Komín na románské rotundě

Pozn.: Na úvod dnešního článku musím bohužel sdělit zdejším návštěvníkům smutnou zprávu: V neděli 26. dubna zemřel dlouholetý a známý bloger Miloš Šeda, autor blogu "Mish-mash". Bylo to 10. února, co na svém blogu oznámil, že jeho život končí, a zvažoval, kolik času mu bude v závěrečném stadiu těžké nemoci ještě dopřáno. Nakonec od té doby stihl ještě svým vytrvalým tempem tří článků měsíčně (toto tempo udržoval nepřetržitě posledních 12 let) zveřejnit pět nových textů, především o svém oblíbeném výtvarném umění a o zajímavých místech světa. Od 4. dubna již neodpovídal na nové komentáře, a tak jsem se trochu obával, když jsem se mu o víkendu chystal poslat pozvánku na svou červnovou dobřichovickou výstavu. Ale pozvánku jsem mu slíbil, koneckonců ze tří mých sólových výstav na dobřichovickém zámku osobně navštívil dvě, přestože to měl z Brna pěkně z ruky. Dnes jsem se na chvilku zaradoval, když z jeho e-mailové adresy přišla odpověď, bohužel byla to zpráva od jeho paní, že Miloš v neděli zemřel a v pondělí 4. května bude pohřeb.

Miloš patřil k nejvěrnějším návštěvníkům mého blogu, celkem zde zanechal víc než 2 tisíce komentářů (!!!), některé nadšené, některé uštěpačné (to většinou, když šlo o politiku, ve které jsme měli dost odlišné pohledy na svět), často ale obsažné a nezřídka i velmi vtipné. Zvažoval jsem, jaký typ článku by se dnes nejlépe hodil k malé vzpomínce: Speciální článek o tom, jak jsme se čas od času měli možnost potkat osobně? Nebo snad mimořádné Nedělní miniglosy, nad kterými jsme se místy i celkem drsně pošťuchovávali a spořívali? A vzpomněl jsem si na to, jak se Milošovi líbila rubrika Pražské drobnůstky, a jak jsme spolu dokonce plánovali speciální komentovaný výlet pro blogery po pražských drobnůstkách z mých článků, než nám do těchto plánů "hodil vidle" covid.

A tak jsem si řekl, že by Miloše třeba potěšil nový článek do této rubriky, tím spíš že poslední příspěvek v ní (text O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice) je už rok a čtvrt starý. Tak tedy, milý Miloši, jestlipak víš, že jedna pražská románská rotunda měla regulérní komín a zbytek po něm je dodnes jasně patrný? Že ne? To nejsi sám, já to do soboty taky nevěděl, ale byl jsem na vycházce po Vyšehradě s Pražskými domy, však víš...  

------------------------------------------------------ 

O jedné rotundě jsem už v téhle rubrice kdysi psal. Šlo o rotundu Nalezení svatého Kříže na pražském Starém Městě a přispěla do naší rubriky svou roztomilou drobnůstkou v podobě neuvěřitelných románských reproduktorů, které dodnes můžete v interiéru kostela vidět, jen si jich málo lidí bez upozornění všimne. Dnes se spolu podíváme na jinou pražskou rotundu - kostel svatého Martina na Vyšehradě, která, řekl bych, je asi z celé Prahy nejznámější, protože se nalézá v příjemném prostředí vyšehradského parku na celkem volném prostranství. Já šel kolem ní už opravdu mnohokrát a skoro vždycky jsem si tuhle drobnou církevní stavbu zvědavě prohlížel, ale až teď jsem se konečně poprvé dostal při vycházce s Pražskými domy i dovnitř.

 Vchod do rotundy byl sice původně jinde, ale od rekonstrukce v 19. století už je na dnešním místě.

  

 

 

Nedělní miniglosy č.821

Poznámka: Tentokrát by pro mě měla být neděle celkem klasická, aspoň zpočátku: Úvodník totiž píšu dopoledne v Dobřichovicích a hlavní text doplním z kavárny, kde bych měl být v běžné "provozní době" cca od 14 do 17h, takže dnešní mírně jubilejní vydání bude vpodvečer připraveno k definitivnímu zveřejnění. Poté ovšem nejspíš v kavárně ještě zůstanu, protože zároveň již rozesílám osobní pozvánky na červnovou výstavu Viděno čtyřmi na zámku v Dobřichovicích, takže jestli na vás mám e-mailový kontakt, nejspíš vám tahle pozvánka v nejbližších dnech taky dojde.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám vás u již 821. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Ani uplynulý týden se neobešel bez kulturního povyražení: V úterý večer jsem navštívil vernisáž výstavy fotoobrazů Dity Kozákové Pod kůží ticha ve Spolku Dobrá Šatlava v Praze na Uhelném trhu. Včera jsem pak měl poprvé příležitost podívat se dovnitř rotundy sv. Martina na Vyšehradě a také na zbytky románské baziliky sv. Vavřince tamtéž, obojí v rámci druhé naučné vyšehradské vycházky projektu Pražské domy. No a v mezidobí jsem postupně nanosil domů deset nových fototisků na dibondových deskách pro červnovou dobřichovickou výstavu; doma jsem si všechny fotky rozvěsil či rozložil a budu z nich postupně vybírat cca dvacítku výstavních "reprezentantů", což je činnost radostná sice, leč nikoli úplně snadná. 

Zuzana Málková: Fotografická výstava Mezi řádky

Člověk někdy dostane skvělý tip ze strany, z které by to vůbec nečekal: Vůbec to není tak dávno, před necelým rokem, mě oslovil můj dávný kolega z práce, kterého jsem pořád dokola zval na nějaké své výstavy a on na ně pořád dokola nechodil. Teď prý tedy jednou, pro změnu a jako omluvu za všechno to nechození, pozve na nějakou výstavu on mne. A protože neměl k dispozici výstavu vlastní a protože žije v Kralupech, pozval mě na výstavu své známé, kralupské fotografky Zuzany Málkové. Ta výstava se tehdy konala na Žižkově, takže mi přišla naproti mnohem víc než na půl cesty a moc mě tenkrát potěšila - jak skvělým a přitom vážným povídáním o fotkách a focení, tak přátelskou a veselou kralupskou partou, no a hlavně neobyčejnými fotkami, které jako kdyby byly čerstvě vytažené z lidské duše: Nikdy povrchní, ničím se nepodbízející, fotky, u nichž nic není jednoduše nasnadě a na dosah ruky, o to více lákající nahlédnout do nejednoznačných příběhů na nich zachycených. Nestává se mi často, že mi - jako tehdy na Žižkově - nějaká z vystavených fotek uvízne v hlavě a pak se i s dlouhým odstupem v různých situacích opakovaně připomíná a vtahuje mě do kolotoče příběhů a interpretací. Tohle se, jsem přesvědčen, děje jen u zatraceně dobrých fotek, a zatraceně dobré fotky většinou dělají zatraceně dobří fotografové, kteří o tom, co se chystají vyfotit, ale i o tom, co už vyfotili, přemýšlejí a hledají - často nesnadnou - cestu zákruty své imaginace. 

Když jsem se dozvěděl o konání druhé výstavy, tentokrát ve Veltrusech, výstavy zaměřené na obrazy žen, což je jedno z hlavních tvůrčích témat, kterými se Zuzana Málková zabývá, bylo mi jasné, že se na výstavu určitě přijedu podívat. Tím spíš, že jde o žánr, kterému se sám nevěnuji a neumím ho, o to raději se okouzlenýma očima dívám na výsledky práce někoho, kdo to umí.  

 Plakát k výstavě 

 

 

Nedělní miniglosy č.820

Poznámka: Po minulé neděli, kdy - i když vznikly - nebyly Nedělní miniglosy hlavním bodem programu, protože jsem ve své "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti připravoval rozhovor s fotografem Carlosem Sardá Vidalem (pět miniglos jsem stihl napsat před rozhovorem, dvě zbylé až po něm), vracíme se dnes ke klasickému modelu: Úvodník píšu dopoledne v Dobřichovicích a hlavní text doplním z kavárny, kde bych měl být v běžné "provozní době" cca od 14 do 17h, takže dnešní mírně jubilejní vydání bude vpodvečer nebo večer připraveno k definitivnímu zveřejnění. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Je úžasné, jak čas letí: Zdá se to být nedávno, co jsme tu měli velké jubilejní osmisté číslo Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. No a dnes jsme o mírně kulatých dvacet čísel dál a máme tu 820. vydání asi nejvytrvalejšího českého blogového nedělníku :-).

V končícím týdnu jsem měl v úterý příležitost navštívit přivítání nové knížky poezie paní Běly Janoštíkové Chryzantémy v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea na pražském Starém Městě. V pátek odpoledne jsem měl zase jedinečnou příležitost potkat se a popovídat si se spoustou báječných českých fotografek a fotografů na hojně navštívené vernisáži výstavy WOMEN v rámci projektu 60tina spolku Czech Art Photo. A protože v sobotu přišel dlouho odkládaný den, který jsem musel věnovat své dost neoblíbené činnosti - daňovému přiznání a různým souvisejícím hlášením pro státní úřady, už se těším na něco kreativnějšího než vyplňování formulářů. Vidíte, to by bylo pěkné, napadá mě, kdybychom udělali z Nedělních miniglos taky interaktivní formulář: Vložilo by se číslo vydání, hlavní události týdne, propojili bychom to s umělou inteligencí a NMg by byly hotové na stisknutí tlačítka... Ne, nebojte, tahle zrůdná vize se pravdu nenaplní, aspoň ne na stránkách tohoto blogu :-).

Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. Velký rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem

Poslední příspěvek ve zdejší rubrice Hovory je starý už pět let, tak jsem si řekl, že bych mohl tuhle rubriku po létech maličko resuscitovat a využít pro to, abych zdejším čtenářům formou osobního rozhovoru postupně představil tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž mají spoustu informací o mně a o mém pohledu na focení a vystavování, ale zatím nevědí skoro nic o ostatních vystavujících, což je, myslím, velká škoda a rád bych to napravil, aby všichni ti, kdo se na výstavu chystají přijít podívat, věděli, na co a na koho se můžou těšit, a ti, kdo se na výstavu třeba nedostanou, se aspoň dozvěděli nějaké informace o velmi zajímavých lidech.

Prvním ze zmíněné fotografické trojice je španělský fotograf Carlos Sardá Vidal. Sešli jsme se k rozhovoru v kavárně o nedělním odpoledni a byla z toho moc příjemná hodinka povídání, jejíž jen velice mírně učesaný záznam si vám tu dovolím nabídnout. Během té hodinky jsme se postupně věnovali tomu, jak se z roduvěrného Španěla může stát celoživotní Pražák, jak se člověk taky může stát fotografem, co Carlose na fotkách a na focení baví a co návštěvníkům chystané výstavy na svých fotografiích nabídne. 

 

(Fotografii pro článek poskytl Carlos Sardá Vidal)

 

Nedělní miniglosy č.819

Poznámka: Dnešní neděle bude mít trochu jiný než běžný "miniglosový průběh". Ve 14 hodin totiž začne v mé "miniglosové kavárně" naproti Bílé labuti příprava rozhovoru s jedním z mých červnových spoluvystavujících fotografů, Carlosem Sardá Vidalem, který bych rád publikoval na svém blogu příští týden. Proto píšu tentokrát úvodník v Dobřichovicích už brzo ráno a v kavárně budu už někdy po poledni, abych připravil vše potřebné, Hlavní text pak doplním vpodvečer, abych ho mohl večer publikovat.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po velikonoční přestávce vás opět všechny vítám u Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Dnes tu máme už 819. vydání asi nejvytrvalejšího českého blogového nedělníku. Nebo víte o nějakém vytrvalejším? Jestli ano, dejte mi vědět, ke konkurenci se rád podívám :-).

Velikonoce dělily tentokrát čas mezi dvěma vydáními NMg na dvě poloviny. V té první jsem se byl mimo jiné podívat v Berouně na vernisáž výstavy fotografií Dáši Ultzenové na závažné téma paliativní péče. Na Velký pátek jsem zajel na krátkou návštěvu za rodinou do Staňkova, což byla nejen vzácná příležitost vyfotit něco nového do série Kouzelná zahrada, ale byl jsem také pozván, abych se zúčastnil velkopátečních obřadů ve staňkovském kostele. V týdnu po Velikonocích jsem byl na vernisáži velmi zajímavé výstavy fotografií Zuzany Málkové Mezi řádky ve Veltrusech a hlavním bodem sobotního programu byla pro změnu komentovaná prohlídka jediné soukromé rezidence na Pražském hradě, starodávného Lobkovického paláce.  

O dnu české vlajky

Původně jsem zamýšlel mít nadpis klasicky v prvním pádě. Nakonec jsem se ale vrátil k modelu na tomto blogu použitému již mnohokrát (a v dobách dřevních téměř monopolně), tedy k pádu šestému: O kom, o čem, o dnu. Nejspíš proto, že tento DEN pro mne v aktuální narychlo upečené a ryze politicky proklamační podobě představuje zároveň DNO, jehož dosažení české vlajce, kterou mám sám ve velké úctě, opravdu nepřeju. 

Tento krok nedal politikům žádnou práci a oplátkou přináší okamžitý efekt, tedy aspoň v očích samozvaně vlasteneckých. Pomiňme, že 30. březen má s českou vlajkou jen nepřímou souvislost, protože jde o den oficiálního schválení současné české vlajky jako státní vlajky Československé republiky (stalo se tak v roce 1920), ostatně máme i jiný takový "československý" svátek a je celkem bezproblémový a většinově akceptovaný. Pomiňme i lehce absurdní konstelaci, při které nejhlasitějšími protagonisty tohoto náhlého (a ryze účelového) vlasteneckého vzedmutí jsou lidé přišedší "zvenku" nezřídka využívající ve své politické praxi lež a dmýchání do lidské závisti a nenávisti (původně jsem chtěl napsat Slovák a Japonec, ale uznávám, že by to v takovéto hutné zkratce nebylo úplně korektní, navíc v tom nejsou sami).

Červené koniklece

 

Haiku červených konikleců 

Velikonoce. 

Červené koniklece

letí do Říma.

 

Foto z dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, Staňkov, Velikonoce, Velký pátek, duben 2026 

 

Velikonoční pozdrav z kůru staňkovského kostela

Ve staňkovském kostele sv. Jakuba Většího jsem byl nesčíslněkrát už od nejútlejšího věku (např. jsem tu byl pokřtěn), nikdy ovšem na kůru, kam chodí povětšinou jen hudebníci a zpěváci. Tentokrát mi ale bylo dovoleno připlést se mezi místní zpěvačky (jednou z nichž je moje milá sestra, takže jsem měl protekci) a strávit zde velkopáteční obřady Umučení Páně. Protože obřady na Velký pátek jsou velmi tiché, snažil jsem se nerušit přecházením s fotoaparátem a rachotem spouště a jako člověk pohybující se po většinu svého života na křehké hranici mezi neznabohem a velmi umírněným znabohem pokud možno neprovokovat focením průběhu obřadu, byť tento den nejde o mši svatou v pravém smyslu toho slova. Hlavním smyslem mé návštěvy kostela tentokrát nebylo focení, ale spíše příležitostné sváteční "usebrání", poslech a rozjímání přesto jsem pořídil pár spíše ilustračních obrázků.

Zvony odletěly do Říma a domníval jsem se, že klíč od manuálu staňkovských kostelních varhan s nimi, protože varhany tentokrát zůstaly zavřené.  

 

 

Jedenáct popůlnočních nádražních zastavení

Pozn.: Ve zdejší blogové fotolaboratoři se občas díváme na různé varianty nějakého záběru a povídáme si o tom, která z nich dobře odpovídá mým představám a očekáváním a která se naopak ukáže být slepou cestou. I když jsem při přípravě podrobněji popisovaného záběru udělal celkem víc než 20 obrázků, pro účely dnešního článku jsem jich záměrně vybral právě jedenáct. Jednak je na těch jedenácti snímcích nejlépe vidět, jak jsem při focení uvažoval a kam jsem se chtěl dostat, jednak má ta dnešní jedenáctka pro mě i velmi osobní soukromý reálný i symbolický význam, byť spočívá v něčem úplně jiném než ve focení. Nedávno jsem tu zveřejnil narozeninový dárek v podobě "narozeninové haikutanky" s osmačtyřiceti slabikami. No a protože haiku s jedenácti slabikami zatím ještě nikdo nevymyslel, máme tu dnes aspoň fotočlánek s jedenácti fotkami a pro připomenutí jednu přesně jedenáct let starou básničku :-). 

Dnes vás pozvu na místo, kde fotím poměrně často - na pražské Hlavní nádraží. Dostal jsem se tam v sobotu v souvislosti s Nocí divadel, během které jsem navštívil představení Dešťová hůl v Divadle Kámen a následnou zajímavou diskusi tvůrců s diváky. K tomu se přidalo pár rozhovorů nad sklenkou vína na divadelním baru a výsledkem byla celkem nepřekvapivá skutečnost, že abych se dostal domů do Dobřichovic, stihnu už jen poslední popůlnoční vlak na Beroun. Na nádraží jsem se dostal skoro přesně o půlnoci a protože jsem měl do odjezdu vlaku půlhodinku času, vytáhl jsem z batohu fotoaparát. Původně jsem si chtěl vyfotit jen osvětlenou kupoli vestibulu historické Fantovy budovy, ale když jsem tak ve starém vestibulu postával, zaujal mě průhled do podchodu, kudy se prochází k jednotlivým nástupištím.