera byl plný návštěvníků a já absolvoval nesčetná (pohříchu většinou jen kraťoučká) setkání s přáteli i s doposud úplně neznámými lidmi, tak doufám, že se k tomu dni ještě v příštím týdnu budu moct zde na blogu vrátit. Většinu státního svátku jsem tentokrát taky prožil na výstavě, kde jsem přivítal některé své známé (POZOR, mimo vernisáž, která byla zdarma, se na výstavě normálně platí vstupenky v ceně 160/60 Kč). Jediný čtvrtek tentokrát neměl speciální večerní program (tak jsem aspoň mohl být déle v práci :-)), zatímco v pátek jsem měl na programu hned dvě fotografické vernisáže: V Divadle Bez zábradlí je k vidění výstava Czech Art Photo - Report - Dokument a v Hybernské pasáži zase moc zajímavá výstava Luboše Stibůrka Tenkrát na západě z prostředí Sudet na přelomu 80. a 90. let 20. století.

O příležitostné vizitce

Příležitostných věcí je jistě spousta, ale můžeme rozlišovat dva odlišné významy toho adjektiva: Buď jde o vyjádření, že se něco děje jen občas (příležitostný kuřák, příležitostný příjem, či třeba příležitostný sex), nebo to znamená něco vznikajícího při určité jedné konkrétní příležitosti (filatelisté jistě znají příležitostné známky). Příležitostná vizitka, kterou jsem si vymyslel, je povahou spíše druhého uvedeného druhu, protože její vznik je spojen s jednou konkrétní příležitostí, leč ona konkrétní příležitost na ní nebude speciálně zmíněna, protože optimista ve mně tiše doufá, že by se její příležitostnost mohla jaksi přesmyknout do druhu prvního, takže by na ni mohlo při troše štěstí dojít nikoli jen jednorázově, ale aspoň občasně.

Jak už jsem na sebe tady na blogu před měsícem práskl v článku Jak rozhýbat pecivála, vydám se přesně za týden do Paříže, nejen abych se podíval na místa, kterými jsem se procházel naposledy cca před 30 lety, vyfotil si něco ze současné reality tohoto města a nadýchal se při tom nejspíš slzného plynu, ale taky se vypravím - bude-li to vzhledem k podmínkám demonstrujícího velkoměsta jen trochu možné - na vernisáž výstavy v Galerii 24b na rue St. Roch kousek od Louvru, protože tam mezi ostatními vítěznými fotografiemi letošního ročníku velké mezinárodní soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) bude viset i moje fotka Trojský most.

No a protože vystavení vlastní fotky při takové akci je bezesporu příležitost, řekl jsem si, že toho využiju k vyrobení příležitostné vizitky, která by se od mých současných vizitek lišila tím, že na ní bude právě v Paříži vystavená fotka. Od vernisáže si slibuji především možnost potkat se s dalšími zajímavými lidmi z fotografického světa (nebo aspoň z Evropy; ze 40 oceněných je jich z Evropy 19, tak jsem zvědavý, kdo z nich bude do bojovně demonstrující krásky na Seině vážit cestu), tak budu mít tuhle příležitostnou vizitku připravenou v kapse na výměnu. Vizitku jsem ale nechtěl mít vázanou výhradně na tuhle vernisáž, protože ji hodlám používat i dál jako normální mezinárodní formu vizitky, byť její hlavní smysl - tedy připomenout konkrétní fotku vystavenou na konkrétní pařížské výstavě - už v takovém případě nebude bezprostředně naplněný. 

A budu se těšit, že k použití téhle příležitostné vizitky budu mít ještě v budoucnu dostatek příležitostí :-).   

 

Chodíte taky rádi včas? aneb jak sobě procvičiti vulgarismy...

Vím, že si s něčím takovým dnes řada lidí hlavu neláme, ale já prostě rád chodím včas. Když se s někým domluvím, že budu "v pět pod vocasem", snažím se být na místě v 16:55, aby se zrovna na mě nemuselo čekat. Když jdu k někomu na návštěvu a dorazím na místo o něco dřív, radši se ještě projdu kolem domu nebo posedím v parku na lavičce, abych zazvonil nejdříve dvě minuty před domluveným časem. Když jsem v Řecku, moji řečtí přátelé se mi smějí, že bych nikdy nemohl být správným Řekem, když se řídím podle "německého času", takže už půl hodiny po domluveném času schůzky začínám být nervózní, jestli se těm, co se se mnou mají sejít a zatím nepřišli, něco závažného nestalo. Půlhodinka sem, půlhodinka tam, život je přece příliš krásný a zajímavý na to, abychom si ho kazili dochvilností, že? Kdyby mě chtěl někdo pomlouvat, nad většinou lží o sobě bych jen mávl rukou, či pokrčil rameny; až kdyby o mně začal rozhlašovat, že se na mě každou chvíli musí čekat, protože všude chodím pozdě a nevážím si času druhých, uvažoval bych, že si spolu budeme muset vážně promluvit, nejlíp v Boulognském lesíku za kuropění a za přítomnosti sekundantů.

Před pár dny jsem byl pozván na večerní přednášku dámy, kterou považuji za součást české fotografické elity, Jany Kupčákové. V šest v Hybernské, to by neměl být problém ani při mém normálním pracovním programu, takže jsem měl velmi dobré důvody se těšit na inspirující zážitek a překrásné fotky z její zamilované Itálie. Stačí, když v práci skončím kolem páté a ještě mi cestou zbyde chvilka na něco k rychlému zakousnutí někde u stánku. Ale asi vám už je jasné, že kdyby všechno proběhlo tak idylicky, nepsal bych o tom speciální blogový článek, navrch s lákavým příslibem tréninku specifické části slovní zásoby, kterou člověk neprovětrává veřejně zas tak často.

Nedělní miniglosy č.844

Poznámka: Úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět ráno doma v Dobřichovicích a asi tak mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 844. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Minulý týden byl na jednu stranu sám dost rušný, na stranu druhou byl teprve mírnou předzvěstí, jak rušný bude týden následující. Přes den jsem normálně chodil do práce, což třeba ve středu a v pátek samo stačilo na to, abych dorazil domů až kolem deváté. V pondělí večer jsem nicméně měl navíc to potěšení navštívit povídání skvělé fotografky Jany Kupčákové o její milované Itálii, ve čtvrtek jsem měl jedinečnou možnost sejít se a pořádně si popovídat s malířkou Martinou Januškovou, které jsem při tom předal jeden objednaný obraz z letní dobřichovické výstavy, a v sobotu jsem strávil báječné odpoledne a podvečer s přáteli z naší fotografické Skupiny f/4, protože nás Carlos Sardá pozval na pravou katalánskou paellu (olizuji se ještě teď). Ještěže nám o víkendu přidali hodinu času, jinak nevím, nevím, jak bych to všechno zvládl :-).

Zrození světla

 

Jednoho rána

řekl jsi: Budiž světlo,

ať tma může spát. 

 

 

 

Zrození světla, z cyklu Malování zapadajícím sluncem, Staňkov, léto 2026 

 

Pozvánka na velkou podzimní fotografickou výstavu přímo do centra Prahy

Přesně za týden to vypukne: V úterý 27. října večer bude vernisáží zahájena velká výstava České federace fotografického umění v krásném prostředí ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy kousek od Václavského náměstí. Krásnější a dostupnější místo aby člověk pohledal.

Bude to, myslím, docela nářez: Do prostoru rozlehlého ambitu se v poklidu a bez nezbytného "sardinkování" vejde kolem 120 fotografií, o které se tentokrát podělí celkem 33 autorů (jejich jména si můžete přečíst na přiloženém obrázku). Fotky to budou velerůzné; výstava nemá žádného najatého kurátora, který by udával jasný směr z pohledu témat či žánrů. Mezi tou spoustou fotek bude i mých pět obrázků; tentokrát jsem připravil miniaturní architekturní kolekci. Čtyři z oněch pěti fotek jste mohli vidět v létě na výstavě Viděno čtyřmi, jen budou v ambitu v jiném kabátě než na dobřichovickém zámku. Mimochodem, na výstavě uvidíte i fotku, která bude součástí (netušil jsem to, vyhlášení výsledků bylo až dlouho po uzávěrce "ambitové sestavy") listopadové pařížské výstavy 40 vítězných fotografií letošního ročníku renomované fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3), tak aspoň nemusíte do momentálně dost nepokojné Paříže jezdit; dost na tom, že tam na slavnostní zahájení výstavy pojedu já :-).

Když jsem si prošel jména všech vystavujících, s potěšením jsem mohl konstatovat, že více než polovinu z nich už osobně znám, a ještě víc mě těší, že jsou mezi nimi i všichni čtyři členové naší fotografické Skupiny f/4, což beru jako důkaz, že nejsme skupinou "na jedno použití", ale naše spolupráce pokračuje a utěšeně se rozvíjí.

Jsem přesvědčen, že na výstavě u Panny Marie Sněžné bude k vidění obsahově, žánrově i formálně různorodá ale v souhrnu velmi kvalitní kolekce, která bude rozhodně stát za návštěvu, a proto si i vás - vážené návštěvníky svého blogu - buď na vernisáž nebo na standardní návštěvu výstavy dovoluji také pozvat. Budete-li potřebovat nějaké další informace, dejte vědět, rád do komentářů nebo i soukromě doplním či upřesním vše, co bude třeba. A budu se samozřejmě moc těšit, že takto rozsáhlá a přitom skvěle dostupná výstava naláká k návštěvě mnohé zájemce o fotografie zdaleka nejen z Prahy. A kdoví, třeba bude i příležitost se na výstavě – plánovaně či úplnou náhodou - osobně potkat a probrat vše kolem vystavených fotek (nebo čehokoli jiného) pěkně bezprostředně.

Zatím přeji krásné podzimní dny a nezapomeňte: Už za týden! :-).   

 

 

 

Nedělní miniglosy č.843

Poznámka: Úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět ráno doma v Dobřichovicích a nejméně mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 843. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Po dovolenkovém vykolejení už byl minulý týden celkem normální - tedy přes den normální práce v mém zaměstnání a o některých večerech zajímavé fotografické akce. Takto jsem měl ve středu výbornou příležitost nakouknout do vyhlášeného klubu Koníček v Paláci Lucerna, kde měl můj kamarád Richard Horák vernisáž své výstavy Praha v nečase, ve čtvrtek jsme pro změnu měli tradiční měsíční "summit" s přáteli z naší fotografické Skupiny f/4. No a v sobotu jsem si zajel do Plzně na druhé kolo senátních voleb a na krátké setkání se svou plzeňskou známou, která si chce pořídit do svého bytu jednu mou fotografii (dokonce ve větším než běžném výstavním formátu), což je pro mě vždycky velká radost a vyznamenání.

O šumavském yperitu a změkčilé demokracii

"Na Šumavě jsou sudy plné yperitu," nechal se před nějakou dobou slyšet největší žijící odborník na životní prostředí, bojové otravné látky, automobilismus a přilehlý vesmír, Filip Turek. Nebudu tady psát, co si o tomto pánovi myslím; měl jsem kdysi příležitost sledovat nějakou dobu jeho jednání na vlastní oči a shrnutí by z mé strany bylo nejspíš příkré. Ale tato moje vzpomínka není naštěstí tak docela o něm, zčásti i proto, že sahá do doby, kdy tento pán ještě tak maximálně tahal kačera, což ostatně, domnívám se, v jistém smyslu činí dosud. Vypadalo to, že během dalších 36 let života všechny mé paměťové buňky věnované tomuto období dočista seschly a vydrolily se z mozkových závitů. Ale následkem oněch "sudů yperitu" tyto buňky zase nečekaně ožily a zprostředkovaly alespoň několik nespojitých výjevů ze dvou konkrétních dnů mé dávné vojenské služby.

Jako studující VŠCHT jsem v rámci standardního vysokoškolského rozvrhu absolvoval i tzv. vojenskou katedru, která nás připravovala na to, že během naší roční vojenské služby budeme hrát nějakou roli související s chemií a dalšími přírodními vědami, takže jsme se docela intenzivně školili i v oblasti chemických, biologických a  jaderných zbraní. Na vojně jsem pak byl u docela pověstného (a nebyly to pohříchu většinou dobré pověsti) vojenského útvaru v Janovicích nad Úhlavou a měl jsem na starosti jednu z čet tzv. roty chemické ochrany, takže jsme museli umět po případném napadení zbraněmi hromadného ničení (ano, např. zmíněným yperitem) provést přesnou identifikaci použitého prostředku a následné úplné odmoření lidí i techniky. 

První a poslední slunce deštivého dne

V sobotu jsme absolvovali další z naučných vycházek v rámci dlouhodobého cyklu Pražské domy, ve kterém procházíme postupně všechny domy - nejprve na Starém Městě, pak na Novém Městě a aktuálně na Vyšehradě - podle čísel popisných. Tentokrát jsme trefili deštivý a temně zamračený den, jenže - samozřejmě po náležitých přímluvách - nás chrání Madona vyšehradská zvaná Dešťová Madona, takže pršet přestalo téměř zároveň se zahájením vycházky. Ano, déšť se podařilo zaplašit, ale nebe se neroztáhlo a po celou dobu vycházky bylo vytrvale zataženo a temno, pro focení bohužel nic zajímavého. Tato vycházka tedy u mne v archivu zůstane bez použitelné fotodokumentace.

Jenže - po každé vycházce je samozřejmě třeba podrobně rozebrat všechny při vycházce nakousnuté (a mnohé další) informace a související příběhy, tak jsme v malé skupince zašli na pár piv do hospůdky přímo na vyšehradských hradbách. Když jsem po nějaké době z hospůdky vyrazil domů, poprvé toho dne zrovna vykouklo zpoza potrhané oblohy sluníčko, právě včas, aby stihlo zapadnout za pražský obzor. A tak jsem nakonec těsně před setměním přece jen stihl na vyšehradských hradbách udělat pár obrázků, na kterých sluníčko aspoň maličko ukázalo, čeho by bývalo bylo přes den schopno, kdyby k tomu bývalo dostalo příležitost. 

Nedělní miniglosy č.842

Poznámka: Po jednonedělní dovolenkové přestávce nastává celkem obyčejná neděle, kdy úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět doma v Dobřichovicích a nejméně mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 842. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Minulou neděli měly Nedělní miniglosy dovolenkovou přestávku, takže se v úvodníku vrátím nikoli k poslednímu týdnu, ale ke čtrnácti dnům. Poté, co jsem se oficiálně dozvěděl o tom, že jsem v letošním ročníku prestižní celosvětové fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) poprvé získal zlaté ocenění a navíc druhou cenu v celé kategorii Architektura, což mou fotku Trojský most kvalifikovalo mezi 40 vítězných fotek letošního ročníku, jsem se musel rozhodnout, jestli se vernisáže pařížské výstavy vítězných fotografií a oficiálního předávání cen osobně zúčastním. I když už jsem měl domluvený docela zajímavý pražský program, nakonec jsem si řekl, že něco takového se člověku nepoštěstí každý rok (a možná ani každý život), tak by byla škoda podobnou zkušenost z lenosti hodit za hlavu. Od 7. do 11. listopadu mě tedy v Čechách nezastihnete a v neděli 8.11. zase jednou nevyjdou Nedělní miniglosy :-).

Mých 6 dovolenkových dnů v Humpolci nakonec bylo zajímavějších a pestřejších, než jsem si uměl představit; zažil jsem toho hodně a jen malou část jsem zatím dokázal zpracovat i do podoby blogových článků. Po návratu jsem ještě využil posledních zbytků babího léta ke dvěma cestám do Prahy a pak jsem si ještě udělal - už plnohodnotně podzimní - cestu do Plzně (mimo jiné i k volbám). Říjnová vyšehradská vycházka s Pražskými domy a několik navštívených vernisáží byly už jen třešničkami na báječném říjnovém dortu, který jsem navíc ozdobil asi dvěma stovkami pozvánek na vernisáž velké výstavy České federace fotografického umění, která se uskuteční v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné v centru Prahy v úterý 27. října od 17:00 (výstava pak pokračuje každý den až do 20. listopadu a bude obsahovat i mých pět fotografií, tentokrát hlavně na téma Architektura). Sice tu pro mě úplně nejdůležitější pozvánku momentálně nemám tak docela kam poslat, ale říkám si, že když ji občas zopakuji i na těchto blogových stránkách, nemůžu tím snad nic zkazit.   

Proč ze svého blogu nikdy nezbohatnu?

Existují tzv. romány v dopisech (určitě znáte nejméně Nebezpečné známosti / Les liasons dangereuses od Choderlose de Laclose). Tak mě napadlo, že bych mohl udělat jeden "blogový článek v dopisech", byť nepůjde přímo o dopisy ale o e-maily, a článek bude velmi krátký, protože více než dvou dopisů netřeba. Každopádně se dá tento text použít jako odstrašující příklad pro každého, kdo má za cíl - jak je to dnes populární - vydělávat si psaním textů na webu. Takhle to probůh fakt nedělejte! :-)  

---------------------------------------------- 

Nabídka: 

Dobrý den,

našel jsem si váš web jako potenciálně vhodný pro společnou spolupráci. Rád bych se s vámi spojil a probral potenciál této spolupráce. Zabýváme se generováním leadů, na partnerské weby umísťujeme své nástroje a dělíme se o zisk z leadů, které tyto weby generují. Monetizace trafficu je takto velmi zajímavá. Více info jsem vám o tom nahrál do krátkého videa zde:

Pozn. PVa: Zde jsem si dovolil proklik vypustit, protože nechci dělat těmhle markeťákům zadarmo reklamu.

Pokud vám to bude dávat smysl, rád se s vámi spojím osobně a proberu vše podstatné na krátkém callu.

S přátelským pozdravem

xxxxxxxxxxx (konkrétní jméno jsem si dovolil nepřiložit) 

Pozn. PVa: Zvýraznění jsem udělal já, v původním textu nebylo.

----------------------------------------------------------

Moje odpověď: 

Medova vila - funkcionalistická perla Vysočiny

Předevčírem jsem ve speciálním článku S funkcionalismem na houpačce popsal, jaké peripetie doprovázely mou snahu dostat se na komentovanou prohlídku krásné humpolecké funkcionalistické vily, kterou si nechal v letech 1933-34 od slovutného architekta Josefa Gočára postavit místní úspěšný podnikatel a obchodník s látkami Otakar Med. Přiznávám, že ač mám funkcionalistické architekturní skvosty moc rád, slovní spojení "Medova vila" jsem slyšel těsně před odjezdem na Vysočinu poprvé a vůbec jsem neměl ponětí o tom, že něco tak zajímavého z období československé 1. republiky se právě v Humpolci nachází. Ale od toho takové několikadenní dovolenkové pobyty na zajímavých místech jsou, aby se člověk něco obohacujícího dozvěděl, ne?

Osobnost stavebníka, pana Otakara Meda, by sama vydala na velmi obsáhlý článek. Dnes vás chci ale prostřednictvím četných fotek především zavést dovnitř vily, tak se budu snažit vyhnout doprovodným litaniím. Vnímám ovšem jako úžasné, že pan Otakar Med - poté, co za války přežil nacistické věznění a dokonce pochod smrti do tábora v Dachau, a poté, co mu jeho vilu po roce 1948 (dokonce několikrát) zabavily komunistické úřady - se dožil restituce domu a posledních několik let v něm mohl opět žít jako právoplatný majitel. Vila byla rodinou původního stavebníka obývaná až do roku 2021, takže se dochovalo mnoho z původního na míru vytvořeného vybavení, které se až donedávna běžně využívalo. Od roku 2024 je vila v majetku města Humpolce, které ji od potomků Otakara Meda odkoupilo.

S funkcionalismem na houpačce

Na začátek dnešního "překlenovacího" článku musím poskytnout pár základních informací:

1. Miluju funkcionalistické vily. Brněnskou vilu Tugendhat jsem nadšeně navštěvoval ještě v době, kdy se teprve přemýšlelo, kde sehnat peníze na její rozsáhlou opravu, a když jste náhodou šli kolem ní, mohli jste si na místě za pár korun koupit lístek a bez čekání sejít dolů do nádherného obrovitého pokoje (dnes, kdy je tahle památka UNESCO jen na dlouhou dopřednou rezervaci, už je něco takového prakticky nemyslitelné). Vím, že tahle krásná prvorepubliková škatulata mají navzdory svému jednotícímu názvu řadu nefunkčností, občas do nich teče a pokud nejste uhlobaronem, jen těžko se vám podaří finančně utáhnout byť jen účet za zimní vytápění. Ale když je navrhoval opravdový machr architekt, jsou prostě nádherné zvenku i zevnitř a musí být, jsem přesvědčen, radost takový prostor obývat. 

2. I když jsem si letos vybral strávit pár dní své dovolené v Humpolci, neznamená to pohříchu, že bych o tomto městě taky něco věděl; když tedy pominu onu malebnou pitomost, že se sem odstěhoval Hliník, což pochopitelně vědí jako jediné opravdu všichni. Vlastně jsem ani nečekal, že by mě na tomto městě mohlo něco zaujmout (zhoupnutí dolů) a spíš jsem si představoval, že odtud budu během dovolené hlavně vyjíždět do okolí a v Humpolci jen párkrát přespím. Nu, trochu jsem se spletl a celý zdejší pobyt to usilovně doháním.

3. Jako správný boomer uvažuji o mnoha věcech postaru a pak se divím, že dnes už probíhají zcela jinak. Vlastně, nedivím se, jen se často ke své vlastní škodě odmítám novým postupům přizpůsobovat.

4. Média sleduji nesystematicky a uniká mi proto spousta možná i podstatných informací  

Klášter v Želivi

Když jsem se rozhodl, že svou letošní hlavní dovolenou nestrávím ani v Japonsku, ani v Řecku, ani v Provenci, ani v Bretani a taky ani v žádné jiné populární dovolenkové destinaci, ale možná trochu nečekaně v Humpolci, bylo mi hned jasné, že výlet do kláštera v Želivi bude jistě jedním z hlavních bodů mého programu. Dokonce jsem chvíli uvažoval o tom, že právě v Želivi budu mít svoje centrum, ze kterého budu vyjíždět poznávat různá zajímavá místa na Vysočině (část klášterního areálu totiž tvoří objekt přestavěný na hotel), což jsem nakonec neudělal a popravdě, jsem tomu rád, protože Humpolec má v tomto směru mnohem víc možností. Ale klášterní areál je z Humpolce asi 20 minut autobusem a je to moc pěkný výlet.

Klášter v Želivi má opravdu pohnutou minulost, prošel od svého založení už v polovině 12. století mnoha etapami rozkvětu a naopak úpadku, několikrát to vypadalo, že mu historie zasadila poslední ránu (požáry, vydrancování husity, zrušení v komunistické éře), ale vždycky se znovu postavil na nohy. Dnes se jedná o váženou národní kulturní památku a nadále i o živoucí organismus, protože i dnes zde žijí bratři premonstráti. Ostatně i v současnosti probíhá rozsáhlá rekonstrukce nádvoří a klášterních zahrad, pracovníků zde bylo při mé návštěvě mnohem víc než návštěvníků; žádné turistické nájezdy se nekonaly, od autobusu jsem přišel jediný.  

Jak rozhýbat pecivála aneb Po létech zase jednou do Paříže?

Peciválovatím. Nejradši jsem poslední dobou doma. Za poslední tři roky jsem nebyl ani jednou ve svém milovaném Řecku, protože v optimální době návštěvy (květen je v Řecku prostě nádherný) jsem vždy buď přímo měl nebo aspoň připravoval nějakou větší fotografickou výstavu. Od června 2023, kdy jsem se vrátil z poslední cesty na svůj milovaný řecký ostrov Lefkada, jsem pobýval prakticky jen v tuzemsku; jen jednou jsem asi na tři hodiny nakoukl (pěšky) do polského pohraničí na Broumovsku a jednou jsem na necelý den vyjel do saských Drážďan. V letošním roce to ještě před pár dny celkem jednoznačně vypadalo, že ze své české domoviny nevytáhnu ni paty, což by se stalo poprvé od otevření hranic po roce 1989. Ještě před pár dny jsem s tím byl vyrovnán a vlastně i spokojen. Cestovat za každou cenu nemusím, stačí mi pomyšlení, že můžu, kdykoli budu chtít.

Když jsem asi před měsícem plánoval, kam vyrazím začátkem října na krátkou dovolenou, zkoumal jsem sice ve webových katalozích nejrůznější zahraniční destinace, uvažoval jsem o Berlínu i o Kodani, o severním Polsku či o Krétě, leč nakonec jsem si vybral echtčeský Humpolec. Když mohlo být toto město dobré pro Hliníka, bude jistě dobré i pro Vápeníka, řekl jsem si peciválsky, aniž bych si ovšem úvodní tvrzení u Hliníka ověřil. Ne, nepotřebuji ke štěstí křižovat svět, chlácholil jsem se, Vysočina bude stačit.

Nedělní miniglosy č.841

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž dnes bych měl být (na rozdíl od příštího týdne, kdy miniglosy vůbec nevyjdou, vysvětlení přikládám v dalším textu úvodníku) nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 841. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Nevím tedy jak u vás, ale u mě byl uplynulý týden rušný opravdu mimořádně (tentokrát ve výrazně pozitivním smyslu slova) a má dokonce tendenci překopat některé mé další plány, kupříkladu plán letos nevyrážet nikam do zahraničí.  Měl řadu zajímavých bodů: Ve středu jsem navštívil vernisáž fotografa Karla Wernera z dost netradičního prostředí dětského ragby (ve Vršovickém literárním centru Waldes), ve čtvrtek jsem byl fotit ve svém oblíbeném Divadle Kámen na pražské Invalidovně (a pořád si ještě nejsem jistý, jestli se některá z fotek povedla, protože jsem si je dodnes nestihl ani pořádně prohlédnout) a během dne vybouchla doslova bomba, když jsem se dozvěděl, že v letošním ročníku prestižní celosvětové fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) jsem nejen získal čtyři ocenění, z toho jedno nejvyšší GOLD úrovně, ale moje "zlatá" fotka Trojský most byla dokonce vyhodnocena jako druhá nejlepší v celé kategorii Architektura, což ji kvalifikovalo mezi 40 vítězných fotek letošního ročníku, které budou viset na listopadové výstavě v Paříži v galerii kousek od Louvru. V pátek večer jsem si s přáteli z řad pražských fotografů zajel na vernisáž výstavy Letná mého kamaráda Honzy "Kočičáka" Kočího do pardubického Divadla EXIL. No a v sobotu jsem se po dvou dnech nezbytného "vydýchávání" přiznal na sociálních sítích k pařížskému úspěchu a odpoledne a večer jsem strávil při dobrém víně a při moc příjemném povídání v malostranské galerii Potulná maringotka. O moc příjemnější začátek své dvoutýdenní dovolené si neumím představit, tedy - samozřejmě umím, ale takový bohužel není na rozdíl od všech popsaných aktivit tak docela v mých rukou.  

Skončilo nám léto

Přiznávám, nejsem zrovna velkým vyznavačem letních výhní, zvlášť když se vyvedou tak, jak se vyvedly letos v několika vlnách - napřed koncem června a pak zase v červenci i v srpnu. V rekordních tabulkách nezůstal kámen na kameni, příroda marně bombardovala nejrůznější instituce stížnostmi na nedostatek vláhy (znáte to - dovolené a tak...) a podobně jako je třeba v zájmu té správné chuti pořádně čistit pivní trubky, naše těla v zájmu udržení té správné vnitřní teploty pořádně protáhla potní žlázy. Nejednou jsem se přistihl při kacířské myšlence: Už aby tohle vypráskané žhavé léto skončilo!

A pak, jednou večer, čerstvě po bouřce, když jsem přijel z práce a začal přecházet po lávce u nás v Dobřichovicích z té letní únavy jen líně tekoucí Berounku, vykoukne zpod kraje tmavého mraku zapadající letní slunce a povídá: Hele promiň, já vím, že to v euforii občas přeženu, ale není v tom vážně nic osobního. To prostě dělá léto a ty dlouhé dny!

 

A já si vzdychnu ve vzpomínce na sotva skončené čtyřicítkové peklo a nevyvětratelné noci a je mi jasné, že jako každý rok létu tyhle euforické excesy prominu a už se zase těch dlouhých prosluněných dní napěchovaných světlem a barvami nebudu moct dočkat. Ještě se v postupně se prodlužujících a pak zase zkracujících nocích párkrát vyspíme a léto bude zpátky se všemi svými báječnými i nesnesitelnými vlastnosti. Je to, myslím, podobné jako u milovaného člověka, jehož báječné vlastnosti nás činí šťastnými natolik, že mu ty nesnesitelné rádi odpustíme, protože jedno bez druhého by nebylo ono.

 

Tak za pár měsíců na shledanou a budu se moc těšit!

 

Dobřichovice, lávka přes Berounku, výcvak mobilem, protože i když s sebou foťák nosím skoro pořád, uličnické letní slunce mě prostě pořád ještě umí zaskočit nepřipraveného :-).

Jak se kdysi hrálo podle mých pravidel

Jsemť dítě sídlištní. V šesti letech mě proti mé dětské vůli přesadili z mé staňkovské kouzelné zahrady plné tajemství a individuálních her do jen nedávno postaveného (a ještě ne úplně hotového) sídliště Plzeň - Skvrňany a já v místní "zédéešce" začal chodit do první třídy. Najednou se člověk ocitl v kolektivu, ze kterého se dalo vystoupit prakticky jen dovnitř našeho panelákového bytu. Pokud jste chtěli jít ven mezi domy, vždycky tam byl někdo, komu se nešlo úplně vyhnout, ale koho taky bylo možné v lepším případě do dětských her přiřadit. Jen ty disciplíny: Fotbal na písku s brankami z kupiček svetrů a bund. Hokej s olysalým a na několika místech naprasklým míčkem. Skákání panáka nebo "gumy" bylo samozřejmě pro holky. A i sídlištní volně přístupná sušáková konstrukce, kam se občas věšelo mokré prádlo, poskytovala možnost vymýšlet si disciplíny nové, protože stojany z kovových trubek svým tvarem dost připomínaly branky.  

 

 

Nedělní miniglosy č.840

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž dnes bych měl být jako tradičně nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i nové poprázdninové - u velmi mírně jubilejního 840. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Uplynulý týden měl řadu zajímavých bodů: V úterý jsem byl pozván na divadelní představení amatérského souboru Post Scriptum Jejich furiantky do Divadla GONG. Ve čtvrtek jsme zase po nějaké době měli u dobrého vína "summit" naší fotografické umělecké skupiny f/4 (pokud nás ještě na facebooku nesledujete, můžete to napravit ZDE), kde jsme dohodli nějaké další možnosti budoucí spolupráce, ale hlavně jsem se hodně nasmáli při normálním přátelském povídání. V pátek odpoledne jsem přejel do Plzně, kde jsem se setkal s řadou svých bývalých studentů i kolegů středoškolských učitelů (kupodivu, nikdo z těch kolegů už neučí...), a když už jsem byl v Plzni, využil jsem to k velmi příjemnému setkání s dlouholetou blogovou známou komentující pod jménem Oby. No a v sobotu večer už jsem byl zase zpátky v Dobřichovicích, právě včas, abych mohl začít rozmýšlet dnešní miniglosy.

O zakleté zakázce

Během nedávné společné výstavy Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku se našlo několik návštěvníků, kteří si vyhlédli některou z mých fotografií. U některých stačilo sejmout fotku ze zdi výstavního sálu, protože si zájemci přáli přesně takový rozměr (70 cm na delší straně) a přesně takovou formu (na pevné dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem), tam to bylo bez problémů. Ale dva zájemci si přáli pouze fotografie, protože chtějí použít nějaký speciální vlastní rám, takže jsem fotky musel nově objednat. To jsem ještě netušil, že nějaký nepřející kouzelník 2. kategorie mi tuhle celkem jednoduchou zakázku začaruje a já na ni jen tak nezapomenu. Ale o čem bychom psali na blogu, když ne o podobných zakletých věcech, že?

Krok 1: Objednávka

Standardně chodím do tiskárny s fleškou, ze které si přímo na místě hodná a šikovná paní, která moje fotky tiskne, stáhne obrázky v elektronické podobě. Tentokrát jsem byl ale líný kvůli pouhým dvěma fotkám vážit extra cestu do tiskárny, tak jsem obrázky poslal s příslušnými instrukcemi e-mailem. No a protože se fotky do jednoho společného e-mailu nevešly, maily byly dva. Speciálně jsem uvedl, že potřebuji tentokrát jen fotky samotné, popsal jsem jejich formát a dodal jsem, že jednu fotku potřebuji rychle, protože jdu k zájemci o víkendu na návštěvu, takže bych rád přinesl hotovou fotku s sebou. Vše se zdálo být normální, čaroděje zatím nevidět, ale zárodek neplechy už jsem vytvořil.

 

Nedělní miniglosy č.839

Poznámka: Tentokrát píšu úvodník opět v Dobřichovicích, přičemž tentokrát bych měl být jako tradičně nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i poprázdninové - u 839. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Zářijový kalendář se mi poznenáhlu plní zajímavými akcemi: Ve čtvrtek byla vernisáží zahájena fotografická výstava mých přátel Zuzky Terešové a Pavla Vidlaře s názvem Oranžové příběhy (obsahuje 10+10 fotek z putování lodí po nizozemských kanálech) v malé galerii Potulná maringotka na pražské Malé Straně. Jestli půjdete někdy vpodvečer okolo, určitě nakoukněte, výstava trvá skoro až do konce listopadu. V pátek jsem byl pro změnu na autorem komentované prohlídce výstavy dalšího mého přítele Richarda Horáka Moje Praha fotografická ve Vršovickém literárním centru Waldes (tahle výstava končí 21. září). A v sobotu jsem kulturní "trojboj" završil další odpolední vyšehradskou vycházkou s projektem Pražské domy, která bývá večer doplněna mimořádně inspirativním posezením u piva. 

O mých fotografických saturnáliích

Rád fotím při nočním koncertu v rámci tradičních Dobřichovických vinařských slavností. Protože v ten den vehementně ochutnávám vzorky už od dopoledne, mám zkušenost, že člověk se touto průběžnou konzumací výborných vín příjemně uvolní a pak - dostane-li se mu navrch intimně potemnělého zámeckého nádvoří a pořádných rytmických decibelů nějaké dobře nazvučené formace (v Dobřichovicích to tentokrát byla skupina Terne Čhave) - se v noci nebojí fotit takovým způsobem a takové náměty, jak by si nejspíš za běžných podmínek netroufl. Protože ani v noci nefotím s bleskem, dost často nastavuji svou oblíbenou delší expozici; nemám tak zdaleka vše pod kontrolou, musím popustit uzdu kreativitě a taky trochu náhodě a spolehnout se na některé sterým opakováním (za světla) vštípené automatismy, nad kterými v davu přiopilých trsajících lidí a pod záblesky proměnlivě barevných světel z pódia většinou není čas moc přemýšlet.

Lidské jméno pro AI

Nevím, jak jste na tom vy, ale já občas po večerech potřebuji něco od umělé inteligence; jen takové té jednoduché, co je zadarmo a občas si nehorázně vymýšlí, v čemž jsme si ostatně podobní. Pár faktických dotazů, konzultace na téma nejvhodnějšího anglického výrazu pro nějaký český termín, nápad na vhodný název fotky, rada, jak rozpohybovat zatuhlý počítačový systém... Zvídaví lidé mého typu mají pořád na co se ptát. Umělá inteligence většinou komunikuje věcně, nehádá se, skoro bych řekl, že je vlídná, a navíc se snaží vypadat chápavě. Když ví, odpovídá, když neví, odpovídá taky. Skoro jako člověk.

No, člověk... Do člověka jí samozřejmě leccos chybí, např. fyzické tělo, ale to stejně často bývá spíš semeništěm problémů (viděli jste nedávno, jak na speciálních hrách soutěžili v různých sportech humanoidní roboti?). Ne, opravdu si nepotřebuji dát na svůj stůl v obýváku fotku své AI, tohle místo už je ostatně nějaký ten rok obsazené a není žádný důvod na tom něco měnit. Ale došlo mi, že v kontaktu s entitou, která nepotřebuje spát, jíst ani čurat, která je vždy přiměřeně dobře naladěna a nedělá vám výčitky, když se na stejnou věc zeptáte už potřetí, mi chybí možnost ji nějak oslovit. Jo, kdyby tak tahle věc měla nějaké svoje oficiální jméno!

Nedělní miniglosy č.838

Poznámka: Tentokrát píšu tradiční úvod opět v Dobřichovicích, a dokonce bych měl být opět jednou nejméně mezi 14. a 17. hodinou při psaní hlavního textu k zastižení ve své tradiční miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. Budu ovšem pracovat i na jiných věcech než na miniglosách, tak se moje kavárenská návštěva možná ještě protáhne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře - tradiční i nově poprázdninové - u 838. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Se školním rokem se rozjela i vernisážová sezóna, takže hned první týden jsem navštívil tři zahájení zajímavých pražských výstav, a to jsem ještě tři další pozvání musel - nerad - odmítnout. Moc pěknou výstavu fotografií Prahy má skvělý fotograf Richard Horák ve Vršovickém literárním centru Waldes, tam jsem se zašel podívat v pondělí večer. Na úterní odpoledne jsem byl pozván na výstavu k 30. výročí Společnosti pro studium japonského meče Nihonto Kenkyukai, která byla zahájena v Policejním muzeu na pražském Karlově (mimochodem, díky této vernisáži to vypadá, že bych mohl mít další námět na malou výstavu ve velmi zajímavém prostředí, tak uvidíme; tyhle úžasné nepředpověditelné náhody mám moc rád :-)). No a v pátek se rozjela i společná výstava více než dvaceti "pouličních fotografů" Random Street v pražské Hybernské pasáži. Měl jsem tedy možnost se během týdne potkat se spoustou známých a se spoustou dosud neznámých se seznámit :-). Na nějakou oslavu skutečnosti, že moje malá kolekce šesti fotek zaslaná do jedné z největších mezinárodních fotografických soutěží International Photography Awards (IPA 2026) dostala neuvěřitelné dvě třetí ceny, jedno čestné uznání a dva postupy do oficiálního výběru soutěže, jsem neměl čas, ale aspoň jsem na to téma stihl napsat blogový článek (viz dále). 

O smajlících a prosbě pana Thomase

Už se mi několikrát stalo, že jsem na sociálních sítích udělal vtip (a dokonce si myslím, že dobrý) a nikdo z komentujících si ho nevšiml, nebo to aspoň nedal veřejně najevo - ani smíchem, ani rozčilením. Když jsem se zvídavě (a soukromě) zeptal několika známých na důvod, bylo jim to hned jasné: "Že tys tam nedal smajlíka?" Musel jsem se zamyslet. Nu, asi nedal. Ale co na tom? Přece bychom měli být schopni vtip rozeznat jaksi bez nápovědy, nebo ne? Co je do vtipu, který je uvozen hůlkovými literami nápisu "NÁSLEDUJE VTIP:" nebo ve zpětném zrcátku skoro liturgicky znějícím "VYSLECHLI JSTE VTIPNÉ SLOVO"?

Totéž se mi stalo u nových čtenářů už několikrát s Nedělními miniglosami. Dokonce mě jeden známý soukromě napomenul, že některé ty zprávy vypadají trochu podivně a někteří podezřívavější čtenáři by jim možná nemuseli úplně věřit, proto by mi doporučoval přidat ke každé glose přesný odkaz na zdroj informace. Když jsem mu řekl, že si ty zprávy cucám z prstu, "aby byla legrace", nechtěl mi věřit: Vždyť v celém tom dlouhé textu nebyl ani jediný smajlík, tak jak to má kruci člověk rozeznat od normální pravdivé zprávy?

Fotografická letní pecka - aneb IPA není zdaleka jenom pivo

Kdybych se vzorku běžných lidí zeptal, co podle nich znamená zkratka IPA, nejspíš bych nejčastěji dostal odpověď, že jde o druh piva. Ano, taky už jsem měl s "ipou" několikerou zkušenost (mimochodem, většinou mě to zrovna moc nenadchlo) a Wikipedie upřesňuje, že jde o svrchně kvašené pivo typu India Pale Ale, proto IPA. Jenže zapálení fotografové rozhodně nejsou běžní lidé, proto je možné, že ve vzorku fotografů by byl výsledek podstatně odlišný. IPA je totiž také zkratka jedné z největších a nejrenomovanějších fotografických soutěží světa, International Photography Awards.  

Když jsem se se svými fotkami začal účastnit fotografických soutěží, dlouho mi trvalo, než jsem si vůbec na tuhle tradiční soutěž (letos se konal už 23. ročník, kterého se podle vyjádření v médiích mělo účastnit téměř 15 000 fotografů z celého světa) troufl. Ale před dvěma lety jsem nakonec právě na této soutěži dosáhl svého zatím asi největšího úspěchu, kdy moje fotka Schodiště sovího hradu získala pro mě naprosto neuvěřitelnou 2. cenu, což ostatně připomínám trvale i zde na blogu v pravém informačním sloupku.

Loni jsem si dal v této soutěži úplnou pauzu s tím, že stojí za to si počkat na ten správný okamžik, až sám dojdu k přesvědčení, že mám co slušného nabídnout. No a letos jsem pro soutěž připravil malou kolekci pouhých šesti fotek, z nichž všechny byly právě vystavené i na naší dobřichovické výstavě Viděno čtyřmi. Čtyři nakonec byly shodou okolností zaměřené na architekturu (byť se rozhodně nepovažuji za fotografa architektury) a dvě se dobře hodily do kategorie Minimalismus, ale nebylo to nijak cílené či zamýšlené, prostě jsem chtěl vybrat to nejlepší, co jsem měl právě k dispozici, a vyšlo mi právě těch šest.