Jestli jsem v nedávné bilanci psal, že v průměru mi napsání článku trvá asi 4 hodiny, dnes to musí být o něco méně, protože se mi právě nedostává dostatečného času. V tomto týdnu jsem se totiž věnoval své letošní poslední a nejrozsáhlejší fotografické výstavě Jedním obrazem, jednou větou na zámku v Dobřichovicích. Tři dny mi trvala příprava, instalace a doladění všech detailů. Napřed jsem celý den od rána do večera obrazy rámoval a hledal pro ně nejlepší místo. Druhý den jsem rozměřoval, porovnával, věšel. Ani jsem radši nepočítal, kolikrát jsem křepce vyběhl (no dobře, spíš vyfuněl) na schůdky ke stropu sálu a přilehlé chodby, zvlášť když jsem si po první instalaci sedl na židli doprostřed výstavního prostoru, nechal k sobě kolem visící fotky asi hodinu promlouvat a stěžovat si, načež jsem půlku výstavy převěsil a pracně rozměřené sestavy a vymyšlené vztahy zpřetrhal a nastavil jinak. Nakonec si o to správné místo řekne nejlíp sama fotka, ne autorovo ego, to je velmi nespolehlivý nástroj :-).
Tomu, co mi vyšlo, říkám pracovně "hattricková výstava" a jejímu slavnostnímu zahájení tedy "hattricková vernisáž". Je to totiž moje třetí letošní výstava s vernisáží (nevěřili byste, ale našlo se pět věrných návštěvníků, kteří přijeli na mou vernisáž do Horních Počernic, do Plzně i do Dobřichovic, mojeúcta tedy, a velké poděkování). A zároveň je to moje třetí výstava na dobřichovickém zámku, po dvou předchozích výstavách v letech 2013 a 2018 (a i tady se našlo pár úžasných lidí, kteří se na vernisáž přišli podívat pokaždé). Poprvé jsem se musel (logicky a správně) o výstavu prosit a dokazovat, že něco takového bez ostudy zvládnu, podruhé jsem se musel důrazně připomenout, že pořád žiju a fotím a chuť veřejně vystavovat mě nepřešla. Tentokrát jsem byl vůbec poprvé k výstavě vyzván městem a rád jsem tu výzvu přijal, protože vlastně považuji dobřichovický zámecký prostor za svou domovskou výstavní síň. Ano, těší mě vystavovat své fotky i jinde, ale na dobřichovický zámek se prostě vracím jako se jindy člověk vracívá domů z cest po světě. S úlevou, že to bylo moc pěkné, ale jsem zase konečně v pořádku doma. Doma, kde už vím, co tu můžu od světla zvenku v různých částech dne čekat, doma, kde mám celkem fajn sousedy, na které se můžu spolehnout, doma, kde sice není takové vzrůšo jako v centrech světových metropolí, ale organismus tu z nějakých podivuhodných důvodů přede jako spokojená kočka.
Moje třetí dobřichovická a třetí letošní výstava, výstava, kterou jsem připravoval tři dny, a trochu jsem se obával, aby na vernisáž dorazili víc jak tři návštěvníci, byla včera večer zahájena. Jako obyčejně jsem si s sebou vzal foťák (dokonce s hodně širokoúhlým objektivem) a jako obyčejně jsem nevyfotil ani jednu fotku, protože jsem hlavně mluvil a na focení neměl čas ani myšlenky.
Naštěstí výstavu spolu s asi 70 dalšími hosty navštívil pan Bohumil Planka, odborník na kriminalistickou balistiku a japonské meče, který vernisáž fotograficky zdokumentoval a dal mi své fotky "...plně k dispozici pro jakékoli bohulibé účely". Moc mu za to děkuji, protože mít na blogu článek o vlastní vernisáži a nemít u něj ani jednu fotku pro ilustraci toho, jak to tam vypadalo, by se mi zdálo nevhodné, pročež tento účel prohlašuji zcela svévolně bohulibým.
Pohled na čelo velkého sálu, v němž se zdejší výstavy převážně pořádají. Právě teď auditoriu vyprávím něco děsně zajímavého, nejspíš proč se výstava jmenuje právě Jedním obrazem jednou větou, když je obrazů celkem jednapadesát, a proč je kromě názvu a základních informací u každé fotky i ta světlá kartička s podivnými texty. Že netušíte, s jakými texty? To se ovšem aktuálně nedá zjistit jinde než na dobřichovickém zámku.
(zveřejněno se souhlasem autora fotografie, pana Bohumila Planky)
Druhá část výstavního sálu. Nejspíš vzpomínám na to, kterak jsem si od stolu jako Karel May vymyslel fotografii stropu Stýblovy pasáže v Praze a pak mi trvalo déle než půl roku, než se mi povedlo dávno vymyšlený obrázek skutečně vyfotit a nazvat Slunce z pasáže.
(zveřejněno se souhlasem autora fotografie, pana Bohumila Planky)
Nedávno jsem psal o posledních přírůstcích svého dlouhodobého fotografického cyklu Kouzelná zahrada. Nakonec se vše povedlo stihnout a dvě z těchto fotek visí po pouhých třech týdnech od nafocení na docela velké výstavě, což, myslím si, je na takovou sebevědomou rychlokvašku docela kariéra! Ukazovati je ovšem neslušné, žáku Vápeníku!! zní ozvěnou v hlavě výhrůžně výchovný hlas. Snad může být aspoň malou omluvou, že si ukazuji na své :-).
Druhá část výstavy (20 fotek) je umístěna v přilehlé chodbě. Copak asi právě říkám, že se lidé kolem usmívají? Nepopisuji snad zrovna svůj úspěšný pokus zvěčnit sám sebe v podobě štíhlého a vysokého muže na svém Autoportrétu z Národní? Hmmm, tak to se nedivím, že se lidé při pohledu na mne smějí. Takový nesmysl! I když - pro úsměv na té správné tváři jsem ochoten dokonce i vyprávět anekdotu, to byste nevěřili. Kameňáci všech zemí, třeste se!! :-).
Na sklonku dne, v dřímotném pohasínání všech barev, kdy světlo vychází už jedině z očí mladé slečny, si umím představit, že ses jí (chytře rozestaven naproti) vpíjel do toho zdroje světla!
OdpovědětVymazatJá už mám jedny oči s tím nejlepším světlem vybrané. Mladé slečny si vedle nich neškrtnou.
VymazatJe bezva, že ti pan Planka dal fotky k dispozici. Tak máš vernisáž své výstavy hezky zdokumentovanou. Škoda, že nemáš audio záznam, ráda bych si tě poslechla :-)
OdpovědětVymazatJen mi na těch fotkách chybí pan Planka...
VymazatTak dobrichovicky zámek zase ozije
OdpovědětVymazatDnes jsme tam měli celý den šermíře, příští víkend jsou Vinařské slavnosti, nová výstava, teď to na zámku docela žije.
Vymazatteda mám tolik poznámek, ale zatím jen jedna za všechny - ti lidé na fotografiích pana Planky se usmívají, jsou šťastni, ať již díky výkladu, nebo vlivem fotek,... Jsou šťastni. Blahopřeji, pane autore. Jen tak dále.
OdpovědětVymazatDěkuji, mám rád, když se lidé usmívají, a když je příležitost, snažím se trochu tomu přispět.
VymazatDíky za skvěle a zábavně zdokumentovanou vernisáž! :)
OdpovědětVymazatRychlokvašky si své místo na výstavě zasloužily :).
Mít na blogu čtyři fotky, na nichž na všech jsem zachycený i já, je pro mě opravdu - divadelní mluvou - protiúkol. Ale ono je vystavování fotek takových protiúkolů plné: Pochválit se za úspěchy je protiúkol jako hrom (a zdaleka nejen u vystavování fotek). Říct někomu, že se vyplatí koupit za nemalé peníze vystavenou fotku, to jsem si při první výstavě vůbec neuměl představit. Tak co jsou vedle toho čtyři fotky s podivnou černě oblečenou a pořád něco vykládající postavou :-).
VymazatTvůj dvorní fotograf tě zastihl nesmírně uvolněného, jak říkají mladí, vypadáš na pohodu.
OdpovědětVymazatPřeji tvé poslední, třetí výstavě úspěch a těším se, že uvidím Dobřichovice v lesku a svitu sluníčka a Berounka to celé jen podtrhne. A o fotografiích nemluvě :-)
Každopádně se těším v Dobřichovicích na viděnou a na popovídanou :-). Ono se dá říct, že tentokrát jsem neměl žádný velký stres, auditorium bylo naladěné vlídně a výhoda známého "domácího prostředí" taky zafungovala :-).
VymazatFotoanekdoty mám nejraději.
OdpovědětVymazatTvoje fotky o tom začasté dobře vypovídají.
VymazatV Dobřichovicích je krásně, na výstavě i v okolí, vím z předchozí akce.
OdpovědětVymazatAle co by mě zajímalo, jestli na těch fotkách Bohumila Planky je někdo z blogového světa.
Tu samou otázku jsem si položila, Miloši, i já. :-)
VymazatAno, jednu takovou osobu na jedné z fotek vidím.
VymazatA mě je to líto, že mi to dneska nevyšlo... Ale tak není všem dnům konec. Pěkně jsi mě nalákal .-) Vypadá to, že se tam tobě i fotkám líbí :-)
OdpovědětVymazatPřiznávám, líbí se mi tu a mám z té výstavy radost. Mám dobrý pocit, že vložená energie přinesla nějakou hodnotu, což je vždycky příjemné. Času je ještě dost, vždyť jsme sotva začali :-).
VymazatTato výstava se mi moc líbila. Byli jsme tu z táborem před dvěmi dny. Moc krásná výstava, těším se až příští rok pojedeme do Dobřichovic :-)
OdpovědětVymazatTak to je skvělé, že sem někdo z té vaší velké páteční "tábornické skupiny" zavítal. Mě to setkání s vámi na výstavě moc potěšilo, protože se většina lidí o fotky a o vše, co s nimi souvisí, opravdu velmi živě zajímala, no a to mi vždycky dělá radost, když si můžu o fotkách s někým tak otevřeně popovídat. Tak ať se vám daří a třeba se zase někdy v Dobřichovicích potkáme :-).
VymazatNa té ukazovací fotce to je téměř taneční póza: pěkně vycentrované těžiště, váha na jedné noze a druhá se jen lehce špičkou dotýká země... akorát do nějakého latinskoamerického tance :-)
OdpovědětVymazatJsem moc ráda, že se vernisáž povedla. Účast byla zjevně hojná, a pokud se nálada podobala té z Počernic, pak není, co si přát víc :-)
Myslím, že pro fotografa nebylo jednoduché takový záběr pořídit. Tance, které při podobných akcích provozuji, spíš než ty latinskoamerické připomínají řeckořímské :-).
VymazatZačínáš být úspěšný fotograf! K vernisážím, dokonce trojitým, gratuluji, pamatuji si ještě líčení okolností kolem té první, a dnes, zdá se, už budeš zkušený praktik a vystavovatel. Přeji úspěšnost. Vlastně tu už máš!
OdpovědětVymazatAno, ta první výstava byla před sedmi lety na stejném místě. Je pravda, že teď už nejsem tak vystresovaný jako poprvé, ale příjemný mráz po zádech mi běhá pořád :-).
VymazatDíky šťastné náhodě, která ti přivedla do cesty(vlastně na výstavu) onoho specialistu na balistiku a japonské meče si můžeme všichni udělat obrázek, jak to na výstavě asi probíhalo. Řekla bych, že to bylo příjemné setkání, návštěvníci ti doslova visí na rtech a z výrazů tváří je vidět, jak je to zajímá a těší. Gratuluji velice ke krásné a úspěšné výstavě. :)
OdpovědětVymazatDíky, milá Bev, však ono je i pro mě zajímavé probírat se těmi fotkami a rekonstruovat si postupně, co se vlastně odehrálo. Je to poučné, zvlášť když funguje to klasické werichovské - že se v tu dobu vlastní hlava diví, co vlastní huba povídá. Prostě ji nechám mluvit a čekám, čím mě překvapí. Vždycky něčím :-).
Vymazat