Rozhovor se stínovým andělem

Až na výjimečné situace, kdy z nějakého důvodu hrozí, že při večerní cestě z práce budu bloumat zajímavými pražskými zákoutími, s sebou do práce fotoaparát stále ještě nenosím. Dost na tom, že s sebou nosím notebook, někdy rovnou dva) osobní a pracovní) a v nedávné době párkrát dokonce tři (pracovní, nový osobní a starý osobní, to když jsem se snažil po kolapsu pevného disku zachránit ze starého počítače co nejvíce dat). K čemu bych takový foťák asi využil? Po ránu ještě moje oči nebývají natolik rozevřené a citlivé, abych si kolem sebe cíleně vyhledával scény k vyfocení. Někdy se ale tyhle scény jaksi přimotají do cesty a vetřou do pozornosti samy, aniž bychom pro to sebeméně hnuli prstem. V takových vzácných případech by se, uznávám, foťák hodil.

Asi před měsícem, ještě v rozpuku horkých prázdnin, jsem ráno přijel vlakem na pražské Hlavní nádraží, odkud pak metrem pokračuji běžně do práce. Všiml jsem si, že jsou ranním slunečním světlem krásně zalitá nástupiště a jak jsem šel podchodem k hlavní hale, odkud jezdí metro, u jednoho z výstupů na nástupiště jsem spatřil moc pěkný stínový výjev v nadživotní velikosti: Nějaký mladý pár si nahoře nad schody krátil čekání na vídeňský rychlík povídáním prokládaným polibky. Vlastně jsem tuhle stínohru viděl napřed v situaci, kdy obě postavy byly blíž k sobě, dokonce natolik blízko, jak to jen bylo možné, což jednak zajímavě vypadalo a jednak to nebylo nic proti ochraně osobních dat, protože postavy ve své stínové projekci zpravidla nejsou rozpoznatelné. 

Opět mi tedy po dlouhé době nezbylo nic jiného než vyndat z kapsy mobilní telefon, se kterým jednak fotím nerad a jednak s ním - aspoň pokud jde o focení - neumím vůbec zacházet. Ani naprosto základní věci, které na svém foťáku dělám úplně automaticky, na mobilu neumím nastavit; netuším, jak to udělat, abych správně zaostřil (nebo rozmazal), nevím, jak přidat či ubrat jas, jak se dá řídit expoziční čas. Protože mobilem programově nefotím, nikdy jsem takové znalosti, které má jinak úplně každý běžný uživatel mobilního telefonu, nepotřeboval. A protože i za normálních okolností jsem velmi pomalý fotograf, tím spíš jsem pomalý, když nevím, jak se přístroj ovládá. Nástupištní polibky (a že jich bylo!) mi tedy jako "pohotovému reportérovi" utekly, než jsem se s mobilem v ruce trochu zorientoval, mladý pár se z jediného společného stínu proměnil opět ve stíny dva a já si řekl, že nejlepší okamžik jsem sice prováhal, ale nemám čas čekat v ranní špičce bůhvíjak dlouho, než se dvojice opět uráčí políbit. A tak jsem scénu - až asi napotřetí, protože vždycky jen hádám, jaké tlačítko se má na mobilu použít a jestli se na ně má klepnout, poklepat anebo se dokonce musí někam přetáhnout - nakonec zmáčknul. Asi tři vteřiny poté na nástupiště vpadl zpožděný expres, který mocným střihem přerušil dodávku slunečních paprsků a stínový výjev vmžiku zapadl do jednolité stínové plochy. Pak se během chvilky celé zaplněné nástupiště vecpalo do vlaku, slibujícího pokračovat do schönbrunnovsko-prátrovských dálav, a já mohl klidně pokračovat ve své nepoměrně kratší cestě do práce.

Až doma jsem přišel na to, že jsem stínové divadlo zastavil v okamžiku, který je možná zajímavější než "obyčejný" polibek (slovo obyčejný dávám do uvozovek, protože - domnívám se - každý upřímný polibek je zpropadeně neobyčejný). Teď se mi každopádně z odstupu zdá děj zachycený na stěně podchodu bohatší a nejednoznačnější, než byl ten, který jsem prošvihl. A hlavně, děvče z onoho páru mi na snímku docela živě připomíná anděla (byť - jak jsem mohl chvíli pozorovat - nejspíš s pěkným čertem v těle). A tak si každý z vás může zabydlet stínový výjev na obrázku jinými postavami, jinými emocemi, jinými souvislostmi, jinou představou, co předcházelo a co asi následovalo. Běžný rozhovor s andělem, který ti šťastnější z nás čas od času absolvují :-). 

I když focení mobilem jen stěží ještě někdy přijdu na chuť, říkám si, že bych býval byl nejspíš zklamaný, kdyby mi stín přijíždějícího vlaku stihl celou scénu vyzmizíkovat o pár sekund dříve a já o tuhle fotku s andělem přišel. Říkám si, že třeba takový anděl bloumá po ranním nádraží každý den a vytipovává si lidi, kteří to ráno vypadají obzvlášť nešťastně, unaveně, vzpurně či naopak odevzdaně, aby s nimi mohl zapříst povzbuzující rozhovor. Aby ti lidé ještě večer po svém návratu z práce mohli doma okouzleně vyprávět o svém interview s andělem, které - pochopitelně - dokáže prosvětlit i napohled beznadějně temný den. 

Osobně jsou mi stínoví andělé mnohem sympatičtější než třeba stínoví ministři. Ale ty zase na ranním prázdninovém hlavním nádraží, naštěstí, jen tak nepotkáte :-).