neděle 30. srpna 2009

Nedělní miniglosy č.27

Představitelé tzv.mlčící většiny využili schválení antidiskriminačního zákona a podali příslušný podnět, protože podle jejich názoru se mlčící většina občanů ČR cítí být diskriminována. Ministr pro lidská práva stěžovatelům odpověděl, že antidiskriminační zákon řeší především práva menšin, takže mlčící většina jako většina může akorát tak mlčet.
------------------------
Předseda sociální demokracie reagoval podle očekávání žalobou na článek, ve kterém se píše, že šéf ČSSD reaguje na každý článek žalobou. Žalobce požaduje, aby se časopis omluvil a jasně napsal, že to není pravda. Všeobecně se předpokládá, že i případně vysouzený omluvný článek napadne šéf sociálních demokratů žalobou, protože si všechny své žaloby schovává, a jakékoli zpochybnění existence žalob může rychle vyvrátit.
----------------------
Do výběrového řízení o místo ředitele pražské ZOO se podle neoficiálních informací přihlásil krejčí František Fiala, vojenský vysloužilec Valentin Bláha podporovaný ševcem Habršperkem a podle očekávání i Jana Bobošíková. Krejčí Fiala použil jako hlavní trumf své kandidatury dopis svým sedmi dětem, ve kterém se jim vyznává z lásky k zoologické zahradě. Bývalý voják Bláha se zase domnívá, že trocha vojenské říznosti nemůže rozmazleným a letargickým zvířatům ublížit. Nejviditelnějšími změnami navrhovanými Janou Bobošíkovou je pak přejmenování ZOO na BOO a pohrůžka, že - nebude-li zvolena - dorazí do ZOO ze všech čtyř světových stran ministr Kohout. O obsazení místa ředitele rozhodne poprvé nově zřízená Rada pražské zoologické zahrady. Prozatím se ovšem radní již několik hodin radí o prvním bodu programu, kterým je rozhodnutí, kdo z nich bude tentokrát platit punč.
--------------------------------
Stále zůstává mnoho otazníků kolem tzv.únosu za podivných okolností ztracené a za ještě podivnějších okolností nalezené lodi Arctic Sea. Není zatím úplně jasné, kdo z podezřelých je únosce a kdo unesený, a dá se očekávat, že vyšetřování tohoto jednoduchého faktu bude ještě komplikované a bude trvat dlouho. Prvoinstanční soud již ale přesto vynesl preventivní rozsudek, podle kterého všichni, kdo se ve dnech "únosu" nacházeli na palubě lodi, byli odsouzeni k trestu 2 let veřejně prospěšného nenuceného úsměvu. Osoby, které se bránily tím, že jsou jen ekologové, dostaly ještě 1 rok navrch za zločinné spolčení.
--------------------------------
Členové končící Národní ekonomické rady vlády rozhodně popřeli, že by se vyjádřili v tom smyslu, že v české ekonomice již bylo dosaženo dna. Pravděpodobně se jednalo pouze o postesknutí, když na závěrečném společném rautu došla oblíbená značka alkoholického nápoje a tato nevinná poznámka byla okolními žurnalisty zasazena do nesprávného kontextu.

sobota 29. srpna 2009

Skotská symfonie

Přímo nad hlavou
sedmé nebe
a místo křišťálových lustrů
beránci boží.

Zbytky lavic
tisíckrát skropených
svěceným deštěm,
smývajícím zpovědi hříšníků
zakleté do olysalých zdí.
Koleny vyhlazená zvětralá dlažba
prosycená prosbami
a nadějemi
leží dnes odevzdaně na spodu mých bot
a dychtí po troše vzruchu.

Listy jak padlí andělé,
snášejí se tiše na padácích větru,
odhodlány vznešeně tlít
schoulené pod oltářem času.

Zhaslo už dávno věčné světlo,
ale ještě nenastala tma.

pátek 28. srpna 2009

O veliké mlze

Cosi na mne spadlo shora; holoubek, řekl by škodolibec. Nebo racek, jsem přece u řeky. Nakloním se přes zábradlí a je tam. Aspoň nějaká jistota v bláznivém světě: Řeka dál teče, i když by škarohlídi dodali, že ani to už není, co bývalo - třeba za krále holce, kdy bývala za groš ovce (co asi tehdy muselo být za euro!). Tenkrát jistě i ta řeka tekla tak nějak - lépe!
Kouknul jsem se vzhůru, ale nebylo vidět ani na špičku mostecké věže, asi je právě "v poruše". Možná po mně plivla hlava hraběte Šlika nebo některého z jeho panských kumpánů. To se dělá, páni? Na mne si, prosím, své stavovské splíny z nepříjemného konce nevylévejte. Stejně nakonec - vyčištěné rosou od historického jedu - odplují i s řekou do severní dáli.

Dole na loďce uprostřed řeky sedí pokuřující prázdný kabát. Prut zapomněl doma, ale zvyk je zvyk, tak sedí, bání a kouká skrze rukávy na vodní hladinu. Lidé procházející po mostě ho zčásti zdraví, zčásti fotí. On mlčí, bafá dýmové kroužky a čeká, jestli ho vhodná kombinace říčního proudu a větru zanese po létech ke břehu, aby od něj mohl opět odrazit. Ale dnes břeh vidět není, je příliš daleko, odletěl do teplých krajin, kde se břehy řek občas scházejí na konferenci a místo sebe na pár hodin nebo dní nastrčí mlžnou clonu, aby řeka věděla, kudy téct.

Až teď, když jsem vzhlédl od loďky, kolébající se v rozmlženém líném proudu, a podíval se na druhou stranu do míst, kde jsem byl zvyklý vídat Pražský hrad, zjistil jsem, že tam není nic. Chybí celý malostranský břeh (ale to se dalo čekat - kde jsou teď všechny říční břehy, už víme), ale chybějí i všechny malostranské věže a co je nejhorší, zcela chybí očekávaná dominanta města. Nedivím se jenom já. Skupina Asiatů, kteří mají okolo každého zápěstí obtočené čtyři šňůrky od foťáků, hledí zaskočeně do obrázkového průvodce a porovnávají si prázdnou skutečnost s barvotiskovou iluzí. Takové faux pas! Jedeme takovou dálku a teď tohle! Kdepak se tu asi všem zklamaným vrací vstupné?

A jemné ranní kapičky postupně krabatí papír v levném průvodci, kde neméně levní autoři varují: "Hrozně se tu v těch Čechách krade!" Jak si máme ubránit své kabelky a náprsní tašky, své hodinky a mobilní telefony, jak máme ubránit proti zlodějům své sny a ideály, když jen tak zmizí i festovní gotická katedrála? Zloději šli určitě najisto. Kdopak si je asi na tu čistě provedenou a přece špinavou práci najal? Určitě nějaký nadutý zbohatlík z obrovitou zahradou, kde ještě chybí stylový altán! A zmizela i celá nádvoří, brány a sousoší, celé velké taneční sály a galerie a věže a taky hradní stráž, chudáci malí, kohopak a kde budou asi teď hlídat? Jestli téhož jako doposud, věřím, že budete i nadále hlídat dobře. A zmizely stromy v jižních zahradách, což nebylo nic divného, protože zmizely i zahrady samotné, zmizel i kopec připomínající Kosmovi delfína, tedy "mořskou svini". A kde jsou všechny památné a docela čerstvě opravené malostranské střechy? A kde je pravda, která, jak psáno vlajícími literami, vítězí, není-li tedy zrovna omylem a výjimečně poražena na hlavu?

Kde jsou další mosty po proudu i proti proudu? "Výprodej, kamaráde, byly ve slevě," vmávne mi racek do obličeje proud vlhkého vzduch. "Teď jim někde za mořem hledají řeku, která by jim byla akorát." Tak zas jako kdysi: Jediný most v Praze! Jak to říkával Jeníček Bepux? "Na kamennej most - a dost!"

"Máte oheň?" přistoupí ke mně mladý kapsář a vsune mi do kapsy stovku na přilepšenou za to zklamání, aby nikdo neviděl. A já mu připaluji vítězný doutník a přemýšlím, jak odpovědět na jeho složitou otázku.

Přes poslední barokní sousoší aspoň hodím drobnou minci do Vltavy. Co kdyby tam už příště taky nebyla?

úterý 25. srpna 2009

O romantickém večeru manželů Drozdových

Bylo to překrásné, řekla sametově spokojeným hlasem paní Drozdová panu Drozdovi. "Jsem tak ráda, žes mě sem vzal! Byl to neuvěřitelný večer."
"To nestojí za řeč, přece…když máme to výročí…" řekl s hranou skromností a potěšeně pan Drozd.
Paní Drozdová slastně vzdychla, jak v ní ještě dozníval elektrizující romantický zážitek: "Nejkrásnější byla ta nádherná scéna, víš, jak oba stojí až úplně na špičce lodi a on ji drží a vítr jim oběma cuchá vlasy, jak rychle plují, to je tak, tak romantické. Vypadají skoro, jako by měli křídla! A ta líbezná hudba!" Skrz pootevřené okno je teď za teplých letních nocí slyšet skoro všechno. "Trochu škoda toho konce. Takový kousek ledu a nadělalo to skoro větší paseku, než když loni v městském parku řádila ta velká černá kočka."

"Nemyslela jsem si, že jsem tak romanticky založená", kroutila nevěřícně hlavou a její uplakaná tvář díky proudu vzduchu pomalu osychala. "Víš, vždycky jsem si myslela, že spíš prakticky - co je potřeba kde sehnat, co zařídit, a tak.
"To já vždycky věděl, že to v tobě dříme," řekl s úsměvem pan Drozd. "Proto jsem si tě přece vybral! Těch prakticky zaměřených je všude kolem dost, ale ty, ty jsi prostě jiná." Paní Drozdová se cudně pousmála a pomyslela si, že tyhle sváteční lichotky se moc pěkně poslouchají.

"Řeknu ti, ta nová televize s velikou obrazovkou, to je přece věc!" mlasknul si pan Drozd. To není jako ta stará zrnící obrazovčička, u které na dálku nebylo jasné, jestli dávají detektivku nebo zprávy.
"Jsou na nás tak hodní," vzpomněla si paní Drozdová na manžele, kteří si nedávno televizi s velkou obrazovkou pořídili. "Jiní krmítka přes léto uklízejí, ale oni nám je tu nechali, abychom se mohli taky dívat a přitom na nás nepršelo."

Jo, to by byla krása, pomysleli si oba zároveň, kdyby měli televizi puštěnou celý den, vždycky, když by bylo něco zajímavého, tak bychom sem mohli zalítnout jen tak nakouknout. Bohužel to nejde, protože ti milí lidé chodí každý den do práce.
"Co asi v té své práci dělají?" řekla si pro sebe polohlasem paní Drozdová a pan Drozd nepotřeboval nic vysvětlit, protože jeho myšlenky se ubíraly stejným směrem a dospěly ke stejné otázce.
Pan Drozd nerad dostával otázky, na které neznal odpovědi, ale zatvářil se vševědoucně: "Co já vím, nejspíš loví mouchy a hledají červíky jako my. Víš co to musí dát práce uživit tak veliká těla? To se musí jeden pořádně ohánět!" Kolikrát už si to spolu říkali? Jednou se za nimi zaletí podívat do práce, aby bylo jasno. Ale vždycky do toho něco vlezlo.

"Miláčku?" Hlas pana Drozda dostal lehce odlišný tón.
"Ano?"
"Myslíš, že bych si sem mohl zaletět zítra? Jen na chviličku." To je zvláštní, pomyslel si pan Drozd. Chtěl to přece říct hrdě a s tečkou, nebo možná dokonce s vykřičníkem na závěr. Z údivem zjišťoval, že to přes veškerou snahu mohlo znít jako uctivá prosba. "V upoutávce říkali, že budou odpoledne dávat fotbal."

Podívala se na něj smutně. Sobota odpoledne, léto v rozpuku, myslela si, že budou spolu. Co může být na fotbalu tak zajímavého?
"Hrají tam sice hlavně lidi, ale taky jsem slyšel, že má hrát Vrabec a Hrdlička," dodal pan Drozd pokorně.
No, zajímavé by to být mohlo, pomyslela si. Jak jim to asi bude ladit dohromady - lidi a hrdlička? "Tak teda jo," usmála se. "Můžeš to brát jako odměnu za ten dnešní krásnej film. Já zatím seženu něco k večeři."

Ano, je fantastická! pomyslel si pan Drozd. A jak je úžasně praktická! Ostatně - proto si ji přece nakonec vybral. Těch romanticky založených drozdic by bylo všude kolem dost. Ale ona - něžně si na ni vzpomenul, když dal obránce Vrabec hlavou první branku - ona je prostě jiná!

neděle 23. srpna 2009

Nedělní miniglosy č.26

Oficiálním maskotem sociální demokracie pro letošní volby se stal klokan. "Myslím, že klokan je vhodným symbolem aktuálního stavu," vysvětluje šéf volební kampaně. "Ukazuje nám, že i když máte hluboko do kapsy, pořád ještě si můžete vyskakovat."

Ekonomové varují poslední dobou před deflačními tlaky, které jsou logickým produktem aktuálního stavu hospodářské krize. Jsou ale některé skupiny, které deflaci podporují, i kdyby měla zahubit většinu zdejších podnikatelů. K nejaktivnějším bojovníkům za deflaci patří nově založené občanské sdružení "NE korunám!" Sdružení se skládá téměř výhradně z hráčů desetníkového mariáše, které těžce postihlo zrušení haléřových mincí a v deflaci vidí šanci na jejich návrat.

Atletická Zlatá liga se rozhodla pro dosažení co nejlepších časů při sprintu na 100 metrů využít systém s tzv.vodiči, podobně jako se to dělá na delších tratích. "První vodič by měl odstoupit po čtyřiceti metrech, druhý vodič po sedmdesáti a posledních třicet metrů už poběží hlavní závodník ve své dráze sám," řekl nám mluvčí atletických závodů. Připustil nicméně, že ještě zbývá dořešit několik detailů. "Trochu starosti nám dělá, jak do jedněch startovních bloků nacpat tři závodníky. Kromě toho z logiky věci plyne, že by uchazeč o rekord měl být při startu skrytý pod těly vodičů. Protože je však rozeným rekordmanem, potřebuje být všude první a vždy nejvýš. Tím, pravda, zvýhodnění dané startem vodičů značně slábne. Je tu ale ještě šance, že vodiči našeho rekordmana aspoň pořádně proženou a rekord padne tak jako tak."

Jak se ukázalo, v tiskárně udělali u několika exemplářů volebních plakátů chybné spojení dvou obrazů a tyto velmi vzácné kusy teď ukazují poslankyni Zubovou s palcem nahoru pro radar a naopak s palcem dolů pro Kaplického knihovnu. Slavný filatelista p.Pytlíček potvrdil, že na aukcích sběratelů kuriozit již cena těchto raritních výtisků dosahuje závratných výšek. Všichni se snaží zpeněžit vzácné kusy co nejdřív, protože u paní poslankyně prý člověk nikdy neví, kdy změní názor. V tom případě by se totiž pravděpodobně dělaly ještě před volbami dotisky a cena doposud velmi vzácných plakátů by šla prudce dolů. Navíc se na některých tržištích už dokonce objevily napodobeniny čínské provenience, což potvrzuje, že vliv paní poslankyně rozhodně není jen lokální a začíná svými globálními dopady připomínat jev El Niňo.

Při vyšetřování se ukázalo, že na útok kameny na koupališti v Hustopečích odpověděl bývalý premiér Topolánek tím, že po pachatelích začal házet chléb. "Tento incident dokládá, že naše strana má - ač to na první pohled tak nevypadá - pevné křesťanské základy," stojí v oficiální tiskové zprávě. Incident se hned projevil dalším poklesem volebních preferencí lidovců, kteří už tak nemají (kromě navrhovaného zrušení daně všem rodinám s patnácti a více dětmi) prakticky nic, čím by se dokázali odlišit od své politické konkurence. K incidentu se vyjádřili na veřejné tiskové konferenci i dosud neznámí pachatelé: "Zatímco naše kameny měly tvrdost sotva tři a půl, ten chleba, co po nás házel Topol, měl aspoň šestku. Přál bych vám vidět, jak nás tím starým tvrdým chlebem zřídil!" prohlásil jeden z méně zřízených pachatelů.

pátek 21. srpna 2009

O přechodnících

Máloco mne na češtině fascinuje tak jako přechodníky. Takové ty krásné archaické tvary jako přišedši, prchajíce, uzmuv, mize, nesše nebo vzav (nebo indiány hodně používaný přechodník squaw), kterými se to ve starých česky psaných textech jenom hemžilo. Fandím všem, kteří je používají, přes zjevnou snahu přechodníky z češtiny definitivně vytěsnit, aby větší prostor zaujaly novotvary úřednického nebo cizojazyčného ptydepe, aby se v českém jazyce mohly pohodlněji uvelebit všechny ty implementace a realizace a brainstormingy a šopování a spousta jiných náplav. Proto vždycky moje srdce zaplesá, když někde vidím nebo slyším zajímavě použitý přechodník. A nejsem nijak náročný - na rozdíl od jazykových puristů nelpím na tom, aby byl použitý správně podle všech pravidel, což je někdy (k mé škodolibé potěše) nad síly i lidí mnohem jazykově vzdělanějších, než jsem já. Snad jen pověstné "koukaje z okna, pršelo" otřese i mnou, jinak jsem benevolentní, za každý upřímně míněný pokus tleskaje.

Už v dětství, když jsem ještě o existenci přechodníků nic netušil, jsem k nim byl podvědomě přitahován. Mou oblíbenou pohádkou například byl v té době Nebojsa. Ze zvířat jsem měl nejradši zajíce a rovněž jsem velmi obdivoval medvěda - nevěda ovšem tehdy proč. Když jsem chodil do školy, bylo pro mne výzvou používat místo běžného výrazu "prasata", který jsme používali v zeměpisu (největší "výrobci" prasat na světě jsou…), zoologii a často i doma při televizních novinách, raději archaičtější tvar "brav", což jsem pak bez výchovných problémů uplatnil i jako poučený divák na fotbale, přibrav s sebou svou nezletilou sestru.
 

středa 19. srpna 2009

Maratón Helsinki - díl třináctý

Úterý 18.srpna 2009, 9:00 - 11:00, hotel Scandic Continental, Helsinky, Finsko, Evropa. Všichni zaměstnanci jsou na place a cídí, aby Fox s Dejnou, až ve 13:46 utajeně přijedou, mohli být se vším spokojeni. Sice asi přecídili i všechny otisky prstů, ale kdo by se zatěžoval takovými drobnostmi, když jde o tak velkou věc, jako je Töölöndinosaurus. Mimochodem - pohřešovaná lochneska se našla v centru Helsinek v restauraci Vltava, kudy se chtěla naivně dostat do Labe.

I když letadlo směřující do Prahy má vzlétnout až ve třičtvrti na pět odpoledne, den určený pro cestování se do skutečného pobytu s klidným svědomím započítat nedá. Je už tak rozkouskovaný, že se nedá využít k ničemu smysluplnému. Napřed jen dát dohromady všechna zavazadla! Zjišťuji, že věcí přibylo, jak co do počtu, tak co do objemu, a to vůbec nemluvím o váze. Jen prospekty dalších maratónů z celé Evropy i zbytku světa a různé informační materiály o Helsinkách, které už nejspíš nikdy neotevřu, zabraly mnohem víc prostoru, než jsem očekával. Také různé sponzorské dárky - šampóny, náplasti, energetické tyčinky a gely. Pak těžká cílová medaile, nové běžecké triko - no ono se to nastřádá. Pokouším se dovřít zavazadlo plnou vahou svojí osobnosti, a když se to konečně podaří, zjišťuji, že jsem zapomněl na objemnou bundu, kterou jsem si s sebou vzal, kdyby náhodou vlivem globálního oteplení letos přišla do Finska zima o něco dřív.

Jedinou z nafasovaných energetických dobrot jsem okusil - šlo o tajuplnou ovocnou šťávu v nevábném umělohmotném obalu, na kterém byla spousta finských slov, ale žádné, kterému by bylo rozumět (dokonce ani pisoarii!). Ochutnal jsem tedy a pak jsem nějakou dobu běhal po hotelu jako Rudolf Hrušínský v Postřižinách, poté co se mu díky neředěnému eukalyptovému olejíčku protáhly dutiny. Poznal jsem v kyselé chuti lektvaru rakytník, takže nápoj musí být intenzivně zdravý. Jestli ho Finové užívají neředěný a přitom vnitřně, musí to být ostří hoši a ostrá děvčata. Já jsem z dvoudecového nafasovaného vzorku nakonec uředil asi 5 litrů docela pitelného osvěžujícího nápoje, který mne zásobil takovou dávkou přírodního vitamínu C, že v příštích 350 letech mi nehrozí kurděje.

Když jsem měl jakžtakž zabaleno, přišla na řadu snídaně a avizovaná makrelová smršť. Venku padá z nebe spousta vody a k tomu ryba dobře pasuje. A ještě k tomu pasuje vodní meloun. A taky částečně vodnatá šunka. A ještě asi dalších deset poživatin, které přece musím ochutnat, když jsem tu dnes naposled! Ještě se v nabídce objevily velké oranžové fazole v rajčatové omáčce. Měl jsem co dělat, abych nepodlehl, ale odpovědnost vůči skupině nakonec triumfovala jako vůle Leny Riefenstahlové. Přece jen - poletíme ve výšce 12 km a případná defenestrace by pro mne mohla mít nepěkné důsledky. Přesto jsem vytvořil první historický "bruncher", tedy spojení snídaně, oběda a večeře do jediného jídla. Když jsem vyjížděl od snídaně zpátky do "svého" sedmého patra, výtah, který má mít jinak nosnost třinácti osob, sténal a potil se, i když jsem v něm jel sám.

Těsně před polednem jsem musel pokoj oficiálně vystěhovat a opouštěl jsem ho v domnění, že si půjdu sednout k vodě, něco pěkného si přečtu, něco možná napíšu a hlavně budu hledět do dáli přes hladinu zálivu jako kněžna Libuše a z dočasných tvarů par vystupujících z mořské vody se jako starý haruspik pokusím zavěštit, jak to bude všechno vypadat za rok. Asi aby příroda nemusela vyjevit vše, co jsem od ní žádal, spustila silný déšť, takže jsem další půldruhé hodiny strávil u počítače v hotelové lobby, až na mne šly mdlobby. Se zálivem jsem se už šel jen formálně rozloučit. Když příroda zjistila, že jí už nejdu vyrvat žádné tajemství budoucnosti, ukázala mi asi na deset minut vlídnější tvář, já se rozloučil s mořem a měl jsem co dělat, abych stihnul autobus na letiště.

Když jsem se v autobusu pohodlně uvelebil, což bylo asi tak, no nevím to úplně přesně - asi ve 13:45,20, projelo kolem nás decentně utajené bleděmodrosvětlezeleně pruhované auto s velkým oranžově blikajícím nápisem "přijeli tajní federálové ze Států". A ti dva, co byli uvnitř, se zdáli být dost podobní Juhhovi s Tiinou.

úterý 18. srpna 2009

Maratón Helsinki - díl dvanáctý

Pondělí 17.srpna 2009, 19:00 - 20:00, záliv Töölönlahti, Helsinky, Finsko, Evropa. Včera večer prý někdo spatřil v zálivu příšeru připomínající dinosaura. Všichni říkají, že Fox s Dejnou mají ve vší tajnosti přijet zítra přesně ve 13:46, protože chtějí prozkoumat možné souvislosti se stále častějším výskytem mimozemšťanů v hale Finlandia a s hlášením ze zdejšího lunaparku, že jim utekla lochneska.

Už když jsem se vracel z přístavu, koketoval jsem s myšlenkou, že bych se mohl jít večer proběhnout. Za prvé zjistím, jestli nohy, které již po určitém tréninku přivykly chůzi i sezení na lodi, přivyknou i běhu. Za druhé zkusím nohám navodit zpětně šokovou situaci (to znám z detektivek) a pak už se nebudu stačit divit, na co vše si nohy ve způsobeném stresu vzpomenou. Za třetí se zkusím přidat k normálně běhajícím Helsinčanům a vyzkouším si jejich oblíbenou trasu kolem zálivu, který se tak dobře dokáže tvářit jako jedno z tisíců jezer. No a za čtvrté se tak s Helsinkami symbolicky rozloučím, když už jsem jednou přijel pod hlavní záminkou běhání.

Ale cestou mi to nedalo a zašel jsem se ještě jednou podívat do skalního kostela. Přišel jsem právě v okamžik, kdy přijely zároveň dva autobusy s turisty - jeden s Rusy a druhý s Američany. Kdyby se pořádaly přebory v buranství, jistě by tyto dvě země s týmem vybraných reprezentantů postoupily do finále, ostatně skoro jako ve všech dalších sportech. Není určitě náhodou, že podle této vlastnosti Rusové pojmenovali raketoplán. Nebylo jim například zatěžko požádat starší modlící se paní, aby je vyfotila před oltářem, před kterým pózovali jako na párty ve Stodolní. V duchu jsem si dával dohromady v nakřáple americké angličtině a školní ruštině ("búrja mglóju ňébo krójet…"), jak jim podobné přání odmítnu. Chytrá výmluva pana cestovatele Stingla, který když se dostával do prekérních "mezikulturních" situací (například nabídnul-li mu Eskymák na noc svou manželku a odmítnutí by mohlo znamenat smrtelnou urážku), že totiž jeho Bůh mu to nedovoluje, může zabrat jen u lidí, kteří v něco vyššího věří, i když třeba nechápou, jak může být Stinglův Bůh takový puritán, že mu dělá problém zrovna tak příjemné povyražení, když spousta horších věcí mu, zdá se, nevadí. Nakonec jsem byl rád, když se zvenku ozvalo dvojí netrpělivé troubení autobusů: Pět minut určených na focení uplynulo, stejně už jsme dávno měli být v přístavu, kde je plánovaná ochutnávka karelského koláče. Tak šup!

A nádherné místo se opět zklidnilo, dříve upozaděná hudba pro trubku se opět vynořila z ustávajícího ruchu jako Afrodíté z mořské pěny a já se opět mohl tiše kochat. No a nakonec přišel sám pan farář s foťákem na monopodu, aby si udělal pár fotek asi pro nějaké publikační nebo památeční účely, protože mu "chrámová služba" až pedantsky srovnala židličky a zapálila svíčky na oltáři. Pan farář to zabíral občas i s diváky, takže až mne uvidíte jako "křoví" v nějakém průvodci, který láká ruské a americké turisty k pětiminutové návštěvě Skalního chrámu, kolečko absurdních souvislostí se uzavře a opět budeme jen bezmocně kroutit očima i hlavou nad logikou mediální reality.

Něco po sedmé jsem se převlékl do běžeckého a vyšel ven do parku zalitého večerním měkkým slunečním světlem (podle předpovědi asi poslední sluníčko, co tu uvidím, pro to další už budu muset až vysoko nad mraky). Ve výtahu mne oslovil nějaký kolega maratónec a v jeho hlase byla hrdost a výzva. "Ty jsi taky běžel? A za kolik? Já za 4:10!" Nemám takové haurování moc rád a tak bez mrknutí oka povídám "já za 4:09:50. Tak tos byl ty, koho jsem v cíli předbíhal?" Dost posmutněl a zalitoval, že v domnění snadného vítězství spustil takové nechutné srovnávání. Dalo mi práci ho pak během sedmi pater společně strávených ve výtahu uklidnit, protože si poté, co jsem přiznal barvu, myslel, že mých pravdivých 5:14 je jen milosrdná lež pro jeho uši. Jak je to s tou pravdou a lží zašmodrchané, když převtělení jednoho v druhé a opačně je tak jednoduché! Až když jsem mu vysvětlil, že zatímco on se svými 4:10 může jít v klidu na večeři, já se svými 5:14 musím ještě pořádně trénovat, abychom si to někdy příště skutečně rozdali v cílové rovince, nesměle uvěřil. Ale ještě dlouho se za mnou díval, jako by se snažil mne poznat zezadu, jestli ta záda nemá uchovaná někde hluboko v paměti jako ta, která ho skutečně na cílové rovince přespurtovala.

No a pak už jsem se zapojil do dlouhého přerušovaného běžeckého hada Helsinčanů, kteří obíhají poctivě záliv Töölönlahti, pěkně parkem, pak kolem haly Finlandia i se všemi jejími mimozemšťany, pak až na druhou stranu skoro k nádraží, pak po můstku nad pruhem nad úžinou, která propojuje tento záliv s ostatními zálivy a v dálce na obzoru se vše slévá v jedno velké studené moře, pak podél lunaparku a kolem Opery, zpět do náruče parkové zeleně. Dvě cca dvoukilometrová kolečka jsou pro mne v aktuální situaci až dost. Nohy jsou zatím ještě příliš nepoddajné a svaly tvrdé, dech se úží po pár metrech, při běhu do kopce jako by se rozpojil elektrický obvod mezi mozkem a zbytkem těla. Ale běžím! Šestačtyřicet hodin po doběhu maratónu zase běžím a to je, myslím, dobrá předzvěst pro jakékoli další příští.

Když jsem doběhl, šel jsem si na chvíli sednout k vodě mezi kachny. Myslí si, že ode mne něco dostanou a jsou dost zklamané, když pochopí střízlivou realitu. Dívám se na odlesky oranžovějícího slunce a říkám si, že možná za rok… Ale rok je dlouhá doba a já radši tyhle dlouhodobější plány nechávám těm vyšším instancím, které to mají v popisu práce. Když se mne budou chtít zeptat na můj názor, však ony si najdou vhodnou cestu.

Maratón Helsinki - díl jedenáctý

Pondělí 17.srpna 2009, 11:00 - 15:00, ostrov Korkeasaari, Finsko, Evropa. Pracovníci zdejší ZOO si pamatují, že tu Fox s Dejnou dělali kdysi nějaké pokusy se lvem a ten se pak jednou měsíčně měnil v Kristiána Nováka a zpíval lvicím "Jen pro ten dnešní den…" ve finštině.

Když jsem dnes viděl, že to vypadá na krásné počasí (i když předpověď hovořila o vytrvalém a hustém dešti), chvíli jsem koketoval s myšlenkou vyjet si prohlédnout Tallin. Do Tallinu totiž jezdí z Helsinek pravidelný trajekt, ale trvá mu to asi dvě hodiny. Dvě hodiny tam, dvě hodiny zpátky, na prohlídku by zbývaly čtyři hodiny. Při své osvědčené schopnosti se v novém městě okamžitě ztratit by to byl docela adrenalinový zážitek. Navíc přijde vítr, moře se rozvlní, zbabělé trajekty nevyjedou, já uvíznu v Estonsku a domů se budu dostávat dostavníkem. Nakonec jsem se rozhodl, že se něco takového nedělá. Přispěchat takhle na otočku by bylo neuctivé vůči městu, které si jistě zaslouží víc než nakouknout, abych se mohl chlubit, že jsem tu stihl být. Být ano, ale ne pobýt. A ostatně, co by si pomyslely Helsinky? Nebraly by to jako nevěru? Neurazily by se? Poskytly mi přece ochotně svou štědrou náruč a já bych jim teď prchnul za hranice a vrátil bych se až po setmění, plížil bych se zpět za tmy jako člověk s nečistým svědomím. Rozhodl jsem se, že tady pěkně věrně zůstanu a popluju se podívat na ostrovní ZOO. Helsinky mne za to jistě odmění báječným zážitkem.

Aby to nebylo tak fádní, do přístavu jsem nešel již osvědčenou cestou, ale vyrazil jsem úplně na druhou stranu kolem zálivu Töölönlahti. Ve škole jsme se na glóbusu učili, že půjdeme-li přesně na druhou stranu dostatečně dlouhou dobu, měli bychom nakonec rovněž dojít do kýženého místa. Tolik času ale nemám, navíc to bych musel být Helsinkám nevěrný s celou řadou dalších měst (a já si dělal starosti i s Tallinem). Proto jsem jen obešel záliv, zjistil jsem, že se dá velmi dobře oběhnout a neustále je na tomto okruhu spousta kondičních běžců. Kolem lunaparku, který jinak jen vídám v dálce za vodou, jsem to pak stočil do jakési běžné obytné čtvrti. Když jsem se chtěl zorientovat, zjistil jsem, že jsem na pokoji zapomněl mapu. Bodejť! Pierre Richard! Šel jsem tedy jako obyčejně nazdařbůh a cestou jsem objevil nádherný velký kostel Kallio kirkko, o kterém většina informačních materiálů mlčí.

Dokonce jsem si pomyslel, zda tato intrika a komplikace nepochází přímo od města Helsinky. Chtěl jsem se v přístavu podívat na odjezd trajektu do Estonska - třeba si mne tak Helsinky jen pojistily, abych jim neodjel. Důvěra je dobrá věc, ale sichr je sichr. Ale možná je to jen paranoia a jsem prostě obyčejně zapomětlivý. Ale zase to nebudu dělat napínavější, než to ve skutečnosti bylo: Tentokrát už jsem byl samozřejmě v jiné situaci než po příjezdu. V hlavních směrech už jsem se docela zorientoval, a tak za chvíli jsem z úplně jiné strany došel opět k Dómu na Senátním náměstí a sešel jsem do přístavu. Ale jen pro zajímavost: Přišel jsem asi pět minut po odjezdu trajektu! Jak praví klasik Woody: To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou!

Počasí bylo pořád příjemné, ale mraky začaly obkličovat Helsinky ze všech stran jako nepříliš přátelská vojska. Přístav ale vypadal úplně jinak než v neděli: Spousta stánečků, hlavně ovoce, zelenina, obyčejné věci pro obyčejné lidi, jen několik stánků s cetkařstvím pro turisty. Co stánkům dominuje, jsou všudypřítomné zelené lusky, nikde jinde jsem neviděl, že by byly tak oblíbené. Tady byl i stánek specializovaný jen na lusky. A pak se tu hodně prodávají houby, vypadají jako přerostlé lišky a mají je úplně všude v obrovských přepravkách. A pak mne ještě zaujalo, že cibule je finsky sipule. Asi Praotec Ugrofin. Zrovinka přijela loďka (jmenuje se Panda - vida, už třetí pochopitelné finské slovo) převážející zájemce do zoologické zahrady na ostrově Korkeasaari a to se prostě nedá odmítnout. Aspoň uvidím, jaké půvaby má zoo na ostrově.

Vyplouvali jsme ještě za sluníčka, a když jsme asi po deseti minutách přirazili k ostrovu, už pršelo. Jen drobně, lehce, Finy to nepřimělo ani k roztažení deštníků. Mne ovšem taky ne, protože jsem deštník neměl. Po předchozích zkušenostech už předpovědi počasí nevěřím a navíc jsem deštníkofób. Už část věnovaná kočkovitým šelmám ukázala, že pražská zoo se nemusí bát, že by ji Helsinky dotáhly kvalitou nebo rozsahem. Rozsah je limitován velikostí ostrova - nepříjemné omezení, dál to prostě nejde, pokud ovšem nechcete dát do ubikací mořské ryby nebo předvádět suchozemské tvory v netradičním prostředí. Není možné dělat nějaké extra moderní výběhy, spíš se přestavují ty staré, ale stejně tahle zoo nevypadá tak přátelská vůči zvířatům, jak to bývá u těch opravdu moderních zahrad. A umím si představit, že mezi zvěří není povolávací rozkaz do Helsinek něčím, co by bylo předmětem zvláštní závisti. Dlouhá zima, šance na útěk kvůli té vodě okolo asi jako z Alcatrazu. "Co si vyfásla (u pasoucí se zvěře může být i "vypásla")? Helsinky? No těbůh!"

Protože začalo trošku víc pršet, šel jsem se napít do stánku, který tu vydávají za kavárnu, což je - společně s monopolem na prodej občerstvení - opravňuje si účtovat za půllitrovou kolu skoro 3 Eura. Ale sedělo se tu dobře a uměl jsem si představit, že když odtud odjedou zaměstnanci a šéf, zvířata si otevřou své skryté útěkové otvory, které mají dávno připravené od té doby, co papoušek viděl v televizi Hraběte Monte Christa, sejdou se tady v "kavárně" a vyprávějí si o bájných pravlastech svých dědů, které se vyznačují hlavně tím, že je tam pořád teplo, všichni si můžou jít, kam chtějí a lidi na ně nedělají cukrbliky, aby byla zvířátka aktivní, když se jim nechce. A taky tam tak strašně neprší, protože tady najednou začalo pršet opravdu hustě, takže jsem rád, že jsem schovaný tady v náhražce kavárny. Ale ukáže se, že je to jedno, protože takhle lít začne ještě asi šestkrát, z čehož pětkrát jsem v žádné kavárně, bohužel, nebyl. Ale beru to tak, že déšť k Helsinkám patří a bez něho bych si neudělal úplný obrázek, koneckonců pršet už má jen zítra, kdy odtud odjíždím, pak má být několik dní krásně a jasno. Asi si půjdu do obchodu s deštníky vyzkoušet, zda se moje deštníkofóbie s věkem nezmírnila. Najednou si umím představit, že když opravdu pořádně prší, deštník nemusí být na škodu.

Procházím se zahradou a víc než zvířata mne fascinují výhledy na okolní ostrovy a na moře. Ale dostal jsem se ke krmení malých krokodýlů a bylo pro mne dost poučné. To přijde paní a velikánkou pinzetou podává krokodýlkům šváby. Pěkně až před čumák, aby ještírci mohli jen otočit hlavičku, otevřít pusinku a skousnout. Pěkně za maminku, za tatínka…. Ale mladíci jsou za prvé líní a za druhé strašně nešikovní. Za soustem nejsou ochotni udělat ani krok a z pěti švábů jim čtyři utečou. Ale krokodýlci jsou v pohodě, protože paní s velkou pinzetou jim utíkající sousto zase trpělivě podá. Dokonce jeden šváb uteče z tlamičky krokodýla, usadí se mu na hlavě (krásná ukázka, jak vypadá šváb na mozku) a malý ještěr si může hlavu ukroutit a oči vykoulet, ale na tu záhadu nedokáže přijít. A já mám pocit, že u nás to někdy bývá podobné, akorát s pinzetou nebývají pěkné dívky, ale obtloustlí pánové a snaží se nám přistrčit nějaké výživné sousto, abychom jim mohli být vděční. Hlavně když z naší kádě nevylézáme, nepokukujeme po jiných pánech a nesnažíme se zjistit, kde že se to sousto vzalo.

Po nějaké době jsem pochopil, že hodlá pršet tak dlouho, dokud budu na ostrově, což ve mně probudilo pocit odpovědnosti. A skutečně: Jakmile moje loď dorazila do přístavu, vyšlo spokojeně slunce. Pořádná prohlídka ostrovní zahrady mi prostě nebyla souzena. Ale co bych neudělal pro to, aby tu Finům - ještě než přijde další tmavá a mrazivá zima - trošku zasvítilo slunce.

pondělí 17. srpna 2009

Maratón Helsinki - díl desátý

Neděle 16.srpna 2009, 13:00 - 19:00, přístav Helsinky a ostrůvky v okolí, Finsko, Evropa. V přístavišti mi rybáři řekli, že všichni bez výjimky znají Foxe s Dejnou, ale už je tu v přístavu dlouho neviděli, protože asi televizi vypršela práva. Prší tu prý pořád. Zato Juhhu s Tiinou nepoznal nikdo.

Něco po poledni se začala deka tvořená frontální pršlavou oblačností trhat. Fučelo ale notně, konečně jsem poznal v plné síle, co znamená bríza v mluvě meteorologů a "dech moře" v mluvě místních poetů. Na druhou stranu kdyby tak nefučelo, nic by se neroztrhalo a pršeli bychom si tu společně do soudného dne. Mraky ale sprintovaly přes oblohu neobyčejnou rychlostí, my, sváteční běžci, bychom od nich dostali jistě na frak a myslím, že i Ussain Bolt by i se všemi svými rekordy nakonec musel rezignovat. Takhle to nějak vypadá, když filmaři v Praze točí mraky zpomaleně, aby je pak pustili na plátno normálně a ony díky tomu běžely rychle. Ohlédnete se a je vymetená obloha, zamyslíte se chvilku nad během času a obklíčí vás černé mraky ze všech stran. Než si ale navléknete svetr, mraky už uhánějí daleko nad pevninou a na hladině zálivu už se zase třpytí slunce. Může tu být pěkné žití, ale určitě bych tu nechtěl dělat meteorologa.

Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat do přístavu. Sice jsme tudy včera běželi, dokonce tam i zpět, ale při běhu je možné vnímat celky, občas nějaký velmi výrazný polocelek, ale detaily, v nichž bývá ukryté to pravé kouzlo, jsou - mluvou politiků - pod vaši rozlišovací schopnost. Proto jsem se chtěl porozhlédnout v klidu. Jestli bude pršet, nevadí, to prostě k Helsinkám patří. No a zjistil jsem, že i při běhu jsem byl docela dost dezorientovaný. Myslel jsem si totiž, že přístav je pěkný kus cesty od centra (aspoň my to měli z centra 25 kilometrů). Věděl jsem samozřejmě podle mapy trasy, že nás stavitelé trati vedou velikou oklikou, ale teprve při pěší obchůzce jsem zjistil, že nás trať velkou zacházkou přivedla vlastně přímo do srdce Helsinek. Psal jsem včera, že na náměstíčku na 26.km byla spousta lidí, kteří povzbuzovali. Bodejť by nebyla, když to bylo prakticky centrum Helsinek. Ještěže jsem to nevěděl! Kdybych tušil, že to mám do hotelu přímou trasou jen slabé dva kilometry, těžko by mne někdo přinutil, abych se otočil a dal si ještě kilometrů šestnáct. Někdy je prostě lepší nevědět. Ale dnes jsem si místa, která si ze včerejška pamatuji jen útržkovitě, pořádně prohlédl a v klidu prošel. Lidí tu bylo tolik, co včera, jen běžců o něco méně.

Když jsem se tak v myšlenkách vracel k závodu, ještě mne napadlo několik drobností, které se mi připomněly až s odstupem. Vzpomněl jsem si třeba na to, jak jsem hned na první křižovatce, někdy na třetím kilometru, ještě ovlivňován dunícími tamtamy v hlavě, zakopl o tramvajovou kolej. Noha došlápla tak napůl dobře a napůl jako kdyby si měla zlomit kotník. Kotník chvíli váhal, jestli to má ustát anebo se vymknout z kloubu a šílet a nakonec se smířlivě rozhodl, že to se mnou ještě zkusí. Docela důležitý okamžik, mohl jsem mít po legraci hned na začátku, ale další (a nutno dodat, že mnohé) zážitky tu úvodní nepříjemnost vytěsnily. Vzal jsem si z toho werichovské poučení, že musím trošku víc zvedat nožku. Hošku!

Také jsem si vzpomněl, jak příjemné a povzbudivé je, když moderátor těsně před cílem oznamuje divákům, kdo se blíží do cíle. I já jsem byl předem ohlášen, ale nutno podotknout, že přes nesporné a neuvěřitelné jazykové znalosti moderátora jsem své jméno z jeho úst poznal jen díky číslu, které zmínil před jménem a hlavně podle dodatku Czech Republic. Ten Petr Vápeník se mu ale nějak nepovedl, asi ho zmátly ty čárky, kdoví, jak se to čte? Jo a přibylo mi už druhé slovo, které jsem ve finštině poznal: Ke slovu poliklinikka jsem tak mohl po závodě přidat pro běžce celkem důležité slovo pisoarii. Napovím, že s áriemi ani Árijci to nemá mnoho společného.

Do přístavu jsem vešel ve 14:27 a zjistil jsem, že za 3 minuty odplouvá loď, díky níž je možné si během devadesátiminutové vyhlídkové plavby prohlédnout okolní ostrovy i pevninu s přístavem z moře. Kdybych to kdovíjak plánoval, nemohlo to vyjít líp. Jen jsem doběhl, nasedl a jeli jsme. Sice jsme si museli vysušit sedadla mokrá z dopoledního deště, ale místy prosvítalo sluníčko, takže šlo být i na otevřené palubě a ne jen zavření za sklem. Dlužno dodat, že když jsme se dostávali na dostřel od volného moře, fičelo to neurvale a i vlny tomu odpovídaly. Jako zarytý neplavec mám k vlnícím se masám vody i k příliš se houpajícím lodím přirozený respekt. Naštěstí tak nefoukalo pořád, protože jsme občas vpluli do prostoru mezi ostrovy, kde bylo klidněji, ale bylo to tak půl napůl. Ale ta místa, která jsme viděli - no pohádka! Ostrovy jsou většinou využívané k rekreaci, hodně obyvatelů Helsinek tu má své chatky, vilky a hlavně sauny. Část ostrovů je sice mezi sebou propojena takovými můstky, které jsme včera několikrát přebíhali, ale na některé se nejde opravdu dostat jinak než lodí. A ty poetické názvy: Laajasalo, Santahamina, Vartiosaari, Korkeasaari (tam prý je zoologická zahrada, ověřím možná zítra), Kulosaari. Až teď mne, když to píšu, napadá, co (na rozdíl třeba od Indie) znamená ve Finsku saari. A viděli jsme také pěkně zblízka ledoborce odpočívající na letním bytě, aby měly zase v zimě dost páry rozlámat až pětimetrový led.

Po návratu jsem si dal přímo v přístavu výborného čerstvého lososa s bramborem. Je to tu ale tak trochu boj o kus žvance, skoro jako v divoké přírodě. Stačí, když chvilku nedáváte pozor, a pečenou rybu vám šlohne drzý racek. Když mu zkoušíte několika jazyky vysvětlit, že je to nečestné, protože vy jste si rybu zaplatili, a to by se dalo posuzovat skoro jako krádež, ztratíte chvíli koncentraci a brambory si mezitím rozeberou vrány. Tím přestane být papírový talíř zatížený, bríza vám ho odfoukne, a když opět obrátíte zrak ke stolu, zjistíte, že už je dojedeno a uklizeno. Bríza skutečně fučela slušně, improvizovaný přístřešek určený k pojídání rybích dobrot se nadouval jak dávné plachty na lodích Vikingů a hrozil, že celá konstrukce se jako celek zvedne a odletí k Neumětelům. Tak ho obsluha rychle rozmontovala, čímž brízu pustila dovnitř a ta jim na oplátku odnesla všechny ty ošklivé lehounké polystyrénové vaničky, do nichž vám Číňan v Praze na růžku kydne své Kuňk-pao, když si ho necháte zabalit (tedy jídlo, nikoli Číňana a už vůbec ne růžka). Vaničky se rozfoukaly po celém přístavu a některé se pokusily prchnout po vodě, ale vlny od moře jejich plány brzy zhatily.

Když už jsem byl tady, prohlédl jsem si (zvenku) i prezidentský palác, který nevypadá ani jako prezidentský ani jako palác a určitě byste ho přehlédli, kdyby u něj nestála opuštěná čestná stráž. Nakoukl jsem k ortodoxní katedrále Uspenski, odkud je pěkný výhled, ale musíte se pořádně držet, abyste nedopadli podobně jako ty plastové vaničky. No a nakonec jsem si vyšel na Senátní náměstí završené obrovitým Dómem, ke kterému je možné vystoupat po masivním schodišti. Jestli si chcete uchovat v paměti monumentální pocity z Dómu, nechoďte dovnitř. Vnitřní zařízení je totiž úplně prosté, obyčejné, jako byste vcházeli do velkometrážního loftového bytu a po otevření vstupních dveří se ocitli v garsonce. Není tu nic z toho, na co je zvyklý návštěvník katolického kostela, všechno to baroko, co je podle Wericha pěkný pro voko, všechnu tu parádu, načančanost a vymalovanost, všechny ty ornamenty a boubelaté andělíčky, nic takového tu nenajdete. Jen Boha, chcete-li.

Nakonec jsem se přizpůsobil ostatním a taky si sedl nahoru na jeden ze schodů majestátního schodiště. Kdyby byl Rocky Balboa Fin (jako že k tomu měl daleko), chodil by nejspíš trénovat výběhy do schodů sem. Kdyby byl Finem Sergej Eizenštein (jako že k tomu tak daleko neměl), možná by tu točil svou slavnou scénu z Křižníku Potěmkin. Ale protože tu nebyl ani jeden ani druhý (a dokonce ani Fox s Dejnou), byl tu klid, na schodech seděla spousta lidí a shlížela dolů na náměstí k soše cara Alexandra II., kterého tu hodně uctívají, asi jako v Čechách uctíváme… Ale koho z cizáckých vládců my vlastně uctíváme? Karla IV. jsme si přivlastnili a nikdo další kromě vlastních nám moc k srdci nepřirost. A vlastně ani z vlastních. Aspoň ne tolik, abychom nosili jako Finové kytky k soše.

Ještě jeden dodatek k sochám: Zmínil jsem se v jednom z předchozích článků nikoli právě příznivě o helsinských sochách. Nyní už to musím uvést na pravou míru: Sochy jsou tu opravdu všeho druhu, jak ty mauzolejní, které uchovávají lépe než formaldehyd, tak úplně ujeté. Kde jinde spatřit třeba sochu batolete jedoucího na rybě, sochu dvou želv nebo sochu děvčete s nějakým Šarikem (asi nějaká pohraničnice). A nádherným vrcholem je památník Jeana Sibelia, který by mohl být stejně památníkem Grety Garbo nebo Jena Ámose (taky autorka po nějakých protestech doplnila na protější skálu ještě skladatelovu hlavinku, aby to bylo jako i s přesnější dedikací a ne jen takové podivné abstraktum), ale ty do pozoruhodných nebeských varhan převtělené svařené ocelové trubky jsou prostě napohled tak krásné, že je panu Sibeliovi závidím.

Když se přes Senátní náměstí vracím z dnešních toulek městem, vítr mi k nohám přináší jednu ze zatoulaných polystyrénových vaniček ze stánku z přístavu. Musela urazit docela hodný kus cesty, do kopce a ještě za několik rohů. A to je jenom hloupá vanička. Teď si vezměte, co všechno se může stát, když chytnou správný vítr lidi.

neděle 16. srpna 2009

Maratón Helsinki - díl devátý

Neděle 16.srpna 2009, 10:00, Hotel Scandic Continental, Helsinky, Finsko, Evropa. Na snídani jsem viděl Foxe s Dejnou, ale když jsem si přišel pro podpis, ukázalo se, že je to ve skutečnosti jen Juhha s Tiinou. Podpis jsem od nich ale dostal.

Ráno bylo překvapivě příjemné. Tělo kupodivu skoro nebolí, jasně - záda by potřebovala trošku promasírovat, ale to je celkem normální svalová únava, nic fatálního. Příjemný pocit ještě umocňoval pohled z okna, za kterým řádil vichr a déšť. Dnes by to bývalo bylo ještě o něco napínavější. Takže ještě jednou díky všem frontálním systémům, že nás - běžce - nevzaly útokem, ale se svou aktivitou počkaly, až doběhneme. Dokonce ani nohy nebolí, a kdyby nepršelo, šel bych se proběhnout do parku k vodě, protože tenhle typ únavy chce trošku vyklusat. Jediný puchýř, když zjistil, že se narodil příliš pozdě na to, aby škodil, se sám dobrovolně upozadil a nezlobí.

První den po akci bývá veselá hotelová snídaně. Někteří z účastníků umíněně trvají na tom, že slavný závod ještě neskončil a snaží se ho ostatním připomínat. Přicházejí proto na snídani nejlépe v maratónském tričku, někteří ještě jakoby studují při snídani mapu trati, vedle některých leží na stolku masivní kovová medaile, kterou všichni doběhnuvší dostali (tady ji nevěší na krk, ale vloží vám ji do dlaně jako úplatek, asi se bojí, že při takové váze by mohlo dojít u zesláblého organismu k mimoděčnému stržení vazu, což by tedy v cíli tak perného závodu byl docela pech!). Prostě někteří včerejší účastníci jakoby se odmítali smířit s tím, že závod je minulostí, že se o něm možná v pondělí zmíní pod čarou některé finské deníky a tím opravdu vše skončí. Slávy včerejška nemají šanci v konfrontaci s nudnou realitou dneška.

Přesto účastníka včerejšího maratónu školené oko rozezná lehce: Opatrné našlapování, krátké nejisté kroky, stabilita čerstvě narozeného koloucha. To vše v přímém protikladu se sebevědomě světáckými pohledy, které když nedojdou uznání v očích nezúčastněných, hledají je aspoň u duší spřízněných. Proto všechny ty symboly, to tajuplné pomrkávání, jako by maratónci byli něco na způsob svobodných zednářů. Nevím. Je příjemné sklidit po návratu z běhu uznalý pohled recepční nebo několika hostů ve výtahu, ale dnešek už je jinde, je sunnantai, alébrž neděle a ještě je třeba si rychle užít, než přijde ježkovské pošmourné maanantai a půjde se zase do práce.

Na webu už jsou oficiální výsledky, takže zjišťuji, že celkem doběhlo skoro pět tisíc běžců, asi 300 startujících v průběhu závodu vzdalo. Vypadá to, že helsinský maratón je svým profilem asi opravdu obtížnější, protože čas vítěze je 2:22, pod dvě a půl hodiny se dostali jen první dva běžci a nejlepší z Keňanů je až třetí. Mimochodem - včera jsem jednoho Keňana asi na 40.km předbíhal, to si pište, že jsem si ten slavnostní okamžik užil, i když je mi jasné, že to nebyl žádný závodník. Ale to já přece taky nejsem, že? Ze tří zúčastněných Čechů jsem obsadil pěknou bronzovou příčku, zbylí dva běželi něco kolem tří a půl hodiny, přesně na tolik jsem pána, který obsluhoval u stánku pražského maratónu, odhadoval. Několikrát jsem dostal nabídku jet na maratón do Berlína. Prý je to úplná rovina, široké bulváry, trať přímo vybízející k úžasnému času. No, nevím. Takové široké bulváry můžou být strašně nudné, šedivé a neubíhající, úplně něco jiného než zdejší malebné cestičky přes řady mořem obkroužených přátelských míst.

Využiju tedy dnešního počasí, abych poznal druhou a možná častější tvář Helsinek, tvář deštivou a větrnou, tvář, která určitě ovlivňuje i povahy zdejších lidí. Vypadají zamlkle a vážně, poschovávaní v přítmí svých deštníků, kapucí nebo aspoň zvednutých límců. Ale zkuste na ně zamávat, usmát se, pozdravit… Celí roztají, jako finský blyštivý sníh pod paprsky prvního jarního slunce. Tak vyrážím roztávat. Mám jim ze včerejška co oplácet.

Maratón Helsinki - díl osmý

Sobota 15.srpna 2009, 15:00 - 21:00, maratónská trať, Helsinky, Finsko, Evropa. Fox s Dejnou byli sice přihlášení, ale byli diskvalifikováni za infuzi mimozemské krve.

Už několikrát jsem si stěžoval na počasí v souvislosti s některými běžeckými akcemi. Někdy se mi zdá horko (ale co už je horko, když ne 36 ve stínu?), jindy zima, jindy je zase moc vítr a to já nemám rád, atd. Tentokrát si musím taky postěžovat: Není totiž vůbec nač si postěžovat, protože pokud jde o počasí, myslím, že bylo naprosto optimální. To mi bylo jasné už na startu, kdy bylo krásné sluníčko, ale přitom jen 20 stupňů, slibované přeháňky byly v dalekém nedohlednu a ani předpovídaný silný vítr nebyl tak silný, jak se čekalo. Kruciš! Jestli to tu dneska zmrším, nebudu se mít na co se vymluvit a bude to jen moje chyba. Nepříjemný tlak. Zvlášť když jsem si tentokrát dovolil referovat na blogu, takže celkem dost lidí o mé cestě na sever ví. Dřív jsem vždycky počkal, jestli to dobře dopadne a teprve pak jsem se k tomu přiznal. Druhý nepříjemný tlak. A ještě navíc si všechny ty tlaky způsobuju sám a dobrovolně, což je třetí nepříjemný tlak do mariáše. A pak že to není na co svést, cha!

Maličko mne zarazila zdejší šatna. Tady to lidi asi fakt berou jinak. V gymnastické hale (kvůli nám nahloučili všechno nářadí na kraj) byly oficiálně nahlášené úložné prostory. Jsem rozmazlený péčí v Praze, kde jsou speciální šatny. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že si své zavazadlo tady v té velké hale prostě můžu někam položit a pak se pro to po závodě zase vrátím. A jak řekli, tak udělali: Tašku jsem po závodě našel na stejném místě netknutou, všichni ostatní byli taky spokojeni. Inu Finsko! Mohl jsem se jít v klidu řadit.

Co mne zaujalo na startu nejvíc, byla pohotovostní duchovní jednotka, která u přenosného oltáře dávala zájemcům požehnání. Tři dívky a jejich starší nadřízený měli docela dost práce, protože jen za tu chvíli, co jsem je pozoroval, si přišlo pro duchovní útěchu a povzbuzení asi dvacet běžců. Ale jenom jsem šmíroval, netroufl jsem si předstoupit. Za prvé bych se mohl formálně (nikoli fakticky) dostat do konfliktu křesťanských směrů, i když je dnes ekumenismus v módě, za druhé jsem měl již tento krok učiněn v předstihu ve Skalním kostele (bez prostředníka, ale to snad taky platí).

Startovalo se přímo u sochy hanbatého Nurmiho, který je vysochán, an běží. Nevím, jestli skutečně takhle běhával, pokud jo, myslím, že od té doby udělal tento sport pokrok žádoucím směrem. Ale spíš si myslím, že to je jen odezva antického ideálu, který se ve slavném finském běžci tak příkladně naplnil. Vedle mne se postavil starší chlapík v tričku z loňského pražského půlmaratónu, byl mi dokonce povědomý. Lámal jsem si hlavu, jestli je to Čech nebo jen Fin, který v Praze startoval. Když jsem se konečně odhodlal zeptat, začal se ten chlapík smát jako první finskému vtipu, který vyprávěl moderátor. Tak jsem se ho nezeptal. Mimochodem moderátor mne docela zaskočil. Mluvil totiž plynně asi deseti jazyky, umně přecházel z jednoho do druhého podle toho, jak se to hodilo. Všechna čest!

Dozvěděli jsme se, že se závodu účastní běžci a běžkyně ze 47 zemí a moderátorovi nebylo líto všechny země vyjmenovat. Tak se tam zaskvěla i ta naše Czech Republic, oko by zaslzelo, kdyby vědělo, jací že to tu jsou taky reprezentanti. A co mi přišlo docela dobré, moderátor vyjmenoval i asi 20 lidí, kteří měli dnes narozeniny, a popřál jim všechno nejlepší. Milé. Docela by mne zajímalo, co by přišlo na řadu dál, ale naštěstí se už čas naplnil. V předstartovní minuty nám vyhrával úžasný dixielandový šraml, měli to sice dost rozjeté, ale technické nedostatky doháněli nasazením a srdcem. Ale nejvíc mne nadchnul Japonec jménem Iči Tara, který je bubeníkem a taky běžcem. Před maratónem si dal jedno bubenické představení, pak si odskočil zaběhnout maratón a na závěr si vystřihl ještě jedno dlouhé bubenické číslo. Velkolepý úspěch! Ale to už nás všechny pistole startéra vypustila do helsinských ulic.

Jedním z mých hlavních cílů bylo nepřepálit začátek, jak bývá mým zvykem. Když můžu, běžím, co to dá, když přestanu moci, přestanu běžet. Jednoduché, leč neúčinné. Tentokrát jsem si nařídil na začátku klid, i když mne bude spousta lidí předbíhat. První kilometr za 6:34. No, jestli jsem to zase nepřehnal v opačném duchu! První kilometry vedou cestami kolem olympijského areálu, ty stavby zvláštně ladí dohromady, je tu plno zeleně a běží se dobře. Jen ta moje hlava jako by měla přetlak, každý krok je cítit a hlava bolí o sto šest. Jestli to takhle bude dál, jsem zvědav, kam doběhnu. Běžíme kolem Opery a mého hotelu. Teď bych se mohl zdekovat na pokoj, vstupní kartičku mám s sebou, natolik finskému šatnovému modelu založenému na čestnosti a spravedlnosti zase nevěřím. 47 zemí je 47 zemí!


Prvních 5 km jsem chtěl běžet za 32:30, realita byla 32:23, takže zatím vše podle plánu. A na 4.km mi vypla i bolest hlavy. Myslel jsem, že se jen začínají vyplavovat endorfiny, které jen hlavu oblbly, a až dojdou jejich zásoby a hlava přijde zase k sobě, zatancujeme si spolu skočnou (tedy rozkočnou). Ale nic! Od 4.km už hlava ani nevrzla. Tak až budete mít někdy migrénu, dejte si maratón a budete za chvíli jako rybičky. Tisíce děkovných dopisů!

V ulicích Helsinek je míň diváků, než jsem očekával. Pravděpodobně všichni běží. Počet běžců na běžeckých trasách je totiž přes den a hlavně večer enormní. Což je docela problém, protože povzbuzující diváky k dobrému výkonu potřebuju. Vyrážíme na výpadovku vedoucí kolem malebného zálivu. Vůbec celá trasa je volena tak, aby si běžci co nejvíc užili pobřeží s krásnou přírodou, kotvišti (vidíme i obrovské přístavní ledoborce a nějakou megalomanskou zaoceánskou lodičku s asi dvaceti viditelnými patry). No a kocháme se taky nádhernými finskými vilami zasazenými do přírody tak, že jedno od druhého skoro nerozeznáte. Většinou hrdý majitel sedí na svém trávníčku na nějakém štokrleti a tleská.

10.km, plán 1:06:00, skutečnost 1:05:52. Pořád dobře trefené a už jsem se rozběhl i do celkem dobrého rytmu. Samozřejmě Athény to nejsou, na ty ztrácím už skoro 6 minut a ztrácím dokonce i na Prahu 2007, skoro 3 a půl minuty. Ale je to zatím přesně podle plánu, což mi bude nemilé až v okamžiku, kdy zjistím, že mám vymyšlený špatný plán. Netrénoval jsem kdovíjakou rychlost, pokud se vůbec v těchto relacích dá o rychlosti mluvit, ale spíš vytrvalost. Jsem zvědav, kdy poprvé, já vytrvalec, půjdu pěšky. Velmi dobře tu mají Finové rozložené občerstvovací stanice, jsou každé 3-4 kilometry a jsou ještě prokládané místy, kde dostaneme namočenou houbičku, abyste ji mohli z rozpustilosti po někom mrsknout. Když se trefíte, je pravděpodobné, že budete muset zrychlit, což má pozitivní vliv na výsledný čas.

První občerstvovačku jsem záměrně proběhl. Byla na 4.km, což je ještě krátce po startu a vody není dramaticky zapotřebí. Doma trénuju zcela bez vody, což není nic moc pro tělo, ale teď se tu ten návyk docela hodí. První voda totiž vždy vyvolá děsnou paniku, všichni se o překot běží napít a to ještě v době, kdy běží hodně lidí pohromadě (mimochodem - nejvyšší startovní číslo, které jsem viděl, bylo 6020). Je to tedy jedinečná šance podklouznout nebo do někoho narazit, nebo to na sebe z nedočkavosti vylít anebo se nachlemtat v rychlosti spíš vzduchu než vody a pak dalších 5 kilometrů nespolečensky krkat. Druhá občerstvovací stanice byla na 10.km a tam už bylo vše v klidu, od té doby jsem pravidelně pil dva plné kelímky (tj. asi 4 dl) iontového nápoje (byl docela dobrý, s tím barevným hnojem z Athén se to nedá srovnat).

Na 14.km jsme probíhali kolem areálu Nokie, vypadá dost pěkně, je zatraceně veliký a protože stojí na poloostrově, musí odtud být krásný rozhled přes záliv. Nevýhodou ovšem je, že se kolem velkého areálu běží dost dlouho. Patnáctý kilometr je opět možný porovnat s plánem: Mělo to být 1:40:30, realita 1:40:12. Povzbuzen 18 vteřinami náskoku se rozhoduji náskok probendit tím, že si odskočím do lesa za Nokii, protože si na to jako dlouholetý uživatel mobilu uvedené značky osobuji jakési právo. Mimochodem - právě pro odskakování při závodě je Finsko zemí zaslíbenou, protože je vždycky kam, to není jako v centru Prahy, kde to vždy odnáší několik keřů v Karlíně a na Vyšehradě. Pořád ztrácím 5 minut na athénský čas, ale právě v této pasáži to tam začalo haprovat.

Poprvé přecházím do chůze na 19.km. Najednou se totiž před námi objevuje ne dlouhý ale velmi prudký kopec. Vůbec je zdejší trať nečekaně členitá. Pořád nahoru a dolů jako na houpačce a někdy i docela ostrá stoupání. Ono se taky běží po různých spojkách, mostech a lávkách přes kanály a průlivy a dost to ubírá síly. Právě v kopcích vidím poprvé několik běžců rozhánět křeče. Já průběžně dost zavodňuji i zasoluji, takže je to v tomto ohledu zcela bez problémů. Ale je pravdou, že mi úsek kolem půlmaratónské mety moc nevyhovuje, pravidelně tu ztrácím, jako by už člověk měl v myšlenkách splněno a do druhé (a horší) poloviny se mu nechtělo. Tady už střídám běh s chůzí a čas půlmaratónu je 2:25:35. Na Athény ztrácím najednou jen 20 vteřin, na Prahu sice víc než 5 minut, ale tam nastaly zásadní problémy hned po půlce trati. Konečně tu taky vidíme rychlejší běžce v protisměru. Mají na nás náskok asi 10 km a na jejich rychlosti i běžeckém stylu je to vidět. Kdepak je asi chlapík se speciální běžeckou protézou, kterého jsem taky zahlédl na startu? Podle toho, jak odborně se rozcvičoval, bude asi hodně vepředu.

Dostáváme se do přístavní čtvrti,kde je paradoxně mnohem víc fanoušků než v samotném centru Helsinek. Jsou tu nastoupeni s celými rodinami, dětičky mají v rukou finské vlajky a povzbuzují, co jim síly stačí. Snažím se, když někdo poctivě povzbuzuje, zatleskat a zamávat viditelně i jemu. Někdo tvrdí, že se tím zbytečně ztrácí energie, ale ti lidé mne svým fanděním dobíjejí, tak co bych jim nepoděkoval. Většinou odpovídají nadšeně a - bohužel - finsky. Mezi jejich pokřiky dominuje HYVÄ, to jsem si dešifroval jako české DOTOHO!! nebo JEĎ!! A pak k tomu přidávají spoustu dalších slov, která jsem už nedešifroval. Občas mi dokonce nápadně připomínají české vulgarismy dost hrubého zrna a přemýšlím, jestli jsou to všechno skutečně Finové anebo se sem jezdí někteří Češi beztrestně odreagovat. Nejvíc diváků je na jakémsi náměstí na 27.km, kde se točíme na zpáteční cestu. Přestože je to přes náměstí do kopce, diváci mne "nakopnou" tak, že běžím tento kilometr stejně rychle jako úplně na začátku. Pravda - naposledy pod 7 minut.

V pasáži mezi 25. a 30.km jsem udělal rozhodující krok k dobrému konci. Čas už je z mých maratónských pokusů nejlepší a i když přecházím i nadále občas do chůze, pořád je to spíš běh, jak se sluší na správného indiána. Navíc v kritické oblasti kolem 35.km, kde se dá vše dosud pracně získané snadno ztratit a počet běžců s křečí exponenciálně roste, získávám nečekanou podporu: Začnu si povídat s jedním přátelským Irem, který běží (a občas jde) přibližně stejně rychle jako já. Dozvídám se moc zajímavé věci: Že byl několikrát na maratónu v Praze, ale vždycky mu u nás bylo velké horko. Že určitě musím přijet za rok do Dublinu, protože v září tam jsou báječné podmínky, že už je to jeho jubilejní dvacátý maratón (jemu samotnému je padesát), a že kdysi jako mladý kluk běžel maratón pod tři hodiny (!!! To já jako mladý kluk nedoběhl ani na tramvaj!), takže za rekordy už se pochopitelně nehoní, ale běh si užívá. Dost mne překvapilo, že jsme si mohli po víc než pětatřiceti kilometrech při běhu úplně normálně povídat, to mi vždycky přišlo nedostižné. A taky je to určitě známka, že jsem měl ještě rezervy, ale přijel jsem si to tu užít a ne cestou vypustit duši. Na 38.km jsem se mu omluvil, že spěchám dopředu, protože mám ještě šanci na osobní rekord, což bych rád využil. Trvalo mu jen asi minutu a přifařil se ke třem Američankám a vypadalo to, že se zbytek cesty všichni čtyři skvěle bavili. Do cíle přiběhl asi pět minut po mně, ještě jsme si vzájemně gratulovali, zopakoval své pozvání do Dublinu a dokonce jsem ho ještě viděl v tramvaji - mávajícího -když jsem tramvaj míjel na křižovatce při návratu do hotelu. Příjemný chlapík! S tím Dublinem si to ještě nechám projít hlavou.

Poslední dva kilometry už byly znovu v olympijském areálu a pořadatelé běžce vůbec nešetřili, kupříkladu ještě asi 600 metrů před cílem byl prudký výběh do kopce kolem olympijského stadiónu. A pak už jen seběh tleskajícím špalírem, to jsem si opravdu užíval. Nic mne nebolelo, první a jediný puchýř se mi vyloupl na patě až pár metrů před cílem, takže i nohy byly asi opatřené dobře. V posledních metrech jsem ještě předběhl asi šest běžců a to jsem nijak zvlášť nefinišoval. Pak můj hlídací brouček na botě při přeběhnutí cílové pásky pípnul a byl konec! Výsledný čas 5:14:33, tedy o víc jak 8 minut lepší než dosavadní rekord z Athén. Přitom v Řecku jsem byl mnohem lépe připravený než tentokrát, ale myslím, že to bylo dáno větší disciplínou a možná i většími zkušenostmi, když jsem se právě z Athén poučil, co všechno bylo špatně. Jestli budu v nastoleném trendu pokračovat a budu dál vylepšovat čas jak tomu bylo v posledních třech letech, asi ve sto dvaceti bych mohl útočit na světový rekord!

No a jako obyčejně jsem šel ještě povzbudit běžce, kteří dobíhali po mně. Když to dopadne dobře jako dnes, dělám to rád, protože si chci užít tu zvláštní atmosféru co nejdéle, až do okamžiku, kdy cílovou páskou proklopýtá (většinou tou dobou již klopýtá) úplně poslední běžec. A tak jsem ještě viděl, jak doběhl mladík v plavkách - boratkách - a nutno říct, že se mu cestou nepraktické plavky trochu vytáhly a aby jeho cílová fotografie nebyla mládeži nepřístupná, musel intimní místa trochu přiclonit dlaní. Viděl jsem manžele, kteří doběhli spolu, a když chtěl manžel své ženě dát sladkou cílovou hubičku, zpražila ho manželka zdrcujícím pohledem, který věstil, že se k tématu maratónu ještě večer vrátí při vzrušené domácí debatě. Slyšel jsem fascinující závěrečné bubenické sólo Ičiho Tara. A svými dlaněmi jsem pomáhal dostat do cíle i posledního běžce - asi šedesátiletého Američana. Mimochodem - toho pána v tričku z pražského půlmaratónu, kterého jsem na startu podezíral z češství, jsem zahlédl na 30.km, kdy vracel organizátorům číslo a čip a dál už nepokračoval.

Takže sportovní část výpravy je za mnou, s výsledkem jsem dost spokojený, splnil jsem si skoro na chlup přesně svůj vymyšlený cíl. A ještě nejsem úplně tělesně vyřízený, což beru jako příjemný bonus. Když jsem viděl, jak většina běžců slézá opatrně a s bolestnými grimasami ze schodů, zatímco mně nedělalo problémy schody vyběhnout a zase seběhnout, došlo mi, že mi možná úplně poprvé maratón přinesl nejen euforii z doběhu, ta přichází vždy bez výjimky, ale i jakousi průběžnou radost. No a ta je taky fajn a je jí víc, protože déle trvá.

Uvidíme, jestli z té radosti zbyde něco i na zítřejší ráno, až se budu chtít postavit a udělat třeba i nějaký smysluplnější pohyb, než je běh.

sobota 15. srpna 2009

Maratón Helsinki - díl sedmý

Sobota 15.srpna 2009, 13:30, hotel Scandic Continental, Helsinky, Finsko, Evropa. Ptal jsem se dole v recepci, zdá se, že Fox s Dejnou ještě nedorazili. Ale kvůli takové drobnosti přece nebudu měnit zažité pořádky.

Houstone, do startu zbývá hodina a půl a stále odpočítáváme. No, na rozdíl od Houstonu my si několikeré odklady startu kvůli tomu, že prší nebo že nad námi právě přeletěla jiřička, nemůžeme dovolit. Mělo by tu být asi 6000 startujících a někteří z nich i dnes po ránu v parku poctivě trénovali. To je asi rozdíl mezi těmi, kteří běhání berou opravdu vážně, a těmi (námi), kteří je berou jako poučnou kratochvíli, kterou je možné obohatit zajímavý výlet. Abych ale byl upřímný, myslím, že bez tohoto závodu bych ještě pár let tak pěkné místo jako Helsinky asi nenavštívil, takže je otázka, jak je to s tou kratochvílí doopravdy.

Onu hodinku kolem poledního jsem pochody uvnitř svého těla utlumil do té míry, že to místy mohlo vzdáleně připomínat spánek, spíš ale šlo o to na nic tzv.důležitého nemyslet, odpočinout si po vyčerpávající snídani a naladit se na stav předpokládaného energetického výdeje. Pročetl jsem si zápisky z roku 2007, abych si uvědomil, jaké chyby bych neměl zopakovat (stejně to udělám, tak proč si to tedy vlastně píšu?) a taky abych měl na trati přehled, jaké časy jsem měl na různých místech při minulých pokusech, to abych dokázal odhadnout, jak moc trnitou cestičkou to povede dál.

Trochu mne od rána tupě pobolívá hlava, není to ale z přemíry starostí, spíš jsem strávil část noci v neortodoxní poloze a z krku se mi to vrazilo do hlavy. Uvidíme, co to bude dělat, až se začnu při běhu natřásat. Trasa by měla být velmi pěkná, vede kolem řady zálivů, přes několik mostů, dokonce chvílemi i po ostrovech, takže myslím, že se bude na co koukat. Jen doufám, že tentokrát budou brýle při běhu průhledné a nebudu muset přestat dýchat, aby se přestaly zamlžovat.

Módní policii bych dneska na cestě potkat nechtěl: Jasně zelené tričko, tmavě modré kraťasy, modré brýle, boty s oranžovými motivy, bílá kšiltovka, bledě modrý neoprénový nákoleník se zeleně oranžovými znaky výrobce, tmavě modrá bunda, kterou - doufám - budu moct zanechat v šatně. Kdyby to někdo měl brát barvomluvou naší politické scény, vetknul by mi ještě třesně do záuší a mohl bych pro média hrát nerozhodnutého voliče (otázkou ovšem je, co bych si vybral jako top). Do boty jsem vpletl malého bílého broučka, který mi bude měřit čas. Jsem na něj hodný, zacházím s ním slušně a místy ho pohladím. Třeba se mu mně zželí a jako Jára Cimrman mi pak bude počítat pomaleji.

No tak, milí Finové, přijďte se podívat na trať, uvidíte něco, co jste doposud obyvatelům Prahy, Athén, Dobřichovic a Budapešti mohli jen tiše závidět. Nejsem si jistý, jestli ještě někdy budete mít podobnou příležitost. Já vám každopádně odhodlaně vycházím v ústrety.

Maratón Helsinki - díl šestý

Sobota 15.srpna 2009, 10:00, hotel Scandic Continental, Helsinky, Finsko, Evropa. Fox s Dejnou by možná napsali místo sobota pěkně po finsku "lauantai", protože oni by se to na rozdíl ode mne jistě stihli naučit, přinejhorším by si to přečetli ve scénáři.

Do startu maratónského závodu zbývá necelých pět hodin a musím říct, že odpolednímu startu jsem celkem přišel na chuť. Nikdo vás netahá z postele v hodinu, kdy zasloužilí flamendři teprve z dálky vyhlížejí konec své směny. Nemusíte si bůhvíjak přesně připravovat snídani a pití, protože když to za kuropění uděláte špatně, za prvním rohem se vám začne zvedat žaludek nebo naopak budou vaše útroby kručet hlasitěji, než diváci okolo trati tleskat. Takhle jsem si mohl v pohodě skočit na regulérní snídani. Samozřejmě decentně: Místo másla jen lehký margarín, místo kávy ovocný džus a pečivo je nejmíň patnáctizrnné, což je o dobrých čtrnáct zrn víc, než obvykle. Zato podléhám mámení chuťových buněk a nakládám si i tu dobrou studenou makrelu. No, snídaně vskutku maratónská, pokud jste někdo opravdový maratónec, prosím, přemozte nutkání a svůj komentář, který vás právě napadl, raději nepište.

Každopádně fakt, že je lauantai, totiž sobota, se nepříznivě projevil na počtu snídajících. Restaurace je narvaná k prasknutí, lidé s talířky bludně korzují mezi stoly a hledají místo k sezení. Svým způsobem obdivuji hroší kůži některých hostů, kteří již mají dojedeno, dopito, dokonce i nádobí poklizeno, ale oni si to - ač mají v zádech davy stojících - musí ještě v klidu dopovídat, však on se někdo zvedne. Do toho povykují rusky hovořící dětičky, které občas zkusmo někomu převrhnou koflík marmelády do klína, aby viděli, jestli se bude něco dít. A neděje se celkem nic, protože si hosti s respektem prohlédnou podmračeného těžkého atleta v těsném obleku mafiánského střihu, který dítěti dělá tatínka, a na rozpustilé dítě se jen mile usmějí, takže to si ve svém seznamu zakroužkuje marmeládu v klíně a zítra ráno přejde k lití horké kávy do vlasů.

Maratónci se začínají vizuálně oddělovat od normálních hostů. Mají většinou zářivě nové běžecké boty, které asi ještě dnes odpoledne ustoupí starším oběhaným křuskám, ale při snídani už můžou náležitě zdobit a hlásat do světa úchylku svého majitele. Ti nejodvážnější přišli na snídani rovnou ve vyfasovaném zeleném tričku, aby se nešlo zmýlit. Chroupou smutně neochucené ovesné vločky, se závistí se dívají na mou pečenou makrelu a říkají si, že jsou situace, kdy být maratóncem je nemístná řehole.

Zato u mne na pokoji už vše dostává atletický švih: Oblepil jsem si chodidla i nárty jedním dlouhým omotaným kusem leukoplasti, celkem to pomáhá proti předčasně se vyloupnuvším puchýřům. Chce to nicméně správně trefit míru obtažení, protože když je to moc na volno, leukoplastová bandáž nepomáhá a když je moc zatažená, hrozí zmodráním a upadnutím prstů. Udělal jsem si módní přehlídku všech triček, které jsem si s sebou vzal a zjistil jsem kupodivu, že nejlepší pocit mám z čerstvě nafasovaného zeleného trička. Normálně to nedělám, snažím se nebýt úplně součástí stáda, protože těch, co na trať vyrazí ve vyfasovaném tričku, bude spousta, ale musím říct, že protentokrát asi udělám výjimku, protože je mi v něm fakt dobře. Jestli mne někdo vyfotí, postaví na mně Zelení svou zbytečnou kampaň před volbami do sněmovny.

Ještě pěkně oholit, abych nepůsobil příliš velký odpor - jak vzduchu, tak odpor estetický, protože budu potřebovat mít diváky na své straně a ne aby se ode mne znechuceně odvraceli. Velké česání asi moc nepomůže, protože jednak nemám moc co česat a jednak je venku sice krásně jasno, sluníčko, ale vichr od moře pořádný ("dech moře", jak mi řekl jeden Fin, když mi to včera večer na procházce shodilo čepici). Ale v dálce už se houfují mraky, aby byly přesně v 15:00 nastoupené ve dvojřadech a připravené spustit. Předpověď oproti včerejšku vynechává bouřky a předpovídá aspoň občasné odpolední přeháňky. A vichr!

Rozhoduji se, že se před konečnou fází příprav ještě trochu natáhnu a poprvé v životě v hotelu vyvěšuji na venkovní kliku lísteček "NERUŠIT". Stejně neusnu a navíc se při mém štěstí při zavírání dveří cedulka určitě otočí na nesnášenlivé "PROSÍM UKLIDIT".

pátek 14. srpna 2009

Maratón Helsinki - díl pátý

Pátek 14.srpna 2009, 15:00 - 18:00, centrum Helsinek, Finsko, Evropa. Evropu doplnili Fox s Dejnou proto, aby si někdo nemyslel, že je to ta stejnojmenná díra v Arizoně.

Už se vám někdy stalo, že se jdete někam na něco podívat a zůstanete natolik paf, až si řeknete: Vždyť pro tohle jsem vlastně přijel! Teď už nemusím nic vidět a nic zažít a stejně budu mít splněno. Tak přesně tohle se mi stalo, když jsem navštívil Temppeliaukio Kirkko, tedy Skalní kostel. Věděl jsem o něm, na rozdíl od včerejších bezcílných toulek jsem k němu dokázal i cílevědomě směřovat. A stejně jsem si ten zážitek neuměl představit, stejně mne dostal.

Počasí si totiž v Helsinkách moc z předpovědí nedělá. Dnes mělo být celý den jasno a vlídně, celkem vlídně bylo, ale jasno zdaleka ne. Odpoledne se obloha zatáhla černými mraky a hrozila deštěm i světelným a zvukovým doprovodem. Změnil jsem tedy plány a místo relaxace v plenéru jsem se rozhodl navštívit kostel vystřílený ve skále na přelomu 60. a 70.let. Spojím dvě užitečné věci, řekl jsem si. Schovám se před deštěm a bouřkou pod zemí, tam nás povidla nenajdou. Navíc půjdu požádat vyšší instance o přízeň pro zítřejší běh. Ne, že bych to bral jako nevyhnutelnost a bál se bez vyššího souhlasu odstartovat. Myslím si ale, že je to přinejmenším slušnost a opravdu nerad bych proti sobě poštval neviditelné síly tak, jako se mi to - možná i z přemíry pýchy - podařilo vloni v Budapešti.

Chvíli před tím, než jsem ke skalnímu dómu dorazil, začalo opravdu pršet a obloha se začala ozývat. Právě včas. Sešel jsem do podzemních prostor a ocitl se - nu ve skále. Vyprávění z dětství o tom, jak se o svátečních nocích skály rozestupují a vydávají k přechodnému pokochání své poklady, se zde na poměrně malém prostoru naplnilo měrou vrchovatou. Hned u vstupu jsem si jako správná turistická ovce koupil pár pohlednic, protože se mi zdály být krásné. Jako správný turistický beran jsem pozvedával objektiv směrem vzhůru a snažil se zachytit to, co zachytit nejde. Jako ostatní jsem cvakal a pípal při ostření a pak mne to najednou přešlo a já se posadil a strávil skoro dvě hodiny v úplném vnitřním tichu obkroužen stamilióny let starými skalami, kterým byl vyrván tento prostor, aby mohl být zaklenut konstrukcí ze skla, oceli a měděného drátu a přetvořen ve stánek Boží.

Nevím, čím to na mne tak dopadlo, jestli přírodním a přesto zvláštně nadpozemským interiérem, nebo stojanem se zapálenými svíčkami, se kterým už asi architekti ve svých plánech počítali jako s výrazným estetickým prvkem, nebo střídmým oltářem (kříž, dvě svíce, stůl), nebo hudbou, která se interiérem nesla (většinou Bach, ale i řada jiných - mezi nimi k mému překvapení i Josef Suk). Spočinul jsem tedy a procházel zvláštním vývojem od stavu turistického přes stav - jak to říct a lhát co nejméně? - řekněme excitovaný, až k vnitřnímu klidu, který jsem takto rozhodně už dlouho (a možná ještě vůbec nikdy) nepocítil. A bylo mi jedno, kdo chodil kolem, kdo blýskal z nedostatku bouřek aspoň fotobleskem, bylo mi jedno, že kolem povykují japonské děti. U mne a kolem mne bylo ticho a mír.

Když jsem se rozhlédl, viděl jsem víc takových lidí. Někteří tu seděli již před mým příchodem a po mém odchodu pokračovali. V čem? Je to možné brát jako meditaci? Nebo je to pro takový zážitek příliš vznešené slovo? Prolétla mi hlavou řada situací a taky řada lidí. S některými se vídám takřka denně, s jinými občas, s některými méně než bych měl (a chtěl) a s některými jsem se dokonce neviděl nikdy a přesto jsem - i bez objektivních důkazů - přesvědčen, že existují. Všichni mi prolétli hlavou v tom koncertě pro sóĺové ticho a neslyšný orchestr. Ostatně zdejší úžasná akustika se využívá pro konání koncertů, takže jsou tu nejen vestavěné moderně tvarované varhany, ale i koncertní křídlo od strýčka Steinwaye a synů.

V jeden okamžik asi na deset minut odešli všichni lidé, kteří se zde chovali pouze jako turisté. V tu chvíli zážitek vyvrcholil, protože všech asi deset lidí, co nás tu zbylo posedaných v různých koutech skalního kostela, se zdálo být naladěno na stejnou vlnu. Nikdo a nic nerušilo tu úžasnou chvíli. Když jsem se zvedl a rozhodl se pro odchod, právě najelo před kostel několik autobusů s asijskými turisty a skála se opět zaplnila ruchem. Ale myslím, že ten poklad, který byl určen mně, jsem už ve svátečně rozevřené skále spatřil, pokochal se jím a teď ho tu nechám pro ty, co přijdou po mně a potřebují ho neméně. Dívám se na plošné fotky kostela, které jsem si koupil. Jsou profesionálně krásné. Ale minimálně dvě dimenze tomu oproti skutečnosti chybějí.

Prošel jsem se i po skále venku kolem kostelní kopule. Zvenku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se pár metrů pod námi mohly dít zázraky. Lidičkové tu venčili své pejsky, mile se na sebe usmívali a mlčeli.
Scházím tedy ze světa ticha, skal ronících slzavé kapičky, které stékají na zem a jsou stružkou po obvodu kostela odváděny ven, a nádherné hudby, do ruchu příprav na maratónský závod. Cestou do mne, ještě zamyšleného, málem vrazí kolo. Lidé tu jezdí hodně, rádi a rychle, a nikdo neřeší nějaké přivazování nebo zamykání. Slečna se omluvila, i když chyba byla na mé straně, a já ustoupil do správného chodeckého pruhu. Ostatně i v mém hotelu jsou pro zájemce připravena kola. Aby taky ne, když cyklostezky vedou úplně všude a ze široširých chodníků je vždy půlka vyhrazena cyklistům.

Udělal jsem si, myslím, díky Skalnímu kostelu celkem pořádek na duši, a nezaregistroval jsem, že by proti mému zítřejšímu startu měl někdo z vyšších a moudřejších míst námitek. Beru to tedy jako souhlas.

Maratón Helsinki - díl čtvrtý

Pátek 14.srpna 2009, 11:00 - 14:00, Olympijský komplex Helsinky, jak by na začátek svého hlášení o věcech nadpřirozených zapsali Fox s Dejnou.

Nastal čas polevit trochu v okouzlování se Helsinkami a začít se mírně starat i o to, proč tu vlastně jsem. Během pátku bych se měl zaregistrovat a vyzvednout si startovní propriety jako číslo, měřicí čip a všechno, co k tomu patří. Ono by to šlo zařídit i zítra až do jedné hodiny, ale to už bych si nechtěl lámat hlavu organizačnostmi, raději tou dobou popustím uzdu mentálnímu tréninku, kdy se pokusím přesvědčit tělo, že tréninkové nedodělky lze snadno dohnat vírou v dobrý konec. Soustřeďovna je umístěna v Töölö Kisahali (kisahali je sportovní hala), která už je součástí obrovského olympijského komplexu a stojí přímo naproti nové budovy Opery, místního rejdiště králíků (Böb a Böbök). Otevírají až v poledne, takže mám dost času, přestože jsem tentokrát vstal hříšně pozdě (asi v půl deváté, i když se organismus probudil podle svého zvyku v šest a dožadoval se cesty do práce) a rozvážně jsem posnídal (poprvé v životě jsem například ochutnal studenou pečenou makrelu a mohu jen doporučit). I tak jsem měl ještě dost času, abych si v klidu prohlédl sportovní centrum města.

Olympijský stadión jako hlavní perla komplexu byl vybudován již v roce 1938 pro olympiádu v roce 1940. Pak se ale jistý Adolf z Rakous rozhodl, že berlínská olympiáda bude na pár let poslední a Helsinky jako pořadatel ostrouhaly. Zůstal jim ale architektonicky skvostný stadion, jemuž byste sedm křížků na krku určitě nehádali. Zvlášť mne fascinovala úžasná věž, jejíž schodiště je rozdělené do dvaadvaceti pater. Za pouhá dvě eura je možné se podívat nahoru, i když mne zklamalo, že se nedá vyjít po schodech, ale musíte výtahem. Věž je útlá a kdovíjak vysokokapacitní výtah se do ní nevejde, malá kabinka maximálně pro čtyři a to už třetí a čtvrtý musí vydechnout. A aby vás opravdu ani nenapadlo vydat se nahoru po schodech, je tu velká cedule, kde je vytištěno černé na bílém finsky, švédsky a anglicky příslušné upozornění. Asi tu byli varováni, že se je chystám navštívit, protože pod vytištěnými literami je rukou připsáno pěkně česky "JEN VÝTAHEM" dokonce i s tou správnou čárkou nad ypsilonem. Tak nevím… No a shora je nádherný výhled nejen po sportovním komplexu s několika stadióny a halami, ale jsou tu vidět i všechny mořské zálivy a vůbec odtud Helsinky vypadají celkem malebně.

Z druhé strany olympijského stadiónu je umístěno sportovní muzeum. Zde je možné připomenout si všechny největší sportovní finské úspěchy, figurují zde nejslavnější jména finského sportu: Mika Häkkinen (a jeho formulácký obleček), Jarri Kurri (vystavený prsten pro vítěze Stanley Cupu), Jarri Litmanen, Matti Nykkänen (a jeho helma, skočky, vázání a možná i další drobnosti), a další a další desítky slavných jmen, kanoisté, boxeři, zápasníci, gymnasté. Speciální pozornost je samozřejmě věnovaná vytrvalcům Paavo Nurmimu a Lasse Virenovi, dokonce si můžete zaběhat na pásu a vtělit se na obrazovce do virtuálního Virena a doběhnout místo něho dobře rozběhnutý olympijský závod. A s velkou slávou se rovněž připomíná finské zlato z hokejového mistrovství světa 1995, což je pro Finy něco jako pro českého hokejového fanouška Nagano. A samozřejmě - velký kus výstavy je věnovaný vlastní olympiádě z roku 1952. Jen tak mimochodem - víte, co o ní pořadatelé výstavy na speciální tabuli píšou? Jsou opravdu lapidární: Je to olympiáda, na které olympijský oheň zapálil slavný Nurmi a kde Emil Zátopek (slavná "česká lokomotiva") získal 3 zlaté medaile. Docela výstižné! Ale přiznávám, že se mi z těch všech slavných míčů, dresů, oštěpů, puků, treter a boxerských rukavic za chvíli začala točit hlava. A tak nejvíc jsem obcházel staré velocipédy vyrobené někdy začátkem 19.století a ještě mnohem starší kostěné brusle, na kterých se prý v severních krajích bruslilo ještě začátkem století dvacátého.

A pak už jsem šel do víru "kisahali", abych se oficiálně zaregistroval. Kupodivu, všechno proběhlo úplně bez problémů, bez čekání a s úsměvem. Dostal jsem číslo, všechny povinné dárečky od sponzorů a oficiální zelené maratónské tričko. Cestou jsem dostal pozvání asi na 20 maratónů z celého světa včetně "Maratónu polární noci", který se bude konat začátkem ledna v Trömsö. A kupodivu - vidím tu i stánek pražského maratónu, obsluhující pán se do mne hned pustil a zval mne na příští květen, tak jsem mu řekl po fíkovsku hlubokým hlasem a česky "Dobrý den" a on málem upadl, jak ho to překvapilo. Přátelsky jsme si popovídali a rozešli jsme se s tím, že se uvidíme na startu. Pán vypadal dost vyběhaně, takže určitě jenom na startu!

Chtěl jsem si koupit pěkné šedomodré tričko z kodaňského maratónu, ale měli největší velikost M a i když byli milí a snažili se mne přesvědčit, že na mne je to akorát, bezpředmětným lichotkám jsem nepodlehl a odešel bez trička. Ale když Dánky slyšely, že jsem z Prahy, začaly ze mne loudit informace, protože se zřejmě do Prahy chtějí podívat. Vylíčil jsem pražský maratón v nejrůžovějších barvách "flat, beautiful, Old Town, Prague Castle, Vltava riversides" a tak podobně, takže si termín Dánky stihly napsat do diáře ještě dřív, než jsem na ně zavolal oficiálního pražského stánkaře. Doufám, že to nepokazil, předvařené byly slušně. A jen pro zajímavost: Značka Czechoslovakia ještě pořád funguje a to ty Dánky nebyly žádné předpotopnice, mohlo jim být maximálně kolem pětatřiceti. Holt co se naučíš na základní škole, to se z hlavy těžko vytlouká. Česká republika jim dvakrát moc neříkala. Že jsme vedli půl roku Evropskou unii, jsem z pudu sebezáchovy radši nepřipomínal. Ještě by se na to mohly upamatovat.

Všechny věci jsem si odtáhl do své hotelové nory, odpoledne půjdu relaxovat do parku k vodě. Z Petra Vápeníka jsem se stal číslem 3239.

Maratón Helsinki - díl třetí

13.srpna 2009, 19:00 - 24:00, v nejdřív prozářených a pak stále více potemnělých uličkách Helsinek, jak by předeslali Fox s Dejnou.

Jako obyčejně jsem se první den v cizím prostředí ztratil. Mám s takovým ztrácením skvělé zkušenosti. Všechno, co si připravím, že bych rád viděl, hodím za prvním rohem za hlavu a ztratím se. Ne že bych úplně zmizel. Jsem dál na světě, kolemjdoucí mne vidí, ale já si vykračuju nazdařbůh, kam mne nohy nesou, podle neviditelného rádce a zemských magnetických silokřivek. Pak už jen stačí několikrát zahnout mezi vysokými domy, aby nebyl k mání nějaký orientační bod, a koláč nečekaného poznávání je upečený, jen se zakousnout.

Můj hotel stojí nad velkým jezerem, které obklopuje nádherný park plný lidí vyznávajících pohyb. Cyklisté, desítky a stovky běžců všeho věku, milovníci pétanque, bruslaři, ti všichni se sem se vzájemnými ohledy vejdou a popouštějí tu své uzdy a nastřádanou páru. A jakoby náhodou se tu aspoň místně snoubí kultura těla s kulturu ducha, protože na kraji tohoto velkého parku s jezerem a lunaparkovými atrakcemi v pozadí stojí bílá moderní budova Nové opery. Budova je to krásná, copak o to, ale stejně mým největším zážitkem z opery je obyčejný šedý králík, který tu nerušeně hopkal po trávníku a večeřel čerstvě posekanou trávu (co by se namáhal s vytrháváním, když to někdo udělá za něj). Přemýšlel jsem, kdo asi viděl naposledy živého králíka třeba poblíž Státní opery v Praze. Vzácného ropáka možná, ale obyčejného králíka…?

Podél jezerního břehu se dostávám až k hale Finlandia, kde se před víc jak třiceti lety sešla konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, na což tady ještě dnes se slzou v oku a s hrdostí v srdci vzpomínají. Ať vzpomíná kdo chce, jak chce, pro mne je symbolem této konference podmračený Brežněv, kterého si vybavuju z tehdejších zpráv (sakra, to už je doba, je vůbec možné, aby to byla stejná konference?). Stavba je to neobyčejná a bude-li to možné, rád bych do ní v příštích dnech nějak hlouběji nahlédl. Nikoli z piety k politikům, byť byli takového formátu jako Urho Kekkonen, ale z obdivu k architektuře, která většinou za své dobyvatele nemůže. Kousek odtud je hospoda u svatého Urha. Náhoda? (Slovenská ľudová: "Mor ho, Urho!").

Míjím několik soch a všechny se mi zdají usedle prďácké, jeden Významný na židli, druhý na koni, třetí ve stoje se státnickým pohledem. Kroutím při pohledu na spěchající Finy hlavou: Jinak přece vypadají tak volnomyšlenkářsky, ale ty sochy… Ale jak se říká, nesuď příliš rychle! Přicházím do parku, kde kromě fontány je i kovově blyštivá propleteně abstraktní socha ke stému výročí vyhlášení parlamentu (aspoň tak jsem to pochopil, nápisy jsou - jsou-li vůbec - jen ve finštině). A přes křižovatku je jako socha podivuhodné vřetenoidní těleso, které vypadá jako létající talíř navržený zfetovanými Marťany. Tak přece jen tu něco čeří vodu! Možná máme s Finy víc společného, než si myslíme: Oba na křižovatkách dějin, v průsečíku cizích zájmů, dlouhá léta pod skutečnou nebo domnělou knutou dobyvatelů. Beru tedy zpět svůj příliš rychlý soud o tradicionalistických sochách, třeba je to dáno tím, že my své sochy, stejně jako své názory na ně, jako zastaralé občas odstraňujeme, zatímco Finové své sochy - i když nejsou nic noc - ponechávají k soudu historie, který nebývá zdaleka tak příkrý, jako hysterické soudy současníků.

Podařilo se mi rovněž najít veliký superhypermegamarket. Jmenuje se Kamppi a s naší pražskou Kampou toho kromě podoby slova moc společného nemá, spíš to vypadá na helsinské Echtpalladium. Nakupuji věci na mírnou večeři a jsem unešený, co rybích a obecně mořských věcí je tu běžně k mání jako u nás salámy. Ale experimentovat se bude až po maratónu, nerad bych teď - vpředpředvečer, udělal nějako zásadnější dietní chybku. Zdá se ale, že jsem v obchodě překročil nějaký bludný kořen, má přirozená orientace dle magnetického pole Země doznala nechutně konzumním magnetismem poživatin úhony a já vyrazil domněle zpět k jezeru. Taška s mírnou večeří nebyla sice dramaticky těžká, ale přece jen na objevné výpravy bych šel raději bez ní.

Ano, měl jsem podezření, že krajina kolem vypadá trochu jinak než kolem jezera. Bylo divné, že ani jeden z ukazatelů kolem neukazoval směr k hale Finlandia. Ale v dálce dole jsem zahlédl kousek vodní plochy, vida - orientační smysl mne nezklamal a vede mé kroky neomylně a nejkratší cestou k jezeru. Jezero ovšem nebylo jezerem, ale mořským zálivem s úžasnou širokou písečnou pláží, které je k tak studenému moři snad škoda (je ale pravda, že se tu hrají i takhle pozdě večer při setmění různé plážové hry, takže budu tuto pláž Finům přát). Nad mořem právě zapadalo slunce, které se během dne většinou cudně schovávalo za mraky a až teď, kdy mělo těsně před večerní koupelí, vykouklo jako exhibicionista v plné kráse. Jako obyčejně - ještěže jsem se ztratil, jinak bych něco takového nikdy neviděl!

Horší bylo, že jsem neměl ponětí, kde vlastně jsem. Na to, abych se někoho zeptal, jsem příliš hrdý (případně dosaďte jinou vlastnost dle svého uvážení). Nicméně na mé mapě žádná písečná pláž uvedená není a názvy okolních ulic jsem v ní rovněž hledal zbytečně. Jsem vůbec ještě v Helsinkách? A ve Finsku? Ale okolní lidé hutoríce mezi sebou po ugrofinsku mne utvrzovali, že ten překročený bludný kořen zase nebyl tak fatální, abych se objevil na druhém konci světa. Taška s nákupem podle divné vnitřní relativity v mé ruce těžkla a pomalu se jí natrhávaly slabé igelitové uši.

Bloumal jsem po stmívajícím se městě asi do půl jedenácté, než jsem se zorientoval (ukázalo se, že jsem byl skoro jako Mr.Bean u zubaře a neustále jsem si přehazoval západ s východem a sever s jihem, až jsem se dostal zcela mimo rozsah mapy centra města. Cestou jsem potkal řadu památek, o kterých průvodci mlčí, popovídal si s několika lidmi v hospůdkách s uliční zahrádkou, kteří byli vesměs přátelští, i když k tomu, aby mne oslovili jako první potřebovali bez výjimky pomoc alkoholu. Jinak lidé mlčeli, dívali se na mne, ale mlčeli, uzavření do svého severského světa. Na pozdrav odpovědí a mile se usmějí. Jinak mlčí.

S taškou roztrhanou na cáry jako bych se vracel z křížové výpravy, jsem dorazil do hotelu už za tmy. Opravdu mírně jsem povečeřel. Víte přece, jak se říká: Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej svému nepříteli… Jak smutně doplňují přátelští tlouštíci: To je všechno tím, že nemám žádné nepřátele! I dnes jsem chtěl jít spát dřív a dospat deficit s minulých týdnů. Ale copak se to v tak novém prostředí dá?

Budiž provolána chvála špatnému orientačnímu smyslu!

Maratón Helsinki - díl druhý

13.srpna 2009, 12:55 - 15:58, letadlo na trase Praha - Helsinki, přikurtován v ekonomické třídě

Letadlo bylo plné jen asi z jedné třetiny, zřejmě Čechů nelétá do Finska mnoho. Zatímco International Herald Tribune byl jako nějaký bestseller okamžitě rozebrán, Hospodářské noviny, slavnostně předjímající očekávaný konec hospodářské deprese, zůstaly na ocet a na mne. Ale - upřímně řečeno, jakmile jsme vzlétli, noviny jsem odložil, protože to nádherné oblačné představení nešlo ignorovat. Když totiž řeknu, že bylo příjemně a polojasno, vůbec to nevystihuje situaci. Proletěli jsme doslova natřesenou peřinou, že mne až napadlo, že kdybych byl Rákosníček a padal bych dolů z nějaké hvězdy, musel bych spadnout do takových oblak jako do měkounké staré duchny, ve které bývalo ještě opravdové prachové peří (hepčí!) a ne aseptické mikrovlákno jako teď. Hned však vysvětluji motorům, že to nemají brát jako výzvu, co všechno dokážou, jako přání, které by se mi mělo splnit, když už je jednou třináctého.

Zamířili jsme nad Polsko ve směru Zielena Gora, Poznaň, Bydgošč, Malbork, pak solitérní Konigsberg a pak už Riga, Tallin a nejkratší cestou přes moře do Finska. Bohužel, Malbork jsem neviděl, ale potkal jsem cestou několik grandiózních oblačných hradů, tak obrovských, že vedle nich musel pozemský hrad vypadat jako domeček pro mravence. Docela se mi líbily průběžné zprávy o letu, které běžely na monitorech - každou chvíli jsme si mohli zkontrolovat, jak daleko jsme od Prahy a jak od Helsinek (jak daleko od Moskvy - to jsme se nedozvěděli), jaká je naše aktuální výška (tzn.jestli už jsme výš než vrchol Čomolungmy) a taky kolik je venku stupňů, aby někdo nechtěl otevřít okno. A taky jak letíme rychle. Prostě spoustu pro cestující zcela bezvýznamných ale přesto zajímavých údajů. Všechno vyvedeno pěkně v barvách, naanimované, nad mapami v různém měřítku, takže na jedné té mapě mělo letadlo čumák v půlce Baltského moře, ale zadkem stále ještě rylo rodnou hroudu. Asi v půlce cesty si promítač řekl, že musí program oživit a začal nás přikrmovat záběry ze skupinového seskoku parašutistů. No nevím, svým způsobem mi pohled na cizí adrenalin nevadí. V letadle ale byli i lidé, kteří odvraceli hlavu, protože jim tyhle televizní vzdušné hrátky zkombinované s vlastním pohledem dolů ke 12 km vzdálené zemi nepřišly jako ta nejlepší inspirace. Do toho nám ještě pustili jeden díl z večerníčku A je to (tedy Pat a Mat), který byl rovněž doprovázen povzbuzujícími výbuchy a pády z výšek. Prostě dramaturg Českých aerolinií odvedl dobrou práci!

Cestou jsme v ekonomické třídě dostali sýrový sendvič, no - jak to říct - bylo na něm dost vidět, že je takový,... takový ekonomický. Zpoza zataženého závěsu k nám doléhal mlaskot šťastlivců z business class, kteří si připlatili pár tisíc, aby místo sendviče dostali teplý oběd. S gumovým sendvičem v ruce jsme byznysákům svorně záviděl a já měl snad poprvé v životě mírně sociálně demokratický pocit. Ten ale, zdůrazňuji, rychle přešel, jakmile oběd skončil.

Nad mořem jsme se dostali do asi patnáctiminutové bílé mlhy, takže nakonec přišly krátce na řadu i noviny, ale naštěstí než jsem se jimi stihl otrávit (asi taky obsahují nějaká éčka nebo co), prorazili jsme mlžné obklíčení a ocitli jsme se nad tmavě modrým mořem. Obrovské šífy takhle z výšky vypadaly jako lehounké vodoměrky běhající po hladině a zanechávající za sebou krátkou bílou stopu.

A to už bylo definitivně vidět Finsko, napřed desítky ostrůvků, některé jak chobotnice se špičatými chapadly na všech stranách a pak už jen plochá zelená pevnina plná stromů, mezi kterými se sem a tam krčí nějaké drobounké lidské sídlo. Jako by tvořily nějaký okrasný steh, k okrajům ostrovů i k pevninskému pobřeží přiléhaly jako bílé čárky malé loďky. Všude velké plochy lesů. Skoro jsem si ani nevšiml, že jsme přistáli.

Letiště se tu jmenuje Vaanta, švédsky Vanda, což mi přijde o dost lepší jméno než Ruzyně, dokonce i pro letiště. Nemyslím ale, že by tu mělo smysl trávit dobu delší než nezbytně nutnou, ostatně jako na většině letišť, která se navzájem podobají jako spojení Mc Donaldi celého světa. Sebrat věci a utéct pryč, někam kde je aspoň trochu poznat, že to kolem je Finsko. Žena v burce, která kolem mne prošla, mne v tomto přesvědčení ještě utvrdila.

Jakmile jsem sehnal dohromady zavazadla, přesunul jsem se do autobusu, který má mít zastávku přímo u mého hotelu. Uvidíme. Malinko přeprchlo, protože nás předehnal těžký černý mrak. Muž přede mnou se zoufale snaží rozsvítit lampičku a naopak vypnout proud studeného vzduchu z klimatizace. Nejde mu to, tak mačká vše, co lze zmáčknout, především červené tlačítko STOP. Lampička stále nesvítí, studený proud vzduchu dál funí a náš autobus staví téměř na všech stanicích na znamení, kde ovšem kupodivu nikdo nevystupuje. Už jsme bezesporu ve městě, ale stromů je kolem pořád jako v lese.

V hotelu jsou na mne připraveni, nabízejí mi, jestli nechci liftboje, v češtině bych odpověděl něco v tom smyslu, že dávám přednost desetiboji, ale to, pravda, v angličtině tak nevyzní. Pokoj 713. Šťastná sedmička nebo nešťastná třináctka? Anebo naopak? Nebo budou všechny číslice jenom šťastné? Možná ano, protože po určitých peripetiích se mi daří připojit k internetu a tedy i k vám. Televize na mne mluví finsky a já zatím nemám chuť jí to oplácet, byť jsem asi dvacet minut poctivě studoval. Z mé e-mailové schránky na mne vypadává asi dvacet nových zpráv, většinou mnohamegové videoklipy nebo prezentace. Vše se načte asi během minuty. Konečně vidím, jak vypadá celkem rychlý internet. Tohle kdybych měl doma, tak…. Tak by to se mnou už asi nebylo vůbec k vydržení!