Japonsko - Den 6.: Role náhody v plnění snů (Sendai, Matsušima)

Jak už jsem se zmiňoval včera, odfrčel jsem na sever do oblasti, které se říká Tóhoku, konkrétně do města Sendai. Přesun byl celkem v pohodě, jen znovu narážím na to, jak mají šinkanseny nešikovně zařízené skladování velkých zavazadel - prostě podobnost s letadly je veliká a na velkou bagáž prostě v normálním voze není místo. Když jsem se poptával, Japonci berou jako samozřejmost, že se zavazadlo dá poslat napřed. No, nic ve zlém, chápu, že Japonsko není les Řáholec, kde si zločinci řádí, jak se jim zlíbí, ale mám tendenci u svého kufru být co nejblíž. Uvidíme, hodinové vyjížďky do vzdálenosti cca 300 km mě neděsí, delší cesty mě teprve čekají.

Mauzoleum Zuihoden ve městě Sendai. Tohle město mě na japonské poměry docela překvapilo, jak se snaží do normálních zón města zakomponovat stromy. Jinde jsem většinou viděl hlavně beton a pak - když už - nějaký tradiční park, který se ještě developerům nepodařilo rozchvátit. Tady jsem ale poprvé viděl opravdové aleje stromů kolem hlavních ulic a navíc už kousek mimo cetrum je veliká přírodní zóna, kde to vypadá doslova jako na venkově.

Hotel byl připravený dříve, než měl být, takže jsem se mohl rovnou nastěhovat a o to více času jsem měl na toulání a bloudění po městě. Už jsem se několikrát zmiňoval, že bloudění je moje tradiční metoda poznávání nového místa (a někdy i starého, protože např. v Tokiu se podle mého názoru nezabloudit prostě nedá :-)). Prostě vyrazím do města a na křižovatkách zatáčím, jak se mi zlíbí a podle toho, co mne právě zláká. Zatímco jinde mi to naprosto vychází, pro Japonsko je to zjevně příliš volnomyšlenkářská metoda, takže se snaží mi ji od začátku našeho vztahu zatrhnout nebo aspoň znechutit. Odhadem devětkrát z deseti jdu přesně na opačnou stranu, než bych měl; asi jim tady ty tektonické zlomy dělají jiný magnetismus, takže bernešky i Vápeník na svých tažných cestách bloudí.

Tahle nádherná květina hlídala vstup do objektu mauzolea. Jinak nic a nikdo. Přesně v hodinu, kdy má mauzoleum zavíračku, přišel malý klučík, všechno zavřel a předpokládám, že další den ráno vše úplně stejně otevře. Napohled je to vlastně úplně jednoduché a mělo by být.

Včera to původně začalo nevinně, dobloudil jsem zpočátku přesně, kam jsem chtěl - totiž k památečním mauzoleím vůdců zdejšího rodu Dateových, kterým se souhrnně říká Zuihoden. Cestou jsem viděl skoro všechno, co průvodci doporučují, takže jsem možná zpychl a polevil v ostražitosti. Vracel jsem se jako obyčejně "jinou cestou", jen tahle "jiná" byla oproti těm normálním jiným o moc jinější. Vrchol nastal, když jsem na cestě, která podle mne vedla "tutově" na sendaiské nádraží (kam jsem se chtěl dostat), potkal ceduli, podle které jsem šel právě od něho. Všude kolem jen japonské písmo a Japonci a tma na krku. Chvíli jsem celkem bezcílně bloumal ulicemi a čekal jsem, až se konečně zase nahodí vnitřní kompas, a vtom jsem se ocitl před rozsvícenou prodejnou klavírů.

Kdysi jsem jen tak přemýšlel, co bych ještě chtěl zažít a co by mi udělalo radost. No a jedním z bodů bylo i to, že bych si rád jednou něco zahrál na dobře naladěné koncertní křídlo firmy Steinway a syn, třeba jen Ovčáky čtveráky, ale abych slyšel, jak to zní, a hrály přitom moje prsty. No a teď jsem stál před jedním klavírem od Steinwayů kdesi uprostřed neznámého japonského města... Škoda že už mají zavřeno! Jenže paní uvnitř zjistila můj zájem a už odemyká a zve mě dál. Hned jsem přiznal barvu: Nechci si rozhodně nic koupit, jen hltám očima ty ušlechtilé nástroje. Otázka nastala skoro hned: A nechcete si něco zkusit zahrát, abyste slyšel, jak to zní? Nové nástroje však neměly velikost do koncertního sálu a navíc měly imobilizované pedály. I když to byly takové "kousky na doma", jen jsem nasucho polkl, když jsem viděl osmimístnou cifru v kolonce ceny. Párkrát jsem zkroušeně ťukl do klávesnice, protože bez pedálu to není to správné plnění snu.

Paní chvilku přemýšlela a pak se mě zeptala, jestli se nechci podívat ještě na jeden kousek, který stojí ve speciální místnosti, protože na ten se dá hrát i s pedálem. Sice jsem se upejpal, ale zvědavost je potvora, a šel jsem. A tam stálo nádherné křídlo ve velikosti skutečně pro koncertní sály, ke kterému jsem si směl sednout a asi dvě minuty jsem si na ně hrál, co jsem chtěl. S rukama oteklýma celodenními trampotami v horké Žapónii a zdřevěnělýma obavou, abych tomu nástroji proboha svou dacanskou hrou nějak neublížil. Tenhle klavír je zvyklý mít nad amatéry naprostý vrch, a taky ho nade mnou měl. I když bych to po rozehrání uměl nejspíš i o dost lépe, i tak to pro mě byl zážitek. Moc pěkně jsme se s paní, která zná "Čeko" docela dobře, protože se dobře orientuje u Petrofů, rozloučili, já ještě v mátohách zatočil do první ulice, kterou jsem potkal, a asi za pět minut jsem bez přemýšlení došel ke kýženému nádraží. To se dějou na světě věci, že? :-)

Když jsme u té hudby - zajímavůstka ze hřbitova poblíž mauzoleí Zuihoden. Mně totiž ta kamenná "výbava" děsně připomíná přehrávač se dvěma reproduktory (snad to není nemístné rouhání). Teprve pak jsem si všimnul ,že to tu tak mají skoro všechny náhrobky. Kdyby to bylo v Čechách, řekl bych si: "Ba, ba... A pak že neplatí, že co Čech, to muzikant!" Jednou si smyslem takových přehrávačů budou lámat hlavu Dänikenové dalekých zítřků a budou z toho možná také odvozovat zásahy mimozemských civilizací.

Zrovna ve vyhřátém Sendai bych se nenadál, že se mě léto zeptá, co jsem dělal v zimě :-).

Matsušima,

ó Matsušima.

Matsušima.

Tohle haiku napsal slavný japonský básník Bašó, když byl okouzlen místem u tichomořského zálivu pokrytého desítkami malých ostrůvků s borovicemi. Když i takovému tvůrčímu gigantu, jakým byl Bašó, z přírodní scenérie v podstatě dojdou slova, musí to být nářez, který jsem chtěl pochopitelně vidět na vlastní oči. A stačí k tomu málo: Sednou v Sendai na správný vlak a za půl hodinky už můžete omámeni vůní borovic psát vaše vlastní haiku při pohledu na malebnou zátoku posetou ostrovy a ostrůvky. Je to nádhera, samozřejmě. Při mé první návštěvě Japonska jsem si sem vůbec netroufl, protože to bylo jen půlrok po zničujícícm zemětřesení a následném tsunami, která přímořské oblasti Sendai i Matsušimy (ale pozor, v některých místech až 15 km do vnitrozemí) změnila v trosky. A je samozřejmé, že i dnes, tři a půl roku po katastrofě, se stále na mnoha místech naráží na její pozůstatky.

Na místo jsem dorazil docela časně, ale Matsušima se mnou jako s fotografem moc nespolupracovala. Zahalila si tvář závojem z mlžného oparu, takového toho neestetického, co nevytváří žádnou zvláštní atmosféru, což bylo z pohledu denní teploty velmi uspokojivé, protože nebyl abnormální hic, ale pro fotky to bylo vražedné. Ona si příroda umí říct, kdy má a nemá na focení náladu.

Paradoxně přímo u moře nejsou následky tak hrozné, zbyla z nich i nadále opravovaná marína a moc zajímavé fotky porovnávající stav po přílivové vlně se stavem dnešním (smekám!!!). Ale zajel jsem se ještě podívat do města Išinomaki, které je o zátoku dál na sever a které dříve spojovala železnice. Železnice stále nejezdí, termín je nejasný, možná 2015 nebo 2016, spojení zajišťuje "náhradní autobusová přeprava" (mimochodem, taková železniční výluka v japonské praxi je pro Čecha docela zážitek, ale vždycky, když mám tendenci se už už v nějaké souvislosti začít mračit, řeknu si, jak by asi vypadala zkušenost Japonce s typickou českou výlukou a hned mě vnitřní napnelismus přejde :-). A teprve když se autobus s vámi ocitne v domnělém vnitrozemí, začnou před vámi defilovat věci! Voda se totiž dostala hluboko na souš proti tokům řek, dodnes jsou vidět mosty s doslova vyrvaným tlustým kovovým zábradlím, rozbořené opuštěné domy (ale spousta již je jich opravených), prostě podobné věci, jaké jsou k vidění třeba u nás při povodni, jen tady to bylo ve výsledku mnohem rozsáhlejší a ničivější. Ano, Matsušima je nádherná, také jsem se k ní ještě navečer vrátil (i když jsem to neměl původně v úmyslu), abych si k dýchajícímu moři mohl sednout a trošku s ním i s borovicovými ostrovy tiše porozmlouvat. A raději jsem zkouknul i pokyny na tabulích, aby měl člověk základní představu, kam se v případě nouze vydat, protože na životně důležité správné rozhodnutí nebývá moc času.

Nerozptyloval jsem se moc focením, světelné podmínky byly mizerné, v poledne byl silný opar a večer už zase bylo vše bez "sluneční šťávy", ale to vůbec nevadí. Když fotky nemají vzniknout, prostě nevzniknou a je třeba to akceptovat. Kdyby vznikly, stejně by nestály za nic, jako těch pár, které tu spíš jen pro ilustraci přikládám. To místo je stvořené k přemýšlení a už Bašó to věděl, i když, snad starý mistr promine, nevymyslel nic světoborného. Ale báseň naštěstí není od toho, aby svět bořila, ale aby zachytila jemnou prchavou emoci. Na boření tu máme - jak Matsušima i dnes ukazuje - jiné ptáčky. Tak věřím, že teď se budou nějakou dobu držet někde ve svém dalekém hnízdě pěkně stranou a nebudou za každou cenu stát o lidský strach a smutek.

Jedním z nejlépe přístupných ostrůvků je Oshima. Prakticky přiléhá k pevnině, od které ji odděluje jen pár metrů vody překlenuté jasně červeným můstkem (původní byl zničen přílivovou vlnou, tenhle je náhradou z loňska). Bylo docela pozoruhodné - zvlášť na japonské poměry, že tu bylo jen pár lidí a žádné davy.

Párek ostrůvků porostlých borovicemi, podobných jako za Bašóových časů. Zátoka samotná je sice už hodně civilizovaná, přímo na pobřeží je čilý ruch hlavně z kolem vedoucí silnice, ale v přilehlých prostorách chrámových komplexů je pořád ještě celkem klid a hlavně ještě nikdo neprosadil, aby přímo na ostrůvcích vznikly hotýlky a apartmány.

Vzhledem k "dojezdovým časům" zdejších vln tsunami (epicentrum silných zemětřesení bývá blízko) je docela možné, že na těch 500 metrů má každý jen několik minut času. Cedule z pobřeží zátoky Matsušima.

Tenhle rozšafně se povalující a pohodlně odpočívající strom jsem našel u mořské zátoky ve městě Išinomaki (ano, na druhé straně zátoky je křesťanský kostel, vidíte dobře). Přiznávám, že mě samotné město ničím moc nenadchlo, ale nakonec se cesta do něj ukázala jako klíčová pro to, aby mi došlo, co se tu vlastně před třemi roky odehrálo. Ne přímo na předpokládaném jevišti, ale záludně stranou, "v zákulisí".

Kolem celého pobřeží postupně vzniká betonová ochranná zeď, místy vyšší, jinde jen poměrně nízká. Ono je to těžké: Poslední vlna byla někde vysoká 2 metry a jinde skoro 40. Tenhle starý most bude mít teď koexistenci s ochrannou zdí napořád. Stal se její součástí a definitivně přestal vést. Alespoň tedy nevede nijak jednoduše, jak to mosty převážně dělávají, ale abyste ho mohli využít, musíte prokázat trochu zdatnosti.

Na večer jsem se vrátil do Matsušimy a neodolal jsem nabídce nádherných a - jak se ukázalo - i výborně chutnajících ústřic. Mohl jsem si jako u steaku vybrat, jestli chci ústřice "medium" nebo "well done", zvolil jsem první možnost. Hodnocení je jednoduché: Nejlepší ústřice, které jsem v životě jedl! Na Miyadžimě i v Praze, což jsou jediná místa, kde jsem ústřice ochutnal, jsem vždycky zaplatil víc za výrazně méně muziky. Na obrázku uvádím v současné mediální praxi velmi oblíbené srovnání "před" a "po", to vše dokonce na jediné fotografii :-).

Je večer a matsušimská ostrůvkovitá panoramata postupně přecházejí do černobílé verze.

Snad Mistr Bašó promine, že si ve svém dnešním haiku trochu vypomohu citací z jeho dávného dílka, doufám, že mě za to potomci nebo někdo z jeho fanklubu nezažaluje, aby jediného Petra moderním kouzlem proměnil v mnoho Jenů. Mimochodem, dnes jsem to neukočíroval a místo sedmnácti slabik jsem vám jich zabalil rovnou devatenáct. Tak se ptám pěkně po řeznicku: Můžu to tak nechat?

Haiku borové vášně

Ó Matsušimo,

tvá ňadra s borovou vůní

rozvášní i moře.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.