Večer na zamčeném hřbitově

Jak už jsem dal vědět v úvodníku k minulému číslu Nedělních miniglos, trávím tento týden od pondělka až do neděle na fotografickém festivalu, takže mé dny sestávají z moc zajímavých přednášek a workshopů vedených často opravdu pozoruhodnými osobnostmi české fotografie, které jsem zatím většinou znal jen z jejich výstav, publikací, případně díky jejich úspěchům na velkých soutěžích, k čemuž se určitě vrátím ve speciálním článku. No a protože vyrážím z domova ráno před osmou, vracívám se lehce po desáté, a pak si ještě utřásám, co jsem se vlastně všechno dozvěděl a dohledávám informace na internetu, nestíhám momentálně moc psát ani moc číst, snad mi to, milí blogoví přátelé, prominete.

 

Přece jen ale přidám jeden článek s několika fotkami z moc zajímavého "dušičkového" večera, snad nebude vypadat moc "nouzově". Minulý týden se mi totiž ozvala jedna známá, také fotografka, která pracuje na Olšanech na Správě hřbitovů, jestli si nechci v neděli po uzamčení hřbitova udělat zvláštní fotografickou procházku, že by zajistila klíč a oficiální povolení. No uznejte, takové nabídce se prostě nedá odolat, na tak velkém liduprázdném hřbitově jsem nikdy nefotil, natožpak během večera, kdy po právě proběhlých Dušičkách svítí hřbitov tisíci světly. Vzal jsem tedy v neděli večer stativ, symbolickou svíčku za své vlastní zemřelé blízké a "střední fotografickou polní" a vyrazil jsem na Olšany. Po určitém vyjasňování s fajn chlapíky od městské policie jsme se do prostoru hřbitova dostali něco po šesté a i když jsem zvyklý na noční focení, přece jen - situace na hřbitově je z pohledu práce se světlem dost odlišná v porovnání třeba s pražskými ulicemi, tak jsem byl zvědavý, jestli se mi vůbec povede přinést něco, co je možné veřejně ukázat, nebo budu prostě jen sbírat zkušenosti, neb jak správně praví příslušné přísloví, žádní učení jen tak nepadají z nebe, i když z řady internetových diskusí by mohl člověk nabýt opačného názoru.

Zvu vás tedy na malou, asi dvě a půl hodiny dlouhou procházku zajímavými a v tu chvíli zcela osamělými místy, kde není nouze na pozoruhodné zážitky, a to člověk ani nemusí věřit na duchy.

Pominout velký centrální kříž obložený svíčkami při focení dost dobře nešlo. Svíček bylo asi méně než ještě nedávno na Bertramce za Karla Gotta, ale myslím, že světla se nepočítají na kusy, tím spíš, že podle pana Einsteina každé z nich letí za dušemi zemřelých stejně rychle (pro hnidopichy - samozřejmě ve vakuu, které jistě "náš" a "onen" svět odděluje :-)). Z fotografického pohledu bylo pro nás - "noční hřbitovní začátečníky" - těžké zachytit na fotce různou barevnost svíček, světlo mělo tendenci se slít v sice krásně svítící, ale jednobarevnou hmotu, takže bylo třeba ubrat hodně expozičního času oproti expozimetrem doporučené hodnotě.

Tentýž kříž v záběru z opačné strany. Fotka je sice pořízena "z křoví", které na první pohled neskýtá velké možnosti, ale máte-li širokoúhlý objektiv a jdete dostatečně blízko, otevře se průhled mezi stromy proti okolním velkoměstem nasvícené obloze.

Některé staré hroby jsou v dušičkovém čase pěkně vyzdobené. V případě následující fotky mě ale zaujala hlavně bílá socha v popředí do tmy směřující linie dalších náhrobků. U této fotky bylo nutné trochu přisvítit baterkami, aby hlavní a vedlejší motiv trochu vystoupily z obrazu. Mimochodem, jeden praktický poznatek pro ty, co mají taky chuť fotit v noci: Zaostřování je potmě výrazně obtížnější než za světla. Automat funguje jen v omezené míře a musíte si dobře vybrat zaostřovací bod, jinak má ostření tendenci trochu jančit. Já v těchto situacích dávám přednost čistě manuálnímu ostření a poprvé jsem si vyzkoušel ostřit ve zvětšeném živém náhledu na displeji. Funguje to velmi dobře a na zvětšenině jsou i díky tomu jasně čitelné nápisy na malých náhrobních deskách (Familie Wurm von Sterndorff).

Když jsme si vyzkoušeli, že bílé sochy vypadají na nočních fotkách docela dobře, znalkyně zdejšího hřbitova, kterou jsem doprovázel, doporučila zajít se podívat k zajímavé hrobce rodiny Mastných. A protože zdejší "bílá paní" neměla ani jedno světélko a vypadalo to trochu smutně, zapálil jsem tady svou vlastní symbolickou svíčku nejen za zemřelé, ale hlavně za všechny živé, které mám rád.

Při focení bývá často zajímavé rozhraní světů: Zde je to předěl mezi potemnělými náhrobky poblíž hřbitovní zdi a rozsvícenou Vinohradskou ulicí se zářícími okny bytů, za nimiž se právě odvíjely různorodé příběhy běžného nedělního večera. Ať mi nikdo neříká, že tyhle dva světy mají společnou jen tu vysokou hraniční zeď.

Na úplném konci focení jsem se ještě pokusil do záběru zakomponovat osvětlenou žižkovskou televizní věž. Nevím, jak je to s televizním signálem, ale snad je - aspoň pro ty, co jsou fanatiky moderních technologií až za hrob - povzbudivá zpráva, že i na obrovitých Olšanských hřbitovech je k dispozici slušný signál :-).

Nakonec jsme signál nepotřebovali, protože kouzelný klíč od branky zafungoval a my nemuseli volat žádnou pomoc. Ani kdybychom klíč nenašli, nebylo by to nutné, protože těsně před opuštěním hřbitova nás přistihla další hlídka městské policie a museli jsme znovu vysvětlovat, co ve střeženém areálu pohledáváme. Na vlastní kůži jsem si tedy vyzkoušel, že ostraha hřbitova funguje dobře, na rozdíl od situace před nějakým časem, kdy na hřbitově došlo k úhoně mnoho cenného - fyzicky a hlavně historicky. Tak snad je možné zakončit tenhle trochu improvizovaný článek dobrou zprávou, že živí se mezi olšanskými zesnulými nemusí ničeho bát a naopak zdejší mrtví jsou proti nám, živým, dobře chráněni. Proti tomuto optimistickému závěru jsou, myslím, všechny moje pokusy o hřbitovní fotky jen věcí bez valného významu, byť jsem za ně pochopitelně rád.