Jak dostat do svého hledáčku Václava Havla?

Je to asi čtvrt roku, kdy jsem tady ukázal jednu fotku z mé už mnoho let pohřešované sbírky starých analogových fotografií, která se k mému překvapení před nedávnem našla ve velké bedně při rekonstrukci v místě, kde jsem kdysi bydlel. Na té první publikované fotce byla paní Shirley Temple-Black, slavná herecká hvězda a na začátku 90. let velvyslankyně USA v Praze (viz článek Příběh staré fotky paní Shirley...). No a dnes vám ukážu druhou fotku pořízenou ve stejný letní den roku 1990 na Pražském hradě při volbě prezidenta republiky.

Tuhle fotku jsem si nechával na prosinec schválně, abych publikování dosud nikde nezveřejněné černobílé fotografie spojil s připomenutím sedmého výročí smrti Václava Havla, člověka, který aspoň v mých očích nasadil laťku pro působení ve funkci prezidenta republiky tak vysoko, že mám od té doby (občas trochu, často dost) problém s jeho následovníky, kteří jsou především z prostého lidského pohledu zcela jinde. Nebudu ale tentokrát zabředávat ani do kritiky současné politické reprezentace ani se nechci podílet na nějaké "mramorizaci" prvního prezidenta našeho státu, kterého jsem zároveň zažil a zároveň si ho měl důvod vážit. Chci jen ukázat dobovou fotku a připomenout - zčásti člověka a zčásti atmosféru, přičemž, myslím, to druhé je z fotky lépe patrné, než to první.

 

Nepamatuji si už přesně, ve který okamžik jsem fotku pořídil, jestli to bylo před volbou nebo po až po hlasování ve Vladislavském sálu. Paměť mi napovídá, že to bylo až v době, kdy byl prezident ve své funkci potvrzený, o všem pochybující rozum se zase přiklání spíš k variantě "před volbou", protože po volbě, myslím, pokračoval program na Hradě. Protože ale nejsem žádný reportážní fotograf, na skutečnosti zas tolik nezáleží.

Co je důležité, je fotka samotná: Prezident se - zjevně s novým "volebním účesem" :-) - prodírá davem rozzářených lidí, kteří se přišli na Hrad podívat, a řekl bych, že asi nepřišli Václava Havla zrovna vypískat. Ochranka má spoustu práce, aby prezident nebyl přihlížejícími ušlapán a uobjímán, o všudypřítomných teroristech s výbušninami se tehdy mluvilo jen zřídka a v souvislosti s dalekými kraji. Nikdo se zjevně prezidenta nechystá inzultovat, i když návštěvníci na hradním nádvoří neprošli žádným kádrováním ani osobní prohlídkou. Prostě jsem tehdy s foťákem přišel, prolezl jsem Hrad skrznaskrz, vyfotil jsem si, co mi přišlo zajímavé a zase jsem svobodně odešel. Jaký rozdíl oproti současnosti!

Je fakt, že dostat se k záběru v té tlačenici nebylo vůbec jednoduché a fotku jsem "ulovil" až v okamžiku, kdy jsem svůj analogový ruský foťáček LOMO zvedl vysoko nad hlavu a bez jakékoli možnosti obrázek správně komponovat v hledáčku a průběžně zaostřovat (zaostřit bylo možné jen ručně a to ještě jen odhadem vzdálenosti v metrech, kterou člověk musel nastavit předem). Nemůžu říct, že bych měl nějakou větší zkušenost s reportážní fotografií v podobných podmínkách, jsem naopak zvyklý si všechno dobře připravit, třikrát přeměřit a v klidu přezkoušet, zatímco při focení na Hradě jsem "pálil" zcela naslepo, navíc bez možnosti korigovat výsledek podle předchozích obrázků, protože fotky se samozřejmě ukázaly až s notným odstupem při vyvolání ve fotokomoře, což byl tehdy velmi honosný příležitostný název pro naši obyčejnou stísněnou panelákovou koupelnu. Přesto si myslím, že fotka vyšla dobře a o moc líp se udělat nedala; i hloubka ostrosti vyšla kupodivu tak, jak jsem si ji představoval. Na to, že mi v tu chvíli zbývaly na kinofilmu poslední dvě políčka, je, myslím, výsledek ucházející.

Občas se na tuhle fotku dívám, když si čtu na různých diskusních fórech názory lidí, kteří i dlouhá léta po jeho smrti přisuzují Václavu Havlovi vinu za vše špatné, co se v naší zemi i v jejich osobním životě po roce 1989 odehrálo (nic dobrého se samozřejmě - viděno jejich očima - nikdy nestalo) a vedeni vášnivou nenávistí "až za hrob" nadávají všem, kteří jejich názor nesdílejí, do "havloidů". Tedy ano, jejich úhlem pohledu nejspíš patřím i já mezi takové zatvrzelé "havloidy" a kromě debility toho nenávistného označení na tom dokonce neshledávám vůbec nic špatného :-). Dívám se tedy na tváře těch lidí z jednoho letního dne na Pražském hradě před více než 28 roky a říkám si, jestli aspoň část toho tehdejšího úsměvu po létech vydržela nebo ho překryly letokruhy podmračených vrásek. A taky přemítám, že vůbec není špatné, zůstává-li případný úsměv fotografa mimo záběr, a tedy i mimo jakékoli časové srovnání.

Kdyby se čirou náhodou někdo z přihlížejících na obrázku poznal a chtěl mě žalovat, že ho jeho tehdejší úsměv věnovaný prezidentu Havlovi z dnešního pohledu kompromituje, rád bych ho upozornil, že po tolika letech je promlčená i bestiální vražda, o to spíš nijak zvlášť bestiální fotografie.

I když po nástupu pravidel GDPR a různých kampaní typu MeToo si říkám: Kdoví jestli! :-)

Kdo by si chtěl přečíst mou osobní vzpomínku na setkání s prezidentem Havlem, kterou jsem spolu s několika fotografiemi ze smutečně vyzdobeného Pražského hradu zveřejnil na blogu pár dní po úmrtí Václava Havla právě před sedmi lety, může se podívat na článek O růžích a panáku pro Václava Havla.