Nedělní miniglosy č.745

 

Září začalo podobně, jako srpen skončil, a zatím nebylo poznat, že by se mělo - jak kalendář napovídá - nějak schylovat k podzimu. Leč, přesně jak jsem předpovídal, výrazné zhoršení počasí se předpokládá hned od zítřka, tedy ode dne, kdy bych měl vyrazit na krátkou třídenní vyjížďku do oblasti Vysokých Taur, konkrétně do Bad Gasteinu. Nejedu tam ovšem prvoplánově odpočívat, ale naopak pracovat; ještě že rozdíl mezi tvrdou prací, zaslouženým odpočinkem a zábavou se při fotografování - aspoň tedy u mne - dost stírá :-). Budu mít dva dny na to, abych přenesl své zkušenosti s focením českých vod do místních podmínek a vyšlo z toho pár použitelných fotek. Jen mi u toho už asi nebude svítit sluníčko a z oblohy bude spíš poprchávat, tak uvidíme, jak vše dopadne. Přinejhorším budu mít trochu času na rozjímání, to taky není k zahození.

 

Rovnou upozorňuji, že příští neděli, 15.9. Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, nevyjdou. V průběhu toho dne se totiž bude dopoledne instalovat a odpoledne od 17h slavnostně otevírat velká výstava 27 fotografů sdružených do České federace fotografických umění (včetně mě) - přímo v centru Prahy, v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné kousek od Václaváku. Ale to bude až příští neděli, dnes vás mohu ještě srdečně přivítat u tohoto 745. čísla.

 

V tomto týdnu jsem nakonec zveřejnil dva nové články: Prvním byl vzpomínkový článek Můj život s Lidovkami a bez Lidovek na počest posledního vydání "papírových" Lidových novin, které mě provázely víc než čtvrtstoletím mého života, než je - v očích lidí mého typu - stihl vyřídit v roce 2013 nejmenovaný premiér a kandidát na prezidenta.  Druhý článek pojednával O kouzlech facebooku a krásné dámě v modrém, protože oblíbená sociální síť mi poslední dobou plní jedno velké ale přitom nikdy nevyslovené přání (jak to kruci ty facebookové algoritmy asi dělají, že dokážou přetvořit myšlenky na obrázek?!). Z předešlého období připomenu příspěvek do rubriky Příběhy mincí, text Parvus - středověký haléř a povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a na závěr opět přidám speciální dárek pro všechny, kteří se nemůžou dostat na moji sólovou chotěšovskou fotovýstavu, ač by si ji rádi prohlédli - virtuální prohlídku reálných výstavních prostor, kde si můžete chodit a prohlížet si fotky podle své libosti, aktuální nálady a časových možností, protože tahle výstava nikdy nezavírá. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu tucet let starou básničku Šťastná čísla, která je sice drobná rozsahem, ale pro mě je z mnoha důvodů zásadní. A dnes přidám ještě procházku po úžasné svatyni Fushimi Inari poblíž japonského Kyota, kterou jsem v reportáži z roku 2011 příznačně nazval Tunelem z oranžových bran.

O kouzlech facebooku a krásné dámě v modrém

Je dost lidí, kteří facebook nemají rádi, z velmi různých důvodů ho odmítají používat nebo aspoň o odchodu z tohoto virtuálního prostoru a spálení všech mostů k němu uvažují. Jiní lidé zase facebook milují, každý den na něm zveřejní fotku své snídaně, oběda i večeře a návdavkem aspoň tři selfíčka, nasdílí pár veselých videí a prosviští desítky tematických skupin, jichž jsou členy. Neřadím se ani k jedné z uvedených stran. Netrpím vůči facebooku žádnou vyhraněnou emocí, ale snažím se využít sílu této sociální sítě tam, kde je největší, např. když chci najít někoho, kdo zmizel z mého života a já bych rád zjistil, co s ním právě je, nebo když chci upozornit na nějakou akci, kterou pořádám. Nepoužívám ho tedy jako prostor pro povídání, jako mnozí jiní, a už jen zcela výjimečně tam vstupuji do názorových diskusí, jejichž jediným prokazatelným přínosem bývá ztráta času a zvýšený krevní tlak.

Dokonce ani moc nenadávám, když mě facebook "bere u huby", tzn. chová se ke mně jako k delikventovi, kterého je třeba nějak potrestat, aniž by bylo možné své kroky někomu vysvětlit (i když má facebook tvář přímo v názvu, na tvář, se kterou byste mohli něco probrat, tam prostě nenarazíte). Už několikrát jsem řešil "porušení pravidel komunity", které bylo vždy vycucané z prstu, ale nemůžu se tomu divit, protože o tom, co je v mé větě správně a špatně, rozhoduje kdosi na druhém konci světa, který navíc takových rozhodnutí dělá desítky za minutu. Ano, je těžké a frustrující cokoli vysvětlovat, ale vždycky, když se naštvu, dojde mi to úlevné "vždyť je to jenom soukromá obchodní společnost, která na mně chce vydělat!" Žádná veřejnoprávní, natožpak dobročinná organizace! Když si taková společnost dá do svých pravidel, že si nepřeje, abych na jejích serverech publikoval fotky zmutovaných tučňáků, může mi to připadat výstřední, ale nakonec pokrčím rameny, protože jsem v soukromém prostoru, kde platí pravidla hostitele, takže bažení po celosvětovém sdílení tučňáků nějak ukrotím a nebudu se tohoto svého základního lidského práva afektovaně domáhat u Ústavního soudu.

Můj život s Lidovkami a bez Lidovek

Po většinu svého života jsem si vůbec nedokázal představit, že bych si ráno u některého z četných stánků nebo v nějaké kamenné trafice nekoupil noviny. Pokud jde o cenu, začínal jsem na pevném a po řadu let neměnném padesátníku - v době, kdy to jediné, kvůli se čemu daly noviny kupovat, aspoň tedy z mého pohledu, byly sportovní zprávy na zadní straně. To tehdy ještě Lidové noviny, jaksi, v nabídce nebyly, protože jim stalinistická padesátá léta dala pocítit vůni pěsti dělnické třídy, která - utržena v té době z historického i zákonného řetězu - skutečně "smrděla krchovem". Lidové noviny na skoro 35 let přestaly existovat, takže když se na přelomu let 1987 a 1988 objevily jako samizdatový měsíčník, pro mou generaci to nebyl návrat tradičního listu, který vycházel od roku 1893, ale úplně nový titul, navíc píšící v duchu zpráv, na které jsme byli zvyklí ze "štvavé" Svobodné Evropy či z Hlasu Ameriky. 

Tehdy jsem asi třikrát dostal originální samizdatový výtisk (a byla to tehdy převeliká vzácnost, protože náklad byl začátkem roku 1988 kolem 350 výtisků) od svého chotěšovského strýčka Jirky (psal jsem tu o něm kdysi např. v článku O krabici od bot a holubím domě). Kde k takto obrozeným Lidovkám přišel, o tom jsme nikdy nemluvili; za čtení a kolportaci nelegální tiskoviny se mohl člověk dostat snadno do problémů, tak čím míň jednotliví lidé věděli, tím byl celý proces bezpečnější. Paradoxní je, že jsme si o tom nic neřekli ani s odstupem, kdy už se o všem mluvit smělo, ale my už měli při našich zřídkavých rozhovorech "na tapetě" úplně jiná témata. Každopádně díky tajuplným stykům strýčka Jirky jsem byl na vysokoškolské koleji "za kinga", protože jsem samozřejmě přečtené Lidovky hned poslal dál, aby si mohli počíst i další.

Nedělní miniglosy č.744

 

Dneškem začíná září, které by pro mě mělo být vůbec nejrušnějším obdobím letošního roku. Rozjel se poslední měsíc mé fotografické výstavy POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře a začínám propagovat pověstný "pátek třináctého" jako příští - možná poslední řádný termín svých komentovaných prohlídek v Chotěšově, s čímž by ještě nějak mělo být spojeno moje vlastní chotěšovské focení. Zároveň se co nevidět (15. září) rozjede i velká společná výstava České federace fotografického umění v ambitu u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy, kde bude k vidění i mých sedm fotek. Také bych se měl na pár dní vydat fotit do podhůří Alp za speciální "zakázkou", o které zatím netuším, jestli ji budu schopen naplnit, protože opravdu nejsem fotograf "zakázkového typu", ale může to být tak zajímavá zkušenost, že jsem neodolal a aspoň to zkusím. Všelikých dalších drobností je na září plánováno plno a v tomhle měsíci u mě bude fakt nouze o termíny a rozhodně nestihnu všechno, co bych rád. Jak to bude v té době s Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, to zatím nevím. Příští týden by snad, uvidíme, vyjít ještě měly, ten další, 15. září, nevyjdou zcela určitě, protože se bude instalovat a slavnostně otevírat pražská výstava, a "v ohrožení" bude jistě i poslední zářijová neděle, kdy budu pro změnu uzavírat výstavu chotěšovskou. Nu, ono to nějak dopadne. Jistota je aspoň v tom, že vás dnes mohu srdečně přivítat u 744. čísla, tak si toho važme :-).

 

V tomto týdnu jsem stihl (a i to jen tak tak) publikovat jediný článek, nový příspěvek do rubriky Příběhy mincí, text Parvus - středověký haléř. Aspoň tedy připomenu několik článků z předchozího období, např. Pozdrav z poolympijské Paříže s přehledem všech osmi svých fotografií, které byly letos oceněny na velké fotografické soutěži v Paříži, povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a na závěr přidám speciální dárek pro všechny, kteří se nemůžou dostat na moji fotovýstavu, ač by si ji rádi prohlédli - virtuální prohlídku reálných výstavních prostor, kde si můžete chodit a prohlížet si fotky podle své libosti, aktuální nálady a časových možností, protože tahle výstava je otevřena nepřetržitě. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu třináct let starý článek s podivným názvem O pudvici v modrém obalu, který se nakonec stal základem názvu mé knížky blogových črt a fejetonků Hledá se pudvice v modrém obalu, kterou si můžete pořád ještě stáhnout na speciální stránce mého webu. A přidávám o rok mladší básničku Šťastná čísla, která je sice drobná rozsahem, ale pro mě je z mnoha důvodů zásadní. Ostatně to tak často bývá, že nejpodstatnější jsou pro nás věci na pohled nenápadné, jejichž nepatrný viditelný rozměr jim nic neubírá na schopnosti určovat našim životům další dlouhá léta směr.

Parvus - středověký haléř

Myslím, že každý zná ze školního dějepisu skazku o tom, kterak král Václav II. na přelomu 13. a 14. století přizval do Čech italské (vlašské) mistry, připravil s nimi velkou mincovní reformu a zkoncentroval výrobu mincí celého českého království do tzv. Vlašského dvora v Kutné Hoře, aby se vytěžené stříbro co nejefektivněji zpracovalo přímo v místě těžby a nemuselo se v nevyzpytatelném středověku převážet nikam daleko. Právě v tomto kutnohorském Vlašském dvoře se v roce 1305 začaly razit pověstné pražské groše, které se staly velmi ceněným - protože relativně pevným - platidlem nejen v Čechách ale i v přilehlých oblastech. Jenže v obluzení velkými, "pevnými" a na svou dobu i pěkně těžkými pražskými groši se dost často zapomíná, že podobně jako o pěkných pár století později měla koruna své haléře, i proslulé pražské groše měly svou menší jednotku. Říkalo se jí tenkrát PARVUS, což v latině znamená "malý". Prostě takový malinkatý středověký "grošík", který to na skutečný groš nedotáhl a zůstal parvem.

Drobná stříbrná mincička, která se stejně jako pražské groše začala razit začátkem 14. století za krále Václava II., neměla nijak fascinující parametry: Byl to takový tenounký stříbrný plíšek původně kruhového tvaru, což se pak různými ústrky běžného oběhu postupně proměňovalo, jak se stříbrný kotouček postupně ošoupával, olámával či okrajoval. V průměru měl čerstvě po ražbě kolem 15 mm, ten můj, který jsem vám na obrázku pořádně zvětšil, abyste si mohli prohlédnout detaily, už je docela "obnošený" s ošoupanými okraji. Parvus vážil pouhých půl gramu a stříbro, ze kterého byl ražený, mělo jen asi 54% ryzost; dohromady tedy obsahoval jen asi čtvrt gramu ryzího stříbra. No a protože pražské groše tehdy na začátku ražby vážily asi 3,5 gramu a jejich ryzost přesahovala 93 %, dá se snadno spočítat, že takových parvů se do jednoho pražského groše podle obsahu čistého stříbra vešlo přesně 12, což není žádný div vzhledem k tehdejšímu zvyku počítat nikoli podle desetinného systému, ale na tucty. Jeden pražský groš měl tedy tehdy přesně tucet parvů, nebo v ne tak vznešeném lidovém jazyce - "haléřů".

Nedělní miniglosy č.743

 

I když i tento týden jsem chodil z práce domů až po osmé, vložil jsem do programu osmou komentovanou prohlídku své výstavy POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře, konečně jsem mohl s přáteli oslavit silvestra (pořád někdo nemohl, tak se nám datum společného plzeňského posezení poněkud posunulo) a ještě jsem v týdnu tajně, aby nikdo nevěděl, oslavil jedny báječné narozeniny, konečně se mi přece jen podařilo dát dohromady aspoň půlden, kdy jsem se mohl věnovat takovým úžasným činnostem, jako je třeba mytí nádobí nebo odnesení několika tašek plastů do tříděného odpadu. Ale zase to s úklidem nepřežeňme, neděle přece není určena k vytírání podlah nebo luxování (byť by to moje domácnost potřebovala jako sůl), ale hlavně k psaní a publikaci  Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Srdečně vás tedy vítám už u 743. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Tentokrát jsem v týdnu na blogu publikoval dva články, oba ve spojitosti s fotografiemi: Prvním byla fotoreportáž vzniklá U barrandovského kostela Krista Spasitele  o velmi zajímavém moderním kostelu na okraji Prahy. Ve druhém článku Pozdrav z poolympijské Paříže jsem  zveřejnil přehled všech osmi svých fotografií, které byly letos oceněny na velké fotografické soutěži v Paříži - dvě dostaly bronzovou cenu, šest dalších pak čestná uznání. Zároveň jsem řadě svých známých poslal odkaz na speciálně připravenou virtuální prohlídku chotěšovské výstavy, který jsem už na blogu zveřejnil v textu Sváteční virtuální i živá prohlídka výstavy. Z předešlého období ještě jednou připomenu povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a vrátit se ještě jednou můžu i k Fotostřípkům z chotěšovské vernisáže, kde mají zdejší návštěvníci možnost - v prostředí blogu velmi vzácnou - vidět na několika fotkách i mne :-). 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu jedenáct let starý text O pohyblivých Madlách, abyste si uměli představit, co mi občas běhávalo hlavou při jízdách metrem, když jsem se bláhově snažil zachovat přesně podle pravidel přepravce. No a před třinácti lety jsem publikoval článek s podivným názvem O pudvici v modrém obalu, který se nakonec stal základem názvu mé knížky blogových črt a fejetonků Hledá se pudvice v modrém obalu, kterou si můžete pořád ještě stáhnout na speciální stránce mého webu.

Pozdrav z poolympijské Paříže

V Paříži se letos na přelomu července a srpna nesoutěžilo jen v olympijských disciplínách (jako se to děje cca každých sto let), ale také se tu (jako každý rok) vyhodnocovaly výsledky velké fotografické soutěže Prix de la photographie Paris. I když jsem letos velice omezil svou účast ve fotografických soutěžích a rozhodl jsem se uvažovat jen o těch největších a mezi fotografy z celého světa asi nejoblíbenějších, pařížská soutěž do tohoto mého "Grand Slamu" jednoznačně patří a taky je to - z ryze soukromých důvodů - moje srdcovka. Vím prostě, že bez pařížské soutěže se můj fotografický rok neobejde a je to tak už pátou letní sezónu.

Letos jsem pro oči pařížské poroty vybral kolekci deseti fotografií - z poloviny to byly věci, které jsou aktuálně na výstavě v chotěšovském klášteře, z poloviny úplně nové kousky, které jsem maximálně tak vyzkoušel ukázat několika lidem zde na blogu a některé ani to ne. To vybírání a skládání soutěžní kolekce, to je pro mě vždycky to nejnapínavější na celé soutěži. Ty chvíle, kdy se člověk musí vážně zamyslet nad tím, co sám považuje za slušné, aby se za to před porotou nemusel stydět, ty  chvíle, kdy se musí popasovat s tím, co pro něj z nejrůznějších soukromých důvodů některé fotky znamenají a co je nejspíš ostatním očím nesdělitelné. A dohromady by těch fotek zároveň mělo být co nejméně, protože za každou fotku se platí a člověk není Rothschild, že? 

Nakonec to letos vyšlo báječně: Z deseti fotek se dvě dostaly "na bednu" a byly oceněné bronzovou medailí, dalších šest dostalo čestné uznání. a to - aspoň jak můžu soudit z předchozích ročníků a ze souhrnných čísel soutěže - nejsou v Paříži žádní "dávači".

U barrandovského kostela Krista Spasitele

Čím víc se o mně ví, že tak trochu fotím, tím častěji se mi stává, že mi lidé sami nosí témata, která podle jejich názoru "musím" jednou vyfotit: "Musíš na Island, tam je prostě úžasná příroda a foťák se ti nezastaví," říká mi jeden známý. "Musíš přijet k nám do našeho malého městečka, tam ti je to tak krásný!" říká mi jeho starostka, se kterou se známe odedávna. "Měl bys zajít do nějakého hřebčína, ve fotkách koní se budou točit velký peníze," doporučuje bývalý kolega, investiční poradce. "Berounka je pěkná, ale kam se to hrabe na Alpy kolem našeho horského hotýlku, tam by se ti to pane fotilo," lákají mě hrdí majitelé. "Měl by ses konečně vypravit na ten fotoworkshop do továrny z 19. století," láká mě kamarád fotograf, který se nemůže smířit s tím, že skoro nefotím lidi a naivně se domnívá, že je to možné napravit investicí do vzdělání. "Uděláš pár hezkých fotek z fabriky a ještě můžeš ze zážitků ukuchtit na blogu chutný článek Štrajchpudlíci 2." "Dneska už nenafotíš skutečně pravdivé fotky jinde než v Bangladéši," dí další z těch, co to se mnou myslí dobře. "Jedeme v únoru, přidáš se?"

Jen málokdy se na tyhle dobré a upřímně míněné tipy chytnu: Island se mi zdá být příliš chladný, v Bangladéši zase až moc vlhko, Alpy příliš rozeklané, nakašírovaná fabrika zase rozeklaná málo. Ale nedávno mi jedna moje známá, která mi kdysi pořádala jednu z mých výstav, a dobře tedy zná, co a jak fotím, doporučila zajet si na Barrandov, protože tam celkem nedávno (na konci roku 2020) vznikl nový moderní kostel Krista Spasitele, který dostal do vínku jednoduché čisté linie a úžasné proměňující se světlo. No a na Barrandov se na rozdíl od Bangladéše dá dojet od Anděla tramvají a ze zastávky Chaplinovo náměstí je to už jen malý kousek sídlištěm pěšky.

Nedělní miniglosy č.742

Mám za sebou další týden, který zprvu sliboval být jedním z klidnějších a nakonec byl rušný nejméně jako ty předešlé. Na to, že je období dovolených, bylo během pracovního týdne dost věcí k řešení v práci. Podařilo se mi zajistit neobyčejně důkladnou prohlídku chotěšovského kláštera pro své známé milovníky historie a architektury navázané na projekt Pražské domy, která vyšla SKORO podle mých představ :-). Neplánovaně jsem měl komentovanou prohlídku své výstavy POVZNÁŠENÍ nejen v pátek ale i v sobotu, kdy byl klášterní areál pro veřejnost tradičně uzavřený. V pátek jsem se dozvěděl potěšující výsledky první velké fotografické soutěže, které jsem se letos (už popáté) zúčastnil, a moje oblíbená Paříž mě ani letos nezklamala. A na závěr týdne jsem poctivým přípitkem oslavil pro mě důležité jmeniny, bohužel, vzhledem k nepříznivým okolnostem bez oslavence, ale o nic méně upřímně. No a na neděli mi - opět ve vlaku mezi západními a středními Čechami - zbyly Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Srdečně vás tedy vítám už u 742. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Tentokrát se mi v týdnu podařilo na blogu publikovat jediný článek a i ten měl spojitost s právě probíhající výstavou: Šlo o článek Sváteční virtuální i živá prohlídka výstavy, který měl být právě malým dárkem k výše zmíněnému svátku a jeho součástí je odkaz na speciální virtuální prohlídku mé chotěšovské výstavy pro všechny, kteří se do chotěšovského kláštera z nějakého důvodu nedostanou a vystavené fotky by přitom rádi viděli v reálném prostředí. Z předešlého období ještě jednou připomenu povídečku A pak že pohádky dobře končí... , článek Jak jsem se (ne)stal na jednu sobotu klášterním průvodcem a jednu ukázku z druhé etapy projektu Černobílý Japan, ve kterém se přesně po deseti letech vracím k fotkám pořízeným v daný den v dalekém Japonsku a snažím se najít nějaký přehlédnutý fotografický skvost. Může to snad být fotka, kterou jsem vám představil v článku Bouřka v archívu?  

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu osm let starý článek Olympijské osobní doteky o tom, jak se mi občas mimoděk připletly do cesty olympiády. A připojím ještě text O pohyblivých Madlách ze srpna 2013, abyste si uměli představit, co mi občas běhávalo hlavou při jízdách metrem, když jsem se bláhově snažil zachovat přesně podle pravidel přepravce..

Sváteční virtuální i živá prohlídka výstavy

Před zahájením své letošní samostatné fotografické výstavy v chotěšovském klášteře jsem měl závažný námět k přemýšlení: Protože je výstava poněkud "z ruky", takže všichni zájemci si za ní musí dojet, a ani otevírací doba kláštera není taková, jakou bych si ji optimálně představoval (znáte mě, já bych měl nejradši otevřeno každý den od desíti do desíti jako tomu bylo dřív třeba na zámku v Dobřichovicích),  bude určitě dost lidí, kteří to ze svého domova mají prostě moc daleko a i když by je výstava možná zajímala, takovou dálku se prostě nevypraví. Stejně tak je řada těch, kteří se potýkají s nějakými zdravotními nebo pohybovými problémy a výprava až do Chotěšova kdesi na Plzeňsku je pro ně jen obtížně proveditelná. Z předchozích výstav jsem vždy na svém webu připravoval "e-katalogy", které ale mají tu nevýhodu, že sice ukazují (na obrazovce) všechny vystavené fotografie, ale případný zájemce si je nemůže dát do souvislosti s reálným výstavním prostorem. Pak se ukázalo, že výstavu nebude s největší pravděpodobností moct vidět ani dáma, kterou bych výstavou osobně provedl úplně nejradši ze všeho, protože součástí výstavy jsou i fotky vzniklé jako osobní dárky právě pro ni (včetně onoho profilového "Srdce zapadajícího slunce", které je na všech plakátech a pozvánkách) a ty fotky, co nebyly přímými dárky, jsou aspoň tímto úžasným člověkem zásadně ovlivněny a inspirovány. Jak to udělat, abych jemu i mnoha dalším umožnil na dálku nakouknout přímo do výstavního sálu? 

Nedělní miniglosy č.741

Popravdě, nestíhám toto léto prakticky nic "normálního". Z práce jezdím kolem půl deváté (když intenzivně zaprší jako v úterý a je šance, že zkolabuje technické zabezpečení železnice, tak dojedu až lehce před jedenáctou, protože na nádraží v Radotíně je přece taky hezky, tak co doma, že?...). Večer se trochu pověnuji věcem kolem fotek, protože je zapotřebí pořád něco řešit a s někým komunikovat. No a na konci týdne většinou vyjde nějaká prohlídka výstavy v Chotěšově, kterou bych samozřejmě nejradši ukázal úplně každému, v bláhovém domnění, že o prázdninách po ničem jiném netouží :-). Tentokrát se aspoň - na rozdíl od minulého víkendu - dostávám k Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Srdečně vás tedy vítám už u 741. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Protože minulou neděli NMg nevyšly, stihl jsem od minulého vydání publikovat zde na blogu čtyři články: Prvním byla glosa Viděl(a)s to děsné zahájení olympiády?, reagující na smršť negativních reakcí na koncepci zahájení olympijských her v Paříži. Po dlouhých třiceti měsících se konečně rozrostla i rubrika Povídky a povídečky, když jsem napsal text A pak že pohádky dobře končí... Pak jsem odhalil hlavní důvod, proč jsem minule neměl čas na vydání NMg - v článku Jak jsem se (ne)stal na jednu sobotu klášterním průvodcem. No a nakonec jsem přidal jednu ukázku z druhé etapy projektu Černobílý Japan, ve kterém se přesně po deseti letech vracím k fotkám pořízeným v daný den v dalekém Japonsku a snažím se najít nějaký přehlédnutý fotografický skvost. Může to snad být fotka, kterou jsem vám představil v článku Bouřka v archívu? Z předešlého období ještě jednou připomenu reportáž Fotostřípky z chotěšovské vernisáže, ve které tentokrát nenajdete ani jednu mou vlastní fotku, protože na vernisáž dorazila víc než stovka návštěvníků, a byl tedy docela frmol (za pořízení fotek a svolení k publikaci děkuji fotografům Tomu Zástěrovi, Zuzaně Terešové a Pavlovi Vidlařovi). 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu trochu bláznivou rýmovanou miniaturku z léta 2015 - s názvem Plží serenáda a - když už je ta pařížská olympiáda - nově přidám osm let starý článek Olympijské osobní doteky o tom, jak se mi olympiády občas mimoděk připletly do cesty.

Bouřka z archivu

Výpravy do fotoarchivu - jsou-li podnikány systematicky a ne jen živelně, mohou podle mých zkušeností přinést řadu překvapení. Jestli o sobě něco opravdu nemohu s klidným svědomím říct, tak to, že jsem dobrovolně pořádný. Nejsem-li právě nikomu zavázán pořádkem, dokážu kolem sebe během chvilky vytvořit mikrosvět, ve kterém se mi dobře pobývá i orientuje, ale na to, aby to někdo dokázal nazvat pořádkem, by musel mít opravdu notnou dávku fantazie a tolerance. Když míra neuspořádanosti stoupne nad únosnou mez, začnu "uklízet", ale vždy jen tak, aby nepořádek už citelně nerostl. Protože ale žiju sám, nikoho svým standardním nepořádkem neštvu ani neomezuji.

Z pohledu pořádku je můj fotoarchiv jen odrazem situace kolem mne. Staré se v něm prolíná s tím nejnovějším, fotky se z neznámých důvodů vynořují zároveň v různých částech archivu, jsou v různých formátech i rozměrech a každou chvíli něco marně hledám. Jen u těch nejlepších snímků pak připravuji opravdu definitivní verze pro uskladnění. Nejméně probádaný je rozhodně depozitář snímků z mých dvou japonských cest, což je logické: když se z takové cesty vracíte, máte sice tisíce fotek, ale jen málo času na jejich pořádné zpracování. Musíte se proto dost rychle rozhodnout, které fotky jsou tzv. dobré, a je tedy je možné vybrat k nějakému dalšímu použití, což může snadno přinést nějaké opomenutí, jehož následkem zůstane v archivu uvězněna i celkem slušná fotka, jejíž kvalitu jsme jen neměli v tom frmolu dost času ocenit.

Jak jsem se (ne)stal na jednu sobotu klášterním průvodcem

Chotěšovský klášter, kde právě probíhá (až do 29. září) jubilejní desátá samostatná výstava mých fotek s názvem POVZNÁŠENÍ, má jedno organizační specifikum: Mají tady o sobotách zavřeno. Ano, znám řadu památek, kde je to podobné, ale u nich za tuto pozoruhodnou skutečnost může většinou šábes, což s katolickým klášterem úplně neladí. Jednu sobotu v roce tu ale přesto bývá plno návštěvníků - to když se koná tradiční Večer pro klášter s bohatým kulturním programem. Během takového kulturně zaměřeného večera by občas někdo z hostů na výstavu zavítat mohl, tak bude dobré v tu dobu ve "svém" výstavním sále být. I když normálně se snažím být spíš v ústraní a ne úplně snadno se mi navazují kontakty s neznámými lidmi, během svých fotovýstav se naopak proměňuji v pozoruhodně "kontaktního" člověka, který si o fotkách rád povídá, sám kolemjdoucí jako první oslovuje, ponouká je k aktivitě a neustále sleduje, kdo by právě TEĎ mohl být náchylný k rozhovoru o fotkách, koho by možná něco zajímalo, ale třeba se stydí zeptat, a kdo by snad případně mohl mít zájem o nějaké podrobnější informace.

Když jsem klášterním šéfům řekl, že během této speciální soboty budu rád na své výstavě osobně přítomen, překvapeně to uvítali (asi to u vystavujících není úplně běžné, ale co - aspoň nebudou muset do výstavního sálu shánět službu, o lidi poctivě služebné bývá vždycky nouze). Do kláštera jsem dorazil lehce před jednou hodinou a všechny vchody už byly opatřeny skautskými strážemi, které byly odpovědné za to, že každý příchozí bude zařazen do správné kategorie. Já dostal oranžový náramek, což značilo, že jsem byl označen jako účinkující. Ano, určitě z toho plynuly nějaké nadstandardní možnosti občerstvení, dokonce se je mně někdo snažil vysvětlit, ale já se svým tradičně vyhraněně negativním postojem k toxickému pojmu "nárok" jsem se nesháněl po podrobnostech, protože tu přece nejsem kvůli debužírování ale kvůli svým fotkám a kvůli těm, kteří je chtějí vidět. "Von nic nechce," nešťastně rozhodila rukama jedna z organizátorek směrem ke své kolegyni, která jen bezmocně pokrčila rameny. Divnej pavouk!

A pak že pohádky dobře končí...

Věděla, že to, na co se chystá, rozhodně není správné, ale tomu pokušení se nedalo odolat. "Jistě to není možné považovat za krádež, Ctihodnosti. Instinkt je prostě instinkt, s tím nic nenaděláte," letělo by jí možná hlavou připravované zdůvodnění, kdyby nebyla obyčejnou veverkou a měla aspoň základní povědomí o právu, ale takhle... Ne, správné to jistě není, tím spíš, že to děvče se k ní vždycky chovalo moc pěkně, mluvilo k ní laskavým hlasem, usmívalo se na ni a sem tam jí hodilo ušetřenou mandličku z kuchyně, to byla panečku dobrota!

Ta prokletá větvička za oknem ji ovšem nenechávala v klidu a probouzela v ní atavismy, které musí každou moderně smýšlející veverku zneklidňovat samotnou svou existencí. Kdyby nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o fyziologii, rozuměla by tomu neodbytnému pocitu lépe, ale takhle... Samozřejmě, mohla počkat do rána: Její lidská kamarádka otevírala každé ráno všechna okna venkovské usedlosti dokořán, aby vyvětrala; stačilo přiskákat po nejbližším stromě, šikovně se přitočit a větvička s vytouženou dobrotou by byla její. 

Jenže do rána je daleko a touha po dobrotě roste nad ukočírovatelné meze. Kdyby nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o asketickém odříkání, třeba by dokázala odolat, ale takhle... Proklouzla do domu brankou. Za normálních okolností by si jí nespíš všiml někdo ze služebnictva, z místních veverek se dovnitř do domu ještě nikdy žádná neodvážila. Ale dnes není normální den; všichni mají od rána naspěch, nervózně halasí, přebíhají sem a tam a dupou po dřevěných schodech, až se dům otřásá, to jak mají plnou hlavu večerního zámeckého plesu; taková příležitost se nejspíš nebude jen tak opakovat - pro lidi ani pro veverky. Sebrala tedy uzlíček své drobné veverčí odvahy, vyhopkala po schodech - na rozdíl od ostatních skoro neslyšně - nahoru do podkroví, kde měla její lidská kamarádka světničku, za jejímž malým okénkem už od včerejška provokovala do širého okolí ta krásnými plody obdařená větvička.

Veverka měla štěstí, protože sice byly pootevřené dveře, ale její lidská kamarádka ve světničce právě nebyla. Asi zase, holka nešťastná, někde spřádá své bláznivé sny a nesoudné představy o vlastní budoucnosti, místo toho, aby nad vyfantazírovanými "holuby na střeše" mávla rukou a vzala zavděk tím, co je. Kdyby veverka nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o psychologii, nejspíš by občasným slzičkám z nerealistických snů, prolévaným nahoře na půdě, rozuměla lépe, ale takhle... Teď jsou ale důležitější věci než porozumění: Středověký venkov neslyne bohatstvím a i z roztomile chundelaté veverušky se může mrknutím oka a zakručením žaludku stát hodnotná bílkovina. Jen co nejrychleji popadnout větvičku za oknem a rychle s ní ven, dokud je vzduch čistý! Prý krádež... Pro takovou drobnost se přece svět nezboří!

---

Po nějaké době, už v bezpečí a klidu svého lesa, veverka nechápaně zírá na tři kopečky překrásných dámských šatů, nad kterými možná srdce ctižádostivé dívky zaplesá, ale není to, ksakru, nic pro rozbouřené veverčí chuťové buňky. Kdyby veverka nebyla jen obyčejnou veverkou, ale měla aspoň základní povědomí o klasických pohádkách, nejspíš by jí došlo, co touhle nenápadnou krádeží Popelčiných oříšků všechno způsobila, ale takhle...

Viděl(a)s to děsné zahájení olympiády?!

V pátek jsem měl celkem důležitý den: Měl jsem jeden den dovolené, který jsem strávil od časného dopoledne až po pěkně odleželý podvečer v chotěšovském klášteře, kde jsem během dne absolvoval tři komentované prohlídky své fotografické výstavy pro zájemce. Celý den mě ani nenapadlo, že má oficiálně začínat pařížská olympiáda, měl jsem jiné zájmy a jiné starosti. Až když jsem večer přijel - velmi příjemně utrmácený - do Staňkova a pustili jsme televizi... 

Defilé jednotlivých výprav na rozdílně velkých lodích mi přišlo jako výborný a originální nápad, stejně jako přesunutí hlavního programu přímo do centra města, byť bych tedy nechtěl být v kůži zpravodajců odpovědných za bezpečí účastníků i návštěvníků. Pak mi připadlo, že se děj trochu rozdrobil, skvělých nápadů ubylo, ale vůbec nemůžu vyloučit, že na mě jen trochu začala dorážet únava po dlouhém a náročném dni. Korunu v mých ospalých očích programu nasadila zdlouhavá závěrečná část štafety s olympijským ohněm, která byla, myslím, spíš návodem, jak na posledním úseku ukázat pokud možno nadpoloviční většinu francouzských (a nejen francouzských, jak by mohl potvrdit třeba Rafael Nadal) sportovních hvězd, a naprosto tak rozmělnit a zbavit tajemství tuto druhdy velmi napínavou část programu. Naopak výborný nápad s "ohněm" v koši vznášejícího se balónu dal závěru oficiálního zahájení (jakkoli to skutečný oheň vůbec není) další punc originality a mě probral z ospalé netečnosti. Prostě mým pohledem docela zajímavé, občas sympaticky ulítlé a občas svým rytmem drhnoucí slavnostní zahájení významné sportovní, společenské i politické události, jak tomu tak při podobných příležitostech bývá, když se autoři snaží pochytat co nejvíc zajíců, aniž by přesně věděli, co pak s nimi.

Nedělní miniglosy č.740

 

Upozornění: příští neděli, 4. srpna Nedělní miniglosy nevyjdou. V sobotu budu až hluboko do noci v Chotěšově, protože v tamním klášteře bude probíhat tradiční Večer pro klášter, a protože i neděle bude do značné míry vykolejená, tak náš nedělník tentokrát připravit nestihnu.

 

Minulý týden byl pro mě už běžně pracovní s výjimkou pátku, který jsem strávil na své fotovýstavě POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře (aktuální informace se snažím stále udržovat na speciální informační stránce výstavy), kde jsem měl v průběhu dne tři komentované prohlídky pro ty, kteří nestihli vernisáž o týden dřív. Na rozdíl od příští neděle ovšem tentokrát Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, napsat stíhám, (aspoň při psaní úvodu úvodníku v to doufám :-)). Srdečně vás tedy vítám už u 740. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Od minulého vydání NMg jsem stihl zveřejnit dva články: Prvním byla reportáž Fotostřípky z chotěšovské vernisáže, ve které tentokrát nenajdete ani jednu mou vlastní fotku, protože na vernisáž dorazila víc než stovka návštěvníků, a byl tedy docela frmol (za pořízení fotek a svolení k publikaci děkuji fotografům Tomu Zástěrovi, Zuzaně Terešové a Pavlovi Vidlařovi). Druhým článkem byla ukázka nových příspěvků vzniklých mou originální fotografickou metodou Malování zapadajícím sluncem, které jsem dal vzhledem k podobě výsledku název Okno vesmíru dokořán. Z "předvýstavního" období mohu ještě jednou připomenout vzpomínkový článek O třech babiččiných spartakiádních knihách a vzhledem k tomu, že příští týden končí mezinárodní výstava Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu, jíž jsem se měl to potěšení zúčastnit spolu s dalšími 23 vybranými fotografy z celého světa, připomenu i článek Jak se píše Vápeník čínsky.  

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu 15 let starý text O kouzelné babičce a ovčí písni, ve kterém jsem zavzpomínal na svůj první (a jak se ukázalo, nikoli poslední) výstup na nejvyšší horu řeckého ostrova Lefkada. A nově k tomu pro lepší náladu přidám trochu bláznivou rýmovanou miniaturku z léta 2015 - s názvem Plží serenáda.

Okno vesmíru dokořán

Ne, nebudu dnes vzpomínat na téměř stejnojmenný legendární televizní cyklus s astrofyzikem Jiřím Grygarem vyrobený v Československé televizi v letech 1981 až 1991 (paradoxně cyklus tehdy nešel natočit v pražském studiu, ale připravovala ho mírně progresivnější Bratislava, a ani tam nesměl být pod výsledkem podepsaný skutečný autor scénáře, pozdější televizní magnát Vladimír Železný), který mě v době svého vzniku nesmírně zajímal, podpořil můj zájem o přírodní vědy a do jisté míry možná i ovlivnil moje rozhodování, co bych rád studoval.

Nemaje vlastního specializovaného dalekohledu ani desítek miliard dolarů na vytvoření obdoby Hubbleova či Webbova vesmírného teleskopu, nezbývá mi, než v malých a chudých českých poměrech vynalézavě improvizovat. A tak jsem se rozhodl pokračovat ve fotografických experimentech a pokusit se rozvinout svou originální metodu "malování zapadajícím sluncem", použitou už např. na vytvoření snímku Srdce zapadajícího slunce, který si užil své "chvíle slávy" v únoru na výstavě ve skotském Glasgow a je profilovou fotkou mé právě probíhající samostatné výstavy s názvem POVZNÁŠENÍ v klášteře v Chotěšově (o tom, jak proběhla před týdnem vernisáž výstavy, jste se rovněž mohli dočíst ve speciálním článku).

Samozřejmě, ony ty experimenty nikdy nemůžou trvat dlouho, protože slunce je ve vhodné fázi pro "malování" jen krátký čas. Je snad ale možné říct, že se mi povedlo v limitovaném čase dalšího večerního staňkovského focení najít cestu, jak je možné tímhle postupem vytvořit fotky, které jako kdyby nahlížely otevřeným oknem do vesmíru. Chce to prostě dodat fotoaparátu ten správný "švunk", který tohle nenápadné okno do vesmíru pootevře, a pak máte asi tak tři minuty na to zkoušet různé varianty a přitom se zoufale snažit zapamatovat si, jak přesně jste ty povedenější kousky udělali, naopak nepovedené kusy a postup jejich přípravy se zavrhnou jako slepá vývojová větev. Darwinovská evoluce fotografické metody v praxi :-).

Fotostřípky z chotěšovské vernisáže

V minulém týdnu jsem vám už ohlásil, že Výstava v chotěšovském klášteře je připravena. Dnes se podíváme na průběh úvodní vernisáže objektivem několika návštěvníků; sám jsem během vernisáže opravdu nestihl ani jednou jedinkrát stisknout spoušť, takový to byl báječný frmol, stále jsem se s někým vítal, loučil se s ním nebo od něj přijímal gratulace, případně jsem odpovídal na nejrůznější otázky, často od lidí, které jsem vůbec neznal. Předem varuji, že tentokrát se na několika fotkách objevím osobně. Jste-li na své vlastní vernisáži, jste totiž celkem logicky považováni za hlavního aktéra, a můžete se tak jen těžko nechat zapírat a v tichosti odlehlé komůrky o samotě popouštět uzdu své introverzi; naopak, pořád jste v centru dění, pořád na vás někdo mluví a pořád na vás někdo míří objektivem. Na vaše případné upejpání není nikdo zvědavej, naopak, očekává se od vás, že budete dobře naloženi, usměvaví, pokud místy i dojatí, tím lépe.

První část programu, která byla společná pro dvě zahajované výstavy - pro tu moji a rovněž pro moc zajímavou výstavu grafik Milana Bauera - probíhala v nejreprezentativnějším prostoru chotěšovského kláštera, v překrásně zrenovované Kapitulní síni. Druhá část pak už probíhala v obou výstavních sálech, v tom mém jsme si dali i malou, asi třičtvrtěhodinovou komentovanou prohlídku.

Musím poctivě říct, že mě velmi překvapilo množství lidí, kteří na vernisáž dorazili. Čekal jsem, že spíš budou na poslední chvíli chodit omluvenky, protože byl opravdu horký letní den. Nakonec jediný větší problém měla tříčlenná posádka speciálně vypraveného automobilu, který asi ve třetině cesty odmítl poslušnost a musel si počkat na odtah. Moc mě ale třeba potěšila - mimo mnohé jiné - výprava čtyř pražských fotografů, se kterými budeme vystavovat společně na podzim, kteří nejenže získali v klášterní budově skoro nevyčerpatelný zdroj zajímavých záběrů, ale navíc měli - spolu s mnoha dalšími - opravdu neobyčejný zájem o mé fotky a o příběhy s nimi spojené. No a o fotkách to já při podobných příležitostech vyprávím moc rád a musím se moc hlídat, abych udržel přijatelný čas takové komentované prohlídky.

Ale vezměme to pěkně popořadě:

Nedělní miniglosy č.739

 

Minulý týden byl plný obrazů a výstav: Na jednu fotografickou - pana Garika Avanesjana - jsem vyrazil v pondělí na otočku do Liberce, na výstavu Malující nemalíři pak ve čtvrtek do Nečtin. Všechny ostatní dny (vzal jsem si na to týden dovolenou) jsem se plně věnoval přípravě své výstavy fotek v chotěšovském klášteře, kterou jsme v pátek zahájili slavnostní vernisáží. Nějakou dobu jsem si myslel, že Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, tento týden vůbec nevyjde, ale nakonec jsem si řekl, že bude dobré aspoň na neděli v myšlení poněkud "přepřáhnout" a naladit se tak na návrat do přece jen o něco normálnějšího režimu. Tak vás tedy srdečně vítám už u 739. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Od minulého vydání NMg jsem stihl zveřejnit jediný článek, kterým byla informace o tom, že Výstava v chotěšovském klášteře je připravena, a vernisáž tedy může vypuknout. A vypukla, jen co je pravda! Nakonec jen z mé strany dorazilo na vernisáž asi 80 lidí (včetně čtyř známých z tohoto blogu :-)), takže spolu s dalšími několika desítkami těch, kteří přišli podpořit druhého vystavujícího (vernisáž byla společná pro dvě výstavy), jsme prý překonali všechny historické návštěvnické rekordy chotěšovského kláštera. Jediný nový článek doplním připomínkou článků z předchozích týdnů: V rubrice Po paměti jsem zavzpomínal na to, jak moje staňkovská babička - na rozdíl ode mne - milovala spartakiádní vystoupení, v článku O třech babiččiných spartakiádních knihách. Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat do konce července), připomenu také, že jsem se z výstavního katalogu konečně dozvěděl Jak se píše Vápeník čínsky. No a pro mě osobně je podstatný text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a právě teď po něm chci další nesmírně důležitou spolupráci. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu devět let staré Haiku mého hřejivého vesmíru, aby vesmír hřál co nejpříjemněji dál. Druhým archívním příspěvkem bude vzpomínka na můj první výstup na nejvyšší horu řeckého ostrova Lefkada (výstup proběhl už před 21 lety, článek pak je z mé úplně první blogové sezóny 2009): O kouzelné babičce a ovčí písni.

Výstava v chotěšovském klášteře je připravena!

Během včerejška a dneška jsem za pomoci lidí, kteří o chotěšovský klášter dlouhodobě pečují, nainstaloval všechny fotografie tvořící výstavní kolekci s názvem POVZNÁŠENÍ, takže by mělo být vše připraveno na páteční vernisáž. Připomínám pro případné zájemce z řad zdejších čtenářek a čtenářů, že vernisáž začne v pátek 19. července v 17:00. Protože vernisáž mají hned dvě výstavy zároveň, společný úvod se koná v reprezentační Kapitulní síni, kde bude i malá hudební produkce v podání části souboru středověké hudby Gutta. Asi po 30-40 minutách společného úvodu se návštěvníci vernisáže přesunou do obou výstavních sálů (ve vedlejším sále bude k prohlédnutí krásná a velmi nápaditá výstava grafika Milana Bauera, se kterým jsem měl během instalace příležitost se seznámit. Na chodbě spojující oba výstavní sály bude připraveno občerstvení a je možné si rovněž prohlédnout všechny běžně přístupné prostory konventu.

Od 18:00 plánuji pro zájemce malou komentovanou prohlídku výstavy, během které si povíme něco o všech vystavených fotkách. Fotek mělo být původně podle kapacity sálu 26, já jich pro výstavu vybral 30 s tím, že budu  muset během instalace 4 obrazy vyřadit. Nakonec jsme našli - lehce punkový - způsob, jak využít všech 30 fotek, tak jsem žádnou "předvýstavní eliminaci" provádět nemusel a jsem tomu rád. Všechny vystavené fotky jsou, myslím, velmi kvalitně adjustované - buď v černém dřevěném rámu nebo bez vnějšího orámování na speciální dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem. Nejmenší použitý formát je 70x40 cm, největší je 90x120 cm. Každá fotka je vybavena kartičkou s popisem (vpředu vpravo) a QR kódem (vpředu vlevo), přes který je možné získat podrobné informace o dané fotografii - její kompletní výstavní historii, všechna případná získaná ocenění na soutěžích, přesné technické podmínky vzniku, atd. A všechny fotky mají na zadní straně i tzv. autorský štítek s podpisem, který potvrzuje původ a pravost autorského tisku. 

Nedělní miniglosy č.738

 

Je fakt, že zatím jsem tento týden na přemýšlení o Nedělních miniglosách, našem svérázném blogovém týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, neměl moc času, protože do sobotního rána musela být k odvozu na místo konání připravená kompletní kolekce fotek pro mou výstavu v chotěšovském klášteře. Všechno ale zatím probíhá dobře, i když fotky jsem nakonec doma po dlouhých měsících občasných příprav zkompletoval pouhých 24 hodin před odvozem. Poslední třicátý obraz, který se nedávno stal součástí soukromé sbírky, a který bude na výstavu zapůjčen, mi jeho majitel přivezl až přímo do Chotěšova. Teď mají fotky dva dny na rozjímání v ústraní a v úterý ráno začíná instalace, tak si teď mohu na chvíli "odskočit" k Nedělním miniglosám, i když je tentokrát nepíšu v klimatizované pražské kavárně, ale ve staňkovském obýváku. Budu teď pendlovat mezi Chotěšovem, Staňkovem, Plzní a Dobřichovicemi podle toho, jak mi příprava výstavy půjde od ruky a podle toho, co za komplikace se ještě objeví, ale dnes vás můžu srdečně přivítat už u 738. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Od minulého vydání NMg jsem zveřejnil dva nové články: V rubrice Po paměti jsem zavzpomínal na to, jak moje staňkovská babička - na rozdíl ode mne - milovala spartakiádní vystoupení, v článku O třech babiččiných spartakiádních knihách. Pro ty, co se chystají přijet na mou chotěšovskou výstavu vlakem, jsem zveřejnil malý fotonávod, jak se dostat z železniční stanice Chotěšov nejkratší cestou do tamějšího kláštera, kde bude výstava instalovaná: Nejkratší cesta do kláštera. Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat až skoro do konce července), připomenu také, že jsem se z výstavního katalogu konečně dozvěděl Jak se píše Vápeník čínsky. Ze speciálních soukromých důvodů pak ještě jednou přidám odkaz na text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a nedávno jsem se na něj obrátil podruhé. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu povídání O snových oplétačkách s úřady (z roku 2011), protože podle toho, o čem se mi v posledních nocích zdává, už na mě zase musí vést tyhle snové úřady pěkný tlustospis. A přidám ještě devět let staré Haiku mého hřejivého vesmíru, aby vesmír hřál co nejpříjemněji dál.