Pátek 14.srpna 2009, 15:00 - 18:00, centrum Helsinek, Finsko, Evropa. Evropu doplnili Fox s Dejnou proto, aby si někdo nemyslel, že je to ta stejnojmenná díra v Arizoně.
Už se vám někdy stalo, že se jdete někam na něco podívat a zůstanete natolik paf, až si řeknete: Vždyť pro tohle jsem vlastně přijel! Teď už nemusím nic vidět a nic zažít a stejně budu mít splněno. Tak přesně tohle se mi stalo, když jsem navštívil Temppeliaukio Kirkko, tedy Skalní kostel. Věděl jsem o něm, na rozdíl od včerejších bezcílných toulek jsem k němu dokázal i cílevědomě směřovat. A stejně jsem si ten zážitek neuměl představit, stejně mne dostal.
Počasí si totiž v Helsinkách moc z předpovědí nedělá. Dnes mělo být celý den jasno a vlídně, celkem vlídně bylo, ale jasno zdaleka ne. Odpoledne se obloha zatáhla černými mraky a hrozila deštěm i světelným a zvukovým doprovodem. Změnil jsem tedy plány a místo relaxace v plenéru jsem se rozhodl navštívit kostel vystřílený ve skále na přelomu 60. a 70.let. Spojím dvě užitečné věci, řekl jsem si. Schovám se před deštěm a bouřkou pod zemí, tam nás povidla nenajdou. Navíc půjdu požádat vyšší instance o přízeň pro zítřejší běh. Ne, že bych to bral jako nevyhnutelnost a bál se bez vyššího souhlasu odstartovat. Myslím si ale, že je to přinejmenším slušnost a opravdu nerad bych proti sobě poštval neviditelné síly tak, jako se mi to - možná i z přemíry pýchy - podařilo vloni v Budapešti.
Chvíli před tím, než jsem ke skalnímu dómu dorazil, začalo opravdu pršet a obloha se začala ozývat. Právě včas. Sešel jsem do podzemních prostor a ocitl se - nu ve skále. Vyprávění z dětství o tom, jak se o svátečních nocích skály rozestupují a vydávají k přechodnému pokochání své poklady, se zde na poměrně malém prostoru naplnilo měrou vrchovatou. Hned u vstupu jsem si jako správná turistická ovce koupil pár pohlednic, protože se mi zdály být krásné. Jako správný turistický beran jsem pozvedával objektiv směrem vzhůru a snažil se zachytit to, co zachytit nejde. Jako ostatní jsem cvakal a pípal při ostření a pak mne to najednou přešlo a já se posadil a strávil skoro dvě hodiny v úplném vnitřním tichu obkroužen stamilióny let starými skalami, kterým byl vyrván tento prostor, aby mohl být zaklenut konstrukcí ze skla, oceli a měděného drátu a přetvořen ve stánek Boží.
Nevím, čím to na mne tak dopadlo, jestli přírodním a přesto zvláštně nadpozemským interiérem, nebo stojanem se zapálenými svíčkami, se kterým už asi architekti ve svých plánech počítali jako s výrazným estetickým prvkem, nebo střídmým oltářem (kříž, dvě svíce, stůl), nebo hudbou, která se interiérem nesla (většinou Bach, ale i řada jiných - mezi nimi k mému překvapení i Josef Suk). Spočinul jsem tedy a procházel zvláštním vývojem od stavu turistického přes stav - jak to říct a lhát co nejméně? - řekněme excitovaný, až k vnitřnímu klidu, který jsem takto rozhodně už dlouho (a možná ještě vůbec nikdy) nepocítil. A bylo mi jedno, kdo chodil kolem, kdo blýskal z nedostatku bouřek aspoň fotobleskem, bylo mi jedno, že kolem povykují japonské děti. U mne a kolem mne bylo ticho a mír.
Když jsem se rozhlédl, viděl jsem víc takových lidí. Někteří tu seděli již před mým příchodem a po mém odchodu pokračovali. V čem? Je to možné brát jako meditaci? Nebo je to pro takový zážitek příliš vznešené slovo? Prolétla mi hlavou řada situací a taky řada lidí. S některými se vídám takřka denně, s jinými občas, s některými méně než bych měl (a chtěl) a s některými jsem se dokonce neviděl nikdy a přesto jsem - i bez objektivních důkazů - přesvědčen, že existují. Všichni mi prolétli hlavou v tom koncertě pro sóĺové ticho a neslyšný orchestr. Ostatně zdejší úžasná akustika se využívá pro konání koncertů, takže jsou tu nejen vestavěné moderně tvarované varhany, ale i koncertní křídlo od strýčka Steinwaye a synů.
V jeden okamžik asi na deset minut odešli všichni lidé, kteří se zde chovali pouze jako turisté. V tu chvíli zážitek vyvrcholil, protože všech asi deset lidí, co nás tu zbylo posedaných v různých koutech skalního kostela, se zdálo být naladěno na stejnou vlnu. Nikdo a nic nerušilo tu úžasnou chvíli. Když jsem se zvedl a rozhodl se pro odchod, právě najelo před kostel několik autobusů s asijskými turisty a skála se opět zaplnila ruchem. Ale myslím, že ten poklad, který byl určen mně, jsem už ve svátečně rozevřené skále spatřil, pokochal se jím a teď ho tu nechám pro ty, co přijdou po mně a potřebují ho neméně. Dívám se na plošné fotky kostela, které jsem si koupil. Jsou profesionálně krásné. Ale minimálně dvě dimenze tomu oproti skutečnosti chybějí.
Prošel jsem se i po skále venku kolem kostelní kopule. Zvenku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se pár metrů pod námi mohly dít zázraky. Lidičkové tu venčili své pejsky, mile se na sebe usmívali a mlčeli.
Scházím tedy ze světa ticha, skal ronících slzavé kapičky, které stékají na zem a jsou stružkou po obvodu kostela odváděny ven, a nádherné hudby, do ruchu příprav na maratónský závod. Cestou do mne, ještě zamyšleného, málem vrazí kolo. Lidé tu jezdí hodně, rádi a rychle, a nikdo neřeší nějaké přivazování nebo zamykání. Slečna se omluvila, i když chyba byla na mé straně, a já ustoupil do správného chodeckého pruhu. Ostatně i v mém hotelu jsou pro zájemce připravena kola. Aby taky ne, když cyklostezky vedou úplně všude a ze široširých chodníků je vždy půlka vyhrazena cyklistům.
Udělal jsem si, myslím, díky Skalnímu kostelu celkem pořádek na duši, a nezaregistroval jsem, že by proti mému zítřejšímu startu měl někdo z vyšších a moudřejších míst námitek. Beru to tedy jako souhlas.
Pozn.: Trvalo dlouhých 5 let, než se na mém blogu objevily fotky pořízené ve Skalním kostele v Helsinkách: Skalní kostel - Temppeliaukon Kirkko
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.