Faunovo velmi pozdní odpoledne

Když se mi kdysi dávno dostala do ruky knížka povídek Jiřího Brdečky s názvem Faunovo značně pokročilé odpoledne, vůbec jsem netušil, že podle titulní, jen několikastránkové a nijak oslňující povídky natočí Věra Chytilová jeden ze svých nejlepších filmů. Ostatně tehdy jsem knížku četl kvůli úplně jiné povídce s názvem Příběh básníka Jehlana, která nám tehdy připadala velmi líbivě protistátní na to, že knížka byla k dispozici ve veřejné knihovně. Titulní povídka mě ale tehdy ničím nezaujala. Naštěstí zaujala známou českou režisérku, jejíž díla jsou známá mimo jiné i bohatými feministickými prvky. A jaké jiné téma může takovou filmařku lákat víc než motiv stárnoucího seladona, který veškerou svoji energii dává do svých stále nových a nových milostných dobrodružství a s pokročilým věkem se stává ve svém konání stále směšnějším a politováníhodnějším.

Ukázka z původní povídky Jiřího Brdečky: "Když skončil svou práci, šel rovnou domů, vykoupal se, oblékl svůdcovský úbor, jehož základním prvkem byla bělostná silonová košile. Měl dvě, pral je každou noc před spaním a pečlivě vyvěšoval. Proměna kádrově nezávadného pracujícího inteligenta v samoúčelného erotika si vyžádala asi hodinu. Pak se ihned vyrazilo na lov. Třeba říci, že to byl člověk kultivovaný, a proto opovrhoval manévry pouličního seznamování, které přenechával vulgárním duchům. (...) Velmi rychle odhadl objekt a pak se choval rezervovaně nebo drze, seriózně nebo žertovně, brutálně nebo něžně, v dalších kolech však vždy romanticky, ba sentimentálně. Díky pružnosti svých metod měl úspěchy na široké základně a měl je už hezky dlouho. Byl tu však jeden problém. Ačkoliv změnil za svého života nejeden světonázor, jeho samoúčelně erotický vkus stagnoval, to jest setrvával u dívek zhruba dvacetiletých, ne-li kapánek mladších."

 

Film s mírně upraveným názvem Faunovo velmi pozdní odpoledne vzniknul v roce 1983 v Krátkém filmu Praha (Barrandov byl tehdy vůči Chytilové velmi chladný a odtažitý) a okamžitě se zařadil k mým oblíbeným; od té doby se na něj velmi rád podívám a i když jinak mám k většině filmům Věry Chytilové výhrady, někdy i značné (např. k Dědictví aneb Kurvahošigutntág), Faun se mi i po létech a po mnohonásobném shlédnutí v kinech i v televizi (naposled před několika dny) moc líbí. Ano, mužské postavy (kromě Fauna Leoše Suchařípy i jeho kolegové Ivan Vyskočil st. a Jiří Hálek) nejsou stiženy žádnými prvoplánovými cnostmi, jsou to bez výjimky slaboši a odsoudit je nedá skoro žádnou práci. Na druhou stranu režisérka ve filmu tentokrát nešetří ani ženské postavy: Přehled Faunových známostí na jednu noc je vůbec zvláštním panoptikem a postavy, které do děje zasahují zásadnějším způsobem (Faunova šéfová v okouzlujícím a zároveň děsném podání Libuše Pospíšilové i jeho spolupracovnice Vlastička, kterou hraje Vlasta Špicnerová), taky nejsou zrovna ztělesněním dobrých vlastností. Vlastně jediné postavy, které si v jistém smyslu zaslouží úctu, jsou ty nejstarší ve vedlejších, byť výrazných rolích, ať už jde o poslední roli úžasně vitálního sedmadevadesátiletého Františka Kováříka nebo Ernu Červenou (mimochodem, manželku zakladatele legendárního kabaretu Červená sedma, Jiřího Červeného) v roli Faunovy staré zranitelné sousedky.

Ostatně stáří a směrování k němu hraje ve filmu významnou roli. Původně celkem drobný a nekomplikovaný námět dostal v podání Věry Chytilové mnohem širší kontext a film o nenapravitelném proutníkovi se stal vlastně metaforou postupného zániku a podvědomé hrůzy z něho. Kromě stálé konfrontace mladého a starého, která vyplývá z Faunova životního stylu (je tu i nesmyslné verbální ujišťování o vlastní mladosti "Vždyť já vypadám ještě jako chlapec!"), jsou výrazným výtvarným a postupně i dějotvorným prvkem průstřihy na staré stromy s vrásčitou kůrou podobnou staré lidské kůži, a jejich opadané tlející listí ("A já pořád co mi to tlení připomíná: Vůně mýho dětství!") Faun, kolem kterého se celý děj točí (v povídce jde jen o přezdívku jistého pana Koblihy, ale ve filmu se skutečně jmenuje Faun), se snaží poznávat další a další mladé dívky a neustále vyhlíží další cíle svých milostných dobrodružství, jako by byl zklamán, že nemůže mít úplně všechny, které se mu líbí (smutný povzdech "Když vono se to všechno stihnout nedá…"), přesto pociťuje stále víc, že mu smysl života protéká mezi prsty ("Samej sex a nikde žádná láska!" nebo uštěpačná slova jedné z jeho milých "No jo, vždyť já vás znám jenom z tý postele…"). Ale přestože po takovém citu Faun verbálně touží ("Panebože, dej, ať se dneska zamiluju a ať je to ta pravá!"), není už lásky - kromě lásky sám k sobě - schopen, přestože se o tom stále ujišťuje.

Celý film je dokonalou ukázkou prolínání různých motivů i uměleckých oborů. Významnou roli hraje i Praha a její (především barokní) památky a ostatně i samotný název filmu není jen odezvou Brdečkovy povídky, ale má souvislost i se skladbou Clauda Debussyho Faunovo odpoledne, jejíž motivy se ve filmové hudbě objevují v jazzujícím podání Jiřího Stivína. Velkou pozornost věnuje Chytilová tradičně výtvarnému pojetí filmu, fascinující (a někdy balancující na samotné hraně snesitelnosti) je ostatně všudypřítomná ruční kamera Jana Malíře, která nejen zprostředkovává děj, ale nazírá ho z různých úhlů, deformuje ho, při snímání se vlní, dýchá a spoluvyjadřuje okamžitou náladu; zcela puštěná ze řetězu je "opilá kamera" např. v závěrečné dlouhé opilecké scéně.

Herecky je film postavený na výkonu Leoše Suchařípy, který si svou životní roli doslova užil, byť pamětníci vzpomínají na vyhrocené emoce během natáčení, především mezi režisérkou a představitelem Fauna, ale možná i proto je pro mne Suchařípa jako Faun ve většině obrazů doslova nezapomenutelný. Komu jeho způsob herectví není úplně sympatický, tomu doporučuji aspoň závěr filmu, kde opilý Faun ("Já se tady držím. Pojďte mě přidržet, ať se můžu pustit!") jednak odhaluje podstatu svých přelévavých "citů", jednak zjišťuje, že bilance jeho života je ve skutečnosti tristní a snaží se aspoň o formální vyjádření jeho smyslu ("Aspoň to jméno aby tu po mně zůstalo..." píše křídou své jméno na chodník vedle namalovaného dětského panáka - F A U ...). Ale nic zásadního nestihne. Smrt v podobě jeho šéfové si pro něj přichází a nehodlá se ho již vzdát. Mimochodem - jak jsem nikdy neměl rád dramaturgyni Československé televize Libuši Pospíšilovou, tahle role jí v mých očích velmi sluší. Vůbec nevadí, jak přehrává, naopak je to přesně v intencích její afektované postavy. No a Smrt s kosou v jejím podání je vyslovená lahůdka! Od roku 1983 je pro mne stálým strašákem vědomí, že i pro mne si dřív nebo později přijde paní Pospíšilová o odveze mne za panem Faunem taxíkem do své věčné říše. A byť se hrátky se Smrtí jeví jen jako nezávazná filmařská hra, skutečná Smrt ve filmu také zaúřaduje a závažnost toho okamžiku je ve skoro děsivém protikladu k bezvýznamnosti Faunova snažení skrýt v ten okamžik svou mladou milenku, jako by na tom právě v jeho případě a s jeho pověstí ještě nějak záleželo.

Před kamerou se mihne celá řada zajímavých osobností: Výraznou roli má např. dcera režisérky Tereza Kučerová, v malé roli se mihne mladá Ivana Chýlková ("...ty prstíky by mohly... Kdyby chtěly...") i dcera autora původní povídky Tereza Brdečková, na koncertě z děl Vivaldiho můžeme vidět i Pavla Bobka a dokonce jsem měl pocit, že se před kamerou na chviličku po vzoru Hitchcockových děl objevila i samotná paní režisérka. No a když jsem se dočetl, že malou roli "Dívky s melounem" hraje jakási Marie Vápeníková, má náklonnost k filmu, už tak dost veliká, ještě vzrostla :-). O pozoruhodných kreacích Františka Kováříka a Erny Červené jsem už mluvil, zajímavostí pro někoho možná bude i to, že Erna Červená se kromě "Fauna" ještě objevila v docela slavné roli ležící babičky v komedii Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody ze stejného roku. Ty dvě role ovšem snad ani nemohou být rozdílnější a které z nich dávám přednost je, myslím, zřejmé.

Pro mne je film Faunovo velmi pozdní odpoledne i s odstupem jedním z nejpozoruhodnějších českých filmů. Možná k němu už nemám tu fascinovanou "kultovní" úctu jako kdysi, ale na druhou stranu - tím jak se pomalu přibližuji Faunovu filmovému věku (mimochodem, v původní povídce je "starý" pan Kobliha zdatným osmatřicátníkem :-)), jsou pro mne alespoň některé motivy konání jeho postavy (byť mi rozhodně není vzorem jeho přelétavý vztah k ženám a na druhou stranu ani zdaleka nedosahuji jeho svůdnických úspěchů :-)) v mnohém pochopitelnější.

Kdo film nezná a nedává přednost polopatismu a brutální filmové akci před jemným humorem a filmařskou nápaditostí, tomu můžu film jedině doporučit.