Martha Argerich - první dáma světového klavíru

Když mi asi před půl rokem kdesi na internetu úplně náhodou padla do oka nenápadná zpráva, že jedním z účinkujících na letošním podzimním festivalu Dvořákova Praha bude i legendární argentinská klavíristka Martha Argerich, musel jsem si promnout oči, jestli se mi to jenom nezdá. Říkal jsem si, že kolem toho ještě bude pořádný mediální humbuk (nakonec se vůbec žádný nekonal, ale naopak bylo úplné ticho po pěšině, nejspíš proto, že média zjevně nejsou zvyklá pracovat s pozitivními zprávami a v rozpacích před nimi prchají do svého důvěrně známého hájemství strachu, afér, konfliktů a vzájemné nenávisti), protože pro mě je to srovnatelně významná událost, jako kdyby do Prahy přijeli společně zahrát Paul McCartney s Ringo Starrem pod regulérní hlavičkou Beatles. Ještě týž den jsem zkontroloval, jestli čirou náhodou nezbyly nějaké lístky; sedadel bylo volných už jen pár - po jednom v různých koutech veliké Dvořákovy síně Rudolfina. Pár kliknutí - a jedna vstupenka byla moje.

Abyste chápali moje nadšení: Martha Argerich pro mě byla vždycky součástí nejužší špičky mezi světovými klavíristy, a teď myslím mezi světovými klavíristy celé historie, nikoli jen mezi těmi současnými. Kdykoli se někde rozhořela (celkem zbytečná a logicky i bezvýsledná) debata o tom, kdo je nejlepším pianistou historie, a padala při tom ta největší jména (už jsme tu ostatně měli články o Glennu Gouldovi (Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru) a o Vladimiru Horowitzovi (Vladimir Horowitz - velký romantický trémista), kteří se v takových debatách rovněž objevují často jako nominanti, vždycky jsem tuhle mimořádnou Argentinku do diskuse přihodil, pokud už tam tedy dávno nebyla, protože v dobách, kdy jsem měl možnost sledovat z větší blízkosti naši klavírní scénu, byla tam slavná "Argerička" mimořádně ctěnou a váženou osobou, jejíž nahrávky měly - především pro ty, kteří právě studovali nějakou skladbu - doslova cenu zlata a pianisté si je mezi sebou - nemajíce tehdy ještě k dispozici Youtube - půjčovali k přehrání a překopírování jako vzácný poklad. 

Nádražní slunce aneb Noční focení u Berounky

Na začátku stál celkem triviální nápad, který jsem dostal u piána, když jsem se mořil s další, už asi patnáctou Bachovou Goldbergovou variací (aktuální kolekce Čerfových Golbergových variací): Vždyť přece to, co fotím už sedm let na jednom místě poblíž Dobřichovic na břehu Berounky, je něco podobného  jako ony klavírní variace. Fotím stejných pár čtverečních metrů říčních proudů v různém počasí, v různém ročním období, za různého stavu vody v řece, v různou denní dobu a při různém nastavení fotoaparátu, což je vlastně analogie hudebních variací napsaných v různém tempu, s různou dynamikou a v různé tónině. Proč bych tedy nemohl udělat něco jako "30 goldbergovských fotovariací", které ukážou úplně stejné místo ve třiceti odlišných podobách a přitom budou rozvíjet jediné základní téma. A 30 fotek, to je tak akorát středně rozsáhlá výstava, která by se za vhodných okolností vešla do jediného většího výstavního sálu. Prostě si tak fantazíruju; nejspíš mi po těch čtyřech výstavách zorganizovaných v covidovém období 2020-21 už zase trochu otrnulo :-).  

Probíral jsem se fotkami, které jsem za sedm let nashromáždil, abych vybral adepty do takové třicítky variací, a napadlo mě, že vlastně za celou tu dobu nemám ani jedinou noční fotku; vlastně jsem si ji v tomto případě ani neuměl pořádně představit. A tak jsem - pravda, po delší době sebepřesvědčování, že to je dobrý nápad - někdy před desátou v noci vyrazil s čelovkou a stativem na místo asi 1,5 km za Dobřichovicemi, kde to za denního světla moc dobře znám, protože jsem tam "své" nenápadné proudy na řece fotil už mockrát, ale znáte to - v noci jako kdyby byla skutečnost úplně jiná než "normální" svět. Bylo hodně mokro po docela silných deštích, v řece bylo vody po okraj a možná trochu nad něj, a já sešel z příříční louky po prudkém svahu říčního břehu až na malé - rybáři a mnou vyšlapané - místečko jen pár centimetrů vedle okraje říčního koryta. Stativ jsem postavil na místo, které normálně bývá na suchu, ale teď tam všude stálo 10-15 cm vody, a jen jsem doufal, že do mě zezadu potmě nežďuchne nějaké divoké prase, protože to by mě nejspíš našli až někde u Hamburgu.

Nedělní miniglosy č.656

Dnes už se meteorologové s astronomy konečně skoro po měsíci rozepří shodnou: Léto skončilo a nastal podzim. Já bych tedy rozhodně měl raději "nadlet" než podzim, ale to už záleží na gustu každého z nás. Vzhledem k tomu, že jsme se přehoupli přes rovnodennost, znamená to, že čas bez slunce už bude i v jasných dnech delší než čas s ním, což nemusí být nutně na závadu, když si dokážeme i ten kratší čas společně náležitě užít; aspoň si nezevšedníme. Já tedy doufám, že zdejším návštěvníkům během léta úplně nezevšedněly ani Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a ve společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru. Vítám vás u 656. čísla nedělníku, který je nám koncem týdne pravidelným společníkem už víc než 13 a půl roku. 

V tomto týdnu jsem zveřejnil dva nové články: V prvním jsem vás zavedl zase jednou do své malé blogové fotolaboratoře, protože v článku Smíchovská pouliční znouzecnost, jsem se pokusil ukázat, jak se dá i v mizerných podmínkách, ničím nevybízejícím k focení, nakonec - když se necháte vést okolnostmi a nesnažíte se je za každou cenu silou přeprat - dobrat úplně nečekaného a neplánovaného výsledku. Druhým příspěvkem byl v mnohém opravdu speciální článek č.2222 na mém blogu (později mi došlo, že těch dvojek je ve hře ještě víc, protože článků bylo ve skutečnosti 2222+2 :-)), kterým se stala speciální lehce jazykozpytná rýmovačka Čtyři labutě (s praktickým cvičením na skloňování v plurálu).  Z minulého týdne ještě jednou připomenu ukázku výsledků svého hledání ve starých matrikách v přehledné podobě Vějířové přehlídky předků.  A připomenout si opět můžeme i jeden článek z archivu, zaprášeného nánosem 11 dlouhých let, článek z mé první velké japonské cesty, konkrétně reportáž z prvního ze dvou mých výstupů na na nádhernou a majestátní horu Fudžisan - Taxíkem na Fudži.

 

Čtyři labutě (s praktickým cvičením na skloňování v plurálu)

Jak už jsem ohlásil, právě tímto článkem se naplňuje skoro magické "supersudé" číslo 2222. Ano, dnešní článek je na mém blogu přesně dvoutisící dvoustý dvacátý druhý. A protože k příštímu takovému - pro změnu superlichému - číslu se zde už rozhodně nedostaneme, máme dnes poslední šanci užít si podobnou číselnou souhru.

 

Nakonec jsem se rozhodl nedělat žádné historické výběry či patetické pamětní články, ale naopak připomenout si tuhle specifickou příležitost článkem úplně obyčejným, článkem jako je každý druhý, dvacátý druhý či dvoustý dvacátý druhý. A protože dnešní článek bude z rubriky V řeči mírně vázané, použijeme obraz čísla 2222 v podobě čtyř ve stejném směru orientovaných labutí, což jsou ptáci jednak fotogeničtí a jednak se o nich dá říct, že umějí probudit i básnickou obrazotvornost; ostatně určitě si mnozí z vás vzpomenou na slavný verš básníka Jaroslava Nerada "labutí šíje, ňadra, buben a činely", ze kterého se nakonec vyklubal záznam poznávací značky hledaného automobilu v klasické Čapkově povídce. Věřím, že dnešní - literárně nijak ambiciózní - rýmovačka Čtyři labutě nebude zdaleka tak obsáhlá jako byli Tři mušketýři a nepůjde v ní o kejhák jako třeba v Sedmi statečných.

 

Smíchovská pouliční znouzectnost

Vítám vás opět po nějaké době ve své malé blogové fotolaboratoři. Dnes se podíváme, jak se taky dá postupovat, když původní plány na focení z nějakého důvodu úplně selhaly, počasí je naprosto hnusné, světlo aby hledal člověk lupou a ještě k tomu charakter místa, kde se pohybujete, nezaručuje na první pohled nějakou mimořádnou inspiraci. Ale copak jsme snad nějací jednoduší lidé, že bychom si vystačili s prvním pohledem :-)?

V sobotu jsem měl původně v plánu jet se podívat přes kopec do Mníšku na jedno doporučené místo, kde se prý pořádají zajímavé výstavy (vidíte, už zase začínám mít výstavní roupy). Leč - souhrou nepříznivých okolností (vydatné přeháňky, zmatené autobusové zastávky u dobřichovického nádraží, moje vlastní hloupost, atd.) jsem nakonec ani nevyrazil a místo toho jsem naskočil opět do vlaku na Prahu, kam jsem si aspoň zajel na oběd s tím, že si třeba cestou něco zajímavého vyfotím. Jenže co zajímavého fotit, když město je pod olověnou duchnou, poprchává a vy jste právě v prostoru, kde převládají instantně neosobní obchodní centra. Říkal jsem si, že by se třeba v tom bludišti skleněných a zrcadlových stěn mohl najít aspoň nějaký neotřelý motiv, třeba nějaký "poloodraz".

Nedělní miniglosy č.655

Tak nevím - za normálních okolností dávám přednost astronomickému létu před létem meteorologickým, protože se mi zdá být pojato optimističtěji. Poslední dny ovšem léto (byť končící) věru nepřipomínají a ani poslední formálně letní dny podle meteorologů (strouhajících letos zatím astronomům škodolibě mrkvičku) nemají být jiné. Tak aspoň doufám, že o něco později ještě přijde léto babí, protože nosím rád trička s krátkými rukávy a ještě bych si je letos rád párkrát užil. I když už na horách poletují první sněhové vločky, rozhodně to zatím nevypadá na takovou kalamitu, která by zamezila vydání dalšího čísla Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a ve společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru. Vítejte u 655. čísla nedělníku, který je nám koncem týdne pravidelným společníkem už víc než 13 a půl roku. 

V tomto týdnu jsem opět zveřejnil dva nové články: Prvním byl fotočlánek Rozhovor se stínovým andělem, ve kterém jsem zase jednou po dlouhé době ukázal fotografii pořízenou (v ranní špičce na hlavním nádraží) v nouzi mobilním telefonem. Ve druhém jsem pak zpracoval část výsledků svého hledání ve starých matrikách do přehledné podoby Vějířové přehlídky předků.  Z minulého období ještě jednou připomenu druhé nahlédnutí do mých Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, a jazykovou drobnůstku Jen maličká změna slovosledu. A i dnes přidám odkaz na jeden článek archívní: Před 11 lety touto dobou jsem zrovna cestoval po krásném Japonsku a měl jsem čerstvě v nohách svůj první ze dvou výstupů na nádhernou horu Fudžisan, tak si můžeme připomenout třeba reportáž Taxíkem na Fudži.

 

Vějířová přehlídka předků

Zdejší návštěvníci velmi dobře vědí, že se občas zahrabu hluboko do starých matrik a sonduji, kterak to bylo s mými méně či více vzdálenými předky. Zatím jsem se tím nezabýval nijak systematicky, ale spíš překotně; jako starý středověký havíř "naťuknu" žílu a jdu po ní, i když mě občas zavede do slepých uliček nejrůznějších vedlejších kolen a jiných oudů.

Nedávno jsem začal využívat síťový rodokmenový software, který umožňuje nakukovat i do cizích rodokmenů a hledat tam dosud netušené souvislosti. Tento program nabízí i speciální "vějířovité zobrazení", ve kterém jste jako v Koperníkově heliocentrické soustavě právě vy středem všehomíra a kolem vás se - jako slupky cibule - skládají další a další generace vašich předků. Pokusil jsem se proto data "ve vějíři" doplnit ze svých dlouho po matrikách sháněných informací a ukázalo se, že jsem schopný skoro úplně zaplnit šestigenerační graf svých přímých předků od čistě vápeníkovské linie zcela vlevo, kde jeden Vápeník střídá druhého (mám těch Vápeníků v řadě ještě víc, ale už takhle je graf kvůli nezbytnému zmenšení v prostředí blogu téměř nečitelný.

Rozhovor se stínovým andělem

Až na výjimečné situace, kdy z nějakého důvodu hrozí, že při večerní cestě z práce budu bloumat zajímavými pražskými zákoutími, s sebou do práce fotoaparát stále ještě nenosím. Dost na tom, že s sebou nosím notebook, někdy rovnou dva) osobní a pracovní) a v nedávné době párkrát dokonce tři (pracovní, nový osobní a starý osobní, to když jsem se snažil po kolapsu pevného disku zachránit ze starého počítače co nejvíce dat). K čemu bych takový foťák asi využil? Po ránu ještě moje oči nebývají natolik rozevřené a citlivé, abych si kolem sebe cíleně vyhledával scény k vyfocení. Někdy se ale tyhle scény jaksi přimotají do cesty a vetřou do pozornosti samy, aniž bychom pro to sebeméně hnuli prstem. V takových vzácných případech by se, uznávám, foťák hodil.

Asi před měsícem, ještě v rozpuku horkých prázdnin, jsem ráno přijel vlakem na pražské Hlavní nádraží, odkud pak metrem pokračuji běžně do práce. Všiml jsem si, že jsou ranním slunečním světlem krásně zalitá nástupiště a jak jsem šel podchodem k hlavní hale, odkud jezdí metro, u jednoho z výstupů na nástupiště jsem spatřil moc pěkný stínový výjev v nadživotní velikosti: Nějaký mladý pár si nahoře nad schody krátil čekání na vídeňský rychlík povídáním prokládaným polibky. Vlastně jsem tuhle stínohru viděl napřed v situaci, kdy obě postavy byly blíž k sobě, dokonce natolik blízko, jak to jen bylo možné, což jednak zajímavě vypadalo a jednak to nebylo nic proti ochraně osobních dat, protože postavy ve své stínové projekci zpravidla nejsou rozpoznatelné. 

Nedělní miniglosy č.654

Nový školní rok se rozjel, ranní vlaky jsou o spoustu žáků a studentů plnější, než tomu bylo o prázdninách, a taky už - k mé velké radosti - pro letošek asi definitivně pominula velká letní vedra. Za humny je podzim a i když se den docela rychle krátí, pořád v něm - alespoň tedy v neděli - zbývá dost času na další číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a ve společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru. Vítejte u 654. čísla nedělníku, který je nám koncem týdne pravidelným společníkem už víc než 13 a půl roku. 

V tomto týdnu jsem zveřejnil dva nové články: V prvním jsem informoval o jednom ze svých dosavadních největších úspěchů ve fotografickém světě - o výsledcích soutěže Prix de la photographie Paris 2022 a o tom, jak to bude s mým několik let starým slibem, že budu jednou vystavovat v Paříži :-). Druhým článkem pak bylo druhé nahlédnutí do mých Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, kam jsem si poslední tři roky zaznamenával to, co mě bezprostředně zaujalo a nechtěl jsem to zapomenout. Z minulého týdne ještě jednou připomenu další příspěvek do naší rubriky o češtině Jazykové hrádky, který se tentokrát zabývá tím, jaké významové posuny může přinést i Jen maličká změna slovosledu. A i dnes přidáme odkaz na jeden článek archívní - 11 let starý text O nakupujícím Josefu Kajetánovi, ve kterém jsem se pustil do spekulací o okolnostech vzniku slov naší státní hymny a jako obyčejně jsem došel k závěru, že za každým báječným výsledkem života muže je třeba hledat ženu :-).

 

Zápisky z čerstvě popsaného sešitu - 2. část

Před dvěma týdny jsem vás poprvé nechal nakouknout do stránek svého čerstvě popsaného ášestkového zápisníku, který mám téměř za všech okolností při sobě, abych si mohl poznamenat to, co bych si i se svou děravou pamětí rád zapamatoval: zajímavé výpisky z knížek, které čtu, záznamy snů, citáty, okamžité nápady, které nechci zapomenout, třeba verš básničky nebo příhodný název pro fotku. I když realita nečeká a utěšeně se rozjely zápisky do nového sešitku, dnes se ještě vrátíme k čerstvému "vejminkáři", který si zatím jen neochotně zvyká nechodit všude se mnou. Opět jsem vybral namátkou a bez pevnější struktury pár zápisků - tentokrát z části od února do dubna 2020, kdy se spustila první covidová vlna a já měl najednou v nucené izolaci spoustu času na čtení (jak je z výpisků jasně patrné, hlavně šlo o obsáhlou korespondenci mezi J. Voskovcem a J. Werichem). Sám jsem zvědav, které kousky poslouží s odstupem k pobavení a které spíš k zamyšlení, případně ze kterých dnes může přejet po zádech mráz. I pro mě je to průhled do již překlenutého minulého času a určitá forma archeologie, tak jsem napnutý, co na dalších stránkách najdu.

Jest mrzutým stářím tropit staré šaškárny s oporou pouhých Horníčků. (Jiří Voskovec v dopisu Janu Werichovi reaguje na videozáznamy z divadla ABC, které mu Werich zaslal, 1959).

POPRCENKA (reklama na vietnamském stánku s dámským spodním prádlem).

Dělám, co umím, a hlavně, HLAVNĚ, se nemusím starat o nic jiného než o svou vlastní práci. To je po letech hovorů s tydlitáty, holajzodáry, šmukýřníky, s pimprprdy, paranoidofrcály a opicemi veliká úleva. (Jan Werich v dopise Jiřímu Voskovcovi o svém odchodu z postu ředitele Divadla ABC)

Z čím vyšší větve spadneš, tím víc si nabiješ prdel. (Werichova formulace gravitačního zákona).

Prix de la Photographie Paris 2022 aneb Berounku mají v Paříži rádi

Skoro už mi začíná být hloupé hlásat do světa další fotografické úspěchy. Věřte mi, že kdyby mi přišel obyčejný diplom z obyčejné fotosoutěže, ani bych necekl, zvlášť poté, co jsem právě před dvěma týdny o chvalitebných fotografických výsledcích podrobněji psal v článku O zlaté zásilce z Evropy a chlubivé příspěvky jsem přidal i na sociální sítě, takže jsem díky tomu získal blahopřání od spousty známých. Jenže termínový souběh to zařídil tak, že už minulé pondělí, tedy pár dní po téhle smršti gratulací (tutlám to už devátý den a fakt už se to nedá vydržet :-)), mi přišlo do mailu oznámení od organizátorů asi vůbec největší (rozsahem i významem) evropské fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (známá je pod zkratkou Px3), že si prý nemám nechat ujít oficiální vyhlášení výsledků a rovnou mi k mému výsledku gratulují. Taková zpráva samozřejmě navnadí, potíž byla v tom, že takovéhle oznámení organizátoři - asi v zájmu většího napětí - posílají už den před zveřejněním výsledků, což mívá za následek mnohahodinovou nedostupnost serveru pařížské soutěže, jak se desetitisíce nervózních a nedočkavých účastníků snaží marně zjistit, jestli se právě nestali celosvětově proslulými fotografy.

 

Právě pařížská soutěž má pro mě specifické kouzlo a vůni, jednak kvůli mému dávnému mimořádně kladnému vztahu k francouzské metropoli a jednak proto, že jsem před pár lety slíbil člověku, který pro mě moc znamená, že jednou budu vystavovat v Paříži, tak se musím snažit, aby to nevypadalo, že mluvím jen tak do větru :-). Ještě celý den trvalo, než se mi konečně podařilo prozkoumat výsledky a zjistit, že ze zaslaných šesti velmi čerstvých fotek z posledních několika měsíců (zásilku jsem kompletoval na samém začátku prázdnin) byly oceněné tři, dvě získaly čestná uznání a jedna dokonce stříbrnou cenu. Když jsem se stejné soutěže zúčastnil loni a moje fotografie Modrooká řeka získala v městě nad Seinou čestné uznání, byl jsem z toho naprosto nadšený, protože jsem viděl, jaká se v Paříži scházívá obrovská konkurence. No a tak si asi dokážete představit, s jakou radostí jsem přijal letošní výsledek. 

 

Nedělní miniglosy č.653

Je pravda, že - jsa ve zralém věku a bezdětek - nejsem na skončení prázdnin zdaleka tak citlivý, jako jsem býval coby dítko školou povinné. Přesto ale tento zlomový bod kalendáře není možné úplně pominout, minimálně proto, že přerod léta do podzimu bývá markantní (hlavně pokud se jedná o ranní teploty) a také se nám vůčihledně krátí den. Když si člověk trochu přivstane, aby napsal další číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a ve kterém se snažíme na jinak celkem nudné události v politice a ve společnosti doma i ve světě dívat s nadhledem a trochou humoru, pomalu aby si už na tu práci rozsvítil, přitom ještě nedávno bývalo touto dobou ranní slunce už v plné síle. Každopádně vítejte u 653. čísla neoficiálního periodika, které je nám už 13 a půl roku pravidelným nedělním společníkem. 

 

V tomto týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byl další příspěvek do naší rubriky o češtině Jazykové hrádky, který se tentokrát zabývá tím, jaké významové posuny může přinést i Jen maličká změna slovosledu. Ve druhém článku jsme se pak na několika fotkách podívali na to, jak vypadá Staroměstské náměstí v dešti. Z minulého týdne ještě jednou připomenu první díl Zápisků z čerstvě popsaného sešitu, který snad bude mít v následujícím týdnu pokračování. Dnes opět přidáme i odkaz na jeden článek archívní - 11 let starý text O nakupujícím Josefu Kajetánovi, ve kterém jsem se pustil do spekulací o okolnostech vzniku slov naší státní hymny a jako obyčejně jsem došel k závěru, že za každým báječným výsledkem života muže je třeba hledat ženu :-).

 

Staroměstské náměstí v dešti

Byl to jednoznačně nejdeštivější pražský víkend za posledních několik let. Pršelo od rána a stále silněji, tak jsem si dal do batůžku foťák v domnění, že bude Praha posetá loužemi, ve kterých se bude zrcadlit krása okolního Starého Města. Když jsem do Prahy dorazil, pršelo ještě o něco silněji než během cesty. Řekl jsem si tedy, že si zajdu na oběd, u kterého jsem strávil víc než hodinu v bláhové naději, že to bude dostatečný prostor pro to, aby se vyčasilo. Jediným výsledkem bylo to, že se silný déšť proměnil v regulérní lijavec. Odvážil jsem se jen přeběhnout z Bílé labutě naproti do mé "nedělněminiglosové" kavárny, kde jsem pobyl další dvě a půl hodiny, aniž by se mě dešti jakkoli zželelo. Nezbylo nic jiného než roztáhnout deštník, vzít foťák do ruky a vyrazit to ulic.   

Nejvíc lidí k focení, pomyslel jsem si, bude jistě na Staromáku. A nejvíc louží! Nu, s tím prvním předpokladem jsem se trefil, s tím druhým vůbec ne. Dláždění odvádí vodu tak dobře, že jsem na náměstí objevil jedinou malou loužičku, které by byl jistě schopen i středně vzrostlý pes, takže bylo těžké uvěřit, že to je jediný "loužový" výsledek celodenního lijáku. Déšť naštěstí přece jen začal postupně trochu slábnout, ale i tak jsem si musel po dlouhé době vyzkoušet pozapomenutou techniku focení zpod roztaženého deštníku. I já i můj foťák jsme v období dlouhodobého sucha už poněkud odvykli.