Pátek 14.srpna 2009, 11:00 - 14:00, Olympijský komplex Helsinky, jak by na začátek svého hlášení o věcech nadpřirozených zapsali Fox s Dejnou.
Nastal čas polevit trochu v okouzlování se Helsinkami a začít se mírně starat i o to, proč tu vlastně jsem. Během pátku bych se měl zaregistrovat a vyzvednout si startovní propriety jako číslo, měřicí čip a všechno, co k tomu patří. Ono by to šlo zařídit i zítra až do jedné hodiny, ale to už bych si nechtěl lámat hlavu organizačnostmi, raději tou dobou popustím uzdu mentálnímu tréninku, kdy se pokusím přesvědčit tělo, že tréninkové nedodělky lze snadno dohnat vírou v dobrý konec. Soustřeďovna je umístěna v Töölö Kisahali (kisahali je sportovní hala), která už je součástí obrovského olympijského komplexu a stojí přímo naproti nové budovy Opery, místního rejdiště králíků (Böb a Böbök). Otevírají až v poledne, takže mám dost času, přestože jsem tentokrát vstal hříšně pozdě (asi v půl deváté, i když se organismus probudil podle svého zvyku v šest a dožadoval se cesty do práce) a rozvážně jsem posnídal (poprvé v životě jsem například ochutnal studenou pečenou makrelu a mohu jen doporučit). I tak jsem měl ještě dost času, abych si v klidu prohlédl sportovní centrum města.
Olympijský stadión jako hlavní perla komplexu byl vybudován již v roce 1938 pro olympiádu v roce 1940. Pak se ale jistý Adolf z Rakous rozhodl, že berlínská olympiáda bude na pár let poslední a Helsinky jako pořadatel ostrouhaly. Zůstal jim ale architektonicky skvostný stadion, jemuž byste sedm křížků na krku určitě nehádali. Zvlášť mne fascinovala úžasná věž, jejíž schodiště je rozdělené do dvaadvaceti pater. Za pouhá dvě eura je možné se podívat nahoru, i když mne zklamalo, že se nedá vyjít po schodech, ale musíte výtahem. Věž je útlá a kdovíjak vysokokapacitní výtah se do ní nevejde, malá kabinka maximálně pro čtyři a to už třetí a čtvrtý musí vydechnout. A aby vás opravdu ani nenapadlo vydat se nahoru po schodech, je tu velká cedule, kde je vytištěno černé na bílém finsky, švédsky a anglicky příslušné upozornění. Asi tu byli varováni, že se je chystám navštívit, protože pod vytištěnými literami je rukou připsáno pěkně česky "JEN VÝTAHEM" dokonce i s tou správnou čárkou nad ypsilonem. Tak nevím… No a shora je nádherný výhled nejen po sportovním komplexu s několika stadióny a halami, ale jsou tu vidět i všechny mořské zálivy a vůbec odtud Helsinky vypadají celkem malebně.
Z druhé strany olympijského stadiónu je umístěno sportovní muzeum. Zde je možné připomenout si všechny největší sportovní finské úspěchy, figurují zde nejslavnější jména finského sportu: Mika Häkkinen (a jeho formulácký obleček), Jarri Kurri (vystavený prsten pro vítěze Stanley Cupu), Jarri Litmanen, Matti Nykkänen (a jeho helma, skočky, vázání a možná i další drobnosti), a další a další desítky slavných jmen, kanoisté, boxeři, zápasníci, gymnasté. Speciální pozornost je samozřejmě věnovaná vytrvalcům Paavo Nurmimu a Lasse Virenovi, dokonce si můžete zaběhat na pásu a vtělit se na obrazovce do virtuálního Virena a doběhnout místo něho dobře rozběhnutý olympijský závod. A s velkou slávou se rovněž připomíná finské zlato z hokejového mistrovství světa 1995, což je pro Finy něco jako pro českého hokejového fanouška Nagano. A samozřejmě - velký kus výstavy je věnovaný vlastní olympiádě z roku 1952. Jen tak mimochodem - víte, co o ní pořadatelé výstavy na speciální tabuli píšou? Jsou opravdu lapidární: Je to olympiáda, na které olympijský oheň zapálil slavný Nurmi a kde Emil Zátopek (slavná "česká lokomotiva") získal 3 zlaté medaile. Docela výstižné! Ale přiznávám, že se mi z těch všech slavných míčů, dresů, oštěpů, puků, treter a boxerských rukavic za chvíli začala točit hlava. A tak nejvíc jsem obcházel staré velocipédy vyrobené někdy začátkem 19.století a ještě mnohem starší kostěné brusle, na kterých se prý v severních krajích bruslilo ještě začátkem století dvacátého.
A pak už jsem šel do víru "kisahali", abych se oficiálně zaregistroval. Kupodivu, všechno proběhlo úplně bez problémů, bez čekání a s úsměvem. Dostal jsem číslo, všechny povinné dárečky od sponzorů a oficiální zelené maratónské tričko. Cestou jsem dostal pozvání asi na 20 maratónů z celého světa včetně "Maratónu polární noci", který se bude konat začátkem ledna v Trömsö. A kupodivu - vidím tu i stánek pražského maratónu, obsluhující pán se do mne hned pustil a zval mne na příští květen, tak jsem mu řekl po fíkovsku hlubokým hlasem a česky "Dobrý den" a on málem upadl, jak ho to překvapilo. Přátelsky jsme si popovídali a rozešli jsme se s tím, že se uvidíme na startu. Pán vypadal dost vyběhaně, takže určitě jenom na startu!
Chtěl jsem si koupit pěkné šedomodré tričko z kodaňského maratónu, ale měli největší velikost M a i když byli milí a snažili se mne přesvědčit, že na mne je to akorát, bezpředmětným lichotkám jsem nepodlehl a odešel bez trička. Ale když Dánky slyšely, že jsem z Prahy, začaly ze mne loudit informace, protože se zřejmě do Prahy chtějí podívat. Vylíčil jsem pražský maratón v nejrůžovějších barvách "flat, beautiful, Old Town, Prague Castle, Vltava riversides" a tak podobně, takže si termín Dánky stihly napsat do diáře ještě dřív, než jsem na ně zavolal oficiálního pražského stánkaře. Doufám, že to nepokazil, předvařené byly slušně. A jen pro zajímavost: Značka Czechoslovakia ještě pořád funguje a to ty Dánky nebyly žádné předpotopnice, mohlo jim být maximálně kolem pětatřiceti. Holt co se naučíš na základní škole, to se z hlavy těžko vytlouká. Česká republika jim dvakrát moc neříkala. Že jsme vedli půl roku Evropskou unii, jsem z pudu sebezáchovy radši nepřipomínal. Ještě by se na to mohly upamatovat.
Všechny věci jsem si odtáhl do své hotelové nory, odpoledne půjdu relaxovat do parku k vodě. Z Petra Vápeníka jsem se stal číslem 3239.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.