čtvrtek 29. dubna 2010

Mikael Niemi - Popmusic z Vittuly

Máte tušení, kde leží Tornedalen? Já tedy takové tušení neměl do okamžiku, kdy jsem se začetl do půjčené (díky, Melindo) knížky švédského spisovatele Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly. Pak jsem se dozvěděl nejen, kde leží Tornedalen a Pajala (na severu Švédska při švédsko-finské hranici), ale především to, jak se v tomto podivuhodném odloučeném a drsně severském světě žilo někdy na přelomu 60. a 70.let, tedy v době, kdy autor i jeho alter ego Matti - hlavní hrdina a vypravěč celé mozaiky příběhů - dospěli do puberty. Kniha je vyprávěním o zvláštním starém světě na pomezí severských kultur, náboženství a jazyků, světě s danými pravidly a tradičními hodnotami, do kterého postupně vtrhávají nové "globální" vlivy, očima chlapce nasávajícího všechno kolem sebe a vytvářejícího si ze všech nesourodých ingrediencí vlastní "výživný" kokteil. Příběh zdejšího zvláštního prostoru a zvláštních lidí se proplétá se vzpomínkami ryze individuálními - na syrové i fantaskní zážitky, klukovské bitvy, první zážitky s alkoholem, muzikou i dívkami. Matti i jeho nemluvný kamarád Niila vstupují do bizarních příběhů zdejší přírody a zejména místních rázovitých obyvatel. Tragika se mísí s komičnem (např. vypořádávání babiččiny poslední vůle) a vše je většinou prodchnuto zvláštním patriotickým furiantstvím starousedlíků, pochopitelně v této oblasti dostatečně zkrápěným všudypřítomnou samohonkou. A popis opileckých večerů je opravdu věrný.
 

neděle 25. dubna 2010

Nedělní miniglosy č.61

Ferda mravenec na tiskové konferenci oznámil, že mu byl ukraden jeho puntíkovaný šátek. Za pachatele označil skupinu rezavých mravenců, kteří ho přepadli večer, když šel domů z práce všeho druhu. Proti tomuto prohlášení se postavil nejmenovaný dvojitý ministr a v současné době alespoň zmocněnec pro mravenčí práva, který takové vyjádření považuje za naprosto nekorektní a založené na principu kolektivní viny: "Taková celebrita, jakou je Ferda mravenec, by si měla dávat pozor na ústa. Dost na tom, že jako pachatele označil mravence; ten rasistický dovětek už by si měl odpustit, zvlášť když vyšetřování ještě není uzavřeno, takže není jisté, jestli si Ferda svůj šátek neukradl sám. Navíc po ztrátě šátku vypadá Ferda jako zcela obyčejný mravenec, takže vlastně ani není jisté, jestli je to vůbec Ferda!"
 

Jablunkov - Mionší - 5.den

Pro poslední den pobytu jsem měl připravené dvě zcela odlišné varianty programu: Buď zajedu do centrálních Beskyd a podívám se na Pustevny, Radegasta a Radhošť nebo si projdu hřeben Slezských Beskyd na česko-polské hranici. Zpočátku si Radegast nevedl špatně, ale pak ztratil svého mocného přímluvce (ano, dnes už i za bohy se musí někdo přimluvit, abychom je vůbec vzali v potaz) a jeho akcie dramaticky klesly. No a nakonec lenost a pohodlnost zvítězila a rozhodl jsem se pro variantu, pro kterou nebylo třeba žádné součinnosti hromadné dopravy.

Když jsem tak stoupal předměstím Jablunkova plným nově postavených domků, uvědomil jsem si, že jsem za celou dobu svého pobytu nespatřil nikoho, kdo by sekačkou sekal trávu. Zato skoro vedle každého domu je malé políčko, kde spousta lidí sázela brambory, v zahradách žijí kromě samotných obyvatel i slepice, perličky a morky (krůty), všude pobekávají ovce a pobíhá mnoho čerstvých jehňat, občas i koza zamečí, prostě vše běží trochu jinak než v Praze a okolí, kde už dost lidí žije v přesvědčení, že v české ústavě je zakotveno právo na bazén a golfový trávník.
 

sobota 24. dubna 2010

Jablunkov - Mionší - 4.den

Tentokrát jsem si naplánoval klidnější a trochu teplejší den. Zkusím se vrátit k říčce Kopytné, abych udělal pár fotek, a pak si vyjdu procházkovým tempem ke kapli na vrchu Kozubová, kam jsem se chtěl podívat již první den, ale déšť mne odradil. Nemusím nikam spěchat, nic stihnout, prostě pohodový a klidný den.

Klidný den začal tím, že se mi jako obyčejně nepodařilo publikovat článek ze včerejška. Když jsem ani na třicátý pokus nedokázal z počítače dostat víc než že "sezení již není platné", rozčílil jsem se v tom klidném dni doběla a vyrazil jsem do městského informačního centra zjistit, kde mají v Jablunkově veřejný internet. Milá paní informátorka ukázala prstem do rohu místnosti, článek byl za minutu na svém místě a ještě jsem se dozvěděl, že ty slovenské zasněžené vrcholky, které jsem viděl včera, byla Fatra. I tak ale tahle štrapáce znamenala zdržení a já musel trošku přidat, abych stihl autobus.
 

pátek 23. dubna 2010

Jablunkov - Mionší - 3.den

Hned ráno bylo jasné, že nic není jako včera: Těžké olověné mraky se přes noc rozplynuly a do sluncem rozesmátého dne se vylouply krásně vymalované boubelaté beskydské kopce. Jedinou cenou za tuto krásu byl ranní poctivý mráz a celodenní velkokapacitní chladnička. Přihodil jsem tedy ještě jednu vrstvu oblečení, připraven - až se během dne oteplí - vrstvy přizpůsobit dané situaci. Přizpůsobování bylo nakonec jednodušší, než jsem čekal. Zima byla celý den tak poctivá, že všechny vrstvy zůstaly na svém místě a ještě se jich občas zdálo být málo. A přestože dnes na rozdíl od včerejška nepršelo, voda do značné míry utvářela charakter výletu.

Nechal jsem se zavézt autobusem tentokrát až do Horní Lomné. Řídil stejný řidič jako včera, zpytavě si mne prohlížel a v jeho očích byla vidět otázka: "Tak jakpak sis včera užil prales, holoubku?" Měl jsem připravenou obecnou repliku: "Děkuji za optání" - tím snad nejde nic zkazit, ale bohužel na optání nedošlo. A tak jsem vyrazil od konzumu v Horní Lomné směrem na sedlo pod Malým Polomem. Pěkná asfaltka postupně přecházela v ošklivou asfaltku, ta v hliněnou lesní cestu, která se stále víc ztrácela mezi proudy neregulovaných bystřin.

Bystřiny z teprve nedávno roztátého sněhu crčely totiž úplně všude, nejvíc přímo pod nohama, takže jsem celkem zúročil podzimní zkušenosti ze Slovenského ráje, kde se v kaňonech chodí prakticky výhradně korytem potoků. Balancoval jsem na vaklajících se kamenech a podkluzujících kouscích klád, kolem se zdála být nefalšovaná baskervilská blata okrášlená místy blatouchy a petrklíči, a mne utěšovalo jen pomyšlení, že moje bunda je natolik vodoodpudivá, že i kdybych se v některé z těchto bahenních nádrží nedopatřením utopil, jistě neprovlhnu.

Dnes již se při stoupání na hřeben cítím o něco lépe než včera. Ne, že bych kopec křepce vyběhl, takový pohyb si přece jen ještě představuji jinak, ale funěl jsem o něco méně a na své plíce jsem musel čekat méně často. Ale stále stoupám pomalu a těžce, asi jako tatranský nosič, jenže on má na rozdíl ode mne na zádech deset bas piv a pod každým ramenem pytel cementu, abychom si jako rozverní turisti mohli dát na chatě Pod Rysmi becherovku s tonikem. Ale dýchá se mi o něco lépe, dokonce i v "zóně smrti" nad 800 metrů nad mořem (tenhle nedoklep jsem kdysi viděl v jedněch novinách a od té doby ho rád používám).

Kousek pod Malým Polomem je vydatný pramen vody, kterým jsem nahradil svou Korunní kyselku. Služby by samozřejmě ještě bylo možné vylepšit: Kolem pramene bylo dost bahna (co takhle to tu třeba vybetonovat?) a nečepovali tu jemně perlivou variantu. Ve stojatých loužích tu dorůstaly celé chomáče gelových vajíček "s očičkem". A tak jsem se každou chvíli zastavoval, tu abych se pokusil obejít nějakou obzvlášť velkou bažinu na cestě, občas abych si něco vyfotil. Pak mi došlo, že budu-li se takhle rozněžňovat nad každým pulcem, nemám žádnou šanci túru dokončit a budu asi muset bivakovat na hřebeni, což nebude v předpokládaných mínus pěti stupních žádný med. Nejspíš zmrznu jako Ötzi, příští zimu mne pohltí nově vzniklý pevninský ledovec a až za pět tisíc let roztaju, archeologové postjaderné civilizace nade mnou budou přemítat, k čemu asi sloužily ty jednoznačně náboženské předměty, které se u mne našly (stativ, foťák, objektiv).

V některých místech ještě bíle zářily velké sněhové plochy. Kdybych nebyl líný a vzal si s sebou běžky, několikrát jsem se mohl pár desítek metrů svézt. Místy jsem byl docela zmrzlý a v jednom místě slunci zvlášť dobře skrytém byla dokonce zmrzlá i země. Velká část hřebenovky vede přímo po hranici mezi Českou a Slovenskou republikou: Po levé ruce Beskydy, po pravej ruke Kysuce. Žádné vesnice, jen usedlosti: Zajacovci, Školníkovci, Jarošovci, Zubrinovci. Každý z nich má nějakou tu ovci. Zkoušel jsem slalom mezi hraničními kameny, takže budu nejspíš souzen za mnohonásobné nedovolené opuštění republiky (během mžiku jsem se stal recidivistou). Na chvíli mne značená cesta dokonce dovedla do Slovenského vnitrozemí, takže mne dnes několikrát přivítal (na rozdíl od včerejška oprávněně) pro změnu slovenský operátor. Pozoruhodná je určitě "hřebenová" kaplička z roku 1810 na Muřínkovém vrchu, odkud je to už jen kousek na Velký Polom, který je sice jen o mrzkých 7 metrů vyšší než Malý Polom, ale už je to takhle jednou dané písemně, takže i když je Malý Polom větší než většina okolních kopců, jednou je Malý a basta!

Těsně před opuštěním hřebenovky u turistické chaty Skalka, jsem ve slovenské dálce zahlédl krajky bílých oblaků, a když jsem se podíval lépe, zjistil jsem, že to nejsou bílá oblaka, ale pásmo zasněžených vysokých hor. Jaké hory to ale byly, to nevím, měl jsem dávat v hodinách zeměpisu lepší pozor. Za celou dobu svého výletu po hřebeni, jsem nepotkal jediného dalšího turistu. Zato při sestupu jsem potkal srnku a dostal jsem od ní letáček k patnáctému výročí existence rockového klubu v Jablunkově. Anebo že by tam jen tak ležel? V údolí se po mravenčí dálnici soukaly směrem k Jablunkovskému průsmyku těžké kamióny jako líné malé housenky, domečky připomínaly náhodně rozsypané kostičky cukru a z nadhledu několika stovek výškových metrů, z oné zmíněné zóny smrti, kdy člověk má vidiny a slyšiny (a co čišiny?) a zabydluje si prázdnou krajinu lidmi, kteří tu prokazatelně nejsou, to vše působilo tak, jako by ruch v údolí měl nějaký smysl.

Kdybych si podobný pětadvacetikilometrový výlet udělal každý den po dobu tak asi pěti nebo šesti měsíců, možná by to mělo pozitivní vliv na moji fyzickou kondici a tělesné proporce, zvlášť kdybych vždycky jel pouze na tři vejce k snídani a dvě polomáčené oplatky Mila jako dnes. Spolehlivost a nízká spotřeba, inzerovali by mne reklamní mágové, kdybych byl automobilem.

Bojím se ale, že by na mne už nebyli ochotni poskytnout potenciálnímu kupci žádnou záruku.

čtvrtek 22. dubna 2010

Jablunkov - Mionší - 2.den

Pokud jste se těšili, že vám budu vyprávět své zážitky, jak jsem konečně viděl na vlastní oči prales Mionší, možná vás trochu zklamu. A přitom jde o tak maličký rozdíl: Budu vám totiž vyprávět své zážitky, jak jsem na vlastní oči prales Mionší neviděl. Ani na žádné jiné oči. Naučná stezka je totiž až do 1.června zavřená a divoká příroda po náročné zimě odpočívá.

Přesně podle předpovědí skončilo krátké období suchého tepla, které bylo nahrazeno mokrou zimou. Zatímco ještě včera bylo horko i na triko s krátkým rukávem, dnes bylo třeba s rozmyslem vážit počet vrstev oblečení. Beskydy nebyly z Jablunkova prakticky vidět, do té míry byly zahalené ve své oblačné burce. Nechal jsem se autobusem dovézt až na začátek naučné stezky pralesem Mionší a čekal jsem, kolik nás turistů bude z autobusu vystupovat. Vystoupil jsem sám! Úžasné, aspoň mne nebude při rozjímání v divoké přírodě rušit žádný reprezentant takzvané civilizace. Ale na startu naučné stezky mi něco neladilo. Ve dřevěných stojanech nebyly umístěné žádné informační texty! Až když jsem přišel blíž, všiml jsem si napůl roztrhaného bílého papíru se sdělením, že naučná stezka je zavřená a otevře se až 1.června, aby měla zdejší příroda dostatek klidu. A k tomu poděkování za pochopení "za všechny divoké obyvatele pralesa".
 

středa 21. dubna 2010

Jablunkov - Mionší - 1.den

"A co čepujete?" zeptal jsem se místo odpovědi na otázku mladé servírky, co si přeju k večeři k pití. "Pivo?" odpověděla nejistě a s otazníkem. Ano, pivo. Na hloupou otázku celkem přijatelná odpověď. Ujednáno, tak si tedy dám jedno pivo.

Jedno pivo v Beskydech znamená většinou jeden radegast. Jednoduchá úměra i pro bývalého Plzeňáka jako jsem já. A Jablunkov - i když na první pohled nevypadá - je v Beskydech. Lépe řečeno mezi Beskydy: Z jedné strany Beskydy Slezské, z druhé Moravskoslezské, uprostřed právě tolik místa, aby se sem vešlo nejvýchodnější město České republiky a slily se řeky Lomná a Olše a taky český a polský element do jednoho míchaného salátu.
 

úterý 20. dubna 2010

O jedení příborem

Celkem jsem svým rodičům za způsob výchovy, které se mi dostalo, vděčný. Jednu skutečnost jim ale rozhodně kladu za vinu: Nenaučili mne totiž jíst příborem. Tedy plastovým příborem!

Ne, že by se u nás jedlo na stříbře, ale vždy poctivým příborem (sice mi jako dítěti nebylo jasné, jak se v něčem takovém mohl narodit Sigmund Freud, ale toto trauma jsem nakonec vytěsnil). Příbor to byl různorodý, ale vždy zvonil kovem a dobře vedl elektrický proud. Dal se násilím ohnout a o něco šikovnějším zpětným násilím uvést zase skoro do původního stavu, dal se hodit do tašky, aniž byste si museli lámat hlavu s tím, jestli není vystaven nepatřičnému tlaku spoluzavazadel a místo příboru vás na dně kufru nečeká jen bílá plastová drť. Pokud jste chtěli někoho popichovat, na kovovou vidličku bylo vždy spolehnutí. Lžíce ponořená příliš dlouho do horké polévky sice pálila, ale nikdy se v dýmající tekutině nerozpustila. No a hlavně s tímto příborem šlo jíst. Přesněji řečeno - sousto šlo například ukrojit, bylo možné ho napíchnout a celkem bezpečně donést k ústům a předat k dalšímu zpracování. Zdá se to být jako samozřejmá věc, ale právě existenci zcela samozřejmých věcí si uvědomíte až v okamžiku, kdy o ně přijdete.
 

neděle 18. dubna 2010

Nedělní miniglosy č.60

Čeští nacionalisté protestují proti tomu, aby z povinné školní četby zmizela kniha o kocouru Mikešovi jen proto, že je v ní nelichotivá poznámka o nepřizpůsobivých občanech. "Bereme našeho milého českého kocourka Mikeše jako důkaz naší nezaujatosti," prohlásil jeden z představitelů undergroundové organizace Národní cívka. "Jsme schopni se ho zastat i přesto, že on sám je černý. Tím, že ho ale někteří aktivisté chtějí navíc dostat i na černou listinu, byly meze naší trpělivosti s černými věcmi překročeny." Přes toto vstřícné gesto ale bleskový průzkum mezi příznivci organizace potvrdil, že k Mikešovi velké sympatie necítí a podporují nadále spíše Nácíčka.
---------------------
Evropská unie vyzvala Island, aby na svém území rozhodně zasáhl proti anarchistické sopečné činnosti, která nadále komplikuje situaci v celé Evropě. Přestože je k potlačení geotermální vzpoury Evropa připravena vyslat na Island speciální vojenský kontingent, do kterého je Česká republika ochotna přispět tradičními pěti lahvemi minerální vody Mattoni, islandští představitelé dávají přednost dohodě. První kolo jednání mezi islandskými politiky a sopkou Eyjafjallajökull už se uskutečnilo včera večer v Reykjaviku. Výsledky jsou doposud nejasné, podle pozorovatelů však proběhlo jednání ve vřelé atmosféře, z jednací místnosti se ozývaly časté výbuchy smíchu a účastníci si čas od času odskočili na balkón zakouřit.
 

sobota 17. dubna 2010

Žlutý mouřenín

Desdemonin Othello,
to je role na tělo,
zvlášť když podezření měl,
že je ve hře více těl.

Za hrubost a za žárlení,
zakázané uvolnění
s Shakespearovým veršem na rtu,
správně dostal žlutou kartu.

středa 14. dubna 2010

O českých názvech sportů

Dnes mne ráno při cestě do práce napadla mimořádně vtipná básnička. Nebo aspoň mně v tu chvíli připadala mimořádně vtipná. Byla založena na drobném nedorozumění, kdy si muž objedná v internetovém obchodě boxerky (míněno spodní prádlo) a místo toho jsou mu doručeny rohovnice, tedy samičky od boxerů (pozor, nemíním bojové nástroje zpevňující pěst, ale sportovce a rváče). Celkem pitomý obsah, ale vtipná forma a vzdušný rým.

Potíž tkvěla v tom, že slovní hříčka, rým i rytmus byly založeny na slově "rohovnice". Dobré, dokonce ještě použiju netradiční archaické slovo, řekl jsem si původně. Ale tehdy mne napadlo, jestli to slovo není až příliš netradiční a příliš archaické a jestli ho ještě dnes běžný středně poučený blogový čtenář vůbec zná. A nabyl jsem podezření, že nezná. Co s takovou hříčkou, co s vtipem, který nikdo nepochopí. Kdo už dnes tuší, že rohování býval svého času používaný výraz pro box. Dnes už word takové slovo podtrhává a dává tím jasně najevo, že rohování opustilo běžný lidský slovník a odstěhovalo se definitivně do budovy Ústavu pro jazyk český, kde je opečováváno v sekci podivností a zrůdiček.
 

neděle 11. dubna 2010

Nedělní miniglosy č.59

Kromě podpisu další z mnoha převratných historických smluv o jaderném odzbrojení, využili Barack Obama i Dmitrij Medveděv svůj krátký pobyt v Praze k jednání o dalších významných otázkách dnešní globální politiky. Ruský prezident se například živě zajímal o to, jak se hodlá česká vláda zasadit o zvýšení počtu medvědů v českých lesích, zatímco jeho americký protějšek přijal k soukromému rozhovoru předsedu českého svazu baráčníků.
---------------------
Nově jmenovaný šéf odborů vyhlásil novou strategii boje za práva zaměstnanců: "Domnívám se, že nejlépe můžeme obhajovat svá práva tehdy, když se v zemi rovnou chopíme vlády. Stejně - jak je vidět v posledním roce - si pořádně vládnout nikdo netroufá a navíc od vlády odborníků k vládě odborářů už, myslím, není tak daleko." Proti záměrům odborářů se chystají v ulicích hlavního města svorně demonstrovat politici ze všech stran a je dokonce možné, že poprvé v historii sněmovny vyhlásí regulérní stávku. I občanští demokraté připouštějí, že na dobu stávky jsou ochotni přerušit své obstrukce, kterými dosud paralyzovaly jednání poslanců, aby stávka mohla proběhnout důstojně a nerušeně.
 

středa 7. dubna 2010

O nebeské spravedlnosti

Pokud se jakýkoli nešťastník nebo lump domnívají, že se stali obětí justiční zvůle, což se díky přirozenosti lidské občas děje, mohou se odvolat k vyšší instanci. A vyšších instancí je celkem dostatek na to, aby odvolanec mohl nabýt dojmu, že lidské spravedlnosti bylo učiněno zadost (což ovšem - pokud není konečné rozhodnutí podle jeho gusta - stejně nenabude). Tak nějak automaticky předpokládáme, že slovo spravedlnost zní z různých úst různě, a nikdy tedy nemůže být na škodu požádat o dobrozdání více úst. Selžou-li různé vysoké, vyšší i nejvyšší soudní dvory, v záloze je ještě soud ústavní (jaký ústav je tímto soudem reprezentován, jsem zatím nezjistil) a několik evropských instancí, kdyby vzniklo podezření, že našinec to s jiným našincem nemyslí dost dobře. Možná ještě v budoucnu založíme soudy celosvětové a třeba i galaktické, v domnění, že čím více (vysokých) instancí, tím větší (a vyšší) spravedlnost.

Škoda, že výška všech těch ctihodných soudních budov nesahá až do nebe, aby se stala konkurencí spravedlnosti nebeské, protože se domnívám, že v dosud opomíjeném odvětví nebeské spravedlnosti by trocha čerstvého vzduchu, volného trhu a investigativní žurnalistiky nemohla uškodit. Nezdá se vám občas taky jako mně, že té svévole nebeské spravedlnosti je příliš? Je to divné, týká se to každého z lidí, a přitom žádná z politických stran a hnutí, ani jeden z charismatických politických předáků, kteří jinak dokážou naslibovat změnu směru času a přebytkový rozpočet pro Řecko - prostě nikdo si netroufá dát podobný bod do svého volebního programu. "Zastavme zvůli nebeské spravedlnosti!" jak by se to krásně vyjímalo na billboardu s pěkně urostlými Dánkami v pozadí!
 

úterý 6. dubna 2010

O pomlázce od Žluté řeky

V naší české Říši velkého předstírání, kde vrchní hospodáři předstírají, že umějí hospodařit a poddaní předstírají, že jsou s tím nespokojeni, kde lékaři předstírají, že uzdravují, ale přitom pouze uchovávají své pacienty ve stavu trvale udržitelné nemoci, a kde všichni společně předstírají, že vědí, ačkoli se pouze (v lepším případě) domnívají, v té malé říši, nad kterou slunce nudou a smíchy nezapadá, se objevilo před velikonočními svátky čínské proutí předstírající pomlázky. Určitě přímo na břehu Žluté řeky, tedy Chuang Che, cheche, sbírají čínští postátnění vodníci proutí z dýchavičných stromků, jejichž kořeny zaplavila voda nádrží gigantických hydroelektráren. Pak proutky suší, aby z nich vymizela pokud možno veškerá životní síla a pružnost, protože pružnost je čínský výrobní artikl a konkurenční výhoda, tak proč by měli pružností zásobovat tak umdlévající a nepružný kontinent, jakým je napolo sjednocená Evropa 21.století.

Pak spletou z proschlých a lámajících se větviček cosi, co se podobá našim pomlázkám, naloží tím po okraj své obchodní lodě a po pár měsících cestování společně s vkusnými pomlázkami z čistého bioplastu se výsledný produkt, který předstírá, že je typickou českou pomlázkou s visačkou Made in China a s informací, že se dá žehlit na jedničku, ocitne v našich supermarketech. Co má společného s českými Velikonocemi, je mi záhadou. Nicméně - slovy mluvčích našich řetězců - zákazníci si takové čínské pom-lac-ki přejí, protože jsou levné (aby ne) a vypadají pestře. Co na tom, že je to šunt, hlavně když je to laciné, vypadá to a není s tím žádná práce. Přeloženo do češtiny: Šetřivost (aby bylo i na jiné podobné nesmysly), preferování formy před obsahem a lenost - to jsou tedy převládající průvodní znaky letošních Velikonoc ze supermarketu.
 

neděle 4. dubna 2010

Nedělní miniglosy č.58

Pokutu za hrubé nedostatky při opravě Karlova mostu, na které poukázalo Hnutí za práva slepic, dostal pražský magistrát. Podle našeho zjištění byl hlavním důvodem fakt, že vejce použitá do malty podle středověké legendy, nepocházela z volného biochovu jako v době výstavby mostu, ale od nosnic žijících v klecích, což samozřejmě zásadně mění kvalitu vajec, kvalitu malty, a tím i celkovou odolnost mostu proti opotřebení. Pražský primátor přiznal pochybení a řekl, že se zasadí o to, aby všechny slepice, které byly umístěné v kleci bez rozhodnutí soudu, byly propuštěny na svobodu, což přivítali především členové Hnutí za práva tchořů a lasiček.
---------------------
První představy o tom, jak si představuje praktické změny fungování vlády po nepochybně vítězných květnových volbách, zveřejnilo na tiskové konferenci vedení sociální demokracie. Pro všechny pořádkumilovné daňové poplatníky a pro výrobce počišťovací techniky může být například zajímavá informace, že sociální demokracie připravuje ve všech ministerských budovách a zejména na Ministerstvu financí instalovat zcela nový systém centrálního vysávání.
 

sobota 3. dubna 2010

O aprílovém vyvádění

Na 1.duben se většinou těším. Ne, že bych patřil k takovým smíškům, kteří se každého z lidí kolem sebe pokoušejí vyvést aprílem, to období mám za sebou tak dávno, že už si nejsem jistý, jestli to byla skutečnost nebo taky jen nějaký apríl. Ale každého 1.dubna prožiju v naději, že to, co se děje kolem mne, může být jen výsledek snahy vyvést aprílem mne.

Kupříkladu kolega z práce soustrastně prohodí: "Dnes vypadáš nějak unaveně." Kterýkoli jiný den v roce bych se nad sebou musel pozastavit a říct si, že bych se sebou měl něco udělat, když na ostatní působím unaveně. Ale 1.dubna takovou poznámku házím za hlavu: Jde přece jen o žert, o snahu mne vyvést aprílem. Určitě navenek srším energií a čím víc srším, tím lépe vynikne kontrast mezi tím, co kolega říká, a jiskřivou skutečností.
 

čtvrtek 1. dubna 2010

Na Lefkadě

Kde skřeky cikád třesou obzorem,
kde harfy bohů oplodňují zem,
kde vodoměrky běží moři vstříc,
kde ušlápnuté nic
se nekonečnem stává
a stará slupka kůže
v cárech opadává,
kde slovo dělá pořád ještě muže.

Kde slaný vítr dýchá sterou vůní,
a vlny hučí, šumí, bouří, duní,
kde ticho láká harmonií tónů
a barvy nebe stojí za poklonu,
kde netopýří plachty na obzoru
snad pohnou k tanci i majestátní horu.

Kde slunce na lože uléhá v plné síle
a tmavé skály zrána promění se v bílé.