Nedělní miniglosy č.279

Šéf hradního protokolu Jindřich Forejt, který dlouho úspěšně předstíral, že má vysokoškolský titul JUDr., připustil, že důvodem k veřejnému přiznání, že vůbec není doktorem, byl zvětšující se počet sportovců, kteří se na něj obraceli s prosbou o radu a případnou léčbu svých pohybových potíží. "Nevím, jak k té mýlce došlo, ale případů bylo stále víc," řekl nám blízký spolupracovník dvou posledních českých prezidentů. "Vlastně od rána do večera mi zvonily telefony jen kvůli tomu a já marně vysvětloval, že nejsem žádný slavný fyzioterapeut a nejsem Kolář, ale jen protokolář."

----------------------

Česká armáda si hodně slibuje od plošného rozšíření speciálních bojových neprůstřelných vest Balistika 2009. "Víte, naši vojáci jsou občas v Čechách i na zahraničních misích místními obyvateli neprávem osočeni ze spáchání přestupků nebo dokonce trestných činů," řekl nám mluvčí Ministerstva obrany. "Spoléháme se na to, že poté, co budou všichni vojáci vybaveni novými vestami, se výrazně zrychlí prošetřování podobných obvinění, protože naši vojáci budou mít v takových případech naprosto neprůstřelné alibi."

 

Přeháňka

Pozn.: Je pravda, že jsem si v posledních pěti týdnech užil v Japonsku velmi pestré počasí. Přece jen ale musím přiznat, že návrat do Čech mi přivodil drobný teplotní šok. Ze slunečných pětatřicítek, na kterých jsem končil v Ósace, přišly české přízemní mrazíky a studené deště. Těžko být ale nespokojený; přece kdyby byly všechny dny slunečné, třeba bychom si jich pak méně vážili a méně se na ně těšili. Říkám si proto: Chvála přeháňkám, dešťům a sibériím, kdyby pro nic jiného, tak proto, že nás učí těšit se na okamžik, kdy zase vyjde sluníčko. No a právě taková přeháňka si dnes ode mne vysloužila malou rýmovačku. Rýma, rýmování,... To budou asi ty studené deště :-).

Vítr rozvířil

vlhké seno,

na čele máš teď

zamračeno

blesků a deště

plné oči

a kapky rosy

na obočí

postupně sílí

můj strach hloupý,

že každou chvíli

přijdou kroupy

a jinovatka

bytem na rtu

pak dá mi druhou

žlutou kartu

studená mlha

mléčně hustá

skrývá tvé křivky

mého gusta.

A přesto záříš

v dešti tuze.

Až po uši jsem

ve tvé duze :-).

Nedělní miniglosy č.278

Pozn.: Po dlouhých prázdninách, které trvaly pět nedělí, během kterých jsem poznával krásy a zajímavosti Japonska, jsem tu zpátky jak já, tak i Nedělní miniglosy. U těch prvních poprázninových ještě prosím berte v potaz, že jsem v Japonsku úplně vypustil jakékoli zpravodajství, takže pokud se v mezidobí odehrálo na domácí či světové politické scéně něco převratného, nedozvěděl jsem se o tom, a naopak možná ještě lehce probleskují vlastní zážitky z měsíční dovolené. Tak uvidíme, jak se mi postupně podaří opět "přifázovat".

Podle prezidenta Miloše Zemana Česká národní banka záměrně devalvovala českou měnu, aby odložila vstup České republiky do eurozóny. "Sice je to jako obyčejně úplný nesmysl," řekl nám k tomu jeden z renomovaných finančních analytiků, "ale prezidentovi se touto nehorázností nechtěně podařilo výrazně vylepšit kredit ČNB v očích českých občanů."

 

Ohlédnutí za japonskou cestou

Všechno jednou končí, říká se, a je určitá pravděpodobnost, že toto tvrzení není daleko od skutečnosti. Dokonce i měsíc trvající putování Japonskem, které jsem zprostředkovával návštěvníkům tohoto blogu, skončilo okamžikem, kdy se veliké přetlakové tělo Boeingu 777 zvedlo z dráhy na letišti Kansai v Ósace. V tom je čas spravedlivý, že se hýbe pořád jenom dopředu a postupně ukracuje naše krásné i mizerné zážitky. Je tedy čas podívat se, co se vlastně všechno během mé cesty odehrálo:

Urazil jsem kolem 30 000 km, 6x jsem cestoval letadlem, 45x vlakem (z toho 5x šinkansenem), 36x autobusem, 17x metrem, 9x taxíkem, 3x lodí, 4x rychlovýtahem a 2x lanovkou. Procestoval jsem ostrovy Honshu, Hokkaido, Kyushu a Yakushimu. Bydlel jsem na 13 různých místech a potkal jsem obrovské množství lidí nejen z Japonska, ale i z mnoha dalších míst celého světa. Vylezl jsem na nejvyšší japonskou horu - nikoli jako dobyvatel, ale jako pokorný poutník. Poučil jsem se, jak to vypadá "uvnitř" tajfunu a udělal jsem si v něm dopolední procházku. Viděl jsem jeden z nejmodernějších a nejdelších mostů světa. Povídal jsem si s úžasným starým pánem o tom, jestli na vrcholku Fudžisan žijí duchové. Rozhlížel jsem se z výšky 451 metrů nad Tokiem. Vezl jsem se v kabince jednoho z největších "ruských" kol na světě. Viděl jsem živočichy a rostliny, které jsem dosud neměl tu příležitost potkat. Ráchal jsem si nohy v potoce s horkou vodou ze sopečných pramenů, koupal jsem se ve vodách Pacifiku a Východočínského moře.

Japonsko - Den 31.: Půlden před odletem (Ósaka)

Poslední den pobytu už je takový podivný. Říkáte si, že letadlo letí až pozdě v noci, takže je to vlastně úplně regulérní den, který vypadá, že se dá prožít jako všechny předchozí dny, zároveň už je ale něčím zvláštní. Konec velké cesty se vznáší nad posledním dnem jako barevný papírový drak, kterého není možné přehlédnout, pominout, v myšlenkách se mu vyhnout. Je prostě tam.

Po snídani jsem vyklidil pokoj a nechal si zavazadla u recepce, že se pro ně vpodvečer vrátím. Rozhodl jsem se už prožít poslední den v úplném poklidu, nehonit se v dalším tropickém dni (na poslední dva dny se opravdu hodně oteplilo, zatímco české předpovědi počasí se předháněly, která z nich si troufne zahlásit nižší číslo).

Odjel jsem nakonec vlakem do ósackého přístavu. Netušil jsem, jaký je to labyrint, v jehož průmyslovější části vede jen málo přímých cest pro normální chodce, jako jsem dnes já. Nad hlavou mi burácely náklaďáky jedoucí po velkém mostě, který překlenuje všechny části přístavu, v dálce se pomalounku točilo to nejobrovitější ruské kolo, které jsem kdy viděl, a do šedi přístavních uliček svítily jasné barvy budovy zdejšího Akvária.

Japonsko - Den 30.: Výlet do Kóbe a k mostu u Akashi

Co dělat předposlední den japonské cesty, když jste si den předtím tak docela nesedli s Ósakou? No přece využít JR pass, který vás opravňuje jezdit si zdarma, kamkoli se vám zachce a vyrazit z Ósaky pryč. Chtěl jsem nakouknout do Kóbe a žádné další plán jsem ještě ráno neměl. Vyrazím tedy dnes nalehko na nádraží (příjemná změna po cestování s plnou turistickou polní) a v Kóbe uvidíme. Počasí tentokrát bylo příjemné, sluníčko svítilo a bylo cítit, že začne být co nevidět horko. Nutno říct, že od začátku dne se i Ósaka snažila o příměří: V hotelu si dali záležet s dobrou snídaní, a trochu tak odčinili nedostatek sluníčka v pokoji a začínal jsem mít pocit, že tuším, na kterou stranu od hotelu je nádraží.

Opět jsem vyrazil do bludiště mezi mrakodrapy. Teplo začínalo být cítit, už dopoledne bylo kolem třicítky. Říkal jsem si, že to je asi hlavní důvod, proč Ósačané nejsou v ulicích, ale jsou ještě někde zalezlí, opravdu mezi mrakodrapy jsem se pohyboval skoro sám. A pak jsem uviděl maličký vchod pod zem a ukazatel stejným směrem "Nádraží Ósaka". Proč to nezkusit, vlak jezdí každou chvíli a nespěchal jsem na žádný konkrétní, protože mohu jet kterýmkoli. Sešel jsem proto do podzemní ósacké říše a zůstal jsem úplně opařený:

Japonsko - Den 29.: Jak k sobě s Ósakou hledáme cestu

Na Ósaku a Ósačany jsem zatím slyšel spíš chválu a i proto jsem se rozhodl nebrat toto město opět jen za vhodný odletový bod, ale taky za místo, které zaslouží pozorněji prozkoumat. Pravda, hned po příjezdu jsem zachytil jednu skutečnou kulturní změnu, kterou jsem ocenil: V Ósace se totiž na eskalátorech stojí vpravo a předchází vlevo, stejně jako je tomu například v Praze. Budete se mi možná smát, ale když do vás všude opakovaně od malička vtloukají, že na pohyblivých schodech se má stát vpravo, je pro vás veskrze nepřirozené dělat pravý opak. Tokyo, Sendai, Sapporo a řada dalších míst to po mně chtěla - tam se prostě stálo vlevo a o nějakých jiných než zvykových pravidlech se u toho nemluvilo.

Jinak ale naše krůčky (tedy Ósaky a moje) vstříc jeden k druhému nebyly zrovna nejpřesvědčivější. Ósaka na mne vyrukovala s deštěm, davy lidí na ulicích, značnou nepřehledností a hlavně úplně nejmenším hotelovým pokojem ze všech, které jsem při své cestě využil. Doufal jsem, že pokoj v Ósace mi poskytne dobré a aspoň v mezích možností i prostorné zázemí pro závěrečné zabalení všech věcí. Věřil jsem, že se nebude opakovat situace, kdy místo skříně jsou na pokoji jen tři ramínka. To se - pravda - opravdu neopakovalo, ale jen proto, že ramínka na pokoji hotelu v Ósace byla jen dvě.

Japonsko - Den 28.: Návrat z ostrova cedrů

S yakushimskými domácími jsme k sobě nakonec našli poměrně rychle cestu: Já obdivoval a ochotně jedl snídaně, které připravovala paní domácí a oni měli radost, jak mi chutná, a taky že jsem odmítl lákavou nabídku (vůbec první během pobytu), abych vyzbrojil svou ruku vidličkou. Rezolutně jsem nabízený trojzubec odmítl a dal přednost hůlkám, načež si celé publikum - ostatní japonští hosté i všechen personál - sedli a stoupli tak, aby dobře viděli, co budu dělat. Některé mé originální postupy u nich budily veselí, ale nakonec kvitovali, že jsem se najedl, a to dokonce rychle. Hlad není jen nejlepší kuchař, ale má zjevně pozitivní vliv i na jemnou motoriku.

Japonsko - Den 27.: Za tisíciletými cedry (Yakushima)

Hned po snídani prvním autobusem jsem vyrazil do hor, konkrétně do oblasti Shiratani Unsuikyo, která se rozkládá na více než 400 ha ve výšce od 600 do 1200 m a je jedním z východišť tras do vnitrozemí ostrova, ale jsou tu kolem i tři naučné stezky, celkem asi na 7 hodin chůze v terénu. Rozhodl jsem se vystačit s nimi a seznámit se jen se starým cedrovým lesem v okolí. Můj vytoužený nejstarší cedr s názvem Jomonsugi, jehož věk se odhaduje na 7200 let, jsem tak samozřejmě na vlastní oči nespatřil, ten je schovaný v odlehlejší a méně přístupné části ostrova (a je to pro něj jen dobře). Až se na ostrov jednou - v tomhle životě nebo v těch následujících - vrátím, vyhradím si na jeho návštěvu dostatečný čas. Myslím, že nemusím spěchat; Jomonsugi už nějakou dobu roste a pár lidských životů snad bude ještě pokračovat. On i každý z těch nádherných starých cedrů na následujících obrázcích má své speciální jméno, které bych mu neměl upřít, ale až na výjimky se mi všechny ty názvy pletou, tak než abych nějakého cedříka omylem překřtil, radši se spokojím s tím, že jde prostě o nádherné tisícileté cedry.

 

 

Japonsko - Den 26.: Trajektem na ostrov Yakushima

Vymyšlené jsem to měl dobře: Nepůjdu na snídani (nešel jsem), popadnu zavazadla (popadl jsem) a vyrazím na již známý autobus mezi šinkansenovým nádražím a přístavem (vyrazil jsem). Tam budu v 7:15 (otevřeno mají od 7:10, takže budu mezi japonskými dovolenkáři tak stopadesátý v řadě. Stopadesát lidí by ta veliká loď s názvem Yakushima 2 (pro klid duše jsem se radši neptal, jak skončila Yakushima 1) snad mohla uvézt. Na nádraží jsem došel a postavil jsem se do fronty na autobus. Hmmm, jsem tu brzo, autobus jede až za 20 minut. Co, milý Petře, kdybys na autobus nečekal a šel do přístavu pěšky? Je to z kopce a trochu pohybu před čtyřhodinovou plavbou nemůže škodit. Jakmile mě to napadlo, tušil jsem, že to není dobré rozhodnutí, zvlášť s mým japonským dezorientačním smyslem, ale přesto jsem vyrazil. Po pěti minutách jsem musel uznat, že nejenom tuhle trasu nepoznávám, ale navíc není ani z kopce. Hergot, vždyť jsem si tu cestu včera vyzkoušel, tady není možné se ztratit! Inu, milý Petr dokáže (v Japonsku) zabloudit i na místě, které už zná.

Japonsko - Den 25.: Až na jih Kyushu (Kagoshima)

Ráno jsem vstával ve 4 hodiny, abych už kolem páté byl na nádraží a začal svůj postupný přesun na jihozápad. V noci mě ještě napadlo to, zda náhodou taky šinkanseny nemají nějaké "nemístenkové vozy". Sice jsem si to původně nemyslel, protože jsem při svým mnoha cestách šinkansenem vždycky místenku měl, ale tuhle praxi znám z normálních nešinkansenových expresů. Stálo mi za to v noci vstát a hned myšlenku konzultovat s internetem a - zjistil jsem, že "můj" kagoshimský šinkansen Sakura by měl mít hned 3 nemístenkové vozy. Protože vlak vyjíždí z Ósaky a já budu v Ósace nastupovat, rád bych viděl sílu, která by mi zabránila do vlaku nastoupit jako jeden z prvních, nebo mě dokázala během cesty na jih Kyushu s vozu vytlačit. To byla akce, do které jsem vkládal největší důvěru, měl jsem ale rozmyšleno ještě několik dalších plánů a našel jsem dokonce noční expres autobus z Ósaky až do Kagoshimy, který jede pěkných 15 hodin, ale taky nakonec dojede. Trochu mi tohle plánování připomnělo moje varianty cesty na Lefkadu, když jsem si nechal uletět letadlo (viz článek Jak se při cestování vyhnout nudě).

Japonsko - Den 24.: Den poté (Nara, Kyoto)

Už při své první návštěvě Kyota před třemi lety jsem se chtěl jet podívat do Nary, dávného hlavního města říše, které leží kousek od Kyota a vláčkem se do něj lze dostat v pohodě za 45 minut. Nepodařilo se mi to, Kyoto mě natolik uhranulo svými vlastními zákoutími, že jsem se do Nary nevypravil, proto jsem tak učinil tentokrát. Je ale pravda, že den po tajfunu neprobíhalo ještě všechno úplně optimálně. Když ráno v očekávanou hodinu lokální vlak do Nary nepřijel, pochopil jsem, že spojení bude mít ještě určité mouchy. Místo toho přijel tzv. "rapid" vlak, u kterého jsem si myslel, že je "rapid" proto, že nestaví ve všech zastávkách. Pochopil jsem ale, že ráno po tajfunu se "rapid" vlak pozná podle toho, že staví sice ve všech zastávkách, ale ve všech neotevírá dveře.

Cesta to nebyla úplně pohodová, místo 45 minut trvala 2 hodiny, stavěli jsme na každé mezi a před každým mostem (ano, řeky byly ještě rozvodněné, ale už ne zdaleka tolik, jako v noci), vlak byl napráskaný lidmi, z nichž cca polovina byli nejaponci, kteří měli Naru ve svém cestovatelském programu. Poznal jsem proto několik zajímavých rodin, jeden bavorský pár a taky Italy a Francouze, kteří vůbec mají tady v Japonsku poměrně silné turistické zastoupení. Řidič pořád něco říkal do mikrofonu a snažil se vysvětlovat, co se na trati děje, ale z jeho japonštiny jsem rozuměl jakžtakž pouze číslovkám a taky tomu, že se v každé větě dvakrát omlouval.

Japonsko - Den 23.: Kyoto uprostřed tajfunu

Jak už jsem včera avizoval, Kyoto, které mám právě po tři dny jako dočasné útočiště, dnes přefrčel tajfun Halong. Původně jsem si myslel, že přejde v noci a já ho zaspím, ale teprve po probuzení jsem si všiml, že všechny předpovědi časů jsou uváděné ve "světovém čase", takže tajfun se oproti mým původním předpokladům zpozdil o osm hodin. Už ráno lilo jako z konve, ale pořád to byl ještě liják, který se docela často vidí i v našich končinách, standardní průtrž mračen, jen trochu dlouhá. Čerf, který není uvyklý tajfunům a nedokáže je rozeznat, se domníval, že kýžená hodina už nastala, vzal tedy fotoaparát, udělal protitajfunová opatření (peněženka do vlastního igelitu, mobil do vlastního igelitu, nepromokavý návlek na foťák a deštník do igelitové tašky (nakonec nebyl k ničemu, protože se stejně ve větru pořád lámal, tak jsem zůstal při normální bundě do deště). Ostatně myšlenka jít se projít do tajfunu a nenamočit se, je samozřejmě úplně z cesty.

Velice pěkně se ukázal rozdíl mezi mediální hysterií a ryze praktickým přístupem lidí v zasažených oblastech. Zatímco televizní reportéři měli stále vytřeštěné oči a informovali hlavně o excesech, nomální lidé to přijali naprosto prakticky. Když jsem něco po deváté odcházel z hotelu, myslel jsem si, kdovíjaký hrdina nejsem, ale slečna na recepci se jen prakticky zeptala, jestli se venku zdržím nebo se vrátím rychleji, protože oni potřebují vědět kvůli úklidu pokoje. Venku jsem rovněž zjistil, že to, že je právě tajfun, ještě nebrání místním nejen chodit venku pěšky, ale dokonce ani v jízdě na kole (s deštníkem) nebo na skútru (v pláštěnce).

Japonsko - Den 22.: Kyoto aneb patent na tajfuny

Už jsem se zmínil v předchozím článku, že dnes jsem cestoval z Matsumota do Kyota, což jsou rychlými japonskými vlaky asi 3 hodiny cesty. Je pravda, že předpověď počasí příležitostně sleduji, takže jsem zachytil existenci tropické bouře, která má dnes dorazit nad japonské vnitrozemí. Je ale pravda, že jsem tu bouři nebral moc vážně, do té doby, než mi jeden hodný pán, kterého jsem poznal v návštěvnickém centru Fuji, napsal e-mail s kontaktním telefonem na sebe, kdyby se něco v Kyótu kvůli tajfunu stalo. Tehdy jsem poprvé vzal přicházející tajfun (vida, už povýšil z tropické bouře na tajfun a dostal dokonce jméno Halong) více na vědomí.

Uvědomil jsem si, že se v řadě ohledů opakuje situace zpřed tří let. Tehdy jsem se snažil dostat do Kyota z Kanazawy proti přicházejícímu tajfunu a musel jsem jet skoro šest hodin autobusem, protože všechny vlaky byly mimo provoz. Abych se nedostal do podobného problému, jel jsem dnes raději dřívějším spojením, protože vím, že zastavit kompletní vlakovou dopravu v Japonsku není problém. Už když jsem přestupoval v Nagoyi, hlásil nádražní rozhlas, že je přerušen provoz na jižní lince šinkansenů, nicméně do Kyota jsem se ještě dostal bez problémů. Sice cestou hodně lilo, ale po příjezdu do Kyota se situace docela zklidnila a večer jsem si vyšel dokonce na tříhodinovou procházku po městě, která byla úplně pohodová, byť občas jsme museli vytáhnout deštník a občas silněji zafoukalo.

 

Japonsko - Den 21.: Matsumoto jako křen (samozřejmě wasabi)

Jsem se zápisky jeden den pozadu, ale vypadá to, že se mi podaří ztrátu dohnat zásluhou počasí. Na Japonsko si totiž dělá zuby tropická bouře, která koketuje s mohutností tajfunu, takže ti, kteří mají rádi katastrofy, už hovoří o silném tajfunu, který smete v celém Japonsku, na co přijde, zatímco realisté vyhodnotili, že bude prostě nějakou dobu hodně foukat a hustě pršet. Mne to ale nezaskočí, protože na něco takového jsem zvyklý: Kdykoli jsem v Japonsku a jedu do Kjóta, je právě tajfun! Zatímco zatím lze podle ohlasů soudit, že mě tu většinou Japonci rádi vidí, nebo jim aspoň jsem tiše lhostejný, jsou jistě především z makroekonomických důvodů - rádi, že do Kjóta nejezdím častěji.

Protože se na ulici střídavě dá chodit a žení se čerti ze všech japonských pekelných údolí, je čas na dopsání včerejší reportáže, dokonce i s několik fotkami starými tři dny (fotil jsem je odpoledne, když jsem do Matsumota přijel od hory Fudži, ale nestálo za to dělat z těch pár fotek samostatnou reportáž.

Japonsko - Den 20.: V Japonských Alpách (údolí Kamikochi)

Po rozloučení s krásnou Fudžisan, kolem které se točilo celých šest dní mého putování, jsem se přesunul vlakem do Matsumota, které je známé jako dobré východiště pro výlety do oblasti Japonských Alp. Ostatně nedaleko odtud je Nagano, kde se konaly v roce 1998 zimní olympijské hry a nějakou dobu jsem koketoval i s myšlenkou jet se podívat, kde to naši hokejisti získali slavné zlaté olympijské medaile. Ale pak jsem si řekl že si najdu zábavnější program než je focení moderní haly. Už cesta vlakem byla zajímavá, protože vysvětlit slečně na malém nádražíčku v Kawaguchiku, že potřebuji jízdenku do Matsumota, k tomu příplatek na express a místenku z Otsuki do Kofu a z Kofu do Matsumota, bylo nad moje jazykové schopnosti. Na místence, která byla jen v japonských znacích, jsem se snažil identifikovat tři důležité body - vagón, řadu a sedadlo a při nejlepší vůli jsem našel pouze vagón a řadu a tím jsem si nebyl ještě jistý. Ale slečna za přepážkou mě uklidňovala, že to bude OK a že je místo voleno tak, abych mohl cestovat já i zavazadlo. Nu co, řekl jsem si, uvidíme. Vagón č.8 poznám a řadu č.6 taky, na místě pak uvidíme.

 

Japonsko - Den 19.: Ohňové loučení s Fudžisan

Poslední den mého pobytu v oblasti Fudži se začalo všude kolem něco dít: Všichni pobíhali o něco rychleji, ve městě kolem jezera byl ještě větší šrumec než jindy, začaly se objevovat nové přenosné i čerstvě stlučené stánky. Ptal jsem se, co se děje, a bylo mi vysvětleno, že večer bude nad jezerem velký ohňostroj, což je jedna z největších akcí v roce a všichni si mysleli, že jsem si termín pobytu vybral právě tak, abych tu na ohňostroj byl přítomen.

Ono je to těžké - ohňostroje nemám rád už od mala, nikdy mě rachotem doprovázená a po pekle trochu čpící barevná podívaná moc nezajímala. Vzpomněl jsem si na svou dávnou dovolenou v Roháčích, kde jsem si chtěl v úplném klidu odpočinout a dorazil jsem omylem přesně na tradiční a světově vyhlášený folklórní festival (což všichni místní brali z mé strany jako záměr, protože zájemců o folklór bylo tolik, že se do malého podroháčského městečka zdaleka všichni nevešli. Tehdy jsem každé ráno ještě před šestou (kdy spustil první folklór z obecního rozhlasu) utíkal za tichem vysoko do hor.

Japonsko - Den 18.: Na vrcholu krásné Fudžisan

Trochu jsem se bál, jak bude cesta od páté stanice narvaná. V sezóně Fudži - tedy v červenci a v srpnu - se tu prý někdy sejdou skutečné davy, člověk jde pořád v nějaké skupině nebo štrůdlu a v exponovanějších místech - zejména mezi stanicí č.7 a 8, kde se nestoupá štěrkem ale po pevných skalnatých úsecích, během kterých často přijdou k duhu napevno zabudované řetězy - se tvoří fronty. V takovém případě bych měl asi docela problém, protože mám za sebou nerad rychlejší šplhavce a pouštím je před sebe, no a to by se taky klidně mohlo stát, že bych pořád jenom pouštěl a sám nikam nelezl :-). Ale bylo to nakonec docela dobré, davy nebyly tak strašné, chodilo se po jednotlivcích a malých skupinkách a mezery byly i několikaminutové. Samozřejmě pořadí se stále mixovalo podle toho, jaké kdo zvolil tempo výstupu, kolik věnoval odpočinku na stanicích, byli dokonce i tací, kteří odpočívali vleže přímo na kraji cesty. Stávalo se proto, že jsme se s jedněmi lidmi míjeli několikrát a s jedním mladým japonským párem jsme už na sebe z legrace mávali, protože jsme se cestou minuli snad dvacekrát. 

Japonsko - Den 17.: Fudžisan - po stopách dávných poutníků

Už když jsem byl na Fudži před třemi lety poprvé, uvažoval jsem nad tím, že poctivé by bylo začít výstup už dole pod horou a ne, že se člověk nechá do půli cesty vyvézt autobusem nebo - jako já tehdy - dokonce taxíkem. Ale ono to většinou je dáno i nedostatkem času. Výstup na Fudži je i z oné "páté stanice", kam jezdí autobusy, docela makačka, protože i tak je to 1500 až 1800 metrů převýšení, což si prostě v našich horách, byť jsou nádherné, nevyzkoušíte. Podle průvodců i takový výstup trvá 6 až 10 hodin a k tomu musíte připočítat i cestu dolů, protože to taky není úplně procházka parkem s rozkvetlými sakurami. Prostě Fudžisan je krásná a obrovitá hora, solitérní, náladová, a i proto jedinečná.

Když jsem se vrátil ze své první cesty na Fudži, pociťoval jsem dluh. Jednak proto, že jsem si vytoužený vrchol ani pořádně neprohlédl při denním světle, ale byl jsem po noci na špičce hory tak promrzlý, že jsem hned po rozbřesku pádil dolů za teplem a na autobus, jak to šlo nejrychleji. Jednak ale právě proto, že jsem na horu nevylezl odspodu jako staří poutníci v dobách, kdy ještě autobusy ani auta na pátou stanici nejezdily. Proto jsem se rozhodl vyjít z tradičního startovního místa, chrámu Fuji Sengen, do kterého je to asi půl hodinky volnou chůzí do povlovného kopce ze železniční stanice Fujisan.

Japonsko - Den 16.: Fudži - příprava na výstup

Dnešní den byl už ve znamení duševní přípravy na výstup na Fudži. Hlavním bodem programu bylo rozhodnout se, kterou trasou jít, v jakém místě začít, jak se do toho místa dostat a v kolik hodin vyrazit. Ve hře je totiž mnoho faktorů - část výstupu se bude muset odehrát v noci a je nutné si rozmyslet, jak bude dlouhá, o jaké výhledy tím přijdete a jestli jsou místní šelmy aktivnější v noci nebo přes den. Je dobré si rozmyslet, jestli chcete vidět východ slunce (já ho sice již jednou viděl, takže to není nic fatálního, ale ono to člověku zase nedá, když už má takovou příležitost), jak dlouho asi chcete na vrcholu pobýt, kolik si máte vzít s sebou zásob a podobně. Někdo se v takovém plánování vyžívá; já ho nemám rád a mám ho tím míň radši, čím je ve hře víc faktorů. Pak to sice máte skvěle vymyšlené, ale počasí se postaví na zadní a z vašeho geniálního plánu je rázem domeček z karet.

Japonsko - Den 15.: Nad Fudži sa blýská...

Není nad to probudit se polibkem někoho, koho máte moc rádi a přesně to se mi stalo dnes ráno (byť s povzdechem připouštím, že ještě ne v tom úplně ideálním obsazení, jak bych si ho představoval). Trochu ješitně jsem s tím počítal a už večer jsem nenápadně poodhrnul závěs a záclonku, aby ten dotyčný mohl vejít bez nejmenších překážek, až uzná, že nastal pravý čas. První pohled dnešního rána tedy patřil jí, paní Fudži, která se mi dívala přímo do okna. I když - prý to Japonci berou, jako že Fudžisan je on. Pak ovšem s tím dalším ranním polibkem nevím, nevím… Aby si na to nezvykl, chlapec!