Přání pro štamgasty i kolemjdoucí

Den před silvestrem jsem si udělal "rozesílací den" pro svá péefka. Mám totiž zvyk - nevím, jestli je dobrý nebo špatný, každopádně funguje jako skvělý žrout času - že přání posílám převážně individuálně, abych každého mohl oslovit s úctou jeho jménem a mohl text aspoň do určité míry individualizovat. Každý rok pak čekám, kdy udělám ve frmolu několika stovek zásilek citelnou chybu (přijde vždycky aspoň jedna, o které vím, tak kolik asi musí být těch, kterých si nevšimnu?), takže zaměním jméno v oslovení (to se pak někdy, uznávám, vysvětluje těžko), nechtě zatykám někomu, s kým jsme se ještě do takové společenské fáze nestihli dostat, a už se mi před lety stalo i to, že jsem omylem v textu ponechal rozvernou připomínku společného zážitku, který v reálu v souvislosti s danou osobou nikdy nenastal, čímž jsem dotyčnému vnuknul vtíravou myšlenku, že se mu věkem zhoršuje paměť, což je ostatně stejně vědecky potvrzeno jako přirozený proces, tak jaképak copak!

Do oslovení jsem zařadil i mnohé ze zdejších návštěvníků a komentátorů, na které mám z dřívějška nějaký kontakt, a věřím, že to snad nikdo z nich nepovažuje za nepřípustné zneužití osobních dat. Ale když se podívám na čitače návštěvnosti blogu (nemyslím teď ty zdejší na blog.cz, které jsou už drahnou dobu vynulované a jejich zaoblené, čarou v pasti uzavřené prázdno zcela rezignovalo na obsah a zůstává jen u své okoukané a zdánlivě nezničitelné formy), je mi jasné, že si sem chodí číst i mnoho těch, na které e-mailovou adresu nemám. Proto, myslím, je správné vložit kolportované péefko i sem na blogové stránky, tím spíš, že výsledkem je tak letošní jubilejní článek číslo 150, což je číslo, kterého se mi v příštích letech podaří dosáhnout jen stěží, tak si ho ještě pro letošek chci užít :-).

Nedělní miniglosy č.521

Vánoční svátky jsou za námi a teď se pro změnu nadechujeme k oslavě příchodu nového roku. Dnes tu tedy máme poslední letošní vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

I ve vánočním týdnu jsem publikoval dva články: Na Štědrý den jste si mohli přečíst, kterak se o Vánocích proměňuji v usedlého tradicionalistu, v textu O konzervativních Vánocích, a hned po skončení svátků jsem se vrátil ke své tradiční těsně předvánoční malostranské procházce, kterou jsem si připomněl 22. prosince už své deváté "volitelné narozeniny", a přidal jsem fotočlánek Malostranské lampy. Z předvánočního období si pak ještě jednou dovolím připomenout skvělého klavíristu Vladimira Horowitze v článku s řadou historických ukázek (a zajímavou názorovou výměnou v komentářích :-)) Vladimir Horowitz - velký romantický trémista.

 

Malostranské lampy

"Tak doufáme, že se 22. prosince večer zase zastavíte," řekli mi už dávno před Vánoci moji známí z domu U obrázku Panny Marie na Kampě, o jehož neobyčejném balkónku jsem už na blogu několikrát psal. Mé "volitelné narozeniny", na jejichž oslavu jsem letos podnikl už podeváté fotografickou předvánoční procházku nočními uličkami Malé Strany, už začínají být známé. Samozřejmě jsem neodolal a zastavil jsem se, protože tahle návštěva u moc milých lidí přímo vedle Karlova mostu už se pro mne stala tradičním startovním bodem malostranského předvánočního toulání s foťákem. Tentokrát jsem byl v Praze už od dopoledne, protože letos připadl 22. prosinec na neděli a chtěl jsem ještě před procházkou stihnout napsat a publikovat Nedělní miniglosy a procházku jsem končil až těsně před desátou v noci, kdy už hlavní pouliční ruch přece jen ustal. Místo davů lidí zůstaly v ulicích krásné lampy dotvářející svým světlem kouzelnou atmosféru mých Vánoc.

 

O konzervativních Vánocích

Za normálních okolností se trochu vzpírám dělat věci tak, jak je dělají skoro všichni ostatní. Ne, nejsem - aspoň doufám - žádný přerostlý rebel, pro kterého je důležité hlavně to, jak ho vnímají ostatní a cílevědomě si pěstuje nonkonformní image, vyznačující se nezřídka pocitem nadřazenosti nad "těmi obyčejnými ostatními". Snažím se taky nebýt člověkem, který při každé příležitosti verbálně ujišťuje, že on je úplně jiný než ti druzí, aniž by pro takové tvrzení jeho jednání a výsledky jeho činů poskytovaly náležitou oporu. Ale těší mě dívat se na chod světa z netradičních úhlů, pohybovat se aspoň občas v protisměru (ještěže nejsem automobilistou!) a nepotřebuji ke štěstí souznění s většinou, které pokud nějakou shodou okolností nastane, bývá mi spíš podnětem - milá většina snad promine - zamyslet se nad tím, jestli právě nedělám něco špatně.

Jestli ale pro mne existuje nějaký ostrůvek konzervativismu, který narušuje základy uvedeného přístupu, jsou to asi právě Vánoce. I když mě k tomu nenutí žádná potřeba hrát před někým divadlo spořádanosti a tradice, protože Štědrý večer trávím tradičně sám doma zcela mimo oči, které by něco podobného mohly ocenit, přesto vykonávám mnohé z toho, co je ve vánoční spořádanosti a tradici obsaženo, a ještě si k tomu některé dodatečné dobrovolné tradice přidávám:

 

Nedělní miniglosy č.520

Ještě dvakrát se vyspíme a budeme mít další Štědrý den. Tak co třeba maličko potrénovat a nadělit si napřed na zkoušku 520. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne?

V předvánočním týdnu jsem publikoval dva články: Nejprve to bylo připomenutí skvělého klavíristy Vladimira Horowitze i s řadou historických ukázek v článku Vladimir Horowitz - velký romantický trémista. Druhým článkem pak byl fotočlánek s možná trochu podivným názvem Úprk před mluvící hlavou, ale předpokládám, že jste tady na blogu na podivné fantazijní názvy už docela zvyklí :-). A protože ani jeden ze zmíněných článků neměl moc společného s Vánocemi, ještě připomenu v předešlém týdnu publikovanou a pro změnu čistě vánoční povídku O sotva stihnutých Vánocích.

 

Úprk před mluvící hlavou

Jak už jsem se tady opakovaně zmiňoval - když právě nemám žádný lepší program, jednou měsíčně trávím jedno sobotní odpoledne (a následně pak nezřídka při velmi zajímavé hospodské diskusi i večer :-)) v Praze na pravidelné procházce po Novém Městě v rámci neobyčejného a hodně dlouhodobého projektu Pražské domy (koho by zajímaly podrobnosti, přikládám odkaz na základní informace o tomto projektu, které nedávno zazněly v rozhlase).

Samozřejmě se vždy snažím sledovat co nejpozorněji poutavý a zasvěcený výklad kunsthistorika Jakuba Syneckého, ale zároveň taky zkouším najít si nějaký prostor na focení, takže občas moje soustředění na výklad klesá a já pobíhám jako poblázněná družice po velmi excentrické dráze kolem skupiny čítající většinou kolem 30 lidí. Výsledek bývá paradoxně ten, že slyším jen část výkladu, ale o to víc si přináším domů poznámek, o čem si chci ještě dohledat podrobnosti a kontext (kdybych tak býval kdysi dával v hodinách dějepisu lepší pozor!), aby informační puzzle pěkně zaklaplo a drželo tvar. No a pokud jde o fotky, většinou sice přímo na vycházce žádné slušné fotky nepořídím, ale často aspoň získám přesnou představu, kam se chci vrátit - třeba v jinou denní dobu a za jiných světelných podmínek nebo s jiným objektivem, takže nakonec přece jen nějaké fotky inspirované vycházkami posléze vzniknou.

 

Vladimir Horowitz - velký romantický trémista

Listopad byl plný vzpomínání na 30 let od listopadových událostí roku 1989, ale v neustálých politicko-historických diskusích prakticky zaniklo úplně jiné 30. výročí: 6. listopadu 1989 totiž zemřel jeden z nejpozoruhodnějších klavíristů historie - Vladimir Horowitz. Hudebník, který prakticky po celou svou dlouhou uměleckou kariéru dokázal při svých koncertech nadchnout své publikum jako málokterý z jeho kolegů. Muž mnoha paradoxů: Málokdo měl tak vynikající předpoklady pro hru na klavír: Jeho technika brala dech, v hudbě dokázal posluchačům předat neuvěřitelné množství různých druhů emocí, měl fenomenální paměť (prý měl v "pohotovém repertoáru" kolem stovky velkých skladeb a i skladbu, kterou hrál naposledy před 20 lety, dokázal zahrát prakticky bez velkých příprav), byl jedním z posledních pianistů slavného meziválečného klavírního věku, který přímo navazoval na éru velkých romantiků 19. století a byl některými lidmi považován divže ne za reinkarnaci samotného Liszta. A přesto se tento velikán celý život potýkal s trémou a malou sebedůvěrou, z nichž vyplynulo několik dlouhých období, kdy kvůli psychickým problémům vůbec nemohl koncertovat a hudbu provozoval jen sám v ústraní nebo v úzkém kruhu blízkých ve svém domě v New Yorku.

 

Nedělní miniglosy č.519

Máme před sebou třetí zapálenou svíčku na letošním adventním věnci a teď už taky pětistou devatenáctou zapálenou svíčku na pomyslném velikém věnci Nedělních miniglos. Ano, právě vychází 519. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V právě končícím týdnu se na tomto blogu objevily další dva nové články: Nejprve jste se spolu se mnou podívali na rušné pražské hlavní nádraží, které se v úterý večer zaplnilo nejen běžnými cestujícími, ale i demonstranty z akce Milionu chvilek pro demokracii, ve fotočlánku Expresní dáreček z hlavního nádraží. A protože Vánoce jsou za rohem, mohli jste si přečíst i úplně novou vánoční povídku O sotva stihnutých Vánocích. Z minulého týdne pak mohu ještě jednou připomenout článek Hráči shogi, který oživil jednu v archivu odloženou fotku pořízenou před lety v Japonsku.

O sotva stihnutých Vánocích

Josef se pokojně procházel okrajovou částí malého města, které se teprve před nedávnem stalo jeho novým domovem. Dřív o Štědrém dnu prchával z domu před frmolem vánoční domácnosti, dnes se - inspirován tím, že někteří zpěváci z desky koled se právě chystali jít spolu do Betléma - také vyrazil na chvíli projít, aby se ještě více těšil na její klid. Vzpomínal na rušné sídlištní Štědré dny svého dětství, kdy ještě na poslední chvíli bylo vždy nutné všechno uklidit, načepit, nazdobit a stihnout, kdy by z tolika okolních bytů tehdy moderního panelového věžáku, který svým třináctým patrem už snad trochu zasahoval do Ježíškovy tradiční letové hladiny, bylo slyšet místo zpívání koled spíš hlasité funění vysavačů, kdyby ho ovšem nepřehlušovaly zvuky úklidu vlastního bytu. Ještě vytřít lino v kuchyni, sakra, proč to dneska tak pomalu schne, vždyť je ještě třeba uklidit koupelnu a umýt vanu a už teď má náš denní plán zpoždění; kdoví, kdy se dostaneme ke štědrovečernímu stolu! Proboha, my jsme snad nekoupili okurky… A co ta majonéza ze včerejška? Jestli jsme ji zapomněli dát do chladu, můžeme ji tak akorát vyhodit! A kde jsou vánoční vizitky na dárky? Úplně jsme zapomněli, že jsme loni dobrali poslední, tak rychle, v obchodě mají otevřeno do dvanácti, třeba to ještě stihneme!

 

Expresní dáreček z hlavního nádraží

Dnes nebudu o své fotce pořízené včera večer na pražském hlavním nádraží zbytečně rozvláčně psát, ani k ní nebudu doplňovat žádné haiku. Prostě se mi líbilo vtipné spojení hlavního motivu s reklamním vánočním pozadím. Nevím, jestli bylo ze strany slečny s transparentem uvědomělé, spíš bych řekl, že moc ne, protože slečna svou pozici průběžně měnila a během asi hodiny, kterou jsem focení v nádražní hale věnoval, jsme se potkali nesčíslněkrát na různých místech. O svolení fotit jsem ji výslovně nežádal, ale myslím, že si byla dobře vědoma toho, že bude na mnoha fotkách různých fotografů - těch amatérských jako jsem já i protřelých reportážních profíků, kteří se v nádražní hale také rojili.

 

Nedělní miniglosy č.518

Advent po startu z minulého víkendu už docela nabral rychlost a zapaluje dnes svou druhou svíčku. Jenom dobře: Aspoň bude ve světle jejího plamínku lépe vidět na další, už 518. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V uplynulém týdnu jsem na tomto blogu publikoval dva nové články. Nejprve jsem pozval zdejší čtenáře na zajímavou výstavu Objektivem fotografa Jovana Dezorta do Muzea hlavního města Prahy. Pak jsem přispěchal s jednou vlastní fotografií pořízenou před pěti lety v Japonsku, kterou jsem při stěhování dat ze starého do nového počítače vytáhl z pozapomenuté archivní přihrádky, trochu jsem ji oprášil a oživil, takže se mohla stát základem pro článek Hráči shogi a možná i pro některé mé další fotoaktivity. Z minulého týdne si pak ještě dovolím připomenout článek o trezorovém filmu režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky UCHO.

 

Hráči shogi

Podobně jako pro zdejší návštěvníky pravidelně pořádám malé poznávací výlety do blogového archivu, podnikám někdy výpravy i do svého docela bohatého archivu fotografického, k čemuž jsem měl nedávno díky kolapsu starého počítače a nutnosti přenést část fotoarchivu do nového stroje jedinečnou příležitost. Kapacita nového paměťového ústrojí samozřejmě není nekonečná, takže není možné přenést úplně všechno, ale je nutné si odpovědně vybírat, což sice stojí nějaký ten čas při selekci (no dobře - tedy hodně času, máte pravdu, však šlo o všechny mé fotky za posledních 12 let), ale je to i skvělá šance objevit záběry, které mne sice kdysi na první pohled zas tak moc neupoutaly, ale zůstalo v nich něco, co je v mých očích dělá docela zajímavými i s odstupem několika let, takže jejich uchování přímo v paměti nového počítače dává smysl.

Takovýmto způsobem jsem si uchoval i jeden starý snímek z Japonska, který jsem si docela logicky pojmenoval Hráči shogi (shogi je tradiční japonská hra podobná šachům) a pořídil jsem ji v srpnu 2014 při své druhé japonské výpravě nedaleko od města Kóbe, přímo pod obrovitým dálničním mostem přes mořskou úžinu u Akashi.

Objektivem fotografa Jovana Dezorta

Když jsem viděl reklamu lákající na velkou výstavu fotografa Jovana Dezorta, napřed mě uchlácholilo, že je k vidění celého půl roku - až do 26. dubna 2020. Pak jsem si ale uvědomil, že stojím právě na Poříčí, tedy jen kousek od budovy Muzea hlavního města Prahy, kde se výstava koná. A proč se vlastně nezajít na výstavu podívat hned a nedodržet tak dobré české přísloví o tom, co vše by se nemělo odkládat na zítřek?

Přiznávám se, že přestože jsem si docela zvláštní jméno pana Jovana Dezorta pamatoval (ono je dost těžké si ho nezapamatovat :-)) především z jeho fotek staré Prahy (fotil např. často na mé oblíbené Kampě), moc dalších informací jsem o něm nevěděl, i když jsem samozřejmě zaregistroval, že obdržel od Asociace profesionálních fotografů cenu Osobnost české fotografie za rok 2014. Nejspíš je to zčásti úděl reportážních a agenturních fotografů, že jejich práce bývají rozeseté na mnoha místech, ale netvoří na první pohled viditelný celek, který je možné si spojit s konkrétní tváří autora. A proto jsem uvítal velkou průřezovou výstavu, kterou Muzeum hlavního města Prahy uspořádalo k fotografovým 85. narozeninám.

Nedělní miniglosy č.517

Ani jsme se nenadáli a je tu opět prosinec a s ním adventní čas. Ale k adventním nedělím už od roku 2009 nepatří jen adventní věnec se zapálenými svíčkami, ale i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělník, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Dnes mám to potěšení vás tu přivítat už u 517. vydání.

V uplynulém týdnu jsem na tomto blogu publikoval dva nové články. Nejprve jsem využil zajímavého televizního projektu k 30. výročí zrušení cenzury a po shlédnutí řady - dnes už naštěstí promítaných a dobře známých - trezorových filmů jsem napsal o jednom z nich - o filmu režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky UCHO. V pátek jsem pak spojil jednu čerstvou fotografii z vánočně vyzdobeného centra Prahy s malou rýmovačkou a vznikl článek Po barevném dešti. No a z minulého týdne bych ještě rád připomenul pár postřehů a fototipů, z festivalu FotoŠKodaFest, které snad mohou posloužit jako inspirace i pro ty z vás, kteří sami fotí.

 

Po barevném dešti

Poté, co jsme si odskočili do oblasti českého a československého filmu v článku o skvělém filmu režiséra Karla Kachyni Ucho, vracíme se k obrazu - tentokrát doprovozenému pár nepříliš vážnými verši. Sice jsme po náročné zážitkové večeři k významnému jubileu dámy, která mne zná tak dlouho jako žádná jiná, šli potemnělými ulicemi v centru Prahy trochu těžkým krokem (já samozřejmě tradičně těžší o fotoaparát v ruce), ale louže po pestrobarevném dešti jsme překonali bez zaváhání.

Ucho

K příležitosti výročí zrušení cenzury uvedla v posledních dnech Česká televize řadu filmů, které si pobyly skoro 20 let v trezoru daleko od očí neprivilegovaných diváků. Když se řekne československý "trezorový film", vybaví se mi čtyři hlavní díla: Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného, o kterých už jsem na tomto blogu psal docela podrobný článek, Skřivánci na niti Jiřího Menzela, Hoří, má panenko Miloše Formana (i když to nebyl tak "stoprocentní trezorový film" jako ty ostatní zmíněné, bylo k němu možné se dostat i nedlouho před rokem 1989, ostatně u jeho tehdy ještě zcela neoficiální obnovené premiéry jsem byl osobně a byla to jasná předzvěst toho, že se kdesi v pozadí lámou ledy) a Ucho v režii Karla Kachyni. Právě tyhle čtyři filmy v sobě podle mne obsahují to podstatné, co se totalitní režim snažil za každou cenu umlčet, i když každý sledoval odlišnou část československé reality: Jasného film se zaměřil více na rozkol mezi tradičními a "pokrokovými" hodnotami na vesnici, Menzelův přepis Hrabala svérázně poetickým způsobem zpracoval téma urputného třídního boje, Forman předložil na talíři jediného hasičského plesu sice vtipnou ale v jádru děsivou přehlídku různých podob "českého charakteru". Film Ucho směřuje dovnitř kasty vrcholných vládních a stranických představitelů v době, kdy si nikdo z nich nemohl být jistý svobodou ani životem, protože od opěvování a plácání po ramenou byl stále jen krůček k naprostému zatracení a často i k brutální fyzické likvidaci.

Nedělní miniglosy č.516

Krátká sváteční přestávka z minulé neděle nakonec přišla jako na zavolanou, protože jsem v té době musel urychleně pořídit nový počítač a prakticky celý týden jsem stejně věnoval přenosu různých dat, nezbytných programů a fotek na nové místo, abych mohl i dál fungovat aspoň přibližně tak, jak jsem zvyklý. Však to nejspíš znáte sami, jak je podobné stěhování zábavné, zvlášť když s vámi starý počítač komunikuje jenom chvilkami a velmi neochotně a navzdory dobrým radám nevěnujete moc pozornosti průběžnému zálohování. Tedy, ne, že by teď už všechno bylo dokončené, natožpak optimální, ale aspoň v základním režimu už funguju a situace se postupně stabilizuje, i proto mám dnes opět to potěšení přivítat vás u 516. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

Fotopostřehy a inspirace z FotoŠkodaFestu 2019

Minulý týden jsem ve speciálním článku krátce představil dvanáct podle mého názoru velmi zajímavých fotografů, jejichž přednášek či workshopů jsem měl to potěšení se v prvním listopadovém týdnu zúčastnit: Pár osobností české fotografie z FotoŠkodaFestu 2019. V článku jsem zároveň slíbil, že se ještě vrátím i k některým praktickým postřehům, které jsem si v průběhu celotýdenní akce poznamenal. Bude to opravdu jen nijak nestrukturovaný výčet vybraných poznámek (sám pro sebe jich mám několik stovek, ale přece vám nevyklopím úplně všechno, to dá rozum, že? :-)) z 29 různorodých akcí, kde jsem měl možnost nahlédnout do různých oblastí fotografie od jemných portrétů až k syrovému dokumentu, od makrofotek z mikrosvěta až k nekonečnému vesmíru v oblasti astrofotografie, od starodávných fotografických technik, kterými si notně zašpiníte ruce, až k poněkud aseptickým postupům digitálního fotografického světa.

 

František Langer: Filatelistické povídky

Už jsem tu kdysi psal, že si nemohu vynachválit častá zpoždění vlaků Českých drah na trati z Berouna do Prahy v kombinaci s nádražní knihobudkou. Ano, pořád platí, že obsah většinou tvoří nepříliš zajímavá díla socialistické literatury, která jsou pochybnou ozdobou spousty domácích knihoven a ani zde na nádraží nejdou zrovna na odbyt, ale občas se zde urodí sympatická drobnůstka, která pohladí duši a přiměje vás zapomenout na to, kde jste touto dobou už chtěli být, a dopuštěním váhavé železnice ještě nějakou dobou nebudete. A to byl nedávno přesně případ malé, skoro "kapesní" knížečky Františka Langera Filatelistické povídky, která vyšla v roce 1975 v nakladatelství Československý spisovatel jako bezplatná knižní prémie edice Klíč v tehdy nijak zvláštním, ale z dnešního pohledu závratném nákladu 30 000 výtisků.

Jde o druhé vydání knížky, která poprvé vyšla s ilustracemi Adolfa Hoffmeistera v roce 1964, tedy ještě za života autora - spisovatele, dramatika, dramaturga, ale také lékaře, legionáře z 1. světové války, který se ve Francii a Anglii zapojil i do bojů 2. světové války, nositele významných válečných vyznamenání a také brigádního generála. A je, myslím, příznačné, že druhé vydání ilustroval Jiří Švengsbír, český rytec, grafik a tvůrce mnoha poštovních známek. O poštovních známkách, o vášni spojující ty, kteří známky sbírají, a hlavně o neobyčejných příbězích se známkami spojených totiž tato knížka je, jak už ostatně plyne z jejího názvu.

Fotoreportáž z demonstrace na Letné

Kdo mě zná jako fotografa, dobře ví, že mám rád fotky, pro které napřed dlouho hledám správné místo, které se nějakou dobu připravují a pak i dlouho snímají, a to ani nemluvím o tom, že se na stejná místa vracím znovu a znovu, abych našel ještě lepší světelné podmínky nebo o štipíček lepší úhel záběru. Nerad fotím rychle a stydím se fotit lidi, což jsou dvě docela zásadní překážky pro to, abych mohl dělat dynamické fotoreportáže případně street fotografii. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlel - zejména v souvislosti s týdnem stráveným začátkem listopadu na fotografickém festivalu - tím mi bylo jasnější, že bych si rád takový žánr vyzkoušel, i když je to pro mě naprostý protiúkol a když člověk zkouší něco nového, prostě se většinou nevyhne určitému nepohodlí v okamžiku, kdy musí opustit důvěrně známé prostředí zavedených postupů a technik. Ve svých třiapadesáti jsem už dost starý na to, aby na mne platilo přísloví o starých psech, kteří se novým kouskům učí už jen těžko a neradi. I když to tak bezesporu je, na druhou stranu platí, že s tím nemá smysl otálet, protože se nedá předpokládat, že později to bude lepší :-).

 

Pár osobností české fotografie z FotoŠkodaFestu 2019

Stejně jako v loňském roce jsem jeden celý listopadový týden věnoval fotografickému festivalu v rozlehlých prostorách firmy FotoŠkoda nedaleko pražského Václaváku. Byla to pro mě nejspíš jedna z posledních příležitostí, jak využít program dnes už tradičního festivalu opravdu plnohodnotně, protože když člověk chodí přes den do práce, dostane se pouze na večerní a víkendové akce. Tak jsem si letos každý ze sedmi dnů festivalu poskládal z přednášek a workshopů od rána až do pozdního večera a mohl jsem si dovolit ten luxus vybrat si kromě témat, která se bezprostředně týkají mých vlastních fotoaktivit, i témata z oborů fotografie, které nejspíš sám nikdy prakticky nevyzkouším, ale mohou pro mě být taky nějakým způsobem inspirující, ať už fotografickými postupy, způsobem vidění nebo "jen" zajímavými lidmi, kteří se těmto oborům věnují. A protože i mezi zdejšími návštěvníky je dost lidí, kteří sami fotí a o fotky se zajímají, vybral jsem pár postřehů a tipů, které jsem během bohatého programu pochytil a které se nejspíš pokusím sám při svém focení vyzkoušet, ale hlavně doporučím vaší pozornosti některé zajímavé osobnosti, které jsem měl během festivalu to potěšení pro sebe buď nově objevit nebo lépe poznat.

 

Haiku ranní jinovatky

Nad korytem Berounky v místech dobřichovické lávky, kde místní pavouci každý rok až do pozdního podzimu spřádají své sítě, prakticky bez ustání vane vítr. Nemohu si tedy vzít k srdci jedno z ponaučení z nedávného FotoŠkodafestu, které jsem si odpovědně zapsal, že totiž fouká-li vítr, makrofotograf balí fidlátka a jde domů. No ale řekněte - copak já jsem se svými 178 centimetry nějaký makrofotograf?

Podzimní mlha vykouzlí často na posledních pavučinách sezóny pěkně uspořádaný šperk z krůpějí rosy. Ten následující, který bych snad - inspirován tvarem výsledného artefaktu - nazval Dvouocasá kometa, jsem vyfotil na dobřichovické lávce koncem října. I voda, ač to - tím, že se po vzoru Marxových proletářů většinou drsňácky spojuje ve větší celky - dokáže dovedně skrývat, umí být ve slabších chvilkách velice křehká a zranitelná. Zkuste se jí v tom intimním okamžiku dotknout a zbavíte svět jedinečného originálu o pár chvil dřív než to udělá z mlhy pomalu prosvítající slunce.

 

Nedělní miniglosy č.515

I na úplný závěr svého letos doposud nejrušnějšího týdne mám to potěšení vás přivítat u nového, tentokrát už 515. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Uvidíme, jestli článek opravdu vyjde, protože se mi před pár dny zhroutil počítač, takže se pokouším fungovat v nouzovém režimu na stařičkém malém notebooku, který jsem si pořídil v roce 2011 na cestu do Japonska a od té doby jsem ho nepoužíval, takže práce na něm je hotové peklo.

V tomto týdnu jsem se po drtivou většinu času zabýval nejrůznějšími fotografiemi, starou i nejmodernější fototechnikou a hlavně zajímavými fotografy, k čemuž se tu, doufám, budu moct vrátit v příštím týdnu. Na blogu vyšel jediný článek Večer na zamčeném hřbitově, ve kterém jsem se na pár fotkách pokusil ilustrovat úžasnou dušičkovou atmosféru na nočních Olšanských hřbitovech, kde jsem měl příležitost fotit poté, co se prostor běžným návštěvníkům uzavřel. A z minulého týdne si můžeme ještě jednou připomenout vzpomínkové vyprávění o tom, jak jsem se v očích některých lidí kdysi o jedné pozoruhodné silvestrovské noci převtělil v estébáka (O silvestrovském estébákovi). Na mém fotowebu pak dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

Večer na zamčeném hřbitově

Jak už jsem dal vědět v úvodníku k minulému číslu Nedělních miniglos, trávím tento týden od pondělka až do neděle na fotografickém festivalu, takže mé dny sestávají z moc zajímavých přednášek a workshopů vedených často opravdu pozoruhodnými osobnostmi české fotografie, které jsem zatím většinou znal jen z jejich výstav, publikací, případně díky jejich úspěchům na velkých soutěžích, k čemuž se určitě vrátím ve speciálním článku. No a protože vyrážím z domova ráno před osmou, vracívám se lehce po desáté, a pak si ještě utřásám, co jsem se vlastně všechno dozvěděl a dohledávám informace na internetu, nestíhám momentálně moc psát ani moc číst, snad mi to, milí blogoví přátelé, prominete.

 

Nedělní miniglosy č.514

Začal listopad, poprvé od konce února jsem doma musel maličko přitopit, objevily se první ranní mrazy; prostě - je tady poctivá dušičková atmosféra, k níž se bude jistě hodit i nové číslo našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítejte u 514. vydání Nedělních miniglos, nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Ale napřed tu máme jako obyčejně malý shrnující úvodník, který bývá rozsáhlejší než vlastní text NMg :-).

I v tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním bylo vzpomínkové vyprávění o tom, jak jsem se v očích některých lidí kdysi o jedné pozoruhodné silvestrovské noci převtělil v estébáka (O silvestrovském estébákovi) . Druhým byla malá "fotostudie", jak se taky dá fotit během tzv. "modré hodinky" (Modrá hodinka u Karlova mostu). Z minulého týdne snad mohu ještě jednou připomenout další z "kousků v řeči mírně vázané", básničku Podzimní jitřní zvony, která je nejen o podzimních jitrech a ranních zvonech, ale hlavně o jednom pro mě moc vzácném lidském hlasu, který bych nejradši poslouchal od rána do večera, a to ani nemluvím o tom zbylém čase :-). Na mém fotowebu pak dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Modrá hodinka u Karlova mostu

V pondělí na státní svátek jsem se rozhodl, že po nějaké době zase jednou vyrazím fotit do Prahy i se stativem, abych se mohl zdržet do setmění. Původně jsem měl namířeno na Vyšehrad, ale trochu mě zaskočila výluka metra a nechtělo se mi s fotobagáží cestovat komplikovaně s přestupem na autobus náhradní dopravy. A právě v tu chvíli u mě přibrzdil úplně prázdný autobus 207, který jel ovšem na úplně opačnou stranu, k Vltavě, k místům, kam chodím fotit často, takže se ode mne nedá čekat žádný extra originální fotografický výsledek. A znáte mě - když nechám nohy jen tak bezcílně bloumat Prahou, stává se, že nakonec zcela bez mého vědomého přičinění dojdou pod vedením tajemného autopilota až na Kampu ke Karlovu mostu, což je něco podobného, jako když se prstem na mapě vypravuji do nejrůznějších světových končin a nakonec stejně vždycky překvapeně skončím na svém oblíbeném řeckém ostrově Lefkada :-).

 

O silvestrovském estébákovi

V posledním ročníku vysoké školy, tedy rok před listopadovou revolucí z roku 1989, jsem ještě na rozdíl od řady svých kolegyň a kolegů z ročníku neměl ani nejmenší představu, co budu dělat po studiích, když pominu rok povinné vojny, kvůli které si nebylo třeba dělat velké starosti, protože můj vojenský osud byl plně v otcovských rukou zkušených plánovačů lidové armády. Chodil jsem ale tou dobou s jednou velmi krásně dlouhovlasou slečnou, se kterou jsme ve slabších chvílích společné přítomnosti plánovali silné okamžiky společné budoucnosti. Jak to tak bývá, uměli jsme si představit jen zářivé láskyplné zítřky, na cestě k nimž se veškeré existující rozdíly mezi námi zdály být jen maličkostí překonatelnou pouhým lusknutím prstu. Jako zanedbatelná drobnost tehdy vypadal i fakt, že dotyčná slečna pocházela ze silně katolické rodiny, zatímco pro mne byla tehdy představa sebemenšího podřízení se církevním autoritám něčím nepředstavitelným, protože můj kontakt s Bohem se odehrával v navýsost soukromé rovině, jejíž institucionalizaci jsem považoval ne-li za přímo škodlivou, tedy aspoň za neobohacující. Že prolnutí našich rozdílných světonázorů nebude úplně snadné, se ukázalo už v okamžiku, kdy jsme společně navštívili faráře, se kterým jsme chtěli vše zkonzultovat, a on po hodinové vysilující diskusi se mnou zamknul faru a odešel se opít do hospody naproti.

Přibližně v té době jsem dostal od oné slečny mnohé slibující nabídku společně stráveného silvestra. K silvestrům za normálních okolností nemám moc dobrý vztah, lépe řečeno neberu je jako nic mimořádného, co by si zasloužilo za každou cenu se veselit až do smutných ranních konců a v opilosti střílet po hvězdách světlice. Přítomnost milované osoby ale dokáže učinit slavnostním i ten nejobyčejnější den v roce, natožpak silvestr, který v sobě i pro zaryté "neslavitele" přece jen nese jakýsi dlouhou tradicí utvářený latentně slavnostní obsah. Nerozmýšlel jsem se tedy dlouho a na společný silvestrovský večer přikývl. Postupně jsem ale začal zjišťovat, že předpokládaný silvestrovský program je značně košatější oproti mému původnímu lačně naivnímu očekávání, které v pojetí mé omezenosti počítalo s nějakou milou formou splynutí duší (a popravdě, uměl jsem si představit i fyzičtější prvky) někde v silvestrovském soukromí.

 

Nedělní miniglosy č.513

Právě dnes v noci jsme dostali zpátky - bohužel, jako obyčejně zcela bez úroku - na jaře zapůjčenou hodinu a máme tedy opět přirozený středoevropský čas. Hodinu zdánlivě navrch k našemu běžnému životu, kterou samozřejmě můžeme věnovat velmi příjemným a radostným aktivitám; mezi něž možná někteří z vás přidají i přečtení 513. vydání našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vydání, které bude nejspíš opravdu posledním číslem letošního dlouhého babího léta.

I v tomto týdnu jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním byl nový "kousek v řeči mírně vázané", básnička Podzimní jitřní zvony, která je samozřejmě - jak by dokázal odhadnout každý zkušený "dutý" školák při zkoušení - o podzimu, o jitru a o zvonech, ale hlavně - což už by možná zk(o)ušený školák bez přečtení neodhadl - o jednom pro mě vzácném lidském hlasu. Jako druhý jsem publikoval fotočlánek Jubileum s fotkami moderní Prahy, kde jsem třemi čerstvými fotkami od nejmodernějších budov naší metropole oslavil jubilejní 1800. článek v historii tohoto blogu. Z minulého týdne mohu ještě připomenout své zamyšlení nad tím, Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem, což je skutečnost, kterou jsem si opět ověřil v den veřejného rozloučení se zpěvákem Karlem Gottem. No a dále pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy na mém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Jubileum s fotkami moderní Prahy

Pro dnešek jsem pro vás měl původně připravenou další z osobních vzpomínek na dobu, kdy jsem byl ještě malý, mladý nebo aspoň znatelně mladší, které odnedávna soustřeďuji do speciální rubriky Po paměti. Jenže se dnes sešlo několik věcí, které mě přiměly původní plány změnit: Za prvé je pátek, což je podle mých zkušeností ten nejhorší čas pro publikování nějakého obsažnější textu, který vyžaduje větší čtenářské soustředění; čtenost a logicky i odezva takového článku bývá nejnižší z celého týdne, což přisuzuji přirozenému okouzlení lidí z nastávajícího víkendu a taky častému jinému a lepšímu programu na odpoledne a večer, po kterých následuje příjemně klidná sobota. Za druhé jde o pátek před víkendem, který je prodloužený o sváteční pondělí, což všechny argumenty z prvního uvedeného bodu ještě posiluje. A za třetí je tento článek článkem jubilejním, protože má kulaté "výrobní číslo" 1800!

 

Podzimní jitřní zvony

Podzimní jitřní zvony

Novému dni

klanějí se chrámy

s poklady velké ceny,

v úderech zvonů

tvůj hlas

prosvítá mi,

neslyšný

a sluncem pozlacený.

Žlutavý list

dnes padá za oponu

se zákazem vstupu.

Na rozdíl

od barvy toho hlasu

jsou barvy podzimu

už jenom za pár šupů.

Za ten hlas vyměním

moc rád

i své sny v kanafasu

a nejspíš nejen ony,

a proto posílám

svou prosbu

místům vyšším:

Ztište se chvíli,

vy milé jitřní zvony,

ať ho líp slyším.

Nedělní miniglosy č.512

Není to zdánlivě tak dávno, co jsme tu na začátku prázdnin slavili jubilejní 500. číslo Nedělních miniglos, a dnes už završujeme první tucet šesté stovky. Ano, vítám vás opět všechny v krásně barevném slunečném podzimu u 512. vydání našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

Během tohoto týdne jste si mohli na mém blogu přečíst dva nové články: Prvním byl fotočlánek Moderní Pankrác v podzimní slunci s několika snímky z naučné vycházky po pražské - s každou novou stavbou stále modernější - čtvrti. Ve druhém článku jsem na konkrétním příkladu ze dne rozloučení fanoušků s Karlem Gottem jasně ukázal, Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem. Z minulého týdne na tomto místě ještě jednou připomenu další kapitolu do mé připravované vzpomínkové knížky, O místě, kde jsem se naučil válet sudy. No a pokračují i dvě podzimní fotografické výstavy na mém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Proč nikdy nebudu dobrým fotoreportérem?

Minulý pátek, když Prahu zaplnila spousta lidí, kteří se přijeli na Žofín rozloučit s Karlem Gottem, jsem se ocitl shodou okolností také poblíž Národního divadla. Ne, zajít se osobně podívat na pietní místo mě opravdu ani na chvilku nenapadlo, jednak nemám rád dlouhé fronty a jednak jsem nikdy nebyl velkým Gottovým obdivovatelem (aniž bych ovšem ostatním jakkoli upíral jejich právo jím být). Ale potřeboval jsem si vyzvednout pár věcí v prodejně výtvarných potřeb v Platýzu, což bylo od smutečního mumraje u Žofína nedaleko. A protože jsem s sebou měl jako obyčejně i svůj foťák, napadlo mě, že bych mohl zkusit udělat cosi jako blogovou fotoreportáž z toho podivného slunečného dne naplněného alespoň v tomto koutu Prahy různorodými emocemi vysoko nad rámec běžného pátku barevného babího léta.

Dorazil jsem tedy na most Legií, udělal jsem si několik ilustračních fotek dlouhého zástupu lidí s květinami, sešel jsem na Střelecký ostrov, který mě překvapil tím, že tam posedávalo a procházelo se jen několik lidí, možná i proto, že tam z nebe právě při každém závanu větru padal nekonečný déšť tisíců kaštanů. Kolem projíždějící loď s velkým transparentem "Děkujeme Kájo!" jsem také nepominul, a teleobjektivem jsem odtud navíc pořídil pár fotek šňůry lidí na mostě (na malebném pozadí se Zlatou kapličkou) i přímo na Slovanském ostrově před Žofínským palácem (v neméně malebném popředí s celkem dobře dokreslující pouťovou flotilou loděk v podobě labutí zaparkovaných u ostrova). V duchu jsem si už z jednotlivostí skládal svůj večerní aktuální článek, reportáž ze dne, který je pro tolik lidí dnem smutečním, protože pro ně zesnulý zpěvák byl po neuvěřitelně dlouhou dobu zdrojem mnohé radosti.

 

Moderní Pankrác v podzimním slunci

Často se přistihuji, že na naučné vycházky po Praze chodím nejen proto, abych se něco nového zajímavého dozvěděl (což se samozřejmě dozvím vždycky), ale že možná ještě důležitější je pro mě možnost v klidu si s foťákem v ruce procházet okolí míst, o kterých je právě řeč, a při poslouchání výkladu si fotit něco úplně jiného, co s konkrétním tématem vycházky souvisí jen volně nebo dokonce vůbec ne. Podobné to bylo i při víkendové procházce po pražském sídlišti Pankrác, jejímž cílem byla hlavně drobná umělecká díla v prostoru sídliště. Přestože jsem nedaleko odtud mnoho let pracoval a přes Pankrác jsem často jezdil, v tomhle prostoru jsem se vlastně v klidu procházel úplně poprvé. No a protože o víkendu na Prahu udeřilo krásné babí léto, takže bylo velmi slunečné odpoledne, neodolal jsem a nechal jsem se okouzlovat ne úplně typickými pohlednicovými záběry této moderní a dynamicky se rozvíjející čtvrti.

 

Nedělní miniglosy č.511

Vypadá to, že se babímu létu letos ještě do zimního spánku nechce, takže si snad užijeme pár dalších teplých a slunečných dní. Když se ale vrátíme z nějaké té dlouhé "letní" procházky, určitě bude v prodlužujícím se večeru dobrá příležitost přečíst si náš svérázný blogový týdeník Nedělní miniglosy, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a u jehož 511. čísla vás srdečně vítám.

Během tohoto týdne jsem zde na blogu publikoval dva články: Prvním je fotočlánek s několika novými fotkami od nekonečně proměnlivé Berounky, který jsem nazval "po magdalenodobromiloretigovsku" Vraž do toho trochu slunce. Druhým byla další kapitolka do mé připravované vzpomínkové knížky, tentokrát O místě, kde jsem se naučil válet sudy. Z minulého týdne ještě jednou připomenu další příspěvek do oblíbené rubriky Jazykové hrádky, tentokrát v podobě textu O Samoáncích a Samoanech, kterým jsem se pokusil vzdát originální poctu našim sportovním komentátorům. Dál pokračují i dvě výstavy na mém speciálním fotografickém webu: Výstava fotografií Karla Zvonečka s názvem ISLAND - země zázraků, kterou mám to potěšení na svém webu hostit, a výběr mých vlastních fotek z letošního léta.

 

Jak jsem se naučil válet sudy

Existují místa, která nejspíš nemají speciální význam pro nikoho jiného než pro nás, tím co se na nich stalo, nebo naopak tím, co se na nich sice nestalo, ale stát mohlo. Lidé z celého světa, kteří by kolem takového místa prošli, by nijak nezpozorněli, nic by nepocítili, jejich dech by tam na rozdíl od toho našeho neměl důvod se na chvíli zatajit, v jejich hlavě by se nerozvibrovala ani jedna paměťová buňka. Stejně jako bychom my na oplátku prošli netečně kolem "jejich míst". I já mám několik takových míst a na jedno z nich jsem se nedávno po mnoha letech, nebo možná spíš dokonce desetiletích, zašel podívat. Na místo, kde jsem se naučil válet sudy.

Už jsem tu v různých souvislostech několikrát psal, že jsem byl docela přemýšlivé dítě, které obývalo svůj vlastní fantazijní svět. Jedny z mých prvních uvědomělých vzpomínek jsou ty, ve kterých se mě naše sousedky ve Staňkově snaží roztomilým žvatláním nebo legračními opičkami povzbudit k dětskému dovádění a já za toto jejich konání cítím jakýsi intuitivní stud a - kdybych tehdy tušil, co to je - měl bych za ně pocit trapnosti: Dospělí - a dělají takové hlouposti! Kdyby se radši soustředili na něco, co má smysl, a třeba mi vyprávěli o neobyčejných cizokrajných zvířatech, dalekých plavbách odvážných námořníků, o pravěkých příšerách nebo starých tajemných civilizacích; napjatě bych je poslouchal, aby mi ani slovíčko neuteklo, a napadaly by mě desítky otázek. Ale oni se mnou jednají jako s nějakým nesvéprávným miminem! A doma taky: babiččino "ještě lžičku za maminku a za tatínka", když se právě obědvalo, jako by to s domácí bramboračkou nějak souviselo, nebo dědečkovo "a chytil jsi toho zajíce?", když jsem zakopl a upadl na zem, i když samozřejmě všichni dobře věděli, že tam žádný zajíc nebyl. Bože, a ještě si myslí, jak jsou vtipní!

 

Vraž do toho trochu slunce ...

... řekla by nejspíš Magdalena Dobromila, kdyby nepsala kuchařku, ale příručku pro fotografy. A tentokrát bylo základní nezbytné suroviny k dispozici dost: Pondělí sice začalo mrazivým ránem, ale pak se vyloupl tak krásně slunečný den, že jsem to nevydržel a vypravil jsem se asi půldruhého kilometru po proudu Berounky za Dobřichovice na jedno místo, které mám rád. V docela klidném pomalém proudu řeky je tam pár větších kamenů, mezi kterými se musí voda nějak prodrat, a hned následuje trochu větší sešup, takže voda se na pouhých pár metrech hezky rozproudí, jako by se chtěla krátce předvést, ale zase se při tom moc neunavit. Dá se přitom bez větších komplikací sejít až dolů "na dotek" k říční hladině, takže vás lidé procházející se, probíhající nebo projíždějící (na kole či na koni) po stejném břehu řeky nevidí, jen jejich hlasy a kroky slyšíte odkudsi shora.

 

Nedělní miniglosy č.510

Vždycky když přijdou opravdové podzimní chladné deště, které mi na chvíli překazí klidné a občas i fotografické procházky po Praze či kolem Berounky, přesvědčuji se, že vody je v přírodě třeba a že "procházkové počasí" se zase brzy vrátí. I letos jsem proto první pořádné podzimní ochlazení přivítal tradiční zápalnou obětí loňského vánočního stromečku, s jehož přispěním jsem v krbu v obýváku získal první hřejivé plameny a prskavé jiskry nové topné sezóny. Nastává, myslím, nejlepší čas na čtení, tak je docela symbolické, že vás mohu přivítat u 510. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Přeji vám všem krásný nedělní večer i celý příští týden.

O Samoáncích a Samoanech

Úvodní poznámka: I když se to vzhledem k okolnostem zdá být možná nepochopitelné, toto není článek o Karlu Gottovi. Snad mi to Mistr i jeho obdivovatelé odpustí.

Když jsem byl malý, postupně vyzrávalo moje přání, čím bych jednou chtěl v životě být. Když jsem bohužel zjistil, že mám příliš špatný kádrový profil na to, abych se mohl realizovat jako profesionální vitamín, což bylo moje úplně první dětské přání, nějakou dobu jsem toužil po poklidném popelaření a pak pro změnu nastalo moje "modré období", které se u mne na rozdíl od Picassa projevovalo hlavně obdivem k vlakovým průvodčím. Kupodivu, nikdy jsem si nepřál být slavným fotbalistou, atletem nebo řeckořímským zápasníkem, natolik jsem si byl vědom svých fyzických a "morálně-volních" limitů. Ale sport mne vždycky hodně přitahoval jako diváka, a tak jsem na nějakou dobu zahořel touhou stát se sportovním komentátorem.

Island - země zázraků (webová fotovýstava Karla Zvonečka)

Ještě se v celé více než desetileté historii tohoto blogu nestalo, aby se můj článek skládal výhradně z fotek, které nafotil někdo jiný než já. Pouze výjimečně a když to nešlo jinak, doplnil jsem své texty cizí fotografií (tak tomu bylo např. u nedávné "recenze" filmu Nabarvené ptáče), ale celkový počet takových fotek se dal doposud spočítat na prstech jedné ruky. Co se tedy stalo, že jsem dnes tyto ustálené pořádky porušil, dokonce natolik, že v jediném článku je takových fotek rovnou osm, a ještě jsem na to hrdý?

Když jsem si stavěl svoje nové webové stránky www.petrvapenik.cz, naplánoval jsem si v nich i prostor na příležitostné on-line výstavy (říkám mu nepříliš poeticky E-xpozice). Samozřejmě, hlavně jsem počítal s představováním vlastních obrázků, ale pořád jsem koketoval i s myšlenkou, že bych třeba "u sebe" mohl občas vystavit i fotky jiných autorů, kteří své snímky běžně veřejně neprezentují, a přitom to jsou fotky zajímavé a kvalitní. Takovým způsobem zpřístupním pěkné obrázky lidem, kteří by je jinak neviděli, a na on-line výstavu se na oplátku možná přijdou podívat i přátelé a známí autora, kteří by jinak na moje stránky nikdy nezavítali, takže prospěch to může přinést oběma stranám.

Nedělní miniglosy č.509

Září se, myslím, tentokrát docela vyvedlo, aspoň tedy z pohledu počasí. V dnešním úvodníku ale budu nejen chválit letošní babí léto, ale samozřejmě hlavně chci přivítat vás, zdejší návštěvníky, při příležitosti 509. vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Přeji vám všem krásný nedělní večer i celý příští týden.

Protože jsem týden začal návštěvou kina, na kterou jsem se hodně těšil, první článek tohoto týdne obsahoval moje dojmy a postřehy z podle mého názoru výborného filmu režiséra Václava Marhoula Nabarvené ptáče. V pátek jsem přidal několik fotografií z jednodenního výletu ke své oblíbené krkonošské horské říčce Mumlavě v článku Fotografický den na Mumlavě. A myslím, že z minulého týdne (i vzhledem k obsahu dnešního "archivního okénka) stojí za to ještě jednou připomenout další kapitolku z mé připravované vzpomínkové knížky, tentokrát o tom, Jak jsem nezačal kouřit.

 

Fotografický den na Mumlavě

Fotit na Mumlavu jsem se vypravil naposledy před šesti lety, kdy jsem dával dohromady kolekci pro výstavu v Galerii České spořitelny v pražské Rytířské ulici a potřeboval jsem posílit kurátorkou vybrané téma Infračervené řeky o několik nových přírůstků (když má člověk dělat finální výběr fotek na dané téma pro výstavu, najednou se často přistihne, že jich má jen velmi málo opravdu dobrých, takže začne panikařit a o překot shánět nové :-)). Vyšly z toho tehdy blogové články Infračervená Mumlava a Duch řeky a snad už teď s odstupem můžu říct, že tehdy vznikla jedna z mých pouhých několika fotek, se kterou jsem i po letech opravdu spokojený, a několik dalších obrázků použitelných ve výstavní praxi, což - co si budeme povídat - se o každém fotografickém výletu říct nedá.

Protože 6 let je už docela dlouhá doba a protože nástup paniky z plánované šňůry tří po sobě jdoucích výstav v příštím roce očekávám každou chvíli, řekl jsem si, že bych se měl na místo dávného fotočinu vrátit, podívat se, jak se tam situace vyvinula, a když se poštěstí, třeba zase i nějakou slušnou novou fotku do svého portfolia přidat. Původně jsem si rozmýšlel několikadenní pobyt na místě, aby byl na focení dostatečný klid a prostor, když jsem ale z různých důvodů zavrhl už asi pátý termín a postupně jsem se začal v plánovacím kalendáři přibližovat konci listopadu, došlo mi, že to možná nebude nejlepší cesta. Teď právě - řekl jsem si - jsou podmínky celkem dobré, tak se podívám, jestli by se třeba nešlo vypravit stejně jako před šesti lety do Harrachova jen "na otočku". A hned druhý den ráno v 7 hodin už jsem seděl v autobusu do Varšavy, který jede přes Harrachov a směřoval jsem na svou druhou mumlavskou spanilou jízdu, tentokrát opravdu poctivě celodenní, protože jsem se vracel stejnou linkou až dlouho po setmění, takže jsem měl před sebou celých osm hodin focení, tedy z pohledu pracovního práva poctivou fotošichtu.

 

Nabarvené ptáče

Že se na film Václava Marhoula Nabarvené ptáče rozhodně zajdu podívat co nejdříve, to bylo jasné okamžitě poté, co jsem se dozvěděl, že natáčení probíhá, a co jsem spatřil první publikované fotografie. Těch několik syrových a přitom magických černobílých obrazů se mi zdálo být tak pozoruhodných, že jsem si začal o připravovaném filmu shánět podrobnější informace a brzy bylo zřejmé, že s tímhle dílem se tentokrát - na rozdíl od většiny české filmové produkce posledních let - určitě nemineme. Když byl film zařazen do hlavní soutěže slavného festivalu v Benátkách, měl jsem radost už jen proto, že se to českému filmu nepovedlo celé čvrtstoletí, protože - co si budeme namlouvat - na nejvyšších příčkách mezinárodního filmového fóra hranému českému filmu nekvete pořádná pšenka už pěkně dlouho, i když se v našem malém filmovém rybníčku každý rok při předávání českých lvů plácáme po ramenou, jací jsme kofři, a že by to někdo opravdu významný "od fochu" určitě uznal, kdyby ho ovšem napadlo se na některý z našich filmů i podívat.

Nedělní miniglosy č.508

Byl jsem Ružou z Moravy správně upozorněn, že i když jsem poslední letní vydání Nedělních miniglos v úvodníku avizoval už minule, přichází podle kalendáře ve skutečnosti až dnes, což se mi zdá skvělé, protože každý den, natož rovnou týden léta navrch je dobrý, tím spíš, že to není jen prodloužení formální, ale odpovídá tomu i krásné počasí. Dnes tedy už skutečně a neodvolatelně vychází poslední letošní astronomicky letní číslo našeho svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u již 508. vydání tradičního nedělníku a přeji vám krásný nedělní večer i celý příští týden.

Scény z nočního života

Jestli jste si tento článek otevřeli v domnění, že tu najdete něco pikantního, obávám se, že budete zklamáni. Skutečnost je taková, že jsem v posledních dnech žil víc po setmění než přes den, zažil jsem moc zajímavá a inspirativní setkání s přáteli a tento výsledek byl okořeněn i jedním vystoupením mých oblíbených muzikantů v Plzni. Během těch večerů a nocí vzniklo pár fotek, které vám tu dnes chci představit, ne snad proto, že by byly něčím vysloveně extra, ale tak trochu ilustrují tohle několikadenní převážně noční období. Období, ze kterého jsem se dnes zase vrátil do normálního slunečného dne - spokojený, obohacený a taky trochu nevyspalý :-).

Jak jsem nezačal kouřit

Znám mnoho lidí, pro které představovala v dětství cigareta zpočátku velké pokušení a později dokonce známku opravdového nakročení do dospělosti. Vždyť co by mělo pocit dospělosti navodit lépe než bílá rulička naplněná tabákem, sevřená nenuceně mezi dvěma prsty, ladně při řeči visící ze svěšeného koutku úst nebo dokonce vypouštějící pohledné dýmové kroužky. V dětském kolektivu to tehdy bylo skoro jasné: Kouříš? Tedy jsi dospělý. Jsi ještě cigaretový panic? To si někam běž hrát s panenkami a nepleť se mezi velké a zkušené chlapy.

Takový pohled mi už tehdy připadal příliš zjednodušující. Jednak byl můj dědeček vášnivým kuřákem, který dokázal během dne vybánit i tři krabičky startek bez filtru, takže jsem mu chodil často kupovat (tehdy se ještě v trafikách nehrálo na nějaký zákaz prodeje do 18 let) několik nových kartónů a taky občas - aby babička nevěděla - aspoň pár pohotovostních krabiček, když cigarety došly neplánovaně (třeba po návštěvě jiného silného kuřáka) nebo se právě na kartóny nedostávalo peněz. Dědeček byl tedy měřítkem naší třídní klukovské party nesporně velmi velmi dospělý, ale - především právě kvůli cigaretám - taky věčně kašlající a chrchlající a čpící cigaretovým kouřem do dáli, takže jsem neměl cigarety spojené s žádnými romantickými a labužnickými představami, ale především se smradem, štiplavým kouřem, podrážděnýma očima a nemocemi.

 

Nedělní miniglosy č.507

Myslím, že léto bylo tento rok celkem vyvedené, a docela vyvedeně teď i končí - pěkným počasím i tím, že dnes vycházejí poslední letošní letní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Vítám vás u již 507. čísla tradičního nedělníku a přeji vám krásný nedělní večer i celý příští týden.

I v tomto týdnu přibyly na mém blogu dva nové články: Napřed jsem ukázal pár záběrů z vycházky po pražském Novém Světě v prudkém poledním slunci v článku Nový Svět v mizerném světle a pak jsem se v článku Likvidace starého fotowebu víceméně veřejně rozloučil se svými historicky prvními vlastními webovými stránkami, které fungovaly k mé relativní spokojenosti plných šest let. Z minulého týdne pak ještě připomenu článek o moc zajímavém životním příběhu dvou u nás skoro neznámých pražských rodáků, kteří se už jako manželé stali významnými vědci a nakonec i nositeli Nobelovy ceny: "Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle.

 

Likvidace starého fotowebu

Není to zas tak dávno, co jsem si neuměl představit, že bych měl vlastní fotografický web. Jednak jsem se domníval, že bych na takové místo stejně neměl co kvalitního pověsit a jednak jsem neviděl žádný důvod, proč by se někdo měl na takové webové stránky přijít podívat. Kromě toho jsem už měl delší dobu tento svůj blog, na který utěšeně přibývaly kromě fejetonů, povídek, reportáží či básniček i fotočlánky. Až během první výstavy mých fotek před šesti lety se ukázalo, že by taková jednoduchá stránka s několika ukázkami toho, co fotím, a pár slovy o mně, byla celkem užitečná, zvlášť když ti, co se o fotky zajímají, asi nebudou mít chuť a čas vyzobávat si z té masy několika set článků právě články se slušnějšími fotkami. Pořídil jsem si tedy vlastní doménu, vybral jsem si na Webnode šablonu, která se mi líbila, a ukuchtil jsem prvních pár základních stránek: Pár slov, pár fotek, kontaktní informace, něco o výstavě. Vše bylo zdarma, protože jsem měl na stránkách jen pár obrázků, které nebyly náročné na prostor, a panoval tam prakticky neměřitelný "ruch", ruch hodný lázní, kam se posílají pacienti po operaci srdce.

 

Nový Svět v mizerném světle

Staré fotografické pravidlo praví, že fotit za slunečného letního dne v době kolem poledne je víceméně zbůhdarmí, protože světlo je tou dobou příliš "tvrdé", takže barevně fotky nebudou nic moc a budou mít i nepěkné stíny. Sice vždycky říkám, že fotit se dá za všech okolností a světelných podmínek, když jste na to dobře připraveni, ale ostré polední slunce na focení venku, natož v úzkých uličkách, kde se často střídají sluncem rozzářené a temně stinné plochy, taky nemám rád. Někdy si ale čas pro své focení nemůžete naplánovat tak, aby bylo všechno optimální. Prostě se na dané místo dostanete právě v tu dobu, a za chvíli už musíte být někde jinde, nebo nejste úplně pány svého času, protože jste závislí i na možnostech jiných lidí.

 

Nedělní miniglosy č.506

V posledních letech to vychází skoro přesně, že úderem konce letních prázdnin se skokově zhorší počasí, to snad aby školákům nepřišlo tolik líto, že jim zase začalo vyučování. Ještěže Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jsou na počasí zcela nezávislé, vycházejí za sluníčka, za mrazu i za tajfunu, takže vás i tentokrát mohu přivítat u již 506. čísla a popřát vám krásný nedělní večer a celý příští týden.

V tomto týdnu přibyly na mém blogu dva nové články: Po pár letech jsem v článku Johann Sebastian vlastní rukou zase jednou zveřejnil několik svých neumělých klavírních nahrávek (tentokrát to byly čtyři Bachovy Goldbergovy variace) a při této příležitosti jsem otestoval i možnosti užitečného propojení tohoto blogu se svým fotowebem www.petrvapenik.cz. Druhý článek je trochu naučný a zaměřil jsem se v něm na zajímavý životní příběh manželského páru dvou nositelů Nobelovy ceny, kteří - i když se ve vědě proslavili až v Americe - se oba narodili v Praze, ale podle svého vlastního neradostného příkladu se domnívám, že o nich Pražané a Češi moc nevědí, což je velká škoda: "Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle. A protože v příštím týdnu se tu nejspíš objeví nějaký nový fotočlánek, ale nepřibude asi žádná nová básnička, připomenu ještě jednou kousek "v řeči mírně vázané" z minulého týdne s názvem Velký oheň.

 

"Nobelští manželé" z Prahy aneb Informační puzzle

I když se zajímám o informace z různých oborů a snažím se mít aspoň základní přehled o tom, co důležitého se v nich děje, čas od času se přistihnu při naprosto základní neznalosti. A přesně to se mi stalo nedávno, když jsem procházel pražskou Petrskou ulicí a na domě přímo naproti plastice, o které jsem na blogu již psal (viz článek Plastika v Petrské ulici), jsem spatřil pamětní desku.

Doslova mě to vyděsilo. O téhle paní jsem totiž nevěděl vůbec nic, její jméno mi nic neříkalo, nebylo mi na první pohled ani ničím povědomé. Jsem jen já tak intelektuálně zaostalý a ostatní lidé z Prahy a okolí o téhle paní všechno vědí? Nebo je nás podobných nedouků víc? Bože, tady v Praze - kousek od místa, kde jsem tři roky pracoval a kudy jsem denodenně chodil - se narodila nositelka Nobelovy ceny, tedy opravdová "těžká váha" ve svém oboru a celosvětová celebrita?! Tolik osobností přece ani místo s takovou kulturní a vědeckou historií, jakým je Praha, nemá mnoho. Lépe řečeno, já donedávna žil v přesvědčení, že Praha má nobelisty dva, vědce Jaroslava Heyrovského (tomu jsem se jako emeritní chemik nemohl vyhnout a zkoumání základů jeho úžasné originální analytické metody - polarografie - jsem dokonce na škole věnoval nějaký ten čas) a básníka Jaroslava Seiferta (tomu jsem se pochopitelně taky nemohl vyhnout, protože jeho poezie mě okouzlovala už jako teenagera - tedy v době, kdy tento pán ještě žil). Mimochodem, pro naše účely si dovolím nezmiňovat se o Nobelově ceně míru, kterou přece jen považuji za trochu jinou odnož a jiný šálek čaje, takže ocenění radikální pacifistky Berthy von Suttnerové, která se narodila kousek od Václaváku, připomínat nebudu, i když mi není ani zdaleka tak nesympatická jako někteří její kolegové v panoptikálním pantheonu slovutných mírotvorců. Prostě: Heyrovský, Seifert a basta - to bych odpověděl, kdyby se mě na to někdo zeptal třeba v televizní soutěži. Kdyby moderátor hodně loudil, ještě bych si snad vzpomněl na pobyt Alberta Einsteina na pražské universitě v letech 1911-12, možná i na působení chemika Vladimira Preloga na škole, ze které se posléze stala moje alma mater, ale to by bylo určitě všechno. Vidíte, prohrál bych!