Z poslední návštěvy mé kouzelné zahrady

Po velmi dlouhé době jsem se před nedávnem konečně zase jednou dostal do Staňkova navštívit svou rodinu a vidět tamní zahradu, na které vzniká už víc než 10 let dlouhodobý fotografický cyklus Kouzelná zahrada. Ono je to docela těžké: Do Staňkova se i za normálních okolností dostanu tak 3x, 4x za rok, natožpak v době, kdy začal společnost dirigovat koronavirus. Z těch několika návštěv se jen jednou za čas podaří trefit vydařené světelné podmínky, optimálně krásný západ slunce, nutný k tomu, aby fotky za něco stály. Reálně se tedy dá použít tak jeden, maximálně dva večery za rok pro focení, a to ještě ne vždy. V té přibližně půlhodince optimálních podmínek pak vznikne tak 200-300 fotek, z nichž - dopadne-li to dobře - vyberu pro další využití tak dvě až pět. Paradoxně pak zpracování a výběr fotek zabere mnohonásobek času ve srovnání s focením samotným. Není to úplně můj preferovaný styl práce, ale karty v tomto případě rozdávají vhodné světelné podmínky a zvolená technika focení - tedy poměrně dlouhá (sekundová) expozice spojená s řízeným pohybem objektivu. Během té "fotící půlhodinky" se mnou ovšem není žádná řeč, neodpovídám na otázky, mezi různými zákoutími zahrady se přesunuji nečekaně rychle a nahlas povzbuzuji slunce, aby se zapadáním nespěchalo a ještě chvíli vydrželo. Teprve až i poslední kousíčky slunečního kotouče zapadnou za horizont vzdáleného lesa, focení tím okamžikem definitivně skončí a já se můžu naladit zpět do komunikačního módu a zeptat se bezelstně: "Co že jste to říkali?"

Když se pak dostanu kolem druhé v noci do postele, samozřejmě nejdu spát, ale musím udělat první probírku spousty nových fotek, během které skončí hluboko v koši všechny zjevné omyly a ústřely, obrázky nepěkně rozmazané a barevně nezajímavé, stejně jako motivy, které už mám lépe nafocené z dřívějška. Když kolem čtvrté ráno u obrazovky počítače konečně usnu, bývám tak na padesáti fotkách. V dalších dnech ještě vyřadím o něco horší "téměřduplicity" a konečně začnu řezat i "do masa", tzn. začnu se zbavovat i fotek, které jsou, myslím, vyfocené relativně dobře a samostatně by obstály, ale zařazením do většího cyklu podobných fotek se stávají nudnými. Ano, většinou je to boj se sebou samým a je docela možné, že v této fázi uhyne řada obrázků, které mají velmi slušný potenciál, ale cíl je jasný: Na konci tohoto drsného výběru může fotek zůstat jen několik a párkrát už se mi stalo, že po revizi cca po půl roce nezůstala vůbec žádná. 

Poprvé jsem zkoušel fotit západ slunce přímo průhledem přes nevelký šeříkový keř. Vznikl obrázek, kterému říkám Západ medového slunce a levicově orientované čtenáře mohu uklidnit, že při produkci tohoto zvláštního medu nebyla vykořisťována ani jediná česká včela. 

 

Při focení fotek do cyklu Kouzelná zahrada plně využívám toho, že moc nestíhám vnímat okolí, a tudíž se za své konání před ostatními nestydím. Jestli v té době kolem zahrady po silnici procházejí nějací lidé, naskýtá se jim pohled na nervního tlouštíka, který pobíhá po zahradě nekoordinovaně sem a tam, při focení se různě otáčí, prohýbá a vykrúcá, že by i zasloužilí členové folklórních souborů mohli závidět, fotí v záklonech, naslepo se zdviženým aparátem nebo naopak skoro vleže. Ještěže tu ten blázen nepobývá často, musí letět hlavou sousedům, které uklidní až skutečnost, že mě potkají druhý den při cestě na nádraží. Ta úleva: Zase bude skoro půl roku klid!

Zapadající slunce umí být zdrojem barev, které bychom od něj nejspíš neočekávali. Dobře, žluté a zlatisté tóny se dají pochopit, ale kde se vzaly třeba ty sytě oranžové fleky v koruně stromu, který napohled sestává jen z tmavě hnědých větví a zelených listů? Je to jednoduché: Jde o zapadajícím sluncem nasvícená místa jinak napohled téměř černých silnějších větví. Není divu, že když slunce zapadne, má to stejný efekt, jako když při focení v suterénním ateliéru zhasnete světlo. Fotit se dá jistě dál, ale už to není úplně ono.

Zatím tu byly tři rozličné průhledy skrz větve stromů, tak stojí za to zakončit dnešní prohlídku čerstvých přírůstků fotocyklu Kouzelná zahrada jedním snímkem pořízeným ve volném prostoru. Skalka u zahradního jezírka nabízí díky péči, kterou moje matka věnuje zdejším kytičkám, celkem různorodou paletu barev. Kdybych uměl malovat, snažil bych se to znázornit vhodnou kombinací olejových barviček, ale jsem pouhým fotografem, tak si musím pomoct prostředky které mám k dispozici a se kterými trochu umím pracovat. Výsledek jsem si ale pracovně pojmenoval "Painting", nejspíš abych si kompenzoval neschopnost vzít sám do ruky štětec :-).

Tentokrát jsem s výsledkem staňkovského focení celkem spokojený: Mám dvě nové fotky do svého cyklu a dva "náhradníky", kteří se dostali na pozici čekatelů, budu je mít v dalších měsících na očích a později se rozhodnu, jestli je do série opravdu zařadit, až při nějaké příští inventuře budu naopak vyřazovat některé ze starších kousků. Samozřejmě, může se zdát, že dvě fotky z původních skoro tří set není moc dobrý výsledek, ale mně tahle forma práce v případě podobného cyklu vyhovuje, protože mám rád pocit, že za vybrané snímky můžu - aspoň prozatím, protože později budou navíc vystaveny i tvrdé zkoušce časem - dát svou "fotografickou ruku do ohně".

Dvě fotky, které jsem si z posledního focení na "kouzelné zahradě" vybral, jsem ještě stihl vytisknout v podobě velkoformátových tisků a přidal jsem je do širšího výběru pro svou výstavu Jedním obrazem, jednou větou, která začne ve čtvrtek 20. srpna večer na zámku v Dobřichovicích. V tomto výběru je 52 fotek, přímo v prostoru výstavního sálu a přilehlé chodby bude nakonec vystaveno asi 45-47 z nich. Šanci tedy tyhle úplně čerstvé fotky mají a sám jsem zvědav, jestli se nakonec na "výstavní zeď" (prosím, neplést s virtuální facebookovou zdí :-)) opravdu dostanou.

Jako obyčejně mají zdejší návštěvníci blogu výhodu, že většinu vystavených fotek už znají z blogových článků. Ale stejně - přijďte se podívat, jak tyhle fotky vypadají naživo a ne jen v podání obrazovek notebooků nebo displejů mobilních telefonů. Aktuální informace o nadcházející výstavě, kterou začnu instalovat ve výstavním sálu už zítra ráno (tedy v úterý), budu udržovat na tradiční informační stránce svého fotowebu: www.petrvapenik.cz/vystavy-2020. Doporučuji se pro jistotu před návštěvou na tuhle stránku podívat, občas se v sále konají kulturní a společenské akce, které mohou možnosti prohlídky krátkodobě omezit.

P.S.: Tenhle článek je dvojím způsobem sváteční: Jednak jde o vůbec první článek, který jsem zveřejnil výhradně na tomto svém novém blogu, protože platforma blog.cz už touto dobou neměla být funkční, i když starý blog i dopoledne po plánovaném "velkém křachu" pořád ještě funguje (to jsou ty paradoxy: když má fungovat, nefunguje, a naopak). Jednak chci dnešní fotky svázat do malého dárkového balíčku pro člověka, který je pro mě důležitý. Původně jsem pro něj chtěl mít dnes připravený úplně jiný dárek, ale o tom, "jak jsem nakonec nevydal e-knihu", napíšu zase až někdy jindy :-).