pátek 29. dubna 2011

O neviditelných strašidlech

Když si vzpomenu na své dětství, dobře se mi vybavuje, že největší strach mi naháněla strašidla, která nebyla vidět. Je to tak doposud. Copak vodníci, bezhlaví rytíři nebo ježibaby! To je celkem legrace, protože bývá šance je v koalici s jinými pohádkovými silami nějak zneutralizovat nebo - když dojde na problémy v komunikaci - je před nimi možné prostě utéct. A to vůbec nemluvím o různých divoženkách, bludičkách a bílých paních, před kterými jsem dokonce postupně prchat přestal a naopak se jim občas - s nepříliš velkým úspěchem - snažím podbízivě křížit dráhu. Před neviditelnými strašidly se ale utíká špatně. Nevíte totiž, kde přesně jsou, takže vypadají, jako by byla rozprostraněná všude. Do jakého místa píchnout mečem? Kam namířit svůj mírný donucovací prostředek? Kterým směrem se dát na útěk, abychom v panice nevběhli přímo do jejich náruče?

Je těžké správně odhadnout závažnost takového neviditelného nebezpečí. Svádí nás to brát je buď na lehkou váhu (co není vidět, přece nemůže být nic závažného) nebo k nim naopak přistupovat hystericky (jistě nás to všechny přinejmenším zabije), což je převelice výživný substrát pro média všeho druhu, která mohou vesele spekulovat, přehánět, rozdmychávat, vybarvovat, podkuřovat i strašit, vše je dovoleno, protože kde nic pořádného není, nic nás nemůže obvinit z hlouposti nebo ze lži. V dnešním zkratkovitém světě, který sestává více z nadpisů než z obsahu se ostatně není čemu divit. No a z některých zkratek a nadpisů vyplývá, že neblahou konjunkcí se nám v posledních dnech sešla dvě důležitá viditelně neviditelná strašidla: 25. výročí výbuchu černobylské jaderné elektrárny a současné přetrvávající problémy v japonské elektrárně Fukušima, poničené devastujícím zemětřesením a vlnou tsunami.
 
Dobře si pamatuji, jak jsme na vysoké škole pár dní po černobylské katastrofě po dešti poblíž kanálů naměřili nezanedbatelné záření dokonce i pro sibiřské podmínky konstruovanými vojenskými měřiči, které chrčely jako o závod. Neviditelné strašidlo jaksepatří, ale ani jsme se ho tehdy po výbuchu nestihli začít bát, protože tehdejší krotká, na krátkém provaze přivázaná a dogmaticky řízená média líčila spíš pracovní úspěchy uvědomělých dělníků a rolníků, než aby se věnovala tomu, že naše ulice, pole, louky i lesy září, aniž by nás to stálo jedinou korunu na spotřebované energii. Není divu, za rohem byl 1.máj, svátek socialistické práce a všudypřítomné prvomájové průvody. A proč strašit naše poctivě pracující nepřátelskou propagandou? Trocha záření nikoho nezabije (aspoň ne hned) a navíc budeme mít díky němu lepší představu zářných zítřků.

To Fukušima už tak snadno neprošla. Pokrok nezastavíš, takže dnes na vypočteném modelu můžeme prakticky v přímém přenosu sledovat přesun jinak neviditelných radioaktivních mračen nad celým světem, můžeme se dohadovat, kolikrát už vzteklý zářící roj nakouknul do naší české kotlinky a co nám z toho vzešlo za příkoří. Když média ohlásila průchod mraku radiace nad Českou republikou, diskutovalo se o tom široce, chudáci odborníci nestíhali vysvětlovat, že jde jen o nafouknutou bublinu, a když se projdete Jáchymovem a spoustou dalších českých krásných míst, dostanete mnohokrát větší dávku a ještě za to občas zaplatíte lázeňský poplatek. Jistě by se našli i tací, kteří si zbytečnými obavami a překotným a nesmyslným polykáním jodových tablet přivodili skutečné zhoršení svého zdravotního stavu. Může i za to radioaktivita nebo jde o zcela jiné neviditelné strašidlo?

Protijaderní aktivisté si mnou ruce. Konečně naše neviditelná strašidla hrají pěkně pohromadě v melodickém souzvuku! Kdy jindy prosadit správný a všestranně a vůči všem ohleduplný energetický směr? Kdy jindy konečně odkázat jadernou energetiku do míst, do kterých už dávno patří, tedy do muzea několik set metrů pod povrchem země a s definitivním zákazem vstupu? A jako otroka na výrobu energie můžeme využít třeba větru a deště, kterým poručíme asi tak, jako se nám to povedlo kdysi v případě Černobylu. Anebo konečně na Lipně spustíme přílivovou elektrárnu? Zastavíme po vzoru některých našich evropských bratří v triku Temelín, abychom zcela eliminovali nebezpečí tsunami z oblasti jihočeských rybníků? Určitě dostaneme mnoho dobře míněných rad od těch evropských spolubydlících, kteří by rádi, aby se dopady jejich rozhodnutí rozprostřely i na ty země, které se odvážily rozhodnout se jinak.

Čekám, kdy konečně někoho napadne zakázat jinak užitečné automobily, když ty mršky smradlavé a nenasytné mají každý rok tolik nevinných obětí. Kdy zakážeme fotbalistům hrát jinak celkem zábavný fotbal, při kterém se už tolika lidem udělalo těžko u srdce a s některými to čas od času definitivně švihne? Kdy zakážeme lidem koupat se v jinak tolik osvěžujícím moři, protože každou sezónu se někdo utopí? Kdy zakážeme bláznivou honbu za penězi a neúctu k ostatním, které mají podle mého názoru nesrovnatelně větší ekologické dopady než všechny jaderné elektrárny dohromady. Ale auta, hokej, moře, natož peníze - to jsou všechno velmi dobře představitelná strašidla, něco jako v úvodu zmíněné ježibaby a vodníci, těch se asi tolik nebojíme a i když sem tam někoho začarují nebo stáhnou pod vodu, jimi vyvolaná rizika se nám, zdá se, jeví jako přijatelná. To s neviditelnými strašidly je to jinak: Ta to s námi určitě nemohou myslet dobře, jinak by přece neměla co skrývat.

Ani v nejmenším nechci podceňovat nebezpečí skrývající se v nitru hmoty. Ani v nejmenším nechci snižovat utrpení lidí, kteří byli těmito obrovskými silami postiženi. Jen si myslím, že když už nám mají emoce zatemňovat mysl, rozhodně dávám přednost vzplanutí milostnému před ideologicko - aktivistickým. Domnívám se, že přináší zajímavější zážitky a slibuje napáchat výrazně menší společenské škody!

Ostatně, když už jsme u těch milostných vzplanutí - neviděli jste tu někde nějakou ucházející divoženku, bludičku nebo aspoň bílou paní? To víte, není nad sympatické a aspoň trochu viditelné strašidlo.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.