Nedělní miniglosy č.543

Poslední dobou se stále častěji zdejší debata stáčí k tématu, jak někdo může být tak hloupý a setrvávat nadále na tak bídné blogové adrese, jako je blog.cz, když tam stále víc věcí nefunguje. Naposledy začaly mizet obrázky a když se podíváte na původní stránce do levého menu, zjistíte, že zmizel i obrázek pro rubriku Jazykové hrádky. Ano, je to k vzteku, ale na druhou stranu jsou mnohem důležitější věci na světě než nějaký blog, dokonce i pro mě, který bere blogování celkem vážně. A když není všechno přesně podle našich představ, je to sice občas k vzteku, ale zase je to dobrý trénink na to, že tomu tak bývá celkem přirozeně i v životě, ve věcech, které naopak důležité jsou. A tak dál zůstávám tady, kde je to sice občas k nevydržení, ale zase to tady člověka věru nerozmazluje, takže pak bude zocelenější ve věcech podstatnějších :-). I dnes tedy vycházejí Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", primárně na stejném místě jako tomu je skoro každou neděli už více než 11 let, kdy se touhle specifickou formou snažím zdejší návštěvníky trochu potěšit a třeba občas i rozesmát. Vítejte u dnešního 543. čísla.

Fotohádanka č.28

Víc než dva dlouhé roky u mě na blogu nepřibyla nová fotohádanka, až dnes. I v té dnešní, osmadvacáté, položím všem zájemcům o hádání a odhadování tradiční a velice jednoduchou fotohádankovou otázku:

Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Samozřejmě i tentokrát uvedu hned za obrázkem několik indicií. V křížovkách se něčemu podobnému říkalo "pomůcky" nebo "nápověda", ale kdo už někdy v minulosti na některou ze zdejších fotohádanek narazil, dobře ví, že nikdy není úplně jasné, jestli ty moje fouratovské indicie správnou odpověď přiblíží nebo naopak zamlží :-).

Jak jsem se stal poprvé mistrem světa

Původně nic nenasvědčovalo tomu, že by ten čtvrtek měl být něčím významný, naopak až do podvečera se zdál být úplně obyčejným dubnovým čtvrtkem. Nijak zvláštní teplo, to víte - teprve duben, ale nepršelo, takže velká staňkovská zahrada mých prarodičů, kde už se všechno schylovalo k rozhodujícímu útoku všech barev jara, nabízela těsně předškolnímu prckovi, kterým jsem byl, celodenní eldorádo. Ale odpoledne se ukázalo, že ten den bude v lecčem jiný než jeho obyčejní předchůdci a bezbarví následovníci. Dokonce i dědeček s babičkou, kteří byli zvyklí celý den něco dělat - v kuchyni, v domě, ve sklepě nebo na zahradě - totiž veškerou svou jinak nikdy nekončící práci přerušili a něco před pátou se sešli v kuchyni u televize. Je vůbec možné, že by se tihle antisportovní lidé, na které bych si rozhodně nevsadil, že tuší, co v hokeji znamená zakázané uvolnění (pssst, nikomu to neříkejte, ale já to tehdy ještě taky úplně přesně nevěděl), dívali oba dobrovolně na hokej?

"Jenže dneska hrajeme s Rusákama!" prohlásila nezvykle odhodlaně babička, od které bych sportovní zápal nečekal, byť jsem občas slýchal její vášnivé vypravování o tom, jak hrávala před svatbou v Sokole házenou, dokonce snad župní přebor, a jak ráda dávala góly odrazem o podlahu, protože proti něčemu takovému byla soupeřova brankářka skoro bezmocná. Moc mi tohle plamenné vzpomínání k tehdy pětašedesátileté důchodkyni nepasovalo, protože jsem si ještě neuměl představit, jak jednou budu sám vzpomínat na své absolvované maratóny, které by do mě lidé (tím spíš ti teprve čerstvě šestiletí) asi řekli ještě o dost méně než do mé babičky její házenou.

Nedělní miniglosy č.542

Servery platformy blog.cz v sobotu zřejmě držely šábes, protože od večerních hodin nebyly vůbec přístupné. A protože jsem zvyklý poslední dobou psát tento úvodník v sobotu večer, tentokrát poprvé jsem ho psal přímo v administraci svého blogspotového webu. Byla to pro mě premiéra; myslel jsem si, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", budou primárně vycházet na mém hlavním blogu, ale pokud ten odmítá spolupracovat, opravdu se necítím být mu povinován autorskou věrností. Uvidíme tedy, kdo ze zdejších milých stálých, občasných či náhodných čtenářů si nakonec bude moct náš týdeník přečíst, aby se jím mohl v současné nejisté době potěšit. Na původním blogu se to dělo více než 11 let a na blogspotu máme za sebou už 5 měsíců paralelního provozu, takže by už těm, co se nám snaží házet nejrůznější technické klacky pod nohy, mohlo být jasné, že se já ani naše "miniglosová redakce" jen tak lehce nevzdáme! :-)

 

Starý židovský hřbitov v Praze

V Praze je spousta krásných míst, kam za normálních okolností nechodím, protože jsou přímo v centru zájmu turistů. Když je takovým rušným místem tržiště, centrální náměstí nebo ulice se spoustou obchodů, jaksi to patří k věci, ale když se rušným Babylónem, zaplavovaným nekončícím proudem lidí, stává hřbitov, místo jinak zasvěcené klidu, vzpomínkám a tichému rozjímání, k takové návštěvě mě nic neláká. Protože ale virová epidemie z centra Prahy prozatím odfiltrovala skoro všechny zahraniční turisty, řekl jsem si, že tu krátkou dobu do obnovení běžného turistického provozu věnuji právě takovým jindy zapovězeným místům.

Jedním z takových míst je pražský Starý židovský hřbitov, tajuplná perla staré Prahy a jeden z nemnoha pozůstatků po starodávném Židovském ghettu, jehož většina byla asanována koncem 19. století (pro zájemce o původní podobu se naštěstí dochoval aspoň bohatý fotodokumentační materiál a také původní podoba čtvrti na Langweilově modelu Prahy). Za normálních okolností a v turistické sezóně mě úplně vyřídí už narvané sousedící ulice, takže k dlouhé frontě u pokladny Židovského muzea už ani nedojdu. Tentokrát jsem si ale pečlivě vytipoval optimální čas pro návštěvu: Musí to být pracovní den dopoledne ještě před hlavním uvolněním epidemických restrikcí (do muzea už se tedy smí, ale podniky

Krajina po bitvě

Kdyby zeměkouli navštívili mimozemšťani a nějakým nedopatřením se na pocity a novinky ze života nezeptali lidí, ale třeba zajíců, srnek nebo divokých včel, dozvěděli by se nejspíš, že se neděje nic zvláštního, dost sucho, pravda, ale to může 40 dní soustředěného deště spravit, jako už se to před lety jednou stalo. Že by kvůli tomu měly zrovnat končit čtvrtohory a nastat zcela nová budoucnost, tomu zatím nic nenasvědčuje. Jaro přineslo celkem normální teploty, v několika dnech i celkem normální déšť, stromy obrazily čerstvými světle zelenými listy, slunce pokojně svítí jako už miliardy let, ptáci švitoří, květiny kvetou. A kdyby informacíchtiví mimozemšťani kápli na kůrovce, možná by jim dokonce řekl, že takhle dobře už na světě dlouho nebylo. To jen našima lidskýma očima zesílenýma zprávami z domova i ze světa to vypadá skoro jako kdyby si svět prohodil polární čepičky a vše, co nás potkalo v předjaří před pouhými dvěma měsíci, se zdá být velmi dávno, kdysi, "před válkou".

 

Nedělní miniglosy č.541

Po celou dobu koronavirové krize v těchto úvodnících zdůrazňuji, že virus sice zrušil spoustu jistot, ale na Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", si zatím netroufl. Kdo si však občas troufá, je blog sám, zvlášť když si postaví hlavu a - jako v poslední době často - oznámí čtenářům nevyžádanou informaci, že "jedna z komponent nepracuje správně" (kdyby jen jedna!) nebo mně jako autorovi hrozí automatickou blokací kvůli vloženým odkazům. Naštěstí už naše "redakce" není závislá na momentální nenáladě a nevalném technickém stavu tohoto blogu, protože Nedělní miniglosy od začátku roku vycházejí paralelně i na mé blogspotové adrese (bude-li zdejší blog aspoň v částečné kondici, najdete ji snad v záhlaví). Pokud by tedy tradiční adresa byla právě nedostupná, máme záložní řešení, i když věřím, že snad nebude zapotřebí trvale. I v dnešním 541. čísle proto můžeme zkusit naše milé stálé, občasné i náhodné čtenáře trochu potěšit a snad občas i rozesmát, jako se to tu děje už víc než 11 let.

Lodní balíček z Emeriky

Tento týden jsem si chtěl ověřit, jestli je pravda, co se od vydání slavné nejmenované knihy a natočení neméně slavného nejmenovaného filmu říká - že totiž správný pošťák zvoní vždy dvakrát. Nakonec mi to ověření moc nevyšlo, protože se jednak ukázalo, že v Dobřichovicích nemáme pošťáka ale pošťačku, a hlavně moje zásilka se po cestě z druhého konce světa zcela vyhnula službám České pošty a doručila ji jiná společnost, se kterou má nejspíš odesílatel lepší zkušenosti. I když jsem měl trošku obavu, aby kvůli prvnímu letošnímu většímu dešti, který nás (zaplať Příroda či Bůh, jak kdo chcete) tento týden konečně potkal, nanavlhlo zásilce její doposud nedotčené prachové peří, ukázalo se, že odesílatel má balíček opatřený, jak se sluší, nejspíš i proto, že ho vypravil loďmo a na moři člověk stran počasí nikdy neví. Nakonec se tedy ani mořská ani dešťová voda do balíčku nedostala a - mám-li být upřímný - i mně dalo docela práci, než se mi z toho nedobytného oříšku podařilo vyloupnout pěkně vypadající a chutné jádro.

O podučitelích a jiných poddaných

Už jako malé dítě mě v pohádce o Rumcajsovi zaujal podučitel Očičko, jičínský lučebník a silozpytec, aniž bych tehdy tušil, že i pro mě bude jednou vyučování lučbě a silozpytu na pár krásných let povoláním a zároveň velkou zábavou. Už to úžasné pracovní zařazení: podučitel! Dá se očekávat, že úplný učitel to ještě není, takže by měl dodržovat vůči opravdovým učitelům subordinaci, podobně jako ji musí dodržovat podporučík k poručíkům, podplukovník vůči plukovníkům (tím, jak je to mezi poručíky a podplukovníky to teď raději nebudeme komplikovat) nebo podnájemník ve vztahu k nájemníkům. Když se ale podíváme na podobná slova začínající na "pod-", zjistíme, že takto jednoduché to v našem jazyce není, a čeština má z tohoto úhlu pohledu (tedy z podhledu) vzezření jazykového podivína, který se postupem času zcela emancipoval a dnes již ho s původně nadřízeným ivínem vůbec nic nespojuje.

Často totiž nejde o vyjádření podřízenosti, ale jen určitého místního uspořádání. Např. podkroví tedy před krovím nemusí stát v pozoru, bohatě postačí, když se nad kroví nebude nepatřičně vyvyšovat (jestli to stejně platí i pro podlaží, si ovšem netroufám odhadnout). Místní uspořádání bude nejspíš hrát důležitou roli i u podkolenek, podprsenek nebo u podhoubí a zřejmě se tím dá mnohé vysvětlit i u podběráku nebo v případě podvraťáků, byť ti, kteří dosáhli takového označení jen v přeneseném smyslu slova, si v praxi vystačí zcela bez vrat.

Nedělní miniglosy č.540

Rozvolňování původně striktních epidemických pravidel nadále pokračuje a příští týden by měly konečně přijít na řadu i výstavy, což mě vzhledem k mému nastávajícímu "výstavnímu trojboji" docela zajímá. Nikdo netuší, co to všechno udělá a jak se situace vyvine, což by se mohlo zdát poněkud znervózňující. Ještěže jsou tady aspoň drobné uklidňující jistoty, jako jsou třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", na což je spolehnutí už více než 11 let. I v dnešním 540. čísle se proto pokusíme zdejší stálé, občasné i náhodné čtenáře v nelehké pandemické době trochu potěšit a snad občas i rozesmát.

Plečnikův lev za pevnou mříží

Nechodím v posledních letech rád na Pražský hrad. I když jsem tam dříve chodíval velmi často a myslím, že jsem to tam i dost dobře znal. Křížem krážem jsem ho prochodil zejména v 90. letech a na počátku milénia, kdy se Hrad postupně skoro úplně otevřel veřejnosti, a já tak měl možnost podívat se do nejrůznějších hradních zákoutí, i do těch, která dřív byla strážena po zuby ozbrojenými hlídkami, aby někdo náhodou komunistickým papalášům na Hradě pobývajícím či dokonce bydlícím nezkřivil vlas na jejich třídně nenávistně smýšlejících hlavách. Leč doba volného přístupu opět pominula a s jejím koncem pominuly i moje návštěvy. Od té doby, co se člověk musí o vstup doprošovat v dlouhých frontách u bezpečnostních rámů, mě na Hrad nic neláká; necítím se tam vítán. Za ty dlouhé roky jsem na Hrad pronikl všehovšudy dvakrát a to jen proto, že jsem toužil shlédnout nějakou hradní výstavu, pro kterou, bohužel, byl vstup nutný.

Na Kamennej most - a dost

Když ještě po Karlově mostě jezdívala auta, říkával prý Jan Werich, bydlící dole na Kampě, taxikářům, kteří ho večer vozili domů, že mají jet "na Kamennej most a dost!" Odtud pak stačilo sejít po schodech na ostrov ohraničený z jedné strany Vltavou a z druhé Čertovkou, přejít malebné náměstíčko až k okraji velkého parku, a pan Werich byl doma. No a já si na tuhle větu minulý týden vzpomněl, protože přesně takhle jsem se po stále ještě dost opuštěném centru Prahy prošel při své první jarní ryze fotografické procházce. Z hlavního nádraží jsem to vzal k Obecnímu domu, na Staré Město jsem vešel symbolicky Prašnou bránou a pak už jsem pokračoval klasickou Královskou cestou přes Celetnou, Staroměstské náměstí, Karlovu ulici, Křižovnické náměstí a na Karlův (druhdy Kamenný) most. Dál na Hrad jsem už nepokračoval, abych zase pražské viry nedráždil příliš, už takhle z toho byla víc než dvouhodinová procházka. Prostě na Kamennej most a dost! Pokračovat můžeme zase někdy příště.

Nedělní miniglosy č.539

Koronavirové sevření snad - aspoň prozatím - maličko polevuje, takže se nejen otevírají některé obchody, ale taky se mi trochu vrátila chuť do focení, byť s povinnou rouškou to venku pořád ještě zdaleka není ono. Epidemická situace je ovšem stále proměnlivá a nikdo přesně neví, co nastane zítra, zatímco na naše Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je i nadále spolehnutí, že vyjdou v tradičním čase. Tentokrát vychází už 539. číslo, které chce opět svoje stálé, občasné i náhodné čtenáře v nelehké době trochu potěšit a snad občas i rozesmát, jako to Nedělní miniglosy s chutí dělají už více než 11 let.

Přestože místní blog tomu v uplynulém týdnu opět kladl určité překážky, nakonec se mi podařilo zveřejnit dva nové články: Prvním bylo vyprávění o záludnostech netradičního soužití v mé jen napohled jednočlenné domácnosti v textu O skřítcích v době karantény, druhým byl speciální prvomájový fotočlánek Vyznání ve žluté obálce, obsahující další barevnou fotokoláž z doby mého nuceného pobytu v dobřichovickém obýváku. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu reportáž ze svého návratu do Prahy po dlouhých šesti týdnech - Virové proměny Prahy.

Vyznání ve žluté obálce

Když si mám vybrat, co mi k Prvnímu máji víc pasuje, rozhodně dám svátku lásky vždycky přednost před svátkem práce. No a k lásce patří samozřejmě i různá osobní vyznání, ke kterým dochází tradičně pod rozkvetlým stromem, ale často - i když to tedy zatraceně není ono - i na dálku, tím spíš v této podivné koronavirové době, kdy se na dálku učí, schůzuje, hraje divadlo, čtou knížky, pořádají přátelské srazy, koncertuje se, a dokonce se tak i jezdí cyklistické závody. To všechno funguje, i když to asi v žádném z těch oborů úplně "není ono", tak jak by to "ono" mohlo být právě v tak delikátní a "kontaktní" oblasti, jakou je láska?

Kdo si sem chodí číst pravidelně, dobře ví, že v době karantény jsem tady postupně ukázal několik barevných fotokoláží skládaných z obyčejných barevných papírů a drobností, které jsem našel kolem sebe. Měl jsem všehovšudy tři barevné čtvrtky; z té červené vznikla Japonská plachetnice s dominujícími trojúhelníky, z bledě modré vyšel Modrý don Quijote, laděný nenápadně spíš do kulata, a z poslední žluté vznikl už začátkem dubna obrázek s převažujícími lichoběžníky, který představuji dnes. No a protože jsem doma náhodou našel ještě kus staré černé čtvrtky, z této barvy a ze zbytků tří již dříve použitých barev vznikla ještě návdavkem Pyramida tří sluncí.