pátek 29. dubna 2011

O neviditelných strašidlech

Když si vzpomenu na své dětství, dobře se mi vybavuje, že největší strach mi naháněla strašidla, která nebyla vidět. Je to tak doposud. Copak vodníci, bezhlaví rytíři nebo ježibaby! To je celkem legrace, protože bývá šance je v koalici s jinými pohádkovými silami nějak zneutralizovat nebo - když dojde na problémy v komunikaci - je před nimi možné prostě utéct. A to vůbec nemluvím o různých divoženkách, bludičkách a bílých paních, před kterými jsem dokonce postupně prchat přestal a naopak se jim občas - s nepříliš velkým úspěchem - snažím podbízivě křížit dráhu. Před neviditelnými strašidly se ale utíká špatně. Nevíte totiž, kde přesně jsou, takže vypadají, jako by byla rozprostraněná všude. Do jakého místa píchnout mečem? Kam namířit svůj mírný donucovací prostředek? Kterým směrem se dát na útěk, abychom v panice nevběhli přímo do jejich náruče?

Je těžké správně odhadnout závažnost takového neviditelného nebezpečí. Svádí nás to brát je buď na lehkou váhu (co není vidět, přece nemůže být nic závažného) nebo k nim naopak přistupovat hystericky (jistě nás to všechny přinejmenším zabije), což je převelice výživný substrát pro média všeho druhu, která mohou vesele spekulovat, přehánět, rozdmychávat, vybarvovat, podkuřovat i strašit, vše je dovoleno, protože kde nic pořádného není, nic nás nemůže obvinit z hlouposti nebo ze lži. V dnešním zkratkovitém světě, který sestává více z nadpisů než z obsahu se ostatně není čemu divit. No a z některých zkratek a nadpisů vyplývá, že neblahou konjunkcí se nám v posledních dnech sešla dvě důležitá viditelně neviditelná strašidla: 25. výročí výbuchu černobylské jaderné elektrárny a současné přetrvávající problémy v japonské elektrárně Fukušima, poničené devastujícím zemětřesením a vlnou tsunami.
 

úterý 26. dubna 2011

Barevné velikonoční tance

Zvláštní, zatímco o Vánocích píšu často a rád (zejména tedy o Vánocích), Velikonoce jsou pro mě (jako téma (dokonce i o Velikonocích) využité jen minimálně. Nevím, možná je to proto, že mi nejsou velikonoční tradice příliš blízké a některé z nich ve zmutované současné podobě - jako například vypočítavá koleda nebo neurvalá pomlázka, mi vysloveně vadí. A proto logicky utíkám od čínských vysušených pomlázek a kindrvajec k barvám rozkvetlé jarní přírody, která naštěstí tolik nemutuje, a vypadá zatím celkem odolná vůči soustavně se zvyšující úrovni radiace konzumu.

A tak jsem prchnul před stády koledníků, křižujících ulice městečka jako pirátské lodě pobřežní somálské vody, na zahradu a zkusil udělat svými oblíbenými technikami pár záběrů všudypřítomných květů. Vím, jde jen o stálé opakování podobného. Ale ubraňte se tomu!
 

neděle 24. dubna 2011

Nedělní miniglosy č.113

Na základě posledního vývoje v české politice se výrazně zvýšil zájem dětí o povolání kočí. "Děti a zejména jejich rodiče kladně hodnotí především to, že kočí má možnost ovlivňovat prakticky veškeré dění v naší zemi," řekl nám k tomu dětský psycholog, který se zajímavým fenoménem posledních dnů zabývá. "Tento fakt převáží i nemilou skutečnost, že kočí se při své práci pohybuje v ne zcela čistém prostředí, takže má pak často v ložnici štěnice."
-----------------------
Česká vláda si hodlá slavnostním černým pátkem na pražské burze připomenout dvousté výročí státního bankrotu z roku 1811. "Je velmi inspirující navazovat na tak staré tradice," řekl nám k výročí ministr financí, "a budeme se moc snažit, abychom našim předkům v mezigeneračním srovnání neudělali ostudu."
 

pátek 22. dubna 2011

Orchidej


Před více než rokem jsem si koupil pro jeden náročnější fotografický záměr bílou orchidej (viz článek O bílé orchideji). Záměr se nezdařil a nevydal nakonec žádné květy ani plody, orchidej - původně zamýšlená jen jako modelka na jednu noc (i když v nefotografické praxi nejsem vůbec vyznavačem takového způsobu spolupráce) - se však zachovala. Přes spartánské podmínky mé domácnosti přežila náročnou zimu i permanentní nedostatek zálivky a tento týden kupodivu opět vykvetla, dokonce s asi dvojnásobným počtem květů než loni. Zřejmě musí jít o nějakou sibiřskou polopouštní varietu nebo se mi prostě - vedena navigací pudu sebezáchovy - přizpůsobila.
 

čtvrtek 21. dubna 2011

Nic z Nemanic

Tentokrát je tématem týdne NIC, tak prosím laskavé čtenáře, aby se nedivili, kdyby se jim následující báseň zdála být o Ničem, protože je to (aspoň protentokrát) přesně podle zadání.

S odhodláním, beze strachu
Nic z Nemanic vstalo z prachu;
opustilo Nemanice,
rádo by se chytlo v Nice.

Problém je, že mnoho lidí
Nic na Něčem špatně vidí.
"Hroutí se mi," lká Nic tence,
"mediální existence"!

Bezohledně snahu Ničí,
každé Něco snadno zničí,
bez námahy, skoro za nic.
Ničemu je z toho nanic!

Nic se dlouze dloube v nose,
zničehonic rozhodlo se:
Protože je Něco všude,
tak propříště Něčím bude.

Z Ničeho se Něco stane
a nic z něho nezůstane,
byť se občas šeptá směle,
že je to Nic v Něčím těle.

Štěstí

"Štěstí. Co je štěstí? Můůůůůška jenom zlatá!!!" slyším stále Jaroslava Marvana jako filmového profesora jazyka českého, kdykoli se hovoří o štěstí. Ale režisér Bohdan Sláma o štěstí nehovořil, ale rovnou o něm v roce 2005 natočil film. Moc dobrý film, který bych jistě zařadil mezi svých TOP10 filmů natočených po vzniku samostatné České republiky a mohu ho každému jenom doporučit. Jak ale natočit výborný film o mušce jenom zlaté, kterou si ještě navíc každý představuje docela jinak? Jak docílit toho, aby film vystavěný na celkem sentimentální kostře nebyl ve svém vyznění ani trochu sentimentální? Jak to udělat, aby z toho, co je ve skutečnosti křehké a nepostižitelné, co existuje jen v podobě lehkého jiskření uvnitř zešeřelé komory citů, neudělalo filmové zpracování sádrovou bustu? Inu, musíte to setsakramentsky umět, musíte zbláznit lidi kolem sebe, aby ze sebe vymáčkli to nejlepší, a taky musíte mít špetku… štěstí.
 

neděle 17. dubna 2011

Nedělní miniglosy č.112

Česká televize se rozhodla postupně natočit některé slavné Dietlovy seriály v nové úpravě, která by lépe odpovídala změněným společenským podmínkám. "Dnes již někteří mladí lidé nechápou mnohé z toho, o čem tyto geniální seriály pojednávají, protože neznají dobový kontext," řekl nám vedoucí dlouhodobého projektu. "Rádi bychom tedy zachovali původní košatost děje, ale představíme ho v nových souvislostech odpovídajících rozvinuté společnosti 21. století." Ještě letos by měly být přetočeny první dva seriály: Montovna na konci města a Nejmladší z rodu Hummerů.
-----------------------
Po skvělé etudě s perem, které si český prezident šikovně a nenápadně přivlastnil navzdory instalovanému systému bezpečnostních a televizních kamer při návštěvě Chile a rozpoutal tím největší celosvětovou vlnu zájmu médií o české země od vítězství husitů u Domažlic, nabídl Václavu Klausovi čestné členství mezinárodní PEN klub.
 

Slavnostní vysazení Václavíka II.

Co myslíte, může existovat nějaký vhodnější měsíc pro vysazení malého dubu, nežli duben? Kdybych žil na Slovensku (nebo téměř kdekoli jinde), měl bych o tom možná pochyby, protože apríl je korektní název, který nenapovídá a nelobuje. Ale duben? A tak se naplnil čas největšího z mých tří doubků - potomků hrdého jedenáct set let starého svatováclavského dubu ve Stochově. O této historii jsem již dvakrát psal v článcích O svatováclavských žaludech a O třech Václavících, takže zájemci si mohou přečíst podrobnosti. Pro nezájemce pouze shrnu, že jsem se na svátek Svatého Václava, slavného to českého patrona a přednostu blanických rytířů, v roce 2009 odjel podívat na majestátní stochovský dub, jehož jediná živá větev ještě dává na podzim úrodu svatováclavských žaludů. I sebral jsem sobě tehdy tři z nich a téhož dne jsem je zasadil. No a v rozmezí půl roku, první v listopadu, druhý v březnu a třetí v květnu, mi vyrašily tři malé rostlinky - dubíci Václavíci. Pěkně jako u starých dobrých Přemyslovců: Václavík I., Václavík II. a Václavík III. A dobře se to pamatuje, protože všichni tři (ač různě staří) mají vlastně svátek i opravdové narozeniny v jeden jediný den.

Tři duboví bratři sdíleli dlouhou dobu jediný květník na okenním parapetu mého dobřichovického bytu. Jenže to pochopitelně není pro pořádná dubiska kdovíjaké pohovění, a tak bylo zřejmé, že spíš dříve než později bude potřeba dubíky rozdělit a vysadit je na definitivnějším místě než je dobřichovické okno, byť je z něho nesporně moc pěkný výhled. Ale kde najít v dnešním světě pro dub takové místo, kde by mohl mít šanci růst dalších jedenáct set let. Zkuste si jen v hlavě promítnout, co všechno se stalo za posledních víc než tisíc let. Kolik bouří se přehnalo, kolik škodné nejrůznějšího druhu se za tu dobu urodilo, kolik prostoru dříve vyhrazeného mimo jiné i dubům bylo donuceno otročit člověku! Jen považte, co vše musí být splněno, aby se nějaký strom mohl dožít takového věku.

Již loni na podzim jsme se domluvili s blogerkou Luckou (odkaz na její blogové stránky připojuji ZDE), že budu-li chtít, můžeme jednoho z Václavíků vysadit u ní. Prostoru je tam dost a jak už jsem z Lucčina blogu věděl (a dnes si na vlastní oči ověřil) vejdou se do něj koně, kozy, včely, příjemní lidé a rozverné děti a spousta dalších zajímavých životů a věcí. Proč by se neměl vejít i Václavík, druhý toho jména? Minulý týden jsem tedy provedl náročné chirurgické oddělení tří stromků, které byly svými kořínky spojené jako siamská trojčata, a dnes jsem Václavíka II. slavnostně naložil do igelitky a vyrazili jsme.

"Jé, ty máš hezkej stromeček," pověděla mi ve vlaku obdivně jedna malá holčička. Její maminka se na mě sice dívala trochu jako na šílence, který právě veze svou jedinou vypiplanou sovu prodat na trh do Athén. Vždyť dubů je tady kolem dokola přece spousta. O jednoho víc či míň! Holčička ale na mém dubu mohla oči nechat a já od ní na oplátku za to podívání dostal sežmoulaný žlutý kvítek pampelišky, zřejmě jako odměnu za to, že mám rád malé doubky. To se mi na dětech líbí: Nehodnotí chladnou logiku provedení ale planou nadšením pro úmysl, pro bohulibý záměr. V takových krásných chvílích jsou ochotny zapomenout, že jsou právě na vrcholu svého období otázek a neptají se na důvod, protože je jim jasný. Obřadně jsem její dar přijal.

Lucka už měla pro zasazení dubu všechno připravené: Místo, nářadí i drátěné pletivo na ochranu stromku proti krokadýlům, sněžným levhartům, vlkodlakům a megamravencům, kterých jsou okolní lesy jistě plné a kteří by si na malém šťavnatém dubu ochotně smlsli navzdory jeho starému přemyslovskému rodokmenu. Starý svatováclavský dub prý podle legendy sázela na počest svého čerstvě narozeného vnuka sama kněžna Ludmila. Inu, přece jen, doba je dnes o něco plebejštější a místo vznešené prvobytně křesťanské aristokratky tentokrát stromek sázeli dva obyčejní blogeři bez špetky královské modré krve. Ale to mě věru netrápí, zejména když si vzpomenu, že paní Ludmila byla nakonec uškrcena a posléze prohlášena za svatou, což bych si obojí - bude-li to záležet aspoň trošku na mně - celkem ochotně odepřel. Dohodli jsme se s Luckou, že pokud mnou rozmazlený (protože ve skleníkových podmínkách dobřichovického interiéru dosud pěstovaný) stromek přežije šok ze střetu s živou přírodou, kterou dodnes vídal - bytem v mém obýváku - jen v televizních dokumentech, dostane Václavík II. časem nějakou pamětní ceduli, aby bylo kolemjdoucím poutníkům jasné, že to není jen tak obyčejné křovisko.

Ještě pořádně zalít, táááák, no a pracovní část programu je za námi a teď už zbývá porozhlédnout se po malebném okolí a ocenit krásný výhled, který dostal stromek do vínku, probrat společně některé zážitky a zkušenosti z našeho blogování no a jako vítaný bonus byl i v ohni opečený buřtík a doušek dobrého vína a milé a srdečné společnosti. Co víc jsem si mohl přát?

Vlastně přece jen mohl - takovou drobnost: Mám totiž stále ještě doma Václavíka I., který jako prvorozený je sice překvapivě nejmenšího vzrůstu, ale zato má nejpevnější kmínek, tak pevný, že již se rozhodl k přízemní růžici dubových listů přistavět i první patro a boční větvičky, a Václavíka III., který je benjamínkem a musel jsem mu slíbit, že s ním nikdy, ale opravdu nikdy nepojedu do Olomouce. Tak co? Nemáte někdo zájem o tyhle dubové patricije? Jestli ano, podrobím vás zničujícímu křížovému výslechu, a když mě přesvědčíte, že právě u vás se budou mít stromky příštích jedenáct set let jako v peřince, rád opět nasednu do vlaku a vydám se na pouť do Athén i se zbylými sovami.

A pak se třeba jednou vrátím do Stochova pro další várku žaludů. Dřív než na obdivuhodném kmeni slavné legendy uschne i poslední dosud živá větev.

pátek 15. dubna 2011

Pátá kapitola

Obracím list!
Čtu ale znova
mně dobře známá milá slova,
která jsem slíbil přestat číst.

Už jsem to kdysi čet;
je to zas pátá kapitola
a velká literární škola
z duhových slov a vonných vět.

Jak trefit zpátky,
když první čtyři kapitoly
sežrali dávno knižní moli
a zbyly jen mezery mezi řádky?

Obracím listy
a zase čtu už mockrát čtené,
v náladě hodně povznesené
a tím co dřív zas jsem si jistý.

Listuji knihou psanou v mol
a myslím na to, co bys ráda,
až do konce se totiž skládá
ze samých pátých kapitol.

Když ale čtu si,
rázem se z molů stanou duři,
co bylo v klidu, krásně zuří,
na to, nač nesmím, vzpomenu si.

A co bych rád?
Až do konce se prolistovat
potom se mezi stránky schovat
a knížku svou ti darovat.

Pošlu ji poštou v lehkém vánku,
ponechám doma všechny zlosti,
a vahou svojí osobnosti
strhnu ti tvou poštovní schránku.

neděle 10. dubna 2011

Nedělní miniglosy č.111

Se šokujícím závěrem přišel tým výzkumníků jedné z amerických univerzit. Po několika letech soustavného výzkumu vědci experimentálně potvrdili, že již několik metrů pod vodní hladinou přestává platit úsloví "vrána k vráně sedá".
-----------------------
Podle tajného konceptu ekonomicko-politické strategie na příštích 30 let, který připravil v roce 2008 dnešní místopředseda Věcí veřejných a právě odcházející ministr dopravy, měly všechny kroky postupného ovládnutí veřejného prostoru vyvrcholit zasvěcením katedrály svatého Víta na Pražském hradě právě Vítu Bártovi. Proti tomu protestuje především hlavní protikandidát a hlavní hygienik Michael Vít, který považuje takový záměr za nehygienický, zvlášť pokud by se mělo zasvěcení konat právě v roce 2038, kdy se - ostatně jako každý rok - očekává pandemie chřipky.
 

sobota 9. dubna 2011

O nadějných reparátech

Přesně před týdnem se mi podařilo dostat sama sebe do běžeckých rozpaků při pražském půlmaratónu, když se z původně zamýšleného radostného proběhnutí v krásném prostředí stala upachtěná honička v duchu motta: "Utíkej co nejrychleji, dokud to jde, nebude to dlouho trvat!" (viz článek z 2.dubna). Přemluven krásným počasím, rozhodl jsem se proto udělat si dnes malý reparát. Mám totiž v okolí Dobřichovic naměřenou trasu půlmaratónu, kterou si čas od času proběhnu, když chci vědět, co od sebe v nějakém delším běhu můžu aktuálně čekat (výsledek mi s železnou pravidelností potvrzuje, že nic). No a protože je jen těžko možné představit si lepší podmínky (pravda, nemuselo by u Berounky tolik fičet), řekl jsem si, že pro reparát je to asi ten nejlepší možný termín, pokud si ještě do květnového maratónu chci trochu spravit pošramocené sebevědomí.

Tak jsem hned ráno vystartoval do nádherně rozkvetlé jarní krajiny s úmyslem vypustit do čerstvého nárazovitého povětří během týdne nastřádanou nenáladu, rozladěnost, připozachmuřenost a přetlak v omezeném prostoru se tísnících myšlenek, podobně jako japonští atomoví inženýři teď musí občas upustit do ovzduší radioaktivní páru, když chtějí - stejně jako já - nastavit uvnitř pošramocených reaktorů aspoň jakous takous rovnováhu. Společně pak doufáme, že ty naše vypouštěné neřády ve volné přírodě nikomu moc neublíží, protože dřív než to stihnou, řídíce se přísnými přírodními zákony každý podle svého vlastního poločasu rozpadu prostě vychcípají, ať už jde o radioaktivní jód nebo o lidské přechodné splíny. 
 

Zklidnění

Do třetice (doufám, že všeho dobrého) připojuji drobné a dnes velmi, velmi tichounké haiku.


Tlumeným zpěvem

samuraj mlčenlivý

rozpráví o snech.


Cesta do pravěku:
Když je tohle haiku ztišené, tlumené a víceméně mlčenlivé, možná stojí za to si připomenout jednu starší podobně mlčenlivou báseň. Je z února loňského roku a někteří ze současných "dvorních" čtenářů ji už možná kdysi četli, protože jde tentokrát jen o "mírnou prehistorii": Mlčení

středa 6. dubna 2011

O ponoukadlech

Mezi mnoha boji, které je člověk čas od času nucen ve svém životě vést, možná ty nejvleklejší, nejnudnější a na pohled nejbezvýchodnější jsou průběžné šarvátky s vlastní slabou vůlí. Mám v tomto ohledu bohaté zkušenosti, protože se slabou vůlí se normálně potýkám denně a jedná se o souboje plíživé, neefektní, nezajímavé pro případné diváky, a tudíž i zcela nezpeněžitelné, asi jako šachy pro dynamickou televizní stanici specializující se na sportovní přenosy a prodej reklamního času. A dost často se mi stává, že jsem na souboj se svou slabou vůlí rezignoval, mávnul nad ním rukou, nevedl ho. Inu, kdo je v tomto ohledu sám bez viny, nechť po mně ráčí metnout žulového placáka.

Myslel jsem si, že je to dáno nějakou mou vnitřní nedostatečností, třeba tím, že jsem v jádru pacifističtějšího ražení, které mi souboje jakéhokoli typu přísně zapovídá. Co by člověk neudělal, aby se sám před sebou dobře obhájil! Jenže je to úplně jinak, jak už teď vím. Pevná vůle totiž i v napohled životem poněkud obroušeném člověku dříme jako magma v napohled vyhaslé sopce a dokáže neuvěřitelné věci. Stačí jen málo: Dokázat ji aktivovat. Samozřejmě je možné si na to sehnat specializované školení, kde vám milí, chytří a dobře oblečení lidé poradí především to, že se máte mít víc rádi a více si věřit. Máte-li dost peněz, je možné svoji nepříliš pevnou vůli povzbudit různými drahými mentálními afrodisiaky, ze kterých má ovšem skutečně pořádná slabá vůle jen legraci. Co tedy s tím, když sami nemáte na boj se svou slabou vůlí dost pevnou vůli? Recept je pozoruhodně jednoduchý: Sežeňte si ponoukadlo!
 

úterý 5. dubna 2011

Jaro u Berounky

Víkendové počasí asi nešlo nevyužít k prosluněné jarní procházce. Vzal jsem si tedy po dlouhé době s sebou i fotoaparát, po zimě musí - podobně jako já - dost provětrat. Je těžké nefotit v takovou chvíli již stokrát viděné a stokrát focené. Obrázky tedy nejsou nic objevného, ale ubránit se zmáčknutí spouště někdy nešlo.

Jeden z prvních pozdravů jara, už v pěkně rozčepýřeném stavu
 
 

neděle 3. dubna 2011

Nedělní miniglosy č.110

Levicové kruhy v Evropské unii chystají zavedení tzv. inteligenčních povolenek. Podobně jako u emisních povolenek platí státy produkující více emisí těm zemím, které mají emisí relativně méně, počítá se s tím, že inteligentní lidé budou v novém celosvětovém projektu platit formou povolenek těm méně inteligentním, takže bude konečně dosaženo kýžené sociální spravedlnosti. "Domníváme se, že jde o velkou příležitost pro tuto zemi, zvlášť pokud bude vláda nadále cílevědomě podporovat odchod těch nejinteligentnějších občanů do zahraničí," řekl nám k tomu regionální koordinátor akce pro východní Evropu a Asii. "Podle našich předběžných průzkumů jsou sice zdejší lidé vychytralí, ale když bude pro potřeby projektu použita standardní definice inteligence, dá se předpokládat, že do vaší země poplynou po rozjezdu projektu obrovské prostředky."
-----------------------
První soukromou činnou sopku v České republice se chystá v příštím roce zprovoznit nově vzniklá akciová společnost Magma CZ. "Průzkumem jsme zjistili, že je tady citelná díra na trhu a že by činná sopka mohla výrazně přispět ke zvýšení počtu zahraničních turistů," řekl nám ředitel společnosti Jiří Sopouch. "Vzhledem k nerovnoměrné návštěvnosti jednotlivých oblastí České republiky nicméně nechceme podnikatelsky riskovat, a plánujeme proto umístit sopku do některé z turisticky atraktivních oblastí. Chápeme, že původně zvažovaná Letenská pláň asi kvůli rigidním pražským památkářům neprojde, ale hodně nadějně se jeví výstavba sopky v bezprostředním okolí hradu Karlštejn."
 

sobota 2. dubna 2011

Pražský půlmaratón 2011

Od října, kdy jsem podnikl nevydařený "maratónský" výlet do Amsterodamu (články jsou pro případné zájemce k dispozici v rubrice Reportáže), jsem se na blogu ani jednou nezmínil o tréninku nebo chystané účasti na některých bězích. Bylo to především proto, že jsem si od října až do poloviny února nařídil úplný klid od běhání a navíc jsem se pustil do redukce váhy. V únoru jsem párkrát zkusmo vyběhl na kratší zkoušku, v březnu na několik delších a minulý týden na jednu zatěžkávací patnáctikilometrovou, která mi měla naznačit, zda je koleno po odlehčovací klidové kúře ochotné se zúčastnit dnešního Mezinárodního pražského půlmaratónu. No a protože koleno mlčelo, vyhodnotil jsem si to pro sebe optimisticky jako tichý souhlas a dnes ráno jsem bez většího tréninku (a také větších ambicí) nastoupil na start.

Kromě toho, že jsem neměl naběhaný dostatečný počet kilometrů, rozhodl jsem se situaci si ještě trochu ztížit a vpředvečer běhu jsem se v Plzni (a moc rád) zúčastnil výročního plesu k 20.výročí založení gymnázia, kde jsem měl tu čest a potěšení kdysi čtyři roky učit a dodnes na to v moc dobrém vzpomínám. Pravda, vyhlídka dnešních jednadvaceti jarních pražských kilometrů poněkud ubrala na mé chuti zmítat se na tanečním parketu v překotných rytmech 20.let minulého století (vida, teď mne napadá, že tu zanedlouho budeme mít zase dvacátá léta! Jestlipak zase přijde do módy charleston?) a stejně tak drasticky omezila počet přípitků s lidmi, se kterými jsem se do včerejšího večera často řadu let neviděl. Ač nerad, rozloučil jsem se nedlouho po půlnoci, protože jsem musel ráno velmi brzy vstávat, abych se ještě stihl vrátit domů a připravit se na běh. Výsledkem byl lehký a povrchní spánek v délce cca dvou a půl hodiny, což - jak se ukázalo - před tak náročným během určitě není dostatečné. Je zřejmé, že pokud to jen trochu půjde, propříště si podobný "dvojboj", takovou konjunkci Jupitera se Saturnem, raději odpustím.