čtvrtek 10. července 2014

O holdování a holtování

Není to tak dávno, co jsem na internetu poprvé viděl napsané slovo "hold" ne v obvyklém významu projevu úcty a obdivu, ale jako běžný povzdech: "Hold co naděláme!" Překvapilo mě to, ale přešel jsem to jako statisticky nevýznamný jazykový výstřelek. Asi jako když na houpačkách na staňkovské pouti bylo napsáno "1 dětsko - 1 Kč" (na množství po Žižkově vzoru nehleďte, bylo to dávno), nebo když mě nápis na farmářských trzích minulý víkend ubezpečoval, že na jahody se u stánku dává "podstivá šlehačka". I když češtině fandíme sebevíc, jsme jen lidé a omyly nám jistě nejsou cizí (mně alespoň určitě ne). Ale počáteční výjimka se začala objevovat stále častěji, špatně napsaných "holdů" postupně přibývalo a zřejmě díky internetově-jazykové řetězové reakci, během které oči snadno přivyknou špatně použitému slovu, už v současnosti "holty" tahají za výrazně kratší konec provazu. Nedělám si žádné velké naděje, že tímhle článkem mohu hovorový a nepříliš česky působící "holt" nějak zachránit nebo mu aspoň pomoci zpět do ringu, ale aspoň mám námět na článek, ne? :-)

Zatímco lidé holdují kdečemu - jedni mocným tohoto světa, jiní alkoholu či hře v kostky, holtuje málokdo. Pamatuji si jednoho takového holtovače - jednoho svého dávného učitele, který skoro v každé větě aspoň jedno slůvko holt, použil: A tak k tabuli holt šel dneska Vocásek, který holt moc neuměl, tak holt se mu zkoušející musel podívat na zoubek. No a my jsme v lavicích pozorně čárkovali, abychom přišli na to, kolik je možné během pouhých 45 minut vyučovací hodiny naholtovat holtů.
 
Když však chceme někomu vzdát hold, měli bychom s tím šetřit. Holdy jsou totiž silně návykové a komu jsou vzdávány příliš často, ten je může začít brát jako samozřejmost. A tak holt z přílišného počtu holdů vzniká snadno kult. Nebo že by to byl spíš kuld? (schválně, za jak dlouho se tohle pěkné slovo na internetu chytne, začnu-li ho tam mocně propagovat?) Kdyby aspoň - když už si holdy nedokážeme odepřít - ten, komu hold vzdáváme, stál za to (třeba jako Ussain Bolt).

Hold tedy v současnosti dominuje, přestože holdování k holtování má asi tak daleko jako meldování (tedy hlášení) k meltování (to by třeba mohla být obsesivní preference kávovinových náhražek před stoprocentní arabikou). Možná bych se tomu tolik nedivil, kdyby se v psané podobě objevovaly skutečně vyslovené souhlásky (jak mi kdysi vysvětloval jeden do naší třidy propadlý spolužák: "jak slyšim, tak píšu, ne?!"). Kdyby tedy třeba Voskovec s Werichem napsali hru Rup a líc, kdyby se inženýři - musejí-li se tedy sakra vůbec s něčím psát - psali s Ink. a naše blogové články by nám pomáhal psát Wort (ostatně u člověka s nickem Čerf je snad tato preference dostatečně zřejmá).

Ale slůvko "hold" jde zcela proti proudu: Místo vyslovovaného "té" se na konec slova kdovíproč cpe znělé "d". Asi jako kdyby naopak již zmínění V+W napsali hru "Hej rub!", v září začínal nový školní rog anebo - aspoň když v textu zahlédnou podobné chuťovky - se o naše češtináře pokoušela smrd (naštěstí je ale chrání pedagogicko-psychologické vzdělání a put sebezáchovy).

Ano, rád bych vídal slova napsaná správně česky, aby hold byl opravdu holdem a ne jen hrubkou (nebo hrupkou?), ale na módním trendu těžko něco změním. Holt si budu muset nejspíš na rozpínavý hold zvyknout. Nebo že by byla ještě přece jen nějaká naděje?

Jestli ne, budu se uklidňovat alespoň skutečností, že čeština prostě není žádný met :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.