Japonsko - Den 17.: Fudžisan - po stopách dávných poutníků

Už když jsem byl na Fudži před třemi lety poprvé, uvažoval jsem nad tím, že poctivé by bylo začít výstup už dole pod horou a ne, že se člověk nechá do půli cesty vyvézt autobusem nebo - jako já tehdy - dokonce taxíkem. Ale ono to většinou je dáno i nedostatkem času. Výstup na Fudži je i z oné "páté stanice", kam jezdí autobusy, docela makačka, protože i tak je to 1500 až 1800 metrů převýšení, což si prostě v našich horách, byť jsou nádherné, nevyzkoušíte. Podle průvodců i takový výstup trvá 6 až 10 hodin a k tomu musíte připočítat i cestu dolů, protože to taky není úplně procházka parkem s rozkvetlými sakurami. Prostě Fudžisan je krásná a obrovitá hora, solitérní, náladová, a i proto jedinečná.

Když jsem se vrátil ze své první cesty na Fudži, pociťoval jsem dluh. Jednak proto, že jsem si vytoužený vrchol ani pořádně neprohlédl při denním světle, ale byl jsem po noci na špičce hory tak promrzlý, že jsem hned po rozbřesku pádil dolů za teplem a na autobus, jak to šlo nejrychleji. Jednak ale právě proto, že jsem na horu nevylezl odspodu jako staří poutníci v dobách, kdy ještě autobusy ani auta na pátou stanici nejezdily. Proto jsem se rozhodl vyjít z tradičního startovního místa, chrámu Fuji Sengen, do kterého je to asi půl hodinky volnou chůzí do povlovného kopce ze železniční stanice Fujisan.

Z hotelu jsem vyrážel na cestu jako v té kovbojce - v pravé poledne. Cesta do chrámu a jeho prohlídka mi taky zabrala nějaký čas, takže "ostrý start" z místa s nadmořskou výškou 850 m nastal někdy po druhé hodině odpoledne. Čekal jsem, že tu budou davy zájemců o výstup v klasické podobě, Japonci - takoví samurajové a odvážlivci, ale mezi turisty, kteří si přišli chrám prohlédnout v kraťasech a v sandálech, jsem se se svou výbavou do terénu vyjímal jako ojetý buldozer v načančaném autosalónu. Později mi na páté stanici řekli, že během toho dne jsme šli odspodu dva (prý se kupodivu lidé, kteří už mají v nohách převýšení skoro 1500 metrů, dobře rozeznají od těch, co právě přijeli autobusem :-)) a dokonce nás seznámili. Sympatického Japonce, od kterého jsem se naučil počítat stanice po japonsku (není to nic těžkého, jen se použije japonská číslovka a místo "stanice" se řekne "gome" :-)), jsem pak ještě viděl těsně pod vrcholem, když on už se ze svého výstupu vracel.

Hned na začátku cesty je zajímavé místo - památník obětem Fudži. Nejde tu sice o žádné horolezení, to bych ani neuměl, ale jde přece jenom o docela náročný výkon, navíc ve vyšších polohách se už mohou projevovat příznaky výškové nemoci. Prostě, Fudži má své oběti, které je třeba připomínat a pokud možno jejich řady nerozšiřovat víc, než je přirozené. Snažil jsem se to brát v úvahu, dávat si pozor a nic nepodcenit.

Hned na začátku vám výstražné cedule připomenou, že lidé rozhodně nejsou ve zdejších lesích pánem. Všichni Japonci, které jsem na cestě viděl (většinou se nechali vyvézt autobusem na 5. stanici a scházeli lesem dolů), byli vybaveni zvonečky. Já měl jen zvoneček, jehož smyslem není primárně odhánět medvědy, ale přihánět pěkné myšlenky, takže bych mohl medvěda jedině vyzvat na souboj v šermování trekovými hůlkami. Na druhou stranu si myslím, že pokud mne nějaký medvěd slyšel, šel se sám dobrovolně přihlásit do nejbližšího evakuačního střediska, protože musel nabýt dojmu, že Fudži se po třech stech letech opět začíná probouzet a třást. Mimochodem, ona to není zase až taková legrace, i já jsem dostal informace pro případ nutné evakuace s přesnými popisy, co se má stát v jakém prostoru, i s výpočty kolik času je asi k dispozici, než se dostane do míst, kde se nacházíte, případná vlna horkých plynů a žhavé magma. Fudži není jen kopec skal a hlíny, ale je to sopka, která jen podřimuje a dříve či později se opět probudí k životu.

Náročnost cesty je přesně vystižená ve tvaru hory. Zpočátku je stoupání velmi vlídné (byť stálé) a první dvě hodiny, cca do výšky 1250 m je to vlastně příjemná procházka trochu hustším lesem, který shodou okolností neobývají Křemílek s Vochomůrkou, ale černí asijští medvědi. Podél stezky pro pěší (rozhodně není vyšlapaná od desetitisíců poutníků, místy je pěšinka jen uzoučká) vede zpočátku silnice, až do místa zvaného Umagaeshi (1450 m), kde se vstupuje do zvláštního posvátného prostoru plného kamenů a soch, jehož středem vede schodiště.

Několik hodin se jde podobným prostředím - kolem les a cesta cikcak pořád do kopce. Cestou jsem potkal snad deset lidiček v protisměru a dobrá půlka se se mnou zastavila na kus řeči, i když neuměli žádný jiný jazyk než japonsky. Taková "otevřenost" je trochu něco jiného, než co jsem zažil v jiných oblastech, je možné, že prostě místo pod Fudži je specifické v tom, že je tu dost cizinců a že taky hodně lidí spojuje podobný zážitek - cesta na Fudži - o které je možné si vypravovat, dokonce i posunky.

Od Umagaeshi již cesta stoupá prudčeji a na řadu přicházejí chaty pro poutníky. Protože jsem znal stanice jen od čísla 5 výše (teď výšlapy na všech výstupových trasách začínají na 5. stanici a budovám na vrcholu se říká 10. stanice), chtěl jsem poznat i stanice s nižšími čísly. Teď jsem je poznal a není zas tolik o co stát. V lepším případě se jedná o pozůstatky (samozřejmě zavřené) stojící z posledních zbytků sil, ale např. 3. stanice na obrázku už rezignovala a spadla. Moje představa, že se třeba dá na stanicích koupit něco k pití, byla realitě vzdálená na velmi daleké hony. Ale třeba tzv. pátých stanic jsem minul v době, kdy už jsem se nemohl dočkat, abych na té "opravdové páté" konečně byl, několik. Vždycky byl u nějaké ruiny popisek, že tato pátá stanice fungovala tehdy a tehdy a byla přiložena nějaká optimistická dobová fotografie, jak místní gentlemani v krásném lesním prostředí popíjejí čaj. Grrrrr!

Pak už se lesní cesta začíná zdvíhat do stále prudčího kopce, přičemž v lese je stále ještě docela velké teplo. Výsledkem bylo, že tekutiny původně plánované na celou cestu padly už na její první polovinu. Ještěže vím, že na chatách od pětky výše se dá - sice s vysokohorskou přirážkou, ale přece jen - pití koupit. Jdu pomaleji, než říká standardní rozpis. Ten počítá asi s pěti hodinami cesty k 5. stanici, já si ordinuju o hodinu víc, snažím se tělu dopřát tempo, které mu vyhovuje. Je jasné, že poslední hodinu, hodinu a půl už budu muset přisvěcovat čelovkou, v lese se stmívá brzy. Kupodivu, za tmy se mi jde lépe, protože vidím jen na pár metrů dopředu a nedělám si zbytečně hlavu s tím, jak cesta vede dál. To, že je za světla vidět kopec na několik hodin cesty dopředu, nahlodává mou vůli a morálku. Přecházím z krátkých rukávů na dvouvrstvé oblečení, ale ani tak ne kvůli zvětšujícímu se chladu, jako kvůli tomu, že obě na cestu připravená trička jsou skrznaskrz propocená. Poslední úsek k 5. stanici si připadám, že jdu z posledních sil a nedělá mi dobře pomyšlení, že mám za sebou teprve jednodušší polovinu.

Na páté stanici si ordinuji generální odpočinek - celou hodinu věnuji postupnému doplňování tekutin, malému občerstvení (trochu taveného sýra a malý kousek čokolády) a taky seznamování s místními. Je docela překvapující, jak snadno je možné s Japonci zapříst rozhovor, při první cestě se mi to zdaleka tolik nedělo. Začal jsem důsledně a s úsměvem zdravit a to každou chvilku někoho přiměje, aby se snažil si se mnou něco říct: lámanou angličtinou, japonsky, rukama nohama - a jeden dokonce na mě se širokým úsměvem vyzkoušel chorvatské "dobro utro". Na stanici č.5 se se mnou dali do řeči dva místní starší pánové a nakonec jsme se dokonce s velkou slávou společně vyfotili, takže budu v dalším japonském počítači (v horším případě si chvilku pobudu aspoň v japonském počítačovém koši). Lavice na fotografii jsou venku, vedle ještě stojí uzavřená část chaty. Mají tu na prodej pití za vysokohorské ceny, ale stejně mi stálo za to doplnit zásoby a něco vypít na místě.

Pánové jsou místní, dokonce snad přímo ze stanice, protože se tam chovali jako doma. Každého, kdo prošel, nějak mezi sebou okomentovali. Copak asi říkali na mne? :-)

Když jsem měl chvilku nařízeného odpočinku a na cestě jsem se táhl se stativem, zkoušel jsem fotit noční záběry okolí. Tohle je třeba rozsvícené městečko pod horou, které jsem nafotil jako městské noční květinové pole :-).

Inu, říkám si - jak asi bude můj výlet na vrchol velkolepé hory Fudžisan pokračovat? Doškrábu se až na vrchol? Dojdou mi síly a otočím to někde cestou. Začne hustě pršet nebo přijde bouře a budu muset výstup přerušit? Začnou se u mne projevovat problémy s nedostatkem kyslíku (to jsem docela koukal, kolik lidí si s sebou neslo vlastní kyslíkovou bombičku a sem tam si přidýchlo něco čerstvého povětří z kapsy)? Odepřou mi poslušnost kolena, která měla v minulých dnech problém i s tím vylézt po schodech z jeskyně? A podaří se mi spatřit goraiko - východ slunce na Fudži - kvůli kterému se šplhají tisíce lidiček do krkolomného stoupání nešikovně přes noc?

(pokračování v článku Na vrcholu krásné Fudžisan)

Když jsem procházel temným lesem počínající noci, na několika místech jsem naprosto zřetelně slyšel lidské hlasy. Těžko říct, jestli na stezce či mimo ni, stezka se kroutila v nekonečných stoupajících serpentýnách a potmě se snadno ztratí pojem o směru. Kdoví, třeba to byly ozvěny z dob největší slávy tohoto místa. Anebo někdo, kdo šel ve stejném směru přibližně stejně pomalu jako já. Anebo někdo, kdo si postavil dočasné útočiště k přespání kousek stranou od cesty. Zvláštní je, že jsem v tu chvíli necítil ani tu nejmenší obavu nebo strach. Ostatně i já jsem - funě do nočního kopce - měl dostatek prostoru naslouchat vlastním milým ozvěnám, které si šetřím pro takové chvíle, protože mě dokážou spolehlivě povzbudit a přimět těšit se na to, co přijde.

Samoty v lesích

za nocí ožívají

ozvěnou času.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.