Na malém lefkadském Olympu (hřeben Mega Vouno)

Kdysi jsem na tomto blogu psal o svém výletu na vrcholky pásma kopců nad Ponti, což je část Vassiliki, kde v posledních letech bydlím ve velmi příjemném domě kousek od moře (bylo to v článku V tymiánových horách). Šlo ovšem tehdy o výlet jednorázový, největší část stoupání jsem vyjel po silnici čtyřkolkou a pak už jsem se vlastně jen procházel po vysokém hřebeni a zase jsem se vrátil k zaparkovanému stroji. Tentokrát jsem si připravil výlet o něco náročnější na vlastní síly, ale zase zcela nezávislý na dopravních prostředcích. Prostě jen vaše nohy, plíce, foťák a vy! Naplánoval jsem si, že z Vassiliki půjdu do vesnice Agios Petros, za ní se dám po kamenité cestě vedoucí napříč horami, celé horské pásmo přejdu, užiju si daleké výhledy na obě strany ostrova, a když všechno klapne, vrátím se po asi 25 kilometrech do Vassiliki z druhé strany. Nějakou dobu jsem koketoval s myšlenkou, že si pěší cestu asi o 6 km zkrátím, když se nechám ráno popovézt do vesnice Agios Petros autobusem, což by mi ušetřilo hlavně dost náročné úvodní stoupání, nakonec jsem si ale řekl, že by to nebylo vůči zdejším horám fér a vyšel jsem od moře pěkně po svých a aspoň jsem se po ránu při dlouhém stoupání pěkně rozdýchal :-).Během cesty do Agios Petros jsem mohl zavzpomínat, jak jsem před 16 lety bydlel přímo vedle silnice na začátku stoupání a každé ráno jsem - byv právě v tréninku na maratón - běhal do Agios Petros. No, budu upřímný, nebylo to každé ráno, ale asi tak každé třetí, čtvrté, a většinou jsem vždycky běžel jen chvíli, protože stoupání je opravdu drsné, a pak jsem někde upadl do příkopu a čekal jsem na plíce, abych mohl běžet zase kousek dál.

 

V tomto domečku s nádherným výhledem na zátoku Vassiliki jsem v srpnu 2003 prožil své vůbec první ráno na Lefkadě, kdy jsem pro zdravý start do nového dne použil speciální funkci "buzení zemětřesením" (mohu doporučit, rozhodně nezaspíte). Domeček byl hodný, nesesypal se (prý je stavěný na silnější otřesy než nicotných 6.4 Richtera, i když mně se to tedy zdálo takhle po ránu docela dost), tak jsem ho na začátku výletu do tymiánových hor po létech pěkně pozdravil.

Z cesty do Agios Petros jsem si pamatoval, že jsem obdivoval jedno nádherné místo vedle silnice, kde si kdosi před dávnými lety začal stavět dům. Řekl jsem si, že se musím podívat, jak to nakonec dopadlo a jak vypadá výsledek. Nu, základ stavby stojí na tom překrásném místě (výběžek vysoko nad rozlehlými zahradami, úžasný výhled do hor i na moře, silnice je přitom hned vedle) v úplně stejné podobě jako před 16 lety, kdoví, proč se stavba zastavila. Škoda, těšil jsem se na krásnou usedlost, jenže to by zrcadlo vzpomínek muselo být ještě mnohem vypouklejší, aby ukázalo dům takový, jaký měl podle původních plánů být, a ne jen jako letitou železobetonovou kostru.

Vesnička Agios Petros pojmenovaná po mém svatém jmenovci mě přivítala stylově: přáním šťastného nového roku (Chrónia pollá sice vlastně, myslím, znamená "mnoho let" a používá se jako univerzální blahopřání, ale vánoční zvonečky jsou nezaměnitelné :-)). Tenhle řecký systém oslavy Vánoc a Nového roku, kdy se výzdoba neuklízí, ale jenom po roce zase rozsvítí, mě fascinuje už dlouho a myslím, že by nějaké úspory mohla přinést i v českých podmínkách.

Hlavní kostel Agios Athanasios jsem vyfotil několikrát, ale nikdy to nebylo ono. Už jsem nespokojený odcházel, ale kostelík si na mě docela neomaleně zazvonil (bylo právě půl deváté) a když jsem se otočil, ještě jednou mi zapózoval :-).

Moc rád fotím staré domy včetně různých rozvalin, i dvorky plné nepořádku. Jenže ne vždy si to v Řecku troufnu, protože se trochu stydím před místními obyvateli, kteří se vždycky dívají tak smutně, když fotím něco, co se jim zdá být staré a nehezké. Proč nefotí ten cizinec radši něco pěkného, vždyť toho tu přece máme dost?! Ale to on né, on si vybere zrovna takovou barabiznu...

Když jsem Agios Petros opouštěl, nadchla mě tahle dopravní značka, kterou jsem si překřtil na "konec květinové obce". Květen je prostě na Lefkadě rozkvetlý.

Nedaleko za Agios Petros odbočuje z hlavní silnice doleva kamenitá pěšina směřující nahoru horským úbočím. Od této chvíle už na této cestě celý den nikoho nepotkám. Kdo by tu podnikal něco tak nepraktického jako rozhlížení a kochání krásnou přírodou?

Cesta stále stoupá, už jsme 500 m nad hladinou Iónského moře, které ale máme stále na dohled. Tohle je výhled přes několikeré pásmo zahrad až ke kopci s vesnicí Evgiros.

Tohle auto už má asi svoje odpracováno a postupně se stává součástí okolní přírody. Ale kdoví, na silnici tu potkáte i mnohem starší a přitom pořád dobře fungující modely.

Ještě před hodinou jsme procházeli vesnicí Agios Petros a teď ji máme při pohledu dolů jako na dlani. Vzadu je vysoké pásmo pohoří Stavrota.

Se značením cest je to na Lefkadě všelijaké. Asi je tu nějaký systém, ale nerozumím mu a nikde jsem ho nenašel popsaný (mapy, které znám, ho ignorují). Na své cestě přes pásmo "tymiánových hor" jsem občas potkával tenhle dvojitý červený pruh, který skoro vypadal jako oficiální značení, ale nevěnoval jsem mu moc pozornosti, protože cesta se mi zdála být jasná a nijak jsem nebloudil.

Cesta je zpočátku velmi příjemná a dobře schůdná, moc prudce nestoupá (většinu stoupání jsme si oddřeli ještě na silnici do Agios Petros, teď už se jen postupně dostaneme lehce nad 600 metrů a výš není potřeba. Nejvyšší kopce, po jejichž úbočí se zpočátku pohybujeme, mají něco přes 700 metrů (Mégas Lákkos 732 m, Pyrgiokáthi 729 m), což je sice oproti nejvyšší Stavrotě (přes 1000 m, nejvyšší vrchol 1182 m) o dost méně, ale na výhledy i unavené svaly až dost.

Asi nejhezčí výhled dolů na Vassiliki se mi otevřel od této "kapličky". Ano, i na horu Síkero, která vládne zátoce Vassiliki, se odtud díváme svrchu, vidět jsou i okolní ostrovy - Arkoudi, Atokos a Ithaka. Trochu jsem si připadal jako na cestě k nějakému "lefkadskému Olympu", kde sídlí zdejší bohové, určují, co a jak se bude na ostrově dít, jaké bude počasí, ovlivňují životy lidí hluboko dole, odkud sem doléhají jen přičiněním laskavého větru vzdálené kousky zvuků pojízdných prodejen nebo místní volební kampaně.

Snad se příslušný světec neurazí, když nakoukneme do jeho příbytku. Ne, opravdu nebudeme nijak rušit, hned zase půjdeme, ještě nás čeká dlouhá cesta.

Od moře ve Vassiliki jsou na hoře Mega Vouno dobře vidět dva vysoké stožáry, které často překrývá závoj oblaků. Teď jsem k oběma stožárům vystoupal a otevírá se odtud pohádkový výhled do údolí. Ale je vidět, že se pomalu dostáváme na hřeben oddělující východní a západní úbočí, protože začíná foukat velmi ostře a studeně od západu. Asi poprvé se mi stalo, že jsem musel hodně zatěžovat stativ, protože poryvy větru prakticky znemožňovaly pracovat s dlouhou expozicí (mimochodem, v dnešní fotoreportáži tyhle dlouze exponované fotky neuvidíte, necháme si je do speciálního článku, protože jsou většinou infračervené a i barevných fotek je tu dnes až dost.

Ano, tady máte jeden ze dvou telekomunikačních stožárů zblízka. Zdola se zdají být ve své výšce a proti velikosti hory jen maličké, taková párátka, ve skutečnosti jsou to veliké věže.

Ale cesta vede dál napříč horami a za chvíli se i na oba velké stožáry můžete dívat shora. V těchto místech je nejvyšší bod výletu, můj výškoměr na mobilu ukázal 611 metrů nad mořem a dobře to odpovídá i údajům na podrobných mapách.

Jen kousek za stožáry cesta zatočí trochu doprava a před vámi se zčistajasna rozleje úplně nové modré moře - tentokrát to ze západní strany ostrova, volné, divočejší a zdánlivě nekonečné moře prakticky bez ostrovů. Cesta pokračuje zajímavě - většinou je vidět na západní stranu, ale i východní strana občas skýtá zajímavé průhledy.

Na následující fotce je zachycené důležité rozcestí: Kdo se dá pěšinou doprava, dojde po čase do obce Athani, už regulérně na západní straně ostrova, odkud vede cesta na krásnou pláž Gialos. Jenže já chci zpátky domů, do Ponti, do Podolí, do lékárny... :-). A i když kompas by říkal něco úplně jiného, do Ponti a do Vassiliki je třeba dát se doleva. Mimochodem, tohle místo je doslova velkovýrobnou oblačných beránků. Stačí se chvilku dívat a před vašima očima se jich vytvoří hned několik, ostatně vpravo nad cestou se jeden právě klube. Někdy to ovšem zdejší ambiciózní manažeři přeženou a oblaků vyrobí moc najednou, takže ty se začnou tlačit přes kopec nad záliv. Už jsem byl mockrát svědkem, jak pásmo hor, přes které dnes přecházíme, tvořilo doslova obrannou hradbu před těžkými mraky ze západu. Když hradba povolí, může na Vassiliki i ve vrcholném létě přijít opravdu velmi silná bouřka, ale častější je, že mraky se přes vozovou hradbu hor nedostanou.

Cesta prochází dál po hřebeni, který jen velmi zvolna klesá, a odtud už každému musí být jasné, že Lefkada je opravdovou smaragdovou perlou v tyrkysovém Iónském moři.

Když jsem na začátku říkal, že jsem celou cestu napříč horským hřebenem nikoho nepotkal, nebylo to úplně přesné. Tyhle kozy si právě nadmíru pochutnávaly na šťavnatých lístcích okolních křovin, jen velmi neochotně poodešly, když jsem chtěl projít, a bedlivě mě sledovaly, jestli jim snad jejich dobrotu neužírám.

V dálce byla vidět i hora Vígla, která uzavírá velkou západní pláž Gialos, a proti ní v moři - jako David proti Goliášovi - maličký skalnatý ostrůvek Sesoula.

Dlouhá cesta přes horský hřeben pomalu končí. Když jsem viděl tenhle velký barevný flek na skále těsně před tím, než se pěšina napojila na standardní asfaltku vedoucí až na pověstný lefkadský maják (viz např. článek Po stopách Sapfó - maják na mysu Doukato), říkal jsem si, že nejspíš zdejším značkovačům turistických tras zbyla nějaká červená barva, tak ji přece nebudou vláčet až domů, že?

Po asfaltce se dojde až k tomuto vlídně oblému kopci s názvem Kalón Oros, před kterým se opět zahne doleva na kamenitou cestu. Ta nás zavede po prudce svažitém úbočí horského hřbetu, který jsme právě přešli, až zpátky do Vassiliki. Cestou se otevírají další krásné výhledy do zátoky i na volné moře, ale při kochání pozor, tahle cesta je oficiálně silnicí, takže čas od času můžete potkat odvážného řidiče, který se se svým motorovým ořem na kamenitý povrch s docela prudkým sklonem pustí. Dole je tabule s upozorněním, že vjezd je na vlastní riziko, v opačném směru není nic.

První dva jazýčky pevné země v modrém moři ještě patří Lefkadě, jde o mysy Kastri a Lipsó. Další "ve frontě" pak jsou ostrovy Arkoudi a Atokos.

Poslední dnešní záběr patří cílovému Vassiliki, do kterého zbývá z místa focení ještě asi hodina celkem prudkého sešupu. Že je záliv focený ještě z docela velké výšky (asi 300 metrů), je vidět i z perspektivy, kdy za menšími kopci přímo nad Vassiliki v pozadí vystupují šedavé vzdálené vrchy pevninského Řecka.

Domů jsem dorazil až kolem šesté večer, takže bych řekl, že to byla - turisticky i fotograficky - docela poctivá procházka, po které si, myslím, zasloužím víceméně odpočinkový den, abych stihnul aspoň základním způsobem zpracovat fotky a napsat k nim sem na blog pár slov. Teď má přijít trochu horší počasí, takže nás asi naše horská velkovýrobna oblaků, kam jsme při dnešním výletě stihli zajít na exkurzi, bude zásobovat čerstvými výrobky nejvyšší kvality. A kdykoli se podívám vzhůru na vzdálené stožáry ztrácející se v mracích, budu vědět, že je od nich zatraceně krásný výhled sem k nám dolů.

A že místním lefkadským bohům se z jejich malého Olympu ve voňavých a všudypřítomnými včelami bzučících "tymiánových horách" i díky tomu báječnému rozhledu musí všem těm malým pracovitým mravenečkům v údolí dobře vládnout :-).

Pozn.: Děkuji za váš doprovod na cestě a těším se, že se zase někdy při toulkách ostrovem - osobně nebo aspoň virtuálně - setkáme. Další náměty na výlety i příběhy ze života ostrova viděné okouzlenýma očima stále se vracejícího středoevropského turisty najdete ve zdejší rubrice Črty z Lefkady.