úterý 17. listopadu 2020

Jak zorganizovat výstavu svých fotek? Díl 1.: Kde vystavovat a stojí to vůbec za to?

Už vám někdy někdo řekl, že vaše fotky jsou tak pěkné, že byste je měli někde vystavit a ukázat světu? Začali jste uvažovat o tom, jak by to šlo zařídit a co vůbec taková vlastní výstava všechno obnáší? Kdysi jsem slíbil, že dám tady na blogu postupně k dispozici svoje vlastní praktické zkušenosti, protože jsem si všemi těmi úvodními kroky bez jakéhokoli zkušenějšího průvodce sám prošel, přičemž něco běželo přibližně podle mých laických představ a něco naopak vůbec ne. Před sedmi lety jsem zorganizoval svou první výstavu a dnes jich mám "na kontě" osm (jednu "poloveřejnou" nepočítám); nejsem v tom tedy ani žádný profesionál ani úplný zelenáč, leccos už jsem si při tom vyzkoušel, pár slepých i překvapivě dobře průjezdných uliček prozkoumal, takže těm, co sami nemají vůbec žádnou vlastní aktivní zkušenost, můžu poskytnout svůj pohled na věc. Nečekejte ovšem žádný instantní textík typu "5 zaručených jednoduchých rad, jak si udělat úspěšnou výstavu!", který se jen zalije horkou vodou, přidáte vejce, necháte přejít varem a vše je hotovo; na to je tohle téma příliš košaté a řada vlastních zkušeností se jen těžko přenáší do  jiných podmínek. Ale třeba si z těch mých nepříliš strukturovaných zápisků vyberete něco, co vám bude k užitku. V prvním díle našeho malého výstavního seriálu se podíváme na úplný prvopočátek, tedy na to, kde se vlastně dá vystavovat a jestli to má vůbec nějaký smysl.
 
Pozn.: Všechno, o čem v tomhle seriálu budu psát, se bude týkat samostatných autorských výstav. Pochopitelně, je možné stát se součástí větší skupiny fotografů, třeba v rámci nějakého místního fotoklubu, takže pak můžete začít tím, že vystavíte jen pár obrázků na společné výstavě, kde bude nejspíš zastoupeno i pár zkušenějších kolegů, kteří vám mohou dát dobrý příklad a dobré nápady. V takovém případě část popsaných témat uplatníte, část budete mít výrazně jednodušší. Proto se zaměřím v textech rovnou na tu složitější variantu, kdy nenastoupíte jako součást sehraného týmu, ale v ringu se ocitnete sami.
 
Kdy stojí za to uvažovat o výstavě?
 
Myslím, že každý, kdo fotí, občas řeší, jak by mohl své nejlepší fotky ukázat jiným lidem. Nemyslím teď nejbližší lidi, se kterými fotky běžně sdílíme, protože často sdílíme i emoce na fotce zachycené. Jsme-li s partnerem na dovolené u moře, je logické ukázat mu všechny fotky, protože si díky nim dokáže v obrázcích zakonzervovanou emoci vyvolat stejně jako vy. Když ale stejné fotky začnete ukazovat kolegům v práci nebo známým na blogu, už je dobré opatrně dávkovat, protože při dvousté podobné fotce "báječné pláže", kam jste se každý den chodili koupat, už někteří mohou vykazovat jisté známky nepozornosti a nebude divu. No a výstava pro veřejnost je v tomto směru ještě o dost citlivější než prohlídka fotek s kolegy v kavárně cestou z práce.
 
Abyste mohli fotky veřejně vystavovat, nemusíte být ovšem žádná světová extratřída, nemusíte být ani tak dobrý jako Jan Saudek; žádný učený z nebe nepadá, a to platí i pro fotografy. Je ale dobré vědět, že vaše fotky něčím fungují i na lidi, kteří vás moc neznají a nemají bezprostřední důvody mít vás rádi a chválit všechno, co vyprodukujete. Testování reakcí na vaše fotky na blogu, na sociálních sítích nebo na různých fotografických fórech může být užitečné, ale neměli bychom zapomínat, že v naší blogové bublině se k nám návštěvníci chovají většinou mnohem ohleduplněji než je tomu u normálního světa (takže se nedejme oblbnout jejich chválou) a naopak na fotofórech je spousta samozvaných "kritiků z povolání", kteří často pro pár mikroskopických lupů odmítají vidět krásné vlasy (takže si jimi nenechme focení znechutit). Jako nejdůležitější proto vidím to, že byste měli mít především vy sami jasný pocit, že to, co chcete ukázat, je dobré a dáváte za to v tom okamžiku svou autorskou ruku do ohně (i když pak časem třeba sami poznáte, že to až tak dobré není a za další spáleniny už to nestojí, to je úplně přirozený vývoj). Na autorské výstavě nemůžete fungovat stylem: "Já vážně nechtěl, ale oni mě ukecali...", i kdyby to bylo celkem trefné vystižení skutečnosti. Je jasné, že každý, kdo takhle nese svou kůži na trh poprvé (a buďte v klidu, zdaleka nejen poprvé), má trému a obavy, jak to všechno dopadne, a jestli fotky zkrátka nejsou úplně blbé a svým odsudkem je nerozmetá první trochu poučenější divák. Možná jsou, to se nedá nikdy vyloučit, ale musí být jasné, že si za nimi v danou chvíli stojíte a nehodíte je přes palubu při prvním závanu pochybností nebo při první negativnější reakci (vždycky nějaké negativní reakce budou, kdyby nebyly, nebylo by to normální). Pokud jste ochotni a připraveni se za svoje fotky takhle veřejně postavit a dát na ně pečeť v podobě vlastního podpisu a vlastní tváře, výstava má smysl a je pro ni ten pravý čas

Související historka "z natáčení": Užuž jsem si začínal myslet, že mám ve vztahu k vlastním fotkám (přesně podle svých vlastních rad) dostatečné sebevědomí, abych se nemusel strachovat, jak kdo z návštěvníků vystavené snímky přijme. No a pak se na mé letošní výstavě v Horních Počernicích objevil člověk, kterého považuji za jednoho ze skutečných českých Pánů fotografů, pan Karel Cudlín, no a v ten okamžik jako bych se vrátil k dávné začátečnické nervozitě z prvních návštěvníků a napohled sebevědomé fotografické srdce jako by mi na chvíli spadlo do kalhot. Ještěže lidé, kteří jsou ve svém oboru opravdovými osobnostmi, bývají většinou úplně normální, nemají zapotřebí se vyvyšovat nad ostatní i jinak než svými dovednostmi a výsledky své práce a během pár vět rozhovoru se umějí postarat, aby se spadlé srdce opět vyškrábalo na své původní místo :-).

Plzeň, ČSOB, 2020

Myslím, že není úplně rozhodující, kolik fotek zralých k veřejnému předvedení právě máte. I pokud jich máte jen pět, určitě se dá najít nějaký menší prostor, pro který to bude akorát. Já mám zkušenost, že v praxi to běží častěji obráceně: Najdete šikovný prostor, o který stojíte, a když nemáte dost dobrých fotek, které se do něj budou hodit, prostě je musíte někde sehnat, tzn. nejlépe nově vyfotit. Jako motivace je to skvělé a když se z případného časového presu, který s sebou nese blížící se termín zahájení, nesesypete, výsledky bývají překvapivě dobré, přesně podle osvědčeného hesla: Když musím, tak rád! 
 
Dobrá, předpokládejme, že jsme tedy už dozráli pro vlastní autorskou výstavu, tak se pojďme blíž poohlédnout po nějakém vhodném místě.
 
Praha Rytířská ulice, Galerie České spořitelny, 2014
 
 
Kde vystavovat?
 
Tohle téma vypadá na první pohled strašně složité a problematické. Mně se naopak potvrdilo, že když jsme pro výstavu rozhodnuti a jsme na ni duševně připraveni, nalezení vhodného místa je až překvapivě jednoduché. Není s tím spojené žádné speciální know-how, prostě se docela obyčejně kouknete co nejblíž místa, kde žijete, kde pracujete nebo kde to máte rádi. Když se pořádně rozhlédnete, zjistíte, že tu existuje řada využitelných míst: klubovny, sálky, kavárny, malá divadla, restaurace, knihovny, drobné provozovny, sympatické malé obchody či soukromé firmičky (právě teď ta místa snadno rozeznáte, protože tam všude je zavřeno :-)), a všude tam mají zdi, na které se dají nainstalovat právě vaše fotky většinou úplně zdarma, jen proto, že těm místům mohou slušet (předpokládám, že v začátcích asi nebudete chtít oslovovat prioritně komerční galerie, kde je možné si výstavní prostory pronajmout, těch je taky dost). Stojí za to mrknout se, kde se poblíž podobné akce konají (což většinou víte z vlastní zkušenosti, z tipů svých známých nebo z nějakých lokálních novin), tam asi nebude taková výstava fotek ničím nezvyklým, s čím by si neuměli poradit. Mně se osvědčilo nechodit kolem horké kaše a jenom se docela obyčejně a s úsměvem zeptat: "Co musí normální člověk udělat, aby si tu mohl udělat výstavu?" Třeba vám řeknou, že na to musíte být přinejmenším národní umělec, ale spíš ne. 
 
Praktické odpovědi jsou častěji: 
  • Ukažte nám, co máte, a uvidíme. 
  • Musíte si počkat dva roky, protože tu máme dlouhý pořadník. 
  • Zavolejte naší paní kurátorce na ústředí, my to tu jenom hlídáme (doporučuji paní kurátorce napřed poslat e-mail, protože slova se v telefonu mluví a řeky tečou :-)).
  • Nechte mi tu kontakt, domluvím se s majitelem (pěkná vlastní vizitka s rozumně formulovaným kontaktem - čímž nemyslím zrovna adresu vyjukanejkocourek@email.cz - rozhodně není špatnou investicí)
Ještě nikdy, opravdu nikdy se mi nestalo, že by mi někdo jako první odpověď řekl příkře: "To nejde!", z čehož si odvozuji, že to vždycky nějak jde. Samozřejmě, šikovné je omrknout si, kdo na tomhle místě v nedávné době vystavoval; často zjistíte, že jsou to podobní lidé jako vy a kdoví, třeba to pro ně taky byla jedna z jejich prvních výstav. 

Praha, Divadlo Horní Počernice, 2020
 
 
Úplně vždycky po vás ovšem bude někdo chtít, abyste mu svoje fotky předvedli; jen čestné slovo, že jste fakt velký umělec, v tomhle případě nestačí. Pro další vyjednávání stojí za to mít připravenou nějakou "papírovou" ukázku přímo ve výstavním formátu, aby bylo možné si podle toho udělat představu, jak budou fotky na návštěvníka působit (o formátech budeme taky mluvit v některém z příštích dílů), ale pro vytvoření úplně prvního dojmu je praktické mít fotky někde k rychlému kouknutí na webu. Nemusíte zrovna mít velkou profesionální prezentaci na vlastní doméně (i když tím rozhodně nic nezkazíte), úplně postačí jednoduchá webová stránka s tuctem ukázkových fotek, na kterou můžete někomu dát odkaz. Někdo řekne, že by to možná šlo, jiný se vymluví, že dávají přednost jinému žánru fotek (a protože to bývá jen výmluva, vy se zeptáte, jaký žánr to je, abyste ho mohli přinést příště :-)). 
 
Jde to ale i úplně bez webu a sám jsem toho dobrým příkladem: Když jsem hledal místo pro svou první výstavu a začal jsem otravovat lidi kolem dobřichovického zámku, přišla mi do bytu tříčlenná delegace dobřichovického obecního úřadu, aby si moje fotky prohlédla a vyhodnotila, jestli jsem hoden v takových prostorách vystavovat. Vpředvečer návštěvy jsem tedy doma narychlo pověsil na stěny asi patnáct obrázků (protože jsem líný, visí doposud) a delegaci se pár z nich líbilo natolik, že jsme si po několika dnech plácli. No, není to špatný postup, ale myslím, že slušná prezentace na webu je přece jen příhodnější, protože nemusíte bušit v obýváku skoby do zdi a počítat, jestli máte dost přezůvek.
 
Sám jsem měl už výstavy na nejrůznějších místech: na zámku, ve specializované galerii, v restauraci, v prostorách banky, v malé firmičce, která je napůl soukromým bytem, ve Středisku volného času i ve foyeru divadla. Každé z těch míst má svoje specifika - ať už jde o prostředí, o dostupnost nebo o motivaci návštěvníků si fotky prohlížet - a všude se dá udělat dobrá výstava. Rozhodně se vyplatí zkusit se vžít do role návštěvníka takového místa a podívat se na vystavené obrázky jeho očima, abyste pak třeba nebyli zklamáni, že lidé se do restaurace chodí především najíst a jen málo se věnují vašim dílům, i když se takovým skvělým obrázkům z vašeho osobního pohledu ani ta nejlépe připravená vepřová panenka nemůže vyrovnat!  
 
Praha Vršovice, Restaurace Pod Lipami, 2016
 
Na závěr ještě malé praktické shrnutí pro ty, co se bez "instatních 5 kroků" neobejdou :-)
  1. Chcete-li mít vlastní výstavu, neměli byste se klepat panickým strachem před každou diváckou reakcí, za infarkt to fakt nestojí.
  2. Měli byste být sami upřímně přesvědčeni, že to, co chcete vystavit, je slušné a neumí to každý.
  3. Když chcete vědět, co je k uspořádání výstavy na vyhlédnutém místě třeba, není nic jednoduššího a přirozenějšího než se docela normálně zeptat. Nemůže se stát nic horšího, než že to nevyjde.
  4. Uspořádat výstavu je váš zájem, tak se nespoléhejte na iniciativu ostatních, ale sami se ptejte, připomínejte a dávejte návrhy.
  5. Mějte své obrázky ve slušné podobě k ukázání na internetu (tomu věnujeme 2. díl). 

Zklamal jsem vás tím, jak je můj text nekonkrétní? Napište mi tedy, co konkrétně vás k dnešním dvěma tématům zajímá, do komentáře nebo e-mailem na adresu pvapenik@centrum.cz, zkusím co nejkonkrétněji odpovědět.

Zámek Dobřichovice, 2020 (tuhle výstavu ještě můžete do konce roku vidět, 
ale nejspíš jen po předchozí domluvě a v mém doprovodu, viz Informace o výstavě)

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dalšího nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se zase brzy na shledanou.    

33 komentářů:

  1. Já bych musel začít bodem - přemoci svoji vrozenou kocůriózu.
    A potom sehnat maecenáše - vždyť to musí být pěkně mastné, rámování, antireflexní sklo, ne?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Shánění maecenášů jsem zatím vždycky hrubě podcenil a prostředky jsem hledal výhradně ve vlastní kapse. Propříště mi ale asi už nic jiného nezbyde. Letos se sice všechny tři výstavy povedlo uskutečnit, ale kvůli tomu koronavirovému blázinci se ani zdaleka nepovedlo přivést tam takový počet lidí, aby se to zaplatilo na prodejích fotek; půlku akcí, které jsem plánoval, jsem musel odpískat, i když už bylo vše připraveno a zaplaceno. Ale na peníze v našem malém blogovém seriálu taky dojde :-).

      Smazat
    2. A pokud jde o kocůriózu, té bych se nebál, ta se dá při dobré motivaci krátkodobě přechodit :-).

      Smazat
  2. Sice se mě článek vůbec netýká, protože fotím leda tak o dovolené nebo na cestách, ale jsem ráda, že jsem si ho přečetla. Jednak je to moc pěkný článek a jednak jde leccos z toho aplikovat i do jiných oblastí kreativní činnosti. Obzvláště bod jedna :-)
    PS: Mám teď ohromnou chuť napsat vyjukanému kocourkovi. To je geniální email!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Trochu jsem se bál, abych tím prvním bodem někoho zbytečně nedemotivoval, ale přišlo mi férové to říct: Kdyby se člověk měl jenom v křeči klepat obavami, co si o jeho fotkách kdo pomyslí, nestálo by to, myslím, za tu námahu; je třeba dobře vážit, čí názor si pustit "blíž k tělu".

      Je pravda, že mě občas některé emailové adresy překvapí, ale vyjukanykocourek - aspoň doufám - nemá stejnojmenný předobraz :-).

      Smazat
  3. Komu se podaří vystavovat na zámku? To již docela vyžaduje fištrón.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Není to tak strašné; zámek přece jenom není Hrad :-).

      Smazat
    2. Je-li lockdown, je lépe vystavovat v podzámčí.

      Smazat
  4. Moc se mi líbí ta výstava v restauraci, tam tvé fotky nádherně doplnily interiér.
    Vystavovat nikdy nebudu, nemám co. Ale zároveň není od věci nahlédnout pod pokličku, jako divák netuším, kolik úsilí autora prezentace stojí. Není od věci seřadit v hlavě i fakt, že než ta fotografie upoutá mou pozornost, musela nějakou cestu i s autorem vyšlapat.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vlastní zkušenost je vždycky skvělá pro to, aby člověk ocenil to, co vyprodukuje někdo jiný. Opravdu se teď dívám na cizí výstavy o dost jinýma očima než dřív a všímám si i řady věcí, které by mě kdysi ani nenapadly.

      Smazat
  5. Vím, že s výstavou je hodně práce a obnáší to moc vyřizování. Přemýšlela jsem už o výstavě, ale mám málo produktů na vystavování. Asi 3x jsem ukázala pár obrázku, když vystavoval taťka svoje obrazy.
    Ty místa na vystavování jsou užasná :)
    Přeji ti, aby se ti poštěstily další výstavy :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak ty máš s výstavami zkušenosti z první ruky a určitě je dobré, když má člověk možnost nějaké své věci "přifařit" ke kolekci někoho jiného. Díky za přání, já jsem si letos užil výstav opravdu do syta, tak je nejvyšší čas na nějakou pauzičku :-).

      Smazat
  6. No, musím říct, že jsem stejný případ jako Tlusťjoch, ty znáš ty moje pochyby velice dobře, i ty finační. Už bod č.2 jsem přesně já, myslím si pořád že jiní umí líp a že ty moje fotky nejsou vůbec dobré. Ale třeba prostory bych tady našla celkem zajímavé. Od kina, přes divadlo, po muzeum, klub a galerii. Jen bych musela zjistit co z toho vlastně je reálné a co funguje. Tedy dneska asi nic, ale co funguje v normální době. Web by taky fungoval, ovšem problém bude asi tisk. A jestli jsou k dispozici rámy. Protože v tom případě jsem bez sponzorů v háji. A o žádných nevím. To bude ta největší past. Zatím čekám na to, co mi řekne známý, tedy jestli to nebylo jen plané chlubení a hraní si na haura, on to takový haur je... a pak nádech, výdech, nádech a jít do boje.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vždycky jsou nějací jiní, kteří to umějí líp než my, tak nemá cenu se tím zbytečně nervovat :-). Na začátek je, myslím, dobré udělat výstavu celkem různorodou, protože jednak si pak skoro každý návštěvník najde něco právě pro sebe a jednak tím fotograf zjistí, jak lidé na různé fotky reagují, což může přinést velmi překvapivá zjištění :-). K tisku, rámům a nákladům se určitě dostaneme, to je velmi podstatné téma, kterému se nejde vyhnout. Když se mě občas někdo ptá, proč používám jako standardní výstavní formát 50x70cm, pravdivě odpovídám, že to nemá žádné vznešené kompoziční důvody, ani to není bůhvíjaký umělecký záměr, ale na tenhle formát prostě kdysi měli na dobřichovickém zámku rámy k půjčení :-).

      Smazat
    2. Včera večer jsem splnila bod č.5, do tabletu i telefonu jsem si stáhla ty fotowebovky. Ten formát na který tedy měli ty rámy, mě, jako návštěvníkovi velikostně vyhovuje úplně skvěle. Větší asi ne, a menší, no na to co fotíš ty by nebyl to pravé ořechové.

      Smazat
    3. Myslím, že ten, kdo zkusil velké formáty, se těžko vrací k těm menším. Často je přitom menší formát pro danou fotku lepší, ale moc záleží na tom, jak velké jsou výstavní prostory, aby se tam malé formáty neztrácely.

      Smazat
    4. Článek přesně pro Vendy...!
      Skvělá práce.

      Smazat
  7. Petře, já se celoživotně potýkám s nízkým sebevědomím, takže tím je řečeno vše. 😀
    Na výstavu v Rytířské a na jednu "zámeckou" moc ráda vzpomínám.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě, ti průrazní a sebevědomí to mají v tomto ohledu vždycky lepší, ale přece jim všechny zajímavé příležitosti nenecháme, že? :-)

      Smazat
  8. Každá, byť i virtuální výstava, stojí za to.
    Sama jsem měla u nás na zámku vystavených pár svých obrazů, spolu s několika dalšími autory. Sice jsem si je sama neinstalovala, ale měla jsem svou vitrinu a byla jsem velmi spokojená a nikdo z místních mi nevynadal :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že je to mnohostranně zajímavá a obohacující zkušenost. Se společnými výstavami zkušenost nemám, resp. když moje fotky na takových výstavách byly, já u toho nebyl a instalaci dělal někdo jiný.

      Smazat
  9. Takové nahlédnutí za oponu umělecké tvorby je velmi zajímavé a určitě je i hodně obtížné se v této oblasti prosadit, když fotografuje/"fotografuje" skoro každý.
    A protože už 4 roky jen cvakám mobilem (v galeriích to považuji za nejlepší volbu), jediným mým cílem je mít alespoň něco, co by se dalo s přimhouřením oka použít jako doprovodná dokumentace v blogovém textu.

    Viděl jsem 3 tvé výstavy a velmi zajímavá byla hned ta první ve sklepním prostoru České spořitelny, kde jsme se potkali s Ilonou-Pižlíkem. Škoda, že už nebloguje.

    Těším se také, až sepíšeš své postřehy začínajícího spisovatele :).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Schopnost správně přimhouřit oko zdobí každého pořádného fotografa :-). Ta "sklepní" výstava byla výjimečná v tom, že byla dělaná opravdu po všech stránkách profesionálně včetně precizního nasvícení. Výsledek je pak skoro k nerozpoznání od výstavy dělané svépomocí "na koleně", ale myslím, že je dobré si vyzkoušet obě varianty, protože obě mají něco do sebe :-).

      Smazat
  10. Tak tohle mi ještě nikdy nikdo neřekl a já se za to nezlobím, nemůžeme umět každý všechno :). O to více pak fandím těm, kteří jsou v tomto oboru úspěšní :).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A co takhle výstava úžasných dortů plných barev, chutí a fantazie? Já bych na takovou akci určitě přijel! :-)

      Smazat
    2. Ale ta by asi neměla dlouhého trvání, buď by se dorty roztekly, nebo by byly sežrány :).

      Smazat
  11. Moje focení není žádný zázrak, ale fotografie realistické, či umělecké si ráda prohlížím. Znám vaše výstavy virtuálně, koukala jsem," kde se dalo" a vy víte, že máte můj obdiv dávno, nejen v psaní i ve fotografování. Nemám potřebu lichotit, komu čest tomu čest. Je hezké, že i návodem k výstavování pomáháte těm, kdo to chtějí zkusit.☺

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za návštěvu i za milá slova, ještě se uvidí, jestli to bude nějaká reálná pomoc. Každopádně se přimlouvám za to, aby se fotografové do něčeho podobného pustili, třeba jen v malém; jednak to přinese zážitky na celý život a jednak jsem přesvědčený, že to má velmi pozitivní vliv na kvalitu fotek, protože je člověk nucený o svých fotkách mnohem víc přemýšlet.

      Smazat
  12. Nu, tak jsem ráda, že jsem si mohla toto přečíst. Přemýšlím, že kromě kvalitních fotografií mě chybí i ta odvaha... Ale jednou za čas jdu do věcí, do kterých bych jinak nešla - tak možná na tvoje rady dojde :-) Těším se na pokračování .-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Není, myslím, nezbytné být pohádkovým Nebojsou se spoustou odvahy. Stačí poctivé přesvědčení, že člověk udělal pro zdar věci to nejlepší, co v dané chvíli uměl. Říkám si, že když atlet skončí na olympiádě poslední ve svém osobním rekordu, nemá důvod se za svůj výsledek stydět. A to má fotograf na výstavě situaci jednodušší, protože soupeři jsou kdesi v nedohlednu, a rozdíly tak nejsou vidět na první pohled :-).

      Smazat
  13. Jo jednou člověk něco vystaví... A pak už to s ním jede..

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je to tak. Když už má člověk v "životopisu" nějakou výstavu, o té další se jedná o mnoho jednoduššeji.

      Smazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.