čtvrtek 29. června 2017

Kytice z peřejí Bílé Opavy

Jestli si podle názvu článku myslíte, že jsem protiprávně trhal v rezervaci Údolí Bílé Opavy chráněné rostliny, tentokrát jste vedle. Ale jednu "fotografickou kytičku" jsem si z procházky nádherným horským údolím přece jen "utrhl": Trvalo mi to celé tři minuty, načapalo mě při tom několik procházejících turistů a jeden pracovník opravující dřevěné chodníky, žebříky a mostky. Nikdo z nich nic nenamítal, protože asi nepoznali, že právě z peřejí Bílé Opavy škubám kousky světla, abych je poskládal do malého dárku pro toho, koho mám rád.

Ti z vás, kteří si sem chodí číst už delší dobu, dobře vědí, že údolí Bílé Opavy patří mezi moje zamilovaná místa, takže když se mihnu kolem Jeseníků, nikdy nezapomenu aspoň půlden věnovat celkem náročnému výletu po březích čerstvě narozené říčky, která se ale už po pár stech metrech má velmi čile k světu a vytváří soustavu vodopádů a peřejí. Pravda, je to trošku náročnější procházka, ale i když už jsem ji s foťákem prošel mnohokrát, pokaždé se podaří najít nějaké nové "nadějné" místo.
 

středa 28. června 2017

Řinčení řetězů na Čertových kamenech

První den svého jesenického pobytu jsem se rozhodl trochu prozkoumat blízké okolí města. Když jsem se procházel o nedělním večeru po ulicích, všiml jsem si maličké čárky na vysokém kopci nad městem. Ano, rozhledna, nijak zvlášť vysoko, jen necelých 500 metrů převýšení, to, myslím, bude zajímavý bod programu, pořádné počáteční rozhlédnutí si zdejší malebné okolí určitě zaslouží. Variant, kterak se dostat na kopec s rozhlednou, je spousta a já jsem si skoro na každé křižovatce cest vybíral, kudy jít dál.

Výhodou blízkého okolí Jeseníku je spousta pramenů. I když si s sebou nevezmete na výlet žádné pití, nehrozí, že byste zemdleli žízní. Jen kolem v kopcích, kudy jsem procházel, bylo roztroušeno asi 30 pramenů, některé přímo u cesty, za některými bylo třeba jít kousek stranou do lesa, některé prýštily přímo ze skály, jiné byly svedené do dřevěné trubky. Většina pramenů je již dnes zase opečovávaných, postupně se opravují; ostatně jejich okolí bylo většinou kdysi upraveno vděčnými pacienty Vinzenze Priessnitze, pozoruhodného a podnikavého samouka, který v Jeseníku ve 20. letech 19. století založil první vodoléčebné lázně na světě a na jeho práci se dodnes v mnohém navazuje.
 

úterý 27. června 2017

O relativitě zpoždění

Je zvláštní, že Einsteinovská teorie pracuje běžně s pojmem relativity času, ale nikdy nevyužívá jako praktický příklad relativitu zpoždění. A přitom kdy jindy se různě rychlé plynutí času projevuje průkazněji, než když máme zpoždění? Když máme už někde být a nejsme, když někdo na nás právě marně čeká. Někdy se pouhá minuta může protáhnout k nekonečnu, třeba když jdete pozdě na schůzku s někým, koho chcete přesvědčit, že jste za všech okolností odpovědní a dochvilní, jindy na toho, koho milujete, vydržíte bez mrknutí oka čekat celé hodiny, představujete si ho, těšíte se na něj a vůbec vám to při nepřipadne dlouhé. A po své víkendové cestě na dovolenou do Jeseníků už vím, že zpoždění může dokonce bryskně přecházet mezi různými podobami a velikostmi, že by vlasatému strýčkovi Albertovi údivem přecházely oči na červenou.

Můj cestovní plán byl jednoduchý: Z Dobřichovic pojedu příměstským vlakem do Prahy, tam se nalodím na rychlík, tím pojedu do Zábřehu na Moravě (zdravím, paní Růženko...) a odtud spěšným vlakem do Jeseníku. Pravidelný příjezd ve 13:15, což je s přebohatou rezervou, protože recepce v mém hotelu funguje do tří. I když nabereme cestou nějaké zpoždění, měl bych všechno v pohodě stihnout. Jenže - zpoždění je činorodé a stačí mu málo, aby se utrhlo ze řetězu.
 

neděle 25. června 2017

Nedělní miniglosy č.408

Dnešní vydání Nedělních miniglos se přesně trefilo do hranice mezi "normálním životem" a dovolenou. Právě dnes totiž jedu do míst, která mám moc rád, do Jeseníků. Lenost mi radila vymluvit se a dnešní vydání už vynechat kvůli prázdninové přestávce. Ale cesta vlakem je přece optimální pro psaní blogu, to mám už mockrát vyzkoušené. Dnes nás tedy - už dva měsíce poté, co jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. čeká 408. vydání, ve kterém se - jako každou normální neděli - společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. No a předem upozorňuji, že příští neděle normální nebude, protože si NMg tentokrát už doopravdy udělají prázdninovou přestávku. Anebo lépe - když už jedu tím vlakem, tak abych užíval správnou oborovou terminologii - prázdninovou výluku. Pomněte však prosím, že nebude zajištěna žádná náhradní autobusová doprava :-).

sobota 24. června 2017

Blýskání na nesprávném místě

Včera jsem musel jít spát přece jen trochu dřív, než by mi vyhovovalo, už někdy kolem půlnoci, protože jsem potřeboval ráno vstát už kolem půl páté, což je pro mne - zasloužilou sovu - opravdový protiúkol. Všechno jsem zhasnul, otevřel jsem okno, protože uvnitř bylo dost vedro, a v ten okamžik se od Prahy přiblížila bouřka. Nějakou dobu jsem si říkal, že bouřku zaspím, což mi normálně nedělá problémy; už se mi mockrát stalo, že jsem prospal doslova boží dopuštění. Ze svého japonského futonu jsem se zálibně díval otevřeným oknem na blesky a vlastně se mi vůbec nechtělo spát. A tak mě napadlo, že bych si mohl zkusit jeden blesk na dobrou noc vyfotit. Bude to jen pár vteřin: Prostě jenom vylezu z postele, cvaknu si "jednoho bleska" a půjdu spát, abych byl ráno v práci aspoň jakžtakž čerstvý.

Jenže - když chci vyfotit blesk, neumím to jinak, než na dlouhou expozici, takže jsem si napřed musel přišroubovat foťák na stativ, který jsem postavil do okna. Nastavil jsem si všechno potřebné, připojil jsem kabelovou spoušť, abych při exponování obrazem netřásl víc, než se sluší, a čekal jsem na blesk. Potíž byla v tom, že blesky přicházely ze tří světových stran a já měl namířeno právě do té čtvrté, takže jsem čekal marně.
 

úterý 20. června 2017

Už jste někdy ochutnali durian?

O víkendu se v Dobřichovicích konal další ročník již tradičního food festivalu "Všechny chutě světa" a já u toho nemohl ani letos chybět. Matně jsem si vzpomínal na to, kterak jsem účastníky festivalu před čtyřmi lety osobně přesvědčoval k návštěvě své fotovýstavy na zámku (který je vždy v centru festivalového reje) a jak jsem nechápal, že se většina návštěvníků jen cpe u stánků různými mezinárodními delikatesami namísto toho, aby nakrmili své duše požitkem z mých fotografií :-).

V dalších ročnících jsem kromě exotických sice, ale přece jen veskrze normálních jídel, několikrát ochutnal rozličné speciality hmyzí kuchyně a letos jsem přišel na festival hned v sobotu ráno v dobré víře, že tentokrát nebudu podstupovat žádné výstřední kulinářské experimenty a docela obyčejně chutně posnídám a posléze i poobědvám. Jenže hned u prvního stánku se situace zásadním způsobem změnila a ukázalo se, že ani tentokrát se nevyhnu lovení "bobříka gastronomické odvahy". No řekněte sami, vy byste dokázali jen tak bez rozechvění z možného zajímavého experimentu netečně projít kolem stánku s opravdovými zralými plody durianu?
 

neděle 18. června 2017

Nedělní miniglosy č.407

Čím víc se blížíme astronomickému létu, tím víc jsem myšlenkami úplně jinde než u české a světové politiky. Ale protože nemám jak efektivně ovlivnit běh věcí, na kterých mi nejvíc záleží, beru z nouze zavděk aspoň možností přidat další, dnes už čtyřstý sedmý korálek do bohatého náhrdelníku Nedělních miniglos.

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. I dnes - jako každou neděli - se společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Žáky a studenty však upozorňuji, že využití Nedělních miniglos pro předprázdninové referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní nebezpečí a redakce odmítá odpovědnost za všechny těsně před koncem školního roku obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).

sobota 17. června 2017

Ostrov Jakušima: Černobílý klín

Nedávno jsem shodou náhod viděl v televizi cca hodinový dokument o čtyřech japonských ostrovech, z nichž dva jsem měl kdysi to potěšení osobně navštívit. Šlo o ostrov Mijadžima s uchvacující "plovoucí bránou torii", která už pět let zdobí i tento můj blog (bezprostřední reportáž si můžete přečíst v článku Atomový dóm a mijadžimské ústřice) a přenádherný ostrov Jakušima s rozsáhlým pralesem, ve kterém najdete i několik tisíc let staré cedry (podrobněji v článku Za tisíciletými cedry).

I zastesklo se mi po japonských zážitcích a nakoukl jsem s odstupem do bohatého a doposud jen z malé části využitého fotoarchívu. Přebíral jsem fotku za fotkou, obraz za obrazem a hledal jsem nějaký, který by v mých očích obstál i samostatně - bez japonského kontextu, takový, který bych mohl při troše štěstí vyfotit na mnoha různých místech. Jednu fotku jsem přece našel. Je to černobílá analogie fotky, která se na blogu už kdysi dávno objevila v typické infračervené podobě. I tahle fotka je původem infračervená, jen je převedená do černobílé škály, protože ta se mi k ní nakonec po delším zkoušení a ladění zdála být nepříhodnější.
 

středa 14. června 2017

Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty

Snad mi odpustíte jednu slabiku navrch ve středních partiích mého dnešního haiku i poněkud hypertrofovaný nadpis. Ale především - snad za dnešní lehce rošťácký výpotek na sebe nepřivolám košaté chetitské kletby proslulého orientalisty a jazykozpytce bránícího čest své dámy, protože jeho hlasitě pronášené slovní hříčky bych - obávám se - nebyl schopen náležitě ocenit.


Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty

Tvé jméno už mám

klínovým písmem na břichu.

Hrozný Bedřichu!!!


Po delší době jsem pro vás připravil jeden výlet do blogového pravěku: Včera jsem totiž byl na večeři a u vedlejšího stolu si starší pár velmi hlasitě a trochu hádavě rozprávěl o historii. Během jednoho mého kuřecího stehna stihnul nástup Lucemburků na český trůn, prošel zlatou érou Karla IV. a postupně se blížil době husitské, když znenadání zrádně uhnul do dob dynastie Štaufů a posléze proti toku času až ke Karlovi Velikému. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj podobný vlakový zážitek ze své dávné cesty, který byl předobrazem článku z léta 2009 s názvem O husitských válkách a opilém básníkovi.

neděle 11. června 2017

Nedělní miniglosy č.406

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla svérázného týdeníku Nedělní miniglosy speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. I dnes - jako každou neděli - se společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Žáky a studenty však upozorňuji, že využití Nedělních miniglos pro předprázdninové referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní nebezpečí a redakce odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).

pátek 9. června 2017

Velikášské delirium

Místo Dobřichovic
ocitám se v Riu
neskromný
ve svém deliriu
a za rozbřesku
v tmavém baru
namísto myšek
vidím
bílou kapybaru.

Proč je to u nás,
dámy, páni,
všechno tak strašně maličký?!
Vracím se domů
ke snídani
s King Kongem
místo opičky :-) .

středa 7. června 2017

Zámek Kačina - letmé nakouknutí

Dva dny jsem teď nestíhal nic pořádného psát, protože jsem byl trochu zaneprázdněn v Třeboni, takže posledním "pořádně napsaným" článkem i nadále zůstává fejeton U Heydrichů v koupelně, který měl na blogu i na facebooku neobyčejně kladný ohlas. Během ne zcela přímé cesty z Třeboně zpět do Prahy jsem ale měl možnost projet se i oblastí, která pro mne osobně hodně znamená, byť tam bohužel nejezdím ani zdaleka tak často, jak bych si sám přál. Nejdelší zastávku jsem měl na zámku Kačina, empírovém skvostu poblíž Kutné Hory a Čáslavi, a dnes se obejdu bez velkého průvodního slova, nejde o žádnou "recenzi", ale jen o několik "namlsávkových" fotografií, které jsem pořídil během odpolední asi dvouhodinové zastávky.

I sám pro sebe beru tuhle rychlou návštěvu víceméně jen jako zkoušku na opravdu pořádnou výpravu, která by měla být celodenní, s dobrou fotovýbavou (jak jsem zjistil, čím širokoúhlejší objektiv si s sebou vezmu, tím lépe) a s dostatkem odhodlání projít si více prohlídkových okruhů a taky nádherný a rozsáhlý zámecký park. Tentokrát jsem vyzkoušel jen jediný okruh, který sestával ze zámecké knihovny, divadla, skleníku a bylinkové zahrady. I tak si ale mohu dovolit, myslím, ukázat pár ilustračních fotek, abyste - pokud zámek, který byl sídlem rodu Chotků, neznáte - si mohli udělat aspoň základní představu.
 

neděle 4. června 2017

Nedělní miniglosy č.405

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Dnes už popáté nakukujeme do páté stovky vydání Nedělních miniglos, ve kterých se každou neděli společně vracíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Které události to budou tentokrát? Mohu napovědět jedině to, že se už v dnešním obsahu nebudeme vracet k výročí atentátu na Reinharda Heydricha, protože tomu jsem věnoval speciální - a pro mne překvapivě čtenáři neobyčejně dobře přijatý článek U Heydrichů v koupelně, který jsem publikoval předevčírem a který je založený na mé osobní dávné zkušenosti.

P.S.: Upozornění pro žáky a studenty: Využití Nedělních miniglos pro referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní riziko, redakce propříště odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).

pátek 2. června 2017

U Heydrichů v koupelně

Někdy se říká, že když si vyberete libovolného člověka a pořádně se zamyslíte, určitě zjistíte, že - ač na pohled zcela nesrovnatelní, přece jen máte něco společného: společné zážitky, zkušenosti, společné známé, společná oblíbená místa, případně ještě něco jiného. Když jsem v poslední době sledoval akce k připomenutí atentátu na nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, napadlo mě mimoděk, že přece jen jsou z tohoto pravidla výjimky, protože s takovým zlosynem, žijícím navíc v jiném čase a povětšinou i jiném prostoru, nemohu mít společného opravdu nic. Ale pak z mé paměti vybublala jedna dávná vzpomínka, která mě přesvědčila, že příslovečnou výjimku z pravidla jsem ani tentokrát neodhalil. Pravda je doslova syrová: Využívali jsme totiž s Heydrichem společnou koupelnu!

Uznejte sami, že když se to napíše takto zkratkovitě a natvrdo, rozhodně to nevypadá jako nějaká extra pozitivní položka do profesního životopisu. A přitom s mou zamýšlenou profesí to kdysi bezprostředně souviselo, byť se nakonec události vyvinuly jinak, než jsem původně zamýšlel a dodnes pracuji v úplně jiném oboru, než jsem si tehdy myslel a plánoval. Jak jsem ale měl možnost si v uplynulých dnech v souvislosti se 75. výročím atentátu připomenout, Heydrich i ve svůj poslední den vyjížděl do úřadu ze svého sídla v zámečku v Panenských Břežanech. Před třičtvrtě stoletím, 27. května 1942, do práce přičiněním odvážných československých výsadkářů nedojel a domů do zámečku už se nikdy nevrátil. A v témže zámečku, který po Heydrichově smrti až do konce války obývala vdova Lina se svými dětmi, jsem se souhrou okolností mnohem později ocitl.