sobota 27. února 2021

Polibek starostlivé múzy

S nápady jsem dnes na štíru,
vymýšlím to snad posté,
stres z netknutého papíru
a nervozita roste.

I tentokrát snad, jako dřív,
spasí mě políbení,
ten tajuplný žhavý div,
nad který v kumštu není. 

úterý 23. února 2021

A kde je ta zima? Voli ji vypili!

Slova z nadpisu dnešního článku jsou - jak nejspíš víte - z lidové říkanky "Byl jeden domeček" a napadla mě dnes, kdy u nás roztál i pozůstatek po největším dobřichovickém sněhulákovi. Tam, kde ještě před týdnem panovala blyštivá námraza a zářila jednolitá sněhová pláň, po které se proháněli početní místní lidé na běžkách (když holt jim zavřeli Trutnovsko), dnes voní jaro a překřikují se tam ptáci. Po tuhé skandinávské zimě, která se na nás připlula podívat přesně na osm dní a nocí z dalekého severu, tu máme mnohem slibnější předjaří, a možná kdybychom neměli pár zimních fotek, mohli bychom si myslet, že se nám o hlubokém sněhu a teplotách klesajících k mínus dvaceti jenom zdálo ve snu, ze kterého jsme se do bdělého světa vrátili lehce nastuzeni. 
 
Zjistil jsem, že z letošní zimy mám jen minimum fotografií, které se dají předvést bez přílišného autorského sebekritického ostychu. V lednu jsem jen tak tak stihl jednu velkou výstavu rozebrat a jednu malou naopak nainstalovat (podrobnosti viz článek S Pražskými domy za zády), začátkem února jsem pro změnu připravoval kolekci pro jednu velkou fotografickou soutěž; do toho jsem se snažil co nejlíp zorientovat ve své nové práci a po večerech udělat občas soukromou komentovanou výstavní prohlídku. Najednou je tu skoro konec února a letošní "zimní fotoportfolio" věru není zrovna rozsáhlé: Vejde se docela pohodlně do jediného blogového článku :-). 
 

neděle 21. února 2021

Nedělní miniglosy č.579

Když jsem před 12 lety, přesně 22. února 2009, dával dohromady pro své tehdejší tři nebo čtyři čtenáře (z nichž dva byli moji rodiče) osmnáctý článek na svém teprve nedávno založeném blogu, nazval jsem ho tehdy původně Miniglosy 8.týdne; však jsem si taky neuměl představit, že by tyhle malé a povětšinou absurdní poznámky k dění uplynulého týdne mohly vycházet ještě v následujícím roce, kdy by se kalendářní týdny v názvech článků ošklivě pomíchaly. A protože byl článek hotový těsně před nedělní půlnocí, na poslední chvíli před zveřejněním jsem nakonec název pozměnil na Nedělní miniglosy č.1., což jsem považoval za nesmírně optimistický počin, protože to předpokládalo, že by snad o některé z příštích nedělí mohlo následovat i číslo 2. To jsem ovšem netušil, že tyhle "miniglosy" budou určovat program mých nedělí dalších 12 let a jednou v daleké budoucnosti, kterou jsem si tenkrát vůbec nedokázal představit, v neděli 21. února 2021, budu připravovat už 579. číslo tou dobou už dávno tradičních Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". A protože blahopřát nedělníku až v pondělí je vysloveně nevhodné, připiju si s vámi, milými čtenáři, na tyhle dvanácté narozeniny o den dříve, právě dnes. Díky vám všem za to, že se na stránky se značkou NMg i nadále vracíte, a těším se, že ještě pár společných čísel vytvoříme. Vždyť kulaté šestisté číslo už začíná být vidět na obzoru, určitě blíž než konec aktuálního covidového blázince.
 

čtvrtek 18. února 2021

Návrat idiota

Jsou to už skoro tři roky, kdy jsem na blogu zveřejnil článek Které české filmy považuji za nejlepší? a od té doby se příležitostně vracím k jednotlivým položkám na tomto seznamu a píšu podrobněji o tom, proč si myslím, že na seznam patří. Zatím jsem takto napsal články o následujících filmech:
 
Adelheid - rež. F. Vláčil (1969)
Faunovo velmi pozdní odpoledne - rež. V. Chytilová (1983)
Nabarvené ptáče - rež. V.Marhoul (2019)
Případ pro začínajícího kata - rež.P. Juráček (1969)
Ucho - rež. K. Kachyňa (1970)
Všichni dobří rodáci - rež. V. Jasný (1968)
 
Dnes přišel čas na podle mého názoru velmi pozoruhodný film Návrat idiota natočený v roce 1999 režisérem Sašou Gedeonem. Velmi dobře si pamatuji, jak unisono končily dobové kritiky: Takový filmařský příslib, jakým je Saša Gedeon, jsme tu možná už celou generaci neměli, tak bude velmi zajímavé sledovat, kam se bude ubírat další filmová tvorba tohoto svérázného tvůrce, který ve druhé polovině 90. let originálním způsobem oživil skomírající českou kinematografii. Dnes už částečně známe odpověď: Pokud vím, Saša Gedeon od té doby natočil jen pár kratších snímků a nějaké reklamy. Je to už hrozivých 22 let!
 

neděle 14. února 2021

Nedělní miniglosy č.578

V globálně oteplovaném světě máme většinou na svátek zamilovaných už příjemné předjaří, ale letos k nám pro změnu dorazil na týdenní přátelskou návštěvu pěkně vymražený skandinávský vzduch, takže jsme si mohli užít zimních radovánek, jako je lyžování, bruslení, marné čekání na zpožděné vlaky nebo klouzání po náledí. Dokonce jsem si o tomto víkendu poprvé - a doufám že letos i naposledy - vzal čepici, což pro mě není úplně typické, pokud se zrovna nepohybuji na vrcholu Fudžisan. Čím se zahřát? Nejlepší by bylo pořádně přiložit do krbu, rozproudit krevní oběh tím, že se podíváme pěkně zpříma a bez odlesků ochranných štítů do nádherných očí tomu, koho milujeme, a pokud vyznáváme "suchý únor", můžeme třeba mimořádně nahradit společnou skleničku dobrého polosuchého bílého vína tím, že si spolu přečteme Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám u jejich dnešního 578. vydání.
 
V uplynulém týdnu jsem publikoval opět dva články: V prvním jsem se rozdělil o radost, kterou mi udělalo ocenění na mezinárodní fotografické soutěži v dalekém Tokiu (článek Moji Tokijčané mi rozumějí) a ve druhém jsem předvedl fotku s názvem Pražské věže, kterou jsem sice vyfotil už před třičtvrtě rokem, ale pro veřejnou prezentaci (a svou aktuální výstavu) jsem ji upravil až teď. A aby to tu dnes nebylo zaplněné jen samými fotkami, z minulého týdne ještě jednou připomenu svůj příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané, tentokrát v lehce rýmované podobě pod názvem Zlý sen.
 

pátek 12. února 2021

Pražské věže

Kdo mě trochu zná, dobře ví, že udělat slušnou fotku mi nějakou dobu trvá: Některé nápady nosím dlouho v hlavě a přemýšlím o nich (nebo se aspoň tak přemýšlivě tvářím), vlastní focení taky bývá docela dlouhé, vracívám se znovu a znovu na stejná místa, abych už mnohokrát udělanou fotku vyzkoušel udělat ještě jednou, jestli v jiných podmínkách nebude lepší nebo zajímavější, zkouším různé výřezy, různé poměry stran, někdy je zapotřebí udělat dodatečné retuše a další drobné postprodukční úpravy, se kterými se taky většinou courám. Když z celodenního focení přinesu jeden snímek, se kterým jsem jakžtakž spokojený, beru to jako velmi úspěšný den. A vlastním vyfocením a výběrem celý dlouhý proces teprve začíná. Prostě jsem pomalej fotograf a myslím, že to platí v pozitivním i negativním smyslu toho sousloví. Našlo se např. jen pár odvážlivců, kteří se mnou byli ochotni vyrazit na společnou fotografickou vycházku. Většinou se mi od té doby neozvali a zatím nikdo se nedožadoval toho, abychom si ten úžasný společný tvůrčí zážitek zopakovali.
 

středa 10. února 2021

Moji Tokijčané mi rozumějí

Ještě loni touhle dobou jsem plánoval svou třetí a závěrečnou cestu do Japonska. Přál bych vám vidět ten itinerář: Plán byl na měsíc a půl a cesta (by) to byla jako obyčejně zcela neobyčejná, tentokrát už ne znovu na vrcholek magické Fudžisan, toho už jsem si užil při svých dvou předchozích návštěvách dostatečně, ale v podrobně připraveném itineráři byl nějaký čas i na ostrov Šikoku, se kterým jsme se zatím (i když párkrát jen o kousek) navzájem míjeli, druhá zajížďka na ostrov Jakušima, který mě při první a pohříchu velmi krátké návštěvě doslova uhranul a já si slíbil, že se tam musím ještě vrátit, byla tam mimo mnohé jiné oblast Nagana i Nagasaki, několik sopek, fascinující údolí Kiso a znovu i překrásné Kjóto, které je možné vidět nesčíslněkrát a ještě to nebude dost. A Tokio jako hlavní město dostalo dokonce celý vlastní týden, který byl v mých záměrech protkán hvězdicovými výjezdy do okolí do všech světových stran. 
 
Nakonec se život těchhle mých plánů ukázal jako téměř jepičí a všechno nabralo velmi rychlý spád: Cestovat se najednou kvůli pandemii prakticky nesmělo, našetřené peníze jsem utratil za zbytek svých neuvěřitelných více než dvouletých "prázdnin" a jako završení toho všeho cestovatelského zmaru skončila svou činnost v Čechách i specializovaná japonská cestovka, se kterou jsme společně uskutečnili mé předchozí cesty a předběžně (byť zatím nepříliš úspěšně) jsme vyjednávali i o cestě třetí. Připravený detailní itinerář jsem odložil ad acta a jednou po létech, až ho omylem najdu v odlehlém a jen zřídka navštěvovaném koutě šuplíku, se nad ním budu nostalgicky rozněžňovat, kde všude jsem málem byl :-).
 

neděle 7. února 2021

Nedělní miniglosy č.577

Ani jsme se nenadáli a máme "o hodinu více" podle lidového rčení, a ve skutečnosti dokonce "více než o hodinu více", protože kolem přefrčely Hromnice. Sice má teď přijít sníh, mráz a ledovka, ale můj svatováclavský dub na parapetu už stihl vyhnat nový ročník čerstvě zelených listů, což je zřetelná předzvěst jara. Když není jaro venku, dělám si ho aspoň v obýváku. Ještěže si můžeme to čekání na jaro zkrátit Nedělními miniglosami, svérázným blogovým týdeníkem, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u jejich dnešního 577. vydání.
 
V uplynulém týdnu jsem publikoval dva články: V prvním jsem představil svou novou malou fotografickou výstavu v pražském Divadle Kámen, kde je vidět nepočetný výběr fotek dělaných S Pražskými domy za zády. Druhý článek je příspěvek do básnické rubriky, tentokrát nejde o žádnou milostnou lyriku, ale to jen proto, že mi takový Zlý sen občas k mému notnému zklamání rozežene ty sny, které mám nejradši :-). No a z minulého týdne stojí za to si ještě jednou připomenout statistický článek, ve kterém jsme se společně podrobně podívali na Komentáře a komentátory na mém blogu v roce 2020, takže se v něm píše o řadě z vás.  
 

pátek 5. února 2021

Zlý sen

Kam ten svět spěje?!
Včera prý pravdou onemocněl lhář,
mač se zlem v ringu
    vyhrála svatozář
    a vitamín C
        zemřel na kurděje.
Co přijde zítra?
Snad tropické mrazy
    či podvečerní jitra?
Budem se rvát
    o snítku beznaděje
    a nekonečně světlé zítřky
        náladu nám zkazí?
Kam ten svět spěje?
A kdo to všechno spraví? 
Kdo chtěl by žít 
    v tak věrohodném ráji?
 

úterý 2. února 2021

S Pražskými domy za zády

Je to celkem nedávno, co jsem po téměř sedmi měsících, kdy jsem měl pořád v běhu nějakou fotografickou výstavu, konečně rozebral poslední (a největší) expozici dobřichovickou a slavnostně jsem se rozhodl, že si dám v novém roce od vystavování pokoj, protože jsem si výstavních zážitků všeho druhu užil dostatečně a na dlouho dopředu. Stejně se teď vystavovat kvůli pandemii nedá, snad s výjimkou venkovních prostor, a v tom případě musí jít podle nařízení vlády o tak nezajímavé exponáty, aby se u nich pokud možno nikdo nezastavoval, a nemohl si tak s kolemstojícími vyměňovat škodlivé mikroorganismy. Ale úmysly a realita jsou, asi tušíte, dvě úplně odlišné věci, takže když pak přijde nabídka na využití zajímavého prostoru, který navíc dobře znáte, stejně jako lidi, kteří ho nabízejí, to by musel být člověk z kamene, aby odolal. Nu, z kamene...

Z kamene opravdu nejsem, ale vzhledem k té nabídce bych možná aspoň nějakou dobu svým způsobem mohl být. Zmíněným prostorem vhodným pro malou výstavu je totiž kavárna v Divadle KÁMEN; jedná se o pražské autorské divadlo a umělecký salón působící ve vlastním divadelním studiu poblíž metra Invalidovna v pražském Karlíně. I když sám nejsem žádným divadelníkem ani nadstandardně častým divadelním návštěvníkem, v posledních šesti letech jsem se celkem pravidelně účastnil řady akcí, které mají programové epicentrum právě v tomto divadle. Velikým lákadlem byl pro mě především dlouhodobý projekt Pražské domy, jehož základem jsou pravidelné víkendové vycházky už osmnáctým rokem velmi důkladně mapující pražské domy pěkně jeden po druhém podle čísel popisných, a během kterých se jako návštěvník dozvídám spoustu informací o historickém i uměleckém kontextu z poutavého odborného výkladu kunsthistorika Jakuba Syneckého.