úterý 18. srpna 2009

Maratón Helsinki - díl jedenáctý

Pondělí 17.srpna 2009, 11:00 - 15:00, ostrov Korkeasaari, Finsko, Evropa. Pracovníci zdejší ZOO si pamatují, že tu Fox s Dejnou dělali kdysi nějaké pokusy se lvem a ten se pak jednou měsíčně měnil v Kristiána Nováka a zpíval lvicím "Jen pro ten dnešní den…" ve finštině.

Když jsem dnes viděl, že to vypadá na krásné počasí (i když předpověď hovořila o vytrvalém a hustém dešti), chvíli jsem koketoval s myšlenkou vyjet si prohlédnout Tallin. Do Tallinu totiž jezdí z Helsinek pravidelný trajekt, ale trvá mu to asi dvě hodiny. Dvě hodiny tam, dvě hodiny zpátky, na prohlídku by zbývaly čtyři hodiny. Při své osvědčené schopnosti se v novém městě okamžitě ztratit by to byl docela adrenalinový zážitek. Navíc přijde vítr, moře se rozvlní, zbabělé trajekty nevyjedou, já uvíznu v Estonsku a domů se budu dostávat dostavníkem. Nakonec jsem se rozhodl, že se něco takového nedělá. Přispěchat takhle na otočku by bylo neuctivé vůči městu, které si jistě zaslouží víc než nakouknout, abych se mohl chlubit, že jsem tu stihl být. Být ano, ale ne pobýt. A ostatně, co by si pomyslely Helsinky? Nebraly by to jako nevěru? Neurazily by se? Poskytly mi přece ochotně svou štědrou náruč a já bych jim teď prchnul za hranice a vrátil bych se až po setmění, plížil bych se zpět za tmy jako člověk s nečistým svědomím. Rozhodl jsem se, že tady pěkně věrně zůstanu a popluju se podívat na ostrovní ZOO. Helsinky mne za to jistě odmění báječným zážitkem.

Aby to nebylo tak fádní, do přístavu jsem nešel již osvědčenou cestou, ale vyrazil jsem úplně na druhou stranu kolem zálivu Töölönlahti. Ve škole jsme se na glóbusu učili, že půjdeme-li přesně na druhou stranu dostatečně dlouhou dobu, měli bychom nakonec rovněž dojít do kýženého místa. Tolik času ale nemám, navíc to bych musel být Helsinkám nevěrný s celou řadou dalších měst (a já si dělal starosti i s Tallinem). Proto jsem jen obešel záliv, zjistil jsem, že se dá velmi dobře oběhnout a neustále je na tomto okruhu spousta kondičních běžců. Kolem lunaparku, který jinak jen vídám v dálce za vodou, jsem to pak stočil do jakési běžné obytné čtvrti. Když jsem se chtěl zorientovat, zjistil jsem, že jsem na pokoji zapomněl mapu. Bodejť! Pierre Richard! Šel jsem tedy jako obyčejně nazdařbůh a cestou jsem objevil nádherný velký kostel Kallio kirkko, o kterém většina informačních materiálů mlčí.

Dokonce jsem si pomyslel, zda tato intrika a komplikace nepochází přímo od města Helsinky. Chtěl jsem se v přístavu podívat na odjezd trajektu do Estonska - třeba si mne tak Helsinky jen pojistily, abych jim neodjel. Důvěra je dobrá věc, ale sichr je sichr. Ale možná je to jen paranoia a jsem prostě obyčejně zapomětlivý. Ale zase to nebudu dělat napínavější, než to ve skutečnosti bylo: Tentokrát už jsem byl samozřejmě v jiné situaci než po příjezdu. V hlavních směrech už jsem se docela zorientoval, a tak za chvíli jsem z úplně jiné strany došel opět k Dómu na Senátním náměstí a sešel jsem do přístavu. Ale jen pro zajímavost: Přišel jsem asi pět minut po odjezdu trajektu! Jak praví klasik Woody: To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou!

Počasí bylo pořád příjemné, ale mraky začaly obkličovat Helsinky ze všech stran jako nepříliš přátelská vojska. Přístav ale vypadal úplně jinak než v neděli: Spousta stánečků, hlavně ovoce, zelenina, obyčejné věci pro obyčejné lidi, jen několik stánků s cetkařstvím pro turisty. Co stánkům dominuje, jsou všudypřítomné zelené lusky, nikde jinde jsem neviděl, že by byly tak oblíbené. Tady byl i stánek specializovaný jen na lusky. A pak se tu hodně prodávají houby, vypadají jako přerostlé lišky a mají je úplně všude v obrovských přepravkách. A pak mne ještě zaujalo, že cibule je finsky sipule. Asi Praotec Ugrofin. Zrovinka přijela loďka (jmenuje se Panda - vida, už třetí pochopitelné finské slovo) převážející zájemce do zoologické zahrady na ostrově Korkeasaari a to se prostě nedá odmítnout. Aspoň uvidím, jaké půvaby má zoo na ostrově.

Vyplouvali jsme ještě za sluníčka, a když jsme asi po deseti minutách přirazili k ostrovu, už pršelo. Jen drobně, lehce, Finy to nepřimělo ani k roztažení deštníků. Mne ovšem taky ne, protože jsem deštník neměl. Po předchozích zkušenostech už předpovědi počasí nevěřím a navíc jsem deštníkofób. Už část věnovaná kočkovitým šelmám ukázala, že pražská zoo se nemusí bát, že by ji Helsinky dotáhly kvalitou nebo rozsahem. Rozsah je limitován velikostí ostrova - nepříjemné omezení, dál to prostě nejde, pokud ovšem nechcete dát do ubikací mořské ryby nebo předvádět suchozemské tvory v netradičním prostředí. Není možné dělat nějaké extra moderní výběhy, spíš se přestavují ty staré, ale stejně tahle zoo nevypadá tak přátelská vůči zvířatům, jak to bývá u těch opravdu moderních zahrad. A umím si představit, že mezi zvěří není povolávací rozkaz do Helsinek něčím, co by bylo předmětem zvláštní závisti. Dlouhá zima, šance na útěk kvůli té vodě okolo asi jako z Alcatrazu. "Co si vyfásla (u pasoucí se zvěře může být i "vypásla")? Helsinky? No těbůh!"

Protože začalo trošku víc pršet, šel jsem se napít do stánku, který tu vydávají za kavárnu, což je - společně s monopolem na prodej občerstvení - opravňuje si účtovat za půllitrovou kolu skoro 3 Eura. Ale sedělo se tu dobře a uměl jsem si představit, že když odtud odjedou zaměstnanci a šéf, zvířata si otevřou své skryté útěkové otvory, které mají dávno připravené od té doby, co papoušek viděl v televizi Hraběte Monte Christa, sejdou se tady v "kavárně" a vyprávějí si o bájných pravlastech svých dědů, které se vyznačují hlavně tím, že je tam pořád teplo, všichni si můžou jít, kam chtějí a lidi na ně nedělají cukrbliky, aby byla zvířátka aktivní, když se jim nechce. A taky tam tak strašně neprší, protože tady najednou začalo pršet opravdu hustě, takže jsem rád, že jsem schovaný tady v náhražce kavárny. Ale ukáže se, že je to jedno, protože takhle lít začne ještě asi šestkrát, z čehož pětkrát jsem v žádné kavárně, bohužel, nebyl. Ale beru to tak, že déšť k Helsinkám patří a bez něho bych si neudělal úplný obrázek, koneckonců pršet už má jen zítra, kdy odtud odjíždím, pak má být několik dní krásně a jasno. Asi si půjdu do obchodu s deštníky vyzkoušet, zda se moje deštníkofóbie s věkem nezmírnila. Najednou si umím představit, že když opravdu pořádně prší, deštník nemusí být na škodu.

Procházím se zahradou a víc než zvířata mne fascinují výhledy na okolní ostrovy a na moře. Ale dostal jsem se ke krmení malých krokodýlů a bylo pro mne dost poučné. To přijde paní a velikánkou pinzetou podává krokodýlkům šváby. Pěkně až před čumák, aby ještírci mohli jen otočit hlavičku, otevřít pusinku a skousnout. Pěkně za maminku, za tatínka…. Ale mladíci jsou za prvé líní a za druhé strašně nešikovní. Za soustem nejsou ochotni udělat ani krok a z pěti švábů jim čtyři utečou. Ale krokodýlci jsou v pohodě, protože paní s velkou pinzetou jim utíkající sousto zase trpělivě podá. Dokonce jeden šváb uteče z tlamičky krokodýla, usadí se mu na hlavě (krásná ukázka, jak vypadá šváb na mozku) a malý ještěr si může hlavu ukroutit a oči vykoulet, ale na tu záhadu nedokáže přijít. A já mám pocit, že u nás to někdy bývá podobné, akorát s pinzetou nebývají pěkné dívky, ale obtloustlí pánové a snaží se nám přistrčit nějaké výživné sousto, abychom jim mohli být vděční. Hlavně když z naší kádě nevylézáme, nepokukujeme po jiných pánech a nesnažíme se zjistit, kde že se to sousto vzalo.

Po nějaké době jsem pochopil, že hodlá pršet tak dlouho, dokud budu na ostrově, což ve mně probudilo pocit odpovědnosti. A skutečně: Jakmile moje loď dorazila do přístavu, vyšlo spokojeně slunce. Pořádná prohlídka ostrovní zahrady mi prostě nebyla souzena. Ale co bych neudělal pro to, aby tu Finům - ještě než přijde další tmavá a mrazivá zima - trošku zasvítilo slunce.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.