Můj 17. listopad 1989 - 2.část

Pozn.: Tentokrát jsem si dovolil rozdělit článek na dvě části. V prvním díle jsme se v historicky přelomovém dni dostali až do časného pátečního odpoledne, kdy jsem se dozvěděl fajn novinu, že totiž mohu poprvé od začátku své vojny na celý víkend až do pondělního rána opustit kasárna. I když jsem oficiálně vojančil v pověstných Janovicích nad Úhlavou, v té době jsem s "trestnou četou" pobýval na brigádě v Dašicích u Pardubic, kde jsem tou dobou v tamějších kasárnách vykonával intelektuálně nepříliš náročnou práci s lopatou a krumpáčem na stavbě jakési silnice. Celý text první části si můžete přečíst na odkazu Můj 17. listopad 1989 - 1.část.

Z cesty do Prahy se mi v paměti moc informací neuchovalo, nejspíš proto, že jsem cestu bral pouze jako nutnou daň za vše, na co jsem se těšil. Pamatuji se jen na to, že jsem nikde nemusel na nic čekat, vše na sebe pěkně navazovalo a jediné, co jsem stihnul, byl nákup většího množství pardubických perníčků ve specializovaném stánku na jednom z nástupišť pardubického nádraží (předpokládám, že tento stánek již v těch místech dávno není), abych mohl své blízké náležitě originálně obdarovat a ještě v nich nenásilně uhnízdil myšlenku, že právě dlím v armádním rozjímání právě na Pardubicku. V Praze jsem byl cobydup. Na podvečerním nádraží byl ruch úměrný tomu, že začínal víkend, a na žádný dějinný zvrat to tedy zrovna nevypadalo. 

Vlastně si už ani nepamatuji, kde přesně jsme s mou tehdejší dívkou měli v Praze sraz; bylo to kdesi na Starém Městě, protože oblíbenému Václaváku a zejména nejoblíbenějšímu místu setkání "pod vocasem" jsem se snažil - zvlášť po ne tak starých zkušenostech z lednového Palachova týdne, kdy jsme se chodili na Václavák každý den proběhnout a jednou dokonce osprchovat - preventivně vyhnout. A kde jinde by se měl odehrát případný neřízený sběh lidu, ke kterému jsem se vážně nechtěl přichomýtnout v uniformě, protože jednak jsem se za ni z hloubi duše styděl a jednak pro takový případ uniforma představovala obrovskou míru nesvobody v konání. Dostat pár ran pendrekem či být zadržen jako civil bylo s možností totéž si vyzkoušet jako - jakkoli nedobrovolný - příslušník lidové armády opravdu nesrovnatelné, co se možných následků týče. 

Setkání po několika týdnech nebylo tak vřelé, jak jsem si představoval, nicméně tehdy jsem to ještě přičítal chladnému listopadovému počasí. Bloumali jsme po Starém Městě jako dva turisti: Staromák, Židovské město, Klementinum, Karlův most... Povídali jsme si o novinkách i o tom, co asi bude po vojně, ale bylo cítit, že to je ještě hodně daleko, naše vize o budoucnosti nejsou úplně přesvědčivé a cestou se ještě může stát všelicos. Když jsme procházeli kolem rotundy Nalezení svatého Kříže, napadlo mě, že když jsem v Praze, mohl bych cestou koupit nějaké dobré víno k půlkulatým narozeninám mé maminky. Venku ovšem kromě mrazivého povětří zuřil i "rozvinutý socialismus", takže o pátečním večeru nebylo ani v centru Prahy mnoho míst, kde by šlo sehnat něco podle mých představ. No a mě napadlo, že jsme kousek od Národní třídy, kde je slušné lahůdkářství, ve kterém bývá otevřeno až do večera, před vojnou jsem tam takhle nakupoval už několikrát.

Když jsme vstupovali do obchodu, Národní třída byla jako vymetená. Jenom sem tam pospíchala po chodníku nějaká postava s vyhrnutým límcem kamsi do tepla. Jindy všudypřítomné řinčení tramvají jako kdyby se někam odstěhovalo, bylo ticho a vzduchem poletovalo pár zbloudilých sněhových vloček. Když jsme asi za deset minut z obchodu vyšli i s narozeninovou lahví a prodavačka hned na námi zamkla, bylo ale úplně všechno jinak: Na ulici už byla spousta lidí, vzduchem létaly řízné povely a do prostoru Národní třídy najížděly další žlutobílé dodávky, ze kterých vyskakovali kluci přibližné mého tehdejšího věku, byli taky v uniformách (od té mé naštěstí dobře rozeznatelných) a rovnali se se svými štíty, helmami a dlouhými bílými obušky do kordónu napříč ulicí. Došlo nám, že blíž k centru nastávajícího konfliktu jsme se při tom svém bezcílném bloumání asi dostat nemohli. Dav, proti kterému se zátaras na Národní tvořil, sice ještě nebyl vidět, ale začal sem už zpoza Národního divadla doléhat klasický halas demonstrace. 

Co teď? Ještě před pár týdny bychom asi moc nepřemýšleli a jednoduše bychom se přidali jako už několikrát před tím. Jen ta moje zpropadená uniforma a vojenská knížka namísto slušného dokladu nebyly zrovna optimálním vybavením do podobné akce. Přiznávám, že mi letělo hlavou, kolik let natvrdo v nepříliš lázeňském vojenském zařízení můžu dostat za účast na demonstraci proti režimu, který na mně nedlouho před tím vynutil přísahu, že ho budu chránit. No a taky mi samozřejmě nebylo lhostejné, že v ohrožení nejsem sám, ono se úplně jinak uvažuje, když si člověk může dovolit myslet jenom za sebe a když je v tom namočený ještě někdo další. Hluk davu u Vltavy byl stále zřetelnější a vytvářený policejní kordón stále pevnější. Mela byla neodvratná.

Dohodli jsme se celkem rychle: Dneska tu bude husto a moje uniforma slibovala jedinečnou příležitost dostat naloženo pěkně z obou stran. Zkusíme zmizet. Ale kudy? Cesta, kterou jsme přišli, už nepřicházela v úvahu, tam budou za chvíli demonstranti. Další cesty byly zatarasené. Tak jsme si vzpomněli na přísloví "líná huba, holý neštěstí". Došli jsme až ke kordónu z plastových štítů, které budou už za chvíli v dlouhé nervózní interakci s čelem davu, na jeden z nich jsem zaťukal a zeptal se, jestli ještě můžeme projít, protože se potřebujeme dostat na nádraží. Dotyčný štítonoš si sice úplně jistý nebyl, podíval se na své sousedy vpravo i vlevo, ale nikdo se k odpovědi neměl. Bůhví, jaké tou dobou měli pokyny a jestli vůbec nějaké. Po chvíli váhání se v hradbě štítů objevila skulina. "Tak poďte, ale honem!" Poodhrnutá opona se za námi zase zavřela a pak už, myslím, moc lidí bez výprasku neprošlo. 

Docela by mě zajímalo, jestli tou dobou už běžely esenbácké kamery dokumentující zásah a jestli je tahle epizodka na nějakém starém záznamu. Každopádně jsme po vzoru Carrollovy Alenky prošli za zrcadlo, tvořené v tom okamžiku nesympatickými průhlednými štíty, a na poslední chvíli jsme tak opustili jeviště, na kterém mělo za pár chvil začít představení, nebo spíš zápas, ve kterém okamžitý vítěz paradoxně všechno prohrál. Na věčné časy (aspoň tedy doufám) a nikdy jinak!

Na nádraží jsme si zamávali, já pokračoval domů do Plzně a v půlnočních zprávách na nejmenované "štvavé" stanici (ty naše oficiální událost přešly tradičním lhaním) jsem se dozvěděl, co jsme oba tušili, totiž že si obě znesvářené strany večerní akce kupodivu nepadly do náruče, ale tekla krev. Po nervózní sobotě chudičké na věrohodné zprávy se pak v neděli spustily mediální tance kolem domněle ubitého studenta Martina Šmída a začalo být jasné, že tentokrát to bude všechno větší a významnější než při předchozích výprascích.

V pondělí ráno jsem se jen velmi neochotně vracel z opušťáku zpět ke své jednotce a k svému krumpáči. V Pardubicích na nádraží ještě v pět ráno neměli otevřený stánek s perníčky, ale trafika už otevřená byla a v ní byly za padesátník ke koupi i noviny, které o páteční demonstraci psaly úplně jinak, než se zatím psávalo. Skoupil jsem pro své "spolubojovníky" asi deset kousků tehdejší Mladé fronty, Svobodného slova a Lidové demokracie a ukázalo se to být prozíravé, protože ten den vůbec poprvé bylo v kasárnách k dispozici výhradně Rudé právo, protože se nás naši velitelé snažili chránit před zmatkem z přemíry informací.

Když jsem za dva týdny dostal další volno, bylo v podstatě po všem a po revoluci zvlášť. Podle dost syrových pravidel pozdějšího filmu Musíme si pomáhat jsme si tak nějak řekli "odpusťme si, co jsme si" a "nejsme jako oni". Už pár dní po 17. listopadu se začaly stírat rozdíly mezi těmi, kteří dostali na Národní třídě naloženo, a těmi, kteří nakládali. Velitel, který v pondělí po mém návratu běhal po baráku a křičel, že pojede do Prahy a všechny ty protestující studenty rozstřílí kulomety na kusy, za pár dní - když byla zrušena tzv. vedoucí úloha komunistické strany, jejímž byl samozřejmě členem - plakal dojetím, objímal se s ostatními a nadšeně řval "Kluci, vyhráli jsme!!!"  Ano, takhle my tu v naší malé České kotlince děláme revoluce a svět nás za to naoko obdivuje.

Není to zpětně nic moc pomyšlení, ale nejspíš kdybych tenkrát večer na Národní třídě zůstal napravo od policejního kordónu, snášel bych to ještě o dost hůř.