Haiku z Nikkó

 

 Staré lucerny

i v slunci vyrýsují

bezpečnou cestu. 

 

Foto: Nikkó, Japonsko, 2011, 

1. část kolekce Černobílý Japan vznikla v roce 2021 k 10. výročí mé první japonské cesty. 

 

P.S.: Když jsem před lety psal přímo z Tokia svůj denní report z návštěvy Nikkó (znamenala pro mě k mé velké úlevě i ochlazení asi o 10 stupňů v porovnání s vlhkými vedry metropole), neměl jsem právě kvůli technickým problémům s připojením k internetu možnost doplnit k textu i fotografie, tak si tehdy místo barevné fotoreportáže plné pamětihodností mohli čtenáři přečíst jen strohý text Japan 2011 - Den plný překvapení. Mimochodem, až zase někdo bude vědoucně říkat, že v Japonsku neexistuje zpoždění vlaků, já i moji milí čtenáři budeme i díky této vzpomínce vědět své :-). 

 

Tak ať je i ta vaše osobní cesta bezpečná a je lemována - ve tmě i v prudkém slunci - pásy skutečných i myšlených světel, která vás - po cestě jakkoli křivolaké - nakonec dovedou k vašim vytouženým cílům. 

 

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči. 

 

Bouřka z archivu

Výpravy do fotoarchivu - jsou-li podnikány systematicky a ne jen živelně, mohou podle mých zkušeností přinést řadu překvapení. Jestli o sobě něco opravdu nemohu s klidným svědomím říct, tak to, že jsem dobrovolně pořádný. Nejsem-li právě nikomu zavázán pořádkem, dokážu kolem sebe během chvilky vytvořit mikrosvět, ve kterém se mi dobře pobývá i orientuje, ale na to, aby to někdo dokázal nazvat pořádkem, by musel mít opravdu notnou dávku fantazie a tolerance. Když míra neuspořádanosti stoupne nad únosnou mez, začnu "uklízet", ale vždy jen tak, aby nepořádek už citelně nerostl. Protože ale žiju sám, nikoho svým standardním nepořádkem neštvu ani neomezuji.

Z pohledu pořádku je můj fotoarchiv jen odrazem situace kolem mne. Staré se v něm prolíná s tím nejnovějším, fotky se z neznámých důvodů vynořují zároveň v různých částech archivu, jsou v různých formátech i rozměrech a každou chvíli něco marně hledám. Jen u těch nejlepších snímků pak připravuji opravdu definitivní verze pro uskladnění. Nejméně probádaný je rozhodně depozitář snímků z mých dvou japonských cest, což je logické: když se z takové cesty vracíte, máte sice tisíce fotek, ale jen málo času na jejich pořádné zpracování. Musíte se proto dost rychle rozhodnout, které fotky jsou tzv. dobré, a je tedy je možné vybrat k nějakému dalšímu použití, což může snadno přinést nějaké opomenutí, jehož následkem zůstane v archivu uvězněna i celkem slušná fotka, jejíž kvalitu jsme jen neměli v tom frmolu dost času ocenit.

Černobílý Japan 2011

Už jsem tady i na sociálních sítích informoval, že jsem si na sebe vymyslel zvláštní projekt "oživování" 10 let starých fotek z mé první japonské cesty (moje průběžné reportáže z japonského putování najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči). Každý večer jsem usedal k počítači a procházel jsem si podrobně všechny nepoužité a v archivu odložené fotky ze dne přesně před deseti lety. Nejen jsem si tak docela efektivně připomněl krok po kroku celou japonskou cestu, ale hlavně jsem sám pro sebe objevil pár fotek, které, myslím za resuscitaci celkem stojí nebo by je aspoň byla škoda nikdy nikomu neukázat. Abych podpořil dokumentární stránku celé série, rozhodl jsem se použít jednotící černobílé podání, tedy něco, s čím jinak tolik nepracuji, abych si zase vyzkoušel trochu jiný přístup a způsob uvažování o fotkách.  

Podobně jako i před 10 lety nakonec dlouhé putování po krásné japonské zemi skončilo, končí po necelém měsíci i tento "ad hoc" fotografický projekt a já už mám vybrané fotky do výsledné kolekce. To, co tady na blogu dnes ukážu, není zdaleka totéž, první tři fotky z dnešního článku se např. do finálního výběru vůbec nedostaly. Je ale, myslím, dobré ukázat, že konečná podoba cyklu "Černobílý Japan" je opravdu jen výběrem z o dost širšího základu. Během těch skoro 30 večerů jsem totiž celkem prošel asi 2500 archivních fotek, z nich jsem vybral cca 250 adeptů, které jsem starostlivě zpracoval tak nejlíp, jak aktuálně umím. Bylo to, musím říct, opravdové dobrodružství; přece jen - mnohé se za těch 10 let změnilo, v roce 2011 jsem např. ještě vůbec nefotil do RAWu, ale jen do JPG formátu, což si už teď vůbec neumím představit, nepoužíval jsem "full-frame" a hlavně - v tom japonském cestovatelském kvapíku jsem vlastně vůbec neměl čas na opravdu poctivé pomalé snímání, kterému dávám přednost; byl to tehdy naopak dost frmol a na kvalitě pořízených fotografií se to nemohlo neprojevit. O to víc času a péče jsem těm 250 vybraným obrázkům musel věnovat teď. V mnoha případech to k ničemu zajímavému nevedlo, ale samozřejmě, ukážu vám především ty snímky, o kterých se domnívám, že to mělo aspoň nějaký smysl. Fotky nejsou technicky nijak exkluzivní, ale o to tentokrát nešlo, zatím se nechystám z nich dělat velkoformátové zvětšeniny.

Japonsko v původně vyhozených obrazech

Jak už jsem připomenul před nedávnem ve speciálním článku, právě v těchto dnech je to Deset let od mé první Velké japonské cesty. Když jsem přemýšlel, co si s tímhle výročím počít a jestli vůbec něco, napadlo mě, že bych mohl zkusit najít externí disk, na který jsem po návratu z cesty nahrál kompletní japonský fotoarchiv. V Japonsku jsem totiž samozřejmě mimo jiné i trochu fotil, ale nedá se říct, že bych tehdejší fotky nějak speciálně využil (až na jednu výjimku, která se uplatnila na výstavě a pět kousků, které mám v cyklu Japonsko - v kůži Čekodžina trvale na svém fotowebu) i k něčemu jinému než do svých blogových článků. Fotky pro články jsem navíc tehdy vybíral hodně narychlo, protože články jsem psal prakticky každý den a to byl při neustálých přesunech docela fofr, tak jsem se s výběrem a úpravou fotek neměl čas moc piplat. Výsledek byl logický: Po starořímském vzoru jsem každou fotku rozsoudil velmi rychle - buď palec nahoru nebo palec dolů. Stačil tedy jeden pohled, pouhých pár vteřin zamyšlení (někdy) a ortel. Fotky, kterým jsem tehdy ukázal palec dolů (a byla jich drtivá většina), jsem sice vyhodil jen v těch nejjasnějších případech, ale ony vlastně dopadly podobně: Odložil jsem je mimo počítač na speciální disk, který jsem pak založil do šuplíku s archivem. Velká cesta skončila a objevila se spousta nových podnětů; kdo by se hrabal v tom, co už bylo?

K fotkám jsem se vrátil jen v několika speciálních případech, např. když jsem před pár lety připravoval pro pár známých z okruhu kolem japonské restaurace Miyabi prezentaci o výstupu na horu Fudžisan, která měla jako obrazový doprovod asi stovku cestou pořízených fotek. Ostatní fotky vlastně za celých 10 let nikdo neviděl a často už ani já jsem si nevybavoval, že jsem něco podobného vůbec fotil. Tak jsem si řekl, že nejlíp si desetileté výročí připomenu tím, když si svůj starý japonský fotoarchiv postupně projdu a zkusím najít pár fotek, ze kterých bych - už s novými získanými fotografickými zkušenostmi a možná i s o něco lepšími schopnostmi postprodukčních úprav - mohl udělat ucelenou vzpomínkovou fotosérii, která by třeba mohla přinést i nějakou novou hodnotu.

Deset let od Velké japonské cesty

Přesně před deseti lety jsem se domníval (posléze se ukázalo, že mylně), že vyrážím na svou největší životní cestu. Abych zmátl případné stopaře (to si pamatuji z indiánek), vzal jsem to prohnaně nejdřív kousek na západ, ne daleko, jen z Dobřichovic do Paříže, a když jsem se uklidnil, že po mně - jaký optimismus! - nejspíš nikdo nejde, zahnul jsem do skutečně kýženého směru - na ten nejdálnější východ, jaký je pro našince k dispozici. 

Dlouhých 44 let jsem si vůbec neuměl představit, že bych se někdy trmácel takovou dálku, abych se dostal naživo do míst, kde z našeho pohledu slunce začíná svůj dlouhý pracovní den. Jaký bych asi měl mít důvod poznávat na vlastní oči tuto v mnoha ohledech (zdaleka ne pouze geograficky) nesmírně vzdálenou zemi? Stačil ale necelý rok a všechno bylo jinak a já si naopak neuměl představit nic jiného. Jet kamsi na jih ke Středozemnímu moři nebo vyrazit do nějakých vlídných hor, jako to občas dělám za normálnějších podmínek? Kdepak! Tentokrát prostě MUSÍM do Japonska, je to věc zcela jasná a nezvratná, protože se mi najednou z těch nejlepších, nejpádnějších a samozřejmě taky nebláhovějších možných důvodů zachtělo dýchat (třebas místy znečištěný) japonský vzduch, rozhlédnout se z vrcholů (třebas obtížně dostupných) japonských hor, vplynout do (třebas nesnesitelně rušných) japonských velkoměstských ulic a sdílet (třebas ne úplně bezprostředně) společný japonský prostor. Nejsnadněji se člověk rozhoduje, když za něj rozhodnutí činí jeho touha.

Hirošima - japonský Fénix

Když jsem na konci loňského roku nuceně měnil notebook a na poslední chvíli jsem zálohoval staré dokumenty a obrázky, procházel jsem postupně i archívní ročníky fotek. Znovu jsem se přesvědčil, že tam je spousta fotek z mých dvou japonských cest, které jsem nikdy nepoužil a nikomu ani neukázal. Přece jen - do tehdejších denních blogových reportáží, které jsem psal docela v kalupu přímo na místě, se vešlo vždy jen pár snímků a příležitostí se k fotkám vrátit nebylo za běžného provozu mnoho. Teď tu vzhledem k trvající virové epidemii a z ní plynoucí mírnější formě "domácího vězení" určitá šance je, tak jsem v archivu trochu zalistoval a pro dnešek jsem z něj vytáhl jedenáct fotek z města, které bylo před tři čtvrtě stoletím v jediném okamžiku prakticky vymazáno z map - z Hirošimy. Před devíti lety jsem ve městě a jeho okolí strávil sice jen krátký ale moc zajímavý čas (jeden den, jednu noc a následující ráno) při cestě z Kjóta na ostrov Kjúšú a na základě tehdejších zážitků jsem napsal blogový článek Atomový dóm a mijadžimské ústřice. Při své druhé návštěvě Japonska o tři roky později jsem už městem jen projížděl při své cestě na ostrov Jakušimu. Dnes vás tedy zvu znovu na krátkou procházku Hirošimou, během které se podíváme, jak tato inkarnace bájného ptáka Fénixe dokázala povstat ze zmaru, smrti a popela.

Hráči shogi

Podobně jako pro zdejší návštěvníky pravidelně pořádám malé poznávací výlety do blogového archivu, podnikám někdy výpravy i do svého docela bohatého archivu fotografického, k čemuž jsem měl nedávno díky kolapsu starého počítače a nutnosti přenést část fotoarchivu do nového stroje jedinečnou příležitost. Kapacita nového paměťového ústrojí samozřejmě není nekonečná, takže není možné přenést úplně všechno, ale je nutné si odpovědně vybírat, což sice stojí nějaký ten čas při selekci (no dobře - tedy hodně času, máte pravdu, však šlo o všechny mé fotky za posledních 12 let), ale je to i skvělá šance objevit záběry, které mne sice kdysi na první pohled zas tak moc neupoutaly, ale zůstalo v nich něco, co je v mých očích dělá docela zajímavými i s odstupem několika let, takže jejich uchování přímo v paměti nového počítače dává smysl.

Takovýmto způsobem jsem si uchoval i jeden starý snímek z Japonska, který jsem si docela logicky pojmenoval Hráči shogi (shogi je tradiční japonská hra podobná šachům) a pořídil jsem ji v srpnu 2014 při své druhé japonské výpravě nedaleko od města Kóbe, přímo pod obrovitým dálničním mostem přes mořskou úžinu u Akashi.

Úžasné nádraží v Kjótu (Kyoto Railway Station)

V minulém týdnu jsem shodou okolností několikrát nezávisle nakousl své oblíbené téma - cestování po Japonsku: Jednak jsem si vysloužil dobrou večeři, na kterou mně pozval jeden známý, který si ode mne chtěl vyslechnout některé mé zážitky, protože se do Japonska v příštím roce chystá jet. Jednak jsem v článku Po proudu šumného Šumného potoka zavzpomínal na to, kterak jsem před lety poprvé viděl budovu železničního nádraží v japonském Kjótu v seriálu Šumné stopy, kde byl jeden vstup architekta a herce Davida Vávry natočen právě v této mimořádně zajímavé budově. O víkendu jsem navíc dělal trochu pořádek (podotýkám - s velmi malým úspěchem) ve starých fotkách. Tak jsem všech těch spojených věcí využil k tomu, že jsem se rozhodl s notným časovým odstupem připravit další článek z mého japonského fotoarchívu, který využije několika vlastních, většinou na blogu ještě nepoužitých záběrů k malému nakouknutí do zákoutí pozoruhodné moderní stavby.

Mám totiž rád chytře navržené moderní stavby; snad se milovníci klasického Japonska neurazí, když popravdě řeknu, že právě železniční nádraží v Kjótu se stalo jedním z mých největších kjótských zážitků, a to jsem během těch sedmi dnů strávených při svých dvou japonských cestách v tomto krásném městě viděl a zažil opravdu leccos. Dá se tedy říct, že tak trochu malou speciální fotoreportáž kjótskému ndraží dlužím. Fotek jsem našel něco přes stovku, tak jsem jich několik vybral. A i když na fotkách nádraží paradoxně neuvidíme ani jeden vlak, myslím si, že i tak se bude na co dívat.

Z japonského fotoarchívu 4 - Hokkaidó

Opět po dlouhých čtyřech měsících dnes spolu nakoukneme do mého bohatého japonského fotoarchívu a prohlédneme si další desítku dosud na blogu v této podobě nepublikovaných fotografií. Vím, naposledy, když jsme společně prošli tisícovku schodů skalního chrámového komplexu Yamadera, jsem na konci slíbil výlet do hlubokého lesa severního Honshu, ale o fotky odtud vás rozhodně neokradu, jen Hokkaidó ve frontě prostě předběhlo, to se zcela výjimečně nebo omylem může stát dokonce i v pravidla uctívajícím Japonsku :-).

Šestidenní návštěva Hokkaidó byla v minulém roce důvodem, proč jsem cestoval do Japonska ve vrcholném létě. Přece jen - jde o nejsevernější oblast Japonska a i když na Honshu právě panovala velká vedra, na Hokkaidó přišla na jedno odpoledne dokonce ke slovu teplá bunda. Docela si dovedu představit, že vždy v zimě se severní ostrov změní doslova ve sněhové království, kde se sníh měřívá spíše v metrech než v centimetrech. Zatím si dovolím z kolekce výletů po nejsevernějším japonském ostrově vyjmout "Pekelné údolí", které si v budoucnu zaslouží zvlášní "archívní návštěvu".

Z japonského fotoarchívu 3 - Skalní chrám Yamadera

Po dalších dvou měsících společně nahlédneme už potřetí do celkem bohatého a dosud jen minimálně využitého archívu fotek z putování Japonskem. Dnes se podíváme do vnitrozemí severního Honshu, do prefektury Yamagata, kde pro mne hlavním bodem programu byla návštěva významného skalního chrámu Yamadera (někdy se mu také říká Rishakuji). Původní reportáž přímo z místa jste si mohli přečíst loni v článku Pro milovníky schodů (chrámový komplex Jamadera), dnes doplním deset dalších záběrů, i když vybrat by se jich dalo ještě dalších padesát; v chrámu jsem strávil celý půlden a je opravdu co obdivovat. Na rozdíl od řady jiných míst jsem v této oblasti potkal minimum zahraničních turistů, drtivá většina byli Japonci.

Z japonského fotoarchívu 2 - Sendai a Matsushima

Je to už čtvrt roku, kdy jsme společně poprvé nakoukli do mého bohatého a dosud nevyužitého japonského archívu v článku Z japonského fotoarchívu 1 - Tokio a Kamakura. V jeho závěru jsem slíbil, že se v druhém díle spolu podíváme na sever ostrova Honšú - do oblasti Tóhoku. Další desítka na blogu, myslím, ještě nepublikovaných fotografií, je hlavně ze zátoky Matsushima a také z města Sendai, kde jsem jako v centru oblasti tři dny pobýval a vyrážel odtud do okolí. Původní reportáž z této oblasti najdete v článku Role náhody v plnění snů (Sendai, Matsushima)

Z japonského fotoarchívu 1 - Tokio a Kamakura

Jak víte ze včerejšího článku, věnoval jsem celý den různým svým restům. Kromě mnoha jiných akcí jsem taky po skoro pěti měsících poprvé s odstupem zabrousil do archívu fotografií ze své letní japonské cesty. Během prázdnin jsem do zdejších čtenářů sice "fedroval" jednu reportáž z cesty skoro každý den, a v reportážích jste už mohli vidět spoustu fotografií z různých míst japonských ostrovů, ale přece jen prostor reportážních článků byl omezený a fotek nebylo nikdy moc. Ubezpečoval jsem sebe i vás, že nějakou dobu po návratu nakouknu do archívu několika tisíc fotek, z nichž drtivou většinu jsem viděl pár vteřin při prvním prohlížení jenom já sám, a ještě jich pro vás pár publikovatelných vyberu. A když může v rámci svých archívních pořadů Česká televize mlít kolem dokola pořád stejné scénky až "do úplného zblbnutí", třeba vám nebude vadit, když v mém "japonském archívu" zveřejním některé fotky, které ještě nestihly mít na mém blogu ani premiéru. Nebudou to samozřejmě žádné výstavní výtvarné kusy, ale pro ty, kteří rádi cestují i prostřednictvím fotografií z dalekých míst, by to i tak mohlo být zajímavé. Tím spíš, že za okny je zima a z fotek dýchá příjemně vlhký tichomořský hic. Uvidíme. Do archívu spolu budeme nahlížet po nevelkých a doufám že pro návštěvníky stravitelných dávkách deseti fotek na každý díl.

Goraiko - východ slunce na Fudžisan

Postupně se probírám stovkami fotek z letošní cesty do Japonska a vybírám ty, které by se daly použít pro menší tématické cykly. Jeden z nich jsem se dnes rozhodl publikovat v čistě fotografickém monotématickém článku.

Víte, co znamená slovo goraiko? Jde o speciální japonský výraz pro východ slunce sledovaný z posvátné hory Fudži. Několik fotografií už jsem publikoval ve svých letních "on-line" reportážích z cesty po Japonsku (všechny jsou k dispozici ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči), takže zdejší štamgasti je budou znát. Většina fotek je ale publikována poprvé a i u těch již uvedených je v definitivní podobě lehce poupravený výřez.

Dnešní fotky nebudu popisovat nadbytečnými slovy, ale připojím vždycky přesný čas pořízení fotky. Východ slunce není pro loudavé fotografy a je třeba se ohánět, abyste našli zajímavé záběry během těch několika málo minut, které nabízejí nejzajímavější hru barev. Mezi fotkami byl občas jen několikavteřinový rozestup. Celkem jsem do kolekce s názvem GORAIKO vybral 16 fotek a poslední sedmnáctou jsem přidal jako bonus kvůli jednomu zajímavému srovnání.

Pár japonských sopek

Poté, co o víkendu vybuchla japonská sopka Ontake, na které při neočekávané erupci zahynulo 30 turistů, se mě už bezpočet známých ptalo, jestli jsem na této sopce také při svých japonských cestách byl, případně jestli jsem jel alespoň kolem, a jaké to vůbec je lézt na sopky, na kterých si ničím nemůžete být jisti - jestli to není jen obyčejné hazardování se životem, a jak je vůbec možné, že se turisté k sopkám pouštějí, když hrozí erupce. Rozhodl jsem se proto vybrat z bohatého depozitáře pár fotek na toto téma a připsat na závěr pár osobních zkušeností. Několik fotek jsem použil již ve svých reportážích z mých dvou japonských cest, ale přidal jsem i několik dosud nepublikovaných.

Vyhnout se při cestách Japonskem sopkám je prakticky nemožné. Spousta zdejších hor a kopců je sopečného původu, což o nich prozradí typický tvar, a na činnou sopku narazíte snad ve všech obastech Japonska (je jich víc než stovka). Prakticky na celém území japonských ostrovů se využívají k lázeňským účelům horké sopečné prameny a země "topí" na mnoha místech. A informace o aktivitě hlavních sopek je standardní součástí základních informací spolu s předpovědí počasí.

Japonský infračervený pozdrav

Zdejší pravidelní návštěvníci dobře vědí, že - je-li trochu času - rád dělám infračervené fotografie. Měl jsem v úmyslu udělat jich pár i během své nedávné cesty po Japonsku. Skutečnost nakonec byla mnohem chudší, než jsem předpokládal. Cestou se toho totiž pořád hodně dělo a podmínky pro několikaminutové expozice nebyly úplně nejlepší. Vlastně jen tři místa vysloveně lákala k focení s infrafiltrem: Pekelné údolí v Noboribetsu na Hokkaidó (viz článek Peklo přímo pod nohama), vodopád Akiu Otaki v oblasti Tóhoku nedaleko Sendai (viz článek Nekrmte opice) a cedrový prales na ostrově Yakushima (viz článek Za tisíciletými cedry). V Noboribetsu jsem neměl k dispozici stativ, takže infračervené pokusy neměly žádnou šanci, zbyla tedy jen dvě místa a v každém pár pokusů. Výsledkem je následujících pár fotek, které nebudou standardní součástí japonské kolekce, ale využiju je spíše k rozšíření dlouhodobého cyklu Infračervené řeky.

Ohlédnutí za japonskou cestou

Všechno jednou končí, říká se, a je určitá pravděpodobnost, že toto tvrzení není daleko od skutečnosti. Dokonce i měsíc trvající putování Japonskem, které jsem zprostředkovával návštěvníkům tohoto blogu, skončilo okamžikem, kdy se veliké přetlakové tělo Boeingu 777 zvedlo z dráhy na letišti Kansai v Ósace. V tom je čas spravedlivý, že se hýbe pořád jenom dopředu a postupně ukracuje naše krásné i mizerné zážitky. Je tedy čas podívat se, co se vlastně všechno během mé cesty odehrálo:

Urazil jsem kolem 30 000 km, 6x jsem cestoval letadlem, 45x vlakem (z toho 5x šinkansenem), 36x autobusem, 17x metrem, 9x taxíkem, 3x lodí, 4x rychlovýtahem a 2x lanovkou. Procestoval jsem ostrovy Honshu, Hokkaido, Kyushu a Yakushimu. Bydlel jsem na 13 různých místech a potkal jsem obrovské množství lidí nejen z Japonska, ale i z mnoha dalších míst celého světa. Vylezl jsem na nejvyšší japonskou horu - nikoli jako dobyvatel, ale jako pokorný poutník. Poučil jsem se, jak to vypadá "uvnitř" tajfunu a udělal jsem si v něm dopolední procházku. Viděl jsem jeden z nejmodernějších a nejdelších mostů světa. Povídal jsem si s úžasným starým pánem o tom, jestli na vrcholku Fudžisan žijí duchové. Rozhlížel jsem se z výšky 451 metrů nad Tokiem. Vezl jsem se v kabince jednoho z největších "ruských" kol na světě. Viděl jsem živočichy a rostliny, které jsem dosud neměl tu příležitost potkat. Ráchal jsem si nohy v potoce s horkou vodou ze sopečných pramenů, koupal jsem se ve vodách Pacifiku a Východočínského moře.

Japonsko - Den 31.: Půlden před odletem (Ósaka)

Poslední den pobytu už je takový podivný. Říkáte si, že letadlo letí až pozdě v noci, takže je to vlastně úplně regulérní den, který vypadá, že se dá prožít jako všechny předchozí dny, zároveň už je ale něčím zvláštní. Konec velké cesty se vznáší nad posledním dnem jako barevný papírový drak, kterého není možné přehlédnout, pominout, v myšlenkách se mu vyhnout. Je prostě tam.

Po snídani jsem vyklidil pokoj a nechal si zavazadla u recepce, že se pro ně vpodvečer vrátím. Rozhodl jsem se už prožít poslední den v úplném poklidu, nehonit se v dalším tropickém dni (na poslední dva dny se opravdu hodně oteplilo, zatímco české předpovědi počasí se předháněly, která z nich si troufne zahlásit nižší číslo).

Odjel jsem nakonec vlakem do ósackého přístavu. Netušil jsem, jaký je to labyrint, v jehož průmyslovější části vede jen málo přímých cest pro normální chodce, jako jsem dnes já. Nad hlavou mi burácely náklaďáky jedoucí po velkém mostě, který překlenuje všechny části přístavu, v dálce se pomalounku točilo to nejobrovitější ruské kolo, které jsem kdy viděl, a do šedi přístavních uliček svítily jasné barvy budovy zdejšího Akvária.

Japonsko - Den 30.: Výlet do Kóbe a k mostu u Akashi

Co dělat předposlední den japonské cesty, když jste si den předtím tak docela nesedli s Ósakou? No přece využít JR pass, který vás opravňuje jezdit si zdarma, kamkoli se vám zachce a vyrazit z Ósaky pryč. Chtěl jsem nakouknout do Kóbe a žádné další plán jsem ještě ráno neměl. Vyrazím tedy dnes nalehko na nádraží (příjemná změna po cestování s plnou turistickou polní) a v Kóbe uvidíme. Počasí tentokrát bylo příjemné, sluníčko svítilo a bylo cítit, že začne být co nevidět horko. Nutno říct, že od začátku dne se i Ósaka snažila o příměří: V hotelu si dali záležet s dobrou snídaní, a trochu tak odčinili nedostatek sluníčka v pokoji a začínal jsem mít pocit, že tuším, na kterou stranu od hotelu je nádraží.

Opět jsem vyrazil do bludiště mezi mrakodrapy. Teplo začínalo být cítit, už dopoledne bylo kolem třicítky. Říkal jsem si, že to je asi hlavní důvod, proč Ósačané nejsou v ulicích, ale jsou ještě někde zalezlí, opravdu mezi mrakodrapy jsem se pohyboval skoro sám. A pak jsem uviděl maličký vchod pod zem a ukazatel stejným směrem "Nádraží Ósaka". Proč to nezkusit, vlak jezdí každou chvíli a nespěchal jsem na žádný konkrétní, protože mohu jet kterýmkoli. Sešel jsem proto do podzemní ósacké říše a zůstal jsem úplně opařený:

Japonsko - Den 29.: Jak k sobě s Ósakou hledáme cestu

Na Ósaku a Ósačany jsem zatím slyšel spíš chválu a i proto jsem se rozhodl nebrat toto město opět jen za vhodný odletový bod, ale taky za místo, které zaslouží pozorněji prozkoumat. Pravda, hned po příjezdu jsem zachytil jednu skutečnou kulturní změnu, kterou jsem ocenil: V Ósace se totiž na eskalátorech stojí vpravo a předchází vlevo, stejně jako je tomu například v Praze. Budete se mi možná smát, ale když do vás všude opakovaně od malička vtloukají, že na pohyblivých schodech se má stát vpravo, je pro vás veskrze nepřirozené dělat pravý opak. Tokyo, Sendai, Sapporo a řada dalších míst to po mně chtěla - tam se prostě stálo vlevo a o nějakých jiných než zvykových pravidlech se u toho nemluvilo.

Jinak ale naše krůčky (tedy Ósaky a moje) vstříc jeden k druhému nebyly zrovna nejpřesvědčivější. Ósaka na mne vyrukovala s deštěm, davy lidí na ulicích, značnou nepřehledností a hlavně úplně nejmenším hotelovým pokojem ze všech, které jsem při své cestě využil. Doufal jsem, že pokoj v Ósace mi poskytne dobré a aspoň v mezích možností i prostorné zázemí pro závěrečné zabalení všech věcí. Věřil jsem, že se nebude opakovat situace, kdy místo skříně jsou na pokoji jen tři ramínka. To se - pravda - opravdu neopakovalo, ale jen proto, že ramínka na pokoji hotelu v Ósace byla jen dvě.

Japonsko - Den 28.: Návrat z ostrova cedrů

S yakushimskými domácími jsme k sobě nakonec našli poměrně rychle cestu: Já obdivoval a ochotně jedl snídaně, které připravovala paní domácí a oni měli radost, jak mi chutná, a taky že jsem odmítl lákavou nabídku (vůbec první během pobytu), abych vyzbrojil svou ruku vidličkou. Rezolutně jsem nabízený trojzubec odmítl a dal přednost hůlkám, načež si celé publikum - ostatní japonští hosté i všechen personál - sedli a stoupli tak, aby dobře viděli, co budu dělat. Některé mé originální postupy u nich budily veselí, ale nakonec kvitovali, že jsem se najedl, a to dokonce rychle. Hlad není jen nejlepší kuchař, ale má zjevně pozitivní vliv i na jemnou motoriku.