sobota 29. prosince 2018

Přání do roku 2019

Jako každý rok jsem i letos v období kolem Vánoc rozeslal malé přání do nového roku na mně známé e-mailové adresy asi čtyř stovek svých přátel a známých včetně řady návštěvníků tohoto blogu, takže dost z vás bude podobu letošního péefka už znát. Stejně jako v předchozích osmi letech jsem vybral jednu - podle mého názoru zdařilou - fotku z končícího roku; tentokrát je to fotka s názvem Americká noc na Berounce, kterou jsem pořídil na konci října během velmi příjemného slunečného odpoledne. Zrovna tou dobou končila na zámku v Dobřichovicích moje zatím největší fotografická výstava a já nemohl tušit, že 22 z původně vystavených fotek přivítá nový rok pořád ještě na zdech zámecké chodby, kterou nejspíš budou zdobit až do časného jara. Právě nová fotka měla být startem do dalšího období a možná i předzvěstí nějaké další výstavy v novém roce.
 

středa 26. prosince 2018

Vánoční malostranská procházka

V těsně předvánočním článku Procházka po Malé Straně a Voňavá vánoční tanka jsem ukázal jako ochutnávku šest fotek z večera 22. prosince, který už tradičně jako připomínku svých "volitelných narozenin" trávím procházkou s foťákem a se stativem po Malé Straně. V článku jsem slíbil, že se po Vánocích k této procházce vrátíme, protože během ní vzniklo víc fotek, které, myslím, stojí za to tady ukázat. Zvu vás tedy dnes na noční výlet po několika zajímavých malostranských místech, ke kterým mám z různých důvodů vztah.
 
 

neděle 23. prosince 2018

Procházka po Malé Straně a Voňavá vánoční tanka

Jak jsem předem ohlásil, tuto i příští neděli má redakce Nedělních miniglos vánoční a novoroční prázdniny, takže se můžeme věnovat jinému tématu než tradičnímu glosování společenských a politických událostí. Místní stálí čtenáři dobře vědí, že 22.prosince už od roku 2010 slavím své "volitelné narozeniny", které si připomínám fotografickou procházkou po Malé Straně, místě, na kterém jsem se tehdy "narodil" do úplně nového, po všech stranách převráceného života, který mi za pouhých osm roků přinesl tolik různorodých zážitků, jako nestihl předchozí mnohem delší čas.

Tentokrát jsem na Malou Stranu dorazil už kolem půl páté odpoledne a protože bylo - s výjimkou občasných přeháněk - docela příjatelné počasí, vydržel jsem se tudy procházet a občas i fotit až do noci (domů jsem dorazil až kolem půlnoci). Dnes ukážu pouze malou fotoochutnávku, protože hlavním bodem dnešního příspěvku je vánoční přání v podobě haiku, tedy dnes je to přesněji řečeno "tanka", která je oproti haiku o něco delší, ale také má pevně danou slabičnou strukturu (5-7-5-7-7). Ale po Vánocích se k fotkám z malostranských toulek vrátím, protože si myslím, že to docela stojí za to.
 

středa 19. prosince 2018

Jak dostat do svého hledáčku Václava Havla?

Je to asi čtvrt roku, kdy jsem tady ukázal jednu fotku z mé už mnoho let pohřešované sbírky starých analogových fotografií, která se k mému překvapení před nedávnem našla ve velké bedně při rekonstrukci v místě, kde jsem kdysi bydlel. Na té první publikované fotce byla paní Shirley Temple-Black, slavná herecká hvězda a na začátku 90. let velvyslankyně USA v Praze (viz článek Příběh staré fotky paní Shirley...). No a dnes vám ukážu druhou fotku pořízenou ve stejný letní den roku 1990 na Pražském hradě při volbě prezidenta republiky.

Tuhle fotku jsem si nechával na prosinec schválně, abych publikování dosud nikde nezveřejněné černobílé fotografie spojil s připomenutím sedmého výročí smrti Václava Havla, člověka, který aspoň v mých očích nasadil laťku pro působení ve funkci prezidenta republiky tak vysoko, že mám od té doby (občas trochu, často dost) problém s jeho následovníky, kteří jsou především z prostého lidského pohledu zcela jinde. Nebudu ale tentokrát zabředávat ani do kritiky současné politické reprezentace ani se nechci podílet na nějaké "mramorizaci" prvního prezidenta našeho státu, kterého jsem zároveň zažil a zároveň si ho měl důvod vážit. Chci jen ukázat dobovou fotku a připomenout - zčásti člověka a zčásti atmosféru, přičemž, myslím, to druhé je z fotky lépe patrné, než to první.
 

neděle 16. prosince 2018

Nedělní miniglosy č.473

Vánoce už už vykukují zpoza dvojité zatáčky posledních dvou adventních nedělí a - jak už jsem avizoval - dnešní stříbrná neděle přináší letos poslední 473. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Následují totiž dvoutýdenní vánoční a novoroční redakční prázdniny, a příští číslo tak vyjde až v neděli 6. ledna, který už ponese plnohodnotnou visačku s číslem 2019. E-mailová schránka redakce (pvapenik@centrum.cz) bude nicméně i přes prázdniny v provozu, takže není třeba čekat na nový rok, abyste nám řekli pěkně od plic, co všechno milého si o nás a o našem nedělníku myslíte :-).
 

pátek 14. prosince 2018

Ukázka připravovaného nového fotowebu

Dnešní článek není fotočlánkem v pravém smyslu slova: Sám totiž neobsahuje žádné fotky, ale budete-li chtít, můžete jich díky němu vidět spoustu, stačí se podívat na přiložený odkaz. Ale o prohlížení fotek tentokrát tolik nejde, ostatně štamgasti mezi vámi jich už většinu znají - z mých fotografických výstav, z blogu, i z mých aktuálních webových stránek www.petrvapenik.cz.

Proč jsem se rozhodl, že je třeba pro budoucnost webové stránky udělat od základů nově? Své stávající stránky jsem kdysi postavil na platformě Webnode, kde jsem před pěti lety začal s jedinou obrazovkou k příležitosti své první fotografické výstavy. Stránky se postupně rozrostly na docela obsáhlý web, ale je pravda, že jsem poslední dobou stále častěji zjišťoval, že vlastními uživatelskými silami nedokážu na už docela zastaralém systému rozvíjet web tak, jak bych si přál, a narážím často na jeho technické i své uživatelské mantinely. Ano, bylo jistě možné udělat web na stejné platformě s využitím nové generace šablon, ale popravdě - to už je skoro stejná práce jako postavit úplně nový web jinde. Než se tedy znovu upíšu jedné platformě na několik let dopředu, stojí, myslím, za to rozhlédnout se i po dalších možnostech.
 

úterý 11. prosince 2018

Advent emeritního alchymisty

Protože - zřejmě tajemnou magickou mocí adventu - zmizela část fotek v blogové Galerii a tedy i ze dvou mých posledních fotočlánků, ze kterých se staly dopuštěním příslušných serverů články zcela bezfoté, beru to jako malou nevyžádanou nápovědu, že se mám v tomto období méně věnovat fotkám a více psanému textu.

Tak jsem si místo rozčilování, co zase kde na blogu vybouchlo a jakou škodu to asi nadělalo, naordinoval klid v pohodlném křesle, dobrý japonský zelený čaj, k tomu inspiraci nedávných příjemných setkání a vyšla mi z toho (není divu, jako bývalému chemikovi) malá adventní alchymistická veršovánka. Recept je to, uznávám, trochu divoký; i když pejsek s kočičkou by ho jistě ocenili, Kluci v akci ho nejspíš do svého programu kvůli nedostatku čerstvých surovin a problematickému snímání kamerou nezařadí, ale znáte alchymisty, co všechno jsou v zájmu vědy schopni smíchat dohromady a jaké experimenty na vlastní kůži provést. Můj recept samozřejmě není v mnoha ohledech básnicky korektní, ale snad mi bude jistou polehčující okolností, že to dnes pro mne byla hlavně náhražka zbytečného vztekání a že jsem tentokrát veršíky nahodil na papír jen rychle a bez vekého vymýšlení a přepisování. Výsledek je, myslím, pořád o něco srozumitelnější než klasický recept Lubomíra Lipského, jehož základními ingrediencemi byly, pokud se dobře pamatuji, "jámaláliká", "paprťála" a "žbrdluch".

neděle 9. prosince 2018

Nedělní miniglosy č.472

V posledním týdnu jsme si vyzkoušeli jak přiměřené prosincové mrazíky, tak skoro jarně teplé větrné dny. Vánoce jsou opět o týden blíž, vánoční konzumní marketing jede naplno a v redakci Nedělních miniglos si užíváme radosti ho s pochopením pozorovat a přitom mu snad nijak zvlášť nepodléhat. I proto by i toto letos předposlední řádné číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", mělo být úplně standardní a - pokud ovšem máte zapnutý AdBlock - i celkem nevánoční. Příští číslo bude pro tento kalendářní rok číslem posledním, protože NMg ani těsně před Vánoci ani před silvestrem a Novým rokem nevyjdou a uvolní zde na blogu prostor jiným vhodným tématům; redakce si bude užívat vánoční a novoroční prázdniny a pěkně symetrické číslo 474 vyjde až v neděli 6. ledna. E-mailová schránka redakce (pvapenik@centrum.cz) bude nicméně i přes prázdniny v provozu, takže kdo ze čtenářů nám bude chtít v afektu říct pěkně od plic něco milého, dozvíme se to ještě letos a nejspíš stihneme i v podobném duchu odpovědět :-).
 

pátek 7. prosince 2018

Mrazivý fotovýlet kolem Berounky aneb Na cestě za dobrým prosincovým světlem

Jsem celkem líný fotograf, zvlášť v zimě, kdy se mi většinou ani trochu nechce vyrážet do mrazivých - i když často krásných - rán. Když už udělám první krok a rozhýbu se, je to dobré, ale ten první krok... Možná to znáte.

Před pár týdny jsem při focení pavučin na dobřichovické lávce (viz např. článek Tři listopadová rána v ornamentech dobřichovických pavučin) náhodou potkal jednu starší americkou fotografku, která se následně přišla podívat na mou výstavu na dobřichovický zámek, moje fotky ji zaujaly a během hovoru jsme se zcela nekonkrétně dohodli, že třeba někdy podnikneme nějaké společné focení u Berounky. Popravdě, bral jsem to původně spíš jako konverzační záležitost, ale nakonec jsme jeden takový chladný prosincový výlet opravdu domluvili a myslím, že vzniklo pár zajímavých fotek.

Abyste lépe pochopili převratnost takové akce, musím přiznat, že jsem ve fotografii něco, čemu cimrmani na divadle říkají "ortodoxní monologista". Při focení se jenom těžko smiřuji s přítomností někoho dalšího, rád si sám rozhoduji o tom, který kus cesty jen rychle proběhnu a kde nakonec rozložím - klidně i na několik hodin a na velmi nepohodlném místě - své fotopropriety, protože v tom místě tuším fotku podle svého gusta. S takovým člověkem jako jsem já, kterému při pomyšlení na zapojení do organizované skupiny fotografů na nějakém společném fotoworkshopu naskakuje regulérní vyrážka, se jen velmi těžko nějak smysluplně spolupracuje.
 

úterý 4. prosince 2018

Případ pro začínajícího kata

Když nedávno zemřel herec Lubomír Kostelka, nebylo možné připomenout si ho lépe než jeho asi jedinou opravdu velkou a závažnou filmovou rolí ve filmu režiséra Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata. A protože se tento film objevil i v mém letošním blogovém soupisu Které české filmy považuji za nejlepší, kde jsem ho bez velkého váhání zařadil do první dvacítky, a kdysi jsem slíbil, že se k těmto filmům budu postupně vracet v podrobnějších textech, není asi lepší příležitost k připomenutí tohoto pozoruhodného a přitom obecně ne příliš známého filmového díla natočeného velmi volně na motivy Gulliverových cest Jonathana Swifta.

Říkáte si, že do podivuhodné země Balnibarbi se nemůžete nikdy dostat? A přece to je tak snadné: Stačí poslechnout několik zákazových značek, dát se z nedostatku jiných možností polní zkratkou a dostanete se na neznámou lesní pěšinu, kde vám vaše auto neposlušně samo ujíždí podobně, jako se to občas děje s životem, a když už nabydete dojmu, že máte volant osudu opět pevně v rukou, nabouráte do zajíce oblečeného ve slušivých šatech, ze kterého pohříchu zůstaly naživu pouze tikající hodinky. Pak stačí projít hraničním tunelem kdesi u Kokořína (ano, tam se úvodní scény filmu natáčely) a jste tam, v zemi, kde sice všichni mluví stejnou řečí jako vy, ale přesto ničemu nerozumíte a ani u afrických Křováků byste se necítili být více cizincem, než v říši připomínající absurdní sen.


neděle 2. prosince 2018

Nedělní miniglosy č.471

Nezdá se vám tento rok nějaký podivný? Léto, léto, pořád léto a najednou zčistajasna Vánoce! Začíná advent, doba radostného očekávání. Ti, kdo očekávají příchod spasitele, si ještě musí čtyři týdny počkat, ti však, kdo jsou skromnější a očekávají zatím jen vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", si poprvé přijdou na své už dnes a pak ještě dvakrát.

Od minulého vydání jsem na blogu publikoval další kapitolu z jedné ze svých připravovaných knížek, text O penězích na výherní vkladní knížce o tom, jak mi moji prarodiče jako dítěti spořili "na knížku" a jak jsem nakonec naspořené prostředky úspěšně roztočil. A ve fotočlánku Tři listopadová rána v ornamentech dobřichovických pavučin se můžete podívat, jak rozmanité mohou být pavučiny během tří listopadových zamlžených rán, když teplota nakonec po určitém upejpavém váhání klesne pod bod mrazu.
 

čtvrtek 29. listopadu 2018

Tři listopadová rána v ornamentech dobřichovických pavučin

Dnes se vrátím ke třem dnům, kdy u nás chladná listopadová rána zahalila mlha, takže jsem měl fotografické propriety v pohotovosti a náležitou chuť se hned po probuzení vypravit k řece. Každý rok totiž napjatě čekám na to, zda u nás náhodou nenastane celkem vzácná souhra několika podmínek pro vznik fotek, které mám už řadu let naplánované, tzn.

1. pavouci na lávce přes Berounku ještě pracují
2. zároveň je hustá mlha
3. k tomu je teplota pod nulou
4. a ještě navrch mám při ruce foťák se stativem.

Pavouci makají každou noc celé léto až do pokročilého podzimu, ale mrazivá rána jim nevoní, resp. asi spíš nevoní mouchám, které se pavouci snaží chytat. Zatímco v létě jsou obě dvě zábradlí lávky ozdobená nepřetržitýmí pásy pavoučí krajky, na podzim už pracují jen vytrvalci a do prvních mrazíků to vydrží jen sem tam nějaký solitérní pavoučí workoholik.
 

úterý 27. listopadu 2018

O penězích na výherní vkladní knížce

Když jsem byl ještě malý, moji milující staňkovští prarodiče se rozhodli, že mi založí na moje jméno výherní vkladní knížku a budou mi občas, když to jejich už tak dost útlá peněženka aspoň trochu umožní, spořit na dobu, kdy pochopím, že peníze jsou užitečné i pro jiná životní povyražení než jen na pouťové houpačky a cukrovou vatu.

Svou vkladní knížku jsem měl poprvé příležitost spatřit už v první třídě, kdy na ni dědeček - ještě před mými sedmými narozeninami - slavnostně uložil první pětistovku, což byly na tehdejší dobu slušné peníze, jak jsem si měl příležitost ověřit o pouhých šestnáct let později, když se tři takové pětistovky staly mým nástupním měsíčním platem. No, asi si dovedete představit, jak rozpačitou radost má malé dítě z takového nepříliš hmotného statku, i když ten neodolatelně září čerstvou osvěžující zelení a na titulní stránce se kromě nezbytného upozornění, že "peněžní úspory přispívají ke zvýšení životní úrovně každého občana a pomáhají také při výstavbě socialistického hospodářství", skví vepsané moje jméno.

Když si prohlížím historii této vkladní knížky s odstupem mnoha let, teprve dokážu ocenit, co pro mou babičku a dědu v té době znamenala. Zpočátku se poctivě snažili vkládat peníze aspoň třikrát do roka, většinou zmíněnou hnědou pětistovku s nepříjemně bojovným motivem slovenského národního povstání. Když dědeček za svou těžkou práci v kamenické dílně, kterou kdysi postavil a o kterou v době živnostníkům ještě o dost méně nakloněné, než je ta dnešní, bez náhrady přišel, dostal shodou okolností nějaké prémie, objevilo se na knížce i skvělých 550 Kč. To vše až do mých jedenácti let, kdy si dědeček přestal v dílně přivydělávat a odešel definitivně do penze, takže další vklady na knížku už nepřicházely v úvahu. V průběhu čtyř let dohromady třináct vkladů, díky kterým se v období největšího vzmachu vkladní knížky dostaly úspory až na 6600 korun, což kdyby tehdy tušily holčičky ze sousedství, jistě by o náklonnost tak zazobaného přemýšlivého chlapce vypukla doslova rvačka.
 

neděle 25. listopadu 2018

Nedělní miniglosy č.470

Tento týden jsem využil mizernou listopadovou povětrnost a trochu jsem popracoval na svých nových webových stránkách, jejichž standardní součástí je mimo jiné i vlastní blog. Blog však nepovažuji za nijak zvlášť důležitý pro chystanou změnu, ostatně v začátcích nejspíš tuhle funkci úplně zaslepím; jde mi hlavně o kvalitnější a modernější prezentaci svých vybraných fotek, která bude mít mnohem bohatší možnosti dalšího rozšiřování, než je tomu u mého stávajícího fotowebu. V příštím týdnu bych rád ukázal testovací verzi nových webovek i tady na blogu, abyste mi jako potenciální návštěvníci stránek měli možnost říct, co se vám na nové podobě webu líbí a co bych měl ještě vylepšit nebo nejlépe úplně smazat :-).
 

pátek 23. listopadu 2018

Inspirace z nedávného FotoŠkodaFestu

Nedávno jsem slíbil sepsat pár postřehů z fotografického festivalu, který se tradičně koná v centru Prahy v prodejně Fotoškoda. Festival trvá celý týden od pondělního rána do nedělního večera a celých sedm dní je nabitých přednáškami a worshopy s velmi zajímavými, šikovnými a ve fotografické komunitě známými lidmi. Zatímco ještě v loni jsem mohl chodit jen na večerní program a výjimečně jsem si z práce odskočil na první ranní přednášku, letos jsem si mohl opravdu vybrat to, co mě nejvíc zajímalo. Asi ty moje dnešní poznámky nebudou moc utříděné, ale zkusím v bodech letmo představit, co jsem si z programu vybral a co mě nejvíc zaujalo.

1. Přednáška Michala Čížka, šéffotoreportéra karlovarského Mezinárodního filmového festivalu, Jak se fotí červený koberec, mne ubezpečila, že dělat festivalového reportéra bych neuměl a nechtěl. Povinných fotek typu "hlavní sponzor s velkou hvězdou", "vedlejší sponzor s menší hvězdou", "pan politik na golfu" a "delegace tvůrců 10x jinak" je prostě moc. Ale některé Martinovy fotky jsou úžasné, ty nejlepší ovšem, myslím, vznikají, až když jsou splněné jeho hlavní a dost otrocké povinnosti.
 

úterý 20. listopadu 2018

O čtyřech cylindrech pro tři mušketýry

Mockrát jsem přemýšlel o tom podvečeru před naším "posledním zvoněním" a nikdy mě nenapadlo žádné rozumné vysvětlení mého tehdejšího konání kromě několikanásobného náhlého zatmění mysli. Nebo možná několikanásobného náhlého vzedmutí, jak se to vezme. Jsou to ty okamžiky, kdy bez jakéhokoli plánu ponecháte řízení svých činů bez dozoru rozumu a spolehnete se na okamžitý pocit, intuici, podvědomí. Pak se ovšem není čemu divit, že se některé původně široké rovné a přehledné cesty stanou rázem úzkými, klikatými a špatně osvětlenými a je už marné lomit rukama, že jste do těchto míst vůbec neměli zatáčet. Zatočili jste a musíte jet.

V gymnaziálním kolektivu jsem nikdy nebyl bůhvíjakým pilířem. Ano, byl jsem schopný se přizpůsobit kdečemu a kdekomu, ale že bych se zrovna staral o zábavu a organizoval veselé akce, to se opravdu nedalo říct, a v době, kdy už chybělo jen pár dnů do maturity, už se to dalo jen těžko dohnat. Zbýval poslední den běžné školní docházky, tzv. poslední zvonění, a já vpředvečer toho slavného středoškolského dne míjel jako už mnohosetkrát před tím půjčovnu divadelních kostýmů, která v Plzni byla dlouhá léta přímo u tramvaje naproti hlavní poště. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem si v ní nic nepůjčil. Nehrál jsem ochotnicky divadlo ani jsem se nemusel před nikým maskovat, nikdy jsem neměl potřebu za někoho se převlékat a dodnes nemám rád různé karnevaly a převleky na tematicky zaměřené večírky. Moje návštěva takového podniku nedávala žádný smysl. Přesto jsem tehdy nepochopitelně nechal ujet svou tramvaj číslo 2 a - puzen neznámou silou - vešel jsem neohroženě do půjčovny.
 

neděle 18. listopadu 2018

Nedělní miniglosy č.469

Tento týden jsem se pokusil využít motivaci nashromážděnou během nedávného týdenního Fotofestu a pustil jsem se do svých dlouholetých fotografických restů. Jak už jsem se zmiňoval, dokopal jsem se konečně k založení profilu na instagramu, kam začínám postupně dávat některé z novějších fotek https://www.instagram.com/petr.vapenik/. Mnohem víc času jsem ale věnoval větší změně, kterou chystám pro rok 2019: Už delší dobu mám totiž pocit, že mé webové stránky postavené na starém Webnode mi neumožňují rozvíjet web ani zdaleka tak, jak bych si představoval. No a tak jsem věnoval trochu času orientaci v dalších možnostech a během dvou dnů jsem si připravil základ paralelního webu, který snad bude především z pohledu prezentace fotek o dost modernější, snadněji administrovatelný a přitom v důsledku i úspornější. Jakmile bude nový web připravený, rád bych na něj "přepnul" svou doménu a vás jako návštěvníky svého blogu se v nejbližší době pokusím využít jako připomínkující, abyste měli možnost mi říct, co se vám na nových stránkách líbí a co byste naopak raději změnili či odstranili.
 

sobota 17. listopadu 2018

Slunečný listopad na barevné řece

Dnes se nebudu při příležitosti výročí listopadových událostí pouštět do žádných politologických úvah ani do tradičních šavlovaček na diskusních fórech. Kdo se chce podívat na mé loňské fotky z Olšanských hřbitovů a z Národní třídy, najde je v článku Listopadová paměť. No a podívám-li se ještě hlouběji do historie, musím připustit, že kdybych psal o výročí 17. listopadu dnes, nejspíš bych se moc neodchýlil od ducha článku z roku 2014 Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí. Proto jsem se rozhodl dnes připojit jen obyčejnou podzimní fotku, i když samozřejmě do Prahy na Národní třídu se podívat zajedu, protože je dobré připomínat si to, co bylo a je pro náš život podstatné, a to - domnívám se - 17. listopadu 1989 může těžko někdo upřít, byť snaha zapomínat na některé jeho podstatné prvky, je v posledních letech citelná.
 

středa 14. listopadu 2018

Ohlédnutí za dobřichovickou fotovýstavou

Dnes jsou to dva týdny, co jsem ze stěn velkého výstavního sálu dobřichovického zámku sundal svoje fotky, které tvořily větší část mé dosud nejrozsáhlejší fotografické výstavy. Myslím, že nastala ta správná doba ještě jednou se k této akci vrátit a udělat si malou inventuru, co všechno se během výstavy přihodilo. Dnes tedy nečekejte žádný propracovaný text, spíš výčet bodů, které mě v souvislosti s výstavou napadly a zdají se mi být něčím zajímavé. No a na závěr pro vás vyberu i několik zápisů z návštěvní knihy.

Výstava, na které bylo k vidění celkem 52 fotek (na tom symbolickém počtu jsem umíněně trval, protože je mi právě 52 let :-)) probíhala - i s prodloužením - dlouhých 10 týdnů. Je to tak nejen nejrozsáhlejší ale taky nejdelší výstava z těch pěti oficiálních a veřejných, které jsme měl zatím tu čest uspořádat.
 

neděle 11. listopadu 2018

Nedělní miniglosy č.468

Tento týden jsem prakticky celý strávil fotografickými přednáškami a workshopy, takže si myslím, že pár zajímavostí, které jsem se dozvěděl, a pár pozoruhodných tvůrčích lidí, se kterými jsem se díky tomu setkal, popíšu v některém z následujících článků, abyste z toho taky něco měli. Ve čtvrtek večer jsem se navíc ještě zastavil na vernisáži v dobřichovickém zámku, kde je ve velkém sále k vidění nová výstava fotografa Alfréda Šupíka, se kterým jsme teď na zámku až do 20. prosince sousedi, protože jeho fotky obývají sál a ty moje přilehlou chodbu. Protože do chodby se ale samozřejmě vešla jen část mé původní velké výstavy (22 fotek z původních 52), můžete si kompletní kolekci (dokonce rozšířenou o 16 bonusových fotek, které nakonec na zámku vůbec nebyly) prohlédnout nejen u mne doma za skříní v originále, ale o dost pohodlněji v kompletním E-katalogu této výstavy.
 

sobota 10. listopadu 2018

100 let od narození pana Miroslava Horníčka


Když se občas poohlédnu za sebe, zjišťuji, že jsem vlastně neměl nikdy v životě něco, čemu se říká idol. Nechtěl jsem být podobný slavným hokejistům vydělávajícím milióny, netoužil jsem po vzhledu herců, kterým stačilo povytáhnout obočí, aby jim fanynky ležely u nohou. Nezhlížel jsem se ve světoznámých rockových hvězdách, na jejichž koncertech návštěvníci nadšením omdlévali. Nelepil jsem si fotky na stěnu, abych si před improvizovaným oltáříkem přísahal, že jednou budu taky takový.

Jen jednou v životě jsem napsal veřejně známému člověku osobní dopis, ve kterém jsem mu vyjádřil svou náklonnost a obdiv. Nebyl to ovšem Karel Gott ani Jarda Jágr, žádný prezident, kosmonaut ani člen Beatles, ale spisovatel, herec, dramatik a moderátor a mimo světla ramp i pozoruhodný výtvarník a fotograf Miroslav Horníček. A zatímco nedávná připomínka stého výročí Československa mne až tak u srdce nebrala, možná proto, že připomínali všichni a hlasitě, sté výročí narození Miroslava Horníčka (on sám často připomínal, že je skoro stejně starý jako republika) si nechci nechat ujít, protože připomínat si ho budou jen někteří a možná málokteří.
 

čtvrtek 8. listopadu 2018

Když se do Prahy vypraví venkovský balík

Občas vyvěšuji svoje vybrané fotky na facebook a zjišťuji, jak na ně lidé reagují. Některé projdou prakticky bez zájmu, i když si jich obrazově docela cením, jiné naopak vzbudí překvapivě velkou pozornost, i když jde jen o takovou fotografickou blbůstku, což mi jen potvrzuje, že na facebook se lidé hodí hlavně bavit, takže se u fotek nedá očekávat žádná velká korelace mezi kvalitou a úspěšností. Proto není divu, že i když už jsem na facebooku představil i své nejlepší fotky, nejúspěšnější podle počtu obdržených "lajků" se stala fotka od vstupu do metra Anděl, kudy jsem procházel, když jsem se o minulém víkendu v okolí snažil najít nějakou rozumnou náhradu za rozbitou televizi (své zážitky a způsob výběru jsem podrobněji popsal v článku Jak jsem si vybíral novou televizi).
 

úterý 6. listopadu 2018

Jak jsem vybíral novou televizi

V mé domácnosti nehraje televize zrovna významnou roli. Snažím se ji zbytečně nepřetěžovat, ale občas ji mám večer puštěnou při činnostech, pro které není zapotřebí zvláštní soustředění, takže mi tak trochu dělá společnost. V rámci základního pudu duševní sebezáchovy se už několik let nedívám na programy komerčních stanic, protože nevidím důvod provozovat to, co mi nedělá dobře, bohatě si vystačím s tím, co nabízí v poslední době mnohými náhle procitnuvšími názorovými hrdiny ostouzená Česká televize. Když mi program nevyhovuje, vypnu ho, netrpím utkvělou představou, že se mi musí všechno líbit a se vším musím za každou cenu souznít, takže co mi není po chuti, musí být nutně jen nějaká blbost, záměrná provokace nebo projev spiknutí iluminátů.

Moje televize se mnou prožila posledních cca 20 let, takže byla - povětšinou tichým - svědkem mnoha proměn a různorodých zákrut mého života, některých báječných, o kterých jsem si ani netroufal snít, ale taky úplně obyčejných, které se prostě najdou u každého, a zažila i dny méně příjemné a vysloveně nepříjemné, které se zdravý organismus vždycky snaží s odstupem trochu vytěsnit na okraj, aby něco podobného nevládlo našim vzpomínkám. Sloužila mi bez odmlouvání a bez speciálních podmínek; nikdy mi neřekla: "Hele, jestli nebudeš hodnej, tak se ti dneska nezapnu!" Zapla se vždy, spolehlivě a bez reptání, ať už jsem byl právě jakýkoli, klidný či rozčilený, hrdý či zbabělý, okouzlující nebo směšný. A jednou, zčistajasna, se nezapla.
 

neděle 4. listopadu 2018

Nedělní miniglosy č.467

Po dlouhém a krásném babím létě konečně dorazilo tradiční podzimní "vlhce dušičkové" počasí, takže mi ani nebylo proti mysli po dlouhých deseti týdnech zakončit svou dosud nejrozsáhlejší fotografickou výstavu, která se od srpna konala na zámku v Dobřichovicích. Nečekaně jsem ale těsně před likvidací expozice dostal nabídku i nadále pro své fotky využít zámeckou chodbu, kde byla část mé výstavy nainstalována. Tak jsem - poučen vojenskými stratégy - lehce přeskupil síly, víc než půlku fotek na chodbě jsem obměnil vybranými přestěhovanými fotkami z výstavního sálu, kde začne příští týden nová výstava, a vypadá to, že v takto omezeném režimu (22 fotek z původních 52) poběží moje výstava neoficiálně dál, takže kdo pojede nebo půjde kolem dobřichovického zámku, může se mými fotkami ve formátu 50x70 cm pokochat naživo nejméně do konce roku, ale nejspíš ještě o něco déle :-). Nadále tedy bude fungovat moje pohotovostní informační stránka fotovýstavy a samozřejmě kdo se bude chtít podívat na úplně všechny fotky z ukončené výstavy (dokonce je jich tam pár navíc), najde je nejen u mě doma za skříní v originále, ale o dost pohodlněji v kompletním E-katalogu této výstavy.
 

pátek 2. listopadu 2018

Americká noc na Berounce

Nedávno jsem viděl zase jednou po dlouhé době svůj oblíbený film francouzského režiséra Truffauta Americká noc. Dost starý film (nu, starý, je o 7 let mladší než já :-)), ale přistihl jsem se, že má nade mnou pořád tu podivuhodnou moc jako kdysi, že mě nenechá - dokonce i běží-li na obrazovce hodně ztlumené televize - soustředit se na jiné věci a vyžaduje pozornost. Jde o vlastně o "film o filmu", vše se točí kolem celkem obyčejného natáčení a film samotný není ničím jiným než sledem vzájemně provázaných mikropříběhů lidí kolem tohoto natáčení, tedy je z prostředí, které režisér tak důvěrně znal. Truffaut v něm ale filmu vysekl velmi svéráznou uctivou poklonu jako neobyčejnému světu, který - i když tvoří věci smyšlené - žije v zákulisí a v příbězích zúčastněných lidí zcela reálný a poctivý život, i když možná často trochu jiný než ho žije většina z jeho budoucích diváků. Ale povídání o tomto pozoruhodném filmu by vydalo na speciální článek a já se chci dnes věnovat něčemu jinému - americké noci s malým "a", i když i ta je původu filmového a Truffautův film se tak pochopitelně nejmenuje náhodou.
 

pondělí 29. října 2018

Z kapsy legionáře?

Jsou to asi dva roky, kdy jsem se setkal s člověkem, který nutně potřeboval sehnat trochu peněz, nejspíš aby si jako silný kuřák nemusel z úsporných důvodů snižovat své denní nikotinové dávky, a tak se snažil zjistit, jestli pár starých mincí, které našel kdesi doma v šuplíku, nemá nějakou hodnotu směnitelnou za soudobé oběživo. Občas se s tím setkávám: Lidi doma najdou v hrnečku pár kousků po dědečkovi, propadnou pocitu, že se musí jednat o poklad nevyčíslitelné ceny, a když jim řeknu popravdě, že všechno jsou to maximálně korunové položky, ale spíš ani to ne, divže mi uraženým zklamáním nevypoví válku.

Ani tentokrát jsem v hrsti starých ošoupaných mincí z různých kovů a z různých časů nenašel žádnou raritu, před kterou by si světové aukční domy sedly na zadek. Většina těch kousků bylo to nejobyčejnější, co bylo kdysi možné vstrčit bez velkého utrhování do kapsy: pár rakouských šilinků, nějaký německý pfennig samozřejmě z oběhu notně ošoupané československé haléře a korunky, pár polských zlotých nebo maďarských forintů. Díval jsem se proto na "sbírku" trochu s despektem a v duchu jsem si sumíroval nějaká utěšující slova, že nejenže z takového pokladu nebude na Rolls-Royce nebo soukromý ostrůvek v Egejském moři, ale nejspíš ani na ty obyčejné cigarety ne. Ale pak mě přece jen dvě mince zaujaly.
 

neděle 28. října 2018

Nedělní miniglosy č.466

Nějakou dobu jsem přemýšlel, že sté výročí založení republiky si připomenu speciálním článkem a nikoli jen tradičními Nedělními miniglosami. Nakonec jsem si ale řekl, že teď se s různými komentáři k jubileu stejně roztrhl internetový pytel, tak vůbec nebude škodit nějaký drobný časový odstup. Když se mohla ruská říjnová revoluce odehrát v listopadu, určitě se něco podobného snese i u mé blogové oslavy jubilea Československé republiky. Ostatně, když už republika vydržela bez mého speciálního komentáře dlouhých sto let, těch pár dní navrch jí už snad neublíží.
 

středa 24. října 2018

E-katalog dobřichovické fotovýstavy aneb O opravdu posledních jízdách

Když jsem byl malý, chodil jsem ve Staňkově rád na tamější srpnovou pouť. Obzvlášť se mi líbilo chodit tam v sobotu pozdě večer, ještě dávno před nedělním vyvrcholením, na různá točidla, kolotoče, lochnesky a létající rakety, a užíval jsem si, jak kolotočáři celý večer hlasitě lákali návštěvníky na "úplně poslední jízdu". Po té poslední jízdě totiž následovala jedna po druhé další a další "poslední jízda", většinou různě prodloužená nebo zrychlená oproti kratším a pomalejším jízdám v pouťové "špičce", vlastně celý pouťový večer se skládal z posledních jízd a byl to zatraceně dlouhý večer, který postupně přešel v noc a nakonec stihl i zlehýnka zaťukat na dveře rána. A já pochopil, že některé poslední věci jako poslední jen vypadají, ale poslední být zdaleka nemusí, a možná to platí o více věcech, než si myslíme, a možná dokonce o většině z nich. Snad jedinou výjimkou jsou ty úplně poslední věci člověka, které jsou asi opravdu poslední, ale mezi námi, stejně víme - přes veškeré lidské znalosti a rozvíjející se techniku - houbeles, jak to s nimi ve skutečnosti je.
 

neděle 21. října 2018

Nedělní miniglosy č.465

Vypadá to, že dnes už se na svou prodlouženou fotografickou výstavu na dobřichovickém zámku (aktuality pořád spravuji na pohotovostní informační stránce výstavy a prohlédnout si na ní můžete i kompletní E-katalog) nevyrazím v tričku s krátkým rukávem, jako doposud skoro každý den letos velmi povedeného babího léta. Děkuji všem, kteří se na výstavu přijeli podívat osobně, a ti, kteří ještě s návštěvou váhají, by neměli váhat dlouho, protože ve středu 31. října expozice tentokrát už definitivně končí. Nedělní miniglosy - svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" ale ani tuto neděli nebudou chybět, protože v politice i ve společnosti se stále děje mnoho zajímavého.
 

pátek 19. října 2018

Slova paměti

"Ke Stalinovi" se dnes už naštěstí nechodí k legendární Švecově "frontě na maso", ale spíš k Metronomu, přesněji ke Stroji času, jak zní správný název velkého metronomu na letenské pláni. Teď právě je ale možné podívat se i do dlouho nevyužívaných a nepřístupných prostor pod dávnou obludnou Stalinovou sochou, kde je mezi betonovými podpůrnými sloupy "k zažití" audiovizuální expozice Paměť národa, připomínající některé důležité mezníky v historii naší země. Nebudu dnes podrobněji psát o expozici, myslím ostatně, že zážitek je obtížně přenosný. Tak jsem návštěvu na výstavě využil alespoň jako inspiraci k pár veršům do rubriky V řeči mírně vázané.

úterý 16. října 2018

Kterak posílám sám sobě vyděračské dopisy

Zdá se vám nadpis dnešního článku podivný? Může člověk, který je snad celkem psychicky zdráv, dospět do stadia, kdy vydírá sám sebe? Mám snad dvě svářící se protikladné tváře jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde? I když je to fakticky vzato samozřejmě nesmysl, pro případného vnějšího pozorovatele to může přesně tak vypadat. Z mé vlastní e-mailové adresy mi totiž opravdu opakovaně chodí vyděračské dopisy, tak jsem si řekl, že se to možná děje i řadě jiných lidí, a nebude proto marné o tom nepříjemně "šedém" tématu napsat článek.

Je to už nějaký ten rok, co jsem zjistil, že nějaký zahraniční paznecht používá občas mou základní a nejpoužívanější e-mailovou adresu pvapenik@centrum.cz k reklamě tu na viagru, tu na nějaké pornostránky, ondyno zas "ode mne" rozesílá zprávy s odkazem na nějakou škodlivou stránku, a nejspíš se tak snaží šířit různé webové "trojské koně". Není to věru nic příjemného, když vám taková zpráva přijde, psaná buď vulgární angličtinou nebo směšně lámanou češtinou. Vyhnout se tomu v dnešním prostředí internetu ale dá asi jen těžko: Sice používám sadu slušných antivirových programů, ale zároveň občas rozesílám své e-maily - především v souvislosti s pořádáním svých fotografických výstav - na stovky různých mailových adres a stačí, aby jeden z počítačů, na který můj mail dojde, nebyl dostatečně chráněný, a už se moje adresa může ocitnout na černém seznamu podobně zneužívaných. 
 

neděle 14. října 2018

Nedělní miniglosy č.464

Sice jsme v týdnu zažili pár zamlžených rán, ale babí léto se s námi letos nechce rozžehnat a myslím, že nikdo z nás výrazně neprotestuje. Velkou část z posledních dní trávím na dobřichovickém zámku, kde právě dnes končí moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) - viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky. Moc mě potěšilo, že jsem měl příležitost se díky výstavě setkat s několika dalšími blogerkami a blogery, které jsem se doposud osobně neviděl, a zopakovat si příjemné setkání s těmi, se kterými jsme se viděli už poněkolikáté. A i když kvůli výstavě a četným veřejným i individuálním prohlídkám poslední dobou blog a další psaní (i komentování) maličko zanedbávám, říkám si, že aspoň Nedělní miniglosy - svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" by - byť v poslední den výstavy - vyjít měly, protože zajímavé události uplynulého týdne v politice i společnosti si o to vysloveně říkají.

úterý 9. října 2018

Most do budoucnosti

Vypadá to, že v údolí Berounky začaly tradiční podzimní ranní mlhy. Znamená to, že prakticky všechny aspoň trochu odložitelné ranní činnosti u mne teď ustupují rychlé fotoprocházce k zamlžené řece - snídaně, sprcha, holení, ranní čaj, to vše může počkat. Rychle na sebe něco hodit, stativ do ruky, přes rameno foťák, do jedné kapsy makroobjektiv (nastává přece sezóna krásně zarosených pavučin, jichž bývá na lávce nad Berounkou požehnaně), do druhé kapsy kabelová spoušť a rychle ven. Cestou pozdravit pár známých, se kterými jsem do začátku svých "tvůrčích prázdnin" často cestoval ráno vlakem do Prahy a oni spěchají přes lávku na nádraží, krátce si popovídat s několika dalšími lidmi, kteří už u řeky fotí, pár kolemjdoucích, které zajímá, co fotím, dokonce lákám na svou stále ještě probíhající výstavu na dobřichovickém zámku: "Jéééé, to je fajn, to ještě stihnu, chodím kolem zámku každý den," říkají mi a já přemýšlím, že takováto "kontaktní kampaň" podobná jako před volbami, by byla nejspíš efektivnější, než roznášení informačních letáčků po městečku. "Paráda, tak to já se určitě zastavím," říká nadšeně další paní, když se dozvídá, že výstava je k vidění až do neděle.
 

neděle 7. října 2018

Nedělní miniglosy č.463

Když už v našich zeměpisných šířkách nemáme to opravdové, užíváme si aspoň babí nebo indiánské léto (nejlepší by ovšem bylo indiánské babí léto podle indiánské babičky :-)). Hned po "svátku demokracie", jak volby označuje pan prezident (možná proto by měl rád volby povinné, abychom si takový významný svátek užili opravdu všichni), se v posledních letošních hřejivých paprscích objevuje už 463. vydání Nedělních miniglos - svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Zároveň moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), na dobřichovickém zámku (viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) vstupuje do svého posledního týdne, protože příští neděli končí. Poslední komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v sobotu 13. října od 10:30 hod., ale pořád platí, že se mi můžete ohlásit předem a domluvit si i prohlídku individuální.

středa 3. října 2018

Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové


V minulém týdnu jsem se po mnoha letech dostal ke svému starému fotoarchivu ze "starší doby analogové", který jsem už považoval za dávno ztracený a propadlý peklu. Archiv obsahuje stovky fotek z doby, kdy jsem všechno fotil jen stařičkým mechanickým LOMO foťákem (který mimochodem po dlouhé době přišel opět do trochu ujeté "retro módy" nejspíš jako kompenzace za to, že dnes je digitální focení příliš jednoduché a bez větších překážek). V té době jsem si fotky vyvolával a zvětšoval sám, jak bylo tehdy zvykem, takže jsem fotil prakticky jen černobíle. Práce fotografa tou dobou ještě byla hlavně kombinací chemie a optiky bez podpory speciálních softwarů, bez kterých si dnes už málokterý fotograf umí svou činnost představit. Jsem dalek toho, abych si tohle fotografické období v nějakém "retro rauši" nadměrně idealizoval, aparát byl mizerný, filmy většinou nic moc, snad jen papíry bylo možno sehnat velmi slušné. Ale je fakt, že tou dobou měla výroba fotek jiný "šmak" než dnes, kdy se většina z nich vůbec nedostane do hmotné podoby, ale zůstane jen na discích počítačů a na serverech anonymních datacenter kdesi ve světě, v podobě časem stále obtížněji dešifrovatelných sad jedniček a nul.
 

neděle 30. září 2018

Nedělní miniglosy č.462

I když se sluníčko ještě pořád snaží, aby nám zůstaly na léto pěkné vzpomínky a přerod v podzim a zimu nebyl tak drsný, zvlášť po ránu je už docela citelné, že nám léto dává vale a - sice celkem neochotně, ale stále zřetelněji - směřuje na kalendářní vejminek. S prvními podzimními ranními mrazíky přichází zároveň už 462. vydání Nedělních miniglos - svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Zároveň se moje fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), na dobřichovickém zámku (viz např. článek Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) nenápadně přehoupla do svých posledních dvou týdnů. Předposlední komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v neděli 7. října od 14:00 hod., ale pořád platí, že se mi můžete samozřejmě ohlásit předem a domluvit si i individuální prohlídku.
 

čtvrtek 27. září 2018

O jazykových zákoutích psího života

Protože potkávám celkem dost blogů, které se tématicky zaměřují na psy, řekl jsem si, že - i když žádného psa nemám, jen si občas na zahradě hladím a drbu psa svých domácích - bych ve svých blogových aktivitách neměl zůstat pozadu, zvlášť když dnes ráno byla po dlouhém horkém létě poprvé opravdu psí zima. Když už ne na téma "Chovatelství", napíšu tedy aspoň článek do rubriky Jazykové hrádky, však už je to déle než rok, co v této rubrice nic nového nepřibylo.

No řekněte, není zajímavé, jak se ti psi prolínají naší řečí, kolik psů máme v ustálených rčeních, která vlastně se psy jako takovými zas tolik společného nemají? Nejde zdaleka jen o zmíněnou psí zimu nebo zimu jako v psírně, které se s příchodem chladných podzimních rán do naší řeči vysloveně podbízejí. Takových psích slovních spojení je mnohem víc; však všichni dobře známe, jaké psí oči občas dokážeme udělat, když o něco opravdu stojíme a loudíme. Chceme-li připodobnit, jak strašný puch jsme cítili, bereme občas za etalon smradu psí kšíry. A to ani nemluvím o tom, že občas máme prostě náladu pod psa a pak z toho někdy vyvádíme psí kusy, takže se pak snadno dostaneme do situace, kdy by si od nás pes kůrku nevzal.

neděle 23. září 2018

Nedělní miniglosy č.461

Léto se nám přesně podle astronomického kalendáře zlomilo do podzimu, a první letošní podzimní Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", tak mají pořadové číslo 461. I tuto neděli jsem z redakce NMg průběžně odbíhal na dobřichovický zámek, kde můžete až do 14. října navštívit moji fotografickou výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), o které už jsem psal např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky). Příští komentovaná prohlídka výstavy pro volně příchozí neobjednané návštěvníky se bude konat v sobotu 29. záží od 10:30 hod., ale můžete se mi ohlásit předem a domluvit si individuální komentovanou prohlídku. Příští týden nebudu pořád v Dobřichovicích, takže kdo se mi ozve kvůli momentu překvapení až ze zámeckého sálu, riskuje, že zrovna tou dobou budu v Praze domlouvat výrobu autorských fotek pro ty, co si je už na výstavě stihli objednat, nebo budu zrovna někde ve vlaku mezi Plzní a Prahou. S dostatečným předstihem (alespoň 1 den) ale jde domluvit leccos :-).

sobota 22. září 2018

Fotografický výlet k Libeňskému mostu

Ještě celé čtyři víkendy (a samozřejmě i během týdnů mezi nimi) bude otevřená výstava mých fotek na dobřichovickém zámku. Pokud tedy chcete vidět moje fotografie v o dost lepším provedení než na obrazovce počítače a v pořádném formátu (50x70 cm), máte pořád ještě dost času a na výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), kde jsou ale k vidění i fotky, které s vodami nemají nic společného, jste všichni srdečně zváni. Pár pohledů na výstavní instalaci najdete v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky.

V posledním týdnu jsem měl několik komentovaných prohlídek pro zájemce z řad svých známých i úplně náhodných kolemjdoucích a musím říct, že je to pro mne jako pro autora vždycky moc zajímavá zkušenost, pokaždé úplně jiná, skoro nic se neopakuje. Věřím, že návštěvníků ještě přijde dost; mám ještě hodně těch, kterým bych rád své obrazy "naživo" ukázal a přiznávám, že v případě toho nejvysněnějšího návštěvníka by se moje radost nejspíš do jakkoli vekého prostoru výstavního sálu nejspíš ani nevešla :-).
 

středa 19. září 2018

O osobním prétoriánovi aneb jak jsem si platil ochranku

Když jsem nastoupil do školy, celkem brzy jsem poznal, že zatímco na školní učivo jsem připravený až příliš dobře, takže se v hodinách budu spíš nudit, než abych si užíval rozkoš společného odhalování tajemství světa, zcela mi chybí jiná podstatná předškolní průprava: Nikdo mne totiž před nástupem do školy nenaučil se prát.

Podle toho, co se o škole u nás doma vyprávělo, jsem jako dítě nabyl mylného dojmu, že škola je posvátným chrámem poznávání, kde děti společně v neutuchající radostné spolupráci objevují zákonitosti světa. Nečekal jsem, že jednou z prvních v praxi objevených zákonitostí bude právě skutečnost, že fyzická síla a připravenost ji použít tam, kde se nedostává civilizovanějších argumentů a často i intelektuálních předpokladů, je celkem důležitým prvkem v životě školního kolektivu. Brzy bylo jasné, že mít pravdu zdaleka nestačí, ale ještě je nutné být schopný si tu pravdu uhájit proti fyzické převaze.

Když se mi poprvé svou pravdu v názorovém střetu s o hlavu vyšším a skoro o koňskou sílu silnějším spolužákem uhájit nepodařilo a tu osobní potupu viděla i moc pěkná holčička Vanda v první lavici u okna, pochopil jsem i svým dětským mozečkem, že pravda a spravedlnost nepadá sama z nebe, ale musí mít i dost vlastní síly se prosadit. K čemu by byla tak slabá pravda, kterou bych musel hned o příští přestávce odvolat, přemožen pěstními či volnostylařskými argumenty nějakého neodbytného "partnera v diskusi"?
 

neděle 16. září 2018

Nedělní miniglosy č.460

Po vynucené přestávce z minulého víkendu, kdy se nedalo kvůli technickým problémům serverů Blog.cz publikovat nic, tedy ani Nedělní miniglosy, se tento svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" vrací do "blogového éteru" svým 460. číslem. Ani tuto neděli nemají NMg úplné sólo, na které jsou z dlouhých let své existence poněkud rozmazleně zvyklé; ono to ani dost dobře nejde, když zároveň stále probíhá moje fotografická výstava na zámku v Dobřichovicích (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky), kde mám v posledních dnech to potěšení osobně přivítat řadu milých hostů. Ostatně i na dnešek jsem připravil jednu komentovanou prohlídku pro volně příchozí neobjednané návštěvníky (od 14:00) a počítám, že kromě toho bude ještě jedna nebo dvě prohlídky pro návštěvníky objednané :-). Tak mohu jen věřit, že tohle malé rozdvojení mysli a pozornosti se neprojeví negativně na kvalitě našeho týdeníku - ani dnes ani další čtyři neděle, které má moje výstava ještě před sebou (končí v neděli 14. října).

pátek 14. září 2018

Vševědoucí oko

Jak dlouhodobější návštěvníci tohoto blogu dobře vědí, pokaždé, když se dostanu na zahradu svých rodičů ve Staňkově u Domažlic (což pohříchu bývá jen párkrát do roka), hrozí, že nějak rozšířím svou dlouhodobou kolekci fotografií s názvem Kouzelná zahrada. Několik fotek z předešlé návštěvy na přelomu června a července teď právě dokonce visí na mé aktuální výstavě na zámku v Dobřichovicích. I když půlka mé krátké návštěvy z minulého týdne propršela, ve chvílích, které jsou pro tento typ fotek klíčové - tedy těsně před západem slunce - byly podmínky velmi dobré, a proto pár nových fotek vzniklo. Do výběrové kolekce se z asi padesátky nově pořízených obrázků kvalifikovaly tři a jeden z nich vám tu dnes představím.

úterý 11. září 2018

Caesar a Kleopatra


Dnes to bude jen lehké zahřívací rýmování po víkendové publikační přestávce vynucené technickými problémy serverů blog.cz. Klasický starověký příběh převedený ovšem z královského Egypta do plebejštější reality dnešního předměstí Prahy :-).


Caesar a Kleopatra

Pokojíček v pátém patře
patří slečně Kleopatře.
Přes den kolemjdoucí kárá
(i mně spílá
tahle garsonková víla),
večer čeká na Caesara.
Ten však každodenní dřinu
zapích dnes už v mezaninu.

Je to drsná zkouška vztahu
páté patro
bez výtahu!


pátek 7. září 2018

Stůl plný haiku

Kdysi dávno mi na jedné literární soutěži poradil po předávání cen jeden z porotců, že bych se měl zkusit věnovat psaní haiku. Nebylo to proto, že by mě považoval za mimořádně disponovaného právě pro psaní těchto formou do značné míry svázaných a původem japonských miniatur, spíš považoval mou poezii, se kterou jsem se tehdy ucházel o lokální vavříny, za mimořádně ukecanou. "Zkracujte, zhušťujte, kondenzujte," radil mi tenkrát. Jenže já právě prožíval rozmáchlé básnické období, moje poezie byla nadmíru patetická a jako sláma z bot z ní trčela snaha ohromovat. Tak jsem přikývl, jak se na podobné dobře míněné rady běžně přikyvuje, a dál jsem si vedl svou se svými opulentními verši, nad kterými se naštěstí zavřela voda, protože když si je čtu zpětně, jen se nevěřícně usmívám nad sebou samým Mimochodem, nikdy se nic z toho nedostalo na stránky tohoto blogu, ani v době největší autorské krize, i když v době napsání jsem byl se svými tehdejšími poetickými opusy mimořádně spokojen, byl jsem skálopevně přesvědčen, že přesně tak má vypadat moderní poezie, a myslel jsem si, kdovíjaké umění píšu.
 

úterý 4. září 2018

O jízdenkofóbii

Pokud bychom se někdy potkali ve vlaku, poznáte mě jednoduše: Hned po nástupu do vozu, ještě před tím, než si vůbec sednu, vyndám jak jízdenku, tak všechny další nutné propriety pro cestu před sebe na stolek, protože potřebuji mít celou cestu jízdenku pěkně na očích, aby se mi nemohla nikam zaběhnout ani nikde schovat. Mám totiž opravdovou fóbii z toho, že až přijde ten správný čas a objeví se přísný průvodčí nebo dokonce revizor, nebudu moct jízdenku jako z udělání nikde najít a budu nespravedlivě považován za černého pasažéra a zároveň černého Petra. Nemám pro tenhle nepříjemný pocit žádné rozumné vysvětlení, samozřejmě jsem schopný se s průvodčím velmi dobře domluvit a navíc vyhlížím celkem důvěryhodně, tak bych nejspíš nebyl hned podezírán z nekalostí, ale maximálně z roztržitosti někde na úrovni rolí Pierra Richarda. Přesto ta představa, že bych třeba jízdenku nějakou dobu marně hledal po kapsách nebo v tašce, je pro mě tak stresující, že to nejsem ochoten riskovat.

Samozřejmě, pro něco takového musí mít člověk určité psychické predispozice a já bohužel nevím, odkud onen nepříjemný pocit pramení, mám ho odjakživa, aspoň tedy od toho jakživa, které si vybavuji. Pamatuji se ale přesně na okamžik, který mou jízdenkofóbii potvrdil a notně zvýraznil. Jak už jsem psal v minulé kapitole (viz článek Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce), celou svou "nejvyšší výhru v Sazce" jsem ve svých 15 letech utratil za frajerskou hnědou bundu. Byl jsem si pak ovšem dost zřetelně vědom, že mám sice tu správnou frajerskou bundu, ale jaksi ne to správné frajerské chování. Starším lidem jsem neodsekával, neříkal jsem jim "vole", ve vlaku jsem si nedával nohy nahoru na sedadla, jak to skuteční frajeři dokázali bez mrknutí oka, nedělal jsem shyby na konstrukci zavazadlového prostoru, neházel jsem odpadky ostatním cestujícím pod nohy a připadlo mi hloupé dokonce i to při rozhovoru s cizím člověkem koutkem úst vyfukovat velké žvejkačkové bubliny, i když jsem je uměl. Prostě jsem tehdy byl na opravdového frajera příliš slušný.

neděle 2. září 2018

Nedělní miniglosy č.459

Tento víkend si k Nedělním miniglosám vlastně "odskakuji" z víkendového bohatého programu na zámku v Dobřichovicích, kde se poblíž své fotografické výstavy (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) vyskytuji s malými technologickými přestávkami prakticky od pátečního večera. No a vzhledem k tomu, že vlastně celý páteční večer a celou sobotu vyplnilo ochutnávání nejrůznějších vzorků vína, jsem velmi rád, že pro psaní Nedělních miniglos nestanovuje nějaký zákon nebo vyhláška povinnost nebýt "pod vlivem", protože se obávám, že správně nakalibrovaný alkohol tester bych svým naoko nealko úsměvem neošálil a mohlo by se snadno stát, že bych - byv přistižen - dostal třeba zákaz vydávání Nedělních miniglos na dva roky, což opravdu nevím, jak by zdejší blogoví abonenti vydrželi :-). Takže - psssssst, nebudeme to nikde ventilovat, a třeba mi to ještě protentokrát nějak projde.
 

pátek 31. srpna 2018

Podpisy velkoměsta

V Praze je spousta krásných míst, kde bych si uměl dobře přestavit pěkné a klidné bydlení s nádherným výhledem na město (úplně nejvíc by se mi, myslím, z tohoto pohledu líbilo v domě Na krásné vyhlídce na hradčanském Úvozu, kde dříve bydlela slavná česká automobilová závodnice Eliška Junková, ale protože se v domě zabydlelo švédské velvyslanectví, asi si budu muset nechat zajít chuť :-)). Na druhou stranu jsou v Praze i místa, kde by se mi moc bydlet nechtělo, třeba podél velmi rušných ulic s intenzivní automobilovou dopravou a speciálně pak v ulicích, které jsou součástí pražské magistrály, jako třeba Legerova nebo Sokolská.
 

úterý 28. srpna 2018

Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce

Už odmala jsem byl tvorem hravým a navíc i velkým sportovním fanouškem, nebylo tedy divu, že jsem se brzo začal zajímat i o tipování sportovních utkání. Když jsem začal chodit na gymnázium, tedy ještě před svými patnáctými narozeninami, byl jsem už docela zkušeným sázkařem. No, sázkařem … Aby to zase nevypadalo podle dnešních měřítek jako kdovíco: V počínajících 80. letech neexistovalo nic jako legální kurzové sázky. Jedinou možností, jak popustit uzdu vášni pro sázení na fotbal či na hokej, byla tehdejší oficiální hra SAZKA. To nějací neznámí moudří lidé vybrali každý týden tucet zápasů z domácích nebo velkých zahraničních soutěží a vy jste měli u každého zápasu říct, jestli vyhrají domácí, hosté nebo to dopadne nerozhodně. Za každý takový sloupec dvanácti tipů se tehdy platila jedna československá koruna, na sázence bylo možné uzavřít takových tipů osm, takže za osm kaček týdně, což bylo v mých tehdejších finančních možnostech začínajícího gymnazisty, jsem se mohl každý víkend opájet úžasnou představou, že mi jednou konečně všechny tipy vyjdou, já vyhraju statisíce a na malém rovnostářském dvorku socialistické společnosti se stanu nepřehlédnutelným boháčem, aniž bych kradl, jako to dělávali někteří filutové vyznávající tehdejší oblíbené (a mně strašlivě protivné) heslo tzv. spravedlivé a pokrokové socialistické společnosti: Kdo nekrade, okrádá rodinu!
 

neděle 26. srpna 2018

Nedělní miniglosy č.458

Po "výstavní přestávce", kterou Nedělní miniglosy měly minulý týden, protože jsem tou dobou instaloval 52 fotografií vystavených teď na mé fotografické výstavě na zámku v Dobřichovicích (blíže např. v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky) jsou tu zpět tradiční Nedělní miniglosy svým 458. vydáním. Přírodě i lidem se po dlouhých červencových a srpnových vedrech v posledních dnech přece jen trochu ulevilo, školáci si užívají poslední dny prázdnin a politici poslední dny okurkové sezóny, zaplněné především připomínkami 50. výročí invaze vojsk států Varšavské smlouvy do Československa.
 

čtvrtek 23. srpna 2018

Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky

Od nedělního poledne do pondělního večera trvala instalace nové výstavy mých fotografií na zámku v Dobřichovicích. Výstava byla slavnostně zahájena v úterý 21. srpna večer vernisáží, které se zúčastnila téměř stovka návštěvníků (ze známých blogerů jsem měl to potěšení vidět se s Axinou, Userkou a Milošem), což mi udělalo velkou radost. Velký sál dobřichovického zámku a přilehlá zámecká chodba se zaplnily 52 fotografiemi velikosti 50x70 cm, z nichž většina se již dříve objevila v mých fotočláncích na blogu.
 

sobota 18. srpna 2018

Slunečnice


Jak už jsem ohlásil minulý týden, tuto neděli mimořádně nevyjdou Nedělní miniglosy, protože celou neděli budu připravovat na zámku v Dobřichovicích svou fotografickou výstavu Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) No a protože teď nejspíš kvůli probíhající výstavě budete zde na blogu dostávat větší porce fotek než psaného slova, myslím, že po dlouhých dvou měsících nebude vadit malá odbočka do hájemství "řeči mírně vázané". I když teď právě je (aspoň od nás z Dobřichovic) bouřka v nedohlednu, vrátil jsem se k jedné rozepsané drobnosti ještě z konstantinolázeňského parku, kde se tehdy právě černými mraky zatáhla obloha jako Hynaisovou oponou, ale ať dělala, co dělala, dobrý výhled na jeden krásný obraz na dalekém obzoru mi samozřejmě zaclonit nedokázala :-).


Slunečnice

Skrz hlavy stromů
po vzoru slunečnic
pozdvihám oči
k nebeské šedé římse,
pominu ale slunce
bouřkou uvězněné
a jako vždycky
k tobě otočím se
za střelkou
citlivého kompasu.

Tvůj obraz
mám vždy na obzoru,
ať z profilu, či z ánfasu,
přetrumfne snadno
i nejvyšší horu
a jeho světlo
slunce zastane.

I kdyby světlo v dálce
bylo jen slabě blikající svící
a všechny jemné střelky
časem zlámané,
vždy budu
(po tomhle světle lačný)
jeho okouzlenou žasnoucí slunečnicí
v jasném dni
i mezi právě protrhlými mračny :-).

středa 15. srpna 2018

Výstava Sovětská invaze - srpen 1968 (Praha, Staroměstská radnice)

Invaze armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1968 je téma, které mě zajímá vlastně od té doby, kdy jsem doma jako čerstvý gymnazista našel úplný poklad - kompletní ročník časopisu Mladý svět z roku 1968. S otevřenou pusou jsem četl reportáže o tématech, která nás věru nikdo neučil, a na rozdíl od tehdejšího učiva občanské nauky jsem všechno, co se týkalo tohoto pozoruhodného období, doslova hltal, takže jednotlivá čísla jsem měl pročtená do posledního inzerátu. Příboj dosud nepoznané mediální svobody ke mně citelně zavál skrze staré časopisy i po dlouhých sedmnácti letech.
 

neděle 12. srpna 2018

Nedělní miniglosy č.457

Máme už za sebou, doufejme, největší vlnu letošních letních veder, která zrovna - aspoň jak jsem mohl sledovat na vlastním příkladu - činorodosti nesvědčila. Přestože bych byl v takových žhavých dnech velmi rád líný, jsem k určité míře činorodosti naštěstí nucen blížícím se termínem své fotografické výstavy Obrazy od Berounky (i od jiných vod...) na zámku v Dobřichovicích, která začne vernisáží už v úterý 21. srpna. Zatím to vypadá, že příští neděli budu muset stihnout vpravit všech cca 50 fotek do rámů a během dne ještě dořešit některé věci související s vernisáží, aby se v pondělí daly obrazy kompletně nainstalovat. No a protože celá redakce Nedělních miniglos má při přípravě výstavy povinnou brigádu :-), je pravděpodobné, že příští neděli 19. srpna Nedělní miniglosy nevyjdou.
 

sobota 11. srpna 2018

Tři portréty Berounky v rekordních vedrech

V uplynulých žhavých dnech nešlo pořádně dělat skoro nic, tím méně šlo pochopitelně přes den smysluplně fotit. Až úplně poslední (a zároveň nejrozpálenější) den jsem se rozhodl nebýt líný a vyrazil jsem v časném odpoledni k téměř vroucí Berounce, abych přece jen aspoň pár fotek udělal. Nemělo samozřejmě smysl za takových podmínek fotit v normálních barvách, ale pro focení v infračervené oblasti spektra vedra naštěstí logicky na překážku nejsou.

Řekl jsem si, že bych mohl několika novými záběry udělat i malou reklamu své nadcházející fotografické výstavě (viz článek Informace k mé výstavě na dobřichovickém zámku). Fotil jsem proto na svém oblíbeném místě poblíž Všenor, odkud pochází i profilová fotka výstavy, která se objevila i na plakátu. Zprvu to vypadalo, že by mohla být i podobná "řásnatá oblačnost", ale než jsem se stihl dostat na místo focení, původní "řasy" byly překryty kompaktnějšími a po obloze se dost rychle pohybujícími oblaky.

úterý 7. srpna 2018

Hrdinové nebo bezectní žoldáci?

"Byli byste ochotni položit svůj život za svůj stát?" Zajímalo by mne, tím více v souvislosti s dalšími mrtvými českými vojáky z dlouhodobé afghánské mise, jak by dopadl průzkum na toto téma u poctivě seskládaného reprezentativního vzorku naší společnosti, a ještě víc než proklamované odpovědi by mě zajímala skutečnost.

"A proč bych to asi jako měl dělat?" odhaduji většinovou upřímnou odpověď. Jasně, proč bychom to měli dělat? Na našem státu se nám přece spousta věcí nelíbí (i když každému z nás něco jiného), není ztělesněním našeho společného snu, jako tomu bylo u našich prapředků, zdědili jsme ho a popravdě, často nevíme, co si s ním počít, když každý z nás si jeho fungování představuje trochu jinak, takže v důsledku není skoro nikdo spokojen. Proč bychom se pro takový stát, se kterým se v mnoha ohledech nejsme schopni ztotožnit, měli obětovat? Na to máme přece své profesionální vojáky, kteří za nás v případě průšvihu nasazují své krky. Tyhle vojáky si přece platíme ze svých daní, a když se s některými z nich něco semele, část z nás je odsoudí jako ty, kteří bojují jen proto, že za to dostali (od nás, ostatně) zaplaceno, jako "žoldáky". Přece o vojenství něco víme: Viděli jsme v telce dvakrát Černé barony a taky pár dílů seriálu MASH, takže nepotřebujeme od žádných vojenských expertů nic vysvětlovat.
 

neděle 5. srpna 2018

Nedělní miniglosy č.456

Vstoupili jsme do druhé půlky školních prázdnin vlnou veder, o které nás klimatologové přesvědčují, že takto už to bude jednou provždy. "Provždy" - to je takové neposedné slovo, ani při nejlepší vůli si nikdy nemůžete být jisti, jestli se opravdu naplní. Ovšem z hlediska února 2009, kdy začaly Nedělní miniglosy vycházet, už se to slůvko skoro naplnilo, když dnes vychází tento svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" už po čtyřsté padesáté šesté. Ne, že by občas redakce nepotřebovala nějaké to volno, ale dva měsíce v kuse jako školáci a studenti? Natož celý rok jako Čerf!? Nepředstavitelné! To by mě moji milí abonenti hnali! :-)