sobota 31. října 2026

O příležitostné vizitce

Příležitostných věcí je jistě spousta, ale můžeme rozlišovat dva odlišné významy toho adjektiva: Buď jde o vyjádření, že se něco děje jen občas (příležitostný kuřák, příležitostný příjem, či třeba příležitostný sex), nebo to znamená něco vznikajícího při určité jedné konkrétní příležitosti (filatelisté jistě znají příležitostné známky). Příležitostná vizitka, kterou jsem si vymyslel, je povahou spíše druhého uvedeného druhu, protože její vznik je spojen s jednou konkrétní příležitostí, leč ona konkrétní příležitost na ní nebude speciálně zmíněna, protože optimista ve mně tiše doufá, že by se její příležitostnost mohla jaksi přesmyknout do druhu prvního, takže by na ni mohlo při troše štěstí dojít nikoli jen jednorázově, ale aspoň občasně.

Jak už jsem na sebe tady na blogu před měsícem práskl v článku Jak rozhýbat pecivála, vydám se přesně za týden do Paříže, nejen abych se podíval na místa, kterými jsem se procházel naposledy cca před 30 lety, vyfotil si něco ze současné reality tohoto města a nadýchal se při tom nejspíš slzného plynu, ale taky se vypravím - bude-li to vzhledem k podmínkám demonstrujícího velkoměsta jen trochu možné - na vernisáž výstavy v Galerii 24b na rue St. Roch kousek od Louvru, protože tam mezi ostatními vítěznými fotografiemi letošního ročníku velké mezinárodní soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) bude viset i moje fotka Trojský most.

No a protože vystavení vlastní fotky při takové akci je bezesporu příležitost, řekl jsem si, že toho využiju k vyrobení příležitostné vizitky, která by se od mých současných vizitek lišila tím, že na ní bude právě v Paříži vystavená fotka. Od vernisáže si slibuji především možnost potkat se s dalšími zajímavými lidmi z fotografického světa (nebo aspoň z Evropy; ze 40 oceněných je jich z Evropy 19, tak jsem zvědavý, kdo z nich bude do bojovně demonstrující krásky na Seině vážit cestu), tak budu mít tuhle příležitostnou vizitku připravenou v kapse na výměnu. Vizitku jsem ale nechtěl mít vázanou výhradně na tuhle vernisáž, protože ji hodlám používat i dál jako normální mezinárodní formu vizitky, byť její hlavní smysl - tedy připomenout konkrétní fotku vystavenou na konkrétní pařížské výstavě - už v takovém případě nebude bezprostředně naplněný. 

A budu se těšit, že k použití téhle příležitostné vizitky budu mít ještě v budoucnu dostatek příležitostí :-).   


 

středa 28. října 2026

Chodíte taky rádi včas? aneb jak sobě procvičiti vulgarismy...

Vím, že si s něčím takovým dnes řada lidí hlavu neláme, ale já prostě rád chodím včas. Když se s někým domluvím, že budu "v pět pod vocasem", snažím se být na místě v 16:55, aby se zrovna na mě nemuselo čekat. Když jdu k někomu na návštěvu a dorazím na místo o něco dřív, radši se ještě projdu kolem domu nebo posedím v parku na lavičce, abych zazvonil nejdříve dvě minuty před domluveným časem. Když jsem v Řecku, moji řečtí přátelé se mi smějí, že bych nikdy nemohl být správným Řekem, když se řídím podle "německého času", takže už půl hodiny po domluveném času schůzky začínám být nervózní, jestli se těm, co se se mnou mají sejít a zatím nepřišli, něco závažného nestalo. Půlhodinka sem, půlhodinka tam, život je přece příliš krásný a zajímavý na to, abychom si ho kazili dochvilností, že? Kdyby mě chtěl někdo pomlouvat, nad většinou lží o sobě bych jen mávl rukou, či pokrčil rameny; až kdyby o mně začal rozhlašovat, že se na mě každou chvíli musí čekat, protože všude chodím pozdě a nevážím si času druhých, uvažoval bych, že si spolu budeme muset vážně promluvit, nejlíp v Boulognském lesíku za kuropění a za přítomnosti sekundantů.

Před pár dny jsem byl pozván na večerní přednášku dámy, kterou považuji za součást české fotografické elity, Jany Kupčákové. V šest v Hybernské, to by neměl být problém ani při mém normálním pracovním programu, takže jsem měl velmi dobré důvody se těšit na inspirující zážitek a překrásné fotky z její zamilované Itálie. Stačí, když v práci skončím kolem páté a ještě mi cestou zbyde chvilka na něco k rychlému zakousnutí někde u stánku. Ale asi vám už je jasné, že kdyby všechno proběhlo tak idylicky, nepsal bych o tom speciální blogový článek, navrch s lákavým příslibem tréninku specifické části slovní zásoby, kterou člověk neprovětrává veřejně zas tak často.

neděle 25. října 2026

Nedělní miniglosy č.844

Poznámka: Úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět ráno doma v Dobřichovicích a asi tak mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 844. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Minulý týden byl na jednu stranu sám dost rušný, na stranu druhou byl teprve mírnou předzvěstí, jak rušný bude týden následující. Přes den jsem normálně chodil do práce, což třeba ve středu a v pátek samo stačilo na to, abych dorazil domů až kolem deváté. V pondělí večer jsem nicméně měl navíc to potěšení navštívit povídání skvělé fotografky Jany Kupčákové o její milované Itálii, ve čtvrtek jsem měl jedinečnou možnost sejít se a pořádně si popovídat s malířkou Martinou Januškovou, které jsem při tom předal jeden objednaný obraz z letní dobřichovické výstavy, a v sobotu jsem strávil báječné odpoledne a podvečer s přáteli z naší fotografické Skupiny f/4, protože nás Carlos Sardá pozval na pravou katalánskou paellu (olizuji se ještě teď). Ještěže nám o víkendu přidali hodinu času, jinak nevím, nevím, jak bych to všechno zvládl :-).

sobota 24. října 2026

Zrození světla

 

Jednoho rána

řekl jsi: Budiž světlo,

ať tma může spát. 

 

 
Zrození světla, z cyklu Malování zapadajícím sluncem, Staňkov, léto 2026 
 

úterý 20. října 2026

Pozvánka na velkou podzimní fotografickou výstavu přímo do centra Prahy

Přesně za týden to vypukne: V úterý 27. října večer bude vernisáží zahájena velká výstava České federace fotografického umění v krásném prostředí ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy kousek od Václavského náměstí. Krásnější a dostupnější místo aby člověk pohledal.

Bude to, myslím, docela nářez: Do prostoru rozlehlého ambitu se v poklidu a bez nezbytného "sardinkování" vejde kolem 120 fotografií, o které se tentokrát podělí celkem 33 autorů (jejich jména si můžete přečíst na přiloženém obrázku). Fotky to budou velerůzné; výstava nemá žádného najatého kurátora, který by udával jasný směr z pohledu témat či žánrů. Mezi tou spoustou fotek bude i mých pět obrázků; tentokrát jsem připravil miniaturní architekturní kolekci. Čtyři z oněch pěti fotek jste mohli vidět v létě na výstavě Viděno čtyřmi, jen budou v ambitu v jiném kabátě než na dobřichovickém zámku. Mimochodem, na výstavě uvidíte i fotku, která bude součástí (netušil jsem to, vyhlášení výsledků bylo až dlouho po uzávěrce "ambitové sestavy") listopadové pařížské výstavy 40 vítězných fotografií letošního ročníku renomované fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3), tak aspoň nemusíte do momentálně dost nepokojné Paříže jezdit; dost na tom, že tam na slavnostní zahájení výstavy pojedu já :-).

Když jsem si prošel jména všech vystavujících, s potěšením jsem mohl konstatovat, že více než polovinu z nich už osobně znám, a ještě víc mě těší, že jsou mezi nimi i všichni čtyři členové naší fotografické Skupiny f/4, což beru jako důkaz, že nejsme skupinou "na jedno použití", ale naše spolupráce pokračuje a utěšeně se rozvíjí.

Jsem přesvědčen, že na výstavě u Panny Marie Sněžné bude k vidění obsahově, žánrově i formálně různorodá ale v souhrnu velmi kvalitní kolekce, která bude rozhodně stát za návštěvu, a proto si i vás - vážené návštěvníky svého blogu - buď na vernisáž nebo na standardní návštěvu výstavy dovoluji také pozvat. Budete-li potřebovat nějaké další informace, dejte vědět, rád do komentářů nebo i soukromě doplním či upřesním vše, co bude třeba. A budu se samozřejmě moc těšit, že takto rozsáhlá a přitom skvěle dostupná výstava naláká k návštěvě mnohé zájemce o fotografie zdaleka nejen z Prahy. A kdoví, třeba bude i příležitost se na výstavě – plánovaně či úplnou náhodou - osobně potkat a probrat vše kolem vystavených fotek (nebo čehokoli jiného) pěkně bezprostředně.

Zatím přeji krásné podzimní dny a nezapomeňte: Už za týden! :-).   


 

 

 

neděle 18. října 2026

Nedělní miniglosy č.843

Poznámka: Úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět ráno doma v Dobřichovicích a nejméně mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 843. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Po dovolenkovém vykolejení už byl minulý týden celkem normální - tedy přes den normální práce v mém zaměstnání a o některých večerech zajímavé fotografické akce. Takto jsem měl ve středu výbornou příležitost nakouknout do vyhlášeného klubu Koníček v Paláci Lucerna, kde měl můj kamarád Richard Horák vernisáž své výstavy Praha v nečase, ve čtvrtek jsme pro změnu měli tradiční měsíční "summit" s přáteli z naší fotografické Skupiny f/4. No a v sobotu jsem si zajel do Plzně na druhé kolo senátních voleb a na krátké setkání se svou plzeňskou známou, která si chce pořídit do svého bytu jednu mou fotografii (dokonce ve větším než běžném výstavním formátu), což je pro mě vždycky velká radost a vyznamenání.

sobota 17. října 2026

O šumavském yperitu a změkčilé demokracii

"Na Šumavě jsou sudy plné yperitu," nechal se před nějakou dobou slyšet největší žijící odborník na životní prostředí, bojové otravné látky, automobilismus a přilehlý vesmír, Filip Turek. Nebudu tady psát, co si o tomto pánovi myslím; měl jsem kdysi příležitost sledovat nějakou dobu jeho jednání na vlastní oči a shrnutí by z mé strany bylo nejspíš příkré. Ale tato moje vzpomínka není naštěstí tak docela o něm, zčásti i proto, že sahá do doby, kdy tento pán ještě tak maximálně tahal kačera, což ostatně, domnívám se, v jistém smyslu činí dosud. Vypadalo to, že během dalších 36 let života všechny mé paměťové buňky věnované tomuto období dočista seschly a vydrolily se z mozkových závitů. Ale následkem oněch "sudů yperitu" tyto buňky zase nečekaně ožily a zprostředkovaly alespoň několik nespojitých výjevů ze dvou konkrétních dnů mé dávné vojenské služby.

Jako studující VŠCHT jsem v rámci standardního vysokoškolského rozvrhu absolvoval i tzv. vojenskou katedru, která nás připravovala na to, že během naší roční vojenské služby budeme hrát nějakou roli související s chemií a dalšími přírodními vědami, takže jsme se docela intenzivně školili i v oblasti chemických, biologických a  jaderných zbraní. Na vojně jsem pak byl u docela pověstného (a nebyly to pohříchu většinou dobré pověsti) vojenského útvaru v Janovicích nad Úhlavou a měl jsem na starosti jednu z čet tzv. roty chemické ochrany, takže jsme museli umět po případném napadení zbraněmi hromadného ničení (ano, např. zmíněným yperitem) provést přesnou identifikaci použitého prostředku a následné úplné odmoření lidí i techniky. 

úterý 13. října 2026

První a poslední slunce deštivého dne

V sobotu jsme absolvovali další z naučných vycházek v rámci dlouhodobého cyklu Pražské domy, ve kterém procházíme postupně všechny domy - nejprve na Starém Městě, pak na Novém Městě a aktuálně na Vyšehradě - podle čísel popisných. Tentokrát jsme trefili deštivý a temně zamračený den, jenže - samozřejmě po náležitých přímluvách - nás chrání Madona vyšehradská zvaná Dešťová Madona, takže pršet přestalo téměř zároveň se zahájením vycházky. Ano, déšť se podařilo zaplašit, ale nebe se neroztáhlo a po celou dobu vycházky bylo vytrvale zataženo a temno, pro focení bohužel nic zajímavého. Tato vycházka tedy u mne v archivu zůstane bez použitelné fotodokumentace.

Jenže - po každé vycházce je samozřejmě třeba podrobně rozebrat všechny při vycházce nakousnuté (a mnohé další) informace a související příběhy, tak jsme v malé skupince zašli na pár piv do hospůdky přímo na vyšehradských hradbách. Když jsem po nějaké době z hospůdky vyrazil domů, poprvé toho dne zrovna vykouklo zpoza potrhané oblohy sluníčko, právě včas, aby stihlo zapadnout za pražský obzor. A tak jsem nakonec těsně před setměním přece jen stihl na vyšehradských hradbách udělat pár obrázků, na kterých sluníčko aspoň maličko ukázalo, čeho by bývalo bylo přes den schopno, kdyby k tomu bývalo dostalo příležitost. 

neděle 11. října 2026

Nedělní miniglosy č.842

Poznámka: Po jednonedělní dovolenkové přestávce nastává celkem obyčejná neděle, kdy úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět doma v Dobřichovicích a nejméně mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 842. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Minulou neděli měly Nedělní miniglosy dovolenkovou přestávku, takže se v úvodníku vrátím nikoli k poslednímu týdnu, ale ke čtrnácti dnům. Poté, co jsem se oficiálně dozvěděl o tom, že jsem v letošním ročníku prestižní celosvětové fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) poprvé získal zlaté ocenění a navíc druhou cenu v celé kategorii Architektura, což mou fotku Trojský most kvalifikovalo mezi 40 vítězných fotek letošního ročníku, jsem se musel rozhodnout, jestli se vernisáže pařížské výstavy vítězných fotografií a oficiálního předávání cen osobně zúčastním. I když už jsem měl domluvený docela zajímavý pražský program, nakonec jsem si řekl, že něco takového se člověku nepoštěstí každý rok (a možná ani každý život), tak by byla škoda podobnou zkušenost z lenosti hodit za hlavu. Od 7. do 11. listopadu mě tedy v Čechách nezastihnete a v neděli 8.11. zase jednou nevyjdou Nedělní miniglosy :-).

Mých 6 dovolenkových dnů v Humpolci nakonec bylo zajímavějších a pestřejších, než jsem si uměl představit; zažil jsem toho hodně a jen malou část jsem zatím dokázal zpracovat i do podoby blogových článků. Po návratu jsem ještě využil posledních zbytků babího léta ke dvěma cestám do Prahy a pak jsem si ještě udělal - už plnohodnotně podzimní - cestu do Plzně (mimo jiné i k volbám). Říjnová vyšehradská vycházka s Pražskými domy a několik navštívených vernisáží byly už jen třešničkami na báječném říjnovém dortu, který jsem navíc ozdobil asi dvěma stovkami pozvánek na vernisáž velké výstavy České federace fotografického umění, která se uskuteční v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné v centru Prahy v úterý 27. října od 17:00 (výstava pak pokračuje každý den až do 20. listopadu a bude obsahovat i mých pět fotografií, tentokrát hlavně na téma Architektura). Sice tu pro mě úplně nejdůležitější pozvánku momentálně nemám tak docela kam poslat, ale říkám si, že když ji občas zopakuji i na těchto blogových stránkách, nemůžu tím snad nic zkazit.   

pátek 9. října 2026

Proč ze svého blogu nikdy nezbohatnu?

Existují tzv. romány v dopisech (určitě znáte nejméně Nebezpečné známosti / Les liasons dangereuses od Choderlose de Laclose). Tak mě napadlo, že bych mohl udělat jeden "blogový článek v dopisech", byť nepůjde přímo o dopisy ale o e-maily, a článek bude velmi krátký, protože více než dvou dopisů netřeba. Každopádně se dá tento text použít jako odstrašující příklad pro každého, kdo má za cíl - jak je to dnes populární - vydělávat si psaním textů na webu. Takhle to probůh fakt nedělejte! :-)  

---------------------------------------------- 

Nabídka: 

Dobrý den,

našel jsem si váš web jako potenciálně vhodný pro společnou spolupráci. Rád bych se s vámi spojil a probral potenciál této spolupráce. Zabýváme se generováním leadů, na partnerské weby umísťujeme své nástroje a dělíme se o zisk z leadů, které tyto weby generují. Monetizace trafficu je takto velmi zajímavá. Více info jsem vám o tom nahrál do krátkého videa zde:

Pozn. PVa: Zde jsem si dovolil proklik vypustit, protože nechci dělat těmhle markeťákům zadarmo reklamu.

Pokud vám to bude dávat smysl, rád se s vámi spojím osobně a proberu vše podstatné na krátkém callu.

S přátelským pozdravem

xxxxxxxxxxx (konkrétní jméno jsem si dovolil nepřiložit) 

Pozn. PVa: Zvýraznění jsem udělal já, v původním textu nebylo.

----------------------------------------------------------

Moje odpověď: 

úterý 6. října 2026

Medova vila - funkcionalistická perla Vysočiny

Předevčírem jsem ve speciálním článku S funkcionalismem na houpačce popsal, jaké peripetie doprovázely mou snahu dostat se na komentovanou prohlídku krásné humpolecké funkcionalistické vily, kterou si nechal v letech 1933-34 od slovutného architekta Josefa Gočára postavit místní úspěšný podnikatel a obchodník s látkami Otakar Med. Přiznávám, že ač mám funkcionalistické architekturní skvosty moc rád, slovní spojení "Medova vila" jsem slyšel těsně před odjezdem na Vysočinu poprvé a vůbec jsem neměl ponětí o tom, že něco tak zajímavého z období československé 1. republiky se právě v Humpolci nachází. Ale od toho takové několikadenní dovolenkové pobyty na zajímavých místech jsou, aby se člověk něco obohacujícího dozvěděl, ne?

Osobnost stavebníka, pana Otakara Meda, by sama vydala na velmi obsáhlý článek. Dnes vás chci ale prostřednictvím četných fotek především zavést dovnitř vily, tak se budu snažit vyhnout doprovodným litaniím. Vnímám ovšem jako úžasné, že pan Otakar Med - poté, co za války přežil nacistické věznění a dokonce pochod smrti do tábora v Dachau, a poté, co mu jeho vilu po roce 1948 (dokonce několikrát) zabavily komunistické úřady - se dožil restituce domu a posledních několik let v něm mohl opět žít jako právoplatný majitel. Vila byla rodinou původního stavebníka obývaná až do roku 2021, takže se dochovalo mnoho z původního na míru vytvořeného vybavení, které se až donedávna běžně využívalo. Od roku 2024 je vila v majetku města Humpolce, které ji od potomků Otakara Meda odkoupilo.

neděle 4. října 2026

S funkcionalismem na houpačce

Na začátek dnešního "překlenovacího" článku musím poskytnout pár základních informací:

1. Miluju funkcionalistické vily. Brněnskou vilu Tugendhat jsem nadšeně navštěvoval ještě v době, kdy se teprve přemýšlelo, kde sehnat peníze na její rozsáhlou opravu, a když jste náhodou šli kolem ní, mohli jste si na místě za pár korun koupit lístek a bez čekání sejít dolů do nádherného obrovitého pokoje (dnes, kdy je tahle památka UNESCO jen na dlouhou dopřednou rezervaci, už je něco takového prakticky nemyslitelné). Vím, že tahle krásná prvorepubliková škatulata mají navzdory svému jednotícímu názvu řadu nefunkčností, občas do nich teče a pokud nejste uhlobaronem, jen těžko se vám podaří finančně utáhnout byť jen účet za zimní vytápění. Ale když je navrhoval opravdový machr architekt, jsou prostě nádherné zvenku i zevnitř a musí být, jsem přesvědčen, radost takový prostor obývat. 

2. I když jsem si letos vybral strávit pár dní své dovolené v Humpolci, neznamená to pohříchu, že bych o tomto městě taky něco věděl; když tedy pominu onu malebnou pitomost, že se sem odstěhoval Hliník, což pochopitelně vědí jako jediné opravdu všichni. Vlastně jsem ani nečekal, že by mě na tomto městě mohlo něco zaujmout (zhoupnutí dolů) a spíš jsem si představoval, že odtud budu během dovolené hlavně vyjíždět do okolí a v Humpolci jen párkrát přespím. Nu, trochu jsem se spletl a celý zdejší pobyt to usilovně doháním.

3. Jako správný boomer uvažuji o mnoha věcech postaru a pak se divím, že dnes už probíhají zcela jinak. Vlastně, nedivím se, jen se často ke své vlastní škodě odmítám novým postupům přizpůsobovat.

4. Média sleduji nesystematicky a uniká mi proto spousta možná i podstatných informací  

sobota 3. října 2026

Klášter v Želivi

Když jsem se rozhodl, že svou letošní hlavní dovolenou nestrávím ani v Japonsku, ani v Řecku, ani v Provenci, ani v Bretani a taky ani v žádné jiné populární dovolenkové destinaci, ale možná trochu nečekaně v Humpolci, bylo mi hned jasné, že výlet do kláštera v Želivi bude jistě jedním z hlavních bodů mého programu. Dokonce jsem chvíli uvažoval o tom, že právě v Želivi budu mít svoje centrum, ze kterého budu vyjíždět poznávat různá zajímavá místa na Vysočině (část klášterního areálu totiž tvoří objekt přestavěný na hotel), což jsem nakonec neudělal a popravdě, jsem tomu rád, protože Humpolec má v tomto směru mnohem víc možností. Ale klášterní areál je z Humpolce asi 20 minut autobusem a je to moc pěkný výlet.

Klášter v Želivi má opravdu pohnutou minulost, prošel od svého založení už v polovině 12. století mnoha etapami rozkvětu a naopak úpadku, několikrát to vypadalo, že mu historie zasadila poslední ránu (požáry, vydrancování husity, zrušení v komunistické éře), ale vždycky se znovu postavil na nohy. Dnes se jedná o váženou národní kulturní památku a nadále i o živoucí organismus, protože i dnes zde žijí bratři premonstráti. Ostatně i v současnosti probíhá rozsáhlá rekonstrukce nádvoří a klášterních zahrad, pracovníků zde bylo při mé návštěvě mnohem víc než návštěvníků; žádné turistické nájezdy se nekonaly, od autobusu jsem přišel jediný.