neděle 30. června 2019

Nedělní miniglosy č.496

Když jsem chodil do školy, celý rok jsem se nesmírně těšil právě na tento okamžik, na první dny letních prázdnin. Potom, když jsem nastoupil do zaměstnání bez prázdnin a tím spíš teď, kdy mám stále ještě prázdniny pořád, už pro mě sice tento zlom kalendáře není tak zásadní, ale prázdniny mají pořád mají pro mnoho lidí svou váhu. Ne však pro Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Ty by totiž měly i o prázdninách vycházet bez delších přestávek, takže půjde-li vše dobře, jubilejní pětisté číslo vyjde o poslední červencové neděli, kdy připravím tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání.

V tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst malý fejeton o tom, stojí-li za to snažit se porozumět řeči zvířat, v článku Jak jsem neochutnal hada. Z minulého týdne si můžeme znovu připomenout vodopád světla v interiéru pražského kostela svaté Kateřiny Alexandrijské v článku Malování barokním světlem pana Kiliána Ignáce. I nadále je pak na mém fotowebu k prohlédnutí výběr 28 fotografií z květnové Lefkady.
 

středa 26. června 2019

Jak jsem neochutnal hada

Každý rok těsně před prázdninami se u nás v Dobřichovicích kolem zdejšího zámku koná festival Všechny chutě světa. Samozřejmě, jak to tak bývá, název maličko přehání, protože opravdu všechny chutě by se nejspíš nevešly ani na největší světová náměstí, natož do našich maloměstských poměrů na břehu Berounky. Ale chutí tu bývá k vyzkoušení tradičně docela dost, a protože docela rád experimentuji, aby moje chuťové buňky nezakrněly, většinou si tuhle akci nenechám ujít. Ostatně o svých "festivalových" zážitcích s koštováním "královského ovoce" - páchnoucího durianu - jsem na blogu kdysi psal v článku Už jste někdy ochutnali durian? a mimo jiné i o některých hmyzích chutích jsem se zase zmínil v článku Od cvrčků na másle až k potemníkům.
 

neděle 23. června 2019

Nedělní miniglosy č.495

Prázdniny jsou za dveřmi, školou povinná dítka se už jistě nemůžou dočkat července, nicméně nespěchejme, však jsou před námi ještě dvě červnová čísla Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Půjde-li i dál vše podle prozatímních redakčních plánů, mělo by tedy jubilejní pětisté číslo vyjít o poslední červencové neděli, kdy připravím tradiční jubilejní výběr z poslední stovky vydání. Jak už jsem ale uvedl minule, kdyby měl někdo z vážených čtenářů nějaký zajímavý neotřelý nápad, jak společně speciálně oslavit toto neuvěřitelné jubileum, na které jsme si po malých kouscích střádali víc než deset let, dejte mi vědět do komentářů nebo e-mailem, času na přípravu je pořád ještě dost.
 

pátek 21. června 2019

Oko artefaktu

Pomalu svítá
v tříčtvrťovém taktu,
velkoměsto
jen neochotně vstává
a vyhlíží řeku.

Po žhavé noci
s géniem loci
znovu tají
jeho dávno zchladlá
těla z bronzu
oděná jen
do zrcadla.

Vlídně rozespalé
oko artefaktu
přes údolí věků
na chrám pomrkává.


úterý 18. června 2019

Malování barokním světlem pana Kiliána Ignáce

Zrovna nedávno jsme tu měli - jako už v životě tohoto blogu několikrát - "malou řeckou odbočku", kdy jsme se procházeli po krásném řeckém ostrově Lefkada a nakukovali do jeho zajímavých zákoutí (blíže články ve speciální rubrice Črty z Lefkady) a čas od času jsme dokonce aktivně použili nějaké to řecké slovíčko. Ono se ale někdy hodí odhalit řecká slovíčka i v úplně neřeckých tématech; tak třeba neškodí si občas při všem tom cvakání selfíček a každodenních mobilních výcvaků všeho možného připomenout, cože vlastně to slovo "fotografie" ve skutečnosti podle významu původního řeckého sousloví znamená, totiž malování světlem.

Právě světlo a práce s ním by tedy měly být mantrou těch lidí, kteří se cítí být aspoň trochu fotografy, protože to prostě z názvu oné činnosti přirozeně vyplývá. A někdy stojí za to se za pěkným světlem, které umí obzvlášť hezky malovat, i cíleně vypravit. Pochopitelně, často jsme na svých výpravách za pěkně malujícím světlem ošklivě kráceni na svých bohulibých úmyslech, například tím, že je právě hnusně zataženo, nebo tím, že - i když víme, že na vytipovaném místě je světlo v plné malovací formě těsně před polednem a forma mu vydrží jen pár minut - z nějakého důvodu musíme tou dobou vydělávat na chléb náš vezdejší někde úplně jinde, kde jsou neobyčejné schopnosti světla každému ukradené, a za světlem se bohužel můžeme vypravit až v době, kdy každé jen trochu slušné světlo už dávno spí. Protože si ale stále ještě užívám neocenitelného luxusu svých "tvůrčích prázdnin", mohl jsem se tentokrát za světlem vypravit bez omezení a ve správný čas. A nebylo to vůbec světlo obyčejné, ale "barokní světlo pana Kiliána Ignáce".
 

neděle 16. června 2019

Nedělní miniglosy č.494

Po návratu z květnového Řecka už se redakce stihla aklimatizovat na výrazně větší vedra, než panovala na dalekém jihu u Iónského moře, takže může vyjít další číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Už jen šest neděl tedy chybí do jubilejního pětistého čísla, a proto už postupně probírám všechny miniglosy, které vyšly od čísla 401, abychom mohli vydat další tradiční jubilejní výběr. Kdyby ale měl někdo z vážených čtenářů nějaký zajímavý neotřelý nápad, jak společně speciálně oslavit toto neuvěřitelné jubileum, dejte mi vědět do komentářů nebo e-mailem, času na přípravu je ještě dost.
 

čtvrtek 13. června 2019

O prohraných kuličkách a jezdicích schodech

Jeden z prvních dárků, které si pamatuji a které jsem dostal ještě v předškolním období, byl látkový pytlík se stovkou různobarevných hliněných kuliček. Možná si tenhle dárek pamatuji o to lépe, že nebyl k žádné očekávatelné příležitosti, ani k Vánocům, ani k narozeninám ani k únorovému Petrovi, byl to dárek "jen tak", překvapivý, a ještě navíc spojený s doslova životním zážitkem, který pro mne jako malé dítě představovaly jezdicí schody v plzeňském obchodním domě Prior. Z krátkého eskalátoru propojujícího nižší patra tehdy největšího a nejmodernějšího plzeňského obchoďáku jsem byl jako mrňous úplně paf, všechno ostatní kolem mi bylo naprosto lhostejné, dokonce i oddělení hraček a knih, což bylo vzhledem k mé tehdejší příchylnosti k různým hrám, stavebnicím a knížkám všeho druhu na pováženou. A tak jsem měl oči jen pro ty neustále stoupající a klesající schody, jezdil jsem s nimi nahoru a zase dolů, odpovědně jsem se při těch svátečních jízdách držel malou ručkou tmavého gumového pásu a tajně jsem si přitom představoval, že jednou snad budeme mít takové úžasné schody i v našem staňkovském domě, protože stoupat každou chvíli po osmnácti obyčejných nehybných schodech z přízemí do podkroví byla děsná námaha. Kdybych tehdy uměl odpovědět na otázku, co pro mě znamená luxus, jistě by to nebyly vodotrysky na chodbách, pozlacená střecha, prostorný balkón ani orientální ovívači s velkými palmovými listy, ale právě schody, které umějí samy jezdit.

A jednou při návštěvě těchhle fascinujících plzeňských prioráckých (je zajímavé, že můj politologicky vzdělaný tiskový editor mi místo toho nabízí slovo "proiráckých" :-)) schodů jsem dostal překvapivě od svého táty jako dárek v úvodu již zmíněný pytlík s kuličkami. Byly barevné, leskly se novotou a bylo jich přesně sto, taková centurie maličkatých kulatých vojáků, o kterých jsem sice tušil, že je možné je vyslat do bitvy s jinými, cizími kuličkami, ale jak se to dělá a jaká jsou pravidla hry, o tom jsem nevěděl nic. To mi ale nemohlo ani v nejmenším ubrat na mém nadšení: Napřed pohyblivé schody v Prioru, pak dokonce první vlastní hliněnky - na celkem skromné dítě, jakým jsem býval, to byl opravdu velký nápor příznivých počitků.
 

středa 12. června 2019

Fotografie kůry - nové přírůstky

Vloni poprvé jsem oficiálně vystavil i menší část specifického fotografického cyklu Fantaskní příběhy ze světa kůry. Šest vybraných fotek z této série spolu s mnoha dalšími fotkami zdobilo půl roku chodbu dobřichovického zámku a našlo se dokonce několik zájemců, kteří si fotky z tohoto cyklu pořídili jako autorské originály domů na zeď.

Jak to u mých fotocyklů bývá, jde o projekty dlouhodobé, takže počítám s tím, že čas od času se kolekce fotek z pozoruhodného světa kůry stromů rozšíří o nové přírůstky. To se stalo i ve druhé půlce května, kdy jsem pobýval na řeckém ostrově Lefkada a přivezl jsem si odtud mnoho fotek tamní neobyčejně krásné přírody. Není divu, že se mezi nimi objevilo i pár kousků kůry, protože zejména četné lefkadské eukalypty a platany jsou plné podobných příběhů. Pojďme se tedy podívat na čtyři vybrané obrázky i s prvními pracovními názvy, které mě u podobných fotek baví hledat, ale rozhodně nejde o nic daného a definitivního. Zkušenější čtenáři mého blogu už dobře vědí, že názvy fotek z tohoto cyklu se totiž mohou v čase dost proměňovat podle toho, jak se proměňují projevy obrazotvornosti a fantazie, a už se dokonce stalo i to, že název fotky se úplně změnil právě podle zajímavého nápadu některého ze čtenářů.
 

neděle 9. června 2019

Nedělní miniglosy č.493

Po květnové řecké přestávce už se Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", dostal zpět do svižného tempa a mílovými kroky směřuje k jubilejnímu pětistému číslu, které by - nestane-li se nic mimořádného - mělo vyjít o prázdninách, takže bychom pomalu měli začít přemýšlet, jak mimořádné jubileum společně oslavíme. Schválně, milí abonenti, máte nějaký zajímavý nápad? Samozřejmě - kromě tradičního výběru z poslední stovky čísel, na kterém už začínám pomalu pracovat, abych vůbec všechny ty stovky miniglos z vydání číslo 401 až 499 stihnul aspoň přečíst :-).
 

pátek 7. června 2019

Západ už dávno zapadlého slunce


Lefkadské městečko Vassiliki je na západě ohraničeno mohutným horským hřebenem, který způsobuje mimo jiné i to, že zpod něj není možné pozorovat klasický západ slunce (společně jsme se na tento horský hřeben vypravili obdivovat tamější daleké výhledy např. v článku Na malém lefkadském Olympu (hřeben Mega Vouno)). Slunce totiž zalézá za horské pásmo ještě v plné síle, takže se sluneční svit jen promění ve stín, asi jako kdyby se slunce jen skrylo za slušivým paravánem. V okamžiku takového "fingovaného západu slunce" zbývá do západu skutečného ještě spousta času, a že slunce opravdu kdesi za kopcem zapadá do moře, se pozná jen nepřímo podle toho, že přestane postupně osvětlovat nejvyšší lefkadské hory a - není-li obloha zcela vymetená, což se večer nezřídka děje - také oblačnost nad mořským zálivem. V takovém případě se stává, že se obloha náhle na krátkou chvíli rozzáří jasnými červánky, často na tak krátkou chvíli, že ji dlouhým lovením foťáku v tašce můžete promeškat. Kolikrát už se mi stalo, že obloha právě krásně svítila, ale já musel právě ještě nějakému známému dopovědět nějakou neodkladnou historku, a za půl minuty bylo po všem a na obloze zůstaly jen potemnělé zbytky pomíjivé krásy.

úterý 4. června 2019

Soumrak u moře

Pozn.: I když jsem letos vyrazil do Řecka hlavně fotit, asi by bylo podivné, kdyby během dvou týdnů u břehů Iónského moře vznikly jen nové fotoreportáže do rubriky Črty z Lefkady a ani jeden kousek "v řeči mírně vázané" :-).


Moře
dnem dlouhým ochraptělé
večer jen šeptá.
Prach z cest
napadal do jizev.

Proč?
Tak se osud neptá:
I když je právě solí provoněná,
voda je voda
a krev je krev.

Lačným očím skrytá
z Olympu shlíží
němá Afrodita
v důvěrně známém těle,
tichá jak její rodná
pěna.

Moře
dnem dlouhým ochraptělé
nocí přikryje se
a bude se mu zdát,
že svítá.

Noční pohled na ostrovy Ithaka a Kefalonia od lefkadského břehu moře v Ponti


neděle 2. června 2019

Nedělní miniglosy č.492

Vítám vás po dvounedělní "lefkadské" přestávce zpět u ryze českých Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který už déle než deset let "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". V redakci jsme si teď dovolili na dva týdny zcela pustit ze zřetele, co se děje v nekonečném příběhu české politiky, protože mnohem zajímavější a účelnější bylo poznávat krásy pozdního řeckého jara, ale okamžitě po návratu od břehu vlídně chladivého Iónského moře, jsme se pokusili v českých událostech rychle zorientovat, aby Nedělní miniglosy už dnes mohly vyjít. Kdyby nám ovšem do dnešního vydání ještě ze setrvačnosti pronikla některá řecká slovíčka, věřím, že mi to odpustíte :-).