Když jsem nedávno dělal trochu pořádek (samozřejmě ve výsledku zcela marně) v šuplících s archivem svých starých negativů a s dochovanými staršími snímky, narazil jsem na pár černobílých a doma vyvolávaných fotografií z doby kolem přelomového roku 1989. No a protože v posledních letech dokumentární fotky vlastně vůbec nefotím, řekl jsem si, že by nebylo od věci připomenout, že jsem kdysi místy fotil i něco úplně jiného než dnes. Ostatně není to tak dávno, co jsem tady ukazoval dnes už vlastně historické "vlastnoruční" záběry dvou významných osobností v článcích
Jak dostat do hledáčku Václava Havla a
Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové. Jako s fotografiemi bych v současnosti s těmi dnešními obrázky nebyl spokojený ani trochu a styděl bych se takové snímky vůbec zveřejnit, přece jen jsem si v posledních letech zvykl na podstatně poctivější práci, jsem na fotky mnohem náročnější a co si budeme povídat, ty dnešní ukázky jsou jen odfláknuté "výcvaky".
Jenže čas dělá své a po těch cca 30 letech pomalu přestává být důležité, jak je fotka kvalitní, ale začne být zajímavější tím, co je na ní zachyceno, zvlášť máme-li srovnání s aktuálním stavem a k tomu určité vědomí, co vše se v mezidobí odehrálo. Zvu vás tedy na velmi krátkou černobílou "analogovou" procházku časem, kdy jedné éře (zaplaťpánbůh) odzvonilo a ta druhá se ve značných porodních bolestech rodila. Aby to nebylo moc dlouhé, vybral jsem jen tři fotky "veřejné" a jednu osobní. Kvalita fotek není nijak zvláštní, což je dáno jednak přístupem tehdejšího fotografa a jednak tím, že ten dnešní fotograf se se starými fotkami nepáral a docela obyčejně je přefotil. Ve skutečnosti mají fotky formát 18x24cm, protože víc jsem si tehdy vůbec neuměl představit; že budu pro někoho dělat fotku rozměru 1x1,5 metru, to by se mi tenkrát muselo zdát jako úplné sci-fi!
Fotka č.1: Jaro roku 1990. Zahraniční turisté vzali hlavní město čerstvě svobodné země útokem a ti podnikavější domorodci se poměrně rychle zorientovali, že na turistech je možné slušně vydělat. Centru Prahy vládly dvojí ceny (cizinec přece není chudý našinec, který trpěl desítky let v totalitě, tak ať přivandrovalec klopí, že?) a i když všude kolem byla stará dlažba, služby začaly vznikat doslova na zelené louce, kde často jediným vymahatelným právem bylo právo silnějšího. U Staroměstské radnice se objevily předstíraně historické koňské povozy pro turisty: Buřinka proti cylindru, samotný bělouš proti páru vraníků. Staromáku vládla v té době více či méně lámaná němčina. Mezi těmi, kdo se vezou, a těmi, kdo jdou pěšky za vozem, je zatracený rozdíl. Schválně, jestli se to během příštích 30 let aspoň trochu srovná?
Fotka č.2: Chcete být milionářem? Pak přece podle tradované pohádky inspirované americkým snem musíte začít jako čistič bot! Tenhle podnikavec ze Staromáku to měl dokonce jako oficiálně hlásaný cíl: "Na cestě k prvnímu miliónu!" nebo tak nějak to měl napsané u svého přenosného pracoviště. Jestli bylo dost zákazníků, kteří byli ochotni zaplatit za boty zbavené nánosu prachu z pražských ulic? Kdoví! Tenhle pán se objevoval na náměstí v úplných začátcích kapitalistické éry a pak nejspíš svůj první milión zkompletoval a pustil se do něčeho většího, pohodlnějšího a méně na očích.
Fotka č.3: Jak je to dlouho, co padl normalizační socialismus? Z pohledu prvních dvou pražských fotek pouhých pár měsíců. Pojďme tedy ještě o něco hlouběji a ven z Prahy: Následující fotka je ze Staňkova buď z roku 1988 nebo z jara 1989 a pořídil jsem ji právě kvůli tomu ironicky vyznívajícímu spojení hlavních prvků obrazu. Vyčichlá fráze (v originále příznačně vybledle červená), které nikdo nevěří a nikdo už si jí vlastně ani nevšímá, protože dávno pozbyla původního smyslu, pokud ho vůbec kdy stihla nabýt. Na pozadí se přitom (z velké části svépomocí šikovných občanů) opravuje tak nesocialistické zařízení, jakým byl místní kostel svatého Jakuba. Jak jsou lidé při té skutečné, nekašírované obraně socialismu opravdu jednotní, se zanedlouho ukáže v plné nahotě. Kostel i po létech nadále stojí, vybudovaný na festovních staletých základech, do socialistické jednoty stačilo lehce strčit a jen se po ní zaprášilo, zatímco z podpalubí se vyvalila spousta krys hledajících novou pevnou půdu pod nohama, jak tomu bývá při jakémkoli ztroskotání, ať už jde o loď nebo o společenské zřízení.
Fotka č.4: Poslední fotka je přibližně ze stejné doby a přidávám ji sem čistě z osobních důvodů. Právě včera totiž uplynulo kulatých 10 let od okamžiku, kdy se vydal na svou poslední
Zatraceně dlouhou cestu můj táta. Na fotce je - jak taky jinak - zachycený při práci na staňkovské zahradě a já si trochu zaskočeně počítám, že v době, kdy fotky vznikla, mu bylo vlastně o dost let méně, než je právě teď mně :-). Letí to, letí...
Tolik dnešní malá dokumentární fotoprocházka. Zbývá pro informaci dodat, že moje fotografická výstava
Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na zámku v Dobřichovicích byla prodloužena do konce roku, byť oficiálně je i nadále nepřístupná. Pro případné Nebojsy mezi místními čtenáři existuje po předchozí dohodě možnost soukromé a zcela individuální prohlídky (dejte mi když tak vědět o svém zájmu). Pro ostatní je samozřejmě i nadále k dispozici
kompletní E-katalog výstavy na mých webových stránkách.
Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dalšího nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na
blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud
vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i
dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se
zase brzy na shledanou.
Když jsem nedávno dělal trochu pořádek (samozřejmě ve výsledku zcela marně) v šuplících s archivem svých starých negativů a s dochovanými staršími snímky, narazil jsem na pár černobílých a doma vyvolávaných fotografií z doby kolem přelomového roku 1989. No a protože v posledních letech dokumentární fotky vlastně vůbec nefotím, řekl jsem si, že by nebylo od věci připomenout, že jsem kdysi místy fotil i něco úplně jiného než dnes. Ostatně není to tak dávno, co jsem tady ukazoval dnes už vlastně historické "vlastnoruční" záběry dvou významných osobností v článcích Jak dostat do hledáčku Václava Havla a Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové. Jako s fotografiemi bych v současnosti s těmi dnešními obrázky nebyl spokojený ani trochu a styděl bych se takové snímky vůbec zveřejnit, přece jen jsem si v posledních letech zvykl na podstatně poctivější práci, jsem na fotky mnohem náročnější a co si budeme povídat, ty dnešní ukázky jsou jen odfláknuté "výcvaky". 
Ta kostelní fotka je vážně tragikomická :-) Na jednu stranu je mi někdy líto, že jsem neopakovatelnou euforii začátku devadesátých let nezažila, na stranu druhou si říkám, že to tehdy muselo být asi vážně hodně divoké. Díky za zajímavý exkurz :-)
OdpovědětVymazatMyslím, že každá generace si svůj zlomový okamžik hrdosti, naděje a "historické euforie" při nějaké zásadní příležitosti zažije. Však to zase přijde :-).
VymazatStaňkovský kostel tehdy opravoval řadu let jeden konkrétní šikovný člověk, který u větších akcí (např. kompletního omítnutí a klempířských prací na střeše) využíval řady svých šikovných známých :-).
K těm heslum :Na budově dysinskeho závodu Rudnych a nerudnych dolů Ejpovice se skvěl napiš "Pod vedením KSČ k lepším zitrkum." Po roce 1989 ho polovinu odstranili tak řadu let tam bylo k lepším zitrkum
OdpovědětVymazat... Ve Zbiroze na sílu se dlouho nepodařilo odstranit prosvítá y název Sláva KSČ.. Kamarád vyprávěl, že prý kdesi v napíšu Poctovou práci za úspěch přestavby vyměnili jam" prestavbu" za "ekonomickou reformu" a napiš se "skvěl" dál..
Několikapatrový nápis "Sláva KSČ" na zbirožském silu jsem okukoval ještě dlouhá léta. V Plzni zase u nově postavené krajské centrály policie (tedy tehdy SNB) měli pěkně do kamene vytesaný nápis "Všechna moc patří pracujícímu lidu", což bylo z pohledu "odstraňování kulis" po listopadu problematické, protože se nápis musel pracně přetesat, jako když se ve starém Římě zmizíkoval z dějin (mimochodem neúspěšně) Caligula :-).
VymazatNápis.. Ach to přepisování..
OdpovědětVymazatCo se týče těch sloganů - tak mně se líbil ten z Ostravska z osmdesátých let:
OdpovědětVymazat"Počítače - permoníci moderní doby".
Ta fotka drožkářů je velmi povedená (podobnost s taxikáři je ale jistě čistě náhodná).
Křemíkoví permoníci se mi líbí :-). Docela by mě zajímalo, jakými mechanismy vznikaly tyhle "kočárové služby", ale nedivil bych se, kdyby to něco společného s taxikáři mělo :-).
VymazatMáš vskutku nevyzpytatelné nároky na výcvaky.
OdpovědětVymazatVybral jsem ty tři fotky, protože, myslím, obsahují aspoň naznačený příběh, který je možné domýšlet. O technické kvalitě, ehmmm, radši mluvit nebudeme, ale na to, že jde o originál LOMO snímky na mnoho let prošlé sovětské kinofilmy po třech korunách, to není zas až taková hrůza :-).
VymazatTak tyhle fotky s popiskem, osobní zkušeností či invencí mne oslovily a přála bych si za široké divácké publikum, abys občas vyrazil do ulic a ten její puls zaznamenal, umíš ho podat a stravitelně a úhledně naservírovat.
OdpovědětVymazatTyhle fotky jsou jako stromky, kterým pár desítek let trvá, než vydají nějaké plody. V době vzniku jsou víceméně nezajímavé a pro mě je těžké je pořídit a hlavně uchovat, protože je vyhodnotím jako nic neříkající, takže jdou většinou do koše. Jediná šance je, že je ztratím a po mnoha letech zase někde omylem najdu, jako se to stalo těmhle :-).
VymazatToho čističe bot si z centra pamatuju, byl to takový exot a bylo zábavné pozorovat lidi kolem. Někteří se rozčilovali, někteří se smáli, jiní se odvraceli nebo jakoby ze studu klopili hlavy. A jen málokdo si ty boty nechal vyčistit.... musím říct, že tvůj tatínek byl náramnej fešák! Takhle z profilu mi něčím připomíná hodně mladého Zdeňka Podskalského...asi ty delší vlasy a bradka dělají svoje. Fotky jsou parádní, ta první je taková časově plovoucí, nedá se z ní na první pohled určit jestli to je z roku 18 a něco či ze kdy. Klidně by se dalo říct že je z první republiky, a myslím že mnoho lidí by o tom ani nediskutovalo.... stejně tak ta kostelní, než jsem ten článek přečetla, myslela jsem, že se jedná o fotku někdy z padesátých let...to je vlastně síla černobílých fotek.
OdpovědětVymazatPrávě že čistič bot měl minimum zákazníků, takže když jsem jednu vzácnou zákaznici při cestě kolem spatřil, hned jsem to cvaknul. Ano, ten zmatek, který to působilo u kolemjdoucích Pražanů, si pamatuji; to byly ty první praktické projevy ideálů svobody, se kterými se ovšem nešlo vyrovnat tak lehce jako s náhlou změnou světonázoru :-).
VymazatTak trochu na mně padá nostalgie. Ne, že by se mi stýskalo po době, která je zaplať bůh dávno za námi, ale vzpomínám na to nadšení, na natřískaný Václavák a cinkání klíčů. A také na to, jak byli aspoň chvíli všichni na sebe hodní. Takové zvláštní souznění, kdy zmizely i vtipy.
OdpovědětVymazatA taky na klášter ve Svatém Janu pod Skalou, kde byla armáda a nějaký dement na zeď psal hesla s hrubkami. Škoda jen, že jsem si to tehdy nevyfotila.
Čas je hodně pomíjivá veličina, zanedlouho to bude už 42 let, kdy odešel táta a v únoru 10 let, kdy jsem se stala nejstarší v naší rodině.
Mě bohužel ty hlavní natřískané Václaváky minuly, protože jsem byl právě v péči armády, což jí jen tak nezapomenu a ještě to nemá promlčené :-). Ale i dál to byla moc zajímavá a v mnoha ohledech neuvěřitelná doba.
VymazatČištěním bot k prvnímu milionu, to jsem nevěděl, že šlo o tak výnosný job :). Možná už je v seznamu Forbesu.
OdpovědětVymazatAsi to byly kvalitní boty :-).
VymazatMoje první myšlenka byla, že asi půjde o opravdu historickou fotku, teda ona tahle je taky už historická, ale ne tolik, jak na první pohled působí. Čističe bot jsem viděla jen ve filmu, vůbec by mě nenapadlo, že by se tím dalo něco vydělat, ale to jsem asi na omylu. A ten, co si nechává boty čistit, to je taky zajímavá figurka.
OdpovědětVymazatMoc pěkný výlet proti proudu času.
Myslím, že čistič bot poměrně záhy poznal, že lidé tu nejspíš nejsou na trochu pouličního prachu zdaleka tak hákliví jako ti v Americe :-).
VymazatZvláštní doba, ze které si pamatuji jenom přechod ze soudružky na paní učitelku...
OdpovědětVymazatJá byl na vojně kázeňsky potrestán, když jsem soudruha podplukovníka oslovil neomaleně "pane podplukovníku", přičemž druhý den týž podpukovník na stejném nástupu útvaru oficiálně vyhlásil, že ze všech soudruhů podpukovníků se rozkazem stali páni podplukovníci. Ale kázeňský trest mně - vizionáři - zrušen nebyl, tak jsem si mohl připadat jako Edmond Dantès :-).
VymazatNa takové fotografie se ráda dívám. Aspoň že máme nějaké ty vzpomínky z fotografii, které už v téhle době nejsou...
OdpovědětVymazatPsal se asi rok 96 nebo 97 kdy jsem byla poprvé v Praze a jela jsem kočárem po Staromáku.