Proč ze svého blogu nikdy nezbohatnu?

Existují tzv. romány v dopisech (určitě znáte nejméně Nebezpečné známosti / Les liasons dangereuses od Choderlose de Laclose). Tak mě napadlo, že bych mohl udělat jeden "blogový článek v dopisech", byť nepůjde přímo o dopisy ale o e-maily, a článek bude velmi krátký, protože více než dvou dopisů netřeba. Každopádně se dá tento text použít jako odstrašující příklad pro každého, kdo má za cíl - jak je to dnes populární - vydělávat si psaním textů na webu. Takhle to probůh fakt nedělejte! :-)  

---------------------------------------------- 

Nabídka: 

Dobrý den,

našel jsem si váš web jako potenciálně vhodný pro společnou spolupráci. Rád bych se s vámi spojil a probral potenciál této spolupráce. Zabýváme se generováním leadů, na partnerské weby umísťujeme své nástroje a dělíme se o zisk z leadů, které tyto weby generují. Monetizace trafficu je takto velmi zajímavá. Více info jsem vám o tom nahrál do krátkého videa zde:

Pozn. PVa: Zde jsem si dovolil proklik vypustit, protože nechci dělat těmhle markeťákům zadarmo reklamu.

Pokud vám to bude dávat smysl, rád se s vámi spojím osobně a proberu vše podstatné na krátkém callu.

S přátelským pozdravem

xxxxxxxxxxx (konkrétní jméno jsem si dovolil nepřiložit) 

Pozn. PVa: Zvýraznění jsem udělal já, v původním textu nebylo.

----------------------------------------------------------

Moje odpověď: 

Medova vila - funkcionalistická perla Vysočiny

Předevčírem jsem ve speciálním článku S funkcionalismem na houpačce popsal, jaké peripetie doprovázely mou snahu dostat se na komentovanou prohlídku krásné humpolecké funkcionalistické vily, kterou si nechal v letech 1933-34 od slovutného architekta Josefa Gočára postavit místní úspěšný podnikatel a obchodník s látkami Otakar Med. Přiznávám, že ač mám funkcionalistické architekturní skvosty moc rád, slovní spojení "Medova vila" jsem slyšel těsně před odjezdem na Vysočinu poprvé a vůbec jsem neměl ponětí o tom, že něco tak zajímavého z období československé 1. republiky se právě v Humpolci nachází. Ale od toho takové několikadenní dovolenkové pobyty na zajímavých místech jsou, aby se člověk něco obohacujícího dozvěděl, ne?

Osobnost stavebníka, pana Otakara Meda, by sama vydala na velmi obsáhlý článek. Dnes vás chci ale prostřednictvím četných fotek především zavést dovnitř vily, tak se budu snažit vyhnout doprovodným litaniím. Vnímám ovšem jako úžasné, že pan Otakar Med - poté, co za války přežil nacistické věznění a dokonce pochod smrti do tábora v Dachau, a poté, co mu jeho vilu po roce 1948 (dokonce několikrát) zabavily komunistické úřady - se dožil restituce domu a posledních několik let v něm mohl opět žít jako právoplatný majitel. Vila byla rodinou původního stavebníka obývaná až do roku 2021, takže se dochovalo mnoho z původního na míru vytvořeného vybavení, které se až donedávna běžně využívalo. Od roku 2024 je vila v majetku města Humpolce, které ji od potomků Otakara Meda odkoupilo.

S funkcionalismem na houpačce

Na začátek dnešního "překlenovacího" článku musím poskytnout pár základních informací:

1. Miluju funkcionalistické vily. Brněnskou vilu Tugendhat jsem nadšeně navštěvoval ještě v době, kdy se teprve přemýšlelo, kde sehnat peníze na její rozsáhlou opravu, a když jste náhodou šli kolem ní, mohli jste si na místě za pár korun koupit lístek a bez čekání sejít dolů do nádherného obrovitého pokoje (dnes, kdy je tahle památka UNESCO jen na dlouhou dopřednou rezervaci, už je něco takového prakticky nemyslitelné). Vím, že tahle krásná prvorepubliková škatulata mají navzdory svému jednotícímu názvu řadu nefunkčností, občas do nich teče a pokud nejste uhlobaronem, jen těžko se vám podaří finančně utáhnout byť jen účet za zimní vytápění. Ale když je navrhoval opravdový machr architekt, jsou prostě nádherné zvenku i zevnitř a musí být, jsem přesvědčen, radost takový prostor obývat. 

2. I když jsem si letos vybral strávit pár dní své dovolené v Humpolci, neznamená to pohříchu, že bych o tomto městě taky něco věděl; když tedy pominu onu malebnou pitomost, že se sem odstěhoval Hliník, což pochopitelně vědí jako jediné opravdu všichni. Vlastně jsem ani nečekal, že by mě na tomto městě mohlo něco zaujmout (zhoupnutí dolů) a spíš jsem si představoval, že odtud budu během dovolené hlavně vyjíždět do okolí a v Humpolci jen párkrát přespím. Nu, trochu jsem se spletl a celý zdejší pobyt to usilovně doháním.

3. Jako správný boomer uvažuji o mnoha věcech postaru a pak se divím, že dnes už probíhají zcela jinak. Vlastně, nedivím se, jen se často ke své vlastní škodě odmítám novým postupům přizpůsobovat.

4. Média sleduji nesystematicky a uniká mi proto spousta možná i podstatných informací  

Klášter v Želivi

Když jsem se rozhodl, že svou letošní hlavní dovolenou nestrávím ani v Japonsku, ani v Řecku, ani v Provenci, ani v Bretani a taky ani v žádné jiné populární dovolenkové destinaci, ale možná trochu nečekaně v Humpolci, bylo mi hned jasné, že výlet do kláštera v Želivi bude jistě jedním z hlavních bodů mého programu. Dokonce jsem chvíli uvažoval o tom, že právě v Želivi budu mít svoje centrum, ze kterého budu vyjíždět poznávat různá zajímavá místa na Vysočině (část klášterního areálu totiž tvoří objekt přestavěný na hotel), což jsem nakonec neudělal a popravdě, jsem tomu rád, protože Humpolec má v tomto směru mnohem víc možností. Ale klášterní areál je z Humpolce asi 20 minut autobusem a je to moc pěkný výlet.

Klášter v Želivi má opravdu pohnutou minulost, prošel od svého založení už v polovině 12. století mnoha etapami rozkvětu a naopak úpadku, několikrát to vypadalo, že mu historie zasadila poslední ránu (požáry, vydrancování husity, zrušení v komunistické éře), ale vždycky se znovu postavil na nohy. Dnes se jedná o váženou národní kulturní památku a nadále i o živoucí organismus, protože i dnes zde žijí bratři premonstráti. Ostatně i v současnosti probíhá rozsáhlá rekonstrukce nádvoří a klášterních zahrad, pracovníků zde bylo při mé návštěvě mnohem víc než návštěvníků; žádné turistické nájezdy se nekonaly, od autobusu jsem přišel jediný.