Setkání vánočních generací

Nikdy jsem nechápal, jak někdo může vyhodit vánoční stromeček pár dnů po Vánocích. Taková škoda! Takový nevděk! Stromeček nám pomohl oslavit ty nejkrásnější svátky v roce, způsobil že jeho ozdoby a světélka se odrážely v našich rozzářených očích a my ho takhle vyšplouchneme, jen co dojíme vánočku? Proč takový spěch? Proč si kouzlo Vánoc nevychutnávat déle? Nejméně do Tří králů, jak nabádá tradice, raději pak do Hromnic, ale ještě lépe až do Apríla nebo dokonce do Svátku práce! Proč si nevzpomenout, jak jsme byli o Vánocích naladěni na pokojně optimistickou notu, jak jsme se usmívali na své blízké a jak jsme vůči nim byli štědří, i když jsme v průběhu normálních dnů nervní morousové, kteří by si pro euro nechali vrtat koleno a jsou skálopevně přesvědčeni, že všechno jakkoli dobře započaté stejně jednou špatně skončí. Proč si i do dalších dnů nepodržet aspoň dozvuky iluze, že jsme lepší a vlídnější, než ve skutečnosti jsme? Tím spíš, že jací jsme, záleží do značné míry právě na nás a třeba láskyplná vlídnost se dá jen málokdy koupit v obchodě nebo objednat přes e-shop, tu musíme, chceme-li ji pro sebe opravdu objevit, vykopat jako pilní archeologové v sobě, třebas každý jinak hluboko. 

 

Už mě napadlo i to, že někteří lidé likvidují vánoční stromeček tak brzy proto, aby se zbavili nepříjemného očitého svědka jejich vlastního okouzlení slavnostním okamžikem, jejich krátkého návratu do časů dávných bláznivých fantazií, které jsou snad ještě připraveni tolerovat u dětí, ale pro racionální dospělé jim připadnou nepatřičné, očitého svědka nenápadných projevů slabosti a možná i pochybností, které se zdánlivě tak nehodí do společnosti oceňující především silné a sebejisté. Přece známe z detektivek, jak dopadají očití svědci činů, které přistiženci z nějakých - skutečných nebo jen domnělých - důvodů považují za něco, co by se o nich neměl nikdo dozvědět.

 

Já měl vždycky naopak tendenci podržet si - bylo-li to z prostorových důvodů jen trochu možné - vánoční stromeček co nejdéle: Březen byl téměř jistotou, květen zajímavou možností. Od té doby, co žiju v Dobřichovicích, jsem najel na svérázný režim koexistence se svými vánočními stromečky: Asi tak do února se těšívám z jejich tiché společnosti v původní štědrovečerní podobě, pak je sice odstrojím, ale v rohu obývacího pokoje je ponechám. Nepřekážejí tam, neobtěžují, naopak svou mlčenlivou přítomností mě povzbuzují, když snad mám tendenci na chvíli propadnout trudnomyslnosti. Pravda, pokud mě někdo výjimečně navštíví, zdává şe mu vánoční stromeček stojící v rohu místnosti vyhřáté červencovým sluncem podezřelý, takže si návštěva začne dávat lepší pozor, zda mou tváří nepřelétne čas od času úšklebek šílence nebo se můj zdánlivě vstřícný pohled místy nerozkmitá v rytmu neovladatelného tiku. Až na podzim při prvním zatopení v krbu poslouží starý vánoční stromeček jako rituální zápalná oběť uvolňující místo pro novou fázi nekonečného cyklu narození a smrti, vzniku a zániku. 

Jenže letos je prostě bláznivý rok: Pandemie rozvrátila i spoustu významnějších a sledovanějších rituálů, než je ten můj soukromý z rohu obýváku. Když se poprvé od světové války narušila i taková tradice, jakou je olympiáda, není divu, že došlo i k vykolejení tradičního "životního cyklu Čerfovy vánoční jedle", která tentokrát vydržela stát v rohu místnosti celkem nepovšimnuta až do listopadu, no a to už - uznejte - by byla škoda nepočkat si na nové Vánoce, neuspořádat netradiční setkání dvou generací vánočních stromečků a nenapsat o tom blogový článek :-). 

 

Nechám je teď v klidu vedle sebe do Štědrého dne, aby ten starší mohl předat své zkušenosti mladšímu a na Štědrý večer přeměníme poslední zbytky energie "stromečka - seniora" v příjemné voňavé teplo. Král (i když to tedy byl tentokrát držák, to se musí nechat!) přece jen zemřel, ať tedy žije král! Jak dlouho tentokrát, to se teprve uvidí. Co my víme o budoucnosti! Ale třeba nám ji o Štědrém večeru aspoň maličko poodhalí olovo roztavené symbolicky ohněm téhož krbu jako poslední nepřímý vzkaz věrné vánoční jedle, posla z doby, kdy o tom, co náš svět letos čeká, věděla nejvýš hrstka jasnovidců.

 

V záběru můžete kromě obou vánočních stromečků vidět i tradiční japonskou panenku kokeshi, kterou jsem dostal jako dárek pod horou Fudžisan a vpravo pak litografii Luboše Syneckého Dům Na Hrázi věčnosti, pohlednicová reprodukce uhrančivého fotoportrétu Výpověď očí od Angela Purgerta a fotky Dancing on the Piano od Jürgena Schadeberga. Sice ty artefakty nejsou moc dobře vidět (a je to tak správně, protože v dnešním kuse mají jen malý "štěk"), ale co naplat, autorům budiž aspoň touto drobnou zmínkou vzdána čest.

 

Roh, kde tradičně stává vánoční stromeček, zdobí už od časů před mou první výstavou fotka Na kraji Velké mlhoviny (2010). Na okenním parapetu vlevo jsou různé drobnosti včetně malého skleněného betléma "do dlaně", parapet vpravo dole je "výstavní", abych se mohl dívat na obrázky, které mě v poslední době něčím zaujaly. Ale hlavní party dnes pochopitelně hrají oba stromky. Uspořádání je improvizované, protože moje domácnost není na tolik vánočních stromečků vybavena a disponuje kupodivu pouze jedním stojánkem. Junior musí dočasně postát v kuchyňském hrnci, ale dočká se :-).

 

 

 

A jak je to s vánočními stromky u vás? Vychutnáváte si jejich společnost jen po dobu danou tradičními pravidly nebo taky jako já maličko "přetahujete"? :-)

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dalšího nabídnout? Kromě týdeníku Nedělní miniglosy, reflektujícího už víc než 11 let svérázným způsobem politické a společenské dění, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se zase brzy na shledanou.