pátek 31. července 2009

Podvýběrčí berně

Podvýběrčí berně
propadl hrám v herně.
Štěstí stálo,
při něm málo,
smůly nepřeberně.

Berně bere vzorně,
maršálskou hůl v torně,
jak se sluší,
ale v duši
zima jako v morně.

V automaty výherní
hází berni za berní
a nakonec za ně
přihodí i daně.

Obdaruje svoje věrné
přispěje i na psy,
protože ty mince berné
nejsou z jeho kapsy!

středa 29. července 2009

O sudkování

Včera jsem si prohlížel ve svém počítači pár fotografií. No, budu upřímný, nebylo jich pár, byly jich stovky, možná víc než tisíc. Podporován speciálními programy, klikal jsem do omrzení a zemdlení kloubního pouzdra svého pravého zápěstí. Klikal jsem a klikal, posouval, přepínal a prohlížel, až jsem se přistihl, že se mi začínají na fotkách rozmazávat pixely, vzájemně se předbíhají, odstrkují a drží nesportovně za dres, jen aby se dostaly do mého zorného pole, které se stále úžilo v souladu s tím, jak se mi werichovsky úžily štěrbiny mých očí. Pixely nade všechno touží být spatřeny a jejich touha je tak veliká, že jsou schopny se navzájem úplně vymazat z fotografie a rozložit si vzájemně své virtuální bílkoviny sestávající z nul a jedniček. Mimochodem, všichni, kteří cítí v našem světě moc velký rozdíl mezi pohrdavým "Ty jsi ale nula!" a povzbuzujícím "Seš jednička!" by měli povinně absolvovat exkurzi do dvojkové soustavy, kde tyhle dva extrémy stojí bez vzájemného despektu hned vedle sebe a docela dobře spolupracují, protože jim nic jiného nezbývá, nemajíce k dispozici další číslice jako otroky na běžnou práci.

Prostě jsem sám sebe málem uspal i bez ukolébavky, tolik fotek jsem si byl schopen naložit vrchovatě na talíř. A vrchovatý talíř čehokoli - potvrdí každý obezitolog i odborník na sny - se před spaním obecně nedoporučuje. Říkal jsem si: Když já fotím ještě na klasické filmy a přesto už mám ve svých počítačových depozitářích taková kvanta naskenovaných obrázků, kolik tisíců fotek se asi ukrývá v adresářích fotografů fotících plně digitálně? A kolik z těchto souborů už si nikdy nikdo neprohlédne? Fotografie to nejsou, jen změti doposud celkem organizovaných nul a jedniček, do kterých ale stačí lehce fouknout a už je nikdo nedá dohromady a ony ztratí svůj smysl. A kdybych se přesto jednou pokusil prohlédnout si všechny, usnu po prvním tisíci neodvratně a tvrdě jako Šípkový Růženec a budu se muset trapně spoléhat na to, že třeba kolem pojede princezna na bílém koni, které i bez podrobné uživatelské příručky dojdou všechny souvislosti, a navíc bude ochotna bez naděje na odpovídající odměnu nemalé osobní oběti, aby mne z digitálního fotografického spánku vysvobodila.

A tehdy si vzpomenu na slavného českého fotografa Josefa Sudka a na jeho dávný styl práce, který používal i dlouho poté, co se fotografie s vidinou lepšího výdělku začala podbízet i nám, nezasvěceným, a výjimečný svátek tím proměnila v den jako každý jiný: Vždycky ve svém ateliéru na Újezdě nabil do svého aparátu jednu fotografickou desku a s touto výbavou odešel v předem určený čas na předem vybrané místo, vše rozložil, počkal na to pravé světlo, exponoval jediný obraz - černobílý, ale přesto většinou v barevnosti daleko přesahující jakýkoli japonský souhrn jedniček a nul, znovu vše zabalil a odešel zpět do ateliéru nabít novou světlocitlivou desku. Kolik námahy pro jednu jedinou fotografii! A já přemýšlím, zda by solitér Sudkova formátu dnes cvakal stovky a tisíce záběrů na své digitální zrcadlovce, aby vybral sem tam nějaký ten povedenější exemplář a dotvořil ho v příslušném editoru. Možná ano, ale doufám, že ne. Jsem nicméně docela rád, že nestihl být vystaven pokušení.

Naopak se přemlouvám k tomu, abych si já občas vyzkoušel "zasudkovat", ponechal si před fotografickým výletem na svém filmu jediné, poslední neexponované políčko jako poslední náboj v revolveru a takto vybaven vyrazil ve správný čas na předem vytipované místo, tam si počkal na optimální podmínky a naexponoval svůj vytoužený obraz. Nic víc, nic méně. Žádné místo pro improvizaci, jediný pokus. Když svoji fotku zmrším, nezbyde mi, než se vrátit se schlíplýma ušima domů. Ale budu tak nucen pořádně popřemýšlet, než zacílím, a ne napřed vystřílet celý zásobník a pak se teprve vyděšených starousedlíků ptát, do kterého města mne vlastně tentokrát zavezl můj popletený kůň. Zatím se přemlouvám marně. Kolik neznámých krásných míst - říkám si - mohu cestou potkat a nebudu mít pak příležitost uchovat je v podobě fotografie. Jaká škoda!

A pak se podívám na svou fotku, dám vedle tu Sudkovu, popřemýšlím, proč všichni schopní a tvořiví pixelové utekli do jeho obrazu a všichni zoufalci zůstali u mne a jdu se zeptat do obchodu, jestli prodávají filmy s jediným políčkem. A prodavač se chápavě usměje, prodá mi kancelářské nůžky a řekne si potěšeně, že sudkování propadla další fotografická dušička.

úterý 28. července 2009

O umění dělat si z lidí přátele

Nedávno jsem se zúčastnil zajímavého školení, které nám mělo představit různé techniky, jak v reálném životě dosáhnout svého. Každý z účastníků si samozřejmě představoval trochu jiné "své" Někdo se chtěl hlavně poučit, jak je možné z manželky vyloudit souhlas s cestou do hor, když ona chce k moři (pokud vím, přestože manžel zapojil všechny probrané techniky, stejně nakonec jeli k moři). Jiní se chtěli naučit vyjednávat o ceně, protože třeba právě kupovali auto nebo byt a domnívali se, že vybojují na prodávajícím aspoň takovou slevu, jaký byl nemalý poplatek za tento kurs. Když přemýšlím, jaké "své" jsem si představoval já, nemám to dodnes úplně ujasněné. Snad jsem chtěl přičichnout k metodám ovlivňování a manipulace, abych poznal, kdy ještě někoho pozitivně ovlivňuji a kdy už nechutně manipuluji, a také bych celkem rád uměl rozeznat, když někdo podobně pracuje se mnou.

Co mne zaujalo na celém školení nejvíc, byla "technika napodobování". Vychází z předpokladu, že pokud budeme dostatečně dlouho napodobovat gesta a jednání někoho neznámého, vytvoří si k nám postupně podvědomou důvěru a nám se snadněji podaří spřátelit se s ním a - kdoví - možná nejen to. Metodu jsme si procvičili na školení jen sami mezi sebou a to - uznejte sami - není žádné procvičení, když obě strany vědí, o co jde. To je jako hrát sám se sebou pokera a radovat se, když se nám podaří sami sebe oblafnout. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet zajímavou metodu přímo v terénu, při svých četných cestách vlakem. Budu si takto dělat z lidí přátele a svět pod tlakem narůstajícího přátelství bude tíhnout k tomu být lepším jako celek!

Hned první pokus byl neúspěšný: Jel jsem totiž celou cestu v prázdném kupé. Doplnil jsem si tedy poznámky k využití techniky v tom smyslu, že chceme-li si z někoho udělat přítele, měl by být na dohled. Podruhé už jsem byl chytřejší. Vetřel jsem se (v jinak zcela prázdném vlaku) do kupé k mladé dvojici, která - jakmile jsem trhl dveřmi - od sebe odskočila jak stejnými póly se dotýkající magnetky. Slečna zrudla jako pivoňka a já se to hned pokusil cvičně napodobit. Můj obličej však zůstal i nadále nekorektně bílý. Uvědomil jsem si, že napodobovat nepůjde všechno, a byl jsem rád, že jsem se nevetřel do kupé k hadímu muži, který využívá cesty vlakem k tréninku podobně jako já.

Mladík asi počítal s tím, že bude trávit cestu příjemnějším způsobem než zevlováním z okna, protože s sebou neměl žádné čtení. To dívka byla připravena lépe, otevřela barevný časopis a uvolněně přehodila nohu přes nohu, takže jsem musel s uznáním připustit, že má jednu nohu krásnější než druhou. Přišla moje chvíle: První praktická zkouška techniky napodobování mohla začít. Přehodil jsem tedy rovněž ladně nohu přes nohu a přitom jsem špičkou nakopl mladíkovo koleno. Byl asi slušně vychován a jenom sykl. Sykl jsem taky.

Dívka se na mne podívala zvláštním pohledem jakoby zespodu, při kterém měla jedno obočí podezřívavě zdvihnuté. Nějakou dobu mi to nešlo napodobit; i když jsem zkoušel jednu grimasu za druhou, žádná se nezdála být ta pravá a do podezřívavého dívčina obličeje se vkrádal další stín. Nakonec jsem ale ustálil ve své tváři podobný výraz, jaký měla dívka v té své, jen jsem byl samozřejmě o něco hezčí. Dívali jsme se na sebe oba stejně upřeně a stejně podezřívavě a já už tušil, že technika napodobování zabírá a k definitivnímu navázání přátelství s oběma spolucestujícími už chybí jenom krůček.

Bohužel, mladík asi nebyl vychován tak dobře, jak jsem si ještě před chvílí myslel, a začal se z nedostatku jiné činnosti dost neomaleně dloubat v nose. Nu, žádná radost, ale když jsem se dal na vojnu, budu bojovat. Lektor nás upozorňoval, že technika napodobování není jednoduchou metodou, protože vyžaduje sebekázeň a přizpůsobivost, i kdybychom měli jít krátkodobě proti svým zásadám. Nic pro měkké povahy! I podloubal jsem se také. Dívka povytáhla překvapeně i druhé obočí a já to povytažení opětoval. Pak mne ale znejistělo dilema, zda mám napodobovat přirozeně (na povytažení pravého obočí odpovím povytažením téhož) anebo zrcadlově. Chvilku jsem ztratil koncentraci, povytahoval jsem na mladý pár střídavě obě obočí a připouštím, že to mohlo vypadat výhrůžně.

Mladík, který měl do té chvíle neutrální výraz tváře, se zamračil. Přestože bylo docela obtížné zamračit se a mít nadále povytažená obě obočí, k čemuž se hodí spíš výraz okouzleného údivu, myslím, že jsem to zvládl. Dívka znechuceně vzdychla. Ten vzdech napodobit pro mne nebylo těžké, obtížné na tom bylo trefit její zastřený mezzosoprán, protože já jsem od přírody spíš baryton. "Rudolfe!" vykřikla dívka rozdurděně, přestože nejsem Rudolf. Napodobil jsem celkem slušně i tento výkřik a ukázalo se, že na Rudolfa slyší mladík.

Když mladík vstal, vstal jsem také. On byl vysoký a praštil se přitom hlavou o zavazadlovou mřížku. Abych ho napodobil, musel jsem při vstávání trochu povyskočit, jinak bych na mřížku nedosáhl. To, že jsem upadl na sedící slečnu, bylo způsobeno jenom tím, že jsem měl nohu přes nohu přehozenou sice ladně ale moc dlouho, takže mi pravá noha znecitlivěla. Zato slečna byla citlivá až moc, protože můj pád na ni popsala jako napadení, což - jak jsem zde vylíčil - vůbec neodpovídá skutečnosti, i když jsem, pravda, na nohu kvůli silnému mravenčení ještě hodnou chvíli napadal.

Možná někteří - jsouce malověrnými - by na další pokusy rezignovali a vymáhali by reklamací na školicí agentuře vrácení peněz. Já si však pamatuji, jak nám náš lektor kladl na srdce, abychom se nenechali odradit prvním neúspěchem. Jezdím vlakem každý den a příležitostí pro praktické cvičení techniky napodobování bude ještě dost. Dnešní podmíněný trest mne, slavný soude, přece nemůže odradit od toho, abych si dál dělal mezi lidmi přátele!

pondělí 27. července 2009

Nedělní miniglosy č.23

Policejní zásahová jednotka včera zatkla po zdařilé přepadové akci oba Včelí medvídky, čmeláky B. a Č. a obvinila je z hanobení národa, rasy a přesvědčení. Jejich píseň "Nás by tak nejvíc vábilo, natírat celý svět nabílo..." je jednoznačně rasově pobuřující. Navíc někteří oslovení numerologové našli ve jménech včelích medvídků zakódovaná data svatebních dnů předních představitelů německé 3.říše
------------------------
Podivný kriminální případ vyšetřuje středočeská policie: Z mnoha zdejších tělovýchovných jednot a sokoloven se v posledních týdnech ztrácejí cvičební kruhy. "Bez kruhů se neobejdeme," řekl nám k případu mluvčí zdejší sokolské župy Miroslav Tirsch. "Právě na kruzích své cvičence učíme, jak dělat ty pravé rozpory, což bude mít pozitivní vliv na jejich společenské uplatnění." Podle dobře informovaného policejního zdroje se ukradené kruhy vždy brzy objevily v nedalekém obilí, což je podle zdejších ufologů další důkaz kontaktů s mimozemskými civilizacemi.
----------------------
Kromě solárních panelů byly v rakouské elektrárně Zwentendorf nově instalovány tzv. bioenergetické kádě, kde jsou chováni paúhoři električtí. Zatím to vypadá, že by chovem pouhých 120 tun těchto ryb bylo možné nahradit minimálně 1 gram obohaceného uranu ročně. Proslýchá se nicméně, že v nové hale došlo hned na začátku provozu k drobným problémům. "Je pravda, že několik obsluhujících pracovníků bylo zasaženo elektrickým výbojem, když sáhli do kádě v okamžiku, kdy byl větší počet úhořů zapojen v sérii," prohlásil mluvčí elektrárny. "Pokud ale vím, všech 160 postižených osob je už mimo bezprostřední ohrožení života a po šesti, sedmi měsících v nemocnici by se měli vrátit bez následků zpět ke své kádi. Zároveň pracujeme na vyšlechtění úhořů, kteří by měli být schopni vygenerovat výboj až o dvakrát vyšším napětí než doposud. Jsme připraveni jeden chovný pár bezplatně zapůjčit i do Temelína, pokud se ovšem Česká republika zcela vzdá jaderné energetiky."
--------------------------------
Lídři dvou nejsilnějších stran se nadále obviňují z toho, že způsobili větrnou kalamitu při přechodu frontální oblačnosti v minulém týdnu. Sociální demokraté např. zopakovali své tvrzení z doby tzv."vajíčkové války", že ODS seje vítr. Předseda ODS toto nařčení nekomentoval, protože prý nerad mluví do větru. Policejní vyšetřovatelé nakonec obvinili z obecného ohrožení dva české herce - Lukáše V. a Sagvana T., kterým se prý vymkl kontrole jejich Vítr v kapse.
--------------------------------
Demonstraci proti ničení rostlin bolševníku uspořádali v Mariánských Lázních mladí komunisté. Ti nejradikálnější z nich se k několika obzvlášť vysokým exemplářům žahavé rostliny připoutali a chránili je vlastními těly. Protože část z demonstrantů měla silnou alergickou reakci na dráždivé látky v bolševníku obsažené, byli postižení převezeni do plzeňské nemocnice. Jejich stav je stabilizovaný, rostliny jsou prozatím vyšetřovány na svobodě.

neděle 26. července 2009

O kouzelné babičce a ovčí písni

Jedno z mála míst široko daleko s trochou stínu. Pod skalou s několika keři bylo pár metrů čtverečních, kam se ani řeckému polednímu slunci přes jeho velkou snahu nepodařilo nakouknout. Na tom místě jsem potkal kouzelnou babičku. Celá v tradiční černé, usmívala se na mne svou vrásčitou vědoucí tváří a na něco se mne ptala. Samozřejmě jsem nerozuměl, ale pochopil jsem, že by ji asi zajímalo, proč turista jako já neleží dole na mořském břehu. Co hledám tady hluboko ve vnitrozemí, v jiném světě, odkud je sice moře na dohled, ale málokdo z usedlíků se k němu občas vypraví. A kam mám namířeno? Ukázal jsem na nejvyšší kopec nad námi a prsty naznačil trmácivou chůzi nahoru. A proč? zeptaly se babiččiny oči.

Už od příjezdu na ostrov jsem byl pevně rozhodnutý: Chci se podívat na nejvyšší vrchol ve vnitrozemí a pořádně se rozhlédnout kolem. "Ale tam nic nejezdí," odpověděla mi delegátka naší cestovky na otázku, kterou jsem jí nepoložil. "Nechci tam jet autobusem, chci jenom vědět, kde to je." Zapíchla na mapě prst s červeným nehtem do trojúhelníčku obkrouženého hustým prstencem vrstevnic. Jedenáct set osmdesát dva metry. "Nejen, že tam nic nejezdí, ale nevede tam ani žádná cesta," namítla. Nějaká cesta vede všude.

Jak ale kouzelné babičce své důvody vysvětlit, když je sám neumím naformulovat? Ukázal jsem pantomimicky, že se jen chci rozhlédnout kolem dokola z nejvyššího místa a hned zase půjdu. Jenom jsem se bál, aby zdejší nejvyšší hora nebyla osídlena místními bůžky, kteří jsou v době siesty neradi rušeni. Jeden z takových bůžků na nás seslal pár dní před tím docela silné zemětřesení a země se nadále otřásala následnými otřesy několikrát denně. Právě před chvílí jsem procházel malou vesnicí a pár chlapů opravovalo střechu na dlouhých žebřících, když přišel otřes. Země duněla, já se v bázni přikrčil, jejich žebříky se kývaly jako stromy v silném větru, ale oni si ani nepřestali povídat. Babička chápavě vzdychla, natáhla dlaň a podala mi tři žluté fíky. Jsou dobré, ukázala mi, a budu mít po nich sílu. Když už dělám takové vylomeniny.

Na své pěší cestě už jsem od svítání. Ráno se postupně rozvinulo (jako v srpnu v těchto místech obyčejně) v horké dopoledne bez mráčku a teplota stoupala úměrně s tím, jak já stoupal od zalidněného mořského pobřeží výš a výš do hor, dál a dál od civilizace. Občas jsem minul kamennou boudu, občas pár koz, občas vinici. Pořád nahoru prašnou a kamenitou cestou, klikatou jizvou v kopci připomínající blesk přicházející z hor při bouřkách. Za fíky děkuji, jak to jen po řecku umím a kouzelné babičce se ukláním. Dělá nade mnou nějaké znamení a já vím, že mne její pomoc ochrání před nepřejníky z řad lidí i místních bůžků.

Z hor k nám stéká pozoruhodný zpěv, mužský hlas, neškolený ale přirozeně krásně sametový. Zpívá píseň - o čem asi? A pro koho tady v té pustině? Obrátil jsem se s otázkou na babičku. Pro koho? Ukázala na malou ovci, která se pásla poblíž. Tahle pastevcova píseň je pro jeho ovce. Jestli to půjde a bude u koho, zkusím se za všechny ty lidi nahoře přimluvit. Aby bylo čím svlažit pole a aby se zem moc netřásla. A aby při práci neselhávaly síly a při písni hlas.

V pravé poledne - asi dvě hodiny po setkání s kouzelnou babičkou - jsem vystoupil na nejvyšší horu. Nevedla sem sice žádná oficiální cesta, ale mezi skalami ostrými jako břitva se proplétají stovky kozích a ovčích pěšinek. Kdyby přišel další otřes, kdoví, jak by se skály přeskládaly a kde by bylo moje místo mezi nimi, ale mne přece chránilo kouzlo. A na vrcholu samém jsem nenašel žádné rozsáhlé božské sídlo, jen dvě maličké příruční kapličky. Mám dost času nalít trochu oleje a zapálit svíčku. Dost času rozhlédnout se a vidět moře na všech světových stranách. Dost času pojíst darované fíky. Dost času podívat se do údolí a spatřit na jednom z úbočí, odkud se vznáší tklivá pastevcova píseň, ovce poskládané v nízkém stínu keřů a vznešeně a uvážlivě naslouchající. Jak přepychová koncertní síň a jak ctihodné auditorium!

Po pěti letech jsem svou kouzelnou babičku potkal v horách znovu. Věnoval jsem jí její vlastní fotku, kterou jsem při prvním setkání pořídil, a vrátil jsem jí tři fíky. Uznale pokývala hlavou. Země se zatím netřese, věci jsou tak, jak mají být.

sobota 25. července 2009

O vrcholícím tréninku

V letošním českém létě "poněkud nešťastného způsobu" se neustále střídají období tropických veder, kdy prší jen občas, zato pěkně přívalově a za burácení nebeské elektřiny, s obdobími tropických zim, kdy prší silně, pořád a všude a do toho duje silný vítr. Obyvatelé se tu tedy nenudí, prázdninový čas je pěkně rytmizovaný a utíká, co mu nohy stačí. Pohled na kalendář mi naznačuje, že se datum helsinského maratónu, kterého bych se letos rád zúčastnit, nepříjemně blíží a zbývají mi už jen tři týdny na přípravu. Zvláštní: Ať se začnu připravovat kdykoli, vždycky mi na konci tak dva měsíce chybějí.

Samozřejmě tvrdě trénuji: Vím přesně, kolik musím každý den uběhnout kilometrů, mám rozpis, který nesnese již touto dobou žádné improvizace a jen naprosto mimořádné situace ho mohou narušit. Snad jen když prší, nebo fouká vítr, nebo je horko, nebo šero nebo dusno nebo pod mrakem, nebo naopak nepříjemně svítí slunce nebo jsou v ovzduší dráždivé pyly nebo jsem právě línej nebo mám práci nebo nemám čas nebo mi není dobře nebo se mi prostě nechce - v takových případech by samozřejmě trénink hraničil se sebevraždou a je možné a žádoucí ho zrušit. Proto už se také pomalu loučím s nadějí, že se mi podaří do startu shodit nějaká kila a z mých celkem standardně opotřebeně pružných kolen se tím rázem stanou kolena sedmimílová.

Ale aspoň něco málo dělat musím. Startuje se ve tři odpoledne, což mi přijde o dost příjemnější než vstávání kolem čtvrté ráno v Athénách, kde vás napřed u Panathénajského stadiónu polospící a bloudící odchytnou jako africké žirafy a pak vás autobusy expedují do čtyřicet kilometrů vzdáleného Marathonu, kde se teprve zjišťuje, kdo je skutečným dobrovolným účastníkem legendárního běhu a kdo se do davu pouze omylem připletl při cestě z noční. Na druhou stranu jsem díky odpolednímu startu motivován nejen tím, že mi po uplynutí šestihodinového limitu rozeberou cílovou bránu, ale rád bych se do cíle dostal ještě za světla, abych v šeru nezbloudil a nespadl do některého z tisíců jezer. Spoléhám se na severské slunce, které by mohlo být ještě v půlce srpna milosrdné, a na start si tedy nevezmu čelovku. Jen doufám, že to ve Finsku nemají jako u nás a nemusí taky svítit i ve dne.

V průběhu pracovního týdne se k nějakému výběhu dostanu nejdřív něco po osmé. Běhám velmi, velmi pomalu. Za prvé proto, abych si to užil. Za druhé proto, že se tak prý trénovat má. No a za třetí proto, že to rychleji neumím. Normálně běhám kolem Berounky, ale protože po několika přívalových deštích z posledních dnů bych občas musel přejít z obyčejného běhu do kraulu, tentokrát to nešlo. Běhal jsem tedy - k obveselení místních - pěkně kolem dokola po okruhu uvnitř Dobřichovic. Podařilo se mi dokonce překonat generační propast a navázat neformální kontakt s místní mládeží, která se na některých místech houfuje a za normálních okolností dokáže komunikovat jen mezi sebou. Rotoval jsem kolem nich osmkrát po správně keplerovsky výstřední trajektorii a zjevoval jsem se zdejším teenagerům jako neodbytná kometa každých 10 minut. Vždy, když jsem okolo nich probíhal, jsem něco málo zaslechl. Dost abych si udělal aspoň základní představu o vývoji jejich vztahu ke mně:

1. kolo: "Co je to proboha za vypatlance?"
2. kolo: "Hele, že je to zas ten samej? Já jsem ti to říkal, že se zase vobjeví."
3. kolo: "To už je určitě jeho poslední kolo. Dyť vypadá, že každou chvíli upadne. Já ho teda křísit nebudu!"
4. kolo: "Docela se drží. Hej, nechceš trochu trávy?" (asi je zmátlo, že přežvykuji, nebo jsem se podle jejich názoru dostatečně neusmíval).
5. kolo: (skandovaně) "Už je tady zas. Už je tady zas!")
6. kolo: "Makej, makej, fedruj, hop, hop, dotoho!!!" (ve špalíru).
7. kolo: (rozpačitě) "Třeba nemůže zastavit! Viděli ste Nebezpečnou rychlost?"
8. kolo: "Volové, já už musim domů, ten magor tu může kroužit až do rána."

Odešli. Mladí dneska prostě nic nevydrží. Sám jsem se zhroutil až za nejbližším rohem.

Večer v pohodlné poloze odpočívajícího starořímského patricije louskám základní finské fráze, které možná budu potřebovat ("Mohl byste mne, prosím, zvednout a donést do cíle?", "Mám velmi rád telefony Nokia." a "Nevadí, třeba se moje zavazadlo se všemi věcmi najde zítra."). Na mapě trasa závodu vypadá malebně. Zvlášť když máte jako já mapu v měřítku jedna ku deseti miliónům.

Zkusím si pak s sebou na cestu vzít počítač a když to bude možné, ozvu se s průběžnými postřehy i na těchto stránkách. Jen se nedivte, jestli budu místy zdvoojovaat samohlásky a místo háčků a čárek nad písmeny používat dvööjtečkÿÿ.

čtvrtek 23. července 2009

O měsíčních prázdninách

Podařilo se mu provléct obrněné tělo malým otvorem a sešplhat po několika kovových stupíncích. Ještě poslední krok a jeho miliónová bota se dotkne pevné země. I když - dá se tady vůbec mluvit o zemi? Došlápl. Čekal, co to udělá, ale neudělalo to nic, ani se nepropadl do prachového moře, ani ho nepohltily pekelné plameny. Ani do něj neudeřil blesk jako trest za přemíru pýchy. Kde by se tu taky peklo nebo blesk vzaly? Všude kolem jen klid, světlo a nevýslovná krása. No, pomyslel si, někdo by to možná za krásu nepovažoval. Je tu málo zeleně, žádné obchody, černá obloha, prostě divně. Na prázdniny by sem jeli nejspíš jenom takoví fajnšmekři jako já. Do pouště zakřivené do podivné perspektivy kulatým hledím jeho rytířské přilbice. Vyhlíží soupeře pro zápas, ale nikdo nepřichází.

Po krátkém váhání se rozhodl udělat první krok. První krok prvního člověka na měsíčním povrchu. Prvního člověka na měsíčních prázdninách. Teď, teď to tedy řekne! Dlouho si tu větu připravoval. Radili mu s ní profesionální scénáristi i zcela amatérští kamarádi. Vyhrála v jeho soukromém konkurzu, i když mu v záchvatech malomyslnosti připadla příliš patetická nebo naopak úplně zbytečná. Ale není celá tahle akce nemístně patetická? Jediná věta už na tom nemůže nic změnit. Tou už může jen korunovat dílo. Anebo mu dát podivnou příchuť.

Jak to ale bylo, kruci?! Opakoval si tu větu v duchu v posledních pěti dnech stokrát, tisíckrát, posilovala ho, opájel se jí, taky se jí trošku bál, obdivoval se její pravdivosti, vnímal na ní i jemný stín vykalkulovanosti. Bylo to něco o prvním malém kroku, o krůčku, a hrál v tom roli on osobně a lidstvo jako celek, bylo to celé umně pospojované do stručného a výstižného poselství, které si zapamatuje každý. Každý, jen on ne! Opojen okamžikem, ohromen tou krásou vůkol, zapomněl, co chtěl provolat. Malý krok, malý krok,… opakoval si. Malý krok a lidstvo, to mu zbylo v hlavě z té připravené věty, jako by to byla jen neúplná vykopávka, malá upomínka na starou vyspělou civilizaci, ze které zbylo pár kamenů a kostí a my se z nich snažíme zkonstruovat, jak asi vypadal a fungoval celek.

Jak to ale zkombinovat dohromady? Lidstvo má malý krok! To se nabízí jako nejjednodušší spojení, ale smyslu se nedostává. Ještě malý krok. To je sice pravda, ale kam se z té věty podělo lidstvo? A o lidstvu tam přece něco bylo, to ví jistě! Nebo neví? Malý krok k lidstvu. Malý krok pro lidstvo. Malý krok s lidstvem. Cítil, že přihořívá, ale mohl to být jen vliv zářícího slunce. Představil si lidi v řídicím středisku: "Na co ten vůl čeká?" dívají se asi po sobě překvapeně. Má odpovědnost i za ně, ale věta se pořád ne a ne natočit správnou a přívětivou tváří. Jako by čekal, že mu odtud někdo napoví jako ve škole, podíval se na lunární modul, na to kovově lesklé špičaté zvíře vzpínající se k obloze a přitom zároveň k Zemi. Kolik lidí se teď asi na mne kouká? Radši nedomýšlet, nebo jim jeho nervózní chvění ještě víc roztřese obraz. A zapomene i to málo, co mu v paměti zbylo. Malý krok a lidstvo.

I když tady pod palbou tisíce vjemů utíká čas o moc pomaleji než jindy, určitě se už i pozorovatelům zdá jeho váhání dlouhé. Kolik lidí teď asi daleko odsud přestalo napětím dýchat? To ticho je tak intenzivní, že je slyšet až sem. Rozhodl se. Nemůže dál čekat. Nezbývá mu než ten krok udělat. Jenom krůček. Udělá ho a pak se uvidí, třeba ho něco napadne. Třeba se ještě všechna ta slova někde vynoří, propletou, poskládají se, zaklapnou do sebe tak, jak jim autoři předurčili. V nejhorším případě bude mlčet a svede to na kvalitu spojení. Lepší mlčet než tu krásně vymyšlenou a vysoustruženou větu překroutit. Nádech, výdech, s čistou hlavou vykročit a čekat na osvícení.

"O čem jste v tom okamžiku přemýšlel?" budou se ho ještě nesčíslněkrát ptát a přitom se budou tvářit, jako by je to opravdu zajímalo. Jen se usměje a řekne pár frází, které potřebují slyšet a napsat. Jsou věci o kterých se v novinách psát nemusí, a přesto existují. I zázraky!

úterý 21. července 2009

O čtyřšmidrých lapítkách

Unyle přežvykující student mi u metra vetknul do dlaně barevný prospekt. Normálně něco takového hned zahazuji, ale čekala mne dlouhá cesta metrem a neměl jsem nic jiného ke čtení. Když je nouze, i prospekt potěší.

Jedinečná nabídka! četl jsem. Pravá LAPÍTKA z tvrzeného plastu. Třetí generace lapítek, která jsou vybavena už ne dvěma, dokonce ani ne třemi, ale rovnou čtyřmi šmidrami. "Podívejme, už dělají čtyřšmidré..." podotkl pro sebe obdivně pán, který se mi opíral o bok špičkou mokrého deštníku a oči mu švidraly k mému prospektu. "Pokrok holt nejde zastavit!" Upřímně řečeno, neměl jsem ponětí, k čemu je takové lapítko ani co je šmidra, ale bylo vidět, že tato slova zřejmě normální lidé znají, proto jsem se neptal. Šmidry jsou navíc potahované titanovou slitinou a měkčeny celestýnem, aby lépe lnuly. Co je to sakra celestýn a k čemu by asi tak mohly šmidry lnout. A proč? Prospekt byl pro mne plný tajemství. Pohon je hybridní a může ho zajišťovat buď přehřátá pára, akumulátorek, přikoupitelný solární panýlek nebo je možné propojení s malým dynamem využívajícím pohybovou energii vašeho křečka. Milé. Budu muset někde sehnat křečka.

Následovaly fotografické důkazy festovního provedení. Lapítko se všemi čtyřmi šmidrami měkčenými celestýnem bylo vystaveno plameni, leptáno kyselinou fluorovodíkovou, máčeno v močůvce, práno v agesivním chlorovém pracím prášku, namáháno v tahu, tlaku i krutu a vystaveno televiznímu přenosu z Poslanecké sněmovny. Plast byl stále tvrdý jako skála. Chmmm, taková specialita, to jistě nebude nic levného!

Naše lapítko má již víc než 30 miliónů spokojených zákazníků po celém světě. To ostatně není divu - se čtyřmi šmidrami! Ale v České republice jde o naprostou novinku! Inu, jsme stále ještě sto let za opicemi, já to říkám pořád! Takový Američan si už svůj život bez lapítka nedokáže představit a my.... Trochu jsem se styděl.

Možná si myslíte, že takový zázrak moderní techniky je drahý! No, upřímně, už mi to blesklo hlavou. Ale my po vás za naše skvělé lapítko čtvrté generace (neříkali na začátku třetí? Ale co, generace sem, generace tam, hlavně že to je něco jedinečného) budeme chtít jenom pakatel: Nestojí totiž ani pět tisíc (to je dobře, to bych asi neměl), ani tři tisíce, dokonce ani dva tisíce (tak už mne krucinál nenapínejte!), dostanete ho za neuvěřitelně upřímně poctivých devětset devadesát devět(BINGO!!! No to už by šlo, co?). A to ještě zdaleka není všechno, protože když leták otočíte, dozvíte se víc. Otočil jsem.

Kromě lapítka se čtyřmi šmidrami měkčenými celestýnem dostanete ještě jedno super extra speciálně skvěle tvrzeně plastové lapítko navíc. Samozřejmě taky se čtyřmi šmidrami, protože to už je teď pro nás standard. Celestýn je samozřejmě taky v ceně, dokonce v náhradní tubě. Navíc zákazník dostane pouzdro z pravé imitace kůže, aby mohl nosit lapítko stále při sobě zavěšené na opasku, speciální roztok na čištění lapítka s cypriánovým rozstřikovačem a praktický vatový tampón. Jako speciální bonus se přikládají dva páry moulí. K nirváně je s kompletní lapítkovou soupravou evidentně jenom krůček. Za stovku příplatku si ještě mohu nechat zaslat k celé sadě dálkové ovládání a certifikát jakosti na papíře vyráběném sice strojově, ale na ručně obsluhovaných strojích.

Kromě toho když si objednám celou sadu lapítek i s dálkovým ovládáním do patnácti minut, dostanu navíc sbírku fotografií lapítek z celého světa, tajemný dárek zdarma a budu slosován v soutěži o bestseler Století lapítek aneb používání lapítek v praxi (ve finštině).

Ještě než jsem dojel na svou výstupní stanici, byl jsem pevně rozhodnutý. Z letáku na mne přešel intenzivní pocit, že bez lapítka nemohu dál šťastně a spokojeně žít. Bez něj budu mít již celý svůj život pocit nenaplněnosti a bude ve mně latentní závist vůči všem, co si tento drobný vynález pořídili. Navíc s moulemi a cypriánovým rozstřikovačem! A lapítka budu mít dvě, takže ještě mohu podarovat své rodiče, ty z lapítka budou mít jistě radost zvlášť když jim podsunu i nečitelný návod. Na vše je samozřejmě doživotní záruka.

Z lapítek jsem se těšil skoro dva týdny. Sice se mi za tu krátkou dobu nepodařilo přijít na to, k čemu slouží, ale i když zrovna neběžela, sama o sobě byla prostě krásná. Kdo by odolal za jedenáct stovek! Pak ale začal vynechávat cypriánový rozstřikovač a na třetí šmidře začal blikat nápis "Meille sattui onnettomuus". V návodu jsem se dočetl, aspoň myslím, že pokud něco podobného nastane, vyřešit by to měla věta: "Haluaisin vuokrata polkupyörän". Když jsem chtěl zkusit, jestli nepomůže přiložené dálkové ovládání, vypnul jsem si televizi, zapnul v sousedově domě (soused je s celou rodinou na měsíční dovolené) poplašné zařízení a průvan shodil mou oblíbenou porcelánovou vázičku. Od té doby si připadám trochu změkčilý, ale za to asi může celestýn, protože jsem se jednou řízl o šmidru a celestýn se mi dostal do krve. A jak se ukázalo, i informaci o záruce jsem špatně pochopil. Záruka sice opravdu byla doživotní, ale ne do konce mého života, ale jen do konce života firmy, která na našem trhu lapítka prodávala. Škoda - třicet miliónů spokojených zákazníků na celém světě, jenom já jsem smolař!

Jo - a to jsem vám říkal, že těch jedenáct stovek bylo v eurech?

Ještěže mi zbyl aspoň ten křeček. Jmenuje se Ferda a dobíjí mi baterky.

neděle 19. července 2009

Nedělní miniglosy č.22

V České republice byly zaregistrovány první tzv. voličské fondy. Jejich činnost bude založena na tom, že na tyto fondy voliči převedou svá voličská práva prostřednictvím voličských knížek a správce fondu tyto hlasy ve volbách umístí podle své investiční strategie. "Ve volbách bude náš fond dodržovat konzervativní strategii, předpokládáme, že 80% vybraných hlasů investujeme do stávajících parlamentních stran a jen 20% vložíme do malých dynamických stran, které mohou zaznamenat v budoucnu výrazný nárůst," řekl nám představitel největšího voličského fondu Norbert Gumový. "Naše fungování bude pro veřejnost naprosto průzračné, protože o naše hlasy se budou jednotlivá politická seskupení ucházet v klasické obálkové soutěži." Původně nebyl o účast ve voličských fondech mezi voliči velký zájem. "Jakmile jsme ale voličům začali nabízet za každou voličskou knížku, která má odhadovanou výrobní cenu kolem 3 korun, voucher na jedno bezplatné ošetření u lékaře, nastalo pravé pozdvižení," říká Gumový. "Jistota desetinásobku prostě dělá s voliči divy!"
------------------------
Hlavní političtí představitelé se dohodli, že v nadcházejících volbách bude možné voličům přislíbit nejvýš čtyři třinácté platy, dva platy čtrnácté a jeden patnáctý. "Kvůli krizi jsme se tentokrát dohodli na určitých mantinelech. Chápeme, že to voličům nemusí být milé, ale taková je prostě rozpočtová realita dneška." Zároveň bylo ohlášeno, že nejvyšší daň, kterou je možné navrhnout pro milionáře a další nepřizpůsobivé občany bude 150%.
----------------------
Ukazuje se, že scéna, kterou klienti jedné nejmenované zkrachovalé cestovní kanceláře, omylem považovali za loupežné přepadení, terorismus anebo alespoň mafiánské vydírání, byla standardní součástí programu zájezdu. "Naše kancelář se specializovala na zážitkovou turistiku, takže součástí vybraných zájezdů bylo i praktické poznávání tradic a koloritu jednotlivých destinací. K Turecku sem tam nějaký ten obchodní spor a vybírání výpalného prostě patří, tak jsme ho našim klientům chtěli zprostředkovat na jejich vlastní kůži," uvedla zkrachovalá mluvčí kanceláře. "Nutno připomenout, že tento bonus naše klienty nestál ani 200 Euro, ani 100 Euro, dokonce ani 50 Euro, ale jen 30 Euro. Z toho jsme museli zaplatit herce, kteří mafiány představovali, pronájem zasahujícího automobilu a úplatky turecké policii, aby proti této hrané scénce nezasahovala. Jsem ráda, že se vše tak povedlo a že našim klientům na jejich dovolenou zůstane trvalá vzpomínka."
--------------------------------
Ani po dvaceti letech nestihl archiv sněmovny zpracovat dokumenty parlamentní komise ustavené k vyšetřování událostí 17. listopadu 1989. "Postupujeme striktně chronologicky," odpověděla na výtku vedoucí archivu. "Právě dokončujeme zpracování písemností z roku 1971. Když nás stále nebudete otravovat nesmyslnými otázkami, měli bychom stihnout vámi zmíněné písemnosti zpracovat někdy mezi lety 2024 a 2028.
Požadavek nahlédnout do dokumentace si však můžete dát již dnes, my vás nejpozději do šesti let vyrozumíme, zda vaší žádosti bylo vyhověno. Pak už bude záležet jen na vaší trpělivosti a zdraví."
--------------------------------
Proslýchá se, že po Kanadě by mělo zavést vízovou povinnost pro Čechy i Grónsko. V posledních pěti letech totiž o azyl v Grónsku požádali celkem tři lidé, z toho byli dva Češi. "Jsme z toho dost zoufalí," prohlásil zdroj z grónských vládních kruhů. "Počet ledních medvědů stále klesá, takže si nemůžeme dovolit ještě živit přistěhovalce." České Ministerstvo zahraničí však tento krok zpochybňuje. "Můžeme naše cestovatele do této malebné přímořské destinace uklidnit. Stejně jako před týdnem s Kanadou totiž ani teď nic nenaznačuje, že by měla být víza zavedena." Kdyby přes optimistická očekávání Grónsko víza zavedlo, bude nutné pro jejich vyřízení jet až do Kodaně. Znovuzavedení víz proto začíná zvažovat i Dánsko.

pátek 17. července 2009

O penězích na vědu

Vše nasvědčuje tomu, že se vláda chystá ohlásit veřejnosti velkolepý objev. Možná bylo objeveno nové obrovské naleziště ropy a zemního plynu na Hodonínsku, čímž skončí energetická závislost Evropy na Rusku. Možná se potvrdí, že horniny v širokém pásu Českomoravské vrchoviny obsahují nečekané množství krásných a velkých diamantů, takže se brusičské dílny rovnou přestěhují z Antverp do Jihlavy. Zatím se to sice ještě tutlá, ale nové obrovské zdroje finančních prostředků už musí být zjevně na dohled. A za tyto zdroje si nakoupíme po světě vše, co (a koho) budeme potřebovat.

Kdyby tomu tak nebylo, musel bych si myslet, že se vláda pomátla na svém kolektivním rozumu, když se chystá postupně utlumit náklady na vědu a výzkum s jednoduchým vysvětlením, že je třeba šetřit, protože je krize. Útlum bude přitom razantní, Akademie věd ČR tak dostane za tři roky jen polovinu podpory v roce 2009. Každý z nás si to může představit úplně jednoduše: Jak se změní jeho život, když začne dostávat jen polovinu toho, co má k dispozici teď? Ale většinový občan spíš jen srozuměně pokývá hlavou a je šťastný, že Velký prst neukázal na něj, ale na výzkumníky, což jsou stejně takoví podivní lidé, kterým nikdo normální nerozumí, a je na pováženou, že na své tajuplné hrátky dodnes vůbec dostávali nějaké příspěvky, když on - díky té strašné krizi - každý den nevýslovně trpí. Kromě toho, stejně jde jen o základní výzkum, tedy o nic moc pokročilého, že?

Ve složitém státním organismu je celá řada orgánů, které všechny chtějí a potřebují pro svou existenci peníze. Není jednoduché říct, komu ubrat, když se peněz nedostává, a není to rozhodně práce k závidění. Mohlo by nám ale být určitou výstrahou, že když v rovněž docela složitém organismu lidském začne chybět kyslík, jako první to začne odnášet mozek. I bez správného fungování mozku sice ostatní části těla mohou docela dobře přežívat, jen už to potom jako celek nějak není ono.

Co si pamatuji, všechny vlády se odnepaměti zaklínají svou plnou podporou vědě a výzkumu, protože to na papíře v programovém prohlášení vypadá pěkně a progresivně a každá vláda hrdě a ochotně vystaví svou tvář paprskům pokroku a dynamiky. Koneckonců, slibem neurazíš! Jenom se nám ty sliby pořád ne a nedaří převtělit ve skutečnost. Vždycky se totiž najde někdo, koho je třeba uspokojit přednostně (rozuměj uplatit). Někdo, kdo umí víc a hlasitěji křičet, kdo nás dokáže lépe držet pod krkem a lépe vydírat. Stavaři nepostaví dálnice, zemědělci ty už postavené aspoň zablokují, železničáři nevypraví vlaky, letečtí navigátoři přestanou navigovat, lékaři léčit. Co mají přestat dělat vědci? Mají na protest přestat přemýšlet s vysvětlením, že se tak jen chtějí vyrovnat svým chlebodárcům?

Je ve společnosti standardní, že kdo platí, ten rozhoduje. Nemusí se nám to líbit, ale je to prostě tak. A tady platí vědu a základní výzkum stát, stát tedy musí rozhodovat, jak bude mít věda vykolíkované hřiště. Jestli rozhodne, že pro pěstování banánů a montování kusů, které někde jinde vymysleli a vyrobili, vědu nepotřebujeme, je to jeho právo. A jeho hloupost. Leč v demokraciích má každý právo být hloupý tak, jak uzná, i stát, alespoň tolik hloupý, kolik jsou ještě voliči ochotni snést.

Ale spíš bych od státu očekával, že se chopí kormidla a řekne: Podle širší dohody politických sil chceme ve vědě a výzkumu směřovat tam a tam, a proto se potřebujeme zaměřit na strategické vědní oblasti A. Protože nechceme opakovat některé staré chyby, potřebujeme i vědní oblasti B, aby nás před tím ochránily. A protože chceme našim občanům zajistit kvalitní život v následujících konkrétních bodech, potřebujeme ještě navíc vědní oblasti C. Oblasti D do této strategie sice nespadají, ale jsme v nich na světové špičce nebo v nich máme bohatou tradici, kterou by bylo pošetilé zpřetrhat, proto jim rovněž darujeme život. Ostatní obory - je nám líto - podporovat nebudeme, protože je z nějakých důvodů nechceme nebo nepotřebujeme. A tady jsou ony důvody, které jsme schopni a ochotni obhájit i ve veřejné a odborné diskusi. Od toho máme podle mne politiky. To by však museli být schopni vytvořit a umět prosazovat svou dlouhodobou vizi, nejen myslet na to, jak se svým voličům krátkodobě zavděčit a vlísat a všechny ostatní kolem sebe cestou jen pozurážet a zesměšnit.

Pokud by to vláda udělala podobně, byl bych první, kdo by jí zatleskal. Bylo by zřejmé, že ví co chce, proč to chce a ví, kolik je do této vize ochotna investovat. Vláda to však udělala jinak a řekla: Dáme vám míň peněz, nějak se zařiďte. Takto se podle mne chová zbabělý manažer, který utíká před tím, co je jeho hlavní role - totiž před odpovědností. Protože má odpovědnost, je manažer vybaven právem rozhodovat, proto je placen. Bez odpovědnosti pozbývá smyslu a je ho možné bez negativních důsledků pro organismus odstranit jako slepé střevo.

Myslím, že není těžké odhadnout, co udělají ti schopní a perspektivní vědci, když se připravený scénář naplní. V dnešním otevřeném světě není mnoho důvodů dlít nadále v malém zatuchlém rybníčku, když volné moře láká svými možnostmi. Dá se tedy očekávat další vlna migrace našich odborníků do zahraničí a obávám se, že kvůli takové migrační vlně nám ani ten nehloupější stát na světě víza znovu zavádět nebude. Bude si mnout ruce jako poradci (a generálové) v Šíleně smutné princezně a bude si broukat své oblíbené "…to se musí podporovat!!" A za nějakou dobu zjistíme, že odjela většina lidí ochotných tvořit a nám tu zbývá stále více lidí ochotných a uvyklých dostávat a brát. A třeba jednou - až budeme zase dávat dohromady tzv. nepolitickou vládu odborníků, protože politici nejsou právě schopni nebo ochotni vykonávat svou práci, zjistíme, že brát už není kde, dokonce ani ty odborníky. Vládu montovačů - to ano, to bychom nabídnout mohli, ale budou nám muset ty kusy ke smontování zase někde vymyslet, vyrobit a přivézt.

No a proto se mi zdá logické, že jsou v našem státě na obzoru nějaké obrovské zdroje, po kterých se mlsně otočí i šejkové z arabských emirátů. Takové drobnosti jako vědu a výzkum už pak nebudeme vůbec muset řešit, protože budeme tzv. za vodou. Kdyby tomu ovšem tak nebylo, bude situace o dost horší, protože se místo za vodou možná ocitneme přímo po krk ve vodě připomínající splašky - a to tentokrát i bez laskavého přispění klimatických změn. Třeba nám pak z vyspělého světa někdo v rámci humanitární pomoci rozvojovým zemím pošle aspoň vyřazené záchranné vesty.

čtvrtek 16. července 2009

O Dněprostrojích dneška

Budu-li mít někdy syna, dám mu jméno Dněprostroj! Tuhle větu mám ve své paměti spojenou s Vladimírem Majakovským, i když to nejspíš napsal někdo jiný (internetový pramen odkazuje na Konstantina Biebla a už mnohokrát se potvrdilo, že internetové prameny mají o dost lepší paměť než já). Ať to ale napsal jeden nebo druhý, vykazoval v tu chvíli ukázkové příznaky akutní blbosti, protože podle jedné docela šikovné definice je blb tím, kdo aktivně škodí nebo je připraven škodit ostatním, aniž by z toho měl sám jakýkoli užitek. V zájmu poetické avantgardy a extatického pohnutí mysli byl autor oněch slov ochoten obětovat svého syna na oltář ideje, která se navíc ve dlouhodobých výsledcích ukázala jako pochybná. Jak by se s tím takový syn vyrovnával a jestli by z toho měl doživotní trauma nebo by ho to naopak zdravě zocelilo, to naštěstí nevíme, protože nakonec žádného Dněprostroje (jak se mu říká asi domácky? Dněpíku?) slovutní básníci neměli nebo se k němu alespoň nehlásili. Mimochodem - jakási traumata nakonec dostihla shodou okolností oba autory, jelikož oba nakonec sešli z životní cesty z vlastní vůle. Já osobně jsem rodičům vděčný, že mne Dněprostrojem neučinili, i když by se to jistě na vizitkách pěkně vyjímalo a pamatovalo by si mne nejspíš víc lidí, než je tomu dnes.

Vždy jsem přemýšlel, co vede rodiče, že dávají svým dětem výjimečná jména, zřejmě mají pocit, že právě v jejich dětech dřímá hned od narození něco výjimečného anebo je třeba v nich něco výjimečného vypěstovat. A tak se z novorozeného Vopičky místo plebejského Pepíka nebo Franty stane patricijský Andromachos nebo kosmopolitní Kevin. Bude z něho tím pádem i jiný Vopička? Osobně myslím, že ano a starořímské "Nomen Omen" mne v tom utvrzuje. Ale o lidských jménech a jejich podivnostech jsem mluvit nechtěl. Chci je využít jen jako "oslí můstek" k tématu, které mne poslední dobou zajímá čím dál tím víc - jako lysohlávky po dešti totiž rostou stavby s malebnými světovými názvy.

Staví se u vás někde obchoďák nebo turistická ubytovna? Pak vězte, že budete s velkou pravděpodobností rovněž patřit "do série". Přestává totiž postačovat již tak dost cizácké označení obchodů jako shopů a marketů a ubytoven jako hotelů nebo hostelů. Označení něčeho tak neinvenčně jako "Centrum" se už dávno přežilo a mladí profesionální stylisté a módní policisté veškerého druhu by jistě protočili své otrávené zraky vzhůru - směrem ke svým modrozeleným vlasům. Dnes frčí nová světovost! A v každém městě vzniká nějaká ta Plaza nebo Palace nebo Meadows, Resort nebo dokonce Courtyard. To by samo o sobě nebylo nic podezřelého, jenže pak - abychom hnáni špatným svědomím bojovali za uchování zbytků tzv.pravých českých tradic - zkombinujeme typicky český název se světovým dovětkem a vzniknou vznešené chuchvalce typu Kotěhůlky Plaza nebo Zlámaná Lhota Meadows. Teprve pak je invenční válka dobojována a vznikne můj oblíbený Andromachos Vopička, kterému - ač mu to bývá ze srdce protivné - nezbývá, než se tvářit, že není jen tak obyčejný Pepík.

A zákazníci? Ti se přizpůsobí. Tak jako začali chodit do svých "žlutých labutí" což považuji u vietnamských obchodů za vtipné decentně nekorektní označení, budou nakonec chodit "na plac" a do "medousů" a "kártyjátrů". A postupně nám to naše novodobé globální názvosloví zahne zpátky směrem k obyčejné češtině, zjistíme, že Andromachos je domácky Anďa a s Anďou Vopičkou se dají prožít úplně normální situace a srandy jako by to byl třeba Pepík.

A já jen čekám, kdy nějaký z nových píárarchitektů dneška zavětří mediální příležitost a pojmenuje svého syna Dněprostroj. Pro slavné křtiny se už nějaký ten vhodný medous najde!

úterý 14. července 2009

O mořských proudech a plastových kačenkách

Kdysi prý na moři ztroskotala loď vezoucí mimo jiné velký náklad hraček. Z jednoho z kontejnerů přitom vypadly tisíce plastových kachniček a celé obrovské hejno posedalo na slanou mořskou hladinu. Plastové figurky jsou, jak známo, nezávislé na sladké vodě i na příjmu potravy a především - jsou jen obtížně potopitelné. Plastové hejno tedy začalo po moři putovat a odborníci záhy zjistili, že neexistuje lepší metoda, jak precizně zmapovat mořské proudy, než pohyby tohoto hejna dlouhodobě pozorovat. Od té doby si jistě na sledování pozoruhodného mlčenlivého hejna kačenek vydobyly vědecké ostruhy desítky a možná stovky vědců díky článkům typu "Příspěvek k popisu dynamických vlastností povrchové hmoty moří a oceánů prostřednictvím migrace čínských plastových kachniček typu AS-35 (s červeným zobákem)".

Vždycky si představuji, jak na svých již roky trvajících cestách nekonečnými mořskými dálavami kačenky občas proplouvají velezdymadly Panamského průplavu, aby opustily probrázděný Atlantik a vrhly se do vod Pacifiku, jak zamrznou na celou polární zimu v arktických oblastech nebo obsadí - mlčky stávkujíce za lepší životní podmínky pro plastové kachny celého světa - rotterdamský námořní přístav se všemi jeho dočasně zaparkovanými brutoregistrovanými tunami i táhnoucími jeřáby. Jak kolem nich na volném moři proplouvají obrovské šífy, vždy decentně zpomalí, aby z těch velkých vln nebylo kačenkám špatně, a mohutné lodní sirény zaduní plastovému hejnu na pozdrav. Jak se obrovské kachní hejno rozděluje podle větvení proudů a po nějaké době se opět k všeobecné radosti všichni shledávají na rozlehlých mořských náměstích, do kterých se mořské proudy vlévají jako obrovské neviditelné řeky. Jak malé žluté figurky nenásilně obkličují útočící somálské pirátské lodě a svým tichým nátlakem se zbytečně snaží je přimět k rozumu. Jak věrně doprovázejí k nejbližší pevnině čerstvé trosečníky, aby se pak co nejrychleji znovu vydaly na volné moře plnit svůj dlouhodobý výzkumný úkol.

Vždycky když ti, jejichž prostřednictvím v naší demokratické společnosti lid vládne, chtějí zjistit, jak budou různá místa reagovat na nějaký jejich připravovaný krok, říkává se, že tzv.vypustili zkušební balónek. Nejčastěji tak podle svého zvyku zkoušejí, kam až sahá napohled bezmezná trpělivost poddanstva (např. při stanovování stále jednodušších a jednodušších daňových pravidel, kterým ovšem rozumí stále méně lidí), případně jakému kroku početné voličské skupiny tvořené především nepříliš přemýšlející ale náležitě konzumující rosolovitou hmotou nejhlasitěji zatleskají (např. zrušení podpory tak zbytečné a bezúčelné věci jako jsou pro každou banánovou republiku věda a výzkum nebo radikální zvýšení daní všem, kteří se svých úspěchů nedejbože dobrali vlastní pílí a vlastními nápady).

I takový vypuštěný balónek - stejně jako plastová kachnička, trasuje jemné neviditelné proudy, nálady a mínění, testuje se, odkud a kam to různé návrhy a tvrzení zanese a co z toho vzdušného výletu vzejde. Často se ukáže, že i balónek sám byl vlastně jenom malou a obtížně potopitelnou mediální kachničkou. A když balónek přežije, podle jeho pohybu se pak na kanónech pro následující nevyhnutelnou těžkou palbu nastaví trošku jinak měřidla, aby ztráty soupeřů byly co největší, vlastní vítězství co nejslavnější, veřejné bušení do svých vítězných prsou co nejhlasitější a pochvalný ryk zástupů co nejopojnější.

Mezitím se samozřejmě všichni političtí soupeři snaží takový balónek zasáhnout a zlikvidovat ho jako husitská práčata, aby byl vzdušný prostor volný pro jejich vlastní zkušební balónky. Anebo někdy jen tak z principu, aby to protivníkovi tak pěkně nelítalo (někdy se tomu taky trefně říká "sebrat soupeři kachničku").

Nemůžu si pomoci, ale plastové kačenky a jejich věčný nezadržitelný sledovaný koloběh mi přijdou zajímavější a účelnější, jejich život - i přesto, že občas cestou potkají hurikán nebo tropickou bouři a jsou pak vystaveny obrovským vlnám - se mi zdá ve výsledku klidnější a smysluplnější. A svou nenásilně umíněnou vytrvalostí jsou mi prostě sympatické. Až vás někdy při vaší dovolené u moře nebo na širém oceánu budou míjet, vyřiďte jim, prosím, ode mne pozdrav.

Květa Legátová: Jozova Hanule

Krásný baladický příběh, který vypráví o mladé lékařce Elišce zapojené za 2.světové války do protifašistického odboje. Po zatčení několika jejích kolegů musí Eliška zmizet z města. Odjíždí se svým pacientem - prostým kovářem Jozou do jeho horské vesnice - Želar. Aby její inkognito bylo dokonalé, má nové doklady, nové jméno a má se za Jozu provdat. Prožívá opravdový kulturní šok - z prostředí městské inteligence do nejprostší vesnické bídy, do míst neustávající dřiny a do míst, kde vztahy mezi mužem a ženou jsou takové jako za pradávna. Postupně ovšem Eliška poznává blíže jednotlivé obyvatele a především si poopravuje mínění o Jozovi, ve kterém nachází nečekanou oporu, porozumění a lásku.

Zatímco válka samotná v Želarech větší škody nenadělala, šílenství se rozpoutalo až při "osvobozování", kdy vypukne regulérní boj mezi obyvateli Želar a ruskými vojáky, kteří se chovají spíše jako dobyvatelé. Než se vše vysvětlí, Želary zmizí z povrchu země, spolu s mnoha obyvateli umírá i Joza. Eliška (kterou v Želarech všichni znají pod jménem Hanule) se vrací do města jako hrdinka odboje, což je ale role, která se jí hnusí. Duchem ale zůstává nahoře v horách, v Želarech. Jak říká v poslední větě textu: "Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku. Má duše mě opustila. Bloudí horskými stráněmi a hlídá zbytečné hroby."

Musím říct, že mne nadchnul jazyk, kterým je kniha psaná. Vyprávění v "ich" formě je nasnadě. Žádné polopatismy, ale jasný, věcný, střízlivý tón, i když jde právě o život a smrt (Jozova smrt např. přichází jakoby mimoděčně a přitom logicky a nevyhnutelně). Vyprávění zcela bez patosu, ale přitom poetické a tajuplné. Opak knih na jedno použití. Myslím, že stojí za to si knížku přečíst s odstupem několikrát, třeba ne celou, ale jen pár kapitolek. Čtenář se hned propadne do míst, kde je život tradiční a těžký, ale přesto podivuhodně plný člověčiny a opravdovosti na rozdíl od určitých umělých problémů života ve městě. Není to jednoduché čtení, vyžaduje čtenářovu spolupráci, naladění a koncentraci. Knížka ale patří určitě k tomu nejlepšímu, co u nás ve 21.století vyšlo, i když je to kniha jak osobou autorky (narozena v roce 1919) tak i tématem plně zakotvená v minulém století.

Přestože jsem si knížku půjčil ve veřejné knihovně, určitě mi stojí za to si ji pořídit jako trvalou součást knihovny domácí. Jestli jste ještě neměli to potěšení, můžu vřele doporučit.


"Město, v němž jsem prožila celý život, mi připomínalo past. Spatřila jsem krvavé cedule na zdech a setkala jsem se s minulostí. (....) Jak jsem se rozhlížela, všimla jsem si, že většina těch, co mě míjejí, si vůbec neuvědomují (jako já kdysi), že jsou určeni k likvidaci.

A ještě něco jsem si ostře uvědomila. Že se nechci vrátit. Svůj život prožiju s Jozou. Kdybych se s ním nepotkala, babičko, nikdy bych nepochopila tajemství starých manželů, kteří spolu prošli životem a bok po boku přijímají na konci cesty společný hrob.

Nedokázala jsem neprojít kolem nemocnice.
Stáhla jsem si šátek tak, aby mi co nejvíc zakrýval obličej.
Na nohou jsem se udržela jen díky Jozově pevné ruce."

neděle 12. července 2009

Nedělní miniglosy č.21

K výbuchu ručního granátu došlo ve čtvrtek v pražské pivnici U Českého lva. Jak uvedl policejní mluvčí, jednalo se o legálně držený obranný granát, který - jak již z názvu plyne - používá jeden z návštěvníků pouze pro svou obranu. Výbuch byl naprosto nečekaný, jak potvrdil i majitel granátu: "Zatím mi granát bouchnul jen dvakrát doma, jednou při nákupech, v kině a při návštěvě bazénu, občas se to stává během procházek v lese. V restauraci se to ale stalo poprvé a to už tam s sebou nosím granáty několik let."
-------------------------------
Pracovníci Akademie věd začali stávkovat na protest proti krácení rozpočtu na vědu a výzkum. Jak informoval stávkový výbor na tiskové konferenci, v průběhu stávky nebude publikován ani jeden článek v odborných časopisech, nebude proveden jediný experiment, nebude zabita jediná laboratorní myš a počítačová technika (včetně myší) bude využita výhradně ke hraní počítačových her. V původním návrhu byl i úplný zákaz přemýšlení, ale k tomu nakonec výzkumníci ještě nesáhli. "Myslíme si, že už uvedené kroky naši veřejnost dost výrazně postihnou, moc se za ty nepříjemné každodenní dopady omlouváme. Musíme si ale taky něco nechat v zásobě, kdyby bylo třeba tlak ještě vystupňovat."
--------------------------------
Několik českých významných politiků požádalo o azyl v Kanadě. Zdůvodnili to tím, že jako politici se v České republice na veřejnosti necítí bezpečně. Informaci glosovali komunističtí poslanci, kteří zdůraznili, že na rozdíl od současných zaprodanců kapitalismu byla pro komunisty vždycky Veřejná bezpečnost hlavní prioritou. I když se mnozí komentátoři obávali, že to bude pro kanadskou stranu záminkou pro znovuzavedení víz, zdá se, že opak je pravdou. Jeden z úředníků Ministerstva zahraničí to vysvětlil: "Máme informace, že pokud odejde ještě pár vybraných politiků, kvalita života v České republice by se mohla natolik zlepšit, že migrace do Kanady zcela ustane."
--------------------------------
Vzácně se ve svých odpovědích na otázku, co bylo hlavním důvodem jejich návštěvy karlovarského filmového festivalu, shodly největší hvězdy, které letos festival navštívily: "To je přece jasné," uvedl za všechny Antonio Banderas. "Všichni sem jezdíme hlavně proto, že to tu kdysi navštívil náš velký vzor Dean Reed. Když tu byl naposled, bylo mi sedmnáct a chtěl jsem být ve všem jako on. Prezident festivalu mi dokonce zajistil stejný pokoj, který měl kdysi on. Je to úžasný pocit, zvlášť když si uvědomíte, že v hotelu se toho od té doby mnoho nezměnilo."
---------------------------------
Nečekaně dopadla namátková dopingová kontrola mezi novináři na tradiční cyklistické Tour de France. Až na výjimky byly všechny vzorky pozitivní, přičemž obsahovaly nejrůznější nepovolené povzbuzující přípravky a v několika případech byl potvrzen i krevní doping. "Potvrdilo se, že mezi novináři není situace o moc lepší než přímo v pelotonu jezdců," řekl nám hlavní koordinátor kontrolní akce. "Psát o něčem takovém, jako je Tour de France celé tři týdny bez přestávky je nadlidský výkon a bez povzbuzujících prostředků to prostě nejde. Ve válce s dopingem ale musíme pokračovat. Proto pokud výsledky potvrdí i analýza vzorků B, budeme žádat pro všechny přistižené novináře standardní dvouletý zákaz činnosti."

čtvrtek 9. července 2009

O hloupém pánovi

Kdysi se mi stalo, že jsem velmi, ale velmi spěchal. Někde jsem už měl nějakou dobu být a nebyl, několik lidí mne nezávisle na sobě shánělo telefonem, spousta pomalých lidí se mi pletla do mé rychlé cesty, foukal protivítr, prostě samé naschvály, které v takový okamžik s oblibou spojují své škodolibé síly. Pak se mi připletla do cesty dokonce silnice - naštěstí s přechodem pro chodce. Že je přechod opatřený barevnými panáčky, jsem si v té rychlosti nestihl všimnout. Těšíte se možná škodolibě, že jsem byl lapen skrytým dopravním policistou, vyslýchán, mučen, vězněn a pokutován (a především znovu fatálně zdržen)? Ne, v tom pointa tohoto příběhu netkví. Dopadlo to mnohem hůř. Za mnou se totiž ozval nazlobený dětský hlas. "Ploč ten pán de na čelvenýho panáčka?" A matka nasupenému dítěti suše odvětila: "Protože je hloupej."

Dostal jsem tuhle ránu pěkně zezadu, nepřipravený a navíc poprávu. Navíc dítě odpověď rozesmála, ukázalo na mne malou ručkou a řeklo: "Hele, hloupej pán." A moc mile se u toho smálo. Celé důležité jednání, na které jsem tolik spěchal, bylo pak tou situací ovlivněno. Ať jsem při jednání řekl cokoli, připadal jsem si v tu chvíli neobyčejně hloupě. Král je nahý, řeklo kdysi jiné dítě. Děti mají dobrou paměť a kdyby mne to dítě z křižovatky ještě někdy vidělo, vědělo by své: Tohle je ten hloupej pán, co neví, že na čelvenýho panáčka se plostě nechodí!

Dost lidí by se podepsalo pod tvrzení, že nejhorší boj je boj s lidskou hloupostí. Protože nikdo hloupý se sám za hloupého nepovažuje (to jsou ochotni připustit většinou jen velmi chytří lidé, povětšinou antičtí a tedy dávno zemřelí), všichni rádi souhlasí. Ale hranice hlouposti - jak kdysi říkal pan Horníček - neprochází mezi lidmi ale lidmi. A - přestože nejsem fanouškem cizí hlouposti, musím přiznat, že mi její projevy zdaleka nevadí tolik jako záchvaty hlouposti vlastní. Aspoň ty, co si uvědomím sám anebo mne na ně nějaké bezelstné dítě upozorní. Vida, k jakému prozření může vést takové dětské odhalení! I řekl jsem si, že umožním prozřít i druhým, když na mne to mělo takový pozitivní vliv.

A tak jsem jednou stanul na úplně jiné, ale velmi podobné křižovatce - tentokrát na správné straně barikády, pod praporcem těch chytrých, čekajících. Spěchající gentleman v dobře padnoucím obleku šel, jako kdysi já, na červeného panáčka. Zcela jiné dítě se - podobně nasupeně, neboť i jemu viditelně upírali tu úžasnou možnost svobodně přecházet na červenou jako něco, co se takzvaně nedělá, a vymlouvali se na různá kynoucí nebezpečenství, zeptalo své matky na velmi podobnou otázku rovněž začínající oblíbených slovem "Ploč?". Nastala moje chvíle: "Protože ten pán je hloupej," stihnul jsem dítěti vysvětlit dřív, než se matka stačila nadechnout. Řekl jsem to dost hlasitě na to, aby to mezi vozidly kličkující gentleman slyšel a mohl jít do sebe stejně jako kdysi já.

Možná do sebe ten gentleman netrefil. Možná to nebyl gentleman. A nejspíš až zas tolik nespěchal, protože mu nebylo zatěžko přejít silnici na červeného panáčka ještě jednou v opačném směru jen proto, aby si mne mohl lépe prohlédnout a prohodit se mnou pár vřelých slov.

Děti mají v tomhle směru, zdá se, výhodu. Škoda, že jsem ji nevyužil, dokud to ještě šlo!

úterý 7. července 2009

O životních křižovatkách a typických Vermonťanech

Pamatuji se na jednu starou anekdotu, která má prý dokumentovat přístup typických Vermonťanů: Turista dorazí na křižovatku. U šipky doleva je nápis Bílé vodopády 6 mil. U šipky doprava je rovněž nápis Bílé vodopády 6 mil. Turista se rozhlédne a - teď to přijde - uvidí poblíž typického Vermonťana. I ptá se logicky jako evidentní nevermonťan (vida, nevermonťan se mi zdá jako docela pěkná anglicko-česká slovní hříčka): "To je jedno, kterou cestou se dám? A Vermonťan dí: "MNĚ je to jedno!" Samozřejmě s tím důrazem na slovo MNĚ.

Nevím, živého Vermonťana jsem viděl jen jednou, byla to Vermonťanka, byla - na Američanku (fuj, nekorektní poznámka) - pěkná a milá, jmenovala se Lisa a bylo to v jižní Francii ve Fontaine de Vaucluse - u největší evropské vyvěračky, která bohužel "za příčinou sucha" právě v tom období nevyvěrala a místo z podzemí se deroucí dynamické řeky jsme našli jen statické suché kamení jako všude jinde, kde nic vyvěrat nemělo. Neměl jsem s Lisou žádný podobný zážitek jako turista v anekdotě, možná proto, že jsem nehledal Bílé vodopády (kvůli velkému suchu by stejně nevodopadaly), možná proto, že Lisa nebyla typickým Vermonťanem. Anebo anekdota kecá a Vermonťani takoví nejsou. Ale to už je úděl anekdot, že nejsou úplně korektní, protože v tom většinou spočívá jejich vtip. Stoprocentně korektní anekdotu vnímám jako protimluv.

S Lisou jsme tehdy cestovali kousek společně, prostopovali jsme se spolu do Avignonu a tam jsme se rozešli každý za svými dalšími plány. Pěkná a důležitá křižovatka: Já se vracel do míst, která pro Lisu z jejího pohledu tehdy představovala Dálný východ a zdálo se mi, že mne trošku lituje (kdoví, jaké anekdoty kolují ve Vermontu o Češích). Ona měla před sebou ještě asi půl roku cestování po Francii, kterou viditelně obdivovala výrazně víc než svůj Vermont. Jedna cesta doleva, druhá doprava. Schválně - kdo z nás došel k Bílým vodopádům? Ať už je to jakkoli, typickému Vermonťanovi z anekdoty by to bylo jedno, pokud poslední exemplář toho druhu nezúčastněně nezahynul ve válce Severu proti Jihu. Škoda - anekdotu o Bílých vodopádech jsem tehdy při toulkách Francií ještě neznal, jinak bych se Lisy zeptal. Snad by se - jako neúzkoprsý Vermonťan - neurazila. Možná by ji překvapilo, co se u nás na Dálném východě o Vermonťanech všechno ví. Kdoví, jestli by ovšem anekdotě v mém pitoreskním překladu do francouzštiny vůbec rozuměla. Hovořili jsme totiž spolu zásadně francouzsky, protože Lisa hrdě odmítla mít při konverzaci výhodu mateřského jazyka, což mi opět napovídá, že nejspíš nebyla typickým Vermonťanem.

Občas přemýšlím, jestli se naše rozhodování na životních křižovatkách nepřeceňuje. Zda se zbytečně nevyhrocují protiklady mezi následky, které bude mít když se vydáme jedním nebo druhým směrem. Několik křižovatek ve škole, jedna při (každém) nástupu do práce, nejméně jedna před (každou) svatbou. Stěhování, cesty, vztahy, postoje nejrůznějšího typu. Nepřehledné křižovatky den co den, každodenní rozhodování s očekávanými fatálními důsledky. A já si říkám - není to jenom náš sdílený blud? Není nakonec většina křižovatek typicky vermontských, odkud vedou obě cesty k Bílým vodopádům? Možná to nebude přesně stejných 6 mil, možná na jednu stranu to budou míle tři a na druhou stranu deset. Nebo padesát. Ale nakonec ke svým Bílým vodopádům dojdeme a zjistíme kerouackovsky, že vodopády jsou sice docela šik, ale to, o co šlo, byla spíš ta cesta k nim. A jestli to nebude platit o Bílých vodopádech, určitě se tento princip dá vztáhnout aspoň na ty závěrečné Černé vodopády, ke kterým se stejně jednou - po křepkém závodním cvalu stejně jako po nerozhodném šourání a přešlapování nakonec dostaneme. Někdo v mezidobí ujde tisíce mil. Někdo pět. Co je víc? Typický Vermonťan by nám jistě po zásluze odpověděl.

Nedávno jsem přestupoval na stanici metra Můstek na žlutou trasu B. Když sjedete z nástupiště trasy A kousek po eskalátoru, dostanete se na typickou vermontskou křižovatku. Šipka doleva ukazuje, že cesta vlevo vede na trasu B. Totéž šipka vpravo. A uprostřed bezradný turista, který se mne chytil jako se tonoucí chytává stébel a angličtinou se silným americkým přízvukem vyřkl očekávanou otázku. Správná odpověď mne napadla okamžitě. Ale řekněte: Jsem já snad typický Vermonťan?

pondělí 6. července 2009

Gomora

Jak praví distribuční slogan: "Jde o nejpravdivější a nejsyrovější film o mafii." Asi ano. Pseudodokumentární film režiséra Mattea Garroneho je opravdu syrový, asi pravdivě líčí život v chudinské čtvrti Scampia v Neapoli, kde prakticky všichni žijí ve světě Camorry a snaží se přežít neustávající válku mezi znepřátelenými klany. Film vypráví několik paralelních příběhů obyčejných lidí z tohoto prostředí:
- mladého chlapce, který se teprve postupně zapojuje do běžného života v rámci mafie (distribuuje drogy a postupně poznává, že přátelství může snadno ustoupit tlaku "válečného stavu"
- nepříliš odvážného Dona Cira, který vyplácí příspěvky rodinám, jejichž členové jsou ve vězení - není žádný hrdina a snaží se zůstat v bláznivé válce naživu
- dvou mladíků, kteří se nechtějí podřídit žádnému klanu a snaží se "podnikat" na svou pěst a bohužel také na své riziko, protože pro organizaci představují nebezpečnou neřízenou střelu
- krejčího Pasqualeho, který láskyplně a kvalitně vykonává svou práci, ale necítí žádné ocenění, proto se snaží ho získat v čínské konkurenční dílně
- mladíka, který spolupracuje s člověkem zařizujícím "likvidaci" toxického odpadu v jakýchkoli dostupných prostorech v Kampanii

Vše probíhá v prostředí, kde dominuje výhradně síla a peníze (odpočítávání peněz je ve filmu velmi častou scénou). Jen málokdo má sílu se tomuto světu vzepřít a ještě menšímu počtu se tuto vzpouru podaří přežít. Dost bezvýchodná situace.

Zajímavá místa:
- Současní mafiáni nemají ani trochu z kmotrovské elegance dávných mafiánských věků - jsou to většinou obyčejní tlustí chlapíci s řetězy kolem krku a v levných kraťasech "z tržnice".
- Bezemoční rozchod nejlepších kamarádů z dětství do dvou různých znepřátelených skupin ("teď jsou z nás nepřátelé, třeba zabiju já tebe nebo zabiješ ty mne")
- Scéna, kdy je třeba odjet s náklaďáky skládajícími sudy s toxickým odpadem - místo nespolupracujících řidičů jsou povoláni malí kluci z okolí, kteří s takovým úkolem nemají problém
- Jediným závanem normálního života je na několik vteřin obyčejná svatba
- Zkouška dospělosti pro mladé kluky - jsou střeleni do speciální ochranné vesty a pak si pyšně hýčkají modřinu na své hrudi.

Na filmech podobného typu je dost náročné přežít začátek filmu do doby, než se jednotlivé příběhy začnou větvit a proplétat mezi sebou. Potíž filmu Gomora je v tom, že se vůbec proplétat nezačnou a kdo nemá pseudodokumentaristiku vyprávěnou bez nosného příběhu rád, zažije víc jak dvě hodiny bezútěšné nudy. Milovníci artové výlučnosti budou jásat. Já se nudil skoro celou první půlku filmu a musel jsem se dost přesvědčovat v tom, že mám sedět dál. Druhá půlka už se mi zdála lepší, protože obsahovala aspoň náznaky vývoje příběhu. Taky dynamická ruční kamera mi už za chvíli lezla krkem. Dobré a výsostně dokumentaristické, ale ne pořád! Holt už nejsem tím správně avantgardním divákem a polaskat trochou příběhu nutně potřebuju.

Každopádně mi ale celkem nevadí, že nežiju zrovna v neapolské Scampii. Přesto jsem po odchodu z kina měl ještě notnou chvíli paranoidní pocit, že mne z okolojedoucích aut někdo zastřelí. Ještěže jezdím domů vlakem!

Nedělní miniglosy č.20

Zcela nový směr nabrala obhajoba amerického legendárního investora a podvodníka Bernarda Madoffa. "Můj klient je samozřejmě nevinný," prohlásil jeden z jeho nových obhájců. "Chtěl jen prakticky prokázat, že i v době velké krize v leteckém průmyslu může letadlo přinášet slušný zisk."
-------------------------------
Nečekaně tvrdý zákon na svém zasedání přijala vláda: Stejně jako alkoholické nápoje, ani bulvární tiskoviny již nebude možné konzumovat na veřejnosti. Majitel bude povinen na veřejných místech vsunout láhve i tiskoviny do neprůhledného papírového sáčku. Proti jsou militantní liberálové, kteří hrozí tím, že budou do papíru balit i nealkoholické nápoje a tzv.seriózní tisk. Předkladatel zákona jejich aktivitu zhodnotil lakonicky: "Myslím, že něco takového veřejnosti určitě neublíží."
--------------------------------
Proti plánu Evropské unie regulovat domácí zabijačky přišel protest z nečekané strany: Petici zorganizovala část vězňů v Mírově a Valdicích. Jeden z organizátorů akce, který si odpykává doživotní trest, k tomuto kroku uvedl: "To už je příliš! Jako by nestačilo, že nám Evropská unie mluví do kdečeho, teď nám ještě bude diktovat, jak máme řešit své rodinné spory!"
--------------------------------
Nabídka kandidatury za ČSSD do příštích parlamentních voleb poslankyni Zubové měla zřejmě být jen jedním z kroků ambiciózního projektu vytvoření jednotné kandidátky Obrozené Národní fronty pod vedením sociální demokracie. Jak uvedl náš zdroj s dobrými kontakty na předsednictvo strany, byli se stejnou nabídkou osloveni úplně všichni předsedové českých politických stran, bez ohledu na to, zda jsou pravicové, středové nebo levicové. Jedinou podmínkou bylo, aby podle průzkumů byli oblíbení aspoň u 40% obyvatel. "Měřili jsme všem naprosto stejným metrem. Že tuto jednoduchou podmínku ze všech předsedů stran splňovala jen paní poslankyně Zubová, to už není chybou sociální demokracie."
---------------------------------
Nejčastějším dotazem, na který v posledních dnech odpovídají spolupracovníci ministra pro lidská práva, je jak se co nejrychleji stát squatterem. Tuto otázku pokládají především nepříliš majetní lidé, kteří se již několik let neúspěšně snaží získat byt v Praze. Ministr prozatím přislíbil rozjet šestiměsíční rekvalifikační kurzy, kde by si všichni zájemci měli osvojit základní dovednosti squatterů - včetně používání sprejových barev a demonstrování na střeše. "Jako squatterovi mi někdo sežene byt za pár dní," řekla nám o motivech svého zájmu o specifický životní styl paní Navrátilová, která jako samoživitelka pečuje o své tři děti. "To mi těch šest měsíců vopičáren na kurzu stojí za to!"

neděle 5. července 2009

O naleštěném nehtu

Ta žena mne oslovila v jednom pražském obchodním domě. Jsem zvyklý, že mne různí obchodní náhončí a lovčí oslovují; většinou mi nabízejí nějaký drakonicky výhodný tarif na volání mobilním telefonem, který by kromě mne odmítl už jen blázen. Neříkám, že mne takové oslovování těší, ale nebráním se mu. Snažím se ale obchodníkům čestně vysvětlit, že si nic nekoupím a že se mnou ztrácejí čas, který by efektivněji využili přemlouváním někoho jiného. Většinou to nezabere a prodejce se nedá odradit. Pak dojde k následujícímu modelovému rozhovoru:
"Používáte mobilní telefon?"
"Samozřejmě."
"A jaký máte tarif?"
"Ten nejvýhodnější."
Prodejce se s vědomím převahy násilně zasměje: "A to je který?"
"Mám služební telefon, takže neplatím ani korunu."
"Jenom ten?" řekne smutně.
"Ano." Lžu.
Ale prodejce se nevzdává. "A co manželka? A děti?"
"Nemám manželku," trochu zalžu. "A navíc i ona má služební telefon," zalžu úplně, čímž uvedu prodejce ve zmatek, on nad tím nesmyslem fatálně zaváhá a já získám několik vteřin k útěku.

Tahle žena ale určitě mobily neprodávala:
"Můžu vám ukázat kosmetiku z Mrtvého moře? Máte chvilku času?"
Nejsem zrovna nadšeným nákupčím kosmetiky. Ale chvilku času jsem měl.
"Přípravky z Mrtvého moře jsou mimořádně zdravé," zahájila žena.
"Pak je ovšem otázka, na co to moře zemřelo!" podotkl jsem nepatřičně.
"Lidé používající tyto přípravky jsou mnohem zdravější než běžná populace."
"Ale co ti chudáci doktoři, co budou dělat, až budou všichni používat vaše přípravky?"
"Doktoři? Usmála se. "Kašlete na ně."
Rozkašlal jsem se, ne kvůli doktorům, ale protože mne některý z mimoděk nadýchaných přípravků začal dráždit. Paní pochopila, že s tímhle sortimentem u mne nejspíš neprorazí.
"Podáte mi prst?" upřela na mne oči a já zaváhal.
Možná je to Jeskyňka! Efektivnější Jeskyňka, protože jí místo dvou prstíčků stačí jediný. Nebo chiromantka, která mi bude z prstu věštit budoucnost. Nebo kriminalistka, která mi sejme, tedy chci říct - sejme mi otisk a já půjdu sedět, protože jsem jistě ve svém životě někomu ukradl ideály. Znáte to: Podej prst….
Než jsem se stačil rozmyslet, uchopila můj levý ukazováček a vytáhla jakousi houbičku ze všech stran vybavenou proužky jemných šmirglíků, kůžiček a sametových látek.
"Mám tady takový přípravek, to by vás mohlo zaujmout." A začala mi jemně smirkovat nehet.
"Nebo vaši ženu."
"I moje žena má služební telefon," uklouzlo mi nesoustředěně.
Nemám velkopanské choutky a nerad si nechávám sloužit. Opět jsem ji upozornil, že můj nehet bude po jejím zásahu jistě krásný, ale i tak se obávám, že její námaha je marná.
"Já vím, že si nic nekoupíte," řekla mi s úsměvem. "Ale aspoň ten jeden nehet vám dodělám. Vy to vydržíte a já se aspoň nebudu nudit." To, myslím, je férová dohoda.
Když skončila, zakápla mi nehtové lůžko speciální léčivou vodičkou ze směsi olejů a hrdě mi ukázala výsledek. Musím uznat, že mne ohromil. Nehet na ukazováčku se leskl tak, až to vypadalo, že jsem si prst musel vypůjčit od někoho jiného.
"Tak kdybyste někdy potřeboval, najdete mne tady," řekla, ale dobře věděla, že nepřijdu. Obchodnický instinkt. Vyšel jsem před nákupní centrum s vypíglovaným nehtem na ukazováčku.

Ve slunečném dni jsem mohl házet svým nehtem po kolemjdoucích prasátka. I stočený do ruličky pěsti svítil ukazováček jako svatojánská muška. Děti, které jejich rodiče táhli na odpolední rodinné "šopování", mne měli za kouzelníka. Stačí na někoho ukázat svítícím prstem a říct třeba jako v jedné české komedii: "Škrpál!" - schválně, jestli se promění. Když jsem fotil, mohl jsem si nehtem přisvěcovat místo bleskem.

Horší bylo, že se mi prsty na levé ruce rozkmotřily. Prsty s matnými nehty se od prstu s nehtem vyleštěným odtáhly, jak jim to jen soustava šlach a kůstek dovolovala. Prostředníček vytvořil koalici s prsteníčkem a malíčkem a z palce se stal odtržený spojenecký solitér - něco jako Kaliningrad. Naleštěný ukazováček zůstal osamocený. Jak snadné a zároveň jak obtížné je vynikat v takové matné společnosti! Sakra! Jako by nebylo dost na tom, že musím věčně urovnávat rozpory mezi rozumem a citem a musím každý den bičem vůle nahánět do pohybu ztenčující se armádu neuronů, což dá taky čím dál tím větší práci. Teď ještě abych řešil spory mezi vlastními prsty!

Budu se muset podívat na internet, jestli nějaká firma nabízí speciální prostředek na snížení lesku nehtů. V našem divném šťastném světě, kde lidé věnují čas a nemalé prostředky, aby byli krásní a lesklí, to ale může být potíž. Bude-li to nezbytné, zmatním nehtík rašpličkou.

Zatím jsem si levý ukazováček zalepil náplastí a budu doufat, že lesk z Mrtvého moře sám pomine. Jako ostatně i všechny jiné lesky.

čtvrtek 2. července 2009

O jevech a čekání na duhu

Na lidech ve vlaku bylo dobře znát, ve které stanici budou vystupovat. Čím blíže byli své zastávce, tím ustaranější byly jejich pohledy vzhůru k nebi, které se při pohledu na naše pozemské konání stále více mračilo. Navíc to vypadalo, jako by se ty nejmenší částečky, ze kterých sestává vzduch, zcela přestaly pohybovat, jen místo očekávané absolutní nuly jsme se dotýkali tropické třicítky. Jak ošidné je porovnávat vnitřní a vnější pohyb! V širé krajině zcela bez známek pohybu, nabité neviditelnou a dosud se neprojevující energií, byl náš příměstský vlak jediným pohybujícím se tělesem. I ptáci si posedali na větve, ze kterých byl panoramatický výhled do okolí, a čekali, co zajímavého se bude dít. Vyřčená slova zůstávala splihle přilepená na ústech toho, kdo je vyřkl, jako prasklá žvýkačková bublina a nijak nespěchala k určeným uším. Nad údolím Berounky se usadil černý mrak, ze kterého visely na několika místech obavy budící šedavé choboty směřující k zemi. I mrak ale dodržoval nepsaná pravidla dnešní hry a stál na místě, beze známky pohybu, sám s nejlepším rozhledem. Dojeli jsme do zastávky a společně s tím, jak vlakový automat otevřel dveře vagónu, otevřel jiný automat nebe.

Několik odvážlivců rozepjalo své deštníky a hrdinně vstoupilo do vodního přívalu. Pak už jsme jen viděli, že postupně své deštníky stejně odložili jako zbytečnou zátěž, protože před kompaktní vodní masou nedokázaly ochránit. Na nádražním nástupišti zůstala malá skupinka robinsonů. Byli jsme kryti plechovou střechou, která se užuž chystala rozskočit, snad ani ne tolik působením padající vody, jako spíš rachotem, který tento vodopád vyvolával. Vydrží nás chránit? Nebo povolí jako brány Jericha?

Nebe rozřízl tlustý blesk. Rachot hromu po něm následoval v tak těsném závěsu, že jsme byli ochotni přísahat, že světlo blesku dokonce předběhl. "Pánbůh se zlobí," řekla kajícně žena, která jinak vyzývavým oblečením na kajícnici nevypadala, ale teď svou pyšně poodhalenou hruď pokřižovala. "I prd," namítl vedle stojící vousatý muž, který naopak vyhlížel jako penzionovaný pastor. "To jsou všechno jen vysvětlitelné fyzikální jevy." Ale rozhodnost jeho slov byla pouze v jejich obsahu, nikoli v hlase, kterým byly vyřčeny, ten byl naopak nejistý a tichý, ale možná to bylo jen tím halasem okolo. I on ale vzhlížel k obloze ne už s obavami, ale spíš s úctou a obdivem. A v té úctě nebyl prostor pro vzájemnou řevnivost kvůli takové prkotině, jako je světonázor. "Jojo, to sou ty zase ty jevy! Hlásili to včera v předpovědi počasí," řekla starší korpulentní paní se třemi igelitkami z Billy.

Jevy byly přímo nad námi. Na horizontu se ale oblačný příkrov roztrhl a do té vodní spouště z boku zazářilo ve své večerní teplé kráse slunce. Liják se tím ale nenechal vyvést z míry a pokračoval v neztenčené míře, aby co nejrychleji opustil meze určené dešti a stal se zaslouženě jevem. Velké a rychlé krůpěje deště se v protisvětle vznešeně třpytily. Mohla by být duha, řekl jsem si potichu. "Mohla by být duha," řekl nahlas Pastor a bylo vidět, jak rád by dodal vysvětlení, jak taková duha vzniká, ale Kajícnice a Igelitka a nejspíš ani já jsme se mu nezdáli být auditoriem, pro které by přednáška měla smysl. Poprvé jsme se na sebe podívali, doposud jsme byli trochu jak na barokním divadle a své repliky jsme říkali do prostoru před sebe, tak jsme byli uchváceni tím okolo. Mohla by to být duha velmi silná a krásná, protože liják ani prudké slunce nepolevovaly ve své intenzitě. I Pastor si asi říkal totéž, jen tentokrát ne nahlas.

"Kde asi tak bude?" zeptala se Kajícnice. "Odhaduju to na tenhle směr," ukázal fyzikálně vzdělaný Pastor na kopec nad nádražím. Nemuseli jsme se dlouze domlouvat. Starší paní odložila své žluté igelitky, já s Pastorem své brašny s notebooky a Kajícnice svou falešnou značkovou kabelku. Odhodili jsme dočasně svou každodenní zátěž a naskládali jsme ji opodál na hromadu bez většího ladu a významu. Byly v těch taškách peníze? Doklady? Moderní počítače? Určitě! Ale byli jsme na svém ostrově uprostřed vod v bezpečí před nenechavci i před těmi, kteří by se snad chtěli naší pošetilosti vysmívat. Dvě dřevěné lavičky, které na nástupišti jsou, jsme sesadili dohromady na místo s nejlepším výhledem na určený kopec. Usedli jsme společně, pánové na krajích, dámy uprostřed, nesourodý slepenec lidí, kteří mají společné jen to, že jeli shodou okolností stejným vlakem do stejného místa. A teď čekáme na duhu, donuceni okolnostmi mít na čekání čas.

"Bůh musí být barevný," špitne Kajícnice.
"I prd, je to jenom projev lomu světla," řekne Pastor.
"Pěkný jevy! Jakpak já se z tý lavičky asi teďkon zvednu?" dodá Igelitka.

Já ji spolu s ostatními pomůžu zvednout, abychom - až náš ostrov zase splyne s pevninou - se všichni mohli vrátit z odlehlého ostrova do svých světů - stejně pokorně jako se všechny ty duhové barvy nakonec vrátí zpátky do svého mateřského bílého světla.

A svět se nám zase chvíli bude zdát o něco barevnější.

středa 1. července 2009

O otomanech

Otoman je kromě druhu nábytku i mně velmi sympatické označení pro lidi, jejichž oblíbenou frází je ono moderní: "Je to o tom, že…." Kupodivu kromě sportovců všeho druhu, kteří se pohybují v anglicky mluvícím světě, se tato fráze stala populární i díky některým lidem, pro které je mluvené slovo profesí. Ano, to by měli být ti praví profesionálové slova - televizní redaktoři, mluvčí, rozhlasáci, moderátoři… Začal jsem je tedy víc poslouchat. A zjistil jsem, že otomanství mnohých z nich sahá dál než jen k uvedenému prostému anglismu. Módním hitem je podle mne hlavně přeměna původně neznělých souhlásek na konci slov na znělé. Obtížně se to ovšem zapisuje do textu, tak mi nezbývá, než se spolehnout na vaši představivost:

Takový člověk neřekne třeba slovo dvacet tak, že to na konci slova jen lehce klepne o horní patro (mne z toho ovšem brzy taky klepne). Namísto toho na konci písmeno T doslova zaduní a stane se třetí slabikou ve dvouslabičném slově. To samé třeba ve slovech medvěD, hroCH nebo jeleN, peS, což - když se spojí do rozvité věty - i ze mne dělá jako z posluchače zvíře. Copak lepé televizní reportérce - té se může podařit díky úsměvu i milým křivkám odvést mou pozornost od nezvyklého výkladu, pracovníci v rozhlasu mají situaci o to horší, že obrazem nic nezachrání. A když se třeba ve fotbalové reportáži dozvím, že "PoláK má míČ, připravuje si přímý koP, ale je z toho jenom roCH", přepadá mne v horším případě amoK, v lepším aspoň smuteK. Při nejlepší vůli se nedokážu soustředit na obsah sdělení, třebas kvalitně připravený. Soustřeďuji se jen na otomana!

Pamatuji si na Václava Bendu, známého disidenta a posléze i politika. Jeho řeč byla samé "ééééé", takže když říkal, že "…éééé to je éééé za béé éééé to je éééé skoro jako za cééééé, éééé?" znělo to jako podivná vyhynulá řeč, nějaká česká welština, které už jen pár vyvolených stoletých lidí možná trochu rozumí, ale protože jí nikdo nemluví, je jim jejich úžasná schopnost rozumět k ničemu. Když jste ta rozkošatělá "éééé" z projevu odstranili, zakódovaný jazyk ale doznal většinou překvapivého smyslu. Význam se vyloupl jako zdravé jadérko z nahnilé dužniny. Václav Benda nebyl ani reportér, ani mluvčí, ani moderátor, dlužno mu to tedy odpustit. Ale někteří z profesionálů mluveného slova mu zdatně sekundují. A tu zaváhám.

Pamatuji si totiž na vyprávění již zesnulé staré paní, která celý život pracovala v rozhlasu, jak mi kdysi líčila, jak významnou roli hrávala mluva uchazeče a její kvalita při výběru nových rozhlasových pracovníků. To, jak napsat zajímavou reportáž, se dá přece do určité míry naučit, ale krásný hlas a schopnost s ním pracovat, to musí být člověku částečně dáno od Boha. A kdo se dostal k mikrofonu, musel být dobrý a musel to s jazykem doopravdy umět. Ostatně - kdo jiný by v tom měl být dobrý, když ne právě on? Mám podezření, že nejmíň půlka dnešních redaktorů by měla při starých "přijímačkách" problém - dokonce i bez zmršeného "kádrového profilu".

Je to tak v životě zařízeno, že chceš-li se stát novinářem, není ti na škodu, umíš-li psát. Kdo chce hrát hokej, měl by zase umět aspoň trochu bruslit (nechce-li se ovšem stát specialistou - bitkařem - ale i v tom případě musí umět na bruslích aspoň dost pevně stát). A umělec by možná - vzhledem ke slovnímu základu této profese - měl také něco umět. A minimálně stejně dobrý by měl být i reportér, mluvčí nebo moderátor ve schopnosti mluvit. Ale třeba je vše jinak, třeba mluvčí není odvozen od slovesa mluviti, ale od slova mluvka (Čí? Mluvčí!). Pak, logicky, umění mluviti mluvčímu netřeba. Stejně tak umělec není zřejmě odvozen od slovesa umět, ale spíš od troufnout si.

Tak si tedy občas při poslechu profesionálního spíkra rvu zbytky vlasů nad tím, jaký je to otoman, občas si rvu zbytky téhož v zoufalství nad tím, že i já bývám nezřídka otomanem. Důležité je si otomanství uvědomovat, protože jen tak se s ním dá něco dělaT. A o tom to celé je…!