Artur London: Doznání

Jsou knihy, které jsou velmi čtivé, protože jsou dobře napsané a postavené na neobyčejném a silném příběhu, ale po jejich přečtení zůstává v hlavě ještě cosi navíc oproti "normální" knize, jakási obecnější a místy nepochopitelná výpověď o lidech a době, zároveň ovšem výpověď zcela reálná, protože nejde o příběh vymyšlený, ale reálně prožitý. Obávám se, že pokud by si podobný příběh spisovatel vymyslel "od stolu", byl by kritizován za to, že svou fantazii pustil příliš na volno. Ale skutečnost umí být mnohdy divočejší než ta nejlepší fantazie a nejvyvinutější schopnost fabulovat. Přečtěte si Doznání Artura Londona a uvidíte sami.

Kniha je vzácným svědectvím přímého účastníka jednoho z největších a nejobludnějších politických procesů v československých dějinách, procesu s Rudolfem Slánským a dalšími významnými představiteli komunistické strany, který se odehrál na podzim roku 1952. Autor knihy a aktér procesu v jedné osobě ale kromě pozoruhodného svědectví o události, o které se - tedy v tom lepším případě - můžeme dozvědět třeba při poznávání historie naší země a společnosti, ukazuje nejen několik úrovní zla, které může moc uplatnit vůči vybrané oběti, ale především několik úrovní lidského fanatismu, který prokazují nejen "ti zlí", tedy v tomto případě vyšetřovatelé a strůjci děsivých inkvizičních praktik, ale i jejich oběti. A čtenář proniká postupně do vrstev šíleného mravního zmaru a může si jen představovat, jaké drobnosti možná měly vliv na to, kdo v tomhle neuvěřitelném představení, jehož opravdový smysl, domnívám se, historici pořád ještě dostatečně neodhalili, natolik mohou být bizarní, hrály roli v tom, kdo koho právě vyšetřuje a chystá zlikvidovat. Třeba stačilo jen málo a role se mohly obrátit, hovořili bychom třeba o Gottwaldově procesu a knihu Doznání, by psal někdo z těch, kteří v reálném světě stáli na straně domnělých vítězů. Ale je možné v tak smradlavé kauze vůbec mluvit o vítězích? Opravdu si nejsem jistý.

Co jsem si všechno přečetl v roce 2025

I v roce 2025 jsem si dělal průběžné poznámky, které knížky jsem přečetl. Už potřetí tedy přidávám na začátku roku souhrn všech zaznamenaných položek, někdy se stručnou poznámkou či krátkým citátem. Opět v tom hrála docela významnou roli dobřichovická nádražní knihobudka. Tentokrát je knížek přesně třiačtyřicet, jestli je to hodně nebo málo, ponechávám individuální úvaze čtenářově.

Jana Štefánková - Procházky Prahou, SNDK 1964 

Celkem zajímavé informace, jen děsivě poplatné době vzniku, některé novější žvásty se fakt nedaly číst.. Např. v kapitole o stadiónech se srovnává stadión Spartaku Sokolovo na Letné se stadiónem primátora dr. Vacka ve Vršovicích a stadiónem Čs. armády na Strahově, všechno špatné zavinila buržoazie a zítřek bude báječný, protože socialistický. Zatímco v jiných nakladatelstvích už fičel svěží šedesátkový vítr, Státní nakladatelství dětské knihy vězelo ještě po krk v padesátých letech.

 

Anton Pavlovič Čechov - O lásce, Odeon 1976

Klasický ruský styl, povídky víceméně bez point, které se rozlijou v obilných rovinách jako ruské veletoky a ztratí se v dálavách nekonečna ruské duše.

Dušan Hamšík - Génius průměrnosti, Československý spisovatel Praha, 1967

Velmi dobrý a zevrubný popis kariéry Adolfa Hitlera od úplných začátků až po děsivé konce.

Jakuba Katalpa: Úlice

První knížkou, kterou jsem přečetl od spisovatelky Jakuby Katalpy, byli Němci z roku 2014, a ke knize jsem se dostal víceméně náhodou v dobřichovické knihobudce. Příběh a hlavně styl vyprávění o soužití českých a německých postav v prostředí Sudet a o hledání vytěsněné "nevhodné" rodinné historie mě dost zaujaly, takže když jsem se dozvěděl o vydání další knihy na sudetské téma, bylo mi jasné, že budu mít chuť si knížku sehnat a přečíst. A rovnou říkám, že jsem nelitoval ani trochu; myslím, že se dá říct, že kniha o Úlicích, v jistém smyslu idylické příhraniční obci, obývané po staletí především včelaři, a o tom, kterak se z idyly může stát pod zdánlivě poklizeným a spořádaným povrchem během pouhých pár let čirá hrůza, pokud známe souvislosti, je pro mě mezi několika desítkami knížek, které jsem letos zvládl přečíst, soukromou "knihou roku". Ale kdo ve skutečnosti - na rozdíl od vševědoucího čtenáře knihy - souvislosti opravdu zná se vším kontextem a vnitřními i vnějšími motivacemi konajících postav? Čí jednání je již mimo odvěký řád přežití a kdo se ještě vešel do jeho hranic? A kdo je vůbec oprávněn odsuzovat, neocitl-li se v podobném soukolí, kde hybateli jsou pochopitelně jiní, kdesi daleko, možná tam, odkud do Úlic přijíždějí nekonečné nákladní vlakové soupravy, převážející napříč Evropou smrt v nejrůznějších formách, a nejspíš ještě mnohem dál, ale i v soukolí, které by zároveň bez svých jednotlivých spolehlivě fungujících a přisluhujících koleček nikdy nedaly dohromady děsivě fungující stroj. Kdo nemá rád jednoznačnost, jednoduché pravdy a snadné plynutí zřetelně černobílého světa, ten, myslím, může v Úlicích a jejich válečném příběhu najít mnoho podnětných otázek, na které se sice dá v normálních podmínkách odpovědět zdánlivě snadno, ale opravdu jimi žít je představitelné jen stěží, někdy dokonce i pro ty, kteří tím vším sami prošli. Ostatně, byli to vůbec oni? 

Úlice jsou trhlina v hladkém tkanivu látky. Zapomenutá rána, bolest obalená slaďoučkým medem, město poblíž německých hranic, útulné hnízdečko v sousedství řeky, která se čas od času vylévá z břehů. 

Med dezinfikuje, zmírňuje bolesti a povzbuzuje krevní oběh. Rychle se vstřebává,; dokáže uspat a omámit. 

Chov včel je dvousečná zbraň, zkrocená divokost.

Něha vykoupení bolestí, žihadlo v dlani, oteklá tvář; včelař, který se v oblaku kouře sklání pro zlatý poklad. 

S tlustými rukavicemi a ochrannou síťkou přes obličej připomíná lapku nebo šermíře, násilím si přivlastňuje to, o čem si myslí, že mu právem patří. 

Co jsem si přečetl v roce 2024

I v roce 2024 jsem si dělal průběžné poznámky, které knížky jsem přečetl. Podruhé tedy přidávám na začátku roku souhrn všech zaznamenaných položek, někdy se stručnou poznámkou či krátkým citátem. Opět v tom hrála docela významnou roli dobřichovická nádražní knihobudka, což moje vlastní domácí knížky trochu nelibě nesou. Musím se jich zeptat, jestli jejich vztah ke "knižním migrantům" náhodou nehraničí s xenofobií.

Josef Škvorecký - Mirákl, Atlantis Brno 1991 (1. vydání na našem území, před tím vyšlo jen u Škvoreckých v Torontu)

Mnohovrstevnatý příběh s řadou vzájemně se proplétajících dějových linek, inspirovaný čihošťským zázrakem, ale sledujícím dlouhé období mezi lety 1949 až 1970. Velmi dobrý rozjezd nového čtenářského roku.

"Realita normalizace: Nikdo tomu nevěřil, ale každý předstíral víru."

 

Olga Tokarczuková - Bizarní povídky (Opowiadania bizarne), Host Brno, 2021

Povídky jsou to občas opravdu bizarní. Je tam řada dobrých nápadů, ale celkově jsem od nositelky Nobelovy ceny čekal víc. Občas mi do textu probleskoval celkem nepříjemný odstín "preference opravdu správného způsobu žití".

Zdena Salivarová - Pánská jízda, Československý spisovatel Praha, 1968

Krátký text vydaný v moc zajímavé dobové edici Život kolem nás, která mezi spisovatele přivedla spoustu mladých talentů. Ale nikdy bych neřekl, že cesta Zdeny Salivarové povede přes tyhle tři drobné povídky k tak skvělému textu jakým je její budoucí román Honzlová. 

Andrea Sedláčková: Toyen - první dáma surrealismu

Ti, kdo sem ke mně na blog chodí už nějaký ten pátek, dobře vědí, že pro malířku Marii Čermínovou, známou pod jménem Toyen, mám slabost, která trvá už desítky let. Každý pohled na její fantaskní surrealistické obrazy je pro mě vždy výletem do nádherných tajemných světů a zprostředkovaně i do duše jejich pozoruhodné autorky. Na blogu jsem o obrazech Toyen psal již dvakrát: Poprvé to bylo v roce 2016, kdy jsem se byl podívat v Muzeu Kampa na výstavě Toyen - Vidím, neboť je noc, bohužel tento článek jsem nedoprovodil fotografiemi. Tento nedostatek jsem si dostatečně vykompenzoval v roce 2021, kdy jsem publikoval, myslím, celkem poctivě udělaný článek Toyen - Snící rebelka, s více než dvacítkou zaznamenaných obrazů - tentokrát z velké výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně. Ale ani ta výstava nebyla úplně bez vady, protože v neblahé covidové době museli návštěvníci splňovat spoustu podmínek pro vstup do expozice a jejich pobyt v prostorách výstavy byl přísně limitovaný; za normálních podmínek bych mezi fascinujícími obrazy Toyen strávil minimálně trojnásobný čas.  

Když jsem těsně před Vánoci uviděl v knihkupectví novou biografii Toyen, sepsanou filmovou režisérkou Andreou Sedláčkovou, bylo mi jasné, že knihu použiju jako vánoční dárek s postranním úmyslem vlísat se do přízně obdarovaného, aby mi knížku taky nechal přečíst. K tomu ovšem nebylo nutné přistoupit, protože pod stejným stromečkem se nakonec sešly knihy dvě, z nichž jedna byla pro mne. Od Vánoc jsem pak s touto knížkou strávil nemálo večerů a četbu jsem si dávkoval, protože je opravdu nabitá informacemi, je ale třeba říct, že informace jsou v textu podávané velmi vstřícně a lidsky, tedy způsobem, který je v přímém protikladu k některým echtkunsthistorickým exkurzům, hlásajícím především vzdělanost a rozhled daného autora. Není divu, že se tato kniha loni stala Knihou roku v tradiční anketě Lidových novin.

 

Co jsem si přečetl v roce 2023

V roce 2023 jsem si snad poprvé v životě dělal důslednější poznámky o tom, co jsem v průběhu roku přečetl. Můžu si teď udělat základní přehled, úplně jednoduchý seznam položek, možná vždy jen s nějakou souhrnnou poznámkou. Ve třech případech jsem o daných knížkách napsal podrobný blogový článek, takže u nich přidám příslušné prokliky. Hodně velkou roli hrála dobřichovická nádražní knihobudka, která mě knížkami docela plnohodnotně zásobuje a podle toho, jak mě knížka zaujme, si ji pak buď ponechám jako posilu vlastní knihovny nebo knížku vrátím do knihobudky pro další zájemce.

Ladislav Mňačko - Nočný rozhovor, Vydavatelstvo politickej literatúry Bratislava 1966

Vícevrstvý text o etických otázkách na pozadí zničení nejmenovaného německého města za 2 světové války (zjevně jde o Drážďany a autorovu osobní zkušenost). Hlavní postava se vrací po letech do města a společně s mladou recepční z hotelu - dcerou válečného zločince, který byl popraven, oživuje vyprávěním o starých a většinou už neexistujících místech ve městě svůj příběh, na který by asi nejradši zapomněl.

 

Marek Eben - Myšlenky za volantem, Euromedia Group v edici Brána, 2020 

Chytré a vtipné sloupky o docela obyčejných věcech, které (zřejmě) letí člověku hlavou, když řídí auto.

David Černý - 25 tajemství Prahy, Grada Publishing, 2018

S Davidem se už pár let mírně známe, kdysi jsem mu domlouval kontakt na své známé, kteří pečují o známý balkónek na Kampě vedle Karlova mostu, a Davidovi se podařilo příběh zdejších lampiček ve svých knihách zpopularizovat.

 

Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu

"Nového tu není moc, ale Vy se to dozvíte dřív než my, anyhow. V Sovětském svazu vyšla o Janovi monografie, napsal ji jakýsi Igor Ivanov, ale my těm sesličkám nerozumíme. Musíme počkat, až to někdo přeloží." (z dopisu Zdenky Werichové Jiřímu Voskovcovi, 28.4.1971).

Tuhle nenápadnou větičku jsem při posledním čtení objevil v rozsáhlé třísvazkové korespondenci mezi Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, do které je vloženo i několik málo dopisů dalších členů rodiny, jako byl právě tento od Werichovy manželky Zdenky. Moc by mě bývalo zajímalo, co to asi bylo za monografii, koho v Sovětském svazu v té době zajímal Jan Werich a jeho život a jaké asi bylo vyznění knihy, když v době po srpnu 1968 a okupaci Československa zeměmi Varšavské smlouvy v čele právě se Sovětským svazem se dostal Jan Werich do další etapy zpočátku skutečné a posléze alespoň jakési "vnitřní emigrace".

Jak ale tuhle knížku vypátrat? Kniha vyšla začátkem roku 1971 v Petrohradě (tedy, tehdy ještě v Leningradě), za současných podmínek asi nebude tak snadné se k ní dostat a nechat si ji zaslat. A i kdyby se mi to podařilo, byl bych ještě vůbec schopný si ony zmíněné "sesličky" (jak Werich říkal azbuce a jeho rodina to po něm převzala) přečíst a porozumět jim? Jiří Voskovec říkal někdy z legrace Werichovi Bepux (vyslov, jak vidíš v latince), protože tak se v azbuce píše jeho jméno, tak minimálně to bych byl schopen rozeznat. Ale obávám se, že bych si s tím při čtení často ne zcela jednoduchého textu nevystačil. 

Ivan Klíma: Láska a smetí

K Ivanu Klímovi jako spisovateli jsem si cestu hledal dlouho a klopotně, jako kdybych nebyl schopný se přesně naladit na tu správnou frekvenci, na které píše. Dokonce jsem některé jeho knížky po rozečtení odložil, což se u mě rozhodně neděje často. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že se v danou chvíli prostě neprotly s mým osobním naladěním, a tak jsem dlouho bral Ivana Klímu jako autora, který dosáhl sice světové proslulosti jako málokterý jiný český spisovatel, ale nedosáhl do mé čtenářské duše. A je otázkou, jestli kniha Láska a smetí, odehrávající se v 70. letech 20. století, která byla pro řadu lidí (samozřejmě zdaleka ne pro všechny) časem bezútěšným, by ještě před nějakým časem nedopadla stejně. Kniha je prostě určena přijít do našeho života v ten pravý čas, podobně jako je to s lidmi - někdy projdou kolem nás mnohokrát a nepovšimnuti, přitom o chvíli později se stanou během mžiku podivným úradkem neviditelných sil náhody nebo předurčení naší nepominutelnou součástí.

Žijeme, poněvadž nás čeká několik setkání, pro něž stojí za to žít. Setkání s lidmi, kteří se vynoří, když je nejméně čekáme, nebo kterým se my vynoříme, když nás nejméně čekají.

 

Ivan Olbracht: O smutných očích Hany Karadžičové

Čas neuvěřitelně letí, což je vidět i na tom, že poslední článek vyšel v této "knižní" rubrice naposledy před více než rokem. Knížku pro dnešní článek jsem našel - jako poslední dobou často - v dobřichovické knihobudce. Jako obyčejně jsem si ji chtěl pouze půjčit, přečíst a zase čestně vrátit, ale ono to dost dobře nejde, protože nejenže je to opravdu skvělá literatura, která mě přiměla si knížku přečíst rovnou dvakrát za sebou, aby mi neutekly různé vnitřní návaznosti tak snadno přehlédnutelné při prvním "dějovém" čtení, ale navíc jde o vydání z roku 1963 s ilustracemi Jiřího Trnky. Nedá se nic dělat - nakonec je to další knížka, kterou jsem přenesl z knihobudky k sobě domů do knihovny nejspíš natrvalo, protože vrátit se mi ji už nechce. Mimochodem, několik Trnkových ilustrací jsem přefotil a dnes je použiju jako obrazový doprovod, snad mi to dědicové autorských práv prominou.

Pozn.: Odstavce psané kurzívou jsou citace z knihy.

 

Jiří Hájíček: Dešťová hůl

Dlouhodobá nespavost není nic příjemného, kdo sám zažil, asi může potvrdit. Důvody pro ni ale mohou být různé a určitý pocit vnitřní nespokojenosti nebo nenaplněnosti v kombinaci s každodenním stresem z něčeho, co sami hluboko uvnitř sebe (před ostatními bychom si asi netroufli, abychom nebyli považováni za rouhače)  považujeme za něco, co pro nás dávno pozbylo skutečného smyslu, může být snadno jedním z nich. 

 

Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.

"Netušila jsem, že tě tohle láká."

"Je to za polárním kruhem."

"Trochu mě děsíš, miláčku..."

"Proč?"

Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.

"Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?

"Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu."

 

Hlavní postava knihy, Zbyněk Polecký, je jedním z takových lidí. Je odborníkem na správu pozemků a ctí odpovědný vztah lidí k půdě, spíš těch dávných než dnešních, kdy se vztah k půdě výrazně proměnil; však i Zbyňkovo příjmení jako kdyby jeho odborný zájem odráželo, protože pole a jejich vlastníci kolem něj v jeho práci defilují denně. Pracuje na odpovědné pozici, má skvělou ženu a krásný byt, který splácí, cítí, že by se slušelo, aby byl šťastný, ale nedokáže to. V noci nemůže normálně spát a utíká k věcem, které řadě lidí - včetně jeho vlastní ženy - připadají nepochopitelné a bláznivé. 

Pavel Juráček: Deník (1959 - 1974)

Přečíst si deník - tím spíše velmi obsáhlý, více než tisícistránkový deník - nějaké osobnosti má podle mne opravdový význam jen v takovém případě, že se jedná o člověka něčím mimořádného, vnitřně bohatého, sebezpytujícího a přitom zas ne tak dobře známého, nejlépe takového, který byl nějakými neblahými okolnostmi na poctivé zápisky donucen mít čas. Četl jsem kdysi - hlavně kvůli faktografii a kvůli zcela odlišnému úhlu pohledu na společenské události - třeba paměti Vasila Bilaka, člověka, který bohužel nesplňoval ani jednu z uvedených podmínek a podle toho taky četba dopadla (bylo třeba dost přeskakovat a i tak šlo povětšinou o ztracený čas). Něco úplně jiného ale byly kupříkladu Deníky Jana Zábrany, o kterých jsem na blogu kdysi podrobně psal a které pro mne svého času byly doslova zjevením. 

Kolem deníků filmového scénáristy, režiséra, bohéma a posléze i disidenta Pavla Juráčka jsem mlsně kroužil několik let, protože jsem se domníval, že i v tomto případě by všechny výše popsané podmínky měly být naplněny. Po Pavlu Juráčkovi zůstalo dílo nevelké rozsahem ale - podle mého názoru - velké obsahem a významem. Šlo o člověka, který byl nezpochybnitelným pilířem slavné československé filmové nové vlny 60. let, který si posléze odskákal období normalizace ze všech filmových tvůrců nejhůř a který byl naprosto cíleně a likvidačně zbaven možnosti tvořit a veřejně se vyjadřovat. Mohl jsem se na něj dívat jen pohledem jeho několika filmových děl, která považuji za neobyčejná (jeho "opus magnum", film Případ pro začínajícího kata, jsem zde ne zas tak dávno celkem zevrubně představil ve speciálním článku, středometrážní úžasný kafkovský film Postava k podpírání jsem v plné stopáži viděl teprve nedávno a donedávna jsem vůbec netušil, že Pavel Juráček dělal i scénář ke slavným Sedmikráskám Věry Chytilové, k Bláznově kronice režiséra Karla Zemana, nebo dokonce k legendárnímu "montrealskému" Kinoautomatu trojice režisérů Činčery, Roháče a Svitáčka. Muselo se tedy jednat o člověka nesmírně kreativního, ale také povahově komplikovaného, takže jeho vlastní deníková výpověď (já měl k dispozici soubor zápisků z období let 1959 až 1974, novější vydání pak zpřístupnilo i starší deníky z období studií) prostě musí přinášet zajímavý vhled do jeho filmařské i lidské duše.

 

Jevgenija Ginzburgová: Strmá cesta (Крутой маршрут)

I když čtu docela dost, málokdy se mi stává, že mě kniha hned po prvních řádcích popadne a - i když tuhle jsem si dávkoval po kouskách, většinou při cestách vlakem do práce a z práce - nepustí mě až do konce, i když má přes 700 stránek a z mnoha důvodů není vůbec snadné ji číst. Ne, nebyl to ten případ, že knihu prostě přečtete na jeden zátah, protože se čte, jako když upíjíte chutný nektar, ale i když jsem zrovna nečetl, byla se mnou a ve mně, nezbývalo mi, než o ní přemýšlet - při nákupu, při jednání v práci, při procházení po vánoční staré Praze. Nevnucovala se, ale nešla úplně vypnout a pominout. Ani teď se nedá úplně vypnout, čehož důkazem budiž tento článek, za jehož obsáhlost i nedostatek vtipu se předem omlouvám.

Když tuhle knihu čtete, můžete být sebevětší pesimista, a přesto nejspíš budete muset dojít k závěru, že žít v zapráskané české současnosti je o dost lepší než žít v Sovětském Svazu za velikého Stalina ve druhé polovině 30. let 20. století, v době, které se taky někdy celkem zaslouženě říká období velkého teroru nebo Velká čistka. Přemýšlel jsem, o jaký jde vlastně žánr: Jsou to paměti? Svým způsobem ano, protože smyslem knihy je oživovat lidskou paměť a připomínat, co by kolektivní paměť (a máme s tím i u nás bohaté zkušenosti) ráda vytěsnila, protože se to jaksi nehodí do mýtů o vlastní velikosti a dobrácké moudrosti. Ale je to vlastně možné považovat trochu i za román, ve kterém autorka splývá s hlavní hrdinkou a všechny postavy a jejich osudy reálně existovaly. Kurzívou jsou v dalším textu označeny citace z knihy.

 

Hledá se pudvice v modrém obalu! aneb Knížka ke stažení

Tento článek vás může zdržet jen kratičce, nejvýš jednu, dvě minuty, ale za určitých okolností i neobyčejně dlouho, možná na celé týdny. Jak je to možné? Už jsem kdysi na blogu psal, že postupně ztroskotala moje jednání s nakladatelstvími o vydání mé loni připravené knížky blogových textů - jak v podobě reálné papírové knihy (covid je hnusné, byť logické moderní zaklínadlo), tak i v podobě virtuální e-knihy (když jsem jako hrdopýšek odmítl původní texty odstranit ze svého blogu, kde by byly - považte tu hrůzu - k přečtení dočista zadarmo!). A protože si vážím svého času natolik, že nemám chuť vstupovat do dalších kol podobných nakladatelských námluv, rozhodl jsem se nakonec jinak: Prostě nabídnu svou knížku k přečtení každému případnému zájemci aspoň v té nejjednodušší pdf podobě, kterou si bude možné zcela volně a zdarma stáhnout.

Nejsem ale zase takový idealistický dobroděj, abych za knížku, která obsahuje jednadevadesát vybraných textů - pro knížku v různé míře poupravených oproti blogovému originálu - opravdu vůbec nic nechtěl. Stačí mi jediné: Abyste - pokud si knížku stáhnete a bude se vám líbit - ji předali nebo doporučili dalším dvěma lidem, které by podle vašeho názoru mohla potěšit. Tahle moje jednoduchá podmínka se pak bude vztahovat i na ně a na případné další čtenáře. Ano, je to úplně triviální a obecně známé "letadlo", které už vyzkoušelo mnoho různých šizuňků, aby účastníky podobných řetězů okradlo, tak si myslím, že je na čase tento princip aspoň zčásti rehabilitovat a použít ho pro změnu jednou k drobnému a zcela nefinančnímu obohacení :-). A to vůbec nemluvím o tom, že v praxi rozhodně nepůjde o řetěz nekonečný, protože pokud se vám nebude chtít knížku "poslat dál", stačí k tomu jen drobnost: Aby se vám nelíbila. A jak budu naplnění zmíněné podmínky kontrolovat? Úplně jednoduše - nijak. Co už jiného by mělo být věcí důvěry mezi lidmi? Tak co, považujete to z mé strany za férovou nabídku?

Začátek krásného májového času si tedy můžete zpříjemnit mou "knížkou" Hledá se pudvice v modrém obalu! Že nevíte, co je pudvice? Můžu vás uklidnit, nevědí to ani zkušení vědci, profesionální účastníci televizních soutěží, ba dokonce to neví ani takový vševěd, jakým je internet. S pudvicí se totiž můžete setkat především ve snech a v tajných komůrkách vlastní fantazie, podobně jako s mnoha dalšími podivuhodnostmi z téhle knížky fejetonů a drobných literárních črt, kterou není třeba číst jednu kapitolu po druhé, ale klidně to jde i napřeskáčku nebo odzadu, jak je vám to právě milé. Pro tohle čtení totiž stačí jen chuť se usmívat a dívat se na záludnosti dnešního světa - jakkoli občas absurdního, nepochopitelného a zbytečně stresujícího - s optimistickým nadhledem, s citem pro svébytné kouzlo jeho viditelných i neviditelných zákoutí a s fantazií puštěnou na volno. A pak třeba vám i lidem, které máte rádi, může v tom zdánlivě obyčejném světě udělat nečekanou a neobyčejnou radost i pudvice v modrém obalu, i když jen málokdo tuší, o co vlastně jde.

Knížka je ke stažení na této speciální stránce mého webu. 

Přeji všem zdejším návštěvníkům i čtenářům krásně rozkvetlý a zdravý máj.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.   

Výpisky z korespondence V+W

Během karantény jsem toho přečetl dost, ale to hlavní pro mě byla rozsáhlá korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, ke které jsem se vrátil s několikaletým odstupem. Při prvním čtení před 9 lety u mě převládala touha dozvědět se to, co jsem o těchto pozoruhodných lidech z jiných dostupných zdrojů nevěděl (a že toho bylo!), a to pak člověk překotně hltá další a další informace (mimochodem, krátký článek o této trilogii se objevil v úplných začátcích tohoto blogu, dnes bych ho nejspíš napsal jinak, podrobněji a s mnohem větším osobním zaujetím). Tentokrát to bylo úplně jiné, pomalejší a důkladnější čtení; mnohem víc jsem přemýšlel o souvislostech, dohledával jsem si informace o konkrétních lidech i událostech, o nichž je v dopise řeč, odbíhal jsem od stránek korespondence ke knížkám, o kterých se oba autoři zmiňují, četl jsem paralelně jejich vzpomínkové knihy, a dokonce jsem se vracel i k původním textům her Osvobozeného divadla. I když díky tomu, myslím, postupně vyvstal docela plastický obraz obou osobností, čím víc člověk v tomto směru odhalí, tím víc je mu jasné, že mnoho zajímavého i podstatného mu stále uniká.

Miroslav Horníček: Saze na hrušce

Domníval jsem se, že od svého oblíbeného spisovatele (ale i herce, dramatika, moderátora a klauna) Miroslava Horníčka jsem přečetl vše, co kdy napsal, ostatně většinu těch knížek mám přímo ve své knihovně v poličce, kam je možné kdykoli namátkou sáhnout a potěšit se i v nepříjemných chvílích. Bývá v nich to, co od knížek očekávám: cit, humor, životní moudrost, sebereflexe a pochopení pro mnohé, nad čím je zvykem tvářit se přísně. Snad si umíte představit mé překvapení, když jsem při postupném pořádání knihovny otevřel útlou Horníčkovu knížku Saze na hrušce, abych do ní vlepil své nové Ex Libris (konkrétně č.153), pochopitelně jsem se začetl (začtu se téměř do každé z knížek, proto je pořádání knihovny tak neproveditelný úkon trvající mi logicky mnoho let) a zjistil jsem, že tyhle vzpomínky na dětství ve staré plzeňské čtvrti, kterou sám tak dobře znám, jsem zatím - i když jsem byl přesvědčen o opaku - nikdy NEČETL! A to knížka vyšla v roce 1996 a musí být u mne doma nejméně dvacet let.

 

František Langer: Filatelistické povídky

Už jsem tu kdysi psal, že si nemohu vynachválit častá zpoždění vlaků Českých drah na trati z Berouna do Prahy v kombinaci s nádražní knihobudkou. Ano, pořád platí, že obsah většinou tvoří nepříliš zajímavá díla socialistické literatury, která jsou pochybnou ozdobou spousty domácích knihoven a ani zde na nádraží nejdou zrovna na odbyt, ale občas se zde urodí sympatická drobnůstka, která pohladí duši a přiměje vás zapomenout na to, kde jste touto dobou už chtěli být, a dopuštěním váhavé železnice ještě nějakou dobou nebudete. A to byl nedávno přesně případ malé, skoro "kapesní" knížečky Františka Langera Filatelistické povídky, která vyšla v roce 1975 v nakladatelství Československý spisovatel jako bezplatná knižní prémie edice Klíč v tehdy nijak zvláštním, ale z dnešního pohledu závratném nákladu 30 000 výtisků.

Jde o druhé vydání knížky, která poprvé vyšla s ilustracemi Adolfa Hoffmeistera v roce 1964, tedy ještě za života autora - spisovatele, dramatika, dramaturga, ale také lékaře, legionáře z 1. světové války, který se ve Francii a Anglii zapojil i do bojů 2. světové války, nositele významných válečných vyznamenání a také brigádního generála. A je, myslím, příznačné, že druhé vydání ilustroval Jiří Švengsbír, český rytec, grafik a tvůrce mnoha poštovních známek. O poštovních známkách, o vášni spojující ty, kteří známky sbírají, a hlavně o neobyčejných příbězích se známkami spojených totiž tato knížka je, jak už ostatně plyne z jejího názvu.

Alena Damijo: Anglické listí aneb Coolturní šok

Ke knihám se dostáváme různými způsoby a není určitě výjimkou, že nezanedbatelnou roli při tom sehraje náhoda. Nedávno se mi stalo, že jsem jako obyčejně vybíhal z domova v poslední možné chvíli, abych stihl vlak do Prahy. Jenže když jsem se potřeboval dostal k nádraží po lávce přes Berounku, zjistil jsem, že lávka je na několik dní kvůli jakési opravě uzavřená a já - nechci-li se přes řeku brodit mezi labutěmi - musím jít na nádraží velikou oklikou přes dobřichovický silniční most. Plánovaný vlak mi tak samozřemě ujel a když jsem došel na nádraží, měl jsem najednou nečekaně asi čtvrhodinu času, což se mi normálně nestává.

Malé dobřichovické nádraží opravdu nepatří k těm, na nichž je možné zažít v podobných chvílích bohatý kulturní program, když v to nepočítám občasné marné pokusy vyloudit z nádražního automatu kávu. Snad jediným rozptýlením, které je k dispozici neustále, je místní nádražní "knihobudka", kde je možné najít nějaké to čtení do vlaku. Popravdě, málokdy je v tamní nabídce něco zajímavého; většinou budka obsahuje knižní přebytky z dob, kdy víceméně nečitelné knihy korifejů československé socialistické literatury (Pujmanová, Jilemnický, Pluhař, Kozák, atd.) vycházely v obrovských nákladech a jsou dodnes součástí nejedné domácí knihovny. Když se mezi těmito "stálicemi" objeví zajímavá novější kniha, většinou se tu dlouho neohřeje. A tentokrát tam jedna taková byla. Lišila se už od pohledu barevností i londýnským motivem obálky, jméno autorky mi sice nic neříkalo, ale knížku jsem si s chutí otevřel.

Ahoy, zdraveem z Londeena!

Yak se vshikhny mateh?

 

Martina Leierová: Dům s vypůjčeným výhledem

Rozhodně nepatřím k lidem, kteří mají přehled o současné české beletrii. Do knihkupectví sice chodím rád, ale většinou pro jiné typy knížek nebo úplně nazdařbůh bez konkrétního plánu. Když ve společnosti přijde řeč na současný román a na spisovatelské hvězdy, decentně se upozaďuji, protože k tématu nemám co objevného říct, natož abych o něm - jak je v kraji zvykem - vášnivě polemizoval. Většina jmen je pro mne - připouštím, nejspíš k mé vlastní škodě - jen encyklopedickým heslem, o kterém něco málo a velmi povšechně vím, ale prostě nemám načteno a co je horší - nepřipadá mi, že by mi to chybělo.

Podobně jako ve známém úsloví o Mohamedovi a hoře se ale občas stává, že knížka - když vidí, že pokojně rozvalena na polici obchodu by se jen těžko dočkala mého zájmu - vyrazí naopak za mnou, dožene mě, obklíčí a nějakým zvláštním úskokem mě přiměje, abych si ji koupil a přečetl. Přesně tak to bylo s knížkou Martiny Leierové Dům s vypůjčeným výhledem. Občas totiž chodím na milá setkání lidí, které spojuje velmi osobní vztah k Japonsku. Někdy si tam vyslechnu zajímavou přednášku, prohlédnu fotografie z cest, ochutnám při čajovém obřadu skvělý japonský čaj, popovídám si s přáteli při skleničce saké, svůj obdiv věnuji krásným kimonům, kaligrafii či čerstvě naaranžovaným květinám. No a jednou dorazila na toto setkání i pro mne dosud neznámá paní, která přinesla ukázat svou knížku, přečetla z ní několik úryvků a já zjistil, že bych si tuhle knížku po improvizované malé autogramiádě rád odnesl domů, abych si ji mohl přečíst v klidu a pořádně.

 

Ladislav Mňačko: Opožděné reportáže

Tu nenápadnou starou omlácenou knížku jsem našel před několika týdny v knihovničce na dobřichovickém nádraží, kam místní lidé odnášejí přebytky svých vlastních domácích knihoven. Stará knížka, která v jedné domácnosti dosloužila, se shodou okolností (i když jsem zpočátku nadával, díky za to čtvrthodinové zpoždění, milé České dráhy!) dostala snad po pětatřiceti letech znovu do mých rukou. Ano, hned po první kapitole jsem dobře poznal ten mráz, který mi během čtení křižoval záda. Kdysi víc, ale hodně i teď s dlouhým odstupem.

Není zas tolik knížek, které na mě měly kdysi takový vliv, které doslova a do písmene spoluutvářely můj pohled na svět a mé názory. I když Mňačkovy Opožděné reportáže vyšly už v roce 1964 (tedy v poněkud příznivějším a volnějším mezidobí, jehož i já jsem ostatně produktem :-)), dokonce přímo v přísně střeženém politickém centru - v Nakladatelství politické literatury, které přináleželo k samotnému Rudému právu, než jsem se s knihami tohoto významného slovenského spisovatele a novináře seznámil, už byl tehdejším režimem považovaný za úhlavního nepřítele. Přece jen zavilý nepřítel o mně může chtít psát tak ošklivé věci, aťsi jsou stokrát pravdivé, říkat na mne veřejně mé nejhorší hříchy, o kterých si tak moc přeji mlčet. Ne, někdo takový je už provždy mým nepřítelem a jako nepřítele ho je třeba aspoň vymazat, vypudit, pohanět a zneviditelnit, když už ho z nějakých pitomých důvodů nemůžeme rovnou uštvat a zabít, jak jsme byli zvyklí ještě před pár lety. Ano, přesně v tom období, o kterém knížka pojednává, v období, kdy likvidaci člověka a jeho blízkých kvůli podružnostem nebo od základu smyšleným skutkům, umělo spustit jen lusknutí toho správného prstu; o tomto období jsou Mňačkovy Opožděné reportáže.

 

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění

Je zvláštní, že při četbě Knihy smíchu a zapomnění, posledního Kunderova románu, který autor napsal v češtině a který vyšel poprvé již v emigraci rovnou ve francouzském překladu, jsem si uvědomil, jak povrchně jsem přistupoval ke čtení Kunderových předchozích knih. Jako kdyby tím hlavním důvodem mé četby bylo "mít přečteno", znát, dokázat podiskutovat, napsat článek na blog, udělat si čárku, hvězdičku na trupu letadla za úspěšný sestřel… Nevím proč, ale jako kdyby až právě přečtení nového českého vydání této pozoruhodné knihy (česky vyšla jen "u Škvoreckých" v Torontu v roce 1981), které v nakladatelství Atlantis uzavřelo českou etapu prozaické Kunderovy tvorby, ve mně nastartovalo chuť vzít si jako čtenář poprvé u Kundery víc, než co je možné přečíst očima, dostat se možná trochu hlouběji do jeho uvažování a jeho motivací. 

 

Pochopit? To by asi byla přehnaná ambice. Ale otevřít se mu, přestat být preventivně obezřetný vůči možným manipulacím jeho analyticky strohých textů, to může být pro čtenáře, jako jsem já, docela dobrý počinek, uplatnitelný i zpětně na vše, co od Kundery můžu najít ve své knihovně.