Pozn.: Po dlouhých sedmi měsících konečně přidávám další příspěvek do oblíbené rubriky o zajímavostech z češtiny Jazykové hrádky, tak uvidíme, jestli čtenáře zaujme tak, jako se to podařilo těm předešlým :-).
Když se dívám na název dnešního článku, vypadá to skoro, jako by se měl jeho děj odehrávat v prostředí kriminálního polosvěta, kterému se za časů rady Vacátka říkalo galerka (v dnešní konzumní společnosti už se tak spíš říká poličce u zrcadla, což je podle mě taky moc zajímavý přenos významu slova), a zavání to snad dokonce nepěkným vykořisťováním člověka člověkem či přímo - nedej bože - nějakou formou kuplířství, jistě provozovanou kdesi v temných útrobách legendární Jedové chýše. Leč, jak uvidíme, skutečnost nemusela být zdaleka tak dramatická, jak to na první pohled citlivýma očima 21. století vypadá.
Ve spise Jana Ámose Komenského Dveře jazyků otevřené se píše: "Obrazník obraz na podstavek staví, jestli hrubě veliký jest, sochou jej nazveš." Tedy slovo socha existovalo už za Komenského a šlo už tehdy o plastiku stojící na podstavci - bez ohledu na technologii vzniku. Sochy ovšem tehdy nesochali sochaři, ale právě rypáci, tak se totiž v té době říkalo - odvozeno od rýpání (vyřezávání, dlabání či osekávání) - právě sochařům a nemělo to žádnou přímou vazbu třeba na výrazný tvar jejich nosu. Tedy, nešlo o nic prvoplánově hanlivého, jak to může vypadat z našeho pohledu, nicméně jazykový cit napovídá, že koncovka -ák ve slově rypák ani nijak nenaznačuje, že by snad rypáci byli považováni za bůhvíjakou elitu té doby. Laicky bych si dovolil odhadovat, že práce středověkého rypáka nebyl prostě žádný med.
