První knížkou, kterou jsem přečetl od spisovatelky Jakuby Katalpy, byli Němci z roku 2014, a ke knize jsem se dostal víceméně náhodou v dobřichovické knihobudce. Příběh a hlavně styl vyprávění o soužití českých a německých postav v prostředí Sudet a o hledání vytěsněné "nevhodné" rodinné historie mě dost zaujaly, takže když jsem se dozvěděl o vydání další knihy na sudetské téma, bylo mi jasné, že budu mít chuť si knížku sehnat a přečíst. A rovnou říkám, že jsem nelitoval ani trochu; myslím, že se dá říct, že kniha o Úlicích, v jistém smyslu idylické příhraniční obci, obývané po staletí především včelaři, a o tom, kterak se z idyly může stát pod zdánlivě poklizeným a spořádaným povrchem během pouhých pár let čirá hrůza, pokud známe souvislosti, je pro mě mezi několika desítkami knížek, které jsem letos zvládl přečíst, soukromou "knihou roku". Ale kdo ve skutečnosti - na rozdíl od vševědoucího čtenáře knihy - souvislosti opravdu zná se vším kontextem a vnitřními i vnějšími motivacemi konajících postav? Čí jednání je již mimo odvěký řád přežití a kdo se ještě vešel do jeho hranic? A kdo je vůbec oprávněn odsuzovat, neocitl-li se v podobném soukolí, kde hybateli jsou pochopitelně jiní, kdesi daleko, možná tam, odkud do Úlic přijíždějí nekonečné nákladní vlakové soupravy, převážející napříč Evropou smrt v nejrůznějších formách, a nejspíš ještě mnohem dál, ale i v soukolí, které by zároveň bez svých jednotlivých spolehlivě fungujících a přisluhujících koleček nikdy nedaly dohromady děsivě fungující stroj. Kdo nemá rád jednoznačnost, jednoduché pravdy a snadné plynutí zřetelně černobílého světa, ten, myslím, může v Úlicích a jejich válečném příběhu najít mnoho podnětných otázek, na které se sice dá v normálních podmínkách odpovědět zdánlivě snadno, ale opravdu jimi žít je představitelné jen stěží, někdy dokonce i pro ty, kteří tím vším sami prošli. Ostatně, byli to vůbec oni?
Úlice jsou trhlina v hladkém tkanivu látky. Zapomenutá rána, bolest obalená slaďoučkým medem, město poblíž německých hranic, útulné hnízdečko v sousedství řeky, která se čas od času vylévá z břehů.
Válka, ať už z pohledu přímé ničivé síly (k tomu však dochází málokdy, většinou má válka v Úlicích "pouze" latentní podobu, nepřehnala se tudy sem a tam válečná fronta) nebo hlavně z pohledu síly soustavným a všudypřítomným tlakem deformující charaktery a duše svých obyvatel - má na lidi devastující vliv. My jako čtenáři to do detailu se všemi projevy a příčinami vidíme na třech hlavních hrdinkách a jejich bezprostředním okolí, ale kdybychom si vzali k prozkoumání jiný vzorek obyvatel, dá se předpokládat, že bychom nalezli něco podobného. Tři mladé ženy, které by za normálních podmínek nejspíš žily zcela obyčejný maloměstský život, jsou konfrontovány se skutečnostmi zcela odtrženými od lidské přirozenosti a každá se v tom nestandardním morálním magnetickém poli zorientuje podél jiných siločar, podle jiného osobnostního ustrojení, přičemž je více než jasné, že se tyto siločáry nemohou dlouho míjet, ale musí se v nějakém okamžiku navzájem protnout, překřížit, střetnout se, zasršet. A čtenář si musí v průběhu čtení klást další a další otázky:
Je Němka Helena chladně krutý člověk, nebo jejím hlavním znakem je přizpůsobivost, loajalita, touha po sounáležitosti? A stojí (a vzniká) právě hlavně na takovýchto lidech zrůdný totalitní systém nebo je takový systém jen zpětně formuje a utváří?
Je krejčová Anežka, tichá, nenápadná a citlivá žena, spoluviníkem nebo obětí (nebo snad ani jedním z toho?), když se zamiluje do německého vojáka? A jak se vyrovná s tím, že se tímto stigmatizujícím vztahem dostává v očích mnohých za hranici toho, co lze po návratu do normálnějších dnů ještě odpustit? A lze vůbec lidské konání v krajních podmínkách soudit podle běžných měřítek?
Když před pár lety dostal Deyl pozvánku na večírek Hitlerjugend, zjistil, že nemá pořádné šaty. V Berlíně pro něj šil Najmon, chodíval k němu už jeho otec. Než krejčího poslali do pracovního tábora, pokoušel se Deyla přesvědčit, aby mu pomohl; nejspíš předpokládal, že jako esesman disponuje přímou linkou na Himmlera. Deyl nevěděl, co na to říct. Neřekl tedy nic, zato krejčímu věnoval stříbrné manžetové knoflíčky a začal se ulici, kde bývala jeho dílna, vyhýbat. Na Úlicích je Deylovi sympatické, že jsou židůprosté. vyčistili to tady ještě předtím, než přijel, takže snad nehrozí, že se situace bude opakovat a on znovu přijde o krejčího. Poptal se v hospodě, kam chodíval na obědy, a dostal doporučení na Anežku Libosadovou.
Je porodní sestra Běla, jednající asi nejčastěji proti očekávání a toleranci společnosti, oprávněna dělat eticky sporná rozhodnutí, když jí okolnosti (doopravdy nebo jen zdánlivě) nedávají na výběr? Bude schopna zodpovědět si své konání před svým svědomím, až to se navrátí odněkud z hluboké válečné ilegality?
Obejmou se, ale není to stejné jako dřív; Anežka nepoznává Bělinu vůni. Válka, pochopí rychle, vyžrala nás zevnitř.
A budou se u všech třech žen (a tisíců dalších, podobných) vynořovat nedostatečně zpracované a zvážené osobní viny z těžkého období i v běžném mírovém životě, podobně jako se jako hrozivé výsměšné memento vynořují v okolí obce narychlo a nedostatečně hluboko zakopané válečné oběti?
Mám rád styl, kterým autorka píše: Je úsporný, dává dost prostoru domýšlet návaznosti mezi řádky, nabízí překvapivá krátká spojení mezi zdánlivě nesouvisejícími fakty, čtenář je brán jako svébytný subjekt s vlastním vnímáním, který má sám schopnost spojovat myšlenky a dělat si na jejich základech vlastní závěry (což se - podle mě až v extrémně vyhraněné podobě - zúročuje v samotném závěru knihy), takže ho není nutné vodit celým textem za ručičku. Při vší úspornosti a používané zkratce umí být ale jazyk i neobyčejně poetický, často láká k dvojímu přečtení - i jen kvůli té barevnosti a vůni napsaného odstavce.
Podotýkám, že čtení románu Úlice, rozhodně není zadarmo (a to teď samozřejmě nemyslím cenu knihy). Citlivý čtenář se jen těžko může uklidňovat tím, že "je to přece jen knížka". To je ovšem výsada opravdu dobrých knih, že i v jinak vyfabulovaném příběhu nabízejí mnohá propojení s velmi snadno představitelnou skutečností. Tím spíš, že v řadě míst knihy je inspirace skutečností zřejmá - pobočka koncentračního tábora v Holýšově, (jen pár kilometrů od Staňkova, odkud je část mé vlastní rodiny) ničivý nálet na Dobřany, atd.
Celý příběh je soustředěný na osobní morální dilemata okořeněné potížemi vztahů mezi Čechy a Němci. Nejde o žádné "velké dějiny", ale o intimní pohled na válku skrze obyčejné lidi, jejich snahy zachovat si aspoň část lidskosti v konfrontaci s dobou vymknutou z kloubů a s vlastními slabostmi.
Četl jsem názory některých čtenářů, že se prý nemohli od příběhu odtrhnout. Něco takového jsem na sobě nepozoroval, není to ostatně ani atribut, kterého bych si na knize nějak významněji cenil; dost často tak fungují knihy, z nichž nakonec v duši čtenáře nic nezbyde. Mám rád knihy, které se nabízejí ale nevnucují, které svým příběhem vyvolávají paralelní příběh v hlavě svého čtenáře a neutlučou ho svým vlastním. Kniha Úlice taková je, nebo tak aspoň na mne působila. Občas je ke čtenáři surová jako reflexe surové doby, občas mu poskytne lžičku medu, občas v něm vyvolá zoufalou a nezodpověditelnou otázku: Jak bych se v takové situaci zachoval já, jak bych obstál v konfrontaci s nenormálností? Vím, je to jenom knížka, ale ty otázky při čtení naléhají. I v tom, domnívám se, je její - pro mě nesporný - smysl.
P.S.: Jen pozor, abych vás svým pohledem nesvedl na scestí: Jonáš Zbořil totiž ve své recenzi na webu Seznam Zprávy napsal jako shrnutí větu: "Jde o jeden z nejnepříjemnějších čtenářských zážitků v české literatuře posledních let. Nejen proto, jak moc je v něm nakoncentrováno násilí a beznaděj. Ale také proto, že vzbuzuje nejistotu: kdy ještě opravdu prozkoumáváme historickou bolest a kdy už z tíživých dějin tvoříme pornografii?" Asi jsem divnej (nebo ujetej na porno...), protože já měl z četby zážitek výborný. Ne, příjemné to rozhodně nebylo, těžká skutečnost zadírající se po kůži příjemná nebývá a myslím, že ani nemá být. Myslím, že to z jeho strany byla pouze ironická nadsázka, nicméně pokud by náhodou pan recenzent opravdu hledal příjemný čtenářský zážitek, nejspíš by si v tom velikém mnohaposchoďovém domě plným knih vybral úplně jiné patro.
Lezarts
OdpovědětVymazatDěkuji za tip.