Jacqueline du Pré - přísně odměřený čas hudební legendy

Zatím jsem se zde na blogu v článcích o klasické hudbě věnoval spíš klavíru, ale dnes udělám výjimku. Chtěl bych totiž připomenout legendární britskou violoncellistku Jacqueline du Pré, což je jméno, které dnes už možná mnoha lidem nic neříká, ale v 60. letech 20. století patřila tato hudebnice doslova k celosvětovým mediálním ikonám. Na rozdíl od mnoha současných ikon ovšem zároveň byla i vynikající umělkyní, jejíž umění naštěstí můžeme dodnes obdivovat na celé řadě dochovaných zvukových i obrazových nahrávek.

Dočetl jsem se, že když byly malé Jacqueline čtyři roky, slyšela v rádiu zvuk violoncella, který se jí líbil a chtěla si hru na tento nástroj vyzkoušet, přičemž se ukázalo, že sama umí bez jakékoli předchozí zkušenosti nástroj správně uchopit, a z tohoto osudového spojení se vytvořila láska na celý - bohužel velmi krátký - život. Přesný postup hudebního vzdělání a koncertní milníky této umělkyně popisovat nebudu, jsou naštěstí k dispozici v různě podrobných informačních zdrojích. Každopádně od svých 16 let Jackie veřejně koncertovala a bylo zřejmé, že jde o jeden z největších violoncellových talentů všech dob (a jako takové jí byly svěřeny postupně dvě violoncella z dílny Antonia Stradivariho). Přitom na pozadí její zdánlivě triumfální cesty slavnými hudebními pódii se odehrávala prakticky kompletní a v mnohém revoluční 60. léta 20. století, aniž cokoli nasvědčovalo tomu, že jejich závěr se prakticky stane i horizontem Jacquelinina hudebního života. Mladá žena totiž dostala od svých sudiček prakticky jen oněch 10 let na celou svou velmi intenzivní a mediálně sledovanou kariéru. 

Klavírní koncert Roberta Schumanna - Hélène Grimaud

Komu nestačí ťukat na piáno jedním prstem písničky, ale chce se klavíru věnovat trochu závažněji, pravděpodobně se na své cestě nevyhne skladbám Roberta Schumanna. Třeba jeho Dětské scény hrají adepti klavírní hry snad úplně všech úrovní - od téměř začátečníků, až po etablované virtuózy plnící nejslavnější koncertní sály světa. Taky jsem si kdysi dávno (a tehdy nerad) užil a pamatuju si, jak jsem byl překvapen, když jsem stejný kousek, se kterým jsem se na hodinách "v lidušce" pral, slyšel v podání nějakého legendárního pianisty. Ano, věděl jsem, že Robert Schumann byl velký německý romantický skladatel, že měl za manželku vynikající klavíristku Claru a že trpěl bipolární poruchou, věděl jsem, že napsal krásný klavírní koncert, u kterého se neuvádí číslo, protože byl jen jeden (!), což se např. ve srovnání s Mozartem, kterých jich ve svém krátkém životě "vystřihl" sedmadvacet, může zdát v naší době orientované na výkon hodno maximálně zívnutí. Co jsem ale netušil, jak se všechny tyhle základní informace protly v jednom příběhu krásné a dodnes velice ceněné skladby.

Samozřejmě, jste-li hudební skladatel a máte-li manželku klavíristku, jaksi se předpokládá, že svými opusy budete zásobovat především ji. A Robert Schumann právě toto dělal, u většiny jeho klavírních kusů byla právě jeho manželka prvním interpretem a myslím, že ten dlouhodobý láskyplný cit (o Claru Robert usiloval už od jejích sedmnácti let a tři roky mu trvalo, než se mu ji podařilo na její rodině, která o takových vdavkách nechtěla ani slyšet, vyvzdorovat, dokonce vysoudit, a měli spolu pak za 14 let celkem osm dětí) je na jeho klavírních dílech znát. Přesto Schumann celkem dlouho nemohl své ženě nabídnout vlastní klavírní koncert, několikrát skladbu rozepsal, ale nikdy se mu koncert nepodařilo dokončit. V květnu 1841, tedy rok po svatbě, v době končícího dlouhého manického období, napsal (za pouhé čtyři dny) jednovětou Fantazii a moll pro klavír a orchestr, která dostala opusové číslo 54. Ano, byla překrásná, na svou dobu neobvyklá, protože byla založena na souznění a dalo by se říci "rovnoprávné" spolupráci sólového interpreta a orchestru, jednotlivé nástroje si spolu občas doslova "povídají", nesloužila tedy prioritně - jak bylo tehdy rozšířené - k předvádění technické virtuozity klavíristy, ale koncert v pravém smyslu slova to nebyl. Pak naopak nastalo u Schumanna období hlubokého psychického propadu a deprese, které vyvrcholilo rokem 1844, kdy za celý rok nedokončil žádnou novou skladbu. 

Jen si tak zahrát a potěšit

I blbé zprávy mají svá výročí a my bychom si je měli připomínat tak dlouho, dokud nepominou. Přemýšlel jsem, jak si jedno takové pro mě asi nejpodstatnější připomenout, a napadlo mě, že by třeba vhodným způsobem bylo udělat po cca 12 let intenzivního používání a po desetitisících fotek svůj úplně první pokus o krátké video, přičemž jeho cílem by bylo uchovat malý kousek skutečnosti, který nejspíš nedochoval z těch pár přítomných nikdo jiný, a potěšit tím (nejméně) jednoho z těch, kteří přítomní být nemohli. 

A tak se přenesme do prostoru malé dejvické galerie a zároveň starožitnické dílny, kde se sešlo na speciální a občas možná i jen náhodná pozvání jenom pár lidí, kteří mohli strávit při srdečném povídání a popíjení dobrého vína víc než 4 hodiny v neuvěřitelné společnosti obrazů, hudby a originálních osobností. 

Laco Déczi opět v Dobřichovicích

Už docela dlouho předem jsem byl na sobotu 15. června objednaný na návštěvu do Staňkova, kde se ten večer měl konat u řeky v plenéru festival vína. Věděl jsem sice, že ten samý den je zajímavá akce i v Dobřichovicích (Food Festival s pavlovovským názvem Všechny chutě světa), ale to samozřejmě nestačilo, aby to vyvážilo návštěvu u rodiny ve Staňkově. Tedy, tak to platilo, dokud jsem na dobřichovické informační vývěsce nezjistil, že součástí dobřichovického programu je i vystoupení legendárního jazzového trumpetisty Laca Décziho (jak uvádí Wiki: "amerického jazzového trumpetisty slovenského původu"). Na Laca mám velmi dobrou osobní vzpomínku z roku 2013, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku zrovna v době, kdy tam končila moje první fotografická výstava. Měl jsem tehdy možnost si s ním trochu popovídat a potvrdit si podezření, že je to opravdu fajn a upřímný chlapík.

Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku...

S touhle větou na rtech a pořád ještě trochu v tranzu přišel onehdy, tuším že někdy ve druháku, na jaře 1986, v noci na kolej můj kamarád a kolejní spolubydlící Jirka. Takového jsme ho neznali, protože měl pověst sžíravého kritika, který na kultuře všeho druhu začasté nenechával nit suchou, pro ostré slovo nešel daleko a jeho odsudky bývaly trefné, přesně formulované a vypointované a mířily přesně "na komoru"; PRÁSK!! a bylo po umělci. Většinou nám po svých četných návratech z koncertů, z divadel, výstav či kin podal naprosto přesný "šaldovský" výklad toho, co zažil, přičemž příslušní umělci z ozvěny jeho slov museli mít škytavku na stovky mil daleko, ale tentokrát jen omámeně prošel kolem a bez bližších komentářů, na které jsme se těšívali, se zavřel na pokoji. Teprve postupně jsme z něho vymámili aspoň základní informace. "Někde to mám napsaný," zahledal po kapsách jméno, které jsme chtěli slyšet, protože když to kritikovi jeho typu vyrazí dech, musí to být opravdu NECO. A NĚKDO. "Nějaká Bára Basiková!" slyšel jsem z jeho úst poprvé to jméno.  

Abychom se přesvědčili, jestli to ze strany našeho kamaráda nebyla jen náhlá kritická indispozice, což se zvláště u mladé, pohledné a energií nabité zpěvačky nabízelo, protože i nesmlouvaví kritici mohou být za určitých okolností - vezme-li se to za ten správný konec - snadno ovlivnitelní, šli jsme se pak na "nový objev" podívat na koncert nového jazzrockového uskupení známého kytaristy Pražského výběru Michala Pavlíčka pod výbušným názvem STROMBOLI, ale chtě-nechtě jsme museli dát F.X.Jirkovi za pravdu: Něco takového se opravdu neslyší a nevidí často a pokud můžu soudit, za dobu, co jsem na světě, jsem v našich zeměpisných šířkách a délkách něco takového zaznamenal poprvé a zatím naposledy, a to jsem se mnoho let docela intenzivně rozhlížel a naslouchal (pravda, poslední roky už to tak intenzivní rozhlížení není a rozhodně mi v soudobé muzice dávno ujel vlak, ale to je, myslím, celkem přirozený vývoj), ale nic dalšího podobného se ke mně ani nedoneslo.

 

Peter Lipa - pražský vánoční koncert

Kdysi, ještě v časném podzimu, optali se mě moji dobří dlouholetí přátelé, kteří žijí na rozdíl ode mne celkem bohatým koncertním životem, zda bych v adventním čase s nimi nezašel do pražské Písecké brány na koncert slovenského zpěváka Petera Lipy. Možná se trochu divili mému nadšení, protože asi netušili, že Peter Lipa pro mě byl už v době mého mládí synonymem zajímavé a kvalitní muziky, takže jsem kromě různých rockových, folkových či dokonce punkových skopičin díky Peteru Lipovi poslouchal i skopičiny jazzové a "hudebně eklektické". od 90. let mi ovšem tento pozoruhodný zpěvák oddriftoval kamsi za obzor, jeho písničky se ke mně dostávaly jen sporadicky, stejně jako zprávy o něm. A na jeho živém koncertě jsem nikdy nebyl - ani jako nadšený teenager, ani jako zkušenostmi zakulacený muž "v nejlepším věku". Všechno je prostě jednou poprvé.

Peter Lipa je každopádně hudební legendou. Už na druhém beatovém festivalu v Praze na konci událostmi nabitého roku 1968 se se svou tehdejší skupinou Blues Five stal "objevem festivalu", ale co jsem začal vnímat, vždycky se mi zdálo, že každá hudební krabička je mu těsná - ta beatová, bluesová a snad dokonce i ta celkem prostorná jazzová, kam se jinak vedle sebe vejde kdeco. A tak jsem přivítal možnost připomenout si po dobrém čtvrtstoletí tohoto zpěváka, hudebníka, skladatele, dramaturga i organizátora. Ostatně - ti staří slovenští jazzoví pardálové jsou vůbec úplně speciální kapitolou: Peter Lipa oslaví v květnu osmdesátku, trumpetista Laco Déczi, o jehož dobřichovickém koncertě, který se tehdy moc pěkně protnul s mou fotografickou výstavou, konanou na stejném místě, jsem tady psal v článku Koncert Laca Décziho, je dokonce ještě o 5 let starší. Klobouk smekám před oběma pány!

Martha Argerich - první dáma světového klavíru

Když mi asi před půl rokem kdesi na internetu úplně náhodou padla do oka nenápadná zpráva, že jedním z účinkujících na letošním podzimním festivalu Dvořákova Praha bude i legendární argentinská klavíristka Martha Argerich, musel jsem si promnout oči, jestli se mi to jenom nezdá. Říkal jsem si, že kolem toho ještě bude pořádný mediální humbuk (nakonec se vůbec žádný nekonal, ale naopak bylo úplné ticho po pěšině, nejspíš proto, že média zjevně nejsou zvyklá pracovat s pozitivními zprávami a v rozpacích před nimi prchají do svého důvěrně známého hájemství strachu, afér, konfliktů a vzájemné nenávisti), protože pro mě je to srovnatelně významná událost, jako kdyby do Prahy přijeli společně zahrát Paul McCartney s Ringo Starrem pod regulérní hlavičkou Beatles. Ještě týž den jsem zkontroloval, jestli čirou náhodou nezbyly nějaké lístky; sedadel bylo volných už jen pár - po jednom v různých koutech veliké Dvořákovy síně Rudolfina. Pár kliknutí - a jedna vstupenka byla moje.

Abyste chápali moje nadšení: Martha Argerich pro mě byla vždycky součástí nejužší špičky mezi světovými klavíristy, a teď myslím mezi světovými klavíristy celé historie, nikoli jen mezi těmi současnými. Kdykoli se někde rozhořela (celkem zbytečná a logicky i bezvýsledná) debata o tom, kdo je nejlepším pianistou historie, a padala při tom ta největší jména (už jsme tu ostatně měli články o Glennu Gouldovi (Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru) a o Vladimiru Horowitzovi (Vladimir Horowitz - velký romantický trémista), kteří se v takových debatách rovněž objevují často jako nominanti, vždycky jsem tuhle mimořádnou Argentinku do diskuse přihodil, pokud už tam tedy dávno nebyla, protože v dobách, kdy jsem měl možnost sledovat z větší blízkosti naši klavírní scénu, byla tam slavná "Argerička" mimořádně ctěnou a váženou osobou, jejíž nahrávky měly - především pro ty, kteří právě studovali nějakou skladbu - doslova cenu zlata a pianisté si je mezi sebou - nemajíce tehdy ještě k dispozici Youtube - půjčovali k přehrání a překopírování jako vzácný poklad. 

Johánek Bachů zpaměti i z not

K něčemu se vám přiznám: Vždycky jsem děsně nesnášel hrát podle not. Samozřejmě, ono to zpočátku ani jinak nejde, nejste-li génius Amadeova formátu, takže jste schopni pochytat skladbu do poslední noty z prvního poslechu. Ale vždycky jsem se snažil mít tu - pro mne svým způsobem pokořující - etapu hraní z not co nejrychleji za sebou, v čemž mě tedy v "hudebce" paní učitelka zrovna moc nepodporovala a pořád mi před oči cpala noty počmárané různými vykřičníky a dvakrát podtrženým prstokladem v místech, která mi nebyla dvakrát sympatická nebo jsem si je hrál (samozřejmě blbě) podle svého. Až na závěr - jako sladká odměna a jen před nějakým veřejným vystoupením - nastal ten kýžený okamžik, že mi bylo dovoleno hrát zpaměti. Jakmile jsem se ale vymanil z došvihu "biče otrokářova" a hrál jsem si už jen sám pro sebe, začal jsem si to dělat podle svého a dělám to tak doposud: To první, co vždy udělám, jakmile přeloupu noty a skladbu si trochu naposlouchám, je to, že se ji naučím nazpaměť, abych se už koukáním do not nemusel obtěžovat. 

Přesně tak to dělám i se skladbami, které občas dávám pro vaše pobavení sem na blog: Všechny Bachovy Goldbergovy variace, které jsem zatím nahrál a zde na blogu zveřejnil, jsem hrál zpaměti. Až jsem se dostal k číslu 25, což je nejpomalejší, nejdelší a nejrozvleklejší kousek z celé třicítky variací, a zde jsem zjistil, že se mi více než desetiminutovou skladbičku plnou různorodého vázání tónů, a taky plnou dodatečných křížků, béček a odrážek, které co chvíli uhýbají z předepsané tóniny a křižují hudební prostor tak bezstarostně jako obyvatelé sídlišť, kteří nedbají na chodníky a zkracují si cestu různými nábližkami přes trávníky, nechce učit zpaměti, protože by to nebylo efektivní. Stejně nejspíš tenhle kousek často hrát nebudu (to se mimochodem potvrdilo, od okamžiku, kdy jsem si ho asi před půl rokem nahrál do vnitřní paměti klavíru, jsem se k němu ani jednou nevrátil, i když z not by to určitě opět šlo), tak to prostě jednou překousnu a pokusím se hrát z not. Vidíte, zatímco pro většinu lidí jsou noty podporou a pomocí, pro mě je to spíš komplikace a hru z not beru jako podobnou nouzi, jaká prý kdysi naučila Dalibora housti. Celá variace č.25 přesahuje svou délkou 10 minut, a to jsem vám (i sobě) ještě odpustil repetici druhé poloviny, která by celkový čas natáhla někam ke čtvrthodině. I když má tato část lehce uspávací efekt (nezapomeňme, že prvotním účelem Goldbergových variací bylo zpetřit noc jednomu šlechtici trpícímu nespavostí), domnívám se, že při poslouchání neusnete, protože vás z podřimování neurvale vytrhnou moje - v čase takticky rozprostřené - občasné přehmaty :-).

Dead Can Dance - výběr do hudební abecedy

Do projektu Hudební abeceda se zapojuji jen minimálně - to platilo kdysi, když běžel v původní podobě na blogu u Robky, dámy s velmi širokým hudebním rozhledem, i nyní, když Chudobka vytvořila jeho "remake". Ale už když nedávno odstartovalo druhé kolo opět od písmena A, řekl jsem si, že pokud vůbec, stálo by za to přiložit vlastní hudební polínko přinejmenším u písmene D, protože tam bych rád podsunul něco od svého oblíbeného australského dua Dead Can Dance. Něco zajímavého vybrat z tolika různorodných možností přece nebude nic těžkého, domníval jsem se naivně a pro výběr zvolil Bílou sobotu, protože Velikonoce trávím o samotě v Dobřichovicích, a je tedy čas na spoustu věcí, ke kterým se jinak nedostanu nebo jsem na ně za běžného provozu prostě líný. A tak jsem začal přemýšlet, jakou skladbu do hudebního blogového projektu zaslat, začal jsem procházet svoje cédéčka i nahrávky na youtube a zjistil jsem to, s čím jsem měl právě v případě Dead Can Dance počítat: Nebude to zdaleka tak jednoduché. 

Je vůbec možné vybrat jenom jednu skladbu z nabídky tak rozmanité, jakou poskytuje duo tvořené Lisou Gerrardovou a Brendanem Perrym? Dám přednost spíš hudbě středověkého střihu, něčemu s výraznější rockovou linkou, oddriftuji daleko na východ a vyberu si něco z četných arabsky znějících melodií, zůstanu v kdysi keltské části Evropy? Vyberu si spíš prostý nápěv nebo naopak opulentní orchestraci? Něco známějšího nebo naopak to, o čem kromě zarytých "fans" nemá nikdo potuchy? A měl bych vzít v potaz obecnou "poslouchatelnost", aby blogeři s úplně jiným vkusem neutnuli nahrávku po prvních dvou taktech? Prošel jsem si poctivě víc než třicítku nahrávek a bylo mi stále jasnější, že nashromážděný materiál je příliš obsáhlý na to, aby z něho vzešel jen jeden vstup do Hudební abecedy. Nu což, zítra stejně nevycházejí Nedělní miniglosy, můžu si tedy dovolit ten luxus a publikovat blogový článek v sobotu, což se tu jinak děje jen zcela výjimečně. Snad mi, moji milí čtenáři, odpustíte, že součástí příspěvku nebude exkurs do biblické dějepravy, recept na velikonoční nádivku ani břitké zamyšlení nad tím, jak se může projevit dotyk nedezinfikovnaou pomlázkou kratší než dva metry na budoucím vytížení českých nemocnic.

Další čtyři variace

V pondělí za normálních okolností blogové články zveřejňuji jen zcela výjimečně, protože den před tím vycházejí pravidelně Nedělní miniglosy. Tentokrát ale měly Nedělní miniglosy vánoční přestávku, takže tradiční harmonogram nebylo třeba brát v potaz. Hlavní vánoční článek Setkání vánočních generací o dvou různě starých (i barevných) vánočních stromečcích jsem publikoval v úterý a večer téhož dne jsem na své obvyklé předvánoční procházce vyfotil pár nočních fotek na Malé Straně, které jsem pak zveřejnil v sobotu v článku Jubilejní malostranská předvánoční procházka. No a protože v těch článcích jste si mohli užít povídání i obrázky, řekl jsem si, že by se zase po nějaké době (poslední podobný článek vyšel v dubnu v době nejtvrdší domácí karantény) slušelo doplnit i trochu hudby. Tím spíš, že jsem období před Vánoci a pak i několikadenní vánoční zklidnění využil k domácímu nahrání dalších čtyř Bachových klavírních Golbergových variací, kterými jsem doplnil postupně narůstající neveřejnou kolekci na svém webu. 

 

Do této "vlastní neumělou rukou" nahrané kolekce tak přibyly od posledního "upgradu" následující nahrávky: 

 

Variace č.10 - Fughetta: Tohle je mimochodem první kousek, který jsem si kdysi umanul nacvičit (ovšem tehdy jsem byl přesvědčený, že bude jediný!), protože se mi zdál být zajímavý a na poslech se mi nezdál ani tak těžký (tento první dojem jsem posléze dost přehodnotil).

Nové Bachovy variace

V září jsem na svém hlavním blogu v článku Johann Sebastian vlastní rukou zveřejnil odkaz na čtyři vlastníma neumělýma rukama zahrané Bachovy klavírní Goldbergovy variace. Už tehdy jsem si říkal, že bych třeba mohl časem pár kousků přidat a protože dnes se naplnil měsíc, který jsem strávil prakticky pořád doma, měl jsem trochu času cvičit, a v tomto týdnu dokonce i čas výsledek nahrát. Kromě původně nahraných čtyř variací (č.4, 6, 9 a 18) jsem přidal konečně i hlavní téma (tzv. Arii), které je základem variací a normálně se jím většinou začíná, a nově jsem doplnil variace č.2, č.5 a č.22. Variaci č.18 jsem nahrál nově, protože se mi původní mastodontní provedení nelíbilo. Tedy ne, že by to teď nebyli mastodonti, jen jsou po zimě trochu pohublí, takže běhají o něco křepčeji a tolik pod nimi neduní země :-).

Nahrávka jako obyčejně není zvlášť kvalitní ani zvukově natož interpretačně, ale i tak ji v tomhle období, kdy blog.cz celé dny blbne a neumožňuje rozumné soustředěné psaní, přikládám, protože jde o odkaz na speciální "goldbergovskou" stránku na mém webu www.petrvapenik.cz. Protože jde primárně o web fotografický, běžný návštěvník na něm tuhle hudební stránku nenajde, funguje jen jako datový zdroj pro tento blogový odkaz.

Vladimir Horowitz - velký romantický trémista

Listopad byl plný vzpomínání na 30 let od listopadových událostí roku 1989, ale v neustálých politicko-historických diskusích prakticky zaniklo úplně jiné 30. výročí: 6. listopadu 1989 totiž zemřel jeden z nejpozoruhodnějších klavíristů historie - Vladimir Horowitz. Hudebník, který prakticky po celou svou dlouhou uměleckou kariéru dokázal při svých koncertech nadchnout své publikum jako málokterý z jeho kolegů. Muž mnoha paradoxů: Málokdo měl tak vynikající předpoklady pro hru na klavír: Jeho technika brala dech, v hudbě dokázal posluchačům předat neuvěřitelné množství různých druhů emocí, měl fenomenální paměť (prý měl v "pohotovém repertoáru" kolem stovky velkých skladeb a i skladbu, kterou hrál naposledy před 20 lety, dokázal zahrát prakticky bez velkých příprav), byl jedním z posledních pianistů slavného meziválečného klavírního věku, který přímo navazoval na éru velkých romantiků 19. století a byl některými lidmi považován divže ne za reinkarnaci samotného Liszta. A přesto se tento velikán celý život potýkal s trémou a malou sebedůvěrou, z nichž vyplynulo několik dlouhých období, kdy kvůli psychickým problémům vůbec nemohl koncertovat a hudbu provozoval jen sám v ústraní nebo v úzkém kruhu blízkých ve svém domě v New Yorku.

 

Johann Sebastian vlastní rukou

Už je to víc než tři roky, co jsem na blogu naposledy ukázal, že hudbu nejen poslouchám, ale občas si i něco vlastnoručně neuměle zahraju (viz např. nahrávka Bachovy/Busoniho skladby Chaconne). I v tom několikaletém mezidobí jsem si sem tam něco zabrnkal, ale přiznávám, že zatímco mě baví hraní samotné, nemám moc rád nahrávání, protože to mi vždycky jako mávnutím kouzelného proutku ruce ztěžknou a z původní lehkosti štíhlonohých antilop se většinou stane arytmický pochod těžkotonážních mastodontů. Navíc na nahrávání nemám ani žádnou techniku (zvuk mých nahrávek o tom nemilosrdně vypovídá) a ještě k tomu umístění zvukové stopy (původně waw soubor, ze kterého dělám standardně mp3) na blog přes video na youtube mi připadlo zbytečně komplikované a hned po nahrání jsem vždycky ten pracně objevovaný postup zase střelhbitě zapomněl.

 

Gouldovy Bachovy Goldbergovy variace

Určitě se vám už někdy stalo, že vám začala hrát v hlavě nějaká neodbytná melodie, o které jste přesně nevěděli, co je to za skladbu, i když jste ji zjevně museli slyšet již víckrát, když si ji váš mozek zapamatoval do poslední noty (o něčem podobném jsem ostatně už v začátcích tohoto blogu psal ve fejetonu O písničkách pro každý den). Přesně to jsem teď zažil v Řecku. Melodie nebyla zrovna "místně příslušná", nebyly to žádné Theodorakisovy zlidovělé songy z Řeka Zorby, jak by se možná na dovolené v Řecku slušelo, ale byl to překvapivě Bach, jehož soustředěný atak bych na břehu Iónského moře opravdu nečekal, krásné a zprvu úplně jednoduché melodické téma. Čím víc jsem se snažil melodii z hlavy vypudit, tím neodbytněji se vracela a hrála tak naléhavě a nahlas, že snad z té hlavy musela být slyšet až ven mezi lidi, kteří šli právě kolem. Dokonce jsem se před místními obyvateli trochu styděl, že se mi takhle vkrádal na mysl právě "globalizovaný" barokní klasik místo nějakého lefkadského domorodce s buzuki, ale protože jsem stále ještě zvídavý, začal jsem hledat v bachovských nahrávkách vybavenou melodii, podobně jako kriminalisté na záznamech z bezpečnostních kamer hledají mezi davy kolemjdoucích tvář nějakého zločince. Hned druhého večera se to podařilo: Zjistil jsem, že v hlavě mi pod řeckým sluncem hrálo úvodní téma (tzv. Árie) k variacím Johanna Sebastiana Bacha (dnes hraných většinou na klavír) zvaným Goldbergovy variace, protože byly určeny pro interpretaci Bachovým mimořádně nadaným žákem Johannem Theophilem Goldbergem.

 

Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru

Přemýšlel jsem, co zdejším návštěvníkům předložit k příležitosti letošních Velikonoc, aby to mělo něco společného s kulturou, křesťanstvím a ještě to šlo zařadit do některé ze zdejších existujících blogových rubrik, nejlépe do takové, kterou už delší dobu opomíjím, aby to možná trochu rozšířilo vaše obzory a aby to bylo něčím docela obyčejně zajímavé a taky krásné. A stojí za to vůbec na Velký pátek něco psát na blog? Neodletěly snad i servery společně se zvony do Říma a neměli bychom držet s tradičním předsvátečním půstem i půst internetový?

Nakonec jsem se docela náhodou při hledání úplně jiné skladby, našel jeden starý záznam klasické Bachovy hudby, který jsem měl kdysi docela poctivě "naposlouchaný", záznam z dnešního pohledu už stařičký, ale pro mne pořád fascinující mimořádně vydařeným spojením dvou velkých uměleckých osobností, klavíristy Glenna Goulda a dirigenta Leonarda Bernsteina.

Nevím, jestli vám jméno Glenna Goulda něco říká; pokud jste někdy hráli na klavír, divil bych se, kdyby ne. Jde totiž o jednoho z nejzajímavějších a nejosobitějších klavíristů 20. století, přestože se v hudbě vždy považoval za puritána, pro kterého i dávno již klasická romantická díla Chopinova, Lisztova či Schumannova byla přílišnou modernou. Nakonec - přestože měl v repertoáru i mnoho skladeb od jiných autorů - se Glenn Gould stal známým především jako geniální interpret Bachových skladeb a posléze i jako vlivný hudební teoretik a filosof, který dokázal pro prezentaci svých názorů velmi dobře využívat možnosti rozhlasových a televizních pořadů.

 

Edvard Grieg: Berceuse (Lyrické kusy, op.38)

Potřetí se dnes pokouším vypublikovat podomácku nahraný klavírní kousek. Dnes je to poprvé, kdy nepřikládám úplně čerstvou a "ještě teplou" nahrávku. Postupně se totiž vracím k některým Griegovým Lyrickým kusům, které jsem zkoušel hrát před pár lety a které jsem tehdy na cédéčkách vyrobených na koleně rozdal několika pro mne důležitým lidem. I když teď s odstupem louskám vždy zpočátku každou notu, kupodivu se ten návrat docela daří, protože vždycky po nějaké době se ruce k mému překvapení upamatují, že něco podobného už kdysi hrávaly. Teď si momentálně sice opakuji jiné skladby (výběr v kolekci Lyrických kusů je věru přebohatý), ale pro dnešek jsem se rozhodl dát na blogu šanci jedné skladbičce, která se nejlépe hodí k mému aktuálnímu rozpoložení a k tomu, o čem a o kom v poslední době nejvíc přemýšlím: Berceuse - tedy Ukolébavku.

Ukolébavky se mi vždycky líbily, už jen univerzálností použití. Ano, nejlépe se sice asi hodí k uspávání dětí, ale řekněte sami - kdyby vám někdo zahrál láskyplnou ukolébavku, nedali byste si to taky líbit? A nenechali byste svou unavenou hlavu spočinout na polštáři při cestě do ukolébavkou pootevřených dvěří snové říše? Já tedy ano, zejména v posledních pár dnech. Ale dobře vím, že tahle ukolébavka není určená pro mne, ale především pro milé lidi, na které myslívám, kudy chodím, sedím, ležím, stojím či frčím :-).

 

Domenico Scarlatti: Sonáta h-moll K.27

První klavírní skladbou vyvěšenou na tomto blogu, byla letos v létě Bachova Chaconne v klavírní úpravě Ferrucia Busoniho, kterou jsem si troufl zveřejnit až po roce a půl celkem pravidelného cvičení. Tentokrát jsem si vybral něco úplně jiného: Jednak jsem chtěl nacvičit něco méně mohutného, co jde zvládnout za kratší dobu, jednak jsem musel chtě nechtě trochu ubrat na "výbušnosti", protože jsem si v mezidobí uhnal chronické problémy s lokty, takže jsem od expresívního sedmnáctiminutového poloromantického "mamuta" přešel k něčemu, kde lokty nehrajou tak velkou roli, protož většinu musí zvládnout prsty.

Když jsem byl začátkem října v Řecku, připomněl jsem si náhodou na internetu jednu Scarlattiho sonátu, kterou jsem kdysi před mnoha lety slyšel v televizním pořadu o historii klavíru v podání fenomenálního klavíristy Michelangeliho. Ani nevím proč, ale zapsala se mi tehdy do paměti a častokrát jsem si ji pak v hlavě přehrával. V dalších letech jsem si pak cíleně sháněl její různé nahrávky a můžu říct, že jsem snad ještě nikdy neslyšel tak různorodé interpretace - od superrychlých po extrémně pomalé, s naprosto odlišnou dynamikou, i se změnami oproti notovému záznamu. A představoval jsem si, jak bych asi tuhle sonátu hrál já, kdybych to ovšem uměl. Po dlouhých létech jsem si právě v Řecku řekl, že když jsem zvládnul nepoměrně složitější věc, takovou "drobnost" bych mohl do Vánoc stačit :-). Dnes předkládám výsledek své nepříliš usilovné měsíční práce jako malý předvánoční dárek pro zdejší návštěvníky.

 

J.S.Bach, F.Busoni - Chaconne

Kdysi jsem tady na blogu psal, že se už delší dobu snažím po maličkých krůčcích nacvičit jednu rozsáhlejší a náročnější skladbu pro klavír. Myslím, že dnes je vhodný čas pro to, abych ukázal výsledek svého docela dlouhodobého snažení nejen těm, kteří jsou mi nejbližší, ale i tady na blogu. Vůbec poprvé tedy dnes přidávám na blog i něco jiného než text nebo fotku.

Všechno to začalo v říjnu pro mne naprosto neobyčejného a kouzelného roku 2013, kdy jsem se rozhodl, že se pokusím přemluvit dávno zdřevěnělé ruce, které kdysi - velmi nerady a se sebezapřením - hrávaly na klavír v plzeňské lidušce a které se s piánem, jemuž věnovaly jen minimum času (a výsledky podle toho taky vypadaly), na dlouhých 30 let úplně rozloučily. V roce 2010 jsem chtěl udělat radost nemocnému tátovi a začal jsem trochu hrát, abych mu mohl nahrát pár menších skladbiček, ale poté jsem opět se soustavnějším hraním přestal. V rozpoložení, kdy jsem byl schopný zahrát si tak maximálně "Kočka leze dírou", jsem se rozhodl nacvičit naopak něco rozsáhlého a ne úplně jednoduchého, hlavně proto, abych sám na sobě vyzkoušel, jestli by to vůbec šlo - bez toho, aby člověk dřel u nástoje celé dlouhé dny. Prostě jen po maličkých vytrvalých každodenních krůčcích podobně jako se z maličkého batolete stane postupně v průběhu let velký a sebejistý chodec na trase Praha-Prčice :-).

 

Koncert Laca Décziho

Zrovna nedávno jsem slyšel o jednom velmi povedeném koncertě legendárního jazzového trumpetisty Laca Décziho a říkal jsem si: Kdyby tak Laco měl nějaké vystoupení poblíž Prahy, hned bych se šel taky podívat. To jsem ovšem netušil, že slavný hudebník se svou kapelou Celula New York bude mít vystoupení přímo na dobřichovickém zámku, kde zrovna probíhal poslední víkend mé fotografické výstavy Obrazy ze zásvětlí. A tak se stalo, že mi stačilo pouze večer sejít z výstavního sálu dolů na nádvoří a mohl jsem si poslechnout fascinující výkon čtyř skvělých jazzových muzikantů. Že je skvělým muzikantem Laco Déczi, to jsem samozřejmě věděl dávno, ale pro mě byly velkým a milým překvapením především kvality dalších mladých hráčů, dohromady tvořili úžasný vzájemně se doplňující tým, který svými jazzovými rytmy dokonale rozhýbal zprvu trochu zatuhlé dobřichovické obecenstvo.